Drago Jančar
A láska samotná

Drago Jančar

Drago Jančar je slovinský prozaik, dramatik, esejista a žurnalista, jedna z nejznámějších postav v dějinách slovinské literatury. Po gymnáziu vystudoval práva v Mariboru. Během studia byl redaktorem studentského časopisu Katedra. Zprvu pracoval jako novinář v novinách Večer a týdeníku 7 dní. Dostal se do konfliktu s komunistickou mocí, protože publikoval články kritické k vládnoucímu režimu. Pro „šíření nepřátelské propagandy“ byl v roce 1974 zatčen. Důvodem obvinění byla kniha Branka Rozmana V Rogu ležimo pobiti, kterou přivezl z Rakouska a půjčil několika přátelům. Byl odsouzen na rok odnětí svobody, ale byl propuštěn po 3 měsících. Hned po propuštění byl povolán na vojenskou službu do Srbska, kde zažil ponižování ze strany nadřízených. Po skončení vojenské služby se už zabýval jen psaním. Vrátil se do novin Večer, ale zde mohl vykonávat jen administrativní práci, a tak se rozhodl přestěhovat se v roce 1978 do Lublaně, kde přišel do kontaktu s několika vlivnými umělci a intelektuály, mezi nimiž byli i Edvard Kocbek, Ivan Urbančič, Alenka Puhar, Marjan Rožanc nebo Rudi Šeligo. V roce 1978 začal pracovat jako scenárista ve filmovém studiu Viba film. Pro neshody tuto práci po dvou letech opustil. Od roku 1981 pracoval jako sekretář ve vydavatelství Slovenska matica, kde je nyní editorem. V roce 1982 byl mezi spoluzakladateli časopisu Nova revija. Mezi lety 1987 a 1991 se stal předsedou Slovinského centra PEN klubu, v němž přispěl ke slovinské nezávislosti. Od roku 1995 je mimořádným členem SAZU . Jančarovy romány, eseje a povídky byly přeloženy do 18 jazyků. Jeho dramata nastudovala řada zahraničních divadel. Získal několik slovinských a mezinárodních ocenění, mimo jiné Prešernovu cenu za celoživotní dílo , Evropskou cenu za krátkou prózu města Augsburg , Herderovu cenu za literaturu a cenu Jeana Améryho za esej . Je také trojnásobným držitelem Kersnikovy ceny za rom...