Radomír Václav Luža byl česko-americký historik a politický činitel, představitel domácího odboje. Narodil se v rodině legionáře a pozdějšího generála Československé armády Vojtěcha Borise Luži, jednoho z klíčových představitelů československého odboje za druhé světové války. Stejně jako jeho otec se zapojil do partyzánského hnutí a na sklonku války se stal velitelem asi tisícičlenné partyzánské brigády operující v okolí Brna. V říjnu 1944 byli skupinou vedenou Lužou zastřeleni příslušníci přibyslavské četnické stanice, což se později stalo předmětem kontroverzí. Po válce vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně a tehdy také vstoupil do sociální demokracie. Za svou politickou angažovanost byl však po únorovém převratu označen za nepřítele lidové demokracie a zbaven všech veřejných funkcí. Odešel do exilu, nejprve do Francie a pak do USA, kde žil s přestávkami až do své smrti. Angažoval se v exilových organizacích a v létě 1948 připravoval odchod Edvarda Beneše na Západ, k němuž však kvůli prezidentově zdravotnímu stavu nakonec nedošlo. Zakotvil v univerzitním prostředí a postupně se stal respektovaným odborníkem na nejnovější dějiny českého a německého prostoru. Jeho kniha o vysídlení sudetských Němců se stala prvním a nadlouho jediným dílem na toto téma. Od roku 1967 působil na Tulane University v New Orleans a v 90. letech také na FF MU. Navzdory jeho aktivitě v Mezinárodním svazu socialistické mládeže byl trvale sledován StB. Po sametové revoluci se účastnil obnovy Československé sociální demokracie a podílel se na práci organizací orientovaných na svobodu a vlastenectví. V roce 1995 byl povýšen do hodnosti plukovníka v záloze a o rok později mu byl udělen Řád T. G. Masaryka. Vedle toho obdržel i ocenění na poli vědy. Dnes jeho jméno nese cena udělovaná v oboru středoevropských dějin....