Émile Zola
Brucho Paríža

1965 | Nakladatelství Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry

Prudký odklon k subjektivizmu v literatúre v ostatnom polstoročí vyvolal nechuť k Zolovi pre jeho naturalizmus, ktorý pripadal v období symbolizmu a experimentovania ako čosi zastaralého a obráteného proti hlavnému prúdu života. Po časovom odstupe vidíme dnes Zolovo miesto vo vývine literatúry presnejšie a správnejšie.… Zolov naturalizmus svojím hľadaním a hromadením faktov života bez akejkoľvek zábrany k jej odporným stránkam bol vlastne protestom proti kritickému realizmu a jeho nedynamičnosti. Dávno je známe, aký veľký podiel má Zola na víťazstve impresionizmu v maliarstve, no a impresionizmus bol práve prvým smerom hľadajúcim vo výtvarníctve dynamiku života. Zola utvoril v literatúre svoj typ naturalizmu a záľaha detailov zacláňa, že to bol vlastne krok k impresionizmu aj v literatúre, ako ho uskutočnili nasledujúce roky. V jednom však súvisí Zola už rovno s dneškom: reportážnosťou svojich románov, svojím zameraním k novým a zaujímavým skutočnostiam v technike i v živote spoločenskom. Aj Brucho Paríža je takýmto reportážnym románom. Maľbou takmer už impresionistickou, ako ju videl na plátnach svojich maliarskych druhov, opisuje parížsku Centrálnu tržnicu s jej záplavou potravín, jej osobitným obyvateľstvom a ľudskými typmi a farbistým ruchom od včasného rána do neskorého večera. Do tohto prostredia viac naznačil ako včlenil postavu revolucionára Florenta, pripravujúceho po návrate z Diabolského ostrova novú revolúciu proti samovláde Napoleona III. Profesor Florent je utopistický socialista z tej ostatnej generácie, ktorá končí v parížskej komúne z roku 1870. Hnacou silou jeho nepokoja v tejto fáze je rozpor medzi množstvom potravy a hladom pracujúcich ľudí. Zolovo reportážne umenie dostupuje v tomto románe vrchol. Prudký odklon k subjektivizmu v literatúre v ostatnom polstoročí vyvolal nechuť k Zolovi pre jeho naturalizmus, ktorý pripadal v období symbolizmu a experimentovania ako čosi zastaralého a obráteného …proti hlavnému prúdu života. Po časovom odstupe vidíme dnes Zolovo miesto vo vývine literatúry presnejšie a správnejšie. Zolov naturalizmus svojím hľadaním a hromadením faktov života bez akejkoľvek zábrany k jej odporným stránkam bol vlastne protestom proti kritickému realizmu a jeho nedynamičnosti. Dávno je známe, aký veľký podiel má Zola na víťazstve impresionizmu v maliarstve, no a impresionizmus bol práve prvým smerom hľadajúcim vo výtvarníctve dynamiku života. Zola utvoril v literatúre svoj typ naturalizmu a záľaha detailov zacláňa, že to bol vlastne krok k impresionizmu aj v literatúre, ako ho uskutočnili nasledujúce roky. V jednom však súvisí Zola už rovno s dneškom: reportážnosťou svojich románov, svojím zameraním k novým a zaujímavým skutočnostiam v technike i v živote spoločenskom. Aj Brucho Paríža je takýmto reportážnym románom. Maľbou takmer už impresionistickou, ako ju videl na plátnach svojich maliarskych druhov, opisuje parížsku Centrálnu tržnicu s jej záplavou potravín, jej osobitným obyvateľstvom a ľudskými typmi a farbistým ruchom od včasného rána do neskorého večera. Do tohto prostredia viac naznačil ako včlenil postavu revolucionára Florenta, pripravujúceho po návrate z Diabolského ostrova novú revolúciu proti samovláde Napoleona III. Profesor Florent je utopistický socialista z tej ostatnej generácie, ktorá končí v parížskej komúne z roku 1870. Hnacou silou jeho nepokoja v tejto fáze je rozpor medzi množstvom potravy a hladom pracujúcich ľudí. Zolovo reportážne umenie dostupuje v tomto románe vrchol.

Stav

Mírně opotřebená

zašlá obálka

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	zašlá obálka
Poznámka:	obálka Vincent Hložník
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	285
Jazyk:	slovensky
Překladatel:	Michal Chorváth
Edice:	3. svazek ed. 3. svazek ed. Svetová tvorba
Vydání:	1. vyd
Vydáno v:	Bratislava
Vystaveno:	3. 1. 2023 9:57
Číslo položky:	467293

O autorovi

Émile Zola

Émile Zola byl francouzský spisovatel, představitel naturalismu. Émile Zola se narodil v Paříži roku 1840. Jeho otec, François Zola , byl italský inženýr, narozen v Benátkách roku 1795. Jeho matka, Émilie Aubert, byla Francouzka. Když Émilovi byly 3 roky, s rodinou se přestěhovali do jižní Francie, zde Zolův otec začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku Aix-en-Provence. Otec o čtyři roky později, roku 1847, náhle zemřel. V roce 1858 se Zola přestěhoval zpět do Paříže, kde se znovu setkal se svým kamarádem z dětství, Paulem Cézannem. Po neúspěšném studiu odešel pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv. médanská skupina. Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Významně se angažoval zejména v Dreyfusově aféře, kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem J'accuse hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného za špionáž. Zemřel údajně nešťastnou náhodou na otravu oxidem uhelnatým poté, co se mu ucpal komín u kamen . Byl pohřben na pařížském hřbitově Montmartre. Katolická církev zařadila veškeré spisy Émila Zoly na Index zakázaných knih. Zpočátku psal Zola kratší prózy, ještě ovlivněné romantismem, a po šest měsíců řídil literární kroniku Evénement. Zde v ostrých kritikách napadal řadu významných postav tehdejšího literárního světa. Za první „naturalistický“ román označil Zola již Paní Bovaryovou a za román zásadního významu pak Germinii Lacerteuxovou bratří Goncourtů. Po třech neúspěšných pokusech se Zola prosadil až roku 1867 románem Románový cyklus se zaměřením proti církvi: Povídkové soubory: Cyklus „Evangelia“: tato díla ovlivněna idejemi utopického socialismu Zola je také autorem sborníků kritických statí o divadle a literatuře: Rougon-Macquartů ...

Více od autora