Výpis všech autorů

Karel Felt

Narozen 27. 7. 1957. PhDr., publicista, specializace na publikace z oblasti sportu. V letech 1979-1997 přispíval do periodika Právo .

Jussi Adler-Olsen

Carl Valdemar Jussi Henry Adler-Olsen je dánský spisovatel, vydavatel a editor. Vystudoval politologii a filmovou vědu. Pracoval jako novinář, redaktor a nakladatel. Ve své tvorbě se zaměřuje na témata psychických poruch a mezinárodních konspirací. Narodil se v Kodani jako jediný syn ze čtyř dětí. Jeho otec byl úspěšný sexuolog a psychiatr Henry Olsen. Své dětství prožil se svou rodinou v oficiálních rezidencích lékařů v několika psychiatrických léčebnách po celé Dánsku, což později ovlivnilo jeho názory a témata, kterým se věnoval ve svých knihách. Později hrál v několika kapelách jako kytarista v popových kapelách Milchshake Bufferband, Dirty Drummer Trousers a Studiegruppen. Jussi Adler-Olsen studoval několik oborů: mezi lety 1970 a 1978 to byla medicína, společenské vědy a filmová věda. Zabýval se také moderními politickými dějinami. Literatura zajímala už během studia, byl velký fanoušek komiksů a animovaného filmu. V letech 1980 - 1985 zpracoval a vydal první dánský lexikon kreslených seriálů, který se stále vydává. Jako vydavatel působil i dál, kromě odborných publikací vydával i krásnou literaturu, například dánský překlad Osudů dobrého vojáka Švejka. V roce 2010 obdržel Jussi Adler Olsen cenu čtenářů udělovanou Dánským sdružením knihoven, literární cenu za nejlepší kriminální román Cenu Haralda Mogensena a od Skandinávské kriminální společnosti také cenu Zlatý klíč. V roce 2011 získal Jussi Adler Olsen za svůj román Journal 64 prestižní dánské ocenění De gyldne Laurbær . Tato cena knihkupců je udělována od roku 1949. Oddělení Q je kriminální série o kodaňském policejním oddělení Q v čele s Carlem Mørckem. Jussi Adler-Olsen plánuje napsat deset knih z této série. Detektivky vycházejí také jako audioknihy čtené Igorem Barešem. Svou literární kariéru zahájil bestsellerem Alfabethuset , následovaly romány A děkovala bohům a Washingtonský dekre...

Julian Barnes

Julian Patrick Barnes je anglický spisovatel. Jeho dílo bývá řazeno k postmoderní literatuře. Roku 2011 vyhrál prestižní Man Bookerovu cenu za román Vědomí konce . Na cenu byl předtím již třikrát nominován: za romány Flaubertův papoušek , England, England a Arthur & George . Velmi ceněným je rovněž ve Francii, kde vyhrál roku 1992 Prix Femina Étranger za titul Jak to vlastně bylo?, on sám se označuje za frankofila a má s francouzským kulturním okruhem četné vazby, knihy Cross Channel a Something to Declare jsou Francii přímo věnovány. Je též nositelem nejvyššího stupně francouzského Řádu umění a literatury. V 80. letech 20. století psal i detektivní romány pod pseudonymem Dan Kavanagh. Některé sloupky pro The New Review podepisoval "putovním pseudonymem" Edward Pygge. Před rokem 1986 pracoval jako novinář v denících New Statesman a The Observer. České překlady jsou vyznačeny tučně. Pokud kniha doposud do češtiny přeložena nebyla, zůstává v bibliografii kurzívou uveden původní název, za nímž případně následuje běžně užívaný překlad. Recenze

Julia Parker

Derek a Julia Parkerovi patří mezi nejznámější spisovatele knih zabývajících se astrologií a výkladem snů. Narodili se v Anglii přesně dva měsíce od sebe ve stejném roce - Julia , 27. července, a Derek 27. května. O dvacet pět let později se vzali. Společně publikovali 29 knih a Julia sama 6 knih. Derek a Julia nyní žijí v Sydney.

Josef Sekera

* 4. 12. 1897 † 14. 11. 1972 . Prozaik. Narodil se v rodině truhláře. Jeho synovcem je Leopold Sekera , autor dobrodružných a chlapeckých románů užívající v sešitových edicích kolektivního pseudonymu Will Mac Khiboney. – Do školy Sekera chodil ve Starkoči, v sousední Zbyslavi a v Čáslavi. Studoval na odborné tkalcovské škole v Rychnově nad Kněžnou a na její strojařské větvi v Šumperku. 1915 narukoval a po dělostřeleckém výcviku byl odvelen na italskou frontu. V armádě zůstal jako důstojník až do 1920, kdy se stal úředníkem na ředitelství Čs. státních drah v Bratislavě. Na Slovensku se spřátelil s Karlem Plickou, Fraňo Kráľem, Petrem Jilemnickým a dalšími levicovými intelektuály a zapojil se do činnosti bratislavské pobočky Družstevní práce. Na začátku 30. let byl jedním z organizátorů pokusu o vydávání literární revue a knižní edice Stan v Břeclavi. 1939 byl přeložen do Prahy, 1945–49 působil jako vedoucí referent na ministerstvu dopravy a techniky. Od 1950 spisovatel ve svobodném povolání. 1953–56 byl tajemníkem SČSS; zastával i jiné funkce . Na sklonku života byl předsedou Českého literárního fondu a aktivně se podílel na ustavení normalizačního SČS.

Josef Pondělík

Sportovní novinář a redaktor, publikace z oboru.Začínal ve sportovní rubrice deníku Práce v letech 1945 - 50.Pak působil v deníku Československý sport a v Týdeníku Gól.Jako novinář byl při triumfu naší kopané v Chile 1962.Byl spoluautorem dalších knih o kopané.Jeho poslední kniha Století fotbalu vyšla po jeho smrti.

Josef Dvořák

Josef Dvořák je český herec a divadelní ředitel. Vyrostl v Kadani, v letech 1965 až 1970 působil v Kladivadle v Ústí nad Labem, v letech 1972 až 1990 v divadle Semafor, od roku 1990 je ředitelem a protagonistou Divadelní společnosti Josefa Dvořáka. Nejdříve hrál s Jitkou Molavcovou a Jiřím Suchým, později vytvořil samostatnou skupinu. Ze stovek televizních rolí patří mezi nejznámější ty v seriálech: Nemocnice na kraji města, Rozpaky kuchaře Svatopluka, Byli jednou dva písaři, Arabela, Návštěvníci, Hospoda. Ve filmu hrál například v Jáchyme, hoď ho do stroje , Lvi salónů , Hřbitov pro cizince , Černí baroni . Proslul rolemi vodníků a obecně tvorbou pro děti. Společně s Jitkou Molavcovou, Pavlem Zedníčkem, Štěpánkou Haničincovou a dalšími herci vytvářel sérii pořadů Malý televizní kabaret . V televizi jej často můžeme vidět s Jitkou Molavcovou, která působí ve stejném divadle. Také propůjčil svůj hlas několika večerníčkům jako je např. Maxipes Fík, nebo Bob a Bobek. Jak bylo spočítáno, ke konci roku 2012 Josef Dvořák byl k slyšení celkem v 156 epizodách různých večerníčků.

Josef Bělohlav

Josef Bělohlav byl kněz litoměřické diecéze, duchovní správce děkanství v Dubé na Českolipsku, byl vicerektorem kněžského semináře v Litoměřicích. Narodil se v roce 1931 v Čisté na Mladoboleslavsku. V roce 1966 začal studovat na CMBF v Litoměřicích, v roce 1970 byl tamtéž vysvěcen na kněze. Jako kaplan působil od r. 1971 v Mladé Boleslavi, zakrátko byl přeložen do vedle ležících Kosmonos, odkud přešel v roce 1973 do Dubé. Kromě duchovní správy farností Dubá, Deštná, Tuhaň a Medonosy byl také v letech 1975–1978 hospodářským referentem litoměřické diecéze a současně v letech 1977–1981 vicerektorem kněžského semináře v Litoměřicích. V Dubé byl za jeho působnosti generálně opraven děkanský kostel Nalezení sv. Kříže. Zemřel 16. ledna 1992. Po rozloučení mší svatou v děkanském kostele v Dubé dne 23. ledna byl téhož dne pohřben ve svém rodišti v Čisté do rodinného hrobu.

Joachim Friedrich

Joachim Friedrich je německý promovaný ekonom a profesor podnikového hospodářství. Vedle vědeckých publikací píše i knihy pro mládež, které byly přeloženy do více než 40 jazyků a divadelní hry.

Jitka Prokšová

Narozena 21. 5. 1962 v Plzni. RNDr., Ph.D., fyzička, vysokoškolská pedagožka, specializace na optiku, termodynamiku a fyziku pevných látek, publikace v oboru, též spisovatelka-prozaička.

Jiří Melíšek

Jiří Louda

Jiří Louda byl významný český heraldik, knihovník a penzionovaný voják. K jeho nejvýznamnějším heraldickým počinům patří návrh současného českého státního znaku, podobně jako jeho varianty pro ČSFR. Nicméně také vytvořil znaky pro stovky dalších českých obcí. Byl členem Mezinárodní heraldické akademie se sídlem v Ženevě, člen Britské heraldické společnosti v Londýně, člen Society of Heraldic Arts, člen Francouzské heraldické společnosti a člen Heraldické komise českého Parlamentu. Pocházel z rodiny profesora kreslení v Kutné Hoře, kde také odmaturoval na místní reálce v roce 1938. Následně se přihlásil na ČVUT, kde ho zastihl povolávací rozkaz během mobilizace. Z armády byl propuštěn již v roce 1939 a odešel do ciziny, přes Polsko a Francii, kde vstoupil do cizinecké legie, se dostal do Spojeného království, kde nastoupil k parašutistům. Byl připraven do výsadku Bronse jako radista. Při parašutistickém výcviku si zlomil meniskus, a tak byl poslán na zpravodajskou radiostanici. Dvě letadla s členy Operace Iridium a Operace Bronse, které se Louda nakonec nezúčastnil, byla Němci sestřelena u Mnichova, když se vracela z nezdařeného výsadku nad Protektorátem. Loudův tatínek s bratrem Zdeňkem byli za války internováni Němci v internačním táboře Svatobořice. Ve Spojeném království se seznámil s teorií heraldiky a nechal se notně ovlivnit postupy britské heraldiky. Po válce se navrátil do obnoveného Československa, kde byl za svoje zásluhy mimo jiné vyznamenán v roce 1946 Československým válečným křížem. V této době se také setkal s Karlem VI. Schwarzenbergem, od kterého se učil především základům české heraldiky. Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 byl poslán na dovolenou a posléze z armády propuštěn v hodnosti kapitána. Sice nebyl degradován, ale byl bez soudu uvězněn na Mírově, kde zů...

Jiri Hanus

prof. PhDr. Jiří Hanuš, Ph.D. je český historik a editor. Zabývá se dějinami 19. století, dějinami historiografie a církevními dějinami. Učí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, je pracovníkem jejího Historického ústavu. Zároveň působí jako jednatel v Centru pro studium demokracie a kultury, kde také rediguje časopis Proglas. Dne 30. dubna 2010 byl jmenován profesorem. Je editorem knih s historickou a náboženskou tématikou vydávaných Centrem pro studium demokracie a kultury, je šéfredaktorem časopisu Církevní dějiny.

Jiří Čihař

Jiří Čihař byl český přírodovědec, zoolog, popularizátor, spisovatel, fotograf a překladatel. Dvounásobný držitel ocenění Českého literárního fondu, autor vědeckých a odborných publikací a přírodovědné populárně-naučné literatury. Narodil se v rodině ministerského rady JUDr. Jaromíra Čihaře a Jiřiny Čihařové, rozené Srncové, a měl sestru Evu. Navštěvoval obecnou školu Na Hladkově v Praze 4, později Akademické gymnázium v Praze Na Příkopě, poté Obchodní akademii v Děčíně a v Praze-Karlíně. Po maturitě v roce 1949 vystudoval na Karlově univerzitě v Praze Přírodovědeckou fakultu. Po studiích pracoval v letech 1955–1965 ve Státním rybářství v Praze, od roku 1966 v Univerzitní knihovně jako knihovník a biolog. Odborně zakotvil až v Národním muzeu v Praze, kde v letech 1966–1990 působil v zoologickém oddělení . Výzkumy prováděl zejména v České republice s důrazem na pražské okolí, Šumavu, Krkonoše, ale také na Slovensku . Cestoval pracovně a opakovaně na Balkán, Apeninský poloostrov, Nový Zéland a do Austrálie. Byl dvakrát ženatý, z těchto manželství měl dvě děti, Janu a Martina . Jiří Čihař je autorem asi patnácti populárně-naučných monografií o rybách, obojživelnících a plazech, z nichž byla řada přeložena do anglického, německého a francouzského jazyka. Dále napsal kolem 150 prací vědeckých, odborných a populárně-naučných, participoval na encyklopediích, je autorem cestopisu a fantasy povídek. Překládal z němčiny, především přírodovědeckou literaturu.

Jiří Černý

Narozen 25. 2. 1936 v Praze, zemřel 17. 8. 2023 tamtéž. Novinář, hudební publicista a redaktor, práce z oboru.

Jindřich Marco

Jindřich Marco byl český fotograf a numismatik. Dokumentoval poválečný stav evropských měst, strádání jejich obyvatel a začínající obnovu. Po maturitě v roce 1940 pracoval v propagaci. V roce 1944 byl kvůli svému rasovému původu umístěn do sběrného tábora, odkud se mu podařilo uprchnout za východní frontu. Počátkem roku 1945 se dostal do Košic, kde fotografoval pro novou československou vládu. V Budapešti fotografoval boje o město. Po válce v letech 1945–1948 dokumentoval jako fotoreportér uklízení důsledků války v Evropě. Spíše než trosky měst ho zajímaly osudy obyčejných lidí, kteří znovu stavěli domy, školy a továrny a vraceli se do obyčejného života. Bezprostředně po skončení 2. světové války fotografoval v Berlíně, Drážďanech, Varšavě, Budapešti, Londýně a dalších městech. Podobně jako fotografové té doby Robert Capa, Margaret Bourke-White, Leonard McCombe, Werner Bischof, Jevgenij Chalděj také on se snažil zachytit symboly válečného barbarství bez válečného boje. Snímky ukazují osudy lidí, kteří sami válku nezavinili a nevyvolali, ale jejich životy válka změnila a sami trpěli dlouho po jejím skončení. Jeho snímky se objevily ve světových časopisech Weekly Illustrated, Life, Lilliput, Picture Post nebo francouzském týdeníku Paris Match. V roce 1948 fotografoval také v novém izraelském státě. V roce 1950 byl uvězněn a odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu. Po návratu z vězení se již reportážní fotografii nevěnoval. Psal knihy o grafice, numismatice a starých zbraních a pořizoval do nich fotografickou dokumentaci.

Jimi Hendrix

Jimi Hendrix , narozený 27. listopadu 1942 jako Johnny Allen Hendrix, byl americký rockový kytarista, zpěvák a skladatel, jehož kariéra trvala od poloviny 60. let až do jeho předčasné smrti v roce 1970. Navzdory své relativně krátké čtyřleté kariéře v hlavním proudu je Hendrix všeobecně považován za jednoho z nejvlivnějších elektrických kytaristů v dějinách populární hudby a za jednoho z nejslavnějších hudebníků 20. století. Proslul svým syrovým, inovativním stylem hry, který kombinoval fuzz, zpětnou vazbu a řízené zkreslení a vytvářel tak nové hudební formy.

Jerzy Andrzejewski

Jerzy Andrzejewski IPA , byl polský spisovatel, dramatik, scenárista, literární a divadelní kritik. Studoval polskou filologii na Varšavské univerzitě. Debutoval v roce 1932 povídkou Wobec czyjegoś życia . V roce 1938 vydal povídku Ład serca, za kterou v roce 1939 získal Cenu mladých Polské literární akademie. Před druhou světovou válkou byl považován za spisovatele hlásícího se k křesťanskému proudu v polské literatuře. V letech 1940–1944 se angažoval v kulturní činnosti tzv. polského podzemí a během války také pomáhal pronásledovaným židům. Po válce společně s Czesławem Miłoszem napsal scénář k filmu Robinson warszawski, který byl inspirován zkušenostmi Władysława Szpilmana . V letech 1949–1952 žil ve Štětíně, kde vedl tamní Svaz polských spisovatelů. V letech 1952–1956 byl poslancem Sejmu. V první polovině 50. let 20. století psal propagandistické, socialisticko-realistické texty, které podporovaly stalinismus. Czesław Miłosz jej ve své knize Zotročený duch, která se zabývá příklonem některých polských spisovatelů ke stalinismu, popsal jako spisovatele s označením Alfa. Navzdory svému působení v první polovině 50. let ale Andrzejewski v roce 1957 vystoupil z polské komunistické strany a od 60. let 20. století se aktivně podílel na činnosti demokratické opozice. V 70. letech spoluzakládal opoziční organizace Komitet Obrony Robotników a Komitet Samoobrony Społecznej KOR. Osobní život Andrzejewského byl rozpolcen mezi dva světy. Na jedné straně byl dvakrát ženatý , na druhé straně ale měl intimní styky s muži. Téma homosexuality se také objevovalo v jeho literární tvorbě . V roce 1983 zemřel, pochován je na hřbitově 'Cmentarzu Powązkowskim' ve Varšavě. Jeho dílo se zabývá...

Jenny Han

Jenny Han se narodila a vyrůstala v Richmondu ve státě Virginia. Nyní žije v Brooklynu. Studovala na \"University of North Carolina at Chapel Hill\" a v \"New School in New York City\" získala titul MFA v Psaní pro děti.

Jean Effel

Jean Effel, vlastním jménem François Lejeune byl francouzský kreslíř, karikaturista, ilustrátor, novinář, člen komunistické strany Francie . Sám se cítil být ponejvíc právě novinářem a politickým komentátorem. Jeho pseudonym je vytvořen z jeho iniciál F. L. Vystudoval umění, hudbu a filosofii. Přes všechny snahy a přání svého otce, aby po něm převzal kupecké řemeslo, se rozhodl pro kariéru profesionálního umělce. Často kreslil pro francouzské komunistické noviny l'Humanité a je také autorem ilustrací Bajek bajkaře Jean de La Fontaina. Jako jeho největší dílo však bývá označován cyklus kreseb Stvoření světa . Celý cyklus je tvořem pěti knihami Le Ciel et la Terre , Les Plantes et Animaux , L'Homme , La Femme and Le Roman d'Adam et Eve . Mezi jeho další významné práce můžeme řadit také kolekci protifašistických karikatur z roku 1935 a knihu kreslených vtipů When Animals Still Talked z roku 1953. Jeho kresby jsou lehce čitelné, svěží, humoristické a neotřelé, vždy doplněné typickým kudrlinkovým podpisem a občas také malou sedmikráskou, jež ukazuje autorův laskavý pohled na svět. Měl blízký vztah k Československu a byl dlouholetým předsedou Společnosti francouzsko-československého přátelství.

Jaroslav V Mareš

Jaroslav V. Mareš je známý televizní reportér. Několik let působil v České televizi, kde v roce 2005 za cyklus reportáží pro pořad Reportéři ČT získal ocenění v kategorii publicistika na mezinárodním festivalu Ekofilm. Od roku 2014 je členem týmu reportéra Josefa Klímy.

Jana Stará

Narozena 5.5.1967 v Praze. PhDr., pedagožka, práce z občanské výchovy, též metodické materiály pro výuku prvouky na ZŠ.

Jana Eislerová

Jana Eislerová je česká autorka učebnic a knih pro děti. Jana Eislerová spolupracuje s nakladatelstvím Fragment, pro které vypracovala učebnice k procvičování českého jazyka a literatury jak pro gymnazisty, tak pro žáky základní školy. Učebnice obsahují všeobecný přehled gramatiky, cvičení, kontrolní testy a přípravu na přijímací zkoušky. Dále překládala a psala verše pro dětská leporela, a hlavně převyprávěla Staré pověsti české, Staré řecké báje a pověsti, Gulliverovy cesty pro děti atd. Převyprávěním pověstí přibližuje dětem klasiku, a pro menší čtenáře tak činí příběhy srozumitelnější.

Jan Žáček

Mgr. Jan Žáček se narodil 1. 3. 1963 v Praze a v současné době žije v Brandýse nad Labem. Vystudoval Fakultu žurnalistiky UK, avšak bez SZZK, poté FAMO i se SZZK. Na UJAKu vystudoval obor Sociální a mediální komunikace. V roce 1990 krátce pracoval jako redaktor Lidových novin. V letech 1991 - 1992 byl režisérem dramatické redakce Čs. rozhlasu. Po této době byl na "volné noze" a pracoval často v různých televizích jako režisér, autor či produkční. V roce 1996 - 1999 byl obchodním ředitelem a jednatelem Halley, spol. s. r. o. a poté byl opět na "volné noze". Od 2013 - 2014 vyučoval na SPŠ scenáristiku, sdělovací techniky a dabing. V současné době se věnuje psaní knih, režii, scénářům a režii dabingu. Je nositelem Pamětní medaile , udělené policejním prezidentem plk. Mgr. Bc. Tomášem Tuhým za významný a dlouhodobý přínos pro výkon policejních pyrotechnických činností.

Ján Šmok

Ján Šmok byl československý kameraman, fotograf, teoretik obecné komunikace, specializovaný teoretik filmového a televizního obrazu i fotografie a vysokoškolský pedagog pracující s vlastními, velmi promyšlenými výukovými metodami. Působil na pražské FAMU. V řadě rovin přispěl k etablování fotografie jako uměleckého směru v Československu. Zasazoval se také o vzdělávání neprofesionálních fotografů a rozvoj výuky fotografie v základním uměleckém školství. S tím souviselo také jeho předsednictví Svazu českých fotografů v 80. a 90. létech 20. století, kde založil galerii fotografie v pražské Kamzíkově ulici a podpořil rozvoj sbírky fotografie. Jako pedagog byl autorem řady publikací a učebnic o komunikaci, filmu, televizi a fotografii. Byly přeloženy také do angličtiny a francouzštiny a sloužily k výuce i na zahraničních školách . Do roku žil 1939 s českými rodiči na Slovensku, vychodil obecnou školu v Levoči, gymnázium v Kežmaroku a v Bratislavě. Na začátku druhé světové války přesídlil do Prahy, kde studoval obor knižní vazba na Státní grafické škole. Na konci války byl zaměstnancem společnosti PragFilm. Mezi lety 1946–1951 studoval na filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. V roce 1951 se stal jejím kmenovým zaměstnancem, tajemníkem katedry filmové fotografie a techniky, později byl jmenován proděkanem . V roce 1958 se habilitoval jako docent v oboru kamera, roku 1975 byl jmenován profesorem. Mezi roky 1973–1976 byl prorektorem AMU. Šmokova habilitace a profesura byly odrazem progresívního vztahu FAMU k integraci technických věd do vzdělávacího systému, kde netvořily, jak je to běžné na konzervativních uměleckých školách, jen pomocné disciplíny, ale byly plnohodnotnou součástí komplexní teorie umění. Šmokovou zásluhou bylo v této souvislosti také prosazení moderní teorie komunikace do výuky všech oborů školy . Na většině tradiční...

Jan Průcha

Jan Průcha je vysokoškolský pedagog, zakladatel České asociace pedagogického výzkumu, působící v mezinárodních vědeckých organizacích a redakčních radách odborných časopisů. V roce 1992 se habilitoval na Karlově univerzitě pro obor pedagogika, jmenován profesorem pedagogiky byl v roce 1994. V roce 1995 mu byl udělen čestný doktorát Univerzitou v Turku . Pracuje jako nezávislý expert a konzultant v oblasti pedagogické teorie a výzkumu, přednáší na českých i zahraničních univerzitách. Na rozdíl od tradičních teorií pedagogiky, které jsou ovládány normativním přístupem , ve svých pracích Průcha uplatňuje explanační přístup, tedy přístup hledající a objasňující. Jan Průcha jakožto představitel moderní pedagogiky ve svých publikacích užívá a vysvětluje pojem edukační reality, která je vyjádřena dalšími elementy, jako jsou edukační prostředí, edukační potřeby, edukační procesy a edukační konstrukty. Edukační realita má nahrazovat pedagogickou praxi, realitu, skutečnost aj. Podle Průchy je edukační realita „každá taková skutečnost , objektivně se vyskytující v lidské společnosti, v níž probíhají nějaké edukační procesy nebo jsou vyvíjeny, resp. fungují nějaké edukační konstrukty.“ Terminologie: Publikace obsahuje informace o současném stavu a trendech v pedagogických vědách, jejich klíčové poznatky i otevřené otázky. Zaměřuje se také na výzkumné metody a informační prameny. Základem výkladu v této knize jsou výzkumné nálezy a explanace v termínech zahraničních vědců-pedagogů. Průcha pracuje s pedagogikou jako edukační vědou, setkáváme se zde s pojmy jako jsou edukace, edukant, edukátor, a také edukační realita, neboť se snaží popsat a vysvětlit reálné edukační procesy. Zabývá se také pedagogickým výzkumem – stavem pedagogického výzkumu v ČR, jeho strukturou a fungováním. Jan Průcha, Jiří Mareš a ...

Jan Panenka

Jan Panenka byl uznávaný český klavírista, známý svou interpretací klasické hudby, zejména děl Beethovena a Mozarta. Narodil se 10. června 1922 v Praze, brzy rozvinul svůj hudební talent a pokračoval ve studiu na Pražské konzervatoři. Panenkova kariéra byla poznamenána spoluprací s různými orchestry a komorními soubory a také partnerstvím s uznávaným českým houslistou Josefem Sukem. Společně provedli a nahráli řadu děl a získali uznání za svou hudební souhru. Díky své zručné hře a nuancovanému přístupu ke klavírnímu repertoáru se Panenka stal respektovanou osobností v prostředí klasické hudby. Až do své smrti 29. července 1999 hojně koncertoval a dělil se o své umění s publikem po celém světě.5 "Císařský", "Trojkoncert" ani případnou spolupráci s Josefem Sukem zde neuvádíme, Panenkův odkaz jako dokonalého hudebníka zůstává v oblasti klasické interpretace vlivný.

Jan de Hartog

Jan de Hartog byl nizozemský spisovatel a dramatik. Jan de Hartly se narodil roku 1914 v nizozemském Haarlemu v rodině protestantského teologa. Odmalička projevoval vášeň pro moře a již v deseti letech utekl na kutr, kde pracoval jako plavčík. Na otcovo naléhání se sice vrátil domů, ale Nizozemskou královskou námořní akademii nedokončil. Našel si práci v amsterdamském přístavu na remorkéru a od roku 1932 pracoval jako inspektor přístavní policie. Do této doby se také datuje počátek jeho literární práce, ale jeho první díla neměla příliš velký úspěch. Začal tedy pod pseudonymem F. R. Eckmar publikovat úspěšné detektivky, které jsou spíše vtipnými parodiemi, ve kterých autor uplatnil humor, pitoresknost a hrůzostrašnost. Zvolený pseudonym byl vtipnou replikou na nepříznivou kritiku, protože znamená něco jako T. R. Hnisi nebo J. D. I. Sevycpat. Roku 1940 se dočkal prvního úspěchu svým románem Hollands Glorie . Titul vyšel těsně před obsazením Nizozemska nacisty a pro svůj odbojný obsah vyvolal v obsazené zemi živý čtenářský ohlas. Ani okupanti proti knize nic nenamítali, dokud Hartog neodmítl roku 1942 vstoupit do kolaborantské umělecké komory. Román byl zakázán a Hartog se musel skrývat v Amsterdamu v ženském domově pro přestárlé. Roku 1943 se mu podařilo uprchnout do Anglie, kde pracoval v nizozemském zahraničním vysílání BBC Radio Oranje, roku 1949 přesídlil do Francie a roku 1957 do USA. Zde se plavil se svou rodinou na rybářském člunu po řekách a průplavech severní Ameriky, aby se nakonec usadil v Houstonu. Psal nizozemsky i anglicky a díla v angličtině následně překládal do nizozemštiny. A zatímco v USA byl považován za úspěšného spisovatele, v rodném Nizozemsku byla jeho díla přijímána většinou vlažně. Kromě námořní a válečné tematiky se mnohá jeho díla vyznačují také silnou společenskou angažovaností. V USA se stal kvaker...

Ivan Martin Jirous

Ivan Martin Jirous, známý též pod přezdívkou Magor, nebo Magor Jirous , byl český básník, publicista a výtvarný kritik, spiritus agens – vůdčí duch českého undergroundu. Je znám především spoluprací s nezávislou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. V době normalizace byl za své politické názory pětkrát vězněn. Stal se držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně. Narodil se v rodině berního úředníka a učitelky v Humpolci, kde také složil maturitní zkoušku na SVVŠ . Původně chtěl studovat FAMU, ale jeho bratranec a redaktor časopisu Výtvarná práce Jiří Padrta ho nasměroval k dějinám umění. V roce 1962 složil přijímací zkoušky na obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Podle tehdejších pravidel musel před vysokoškolským studiem rok manuálně pracovat, v jeho případě jako stavební dělník a topič. Řádně studoval teprve v letech 1963 až 1968. Tématem jeho diplomové práce se stala vizuální poezie v díle Jiřího Koláře a Henriho Michauxe. O dva roky starší sestra Zora se rovněž věnovala výtvarnému umění. Poprvé se oženil s Věrou Vařilovou , básnířkou a historičkou umění. V roce 1972 se jí narodil syn Tobiáš Jirous, dnes herec, spisovatel a DJ. Podle rodného listu je Jirousovým synem, jeho biologickým otcem je však filosof Jiří Němec. V roce 1976 se Jirous oženil podruhé, tentokrát s malířkou Juliánou Stritzkovou , vnučkou Josefa Floriana. S Julianou měl dvě dcery, v roce 1980 Františku a v roce 1981 Martu. Velkou část dětství svých dcer prožil ve vězení, ale s rodinou udržoval korespondenci, krátce poté, co byl propuštěn, se ale toto manželství rozpadlo. Dcera Františka dodnes vydala dva romány. Je předsedkyn...

Iva Nováková

Iva Nováková je absolventkou střední odborné školy výtvarné, zaměřuje se na tvorbu pro děti. Je autorkou zábavných a didaktických doplňovaček, hádanek, omalovánek a vystřihovánek.

Iris Johansen

Americká autorka Iris Johansen se narodila 7. dubna 1938 a píše knihy dvou žánrů - detektivky a romantické novely. S psaním začala až v době, kdy její děti, dcera Tamara a syn Roy, začali studovat střední školu a odstěhovali se na středoškolskou kolej. Nejprve psala z důvodu, aby vyplnila tak náhle vzniklý volný čas. První úspěchy sklízela na poli romantické literatury ze současnosti, jejímuž psaní se věnovala od roku 1984 do r. 1993. Od roku 1991 se dala na psaní historických romancí a hned v roce 1991 vydala historickou romanci The Wind Dancer , která měla velký úspěch, a proto se čtenáři dočkali pokračování - Storm Winds a Reap the Wind. V roce 1996 se Iris vrhla na psaní detektivek a taktéž se jí dařilo. Tomuto žánru zůstala věrná až do současnosti. Iris sama říká, že při psaní knih je na sebe přísná - každý den přijde na devátou do své kanceláře a pracuje tak dlouho, dokud nenapíše alespoň deset stran příběhu. Někdy má “práci” hotovou za čtyři hodiny, jindy jí psaní zabere až dvanáct hodin. Její dcera Tamara je rovněž její osobní asistentkou a společně příběhy a postavy dolaďují. Spolu se synem Royem Iris napsala dvě knihy - Silent Thunder a Storm Cycle. Iris žije spolu se svým manželem blízko Atlanty, ve státě Georgia, a nyní pracuje na další své knize.

Irena Dousková

Irena Dousková je česká spisovatelka, především prozaička. Narodila se v roce 1964 v Příbrami. Pochází z divadelní rodiny, matka a otčím byli herci v příbramském divadle. Původní jméno Irena Freistadtová si v 70. letech změnila, jednalo se o otcovo příjmení, a přijala matčino dívčí jméno. Otec Petr Freistadt působil jako divadelní režisér, roku 1964 emigroval do Izraele. V roce 1976 se autorčina rodina přestěhovala do Prahy. Vystudovala gymnázium, v letech 1983–1985 pracovala jako knihovnice a sekretářka, poté byla přijata na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou roku 1989 úspěšně absolvovala a získala titul Mgr. Vykonávání právnické praxe se však nevěnuje. Po ukončení vysokoškolského studia pracovala jako dramaturgyně v kulturním středisku v Praze. Později působila převážně jako novinářka . V současnosti působí jako spisovatelka z povolání. Do českého literárního kontextu Irena Dousková vstoupila nejprve jako básnířka, a to roku 1988. Vystupovala jako členka literárně-dramatického spolku LiDi, který prezentoval své básnické texty v pražské Viole. Roku 1988 vznikl příležitostně rozšiřovaný Almanach Spolku LiDi a v roce 1991 básnická sbírka, jež měla recesní název Kadění a byla vytištěna v nákladu 200 kusů na role toaletního papíru. Časopisecky autorka publikovala např. v Literárních novinách, Mladé frontě, Hostu, Tvaru aj. O několik let později se autorka začala věnovat převážně tvorbě prozaické. Od počátku jejímu vypravěčskému charakteru nejvíce vyhovovaly především žánry střední epiky. Mezi hlavní charakteristické rysy autorčiny tvorby, a to jak básnické, tak i převažující tvorby prozaické, patří úsporné vyjádření se smyslem pro situační zkratku, ironii a pointu. Řada příběhů se vyznačuje autobiografickým východiskem a osobními zkušenostmi. V mnoha dílech se projevuje i bytostný zájem o jud...

Inna Rottová

Inna Rottová Mirovská, rozená Želeněcová, pseudonymy Joan Kerr, Inna Rott byla česká spisovatelka, tlumočnice a překladatelka, členka Obce spisovatelů, Klubu autorů literatury faktu a AIEP. Narodila se v Leningradě do židovské rodiny. Otec Samuil pocházel z Prahy, matka Galina z Varšavy, kde se ve dvacátých letech poznali. Otec se narodil v roce 1900 v židovské rodině v Libni, kam Marie Terezie po prusko-rakouské válce nechala vystěhovat Židy z pražského ghetta. V roce 1906 odešla jeho rodina před antisemitismem, na jih Francie, povzbuzena rehabilitací Alfreda Dreyfuse. Po první světové válce se chtěli vrátit do Československa, ale v prosinci 1918 proběhl pogrom v Holešově. Odjeli tedy do Polska a usadili se v městečku Jadów. Matka Galina pocházela z Varšavy z rodiny rabína. Když se se svobodně smýšlejícím Samuilem seznámili, tak ji ortodoxní rodina, jako nezdárnou, vyhnala. Její otec rabín za ni odsloužil rituální obřad za zemřelou, a „definitivně ji vymazal z paměti rodiny“. V roce 1926 odešli dále do Sovětského svazu, „moderního ráje dělníků a rolníků“, kde je ale okamžitě zatkli jako „narušitele hranic“. Z vězení je dostal maminčin bratr, který pracoval v Moskevské komunistické internacionále. Před dalším pronásledováním se uchýlili do Leningradu, kde jim pomohl maminčin dobře situovaný strýc. Koupil pro ně malý pokoj o dvanácti metrech čtverečních v osmipokojovém komunálním bytě. V roce 1941 rodinu v Leningradu zastihla válka. Matka s Innou a její o devět let starší sestrou Tamarou zůstaly v obleženém Leningradu, zatímco otec odešel bojovat, zraněn se vrátil aby v roce 1942 zemřel. Matka a dcery přežily obléhání Leningradu , přestály krutou zimu a hlad a několikrát je před smrtí zachránila šťastná náhoda. Po krátké známosti se Inna v roce 1960 provdala za českého studenta Jaromíra Mirovského a odstěhovala se s ním do Československa, z manželství pocházejí dvě dcery. V ob...

Holly Bourne

Autorka knih pro děti a mládež a knih s feministickou tématikou.

Hana Kneblová

Narozena roku 1976 v Novém Jičíně. Historička, jazyková redaktorka a překladatelka. Autorka populárně naučné publikace z historie.

Gabriela Futová

Gabriela Futová je slovenská spisovatelka, knihovnice a vystudovaná žurnalistka. Gabriela Futová pochází z Prešova, kde působí jako knihovnice v Knižnici P.O.Hviezdoslava. Vystudovala žurnalistiku na Filozofické fakultě v Bratislavě. Během mateřské, kdy se kolem ní batolily dvě děti, napadlo Gabrielu Futovou věnovat se dětské literatuře. Již dlouho chtěla psát pohádky, ale neměla prý ráda princezny. Proto se rozhodla použít tématu čarodějnic po vzoru Preusslerovy bosorky. Je autorkou i dalších knih pro starší děti, ale k tématu čarodějnic se ráda vrací. Autorka je rovněž metodičkou pro práci s dětmi a mládeží a vedoucí pracovní skupiny zaměřené na práci s dětmi a mládeží, zřízené Slovenskou národnou knižnicou v Martině.

Freeman Wills Crofts

Freeman Wills Crofts byl britský spisovatel detektivních románů. Narodil se v irském Dublinu a po absolvování studií v Belfastu se stal železničním úředníkem. V roce 1929 odešel ze správy drah severních hrabství a věnoval se psaní. Napsal na čtyřicet románů a řadu rozhlasových her. Roku 1928 byl v Londýně založen Detection Club, kromě F. W. Croftse patřili k jeho členům Dorothy L. Sayersová, G. K. Chesterton, Ronald Knox, Anthony Berkeley, Henry Wade a další. Toto volné sdružení detektivních autorů se snažilo vrátit detektivní román do reálného prostředí a dodržet fair play vůči čtenáři.

František Novotný

František Novotný se narodil 15. 3. 1944 v Brně. V roce 1968 vystudoval obor technická kybernetika na fakultě elektrotechnické VUT Brno. Po studiích nastoupil do zaměstnání. Nejprve v letech 1968–71 jako technik komplexních zkoušek v podniku Chemont Brno. V roce 1971 technik počítače Kancelářské stroje závod Brno, poté detaš. pracoviště v Adamovských strojírnách v Adamově . V roce 1994 podnikl přeplutí Atlantiku. V roce 1996 si užíval v Rudém moři a o rok později opět přeplul Atlantik. Mezi jeho zájmy patří námořní jachting, plastikové modelářství, angličtina, patent kapitána sportovní plavby. Od roku 1971 podniká 3–5 týdenní plavby na malých plachetnicích po evropských mořích. Mezi jeho nejsilnější zážitky patří mimo jiné i odchyt obou Mloků. Jeho aktivity v oblasti sf začaly v roce 1983 vstupem do fandomu na Parconu. Sci-fi četl už od dětství. Podílel se na založení klubu Nyx. Byl členem klubu Nonparcorán . Podílí se na organizaci Draconů. Od roku 1983 s výjimkou 1989 se účastnil všech Parconů. Váží si mnoha lidí a ve fandomu našel několik přátel na celý život. Mezi jeho oblíbené autory, knihy a jiné věci patří S. Lem, AF 167, Bible a Interkom. Mezi jeho non-sf díla patří povídka Citadela v srdci a Psí hlídka v Skagerraku . Mezi sci-fi dílo patří následující práce. Prvně publikoval ve fanzinu MFF , oficiálně v roce 85 v antologii Návrat na planetu Zemi. V roce 1988 vyšla sbírka jeho povídek Nešťastné přistání. Povídky v antologiích z roku 1988 Lovci zlatých mloků a Skandál v divadle snů. V roce 1990 Vesmírní diplomaté, Lety zakázanou rychlostí, potom další vl. sbírky povídek. , Ramax . Publikoval v časopisech Ikarie, AF 167, úvahy a kritiky v Interkomu, Dlouhý den Valhaly.

Evan Hunter

Ed McBain, známý též jako Evan Hunter, rodným jménem Salvatore Lombino byl americký spisovatel a scenárista. Svá díla psal pod řadou pseudonymů. „Serióznější“ výtvory zpravidla pod jménem Evan Hunter, které později přijal za vlastní. Uznání si vydobyl románem Džungle před tabulí z prostředí americké střední školy. Napsal též scénář k filmu Alfreda Hitchcocka Ptáci . Do paměti čtenářů se však nejvíce zapsal pod pseudonymem Ed McBain jako stvořitel kriminálního cyklu 87. revír, v jehož více než pěti desítkách detektivních románů zachycuje příběhy policisty Steva Carelly a jeho kolegů ze smyšleného amerického velkoměsta Isoly, nápadně se podobajícího autorovu rodnému New Yorku. Dále je třeba připomenout jeho detektivky s hlavním hrdinou advokátem Matthewem Hopem, které také došly velkého čtenářského uznání. McBainovy detektivky vynikají faktografickým realismem, vypravěčskou lehkostí a pozorovatelským talentem, s nimiž autor vykresluje množství figurek svého velkoměstského panoptika. Některé jeho romány byly použity jako předlohy detektivních seriálů . Jeho dalšími autorskými pseudonymy byly Hunt Collins, Ezra Hannon, Richard Marsten, John Abbot a Curt Cannon. Narodil se roku 15. října 1926 v New Yorku na Manhattanu, ale od dvanácti let žil v Bronxu. V New Yorku také chodil na základní a střední školu. V roce 1944 byl odveden k námořnictvu; po návratu do civilu v roce 1946 dovršil své vzdělání na newyorské Hutton College, kterou opustil s titulem bakaláře svobodných umění. Na universitě se také seznámil se svou budoucí ženou, se kterou se v posledním ročníku oženil. Psát se pokoušel už za studií, ale po odchodu z university nejprve prošel celou řadu zaměstnání: odpovídal na telefonické dotazy u Americké automobilové společnosti; u jiné firmy nabízel telefonicky restauracím mořské raky a kromě platu dostával i naturálie: tolik mořských raků, kolik jich...

Eva Semotanová

Eva Semotanová je česká vysokoškolská pedagožka, historička zabývající se historickou geografií, dějinami kartografie a srovnávacími dějinami měst. V letech 1972–1977 vystudovala v oboru archivnictví - dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1984 nastoupila do Historického ústavu Akademie věd. Zde se nejprve věnovala jako vědecká pracovnice oddělení dějin středověku historické geografii, dějinám kartografie a srovnávacím dějinám měst. Od 1. června 2012 byla v Historické ústavu AV jmenována ředitelkou. Věnovala se zároveň přednáškám z historické geografie na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové a stala se členkou řady vědeckých a vědecko- správných rad a komisí. Je členkou ediční rady Historického atlasu měst České republiky. V letech 2005–2010 pracovala na koncepci vědeckého Akademického atlasu českých dějin. Je autorkou řady knih. 8. listopadu 2004 jí byla udělena „Cena ministryně školství, mládeže a tělovýchovy za výzkum“ za projekt Historický atlas měst České republiky a 13. prosince 2007 jí byla udělena na Jagellonské univerzitě v Krakově „Cena Waclawa Felczaka a Henryka Wereszyckého“ za výstup grantového projektu GA ČR: Kladsko. Proměny středoevropského regionu.

Eurythmics

Eurythmics bylo britské hudební duo, jehož členy byli Annie Lennox a Dave Stewart. Poprvé dosáhli významného úspěchu v 80. letech 20. století se svou syntézou popu, rocku a elektronické hudby. Průlomem pro skupinu bylo jejich druhé album "Sweet Dreams " vydané v roce 1983, na němž se objevila kultovní titulní skladba, která se stala celosvětovým hitem a dodnes patří k jejich nejuznávanějším písním. Po tomto úspěchu vydala skupina Eurythmics řadu úspěšných alb, včetně alba "Touch" z roku 1983, které ještě více upevnilo její postavení v hudebním světě díky hitům jako "Here Comes the Rain Again" a "Who's That Girl?".

Erskine Caldwell

Erskine Caldwell byl americký spisovatel a novinář. Napsal 25 románů, 12 knih reportáží a 150 povídek, nejčastěji z prostředí amerického jihu. Popisoval jeho chudobu i rasové problémy. Narodil v rodině presbytariánského kazatele , který byl často překládán z místa na místo. Rodina cestovala s ním, takže Erskine do svých patnácti žil v Georgii, na Floridě, v Karolíně, ve Virginii a v Tennessee. Poznal přitom dobře zejména jižanské státy a mentalitu jejich obyvatel. Vysokou školu nedokončil, roku 1926 se usadil v Maine s cílem stát se profesionálním spisovatelem. Nejprve se pokusil prorazit v časopisech, jeho první text se jmenoval The Georgia Cracker a pojednával – prozatím esejistickým způsobem – o tématech, která se později objevovala i v jeho prózách: politická demagogie, rasové předsudky, fanatické náboženství, kulturní sterilita a maloměšťáctví. První oceňovaná povídková kniha mu vyšla roku 1931 pod názvem American Earth. Jeho první úspěšný román se jmenoval Tabáková cesta. Vyšel roku 1932. Pojednává o osudech rodiny farmářského dělníka Lestera za velké hospodářské krize 30. let. Ukazuje, jak bída ničí v lidech lidskost. Knihu dramatizoval roku 1934 Jack Kirkland. Tabáková cesta měla velký úspěch, a tak o rok později přišel Caldwell s dalším románem: Boží políčko. Znovu se věnuje tématu chudoby a farmářského života na jihu Spojených států. Na náboženský fanatismus zaútočil v románu Výpomocný kazatel . Poté se zaměřil na problém rasismu, a to zejména v knihách Trápení v červenci , která pojednává o rasovém lynči, a Chlapec z Georgie , jež vypraví příběh malého černošského chlapce, který se živí jako sluha. Jeho prózy byly často terčem cenzury pro údajnou obscénnost. Ve 30. letech začal pracovat též jako novinář. Jako reportér projel mnoho zemí, včetně Československa, jemuž věnoval sbírku ...

Ernest Claes

Andreas Ernestus Josephus Claes byl belgický, vlámský spisovatel. Některé své práce publikoval pod pseudonymem G. van Hasselt. Psal v nizozemštině, příležitostně též v němčině. Prosadil se autobiografickým románem De Witte , který byl i dvakrát zfilmován – roku 1934 belgickým režisérem Janem Vanderheydenem a roku 1980 Robbem De Hertem. Politicky byl vlámským nacionalistou, podporoval Vlaams Nationaal Verbond, která byla po druhé světové válce obviňována z kolaborace s nacisty. Claes kvůli tomu strávil tři měsíce ve vězení. V anketě Belgičan Belgičanů, hledající největší osobnost belgických dějin, nicméně obsadil 7. místo.

Edita Plicková

Narozena 1940 v Praze. Edita Plicková je výtvarnice - malířka, ilustrátorka, graička, obrázkové práce pro děti, na jejíchž ilustracích vyrostlo už několik generací dětí. Je autorkou mnoha ilustrací ke knihám pro děti, k edukativním materiálům. Ilustrace připravila mimojiné např. i k večerníčku. Mnozí z nás dostali při odchodu od lékaře například didaktické kartičky, jiní vyrůstali na omalovánkách či knížkách plné jejích ilustrací. Má zkrátka široký umělecký záběr. Získala Cenu Noci s Andersenem za ilustrace ke knize Dagmar Lhotová a Zdeněk K. Slabý: Pohádky, které přinesl vítr. Spolupracovala na více než 45 knížkách a 25 leporel. Má dvě dcery.

Dixie Browning

Pod pseudonymem Bronwyn Williams se skrývají dvě sestry Dixie Browning a Mary Williams. Dnes jsou obě na odpočinku, ale ve svých historických romancích se vrátily do dětství, které strávily na pobřeží v Severní Karolíně, kde byl jejich dědeček námořním kapitánem. Tam také většinou situují děje svých historických příběhů, které spolu vymýšlejí od roku 1988. Dixie Browning sama je autorkou téměř sedmdesáti romancí ze současnosti.

Daniel Hevier

Daniel Hevier je slovenský spisovatel a vydavatel. Se ženou Maruškou a 3 dětmi žije v Petržalce u Bratislavy. Příležitostně učí na různých typech škol a vede kurzy tvořivého psaní a vnitřní kreativity. Daniel Hevier se narodil 6. prosince 1955 v Bratislavě, dětství prožil v Prievidzi, kde chodil na základní školu a absolvoval gymnázium. Následně studoval na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě obor estetika a slovenský jazyk. Během studia pracoval jako redaktor literární redakce v Československém rozhlase v Bratislavě. V letech 1982–1989 pracoval jako spisovatel na volné noze, poté působil ve vydavatelství Mladé letá . Od roku 1991 vede vlastní vydavatelství HEVI v Bratislavě. Literárně začal tvořit už jako středoškolák, své první verše uveřejňoval v různých literárních a dětských časopisech. Jako básník debutoval v roce 1974 sbírkou poezie Motýlí kolotoč, ve které projevil radost a okouzlení ze života, z krásy přírody, šťastného rodinného zázemí i z prvních citových okouzlení. Od té doby vydal necelou stovku knih – poezii, prózu, eseje, básně pro děti, pohádky, překlady, autorské antologie pro dospělé i děti… Některé z jeho knih byly přeloženy do dalších jazyků. Kromě knih píše i texty písní, divadelní a rozhlasové hry, libreta muzikálů, filmové a televizní scénáře, spolupracuje s rozhlasem, televizí, překládá z angličtiny. Z americké literatury přeložil výběry poezie Wallace Stewensa Planéta na stole a Charlese Bukowského . Z češtiny do slovenštiny přeložil několik knih pro děti – např. Mach a Šebestová, Arabela-Rumburak od Miloše Macourka nebo Aprílovou školu od Jiřího Žáčka.

Dan Abnett

Dan Abnett je Britský autor komiksů a romanopisec. Jeho spolupracovníkem je Andy Lanning. Pracuje na knihách pro Marvel Comics, a jejich značku Marvel UK od devadesátých let 20. století. Také přispívá do titulů DC Comics. Jeho tvorba z prostředí Warhammer Fantasy a Warhammer 40 000 románů a grafických románů pro Black Library společnosti Games Workshop nyní čítá několik tuctů titulů s prodejem přes 1 150 000 kopií ke květnu 2008. V roce 2009 vyšel jeho první původní román. Jako jeden z autorů AD 2000 byl zodpovědný za tvorbu komiksů Sinister Dexter. Ostatní originální příběhy obsahují Black Light, Badlands, Atavar, Downlode Tales, Sancho Panzer, Roadkill a Wardog, které jsou založeny na hře stejného jména. Přispěl také k pokračování sérií komiksů Judge Dredd, Durham Red a Rogue Trooper. Pro Marvel Comics spolupracoval na titulech Death´s Head 2, Battletide, Rytíři Pendragon The Punisher, War Machine, Annihilation: Nova a různé X-Men tituly. Na DC obnovil Legii of Super-Heroes jako limitovanou sérii Legion Lost a pak pokračující sérii Legion. Své práce pro DC vytváří s Andy Lanningem; jsou často označovány jako DnA. Pro Dark Horse Comics napsal společně s Ianem Edgintonem Planet of the Apes: Blood Lines. Je autorem románů zasazených do vesmíru Warhammeru 40 000. Patří mezi ně série Gauntových duchů, trilogie Eisenhorn a Ravenor a první kniha série Horovo Kacířství, bestseller SF Horus Rising, který vyšel přeložen v roce 2011 pod názvem Horovo Povstání. Napsal pět románů ze světa Warhammer Fantasy. V roce 2007 napsal román nazvaný Hraniční Princové pro vedlejší produkt Doctor Who Torchwood. V roce 1994 napsal propagační komiks na podporu otevření horské dráhy Nemesis v Alton Towers. V roce 2008 spolu s Lanningem převzal The Authority. V červnu 2008 podepsal spolu s Lanningem dohodu s Marvel. Smlouva jim umožňuje dokončit stávající závazky, a tak budou moci dokončit svůj patnáctý díl The Authority. Napsal scénář pro Games Wo...

Colin Falconer

Colin Falconer, vl. jménem Colin Richard Bowles je britský spisovatel, autor šestnácti románů. Píše především dobrodružné romány. Narodil se v severním Londýně. Nyní žije na západním pobřeží Austrálie.

Cécile Aubry

Cécile Aubryová byla francouzská filmová herečka, spisovatelka a televizní scenáristka. Narodila se jako Anne-José Madeleine Henriette Bénardová, kariéru začínala jako tanečnice. Ve věku 20 let podepsala smlouvu se společností 20th Century Fox. Zlom v kariéře jí přinesla role ve filmu Manon režiséra Henri - Georges Clouzota z roku 1949, který dostal Zlatého lva na festivalu v Benátkách. To jí přineslo hlavní úlohu vedle Tyronea Powera a Orson Wellese ve filmu The Black Rose amerického režiséra Henry Hathawaye z roku 1950. Výrazný výkon podala ve filmu Barbe-bleue režiséra Christian-Jacquea z roku 1952, jednom z prvních francouzských barevných filmů. Krátký čas byla hvězdou Hollywoodu, podepsala lukrativní kontrakt se společností 20th Century Fox, zaměstnávala své rodiče v reklamním týmu a pravidelně se objevovala ve francouzských filmových magazínech jako příklad dokonalého hybridu francouzsko-americké ženskosti. Její filmová kariéra byla krátká. Přerušilo ji šestileté utajované manželství se Si Brahimem El Glaouim, prvorozeným synem marrákešského paši. Odchod do filmového důchodu oznámila v roce 1959. S velkým úspěchem pokračovala v psaní dětských knih a televizních scénářů pro děti. Byla známá televizním seriálem pro děti Poly a televizní adaptací její knihy Bella a Sebastián. Hlavní roli v obou sériích hrál její syn, Mehdi El Glaoui . Zemřela na rakovinu plic v Dourdan . V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cécile Aubry na francouzské Wikipedii.

Carolly Erickson

Bývalá univerzitní profesorka se v roce 1970 začala plně věnovat spisovatelské činnosti a setkala se s bouřlivým ohlasem čtenářů i odborné kritiky.

Carlos Busquets

Španělský ilustrátor dětské literatury.

Carl Gustav Jung

Carl Gustav Jung byl švýcarský lékař a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie. Jeho přínos psychologii spočívá v pochopení lidské psychiky na pozadí světa snů, umění, mytologie, náboženství a filosofie. Měl významný podíl na zkoumání příčin a léčbě schizofrenie. Jako syn protestantského faráře prožíval všechny otcovy pochybnosti spojené s vírou. Jako velmi citlivé dítě se často oddával osobní imaginaci, při níž se pokoušel navázat kontakt s Bohem. Vzhledem k velikému množství duchovních hodnostářů v rodině se předpokládalo, že i jeho dráha půjde v otcových stopách. Poté, co objevil v rané dospělosti filosofii a literaturu, rozhodl se vymanit z rodinné tradice a nechal se zapsat ke studiu lékařství. Po absolutoriu se specializoval v oboru psychiatrie. V letech 1895–1900 studoval na univerzitě v Basileji a později Curychu. Curyšská univerzita měla svoji klinickou bázi v Burghölzli a Jung se stal jejím lékařem v roce 1900. Ústav vedl Eugen Bleuler, který se zabýval spíše tradičním popisným zkoumáním duševních chorob. V opozici k filosofické psychologii se Jung zabýval experimentální psychologií, v níž odvozoval zákony se stejnou platností jako ve vědě. Se svým spolupracovníkem Franzem Riklinem významně přepracovali Bleulerem používaný asociační test, rozšířili škálu podnětných slov i asociačních párů. Asociační test tak pro Junga představoval bránu k obsahům nevědomých komplexů v lidské psychice. Ve fabulacích duševně nemocných nacházel podobnosti s mýty a tuto shodu chápal jako projev společné základny individuální imaginace a vědomí celé lidské rasy. Studoval mytologii a sbíral materiál přeludů, halucinací a snů pacientů, který se mu zdál pro tuto teorii relevantní. V určitém slova smyslu se hovoří o vztahu učitele a žáka, avšak spolupráci Junga s Freudem charakterizuje především důvěra a přátelství. Jung se poprvé setkal s Freudem v roce 1907, jejich spolupráce trvala do roku 1...

Bonnie Bryant

Bonnie Bryantová se narodila a vyrůstala v New Yorku. Žije se dvěma syny v Greenwich Village. Bonnie Bryant je autorkou více než padesáti knih pro mladé čtenáře, včetně literárního zpracování filmových hitů, jako jsou například Želví nindžové, které napsala pod jménem B.B.Hillerová přijatým v manželství. Knihy z řady Dívky v sedlech začala psát v roce 1986. Ačkoliv na koni jezdila i dříve, jezdeckému sportu se věnovala intenzivně až v době psaní těchto knížek a zjistila, že se učí společně se svými postavami Lisou,Stefi a Carol. Tvrdí, že tyto dívky jsou mnohem lepší jezdkyně než ona. B.Bryantová v rozhovoru udává, že napsala 175 knih, ze kterých 140 pojednává o koních a z nich 111 je součástí série Dívka v sedle. Celkově se jejích knih prodalo na 18 miliónů. Bryantová mluví i o pravidlech literatury pro děti a mládež a o ohlasech svých knih v různých zemích světa.

Bedřich Golombek

Bedřich Golombek, pseudonymy Karel Hrozek, Vladimír Choleva , byl český novinář a spisovatel-prozaik. Jeho otec byl ostravský havíř Josef Golombek , který pracoval jako vážný v ostravských dolech, matka Kristina, rozená Tomášková . Otec mu zemřel, když mu bylo sedm let. V roce 1919 vystudoval klasické gymnázium, poté pracoval jako reportér v brněnské redakci Lidových novin a zároveň s tím studoval čtyři semestry práva na Masarykově univerzitě v Brně. Po studiích pracoval jako referent ze soudních síní. Od roku 1930 byl hlavním redaktorem nedělní přílohy Lidových novin, od roku 1933 pak šéfredaktorem odpoledního vydání tohoto listu, po druhé světové válce se stal šéfredaktorem pražské redakce Lidových novin. Po převratu v roce 1948 z redakce Lidových novin odešel a pracoval v jedné brněnské továrně, kde se vyráběly rentgenové přístroje. Bedřich Golombek byl dvakrát ženat. Poprvé se oženil 14. května 1927 s Marií Dostalovou . Toto manželství bylo rozloučeno v roce 1934. Podruhé se oženil 3. února 1938 s Josefinou , rozenou Korcovou, rozloučenou Vláčilíkovou, později Valentovou. Bedřich Golombek byl třetím manželem Josefiny Golombkové. Jejím druhým manželem byl v letech 1924–1934 spisovatel a Golombkův spoluautor Edvard Valenta. Společně Edvardem Valentou zaznamenal a literárně upravil příběhy Jana Eskymo Welzla, českého cestovatele a eskymáckého náčelníka. Tyto příběhy byl nejprve vydávány v letech 1929–1930 jako literární seriál v Lidových novinách a později, v 1930 a 1934, byly publikovány knižně ve třech samostatných knihách: O tehdejší popularitě dnes už polozapomenutých autorů Edvarda Valenty a Bedřicha Golombka, stejně jako o popularitě jejich díla o Eskymu Welzlovi, svědčí román Válka s Mloky . Karel Čapek v něm v části Pan Golombek a Pan Valenta nechal své redakční kolegy, coby reportéry...

Antonín Zápotocký

Antonín Zápotocký byl československý komunistický politik, odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953. Byl synem Ladislava Zápotockého , krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové; narodil se jako druhé z pěti dětí. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze. V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě. Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců, devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka. Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny. Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil v...

Andreas von Rétyi

Andreas von Rétyi se už dvacet let jako nezavislý publicista a známý autor literatury faktu zabývá vědeckými otázkami, přičemž se věnuje zejména brizantním tématům, sleduje tajné vojenské projekty, utajené pochody v řadách mocenské elity naší planety a v neposlední ředě rozpory v klíčových událostech světových dějin. Má na svém kontě již řadu bestsellerů. Jeho práce byla oceněná mimo jiné v publikaci Who´s Who in the World, jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků.

Andrea Bohmannová

Práce o nábytku, stolování a módním odívání.

Alan MacDonald

Britský žurnalista a publicista.

A. Jaroslav Urban

Narozen 23.10.1899 v Bylanech, zemřel 4.3.1962 v Praze. Novinář, překladatel z angličtiny, prózy.

Zygmunt Bauman

Zygmunt Bauman byl polsko-britský sociolog židovského původu, který žil od roku 1971 ve Velké Británii. Byl známý pro svou analýzu souvislostí mezi modernitou a holocaustem a úvahy o postmoderním konzumerismu. Narodil se v Poznani v roce 1925 v polské židovské rodině. Po okupaci Polska nacistickým Německem za druhé světové války uprchl do Sovětského svazu. Později sloužil v První armádě polského vojska , která byla kontrolována Sověty. Zúčastnil se bojů o Kołobrzeg a o Berlín. V 1AWP působil jako politický důstojník. Podle polooficiálního prohlášení polského historika z Ústavu národní paměti, které bylo uveřejněno v květnu 2006 v konzervativním časopise Ozon, působil Bauman v letech 1945 až 1953 ve vojenských oddílech tzv. Jednotek vnitřní bezpečnosti , které byly určeny k odhalování a potírání antikomunistických, ukrajinských a německých podzemních hnutí. Podle zmíněného časopisu se Bauman vyznamenal jako velitel jednotky, která zatkla velký počet protikomunistických bojovníků a byl za to vyznamenán polským Válečným křížem v roce 1950. V článku časopisu Ozon se také uvádí, že Bauman byl v letech 1945–1948 informátorem Vojenské rozvědky. V KBW dosáhl Bauman hodnosti rovnající se majorovi, ale v roce 1953 byl propuštěn za to, že se jeho otec pokusil emigrovat do Izraele. To vedlo k několika vážným nedorozuměním mezi otcem a synem, který nejen nesdílel otcovo nadšení pro sionismus, ale byl doslova zatvrzelým anti-sionistou. Po skončení 2. světové války začal studovat sociologii na varšavské Akademii sociálních věd, později přešel na studia filosofie, protože sociologie byla mezitím zrušena jako buržoazní učební obor. Po dokončení vysokoškolského vzdělání nastoupil na Varšavskou univerzitu, kde byl zaměstnán až do roku 1968. Po březnu 1968 byl spolu s řadou svých kolegů i pro svůj židovský původ vyhoze...