Josef Pekař
Dějiny československé

1991 | Nakladatelství Akropolis

Středoškolská učebnice československých dějin zachycuje dobu od začátku osídlení území až do r. 1921. Středoškolská učebnice československých dějin zachycuje dobu od začátku osídlení území až do r. 1921.

Vyberte kus s kódem LETO26: 34 Kč

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop Odešleme do 27. 7.

Další varianty

Stav Velmi dobrý	Skladem pro e-shop Odešleme do 27. 7.	~~59 Kč~~ LETO26: 34 Kč
Stav Dobrý	Skladem pro e-shop Odešleme do 27. 7.
Stav Velmi dobrý	Skladem pro e-shop Odešleme do 27. 7.
Stav Velmi dobrý lehce opotřebená obálka	Skladem pro e-shop Odešleme do 27. 7.
Stav Velmi dobrý lehce zašlá obálka	Skladem pro e-shop Odešleme do 27. 7.
Stav Dobrý Povolená vazba, vazba drží	Skladem pro e-shop Odešleme do 27. 7.
Stav Velmi dobrý odřený hřbet	Skladem pro e-shop Odešleme do 27. 7.
Stav Velmi dobrý	Skladem pro e-shop Odešleme do 27. 7.

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	247
Jazyk:	česky
ISBN10:	8090035426
ISBN:	9788090035423
Vydání:	2. vydání
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	27. 6. 2024 13:55
Číslo položky:	888540

O autorovi

Josef Pekař

Josef Pekař byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy. Spolu s Josefem Šustou byl stěžejním českým představitelem historické vědy první poloviny 20. století. Pocházel ze selského statku v Malém Rohozci. Manželé Josef a Františka Pekařovi měli ještě dalších sedm dětí, které však zemřely v mladém věku na tuberkulózu. Té podlehla i matka. Dětství trávil v Daliměřicích, které se staly součástí Turnova. Oblast Českého ráje byla bohatou inspirací pro výběr témat mnohých jeho děl. Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi, které dnes nese jeho jméno, studoval historii v Praze a už roku 1890 článkem v Masarykově Athenaeu dokázal, že název Hrubá Skála se vyskytuje až v 17. století a Rukopis královédvorský je tudíž padělek. Roku 1893 promoval prací Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, kde ukázal, že se Přemysl Otakar II. o císařský trůn ucházel sám, a to až v letech 1272–1273. Dva semestry strávil v Erlangenu a v Berlíně, pak učil na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze v Truhlářské. Brzy po roce 1895 se stal autorem Českého časopisu historického , který později po třicet let redigoval. Habilitoval se roku 1897 prací Dějiny Valdštejnského spiknutí , kde Valdštejna ukázal jako váhavého, nicméně zrádce. Téhož roku ostře odmítl protičeský článek německého historika Theodora Mommsena a doložil význam české kultury pro Evropu; jeho odpověď pak ještě několikrát vyšla a byla přeložena do řady jazyků. K jubileu Františka Palackého 1898 napsal přehled české historiografie ve druhé polovině 19. století a řadu článků do Ottova slovníku naučného . Roku 1901 byl jmenován profesorem a ve dvou článcích kritizoval představy o slovanské „zádruze“. V práci Nejstarší kronika česká se pokusil dokázat, že svatováclavs...

Více od autora