Výpis všech autorů

Tim Hammond

Britský sportovní novinář, autor publikací o sportu.

Jozef V Janovský

Ivan Bajcura

Narozen 21.12.1930 v Sukově, zemřel 1986. Pedagog, politicko-výchovný pracovník.

Ján Brondoš

Charles Whitting

Hannelore Grimm

Hannelore Grimmová si vůbec nedovede představit život bez koček. Chová kočky již od dětství a sdílí s těmito sametovými tlapkami domov. Dlouhá léta udržovala také vlastní chov.

Jiří Šimon

Doc. PhDr. Jiří Šimon, CSc., byl český atletický trenér, dlouholetý vysokoškolský pedagog a vedoucí katedry na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze. Jako spisovatel je držitelem ceny nazvané Kanzelsberger cena čtenářů v soutěži Magnesia Litera z roku 2009. Narodil se v roce 1936 na zemědělském statku ve Veselé u Mnichova Hradiště, kde prožil i válečná léta a komunistický převrat v roce 1948. Rozhodnutím soudu byl v roce 1953 zemědělský statek rodině zabaven a celá rodina přestěhována do Heřmaniček u České Lípy. Na statek se mohl vrátit až v roce 2000, kdy byl státem vrácen po osmiletém restitučním sporu. Studoval na gymnáziu a potom vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, obor tělesná výchova-biologie. Na této fakultě pak působil od roku 1962 až do roku 2000 jako pedagog, přičemž v letech 1992 až 2000 vykonával funkci vedoucího katedry atletiky. Jeho studenty byla řada olympijských medailistů, mistrů světa a mistrů Evropy v různých sportech, např. Štěpánka Hilgertová, Helena Fibingerová, Jarmila Kratochvílová, Imrich Bugár, Ludvík Daněk, Jaroslav Brabec a další sportovci a trenéři. Jiří Šimon ve svém oboru vždy prosazoval spojení teorie s praxí. Byl aktivním sportovcem, nejprve členem Lokomotivy Česká Lípa a potom Slavie VŠ Praha. Kromě pedagogické činnosti na fakultě se věnoval také trenérské práci. Jeho úspěšná trenérská a metodická činnost byla zaměřena zejména na hod oštěpem. Jiří Šimon má velký podíl na tom, že se oštěpaři a oštěpařky zařadili mezi naše nejúspěšnější reprezentanty v mezinárodním měřítku. Už v 1962 si dal předsevzetí, že přispěje k vybudování české oštěpařské školy. Koncem sedmdesátých let byl Jiří Šimon tehdejším vedením atletiky pověřen, aby se pokusil zlepšit výkony v hodu oštěpem, protože hod oštěpem byl v bývalém Československu považován za nejslabší ze všech atletických disciplín. Šimon sbíral a rozšiřoval materi...

Eric Brown

Britský SF autor, narodil se 24. 5. 1960 v Haworthu v západním Yorkshiru, několik let žil také v australském Melbourne. Psaní se věnuje již do roku 1975, jeho první vydanou prací byla však až rozhlasová hra pro děti Noel‘-Ark . Do žánru SF vstoupil povídkou Krash-Bangg Joe and the Pineal-Zen Equation v magazínu Interzone, na jehož stránkách se v průběhu několika let stal jedním z nejpopulárnějších britských autorů, ačkoli jinak není ve světě zdaleka tak známý. Brownovy kratší práce spojují zajímavé hrad-SF motivy s citem pro mezilidské vztahy a s přesvědčivým zobrazením atraktivních obrazů cizích světů. Sebrány byly ve sbírkách The Time Lapsed Man and Other Stories , Blue Shifting a Deep Future . Soubor The Fall of Tartarus shrnuje kratší příběhy věnované planetě, jejíž hvězda se chystá k proměně v novu, zatímco se obyvatelé Tartaru rozhodují, zda utéci či zůstat. Patrně nejznámější prací tohoto cyklu je i u nás vydaná povídka Hunting the Slarque . S oblibou spolupracuje s jinými autory, nejčastěji s Keithem Brookem. Některé jejich společné práce shrnuje soubor Parallax Viex . U nás známe práce napsané společně se Stephenem Baxterem, z nichž nejzajímavější je zřejmě povídka The Spacetime Pit . Jedna z Baxterových prací se stala rovněž předlohou pro Brownovu druhou audio hru George and the Red Giant . Z poslední doby neopomeňme zmínit alespoň povídku Children of Winter a samostatně vydané novely A Writer's Life a Approaching Omega , z nichž ta první je pro autora nezvyklým výletem na pomezí fantastického žánru. U příležitosti nedávného výročí smrti Julese Vernea vydal samostatnou novelu The Extraordinary Coyage of Jules Verne a uspořádal antologii The Mammoth Book of New Jules Verne Adventures . Hrdina debutového románu Meridian Days se snaží zapomenout na svou temnou minulost uprostřed zvláštní uměl...

Jacquie Durrell

Britská spisovatelka.

Libuše Halasová

Narozena 1909, zemřela 20.5.1958 v Praze. PhDr., práce z oboru historie umění.

Eva Troníčková

Narozena 1926. CSc., docentka, pracovnice Ústavu genetiky a šlechtění rostlin, stati v odborném tisku.

Ferdinand Foit

Ferdinand Foit byl český a československý podnikatel, politik a meziválečný senátor Národního shromáždění ČSR za Republikánskou stranu zemědělského a malorolnického lidu. Roku 1893 absolvoval c. a k. odbornou školu sochařsko-kamenickou v Hořicích. V roce 1905 založil v obci Doupě továrnu na zpracování žuly . Po roce 1918 přeměněná na akciovou společnost Mrákotínské kamenolomy a stavební podniky v Mrákotíně. Jeho syn, František Vladimír Foit , byl sochařem a cestovatelem. Podnik senátora Foita dodal mimo jiné pamětní desku z leštěné žuly, kterou navrhl Ladislav Šaloun a která byla roku 1933 odhalena na dnešní budově poslanecké sněmovny v Praze. Profesí byl rolníkem a starostou v obci Doupě. V parlamentních volbách v roce 1929 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1935. V senátu setrval do dubna 1938, kdy na funkci rezignoval a v horní komoře ho nahradil František Molík.

Ludmila Spálená

Narozena 23. 4. 1947 ve Zlíně. Ilustrátorka, výtvarnice, animátorka.

Murray Grigor

Skotský spisovatel, režisér dokumentárních filmů o umění a architektuře, kurátor výstav.

Harald Tonollo

Německý autor knih pro děti.

Vincent Meylan

Francouzský redaktor a publicista, autor biografické literatury.

Samia Shariff

Autorka autobiografické knihy. Původem Alžířanka, žijící v Kanadě.

Adriana Trigiani

Adriana Trigiani vyrůstala v městečku Big Stone Gap v americkém státě Virginia a vystudovala na katolické univerzitě Saint Mary's College v Indianě. Než začala s psaním románů, psala scénáře pro televizní sitcomy „The Cosby Show“ a „Jiný svět“. V roce 1996 obdržela cenu za nejlepší dokument na Mezinárodním filmovém festivalu v East Hamptonu ve státě New York za režii snímku „Queens of the Big Time“. V následujícím roce byla koproducentkou dokumentu „Green Chimneys“ . V roce 2000 napsala román z maloměstského prostředí „Big Stone Gap“ podle svého stejnojmenného scénáře. Následovala tři pokračování: „Big Cherry Holler“, „Milk Glass Moon“ a „Home to Big Stone Gap“. Kromě této série napsala knihy „Rococo“, „Queen of the Big Time“ a „Lucia, Lucia“, která se ve Velké Británii stala bestsellerem. V únoru 2009 vydala knihu „Very Valentine“ a následně v roce 2010 „Brava, Valentine“. Spolu se svou sestrou Mary Trigiani napsala kuchařku „Cooking With My Sisters: One Hundred Years of Family Recipes“, obsahující rodinné recepty. V roce 2012 vyšel v originále její zatím nejlépe hodnocený román „The Shoemaker´s Wife“ . Adriana Trigiani žije v Greenwich Village ve státě New York.

Antonín Frič

Antonín Frič byl významný český přírodovědec, geolog a paleontolog přelomu 19. a 20. století. Byl také profesorem Karlovy Univerzity a později ředitelem Národního muzea, kde se zasloužil mimo jiné o získání proslulé sbírky Joachima Barranda pro paleontologické oddělení. Narodil ve vážené pražské rodině advokáta a politika Josefa Františka Friče , u něhož se scházela společnost vlastenců, např. Karel Slavoj Amerling nebo František Ladislav Čelakovský. Na letním sídle svého strýce A. Bachofena za Strahovskou branou se malý Antonín brzy naučil střílet z pušky a vycpávat ptáky. Od 10. roku svého věku docházel do Muzea Království českého, kde byl jeho otec pokladníkem Matice české. Jako žák Akademického gymnasia již v muzeu pomáhal kustodovi Dormitzerovi pořádat sbírku přírodnin, zaslanou Augustem Cordou ze střední Ameriky. Věnoval se ornitologii. 13. ledna 1852 byl na návrh profesora Jana Evangelisty Purkyně jmenován neplaceným asistentem zoologického oddělení muzea. Již tehdy se přestěhoval do přízemí staré muzejní budovy na Příkopech, kde v pokoji upraveném z bývalé kůlny pro kočár strávil 14 let jako kustod, preparátor a muzejní sluha. Na otcovo přání vstoupil na právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, ale po třech letech, roku 1854, přestoupil na fakultu lékařskou. K jeho prvním zahraničním přírodovědeckým cestám patřila návštěva Banátu, odkud roku 1853 přivezl do muzea přírodniny všeho druhu. Roku 1860 byl promován lékařem a roku 1861 se stal asistentem J. E. Purkyně. Svůj vědecký zájem v letech 1861–1867 obrátil k paleontologii. Roku 1863 se na lékařské fakultě habilitoval v oboru srovnávací anatomie a fyziologie. Jako redaktor roku 1873 převzal časopis Vesmír, který vedl až ro roku 1906. Roku 1882 při rozělování univerzity na českou a německou část zabránil rozdělení zoologických sbírek. Roku 1883 se na jeho přímluvu Národnímu muzeu podařilo získat z pozůstalosti...

Jan Karásek

Jan Nepomuk Karásek byl vůdce loupežnické bandy, působící na pomezí Čech a Lužice. Jeho otec byl truhlářem a on sám se vedle truhlářství vyučil ještě řeznickému řemeslu. Poté, co byl omylem chycen jako dezertér a zařazen do rakouské armády, uprchl při první příležitosti za české hranice. Zde se usadil a věnoval truhlářskému řemeslu, které postupně obohatil o podnikání loupežnické. Byl chycen roku 1800 a odsouzen na doživotí. Po pokusu o útěk byl přikován železnou obručí ke své posteli, za těchto strašných podmínek brzy zemřel na následky věznění. V ústním podání obyvatel Horní Lužice a Šluknovského výběžku se z něj stal šlechetný loupežník, který bral bohatým a dával chudým, choval se přátelsky k dětem a dokonce podle pověsti trestal zloděje, kteří na tržišti okrádali prosté lidi. V Seifhennersdorfu existuje dnes Karáskovo muzeum. V Německu, kde je znám jako Johannes Karraseck nebo Karasek, o něm bylo napsáno též několik románů. Zmiňuje ho též Egon Ervín Kisch ve svém díle Pražský pitaval.

Monika Raitz

Kynoložka, autorka publikace o psech.

Victor Niederhoffer

Americký ekonom a obchodník s cennými papíry.

Věra Nosálová

Autorka beletristicky zpracovaných příběhů, které vycházejí ze skutečných příběhů.

Oldřich Audy

Oldřich Audy byl český prozaik, básník, literární historik, autor rozhlasových her, nakladatelský redaktor, pedagog. Do literatury vstoupil v roce 1932 knihou básní Hlas, psal rozhlasové hry pro děti a literární pásma. V roce 1947 vyšel jeho historický román Údolí se zvedla. Po válce se věnoval především nakladatelské práci, kritické a teoretické činnosti v oblasti literatury pro mládež. Sestavil několik čítanek pro základní školy a gymnázia. Narodil se v Žebětíně, od roku 1923 studoval na reálném gymnáziu v Brně, po dvou letech přešel na měšťanskou školu a vyučil se zedníkem. Od roku 1928 studoval na na učitelském ústavu v Brně, v roce 1930 byl přijat do 3. ročníku konzervatoře k mimořádnému studiu violoncella. Po maturitě v roce 1932 vyučoval v Tovačově a Hrabyni u Opavy. V letech 1934–1945 působil na měšťanských školách v Brně a při zaměstnání studoval na brněnské Filozofické fakultě Masarykovy univerzita češtinu a filozofii. Od roku 1931 byl činný v literární sekci Levé fronty a ve Volném pedagogickém sdružení v Brně a Kruhu přátel literatury pro mládež. Po 2. světové válce pokračoval v externím studiu češtiny, dějepisu a občanské výchovy na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1951 získal na fakultě titul PaedDr., v roce 1964 se habilitoval pro obor literatura por děti, docentem byl jmenován v roce 1966. V roce 1946 spoluzakládal Výzkumný ústav pedagogický v Brně, od roku 1959 v něm působil jako vedoucí literárního oddělení a později celé sekce estetické výchovy. Zároveň pracoval v brněnské pobočce Výzkumného ústavu pedagogického. Zapojil se do zakládání brněnského Divadla Radost a Sdružení moravských spisovatelů. Titulem Zasloužilý učitel byl oceněn v roce 1963 a 1965 získal čestný titul Vzorný pedagogický pracovník, v roce 1971 odešel do důchodu. Velkou část své tvorby věnoval dětem a mládeži, v letech 1938–1940 se v časopise Komenský zabýval hodnocením tvorby pro děti, v letech 1939–...

Jan Vyhlídal

Katolický kněz, etnograf, spisovatel. Narodil se 27. dubna 1861 v Hluchově na Konicku. Působil jako kooperátor 8 let v Jaktaři ve Slezsku, kde vyvíjel rozsáhlou buditelskou činnost zvláště šířením české literatury v ohrožených českých osadách v našem i Pruském Slezsku. Byl zakládajícím členem Matice opavské, činným členem různých menšinových spolků a autorem deseti knih, v nichž líčí těžký život lidu ve Slezsku. Literární činnosti zůstal věren i po odchodu ze Slezska na Hanou, které věnoval dalších 12 svazků, kromě četných článků v různých časopisech. Jeho sebrané spisy ilustroval akademický malíř Petr Pištělka, místní rodák. P. Vyhlídal odešel ze Švábenic 1. srpna 1926 do důchodu do Vyškova, kde zemřel 18. 6. 1937 jako čestný kanovník kroměřížský. Jeho literární zásluhy zvláště ocenil univerzitní profesor Arne Novák z Brna.

Vilém Dvořák

Výtvarný kritik a estetik Vilém Dvořák se po studiích stal tajemníkem, pak profesorem Státní umělecko-průmyslové školy v Praze. Od roku 1919 byl redaktorem časopisu Styl. Psal články a recenze do Noviny, Kmenu, Kritiky, Volných Směrů, Stylu a Výtvarné Práce. Napsal řadu delších studií, z nichž nejznámější jsou: Teoretikové soudobé architektury, K architektonické a výtvarné práci, K historickému a slohovému vývoji vazby knižní v době renesance a baroku, O některých otázkách teoretické a praktické estetiky. Roku 1926 byl vyznamenán francouzským ministerstvem veřejného vyučování a krásných umění. Vilém Dvořák se roku 1915 oženil s Amalií Krejčovou, dcerou filozofa, univerzitního profesora Františka Krejčího, jež byla vynikající recitátorkou. Byla též politicky činná. Zemřela roku 1920. Také druhá manželka Viléma Dvořáka, Anna Dvořáková, pracovnice Univerzitní knihovny v Praze, byla známou osobností veřejného života. Zemřela roku 1954. Vilémův bratr Karel Dvořák byl známým sochařem a rovněž profesorem Státní umělecko-průmyslové školy v Praze.

Simona Tarchetti

Italská autorka turistických průvodců.

Raymond Pawlett

Ernest Demetrovič

Slovenský tělovýchovný funkcionář, autor prací z oboru, zejména o stolním tenise.

František Kollárik

Slovenský autor právnických příruček z oboru bezpečnosti práce, stavebního, hospodářského práva a patentového práva.

Štefan Marton

Slovenský autor vlastivědných publikací.

Ferdinand Janko

Prozaik.

František Oldřich Vaněk

František Oldřich Vaněk byl český vědec, filozof, orientalista, technik, fotograf a propagátor vzduchoplavectví a letectví vůbec. Vaněk se narodil v rodině gymnaziálního profesora. Středostavovské poměry kladoucí důraz na vzdělání vedly Vaňka po středoškolských studiích na Karlo-Ferdinandovu univerzitu do Prahy. Zde vystudoval filozofii, doktorát získal v roce 1897. Pracoval v pražském městském archivu, ale většinu svého volného času věnoval novým technickým objevům na poli aeronautiky. Snažil se vymyslet i zkonstruovat řiditelnou vzducholoď, na svou dobu také vyvíjel rozsáhlou publikační a popularizační činnost v oblasti letectví. Vedle techniky měl i své filozofické zájmy souvisící s náboženstvím a teologií, když patřil k zástupcům antiklerikálních směrů a vyvracel teologické námitky proti ateismu a odmítal náboženství založené na víře v osobního boha. Někdy bývá s lehkou nadsázkou považován za předobraz polyhistora Járy Cimrmana, především rozsahem svých zájmů a také vymýšlením originálních a ve své době někdy vysmívaných myšlenkových konstrukcí. Řadu svých vynálezů také patentoval a byl u zrodu České společnosti aeronautické. Jeho dílo lze rozčlenit na dvě části. Jednak popularizační práce na poli aeronautiky, vědecké práce z oblasti filozofie a teologie a v druhé rovině na patenty, návrhy a modely týkající se vzducholetectví. Fundamentální myšlenka jeho modelových pokusů při stavbě a návrzích vzducholodí byla správná. Vaněk chtěl kombinovat statický vztlak vzducholodi s dynamickým vztlakem nosné plochy. Tento princip se dokonce dodnes objevuje. Vaněk se nedal odradit nedůvěrou či úšklebky svých současníků a vytvořil již v 70. letech 19. století dokonce 4metrový model vzducholodě s výškou přes 60 centimetrů a šířkou skoro půldruhého metru.Konstrukce byla ori...

Gianni Toti

Gianni Toti byl básník , výtvarník a novinář.

P. R. D

Jaroslav Všetečka

Narozen 4. 4. 1889 v Táboře, profesor čs. státní obchodní akademie v Brně; autor turistických a vlastivědných průvodců

Joseph Bernard Hutton

Slovanský intelektuál narozený v Československu a žijící ve Velké Británii. Byl od svých dvaadvaceti let v Moskvě, kde pracoval jako zahraniční politický redaktor listu Večernaja Moskva. Během tohoto čtyřletého pobytu se poznal s Rosou Kaganovičovou-Stalinovou, s Leninovou vdovou Krupskou, s Jenukidzem, Radekem, Kalininem a dalšími předními představiteli bolševiků. Během jeho pobytu v SSSR tam probíhali největší stalinské čistky. V roce 1938 se Hutton vrátil do Prahy a po začátku války emigroval do Londýna, kde pracoval na ministerstvu zahraničí po boku Jana Masaryka.

Michael Odenwald

Německý novinář a redaktor.

Alois Hůlka

Učitel, básník. Alois Hůlka studoval na Učitelském ústavu v Českých Budějovicích a jako odborný učitel českého jazyka, dějepisu a zeměpisu působil v Prachaticích, ve Zdíkově, ve Vimperku a od roku 1938 na Českobudějovicku . V letech 1948 - 1969 zastával funkci ředitele Základní devítileté školy v Českých Budějovicích - Suchém Vrbném, tři roky pracoval jako vedoucí odboru kultury ONV v Č.Budějovicích. Své články literárně historické a pedagogické zveřejňoval v jihočeském tisku a psal básně oslavující jižní Čechy a jihočeský lid .

Karel Holubec

Karel Holubec byl český lékař a vědec. Karel Holubec se narodil 30. ledna 1906 v Pržně na Valašsku v rodině vesnického učitele Josefa Holubce. V dětství se u něj projevil výjimečný talent pro cizí jazyky. V měšťanské škole plynně hovořil německy, italsky i francouzsky. Díky nadaci pro osiřelé děti mohl vystudovat gymnázium ve Valašském Meziříčí a tam se také zrodila jeho velká touha stát se cestovatelem a poznat Orient. Získal stipendium na filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde byl zapsán ke studiu orientalistiky. Matka si přála, aby se stal lékařem a tak po třetím semestru přešel na lékařskou fakultu. Do lékařské praxe uvedl Karla Holubce MUDr. Kudláč, chirurg Zemské nemocnice v Uherském Hradišti. Tam provedl zcela unikátní operaci chlapce s bodnou ranou v srdci. Dalším unikátním zákrokem bylo vyjmutí dvou hřebů z hlavy chlapce, které mu tam zatloukl jeho otec. V roce 1936 se stal asistentem MUDr. Jana Konečného, primáře chirurgického oddělení okresní nemocnice v Třebíči. Začátkem roku 1937, v rámci Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, inicioval a spoluorganizoval peněžní sbírku. Z výtěžku bylo zakoupeno zařízení a vybavení chirurgické polní nemocnice o 120 lůžkách, které bylo dopraveno do střediska Mezinárodních brigád do Albacete ve Španělsku. Tam Karel Holubec v dubnu roku 1937 vyjel z českou zdravotní skupinou. Spolu s ním odjela i jeho manželka Marie Holubcová, která si osvojila základy praxe válečné operační sestry – sálové instrumentářky. Dislokací do budovy opuštěného kláštera v Quadalajaře byl uveden v činnost 1. československý lazaret Jana Amose Komenského, v němž pracovala česká zdravotnická skupina pod vedením dr. Holubce. Po návratu se manželé Holubcovi skrývali před fašisty mezi personálem pražské Vinohradské nemocnice. Zde Holubec využil svých zkušeností válečného chirurga především při léčení tříštivých zlomenin. V roce 1945 se manželé vrátili zpět do Třebíče, kde Karel Holubec získal míst...

Věra Sedláčková

Václav Kosík

Narozen 29. 8. 1909 v Chyňavě u Kladna, zemřel v březnu 1975. Ing., dr., zemědělský redaktor, pedagog, publikace z oboru rostlinného zemědělství a lidového názvosloví rostlin.

Howard Carter

Howard Carter byl britský archeolog a egyptolog. Původně pracoval na vytváření kopií egyptských svitků a maleb, později pracoval pod EAS , z něhož vystoupil v roce 1905. V další archeologické práci byl sponzorován lordem Carnarvonem. Dne 4. listopadu 1922, po patnácti letech hledání, objevil v Údolí Králů nedaleko Luxoru Tutanchamonovu hrobku. Během několikaletého hledání Tutanchamonovy hrobky musel čelit složité politické situaci v Egyptě, tlaku veřejného mínění na zpřístupnění hrobky a překonat období první světové války, kdy byly práce na nějaký čas zastaveny. Byl neustále tlačen k rychlejšímu tempu nekompetentními odborníky a kvůli tomu došlo k nenapravitelným škodám na nalezených artefaktech, které se pod rukama rozpadaly. Jako archeolog „amatér“ byl oficiálními vědeckými kruhy považován za šťastlivce a z toho důvodu se nedočkal uznání v Egyptě a ani ve Spojeném království. Lord Carnarvon, který několik let vykopávky financoval, nedostal od tehdejší egyptské vlády ani slíbenou část nálezu, což tehdy bylo zvykem jako kompenzace nákladů. Navíc vdova po lordu Carnarvonovi musela prodat z důvodu finanční tísně jeho sbírku Metropolitnímu muzeu ve Spojených státech amerických. Tento fakt nesla britská vláda dost nelibě. Zemřel ve věku 64 let na rakovinu.

Ellen Glascowová

Ladislav Trpkoš

Ladislav Trpkoš byl československý basketbalista. V místě jeho rodiště se hrálo v roce 1897 první basketbalové utkání na pozdějším území naší republiky. S otcem se přestěhoval do Prahy, kde absolvoval školní docházku, ve 12 letech začal hrát basketbal a 20 let byl hráčem Uncas Praha, se kterým získal čtyři tituly mistra republiky a dvě druhá místa v ligové soutěži. Československo reprezentoval na dvou letních olympijských hrách 1936 v Berlíně a 1948 v Londýně, kde byl vlajkonošem československé sportovní výpravy a s národním týmem skončil v olympijské basketbalové soutěži na 7. místě. S reprezentačním družstvem získal zlaté medaile v roce 1946 na evropském šampionátu v Ženevě a o rok později na šampionátu v Praze stříbrné medaile za umístění na druhém místě. Celkem odehrál za československou basketbalovou reprezentaci 52 zápasů v letech 1932–1948 a patřil k nejlepším hráčům Evropy. V anketě o nejlepšího českého basketbalistu dvacátého století skončil na 9. místě.,, Po skončení basketbalové hráčské kariéry byl 3 sezóny v letech 1954–1957 trenérem ligového družstva mužů Slavia ITVS Praha. Byl také hráčem házené a s týmem SK Slavia Praha vyhrál v roce 1942 mistrovství republiky v národní házené. V roce 2004 byl uveden do Síně slávy českého basketbalu. Je autorem Knih z oboru nákladních automobilů.

Jan Bartoš Bělčický

Narozen 17. 5. 1887 v Bělčicích u Blatné, zemřel 7. 10. 1955 v Berouně. PhDr., středoškolský profesor, fejetonista a prozaik, autor gramatických a literárněhistorických příruček.

Renate Daimler

Rakouská spisovatelka, novinářka, rozhlasová moderátorka a psycholožka. Je autorkou několika populárně psychologických knih zabývajících se především citovým životem a sexualitou starší generace. Se svou rodinou žije ve Vídni.

Antonio Halik

Polský cestovatel, novinář, spisovatel, kameraman, fotograf.

Patrick de Funès

Francouzský lékař, syn herce a komika Louise de Funèse.

Olivier de Funès

Olivier de Funès je francouzský herec a letec, syn známého komika Louise de Funèse a jeho druhé manželky Jeanne Augustinou Barthelémy de Maupassant – de Funès. Se svou manželkou Dominique má tři děti. Jako herec se objevil pouze v šesti filmech, ve všech se svým otcem. Napsal také scénář k životopisnému dokumentu Louis de Funes. Dříve pracoval také jako dopravní letec u Air France.

Pierre Richard

Pierre Richard, rodným jménem Pierre Richard Maurice Charles Léopold Defays, je francouzský herec, komik, režisér, vinař a příležitostný zpěvák. V 70. a 80. letech 20. století proslul v řadě filmových komedií, kde povětšinou ztvárnil potrhlé, roztržité a nesmělé hrdiny. Roku 2006 získal nejprestižnější francouzskou filmovou cenu - Césara - za celoživotní dílo. Původně studoval kurzy dramatického herectví u Jeana Vilara a Charlese Dullina, ztvárnil i několik vážných rolí, například v Divadle Bruyère. Brzy ho však zlákal kabaret. "Kabaret je čistá a upřímná věc. Vaším jediným ředitelem je publikum. Když se směje, jste přijat. Když ne, máte padáka," vysvětlil později své rozhodnutí. Vystupoval poté v řadě kabaretů v pařížské Latinské čtvrti - v L’Écluse, v Galerii 55, v Cheval d'or, v Bobinu, často spolu s Jeanem Yannem, Jacquesem Fabbrim, Jacquesem Dufilhem či Victorem Lanouxem, v Bobinu pak po boku šansoniéra Georgese Brassense. V 60. letech si jeho skečů povšimli televizní tvůrci a byl pozván do televizních varieté Jean Christopha Avertyho, Pierra Koralnika či Jacquese Roziera, s nímž později natočil i film Les Naufragés de l'île de la Tortue. V televizi si ho vyhlédl Yves Robert a svěřil mu první větší filmovou roli ve filmu Alexandre le bienheureux. Zde měl Richard ztvárnit roli obyčejného parašutisty, ale Yves Robert se nechal přesvědčit, aby Richarda nechal parašutistu zahrát jako poněkud pomateného a popleteného. Velmi se jeho pojetím pobavil a odhalil jeho obrovský komický potenciál pro film. Přesvědčil ho, ať připraví filmový scénář, kde by richardovský popleta dostal maximální prostor, a slíbil, že film zprodukuje. Richard stvořil postavu, v níž se snažil uctít svůj velký vzor - Charlieho Chaplina - ale do níž vložil i něco osobitého. Tak vznikl roku 1970 film Roztržitý a jeho ústřední postava ztřeštěného reklamního tvůrce Pierra Malaqueta, kterou pak Pierre Richard varioval ve svých dalších ...

Margit Altay

Masatoshi Nakayama

Masatoši Nakajama byl japonský karatista. Moderní karate v Japonsku má mnoho osobností, které se zapsaly do dějin karate a díky nimž má tento styl současnou podobu. Jednou z nich je i Masatoši Nakajama, který inicioval vytvoření pravidel pro volný zápas a právem mu náleží označení „autor sportovního karate“. Masatoši Nakajama se narodil v Tokiu roku 1913 v rodině vojenského lékaře, který byl pokračovatelem starého samurajského rodu učitele šermu. Od dětství byl vychováván v duchu bušidó - samurajského morálního kodexu. V mládí začal studovat kendó a několik stylů čínských bojových umění, s nimiž se seznámil na Tchaj-wanu, kde byl jeho otec služebně. Do Tokia se vrátil na přání rodičů. Měl studovat medicínu, aby pokračoval ve šlépějích svého otce i dědečka. Bez vědomí rodičů se však zapsal na Univerzitu Takošuku, kde se rozhodl studovat čínskou historii a jazyk. Právě tam také začal roku 1932 studovat karate pod vedením mistra Gičina Funakošiho. Funakoši chtěl v Japonsku vyučovat karate jako prostředek ke zdokonalování fyzické i psychické odolnosti svých žáků. Snad právě proto získal přezdívku „otec moderního karate“. Mistr Gičin Funakoši se snažil vyjít požadavku svých japonských studentů vstříc a od roku 1943 začal vyučovat na svých trénincích také různé formy řízených zápasů, kdy měli útočník i obránce určeny své útočné i obranné techniky. Toto zápasové vyžití však plně nespokojovalo Funakošiho nejvyspělejší žáky. Mezi ně patřil Masatoši Nakajama, který později inicioval vytvoření pravidel pro volný zápas. Nakajamu vždycky fascinovala čínská kultura, ke které neodmyslitelně patří provozování různých druhů tradičních čínských bojových umění. V roce 1933 navštívil jako turista Mandžusko, kde se zajímal o historii rozvoje bojového umění kung-fu, a to všech jeho škol. Pochopil totiž, že karate a kung-fu má mnoho společného. Dal si za úkol toto propojení podrobně prozkoumat. Využil proto v roce 1937 možnost výměnného st...

Přemysl Pinsker

Narozen 28. 6. 1922. MUDr., lékař, endokrinolog.

John Heartfield

John Heartfield, narozen jako Helmut Herzfeld , byl německý umělec zabývající se fotomontáží a politickou satirou. Byl aktivním členem hnutí Dada, spolku výtvarných umělců Mánes. Hlásil se k antifašismu. Žil v exilu v Československu a ve Velké Británii. Narodil se 19. června 1891 jako Helmut Herzfeld v Berlíně Franzi a Alici Herzfeldovým, kteří byli aktivními účastníky společenského dění. Otec byl spisovatelem klonícím se k socialismu a matka politickou aktivistkou. V roce 1889 byli Helmutovi rodiče nařčeni z rouhačství a byli tedy nuceni opustit Německo. Zanechali tak své čtyři děti v péči strýce a následně i dalších institucí. Mladý Helmut brzy projevil svůj talent pro malbu a začal tedy roku 1908 studovat Könglische-Bayerische Kunstgewerbeschule v Berlíně. Zde se setkal s reklamními designéry, kteří měli velký vliv na jeho počínající kariéru - Albertem Weisgerberem a Ludwigem Hohlweinem. V roce 1912 se pak sám stal jedním z nich. V Berlíně Herzfeld pokračoval ve studiích na Kunst und Handwerkerschule , pod vedením Ernsta Neumana. V pětadvaceti letech byl Herzfeld odveden do německé armády, ovšem jeho aktivní služba netrvala dlouho. Poté, co předstíral nervové zhroucení, byl z armády propuštěn. Toto období zuřivého nacionalismu a protibritského smýšlení ve znamení hesla „Bůh trestej Anglii!“ se u Herzfelda projevilo prvními výraznějšími protiválečnými protesty, a to v první řadě změnou jména na John Heartfield. Do této doby, přesněji do roku 1916, se datuje též založení vydavatelství Neue Jugend, na kterém se Heartfield podílel se svým bratrem Wielandem. Na přechodnou dobu byl Heartfield též fotosazečem a vedoucím UFA, německé vzdělávací filmové společnosti, ze které byl ovšem vyloučen za podporu stávky, která následovala po vraždě Karla Liebknechta a Rosy Luxemburg. Rok 1918 byl pro Hertfieldovu další kariéru určující díky členství v berlínském seskupení D...

Hanuš Kuffner

Hanuš Kuffner – 20. května 1929, Praha, Staré Strašnice) byl český novinář, spisovatel a vojenský historik. Vystudoval gymnázium a potom kadetku – starou rakouskou vojenskou školu zaměřenou na přípravu důstojníků. Svou profesní kariéru zahájil roku 1883 jako důstojník v Rakousko-Uherské armádě. V roce 1889 z armády pro své národnostní smýšlení odešel a stal se novinářem, spisovatelem a znalcem historie českého válečnictví. Jako žurnalista psal pro časopis Národní politika, noviny Národní listy a pro vojenskou rubriku deníku Politika. Publikoval v Časopisu českého muzea články o válečném umění Jana Žižky a Prokopa Holého. Byl důvěrníkem dr. Beneše a ve sporu o rukopisy zaníceným obhájcem pravosti rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Za některé své extrémní postoje si vysloužil označení "fanatický Slovan". Ve své práci Záboj a Čestmír : obrazy starého čes. válečnictví doby předkřesťanské , dokládá pomocí etymologie, že Slované vládli ve středu Evropy již na sklonku Římského císařství, jen je tehdejší historikové omylem pokládali za Germány. V roce 1903 zmapoval spolu s Jozefem Miškovským průběh Čertovy brázdy. Originál této mapy je uložen v Podlipanském muzeu v Českém Brodě, kopie pak v Sázavském klášteře. V roce 1912 založil a do roku 1920 vlastnil a provozoval v Praze, Nuslích kino Bio Světovid . Kromě filmových představení se v kině Světovid, s Kuffnerovým přispěním, konalo několik charitativních akcí, konaných nuselskými spolky, například Sokoly . Hanuš Kuffner patřil mezi velké znalce válečného umění Husitů, své bádání promítl do snahy vytvořit didaktickou hračku pro děti. Kuffnerovou snahou zprvu bylo husitské vojsko odlít z kovu. Vytvořit protiváhu tehdy velmi populárním „cínovým vojáčkům“ dovážených z Německa. V roce 1908 spojil síly s akademickými malíři Karlem Štapferem (1863–193...

Jiří Rezek

Narozen 6. 1. 1955 v Kladně. Hudebník a spisovatel, zpěvák hudební skupiny Taurus, scenárista.

Alena Filipová

Publicistka a autorka memoárové literatury.

Petr Honey

John Olsen