Devítiletá Mira neumí poslouchat, čímž rozzlobila maminku a za trest nedostala při oslavě maminčiných třicátých narozenin v roce 1954 zákusek. To rozhodlo zcela zásadně o jejím příštím životě. Následná tragédie připoutá Miru k její podivínské nemluvné a podivně zestárlé tetě Haně. I v depresivních kulisách jejího domova se dívka snaží žít normální život. Jak dospívá, objevuje stopy rodinné minulosti, kterým nerozumí. Co se to tetě Haně stalo, že je taková, jaká je..? Je třeba vrátit se ve vyprávění do předválečné minulosti, v níž se v domě uprostřed moravského maloměsta odehrával poklidný život Miřiny babičky a jejích mladých dcer - tety Hany i maminky Rosy. Mohly prožít běžný život, kdyby se neblížila válka - a kdyby nebyly Židovky... Ve zrychlujícím se běhu událostí učiní zamilovaná Hana jedno zásadně mylné rozhodnutí - a od té chvíle není návratu. Hana se stává tím, kdo přináší svým nejbližším neštěstí, jehož strůjcem ovšem není ona, ale vražedná mašinerie nacistického "konečného řešení židovské otázky". Pocit provinění se táhne jejím životem přes všechno prožité utrpení i hluboko do poválečné doby, Hana se však nedokáže nikomu svěřit, protože lidi, kteří neprožili, nevědí, - a ani vědět nechtějí: "Radili mi, že mám zapomenout, protože nechtěli slyšet, co bych mohla vyprávět... " Může i v troskách, které za sebou Hana vidí, najít nový smysl života? Ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost líčený, zdánlivě zcela věcný, nesentimentální, a přitom či právě proto nesmírně dojemný příběh sepsala autorka podle skutečných událostí.