Josef Pekař
Bílá hora

2020 | LEDA spol.s r.o.nakladatelství

V Bílé Hoře uvádí autor domácí názory a spory do širšího kontextu evropského ducha tragické epochy. Kniha proto nevychází vstříc ani jedné z ideologicky rozvášněných stran.Povstání „českých stavů“ bylo totiž ze všeho nejvíc konfliktem dvou německých panovníků českého království, podníceným náboženským fanatismem někte…rých vůdců. Bylo zbytečnou tragédií, u jejíchž kořenů stál vliv nepatrné nezodpovědné menšiny. Porážka na bitevním poli ovšem ukončila českou státnost, ale ta se vytrácela už od volby prvního Habsburka na český trůn . Šlechtická republika jako možné řešení nepřipadala vzhledem k mocenským poměrům v úvahu. Případné vítězství stavů by bylo vedlo k pronásledování katolíků, jako se to dělo v letech 1618–20. České země by se byly dostaly do vleku luteránského Německa a je pravděpodobné, že by byly poněmčeny.Násilnou rekatolizaci většinového nekatolického národa , výsledek amorálního německého augšpurského míru „cuius regio eius religio“ , považuje historik za naprostou pohromu, která se vyznačovala hromadným lámáním charakterů a odměňováním kariéristů. Takové bylo šílenství Evropy. Pekař odmítá ideologizaci dějin, „temno“ je nesmysl, a vyjadřuje obdiv k barokní kultuře, jak se u nás rozvinula po třicetileté válce: „Historik musí připustiti také, že barok, jenž s vítězem vstoupil jako nový duševní vládce do dobytého Českého království, nesl s sebou velmi silný živel kulturní. Ten netkvěl jen v jeho estetickém bohatství..., ale záležel i v citovém důrazu... Barok dal svými stavbami, svými bezpočetnými sochami... nesmazatelný ráz české krajině, vtiskl i lidu v příbytku, kroji, písni, ba v cítění i životě pečeť svou, stvořil… svět Babičky, v němž naučili jsme se shledávati, cos specificky českého a z něhož vyšly poslední generace našeho národa. Popírám, že s vítězstvím protireformace počíná se v duševním životě země jediná bezútěšná poušť… kdo přihlédne blíže, najde v době protireformační vedle hojných svědectví duševního úpadku, šířeného násilím autority začasté omezené, také doklady mravní snahy, stopy duchovní vzpoury, která musí státi tím výše v našem obdivu, čím pohotovější a bezohlednější byl duch útisku, jemuž se odvážila čeliti…“ V Bílé Hoře uvádí autor domácí názory a spory do širšího kontextu evropského ducha tragické epochy. Kniha proto nevychází vstříc ani jedné z ideologicky rozvášněných stran.Povstání „českých stavů“ by…lo totiž ze všeho nejvíc konfliktem dvou německých panovníků českého království, podníceným náboženským fanatismem některých vůdců. Bylo zbytečnou tragédií, u jejíchž kořenů stál vliv nepatrné nezodpovědné menšiny. Porážka na bitevním poli ovšem ukončila českou státnost, ale ta se vytrácela už od volby prvního Habsburka na český trůn . Šlechtická republika jako možné řešení nepřipadala vzhledem k mocenským poměrům v úvahu. Případné vítězství stavů by bylo vedlo k pronásledování katolíků, jako se to dělo v letech 1618–20. České země by se byly dostaly do vleku luteránského Německa a je pravděpodobné, že by byly poněmčeny.Násilnou rekatolizaci většinového nekatolického národa , výsledek amorálního německého augšpurského míru „cuius regio eius religio“ , považuje historik za naprostou pohromu, která se vyznačovala hromadným lámáním charakterů a odměňováním kariéristů. Takové bylo šílenství Evropy. Pekař odmítá ideologizaci dějin, „temno“ je nesmysl, a vyjadřuje obdiv k barokní kultuře, jak se u nás rozvinula po třicetileté válce: „Historik musí připustiti také, že barok, jenž s vítězem vstoupil jako nový duševní vládce do dobytého Českého království, nesl s sebou velmi silný živel kulturní. Ten netkvěl jen v jeho estetickém bohatství..., ale záležel i v citovém důrazu... Barok dal svými stavbami, svými bezpočetnými sochami... nesmazatelný ráz české krajině, vtiskl i lidu v příbytku, kroji, písni, ba v cítění i životě pečeť svou, stvořil… svět Babičky, v němž naučili jsme se shledávati, cos specificky českého a z něhož vyšly poslední generace našeho národa. Popírám, že s vítězstvím protireformace počíná se v duševním životě země jediná bezútěšná poušť… kdo přihlédne blíže, najde v době protireformační vedle hojných svědectví duševního úpadku, šířeného násilím autority začasté omezené, také doklady mravní snahy, stopy duchovní vzpoury, která musí státi tím výše v našem obdivu, čím pohotovější a bezohlednější byl duch útisku, jemuž se odvážila čeliti…“

Stav

Nová

nová

Skladem do týdne
Odešleme nejpozději 4. 5. 2026

O knize

Stav:	nová
Vazba:	Pevná
Počet stran:	222
Jazyk:	česky
ISBN10:	8073356805
ISBN:	9788073356804
Edice:	Prameny
Vydání:	V nakladatelství Leda vydání první
Vydáno v:	Voznice
Vystaveno:	1. 10. 2024 11:27
Číslo položky:	989476

O autorovi

Josef Pekař

Josef Pekař byl přední český historik přelomu 19. a 20. století, žák Jaroslava Golla, profesor a rektor Univerzity Karlovy. Spolu s Josefem Šustou byl stěžejním českým představitelem historické vědy první poloviny 20. století. Pocházel ze selského statku v Malém Rohozci. Manželé Josef a Františka Pekařovi měli ještě dalších sedm dětí, které však zemřely v mladém věku na tuberkulózu. Té podlehla i matka. Dětství trávil v Daliměřicích, které se staly součástí Turnova. Oblast Českého ráje byla bohatou inspirací pro výběr témat mnohých jeho děl. Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi, které dnes nese jeho jméno, studoval historii v Praze a už roku 1890 článkem v Masarykově Athenaeu dokázal, že název Hrubá Skála se vyskytuje až v 17. století a Rukopis královédvorský je tudíž padělek. Roku 1893 promoval prací Kandidatury krále Přemysla Otakara II. na německý trůn, kde ukázal, že se Přemysl Otakar II. o císařský trůn ucházel sám, a to až v letech 1272–1273. Dva semestry strávil v Erlangenu a v Berlíně, pak učil na gymnáziu v Mladé Boleslavi a v Praze v Truhlářské. Brzy po roce 1895 se stal autorem Českého časopisu historického , který později po třicet let redigoval. Habilitoval se roku 1897 prací Dějiny Valdštejnského spiknutí , kde Valdštejna ukázal jako váhavého, nicméně zrádce. Téhož roku ostře odmítl protičeský článek německého historika Theodora Mommsena a doložil význam české kultury pro Evropu; jeho odpověď pak ještě několikrát vyšla a byla přeložena do řady jazyků. K jubileu Františka Palackého 1898 napsal přehled české historiografie ve druhé polovině 19. století a řadu článků do Ottova slovníku naučného . Roku 1901 byl jmenován profesorem a ve dvou článcích kritizoval představy o slovanské „zádruze“. V práci Nejstarší kronika česká se pokusil dokázat, že svatováclavs...

Více od autora