Josef Pekař
Kniha o Kosti : kus české historie

1998 | Nakladatelství Elka Press

Klasické dílo české historiografie. 2.díl - obecná charakteristika poddanských poměrů v českých zemích vypracovaná na základě studia pramenů vztahujících se k rozsáhlému kosteckému panství Černínů. Dílo je jedním ze základních kamenů českých hospodářských dějin a dějin selského stavu. Toto vydání obsahuje fragmenty dos…ud nepublikovaného 3. dílu. Nicovaz Klasické dílo české historiografie. 2.díl - obecná charakteristika poddanských poměrů v českých zemích vypracovaná na základě studia pramenů vztahujících se k rozsáhlému kosteckému panství Černínů. Dí…lo je jedním ze základních kamenů českých hospodářských dějin a dějin selského stavu. Toto vydání obsahuje fragmenty dosud nepublikovaného 3. dílu. Nicovaz

Stav

Velmi dobrý

obálka s oděrkami

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý, obálka s oděrkami
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	367
Jazyk:	česky
ISBN10:	8090235336
ISBN:	9788090235335
Vydání:	5. vydání, 1. vydání v Elka Press (a 3. dílu).
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	9. 4. 2026 12:42
Číslo položky:	1692529

O autorovi

Josef Pekař

Josef Pekař byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy. Spolu s Josefem Šustou byl stěžejním českým představitelem historické vědy první poloviny 20. století. Pocházel ze selského statku v Malém Rohozci. Manželé Josef a Františka Pekařovi měli ještě dalších sedm dětí, které však zemřely v mladém věku na tuberkulózu. Té podlehla i matka. Dětství trávil v Daliměřicích, které se staly součástí Turnova. Oblast Českého ráje byla bohatou inspirací pro výběr témat mnohých jeho děl. Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi, které dnes nese jeho jméno, studoval historii v Praze a už roku 1890 článkem v Masarykově Athenaeu dokázal, že název Hrubá Skála se vyskytuje až v 17. století a Rukopis královédvorský je tudíž padělek. Roku 1893 promoval prací Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, kde ukázal, že se Přemysl Otakar II. o císařský trůn ucházel sám, a to až v letech 1272–1273. Dva semestry strávil v Erlangenu a v Berlíně, pak učil na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze v Truhlářské. Brzy po roce 1895 se stal autorem Českého časopisu historického , který později po třicet let redigoval. Habilitoval se roku 1897 prací Dějiny Valdštejnského spiknutí , kde Valdštejna ukázal jako váhavého, nicméně zrádce. Téhož roku ostře odmítl protičeský článek německého historika Theodora Mommsena a doložil význam české kultury pro Evropu; jeho odpověď pak ještě několikrát vyšla a byla přeložena do řady jazyků. K jubileu Františka Palackého 1898 napsal přehled české historiografie ve druhé polovině 19. století a řadu článků do Ottova slovníku naučného . Roku 1901 byl jmenován profesorem a ve dvou článcích kritizoval představy o slovanské „zádruze“. V práci Nejstarší kronika česká se pokusil dokázat, že svatováclavs...

Více od autora