František Halas, František Žákavec
Knížka o Alšovi

1947 | Nakladatelství Dědictví Komenského

Stav

Dobrý

neautorská dedikace

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý, neautorská dedikace
Vazba:	pevná
Počet stran:	117
Jazyk:	česky
Edice:	Výtvarníci mládeži
Vydání:	III. vydání
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	14. 8. 2024 10:7
Číslo položky:	941552

O autorech

František Halas

Byl básníkem, prozaikem, překladatelem, a politicky a kulturně činným člověkem. Narodil se 3. října 1901 v Brně v rodině textilního dělníka. Rodina jeho otce pocházela z Kunštátu na Českomoravské vrchovině. Když mu bylo osm let, zemřela mu matka, rodina se přestěhovala do Svitávky u Blanska a otec se znovu oženil. V roce 1914 se rodina opět přestěhovala do Brna. Učil se knihkupcem a v době otcova zajetí na ruské frontě v době první světové války pracoval jako příručí a v letech 1922-24 jako úředník v pojišťovně. Již v mládí ho otec přivedl mezi komunistickou mládež a v roce 1921 se stal členem KSČ. Psal do novin první články a verše. Začal psát do Rovnosti, řídil tam rubriku mládeže. V té době se seznámil s Bedřichem Václavkem, pomáhal zakládat Devětsil v Brně a vydával revue Pásmo. V roce 1925 odjel na půl roku do Paříže, po návratu se přestěhoval do Prahy a našel zaměstnání jako redaktor nakladatelství Orbis. V roce 1931 podnikl novou cestu, tentokrát do Itálie a jižní Francie, v roce 1936 se zúčastnil zájezdu do Španělska. Po návratu napsal řadu básní inspirovaných cestou. Ty vyšly posmrtně v brožuře Španělský podzim Františka Halase: fakta a dokumenty . Roku 1936 se také oženil a z manželství se narodili dva synové. Za války se účastnil odboje a pracoval v Národním revolučním výboru spisovatelů. Po válce byl přednostou odboru ministerstva informací, poslancem Národního shromáždění a předsedou Syndikátu českých spisovatelů. Zemřel 27. října 1949 v Praze na selhání srdce, pohřben je v Kunštátu. Jeho dílo není příliš obsáhlé , ale je považováno za vrchol české poezie meziválečných let a bylo vzorem pro mnoho mladých básníků. Verše nejsou libozvučné, často jsou násilně přerušené, autor vytvářel vlastní slova, neologismy nebo neobvyklou větnou skladbu. Zdůrazňoval smrt a používal archaismy. Jeho dílo je ovlivněno existencionalismem....

Více od autora

František Žákavec

František Žákavec byl český historik umění, profesor Univerzity Komenského v Bratislavě. František Žákavec pocházel ze starobylého chodského rodu, s kořeny doloženými do roku 1654. Byl synovcem regionálního historika Emila Tšídy . Vystudoval původně romanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a jako stipendista v letech 1899–90 studoval na pařížské Sorbonně. Tam se prohloubil jeho zájem o výtvarné umění. Studia dokončil v Praze, kde byl ovlivněn zejména přednáškami T.G. Masaryka a F.X. Šaldy a vitalistickou filosofií Henri Bergsona. Po studiu nastoupil jako suplent na reálce v Praze na Žižkově a pak působil jako středoškolský profesor v Plzni, Mladé Boleslavi a v Praze-Karlíně . Historií umění se intenzivně zabýval od roku 1918. V letech 1919–1920 byl redaktorem časopisu Volné směry. Ve 20. letech patřil do vlivné společnosti historiků umění Šestka v Praze. K jeho přátelům patřil Josef Šusta. Habilitoval se na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde od roku 1924 působil jako profesor dějin umění. Od roku 1933 byl dopisujícím a od r. 1934 mimořádným členem Královské české společnosti nauk . Spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby . Ve 30. letech podpořil stavbu památníku bitvy u Domažlic, která však nakonec nebyla realizována. Zemřel v Praze ve věku 59 let. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Hlavní doménou Žákavcových vědeckých zájmů bylo české umění 19. století v jeho historických souvislostech, zejména generace Národního divadla. Detailně se zabýval dílem Františka Bílka, Mikoláše Alše, Josefa Mánesa, a zejména Maxe Švabinského. Měl literární nadání a vybroušený styl, kterým ve své generaci vynikal. Jeho kultivovaného slovního projevu si cenil také Jan Mukařovský. Zajímal se o staré světové umění ...

Více od autora