Svět bez hranic je jednou z nejúchvatnějších knih, která kdy vůbec byla napsaná. Vypráví o neobyčejném terapetuovi, který vyléčil celé oddělení mentálně postižených recidivistů, aniž by kteréhokoliv z nich viděl. Kniha popisuje jeho metodu a skutečnou příčinu všeho, co se vám přihodí a jak "očistit" negativituUkázka:Před dvěmi roky jsem se doslechl o havajském terapeutovi, který vyléčil celé oddělení mentálně postižených vězňů - aniž by kterékoliv z nich viděl. Tento psycholog prostudoval jejich záznamy a pak se podíval do sebe, aby zjistil, jak vytvořil nemoc dotyčné osoby. A když se zlepšoval, zlepšoval se i stav pacienta.Když jsem poprvé tento příběh slyšel, myslel jsem, že jde o legendu. Jak někdo dokáže vyléčit kohokoliv tím, že léčí sám sebe? Jak může i seberealizovaný mistr vyléčit šílené kriminálníky?Nedávalo to smysl. Bylo to nelogické a příběh jsem zavrhl.O rok později jsem ho však slyšel znovu. Dozvěděl jsem se, že terapeut používá havajskou léčitelskou metodu nazvanou ho'oponopono. Nikdy jsem o ní neslyšel, ale nemohl jsem to pustit z hlavy. Pokud byl příběh pravdivý, chtěl jsem se dozvědět více.Vždycky jsem věděl, že "stoprocentní zodpovědnost" znamená, že jsem zodpovědný za to, jak myslím a co dělám. Cokoliv nad to už nemůžu ovlivnit. Myslím si, že většina lidí takto také rozumí pojmu naprostá zodpovědnost. Jsme zodpovědni za to, co děláme, nejsme zodpovědni za to, co dělají druzí. Havajský terapeut, který léčil mentálně postižené lidi, mě naučil nový a pokročilejší náhled na stoprocentní zodpovědnost.Jmenuje se Dr. Ihaleakala Hew Len. Náš první telefonát trval asi hodinu. Prosil jsem ho, aby mi vyprávěl celý příběh o své terapeutické práci. Hovořil o tom, že tři roky pracoval v havajské státní nemocnici na oddělení trestně stíhaných pacientů. Toto oddělení bylo nebezpečné a fluktuace psychologů zde byla velká. Personál často stonal nebo jednoduše odcházel. Když měl někdo projít po oddělení, otáčel se zády ke stěně se strachem, že na něj pacienti zaútočí. Nebylo to příjemné místo pro práci, život ani návštěvu.Dr. Len mi řekl, že své pacienty nikdy neviděl. Svolil, že bude mít kancelář a že bude pročítat záznamy pacientů. Když jimi procházel, pracoval na sobě. A když na sobě pracoval, pacienti se začali uzdravovat."Po několika měsících dostali dosud spoutaní pacienti svolení a mohli se začít volně pohybovat po prostoru. Některým zase byly sníženy dávky léků a ti, kteří byli původně označeni za nevyléčitelné, byli propuštěni."Byl jsem z toho u vytržení."A to není všechno," pokračoval, "zaměstnanci se začali těšít do práce. Zlepšila se docházka a fluktace zaměstnanců skončila. Nakonec jsme tam měli více personálu než jsme potřebovali, protože pacienti byli propouštěni a všichni zaměstnanci chodili do práce. Dnes je to oddělení zavřeno."V té chvíli jsem to nevydržel a musel se zeptat: "Co jste se sebou dělal, co způsobovalo, že se tito lidé měnili?""Jednoduše jsem léčil tu část sebe, kterou jsem s nimi sdílel," odpověděl.