Alena Zemančíková
Bez otce : povídky z let 1991-2007

2008 | Nakladatelství Mladá fronta

Alena Zemančíková , která v současnosti působí v literárně dramatické redakci Českého rozhlasu 3–Vltava a žije v Praze, knižně debutuje souborem povídek. Leitmotivem její knihy je prolog Bez otce, kde píše: „Vyrostla jsem bez otce, jako mnoho dcer mé generace. V mém okolí i v životě mé matky bylo mužů několik, otcem vš…ak nebyl žádný… Jeho místo je dodnes prázdné.“
Vypravěčka v úvodní povídce dále popisuje, jak se dvakrát provdala, ale ani jeden manžel nebyl dobrým otcem pro její děti. „S pocitem stále definitivnější prohry celý život svého otce hledám.“ Vina za absenci otce nepadá jen na vrub slabosti mužů, jejich neschopnosti být autoritou a mít odpovědnost. Cítí se tu vina i na straně žen a dětí, které mají zvláštní ničivou tendenci autoritu mužů podemílat. A v oboustranné vině mužů a žen za ztrátu pozice nebo role otce má svou úlohu možná i smrt Boha, resp. nevíra v něj: „Vidím, jak rozmnožujeme svět bez otců, já, moji bratři a sestry a jejich manželé a děti, a nedokážeme to zastavit. To, čím jsme sami trpěli, bez vlastní vůle přenášíme dál. Cítím to jako vinu a neumím se jí zbavit: asi že nemám Boha, který by mě vyslyšel.“
Jednotlivé motivy, zvláště genderových stereotypů, očekávání, rodiny, partnerství, vztahu k Bohu i státu či rodinných vazeb, se přelévají z jedné povídky do druhé. Jejich vypravěčkou je autorčino alter-ego Anna. Setkáváme se tu s výrazně autobiografickou, velmi upřímnou až konfesní tvorbou. Lokalitou většiny krátkých próz je pohraničí východních Čech; samota, venkov, ale i města. Příběhy se odehrávají v dobách předrevolučních i v současnosti. Tam, kde autorka líčí vzpomínky svých starších příbuzných, se pak v českých dějinách posouváme ještě hlouběji do minulosti. Zemančíková často pracuje s paralelou domácího života a života domácích zvířat: psů, koček, koní; podobné paralely hledá mezi životem rodiny a veřejným děním.
Omezením autenticity, která je krédem knižního debutu Aleny Zemančíkové, je až přehnané opakování některých motivů. Dramaturgická kvalita jednotlivých próz je kolísavá, a tak může mít čtenář občas pocit, že má co do činění s rodinnými memoáry spíše než s krásnou literaturou.
Alena Zemančíková , která v současnosti působí v literárně dramatické redakci Českého rozhlasu 3–Vltava a žije v Praze, knižně debutuje souborem povídek. Leitmotivem její knihy je prolog Bez otce, kde… píše: „Vyrostla jsem bez otce, jako mnoho dcer mé generace. V mém okolí i v životě mé matky bylo mužů několik, otcem však nebyl žádný… Jeho místo je dodnes prázdné.“
Vypravěčka v úvodní povídce dále popisuje, jak se dvakrát provdala, ale ani jeden manžel nebyl dobrým otcem pro její děti. „S pocitem stále definitivnější prohry celý život svého otce hledám.“ Vina za absenci otce nepadá jen na vrub slabosti mužů, jejich neschopnosti být autoritou a mít odpovědnost. Cítí se tu vina i na straně žen a dětí, které mají zvláštní ničivou tendenci autoritu mužů podemílat. A v oboustranné vině mužů a žen za ztrátu pozice nebo role otce má svou úlohu možná i smrt Boha, resp. nevíra v něj: „Vidím, jak rozmnožujeme svět bez otců, já, moji bratři a sestry a jejich manželé a děti, a nedokážeme to zastavit. To, čím jsme sami trpěli, bez vlastní vůle přenášíme dál. Cítím to jako vinu a neumím se jí zbavit: asi že nemám Boha, který by mě vyslyšel.“
Jednotlivé motivy, zvláště genderových stereotypů, očekávání, rodiny, partnerství, vztahu k Bohu i státu či rodinných vazeb, se přelévají z jedné povídky do druhé. Jejich vypravěčkou je autorčino alter-ego Anna. Setkáváme se tu s výrazně autobiografickou, velmi upřímnou až konfesní tvorbou. Lokalitou většiny krátkých próz je pohraničí východních Čech; samota, venkov, ale i města. Příběhy se odehrávají v dobách předrevolučních i v současnosti. Tam, kde autorka líčí vzpomínky svých starších příbuzných, se pak v českých dějinách posouváme ještě hlouběji do minulosti. Zemančíková často pracuje s paralelou domácího života a života domácích zvířat: psů, koček, koní; podobné paralely hledá mezi životem rodiny a veřejným děním.
Omezením autenticity, která je krédem knižního debutu Aleny Zemančíkové, je až přehnané opakování některých motivů. Dramaturgická kvalita jednotlivých próz je kolísavá, a tak může mít čtenář občas pocit, že má co do činění s rodinnými memoáry spíše než s krásnou literaturou.

Objednávky po 18. 12. 2025 již pravděpodobně nebudou doručeny do Vánoc.

Vyberte kus

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

	Stav Velmi dobrý	Skladem pro e-shop	~~69 Kč~~ 49 Kč
	Stav Velmi dobrý bez obálky	Skladem pro e-shop	~~99 Kč~~ 49 Kč

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	151
Jazyk:	česky
ISBN10:	8020416625
ISBN:	9788020416629
Vydání:	1. vyd.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	24. 6. 2024 15:1
Číslo položky:	883704

O autorovi

Alena Zemančíková

Alena Zemančíková, nar. roku 1955, po letech manuálních zaměstnání vystudovala dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze. Od roku 1987 pracovala jako dramaturgyně Západočeského divadla v Chebu, kde také byly v 90. letech uvedeny její dramatické práce Putování za štěstím ,Čistému vše čisté , Hra o bratru Františku a jeho sestře Chudobě, Biblické příběhy a řada dramatizací literárních předloh. V Českém rozhlase Plzeň pracovala od roku 1997 jako kulturní redaktorka a dramaturgyně. Napsala řadu scénářů o osobnostech a kulturních úkazech západočeského kraje, včetně těch, kteří psali německy, věnuje se i literární a divadelní publicistice a kritice. Přispěla do několika dokumentaristických projektů Českého rozhlasu . Český rozhlas 3 – Vltava vysílal 3 její rozhlasové hry: Byl jest jeden člověk aneb Hra o komkoli a smrti, Odjezd z konce světa a Noc a den, se dvěma z nich reprezentovala Český rozhlas na mezinárodním festivalu Prix Marulić na ostrově Hvaru v Chorvatsku. V roce 2004 získala rozhlasovou cenu Prix Bohemia Radio v kategorii Literární pořad za pořad Lukava. Pravidelně přispívá do Literárních novin, píše pro divadlo. Je členkou lektorských sborů pro přehlídky amatérského divadla Šrámkův Písek, Wolkrův Prostějov a Jiráskův Hronov. Poslední hra Ulrika měla premiéru v pražském divadle Kašpar v únoru 2002. Prozaické texty publikuje v kulturních periodikách , v rozhlasovém vysílání, v povídkovém souboru nakladatelství Listen Nech mě žít, ve sborníku Literárních novin Povídka roku 2006 a v antologii Ty, která píšeš . Odborně se věnuje divadelní a literární kritice a teorii rozhlasové slovesné tvorby a mluveného slova. V současné době žije v Praze a pracuje v Českém rozhlase Vltava jako redaktorka literárně dramatické redakce....

Více od autora