Ludmila Hořká
Bílé punčochy

Ludmila Hořká

Dcera hostinského. Chodila do dvoutřídní obecné školy, nejdříve německé v Kravařích, pak české ve Štítině. V devíti letech jí zemřela matka a po otcově novém sňatku vyrůstala u tety v Kravařích; již tehdy pomáhala v hostinci, který po otcově smrti vedla . Počátkem 20. let se stala členkou a pak i vedoucí odbočky národopisného sdružení Sedlišťané v Kravařích a pod vlivem etnografů Jana Vyhlídala a Františka Myslivce sběratelkou písňového a slovesného folkloru. Za první světové války ovdověla a po válce se provdala podruhé. Muž zedník byl často bez zaměstnání a rodina s jedenácti dětmi trpěla bídou . Po záboru pohraničí se v říjnu 1938 uchýlila do Kostelce na Hané. Po deseti měsících se vrátila do Dvořiska. V souvislosti se svou předválečnou činností byla krátce vězněna v Opavě a mnohokrát vyslýchána. Časopisecky začala Hořká uveřejňovat v polovině 20. let zápisy lidových písní, pohádky a další lidovou tvorbu i vlastní lyriku . Publikovala v periodikách Moravec , České slovo, Náš domov , Radostná země aj. V rukopise zůstala její sbírka více než stovky lidových písní z Kravař a Dvořiska a kronika osady Dvořisko. Již od dětství si Hoříká zapisovala lidové písničky. Její lyrika ryze ohlasová i osobněji laděná, psaná v lašském nářečí i spisovném jazyce, jakož i všechny její knihy prozaické těží ze života ve Štítině a okolí. Autorka užívá lidových úsloví a obratů, v přímé řeči pak lašského nářečí. Autobiografické vyprávění Doma ukazuje starosvětsky soudržný život slezské vesnice na pomezí mezi Rakousko-Uherskem a Německem do začátku první světové války. Na prvotinu autorka navázala kronikou Dolina, časově sahající až do konce druhé světové války, v níž zachycuje postupující germanizaci, nezájem „Prahy“ o poměry v pohraničí a obětavost tamních vlastenců. Autobiografická linie se soustř...