Adriena Šimotová byla česká malířka, grafička a sochařka. Celou její tvorbou prostupoval hluboký zájem o člověka, síť vztahů a symboliku lidského těla, směřoval do nitra člověka, nikoli k jeho tělesné schránce. Opustila klasickou malířskou techniku a různými technikami zpracovávala papír a textil. Spolu se svým manželem, malířem Jiřím Johnem, byli při zakládání české umělecké skupiny UB 12. Rovněž byla členkou uměleckého seskupení malířů skupiny G7. Upoutala na sebe pozornost svou svéráznou uměleckou technikou, která spočívá v mačkání, prořezávání a vrstvení papíru. Tímto vznikala díla s otisky dlaní, chodidel nebo celého těla. Po celý život se snažila vytvářet nové techniky a postupy a přispívala tím k oživení české výtvarné scény. S životními těžkostmi se vyrovnávala svým vlastním způsobem, který se odráží v její výtvarné práci. Sama uváděla, že utrpení a bolest ji zpevnily a otevřely pro ni nové obzory. Její obrazy jsou vidět ve sbírkách např. v Tokiu, Washingtonu, Paříži, Stockholmu a na mnoha českých výstavách. Pocházela z evangelické rodiny, která patřila k pražské střední vrstvě. Její otec byl technický úředník původem z chudé rolnické rodiny. Matka vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, avšak celý život byla ženou v domácnosti. Její tvorbu ze všech členů rodiny nejvíce ovlivnila její babička, švýcarská Francouzka, která vytvářela rodinné intelektuální zázemí. Její dětství i následnou tvorbu silně poznamenala druhá světová válka. Po okupaci Sudet přišli do její třídy noví žáci, vyhnaní z pohraničí, naopak ze třídy odešli její židovští spolužáci a spolužačky, kteří byli i se svými rodinami posláni do Terezína. Velmi se bála náletů. Vzpomínala, že během prvního náletu, který zažila, hrála zrovna kamarádkám na klavír Beethovenovu Patetickou, druhou větu. Poté, co začaly padat bomby, se její kamarádky schovaly pod koberec, ale ona se nemohla hnout od klavíru, ruce jí zamrzly na klávesách. Za oknem viděla, j...