Jan Křen byl český historik se specializací na česko-německé vztahy, vysokoškolský pedagog a jeden z představitelů disentu v době normalizace. Vystudoval historii na Fakultě společenských věd Vysoké školy politické ÚV KSČ . V letech 1946–1969 byl členem KSČ. Do roku 1970 působil jako vedoucí katedry historie na VŠP a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnoval se studiu dějin první republiky, KSČ a československého odboje za druhé světové války. Z jeho rozsáhlého díla o čs. emigraci na Západě za druhé světové války mohly ovšem vyjít jen první dva svazky. Pro nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy byl vyloučen ze strany, v roce 1970 musel opustit své pracoviště a až do roku 1989 pracoval jako dělník-čerpač u podniku Vodní zdroje. Stal se jedním ze zakládajících signatářů Charty 77, publikoval v samizdatu a významně se podílel na přípravě bytových seminářů podzemní univerzity. Po listopadu 1989 se stal jedním ze zakladatelů Institutu mezinárodních studií nově založené Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a jeho prvním ředitelem. Byl rovněž jedním z iniciátorů založení Česko-německé komise historiků, jejímž cílem je prostřednictvím zkoumání společných dějin Čechů a Němců přispět ke vzájemnému porozumění a pochopení minulosti a jejíž české sekci deset let předsedal. Problému česko-německých vztahů v novodobých dějinách a nahlížení na ně věnuje Křen začnou část svého badatelského úsilí. Angažoval se rovněž v Česko-německém fondu budoucnosti. Jeho kniha Konfliktní společenství o vztazích Čechů a Němců se dočkala několika vydání v obou zemích. Jako hostující profesor působil na univerzitách v Brémách , Berlíně a Marburgu . Za svoji knihu Dvě století střední Evropy byl v roce 2006 oceněn cenou Magnesia Litera v kategorii naučné literatury a v roce 2007 polskou Cenou Wacława Felczaka a Henryka Wereszyckého, udělovanou za díla v oblasti historie. V roce 2000 obdržel Velk...