Šestnáctiletá Hana Poláčková utekla z domu před dotěrnostmi svého opilého a surového otčíma a přijala místo myčky v pražské restauraci p. Nevostrého. Je hezká, pracovitá dívka, která se líbí personálu i hostům. Krása se jí však stává nebezpečnou. Sotva unikla nástrahám vojína Víčka a také se jí snaží získat dary starý,zhýralý rada. Hana však přemáhá statečné úklady o své panenství, které chce zachovat čisté svému milenci, souchotinářskému (je nakažen TBC) žurnalistovi Jimešovi. Vždyť je tak odlišný od všech. „Vtiskneš polibek, hlava jde kolem. Jako bys nejdražší dáreček dala! Sestro, sestřičko, šeptá roztoužené nitro…“ – Jimeše může zachránit jedině cesta na jih, ale na tu nemá peníze. Ty by mu mohl poskytnout jen bohatý rada, ovšem za cenu jejího panenství. Hana krutě bojuje, vždyť dosud „její panenství ji činilo silnou, pyšnou, sebevědomou; doufala v ně jako v záhadnou a nadpřirozenou moc, bylo jí talismanem a zdrojem pocitu nezávislosti, základem a silou“. Zachrání-li Jimeše, ztratí jeho lásku,nepřinese-li nejtěžší obět, zaviní jeho smrt. Konečně se rozhoduje zachránit jeho život. Ale v rozhodném okamžiku ztrácí svou nadlidskou sílu, poděšena vidinou ukřižovaného milence a odmítne starého zhýralce,kterého rozčilením ranní mrtvice. Panenství zachránila, Jimeše ztratila. Cítí, jak neodvratně se blíží jeho konec a nezáleží ji již na životě. Netečně přijímá nabídku k sňatku, kterou jí učinil její zaměstnavatel a v úplné duševní otupělosti slaví s ním sňatek v úmrtní den milencův. Týž večer propukl u Hany záchvat dědičné nervové choroby, v než zardousila svého manžela. Ráno ji našli v bezvědomí na prahu domu, v němž zemřel její milenec. Umírá v nemocnici se zánětem mozkových blan.