Anima je pojem používaný v analytické psychologii pro označení nevědomého ženského protějšku mužské vědomé psýchy. Animus je symetrický protějšek v případě ženské psychiky. Jako přirozené archetypy představují anima a animus tvořivou psychickou sílu. Plní roli průvodců do nevědomí, vedou k hlubšímu pochopení vlastního nevědomého světa, jsou prostředníky mezi egem a vnitřním životem individua a v určitém slova smyslu zdrojem naplnění života. Jako komplementární pár nazval C. G. Jung tyto archetypy kontrasexuální. Vedle maskulinní psychiky žije feminní prvek jako další samostatná osobnost s ženským charakterem jednání. Vnitřní žena je osobností, projevuje se ve snech nebo fantaziích a jako autonomní komplex je stále projektována na opačné pohlaví tou měrou, jakou zůstává v nevědomí. Protože psychický život jako celek je větší částí nevědomím, které obklopuje vědomí ze všech stran, nevědomý archetyp animy žije ze sebe. Anima je oduševnělou bytostí, jejímž charakteristickým rysem je neklid, měňavost, tvořivá síla a především pramen možnosti citového vztahu. Animus jako mužský protějšek ženské psýchy má v ženském myšlení paralelní mužské rysy . Důležité je spojení animy a duše , jako projevu toho, čím se odlišuje život od ostatního – dech života. Koncept animy vysvětluje možnosti vzájemného porozumění mezi mužem a ženou a jejich vzájemnou přitažlivost. Vnitřní postava žijící pod povrchem usiluje o dokončení a vztah. Jako způsoby percepce a chování reprezentované uvnitř individuální psýché se dostavují osudově a jejich působení začíná v našem nejosobnějším životě. Projekce animy na druhé pohlaví se však může stát zdrojem problémů. C. G. Jung se při zkoumání archetypů opíral o poznatky fenomenologie a animu chápal jako empirický pojem, který přichází s poznáváním nevědomí. Duše produkuje obrazy a formy, které teprve umožňují poznání objektu. Navíc kolektivní nevědomí nepochází z individuální zkušenosti, ale je vrozen...