Vratislav Effenberger, Eva Švankmajerová
Biče svědomí : román na pokračování

2010 | Nakladatelství Dybbuk

Označit někoho za surrealistického autora může mít mnoho důvodů. Jeden z nich je i ten, že označovatel si s kresbou, textem, filmem neví rady. Nerozumí jim. Falešným znakem „pokroku“ je rozumět, chápat, mít jasno. Málokdo má odvahu přiznat veřejně: Nerozumím tomu, nechápu to. Nevím. Ale je to krásné. Vzrušuje mě to a …vyrušuje. Nenechává mě to v klidu… Novela Biče svědomí Evy Švankmajerové a Vratislava Effenbergera se drží v první, kompaktní části linie psychologického realistického popisu duševního světa a propletenosti vztahů hlavních hrdinů Emy a jejího manžela Jáchyma a jejich milenců, zároveň se jí vine neočekávaná, přesto jistým způsobem samozřejmá představivost. V navazujícím druhém, „roztříštěném“ díle, rozděleném na menší části, pak nějaký neznámý nezbeda zcela serval kohoutky, kterými je imaginace připouštěna, a vzniklá potopa následně jakoby rozdělila cesty hlavních hrdinů . Pokud nejde o koncept, spisovatelé si svoje vinice hlídají a nepouštějí nikoho na brigádu, aby jim pomohl zaštipovat či plít. Surrealističtí tvůrci naopak při psaní rádi kooperují. Synergický efekt této spolupráce nemusí být na první dojem zřejmý — ostatně, psát texty jen na jedno čtení je pitomost. Naopak, při každé další četbě musí mít čtenář dojem, že jde o „novou“ knihu. V případě Bičů svědomí to funguje. Označit někoho za surrealistického autora může mít mnoho důvodů. Jeden z nich je i ten, že označovatel si s kresbou, textem, filmem neví rady. Nerozumí jim. Falešným znakem „pokroku“ je rozumět, cháp…at, mít jasno. Málokdo má odvahu přiznat veřejně: Nerozumím tomu, nechápu to. Nevím. Ale je to krásné. Vzrušuje mě to a vyrušuje. Nenechává mě to v klidu… Novela Biče svědomí Evy Švankmajerové a Vratislava Effenbergera se drží v první, kompaktní části linie psychologického realistického popisu duševního světa a propletenosti vztahů hlavních hrdinů Emy a jejího manžela Jáchyma a jejich milenců, zároveň se jí vine neočekávaná, přesto jistým způsobem samozřejmá představivost. V navazujícím druhém, „roztříštěném“ díle, rozděleném na menší části, pak nějaký neznámý nezbeda zcela serval kohoutky, kterými je imaginace připouštěna, a vzniklá potopa následně jakoby rozdělila cesty hlavních hrdinů . Pokud nejde o koncept, spisovatelé si svoje vinice hlídají a nepouštějí nikoho na brigádu, aby jim pomohl zaštipovat či plít. Surrealističtí tvůrci naopak při psaní rádi kooperují. Synergický efekt této spolupráce nemusí být na první dojem zřejmý — ostatně, psát texty jen na jedno čtení je pitomost. Naopak, při každé další četbě musí mít čtenář dojem, že jde o „novou“ knihu. V případě Bičů svědomí to funguje.

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	158
Jazyk:	česky
ISBN10:	8074380270
ISBN:	9788074380273
Ilustrátor:	Jan Švankmajer
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	31. 5. 2025 11:36
Číslo položky:	1254132

O autorech

Vratislav Effenberger

Vratislav Effenberger byl český literární teoretik a vůdčí osobnost českého poválečného surrealismu. V letech 1938–1939 absolvoval English Institute. Poté studoval střední průmyslovou školu, kde roku 1944 maturoval. Po válce vystudoval chemii na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství a začal studovat i dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, avšak v roce 1948 byl ze školy vyloučen . Od roku 1946 pracoval v Československém filmovém ústavu, odkud byl v roce 1954 propuštěn. Poté pracoval ve Výzkumném ústavu pivovarnickém a sladařském, ale roku 1958 musel odejít i odtud. Pak až do roku 1966 pracoval jako dělník při podzemním zplynování uhlí v Březnu u Chomutova. Od roku 1966 pracoval ve Filozofickém ústavu Československé akademie věd, kde získal titul kandidát věd, roku 1970 však byl z politických důvodů propuštěn. V letech 1971–1977 pracoval jako překladatel Pražské informační služby. Roku 1977 podepsal opoziční petici Charta 77 a mohl pak pracovat již jen jako dělník. Zároveň byl však od roku 1977 v invalidním důchodu. K surrealismu měl blízko již na počátku 50. let, když přispíval do sborníků Znamení zvěrokruhu a Objekt. V 60. letech se pak stal byl vůdčí osobností Surrealistická skupiny v Československu, a to nejen po teoretické stránce, ale i po stránce organizační. V roce 1969 redigoval surrealistickou revui Analogon. Vyšlo tehdy pouze prvé číslo, dvě další byla připravena v rukopise. Vydávání Analogonu bylo obnoveno až po pádu komunistického režimu a od roku 1991 do roku 2018 vyšlo zatím 86 čísel. Kolem roku 1968 publikoval v řadě novin a časopisů zabývajících se literaturou, divadlem a výtvarným uměním. Většina jeho díla však vyšla pouze v samizdatu nebo je ještě nezpracovaná ve formě rukopisů. V závorce předpokládaný rok vzniku. Většina těchto sborníků patří do samizdatové literatury. Vyjma těchto děl vyšla řada jeho časopiseckých a...

Více od autora

Eva Švankmajerová

Eva Švankmajerová, roz. Dvořáková byla česká malířka, scénografka, básnířka a prozaička. Manželka a spolupracovnice Jana Švankmajera. Eva Švankmajerová se narodila jako prostřední ze tří sourozenců v měšťanské rodině v Kostelci nad Černými lesy. Jako dvouletou ji rodiče poslali k babičce do Oseku, které měla nahradit ztrátu syna. Babička trpěla cyklickými depresemi a od života již nečekala nic pozitivního a tyto pocity přenášela i na malou Evu. Ovlivnila tak negativně její rané dětství a byla příčinou, že Eva Švankmajerová prožívala vše v životě v jakési předtuše kalamity a s neschopností žít bez konkrétního viníka. Literární tvorbu Evy Švankmajerové ovlivnila četba starých ročníků ženských časopisů Pražanka a List paní a dívek, které našla u své babičky. Pokleslý literární slovník a šroubovaná syntax těchto časopisů, půvab stupidních životních rad a mouder a melodramaticky kýčovitých výlevů se staly zdrojem imaginativního humoru jejích vlastních textů, ve kterých spontánně prolíná mravoličnou dikci s řečí záměrně plebejskou nebo pozdně normalizačně komunistickou. Po válce se vrátila do Kostelce k rodičům, ale po celé období dospívání pociťovala silnou rivalitu se svými bratry. Potřeba vyvolat pozornost rodičů zřejmě souvisela i s přechodnou hluchotou. Její psychický stav vyvolával neurotické projevy somatického typu, jako kulhání. Silný vnitřní konflikt mezi vědomím ženské predestinace a potřebou umělecké seberealizace v 16 letech vedl k pokusu o demonstrativní sebevraždu svítiplynem. Od raného mládí kreslila a v letech 1954–1958 studovala na Průmyslové škole bytové tvorby řezbářství u prof. Václava Markupa a kresbu u prof. Vladimíra Landy. V letech 1958–1962 studovala scénografii na Katedře loutek Akademie múzických umění u prof. Richarda Landera. Roku 1960 se podílela jako výtvarnice na přípravě inscenace Škrobené hlavy Divadla masek a seznámila se s Janem Švankma...

Více od autora