Ludvík Vaculík
Cesta na Praděd

2001 | Nakladatelství Atlantis

Román o koních a lidech.
Na záložce se dočtete: „Vůz tažený párem skvělých koní dorazil do Kutné Hory, zatímco krajinou, skrz pole a louky, šli jezdci v sedlech. Byl srpen roku 1966. Vůz krytý plachtou se šinul dolů náměstím, sledován z chodníků obyvatelstvem, mezi nímž si vozataj výpravy Jan Špička všiml jedné ženy…, jež si ho všimla také. Seskočil s vozu, který jel dál, a vrátil se, aby na ženu pohlédl zblízka, ta však mezi-tím zašla do knihkupectví. Jan Špička z náměstí divnou náhodou zabočil do jedné uličky a vešel na dvůr jednoho starého domu, aby tu na ženu počkal. Nebyla to však náhoda, že ta žena opravdu přišla! Oba byli svou příhodou zaujati, takže si řekli několik vět, a nic víc, protože vtom Ludvík Vaculík přestal psát. K rukopisu počatému v roce 1969 se vrátil po jedenatřiceti letech. Zkušenější autorsky i mužsky pokračoval prostě v líčení Špičkovy cesty na Praděd i jeho nočních návratů do Kutné Hory. Skutečná, tvrdě romantická cesta na Praděd byla zároveň i symbolickou výpravou do minulosti lidí a krajiny: východními Čechami přes polské Kladsko na severní Moravu a zpátky do středu Čech. Zvláštním, neplánovaným efektem je dnes i to, jak se všecko, co Ludvík Vaculík píše o tehdejších poměrech v redakci Literárních novin i v zemědělství, stalo minulostí. Jan Špička“ Román o koních a lidech.
Na záložce se dočtete: „Vůz tažený párem skvělých koní dorazil do Kutné Hory, zatímco krajinou, skrz pole a louky, šli jezdci v sedlech. Byl srpen roku 1966. Vůz krytý plac…htou se šinul dolů náměstím, sledován z chodníků obyvatelstvem, mezi nímž si vozataj výpravy Jan Špička všiml jedné ženy, jež si ho všimla také. Seskočil s vozu, který jel dál, a vrátil se, aby na ženu pohlédl zblízka, ta však mezi-tím zašla do knihkupectví. Jan Špička z náměstí divnou náhodou zabočil do jedné uličky a vešel na dvůr jednoho starého domu, aby tu na ženu počkal. Nebyla to však náhoda, že ta žena opravdu přišla! Oba byli svou příhodou zaujati, takže si řekli několik vět, a nic víc, protože vtom Ludvík Vaculík přestal psát. K rukopisu počatému v roce 1969 se vrátil po jedenatřiceti letech. Zkušenější autorsky i mužsky pokračoval prostě v líčení Špičkovy cesty na Praděd i jeho nočních návratů do Kutné Hory. Skutečná, tvrdě romantická cesta na Praděd byla zároveň i symbolickou výpravou do minulosti lidí a krajiny: východními Čechami přes polské Kladsko na severní Moravu a zpátky do středu Čech. Zvláštním, neplánovaným efektem je dnes i to, jak se všecko, co Ludvík Vaculík píše o tehdejších poměrech v redakci Literárních novin i v zemědělství, stalo minulostí. Jan Špička“

Objednávky po 18. 12. 2025 již pravděpodobně nebudou doručeny do Vánoc.

Vyberte kus

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

	Stav Velmi dobrý	Skladem pro e-shop	~~119 Kč~~ 49 Kč
	Stav Dobrý	Skladem pro e-shop	~~99 Kč~~ 49 Kč

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	284
Jazyk:	česky
ISBN10:	8071082279
ISBN:	9788071082279
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Brno
Vystaveno:	3. 6. 2024 10:41
Číslo položky:	861241

O autorovi

Ludvík Vaculík

Ludvík Vaculík byl český prozaik, fejetonista, publicista, disident, autor manifestu Dva tisíce slov a zakladatel samizdatové edice Petlice . Byl moravský patriot, ve tvorbě občas používal rodné valašské nářečí. Narodil se v Brumově jako syn tesaře. V letech 1941–1943 absolvoval dvouletý pracovní kurz firmy Baťa ve Zlíně, kde pak také až do roku 1946 pracoval . V roce 1946 však odmaturoval na obchodní akademii a odešel do Prahy, kde v roce 1950 absolvoval v oboru politicko-novinářském na Vysoké škole politické a sociální. Pracoval jako vychovatel, v letech 1948–1950 na učňovském internátu v Benešově nad Ploučnicí, poté v letech 1950–1951 na internátu ČKD v Praze. V letech 1945 až 1968 byl členem KSČ. Jako mladý vystoupil z katolické církve, do níž se v 90. letech opět vrátil. Jeho literární dráhu nastartovala v roce 1953 práce redaktora v oddělení politické literatury v nakladatelství Rudé právo, kde působil do roku 1957, později v týdeníku Beseda venkovské rodiny a od roku 1959 ve vysílání pro mládež v Československém rozhlase. Po celá 60. léta upoutával pozornost svou sociálně kritickou publicistikou. Roku 1965 nastoupil do redakce Literárních novin , nejvýznamnějšího periodika reformátorské inteligence, kde zůstal až do jejich zákazu v roce 1969. To již měl za sebou i prozaické začátky, jako například novelu Na farmě mládeže a román Rušný dům. Dnes se však za jeho skutečný vstup do literatury považuje až nonkonformní román Sekyra, která námětově čerpá z osudů Vaculíkova otce. I po své smrti zůstává uznávaným autorem celé řady fejetonů, v nichž po svém navázal na českou fejetonistickou tradici a žánr fejetonu přetvořil na útvar o poznání útočnější a kritičtější. Na IV. sjezdu svazu čs. spisovatelů v červnu 1967 prohlásil, že „za dvacet let nebyl...

Více od autora