Všichni Autoři a témata

Zdena Drnková (1)

PhDr., autorka publikace o leváctví a praváctví.

Růžena Syllabová (1)

Spoluautorka publikace o leváctví a praváctví.

František Voráček (1)

Autor válečné literatury, publikace o sebevraždách, překlad z němčiny.

Jakub Likovský (1)

nar. 1972 v Praze, vystudoval 3. lékařskou fakultu UK v Praze a postgraduálně antropologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Ve své profesi se věnuje paleopatologii - studiu chorobných stavů na kosterních pozůstatcích z období pravěku a středověku.

Zdeněk Bauer (1)

Narozen 3.6.1901 v Hlubokých Mašůvkách u Znojma. Důstojník, mykolog, botanik, ekolog, statě z oboru ochrany přírody.

Jindřich Wankel (1)

Jindřich Wankel byl lékař, archeolog a speleolog. Otec Damián Wankel pocházející z bavorského zemanského rodu, působil v Praze jako zemský rada, matka Magdalena Schwarzová byla Češka. Wankel byl významnou osobností moravské archeologie 2. poloviny 19. století. Studoval v Praze, kde při povstání v roce 1848 např. ošetřoval raněné na barikádách, v témže roce promoval ve Vídni. Začínal jako asistent profesora Josefa Hyrtla na vídeňské univerzitě, od 1849 však působil jako lékař v Blansku. Byl jedním z prvních členů Deutsche Gesellschaft für Anthropologie, Ethnologie und Urgeschichte, založené roku 1870 v Mohuči Rudolfem Virchowem a členem vídeňské anthropologické společnosti. Měl úzké kontakty s vědeckým světem své doby v oblasti zoologie, paleontologie a antropologie. Dán Japetus Steenstrup jej v roce 1888 označil za „Otce prehistorie rakouské“. V počátcích své badatelské činnosti se Wankel soustředil na tzv. „slepou jeskynní zvířenu“ a objevil řadu nových organismů. Přátelil se s Karlem Kořistkou, profesorem geodézie na vysoké škole technické v Praze. K jeho přátelům ale patřil např. i malíř Josef Mánes. V 50. a 60. letech 19. století letech zmapoval řadu jeskyní Moravského krasu . V roce 1856 provedl také průzkum propasti Macocha. Světovou proslulost získal objevem velkého pohřebiště v Býčí skále včetně vybavené dílny na zpracování kovů, známého jako halštatský pohřeb, když z podzemí vynesl přes 40 koster mladých žen, šperky, kostry dvou koní, zbytky látek, kusů železa a velké množství obilí. Svými výzkumy položil základy moravské paleontologie a zachránil mnoho cenných nálezů. V té době byly totiž jeskyně systematicky vylupovány a diluviální kosti se využívaly v cukrovarech. Wankel jeskynní nálezy zachraňoval jak vlastní výzkumnou činností, tak i skupováním. Vymyslel vlastní preparační metody a sestavoval kostry diluviálních zvířat. V roce 1850 v Blansku k tomuto účelu z...

Gabriel Deteon (1)

Roman Podhola (1)

Narozen 3.9.1967 v Českém Krumlově.Autor knihy Výlety za zajímavostmi Českokrumlovska.

Jaroslav Zástěra (1)

PhDr. Jaroslav Zástěra je znám jako badatel a historik, autor odvážné hypotézy, týkající se původu velkomoravských Mojmírovců, Přemyslovců, města Znojma, a dokládané z velké části rozborem symboliky unikátních nástěnných maleb v Rotundě sv. Kateřiny. Přestože jeho hypotézy byly historickou vědou přijaty rezervovaně či zamítavě, jejich publikováním vyvolal oživení zájmu o výzkum a zpřístupnění znojemské rotundy. Narodil se 21. března 1921 v chorvatské Crikvenici moravským rodičům, mládí prožil už na Jižní Moravě, gymnázium absolvoval v Hustopečích. Za druhé světové války působil v odboji, byl zatčen a odsouzen na 9 let, před popravou v Bayreuthu ho osvobodila americká armáda. Po 2. světové válce dokončil Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1952 byl v Brně v Pisárkách opět zatčen, obviněn z pokusu o ilegální opuštění republiky a odsouzen na 3 roky. Po propuštění v roce 1955 zastával různá povolání a v letech 1960 – 65 dálkově studoval dějiny pedagogiky na Filosofické fakultě UJEP v Brně. V roce 1968 byl rehabilitován a stal se nakrátko šéfredaktorem Brněnského večerníku. V období normalizace místo ztratil a byl i vyloučen ze Svazu novinářů Poprvé publikoval svou hypotézu v roce 1983 v populárním článku Co ukrývá znojemská rotunda v časopise Zápisník. Časem publikoval další práce a stal se zakládajícím členem Moravského národního kongresu i Klubu přátel znojemské rotundy. Zemřel v Brně dne 21. listopadu 2001 Na základě interpretace historických pramenů, vlastních výzkumů a úvah, a zejména rozboru symboliky nástěnných maleb ve znojemské rotundě, zformuloval Zástěra odvážnou teorii, která měla změnit pohled na naše nejranější dějiny. Jedná se o poměrně obsáhlou řadu hypotéz, nedostatečně doložených a sám Zástěra navrhl provést některé archeologické průzkumy, které by jeho hypotézu mohly podepřít. Hypotézy mimo jiné předpokládají: Zástěrovy hypotézy byly odbornou veřejností př...

Ján Pješčak (1)

Genmjr. prof. JUDr. Ján Pješčak, DrSc. byl slovenský právník, vysokoškolský pedagog a politik. Byl předním představitelem vědního oboru kriminalistika. Patřil k výrazným ideologům KSČ. V roce 1949 úspěšně absolvoval studium práva na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Po skončení studia začal pracovat jako vojenský prokurátor. Na Právnické fakultě Karlovy univerzity v Praze založil Katedru kriminalistiky. Na této fakultě působil jako pedagog. Formuloval zásady kriminalistické gnozeológie a systematizoval kriminalistickou teorii. Současně se podílel na založení kriminalistického ústavu v rámci Karlovy univerzity a Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti v Praze. V roce 1974 až 1975 byl rektorem Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti. 22. září 1969 se stal náměstkem federálního ministra vnitra ČSSR. V této funkci byl do 30. listopadu 1982. V pozici náměstka ministra vnitra ČSSR řídil Veřejnou bezpečnost. Kvůli podpoře zájmů Veřejné bezpečnosti měl otevřený konflikt se Státní bezpečností. Od 4. ledna 1974 měl jako náměstek pod dohledem Pohraniční stráž. Ústav paměti národa podal v roce 2008 trestní oznámení, kde Jana Pješčaka označil za jednu z osob, které patřily mezi představitele státní moci z dob ČSSR, kteří nesli rozhodující odpovědnost za organizování příhraničního režimu na hranicích ČSSR v letech 1970 - 1989. Podle ÚPN se Ján Pješčak a ostatní osoby uvedené v trestním oznámení mohli dopustit zločinů proti lidskosti vraždami civilních osob, které se pokusily překročit státní hranici ČSSR. 30. listopadu 1982 byl jmenován ministrem spravedlnosti Slovenské socialistické republiky. Tento post měl obdržet za podíl na vyšetřování kauzy Cervanová. V roce 1988 se stal generálním prokurátorem ČSSR. V květnu 2016 byla v obci Velký Lipník odhalena pamětní tabule věnovaná Janu Pješčakovi. To vyvolal...

Ivan Starha (1)

Ivan Štarha je český archivář, historik, heraldik, vexilolog a sfragistik, bývalý ředitel Moravského zemského archivu v Brně. Narodil se v roce 1935 v rodině obchodníka v Ujčově. V letech 1941–1946 navštěvoval obecnou školu ve Štěpánově a v letech 1946–1950 měšťanskou školu v Nedvědici a střední školu ve Štěpánově, odkud v roce 1950 přešel na gymnázium v Tišnově, kde jeho zájem o historii umocnili někteří profesoři. V Tišnově roce 1953, poté co absolvoval prázdninový kurz, který nahrazoval oktávu, odmaturoval. V témže roce začal studovat obor archivnictví - historie na Filozofické fakultě brněnské univerzity, kde si u profesora Jindřicha Šebánka osvojil lásku k archivní práci projevující se v celém jeho díle a důkladnost při vědecké činnosti. Během studia na filozofické fakultě začal objevovat své publikační schopnosti. Studium ukončil v roce 1958, kdy obhájil diplomovou práci K otázce právního naučení brněnského městského práva. Studie z městské diplomatiky 16.–17. století. K tomuto tématu se ve své odborné práci často vracel. Později, když již byl v Brně, se mimo jiné opět začal zabývat tématem městské diplomatiky, jež bylo jeho oblíbeným. V roce 1970 je rozšířil a po odevzdání disertační práce Právní naučení brněnského práva v době předbělohorské a složení rigorózních zkoušek získal doktorát filozofie . Již během vysokoškolských studií pracoval v Telči v srpnu 1956, v období, kdy byl telčský archiv bez vedoucího, společně s dalšími brigádníky z brněnské fakulty. Většina zpřístupňovacích prací byla totiž vzhledem k nedostatku zaměstnanců prováděna brigádnicky, přičemž odbornější úkoly byly zajišťovány studenty v rámci placených brigád konaných v době prázdnin. Hned poté, co absolvoval vysokou školu, začal pracovat jako archivář. Dne 6. června 1958 nastoupil jako mladší archivní pracovník do Státního archivu v Telči.. Zde zpracoval rozsáhlý archivní fond Okresní úřad Nové Město na Moravě. V ...

Jaroslav Pašek (1)

Ing., CSc., ředitel Geologického ústavu Československé akademie věd v Praze. Práce v oboru, publikoval též anglicky.

Janusz Tazbir (1)

Profesor Varšavské Univerzity. Autor více než třiceti odborných knih týkajících se zejména staropolské kultury, reformace a protireformace.

Ryszard Henryk Bochenek (1)

Polský autor publikací o fortifikačním umění.

Inocenc Ladislav Červinka (1)

Inocenc Ladislav Červinka, křestní jméno uváděno též Innocenc , byl moravský archeolog konce 19. a první poloviny 20. století, sběratel a organizátor archeologické činnosti na Moravě. Zkušený terénní praktik – pozitivista s velkou znalostí materiálu i terénu, patří též k zakladatelům české numismatiky, zajímal se o vlastivědu a historickou topografii. Narodil se v rodině stolařského mistra Tomáše Červinky a jeho manželky Františky, rozené Kozáčkové. Původně zeměměřič v Uherském Hradišti a Kojetíně vytvořil od 90. let 19. století jednu z největších soukromých archeologických sbírek na Moravě. Konzervátor státní památkové péče pro velkou část Moravy, zakladatel Moravského archeologického klubu. Od roku 1920 pracoval jako státní konzervátor pro Moravu a Slezsko ve Státním archeologickém ústavu, od roku 1924 v Moravském zemském museu nejprve jako smluvní úředník pro instalaci pravěku, poté jako správce prehistorických sbírek; pravěké oddělení MZM vedl do roku 1933 a nákupy sbírek vybudoval jeho fondy. V roce 1927 získal na Masarykově univerzitě doktorát filosofie , nikoli však pozici vedoucího později zde zřizované katedry archeologie – přednost byla dána mladšímu Emanuelu Šimkovi. Jeho první sbírku zakoupilo počátkem 20. století. Moravské zemské museum v Brně, další sbírku později Národní museum v Praze. Dne 4. června 1911 se v Kojetíně oženil s Růženou Jančíkovou, s kterou měl syna, pozdějšího architekta Ladislava Červinku a dceru Olgu .

Jaroslav Kokta (1)

Narozen 29.4.1904 ve Skoroticích u Tišnova, zemřel 2.8.1970 v Ostravě. RNDr., docent přírodovědecké fakulty university v Brně. Mineralog, petrograf, geochemik. Práce v oboru.

Lord Byron (1)

George Gordon Noel Byron, lord Byron byl anglický básník, filhelén a přední představitel romantismu v literatuře. Mezi jeho nejznámější díla patří Childe Haroldova pouť žánrově byronská povídka, která zůstala nedokončena. Je považován za jednoho z největších evropských básníků. Lord Byron proslul nejen svým dílem, ale i svým způsobem života, který zahrnoval extravagantní výstřelky, mnoho milostných skandálů, dluhy, rozvod a obvinění z incestu a sodomie. Jeho bývalá milenka lady Caroline Lambová o Byronovi prohlásila, že je „šílený, zlovolný a je nebezpečné ho znát“. Byron působil jako vůdce jedné ze skupin italských karbonářů během bojů s Rakouskem. Později se účastnil bojů proti Turkům během řecké války o nezávislost, pročež je považován za řeckého národního hrdinu. Zde hojně přispíval svými financemi, aby podpořil hnutí odporu proti turecké nadvládě. Svou obětí dopomohl Řecku získat svobodu po staletém područenství v rámci Osmanské říše. Zemřel v Messolonghi na řecké půdě. Byl skotského původu a původně se jmenoval George Gordon Byron. V roce 1809 zdědil titul anglického barona a stal se 6. baronem Byronem z Rochdale. Od roku 1822 se na základě poslední vůle své zemřelé tchyně lady Milbanke jmenoval George Gordon Noel, 6. baron Byron. Jeho dcera Ada Lovelace byla matematička a spolupracovala s Charlesem Babbagem na sestrojení analytického stroje, což byl předchůdce dnešních počítačů. Celý Byronův život byl silně ovlivněn vrozenou nemocí nohy, která ho velmi trápila. Jeho chůva jej jako malého chlapce vedla k náboženství. Rád četl historické a rytířské romány, odtud zřejmě pocházejí rytířské ideály pozdějšího básníka. Okolo třináctého roku zdědil po prastrýci titul barona a pozemky a brzy na to se přestěhoval do Newstadského opatství. Starost nad ním převzala sestra jeho původní chůvy. Nová chůva byla původkyní jeho předčasné pohlavní iniciace. Do domu vodila různé hosty z okolních krčem. Odtud pramení ...

Otakar Vaněk (1)

Narozen v roce 1882 v Kostelci nad Černými lesy. Důstojník československých legií v Rusku, od r. 1926 spolumajitel a redaktor nakladatelské a knihkupecké společnosti Za svobodu, vydavatel vojenských a branněvýchovných časopisů a příležitostný nakladatel, redaktor, autor pamětí.

Richard Adamík (1)

Po maturitě na gymnáziu v Kroměříži odešel studovat do Prahy na českou univerzitu. R. 1899 byl promován na doktora. Poté strávil 2 roky v cizině a to 1 rok ve Vídni a 1 rok v Berlíně na klinikách nervových V r. 1902 se usadil v Praze – Vinohrady jako odborný lékař chorob nervových a duševních. Napsal publikace: Hygiena duševní práce, 1904; Moderní názor životní, 1909; Síla vůle a životní energie, 1913, 2. vyd. 1922; Zdravé a churavé nervy, 1915; Krise a bolesti dnešního manželství, 1920; Morálka a manželství, 1923; Otázky života, 1923; Vůdčí reformační ideje Masarykovy, 1927. Sborníky: Studentská otázka a studentské sebevraždy, Patologické charaktery, 1904. Čas. přísp.: O náboženství a zbožnosti, jak soudí A. Sabatier, profesor protestantské fakulty v Paříži, ČM 1901; Degenerace a regenerace ve společnosti lidské, Česká mysl 1902; O citu životním a jeho poruchách, ČM 1906; Evoluční filosofie H. Spencera, Přehled 1906. Almanach českých lékařů. Praha, vl.n. 1913. S. 5.

Igor Audy (3)

Narozen r. 1941. Ing., fotograf a speleolog, majitel vydavatelství specializovaného na speleologickou literaturu.

Ladislav Jurkovič (1)

Ladislav Jurkovič je pseudonym PhDr. Ladislava Soldána, CSc., vědeckého pracovníka brněnské pobočky Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Soldán vystudoval Filozofickou fakultu v Brně, obor filozofie - dějepis. Mj. vysokoškolský pedagog Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Též literární historik, kritik a editor. V roce 2000 působil jako hostující profesor na Katedře slavistiky v Bělehradě.

Kamil Ševela (1)

Narozen 1946. Doc. MUDr., CSc., internista . Publikuje v oboru interního lékařství.

Stefan von Kotze (1)

Německý spisovatel.

Aleš Mučka (1)

Narozen 8. 11. 1934 ve Velké Polomi, zemřel 19. 11. 2008 v Ostravě. Profesor Vysoké školy báňské v Ostravě a soudní znalec. Odborně se podílel na zavádění techniky do hornictví a posudcích o vlivu dolování na povrch. Publikoval z geodezie a důlního měřictví.

Miloš Kreps (1)

Narozen 19.6.1924 v Novém Městě na Moravě, zemřel 9.10.1981 tamtéž. Muzejní pracovník, historik, literární publicista, autor odborné literatury.

Marie Červinková (1)

M. Červinková-Riegrová byla česká spisovatelka, dcera Františka Ladislava Riegra a Marie Riegrové-Palacké. Roku 1874 se provdala za Vácslava Červinku. Publikovala i uměleckou literaturu, povídky, překládala a také tvořila libreta.

Dmitrij Aleksejevič Ol'derogge (2)

Ruský afrikanista, etnograf, historik a jazykovědec.

Karel Šroubek (1)

Narozen 25.3.1880 v Nučicích , zemřel 22. 5. 1955 v Praze. Hoteliér, práce z oboru pohostinství a gastronomie.

Emile Bayard (1)

Émile-Antoine Bayard byl francouzský ilustrátor a fotograf narozený v obci La Ferté-sous-Jouarre, Seine-et-Marne ve Francii. Studoval u malíře Léona Cognieta a známý je především svými ilustracemi Cosette v románu Bídníci od Victora Huga. Zemřel v Káhiře. Bayard od roku 1853 pět let studoval u malíře Léona Cognieta. Ve věku patnácti let publikoval své první karikatury, často pod pseudonymem Abel De Miray. Mezi lety 1857 a 1864 se živil kresbou uhlem, obrazů, akvarelů, dřevorytů, gravírováním a litografií. V roce 1864 začal pracovat primárně pro časopisy a ilustroval současné události, jako je francouzsko-pruská válka 1870-71. Na konci 19. století s rostoucím zájmem o fotografii opustil dokumentární kresbu a věnoval se ilustraci románů, včetně Bídníků od Victora Huga, Chaloupka strýčka Toma od Harriet Beecher Stoweové, L'Immortel od Alphonse Daudeta a Ze Země na Měsíc od Julesa Verna. Před rokem 1865 bylo umění zobrazující vesmírné i cizí světy založeno na mystice na rozdíl od vědy. Bayardova umělecká díla doprovázející román Ze Země na Měsíc je považována za první vesmírné umění vědecké povahy. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Émile Bayard na anglické Wikipedii.

Jan Závladský (1)

Autor románu.

Jarmila Janovská (1)

Narozena 1914, zemřela 29. 4. 2011. Spisovatelka, též autorka knih pro děti.

Rudolf Ryšavý (1)

Narozen 17.5.1876 v Praze, zemřel 20.9.1949 v Praze. Nakladatel, sportovní referent, sběratel starého umění, práce z oboru sportu a výtvarného umění.

Karel Kvarda (1)

Bára Buchalová (1)

Narozena 15. 10. 1975 v Chomutově. Ilustrátorka dětských knih, grafička, kreslířka a autorka komiksů v dětských časopisech.

Terry Hewitt (1)

Odborník na pěstování kaktusů a sukulentů, publikace z oboru.

František Kostečka (1)

Narozen 13.11.1893 v Majdaleně u Třeboně, zemřel 16.1.1951 v Praze. MUDr., profesor stomatologie, publikace z oboru.

Ethel Sybil Turner (1)

Australská prozaička a spisovatelka knih pro děti . Narodila se 24. ledna 1872 v Doncasteru v Anglii. Když jí byly dva roky, zemřel ji otec. Matka se znovu provdala , ale zakrátko opět ovdověla. Spolu s Ethel a jejími dvěma sestrami se v roce 1879 přestěhovala do Austrálie, kde se potřetí vdala . Ethel začala svou spisovatelskou dráhu v 18 letech, kdy spolu se sestrou Lilian začala vydávat časopis pro mladé lidi Parthenon. Přispívala i do dětských rubrik v novinách a časopisech. V roce 1896 se vdala za advokáta Herberta Curlewise. Měli spolu dceru Jean, která byla také spisovatelkou knih pro děti, ale úspěchů své matky nedosáhla. Ethel zemřela 8. dubna 1958. Neslavnější a nejoblíbenější knihou se stala hned její prvotina Sedm malých Australanů , která je považována za klasické dílo australské dětské literatury. Je autorkou dalších 40 románů pro děti a mládež.

Frantz Funck-Brentano (1)

Francouzský knihovník, historik a spisovatel. Po mnoho let byl kurátorem a výzkumným pracovníkem pařížské Bibliothèque de l'Arsenal, kde se jeho zájem soustřeďoval na období tzv. Ancien régime , tedy na období francouzských dějin od středověku do Velké francouzské revoluce. Přístup do rozsáhlých archivů zúročil v propracovaných a odborně ceněných historických publikací. O francouzské historii a kultuře přednášel v Evropě i Spojených státech.

Jiřina Rybáčková (2)

Narozena 20. 4. 1942 v Praze. Absolventka Filozofické fakulty UK, po roce 1968 žila v USA. Redaktorka, publicistka, spisovatelka, publikuje česky a anglicky, podílela se též na tvorbě tematických encyklopedií. Též autorka překladů z angličtiny.

Reynold Alleyne Higgins (1)

Britský historik.

Emil Flégl (1)

Narozen 6. 2. 1902 Studenec u Jilemnice , zemřel 6. 7. 1977 Vrchlabí . Archivář, muzejní pracovník, vlastivědný pracovník Krkonošska, literatura z oboru.

Felix Riemkasten (1)

Václav Levý (1)

Václav Levý byl český sochař, zakladatel „moderního“ českého sochařství a učitel sochaře Josefa Myslbeka. V jeho díle se snoubí raně romantické a vlastenecky orientované skalní plastiky s monumentálními a poetickými plastikami , které překračují dobový akademismus a kladou později rozvíjené základy českého národního sochařství. Narodil se 14. září 1820 v Nebřezinách u Plas jako syn obuvníka Vincence Levého a matky Doroty, rozené Tupé, dcery koláře z Plas. Ve dvou letech se rodina přestěhovala do Kožlan, kde se již usadila natrvalo. Zde se utvářel talent mladého hocha především v řezbářství inspirovaném silným náboženským zanícením . Se svým uměleckým zájmem však nenalezl pochopení u rodičů, kteří jej nechali vyučit truhlářem. Na naléhání kožlanského faráře Weingärtnera byl dán na výchovu do kláštera v Plzni a později k Augustiniánům do Lnář, kde se měl stát fráterem kuchařem. Odtud byl poslán k vyučení do Drážďan. Po odjezdu z Drážďan se náhodně setkal s mecenášem umění, velkostatkářem Antonínem Veithem. Dvaadvacetiletý v roce 1844 vstoupil do jeho služeb jako kuchař na zámku v Liběchově u Mělníka. Jeho sochařský talent nezůstal utajen před řadou hostů z uměleckých kruhů, kteří velkostatkáře navštěvovali. Na radu malíře Josefa Navrátila byl poslán na vyučenou k sochaři Františku Linnovi ml. do Prahy. S ohledem na to, že Linn byl pouze podprůměrný sochař Prachnerovy školy, nemohl se zde mnoho nového naučit a záhy se vrací zpět do Liběchova. Zde počátkem roku 1845 na podnět Veithova knihovníka, brněnského augustiniána profesora Františka Matouše Klácela, vytvořil reliéfní výzdobu Klácelky v lese na stráni nad Liběchovem. Inspirací se mu stala Klácelova satirická báseň „Ferina Lišák“ a je pravděpodobné, že Klácel přímo ovlivňoval ztvárnění díla. Úspěšné provedení Klácelky podnítilo Veitha, aby je...

Kuneš (1)

Pavel Kuneš je český římskokatolický kněz. Byl propagátorem reforem 2. vatikánského koncilu. Za minulého režimu měl mnoho přátel mezi disidenty a představiteli tajné církve. Usiloval o zapojení věřících do prožívání mší i díky hudbě, jeho aktivity tak v 60. letech přispěly ke vzniku křesťanské hudební skupiny Poutníci. Intenzivně se věnoval výuce náboženství. Je zastáncem kněžského svěcení ženatých mužů v zájmu zmírnění akutního nedostatku kněží ve farnostech. Po maturitě na Výtvarné škole na Hollarově náměstí v Praze v roce 1956 studoval na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. Roku 1961 byl vysvěcen na kněze. V letech 1961–66 působil jako kaplan v Plzni, mezitím prošel základní vojenskou službou . Od roku 1966 byl kaplanem v Praze u Sv. Ignáce a od 1968 u Nejsvětějšího Srdce Páně. V letech 1971–99 sloužil jako farář v Klecanech u Prahy, 2000–7 v Praze-Vršovicích, poté do roku 2011 tamtéž jako výpomocný duchovní. Od roku 2011 dosud je rektorem klecanského kostela. – Kromě toho od jara 1968 do léta 1970 pracoval jako redaktor Katolických novin. Roku 1990 byl kardinálem Františkem Tomáškem pověřen spoluzakládat redakci náboženského vysílání v Československé televizi. V jednotě s evangelickým Michaelem Otřísalem, pověřeným Ekumenickou radou církví, ji založili jako ekumenickou. Několik let pak v Československé, později České televizi působil jako redaktor. Moderoval křesťanské pořady a vytvářel diskusní programy na biblická témata s dětmi. V letech 2001–10 vyučoval náboženskou nauku na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Z té doby pocházejí hlášení do školního rozhlasu, jejichž výběr vyšel knižně s názvem Poznámky starého faráře aneb Milé studentstvo! . Pro starší děti a rodiče napsal Základní křesťanskou poradnu ....

Miloslav Bělonožník (1)

Miloslav Bělonožník byl československý skokan na lyžích. V roce 1948 obsadil na olympijských hrách ve Svatém Mořici 16. místo. V roce 1955 jako první Čechoslovák překonal stometrovou hranici, když v Oberstdorfu skočil 102 a 107 metrů. Druhý jmenovaný výkon byl zároveň novým světovým rekordem. Po skončení aktivní sportovní kariéry se věnoval stavbě skokanských můstků. Od roku 1969 předsedal subkomisi pro stavbu můstku FIS. Byl autorem projektů skokanského areálu ve Falunu i na Ještědu. Zavedl evidenci, homologaci a vystavování certifikátů skokanských můstků. Při této činnosti využil taktéž znalost šesti světových jazyků.

Alois Kalvoda (1)

Alois Kalvoda , byl český malíř-krajinář, grafik, publicista, redaktor a pedagog . Alois Kalvoda pocházel z chudé rodiny. Byl žákem prof. Julia Mařáka na pražské Akademii v letech 1892 až 1899. V roce 1899 obdržel Hlávkovo studijní stipendium. V letech 1900 a 1901 získal prestižní Hlávkovo absolventské cestovní stipendium. Stipendijní pobyty absolvoval v Paříži a v Mnichově. V roce 1900 otevřel soukromou malířskou školu v Praze na Vinohradech, v níž mezi jeho žáky patřili mj. Josef Váchal, František E. Prokeš, nebo slovenský malíř Martin Benka. Do roku 1905 byl členem SVU Mánes. V roce 1907 byl spoluzakladatelem Sdružení výtvarných umělců moravských. Rovněž byl dlouholetým členem Jednoty umělců výtvarných a redigoval umělecký časopis Dílo. V červenci 1905 kupuje chalupu houslisty Ferdinanda Laubeho pod Křivoklátem a často maluje v okolí Berounky. Roku 1918 zakoupil a v letech 1923–1927 adaptoval zámek Běhařov na Klatovsku, kde pak pořádal letní malířské kursy pro krajináře. Po smrti Jaroslava Špillara kupuje jeho věhlasný pojízdný ateliér, který využívá při malování zimních motivů. V roce 1929 Jednota umělců výtvarných vydala jeho knihu Přátelé výtvarníci , která zahrnuje i články dříve publikované v umělecké revue Dílo. V roce 1932 vydává vlastním nákladem autobiografickou knihu Vzpomínky. Již jako student se odchyloval od směřování první generace žáků Mařákovy školy, která ještě tvořila pod vlivem lyrického romantismu. Vyšel z plenérové malby Antonína Chittussiho, krajinu ale zachycoval živějšími a pestřejšími barvami. Jeho přístup dobře reprezentuje absolventská práce Osiky u Velkých Němčic . Vliv J. Mařáka je však patrný v dalších raných obarazech Chýše u strže a Olše u potoka . Již krátce po studiu se uvolněným štětcovým rukopisem přiblížil k impresionismu, např. Na Marně a Senoseč na Slovácku . Typický je však pro jeho pojetí kraj...

Richard Blunck (1)

Německý spisovatel, autor životopisů.

Doris Kittlová (1)

Josef Myslivec (1)

Josef Myslivec byl český právník, historik umění, byzantolog a překladatel, v 50. letech politický vězeň, otec Michaely Freiové. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kromě toho však studoval také dějiny umění a zajímal se zejména o byzantské umění, kde ho silně ovlivnila škola ruského byzantologa N. P. Kondakova, který ke konci života přednášel v Praze. V letech 1945-1948 byl jedním z redaktorů časopisu Vyšehrad a roku 1947 vydal dvě knihy, věnované východnímu křesťanskému umění: Ikona a Dvě studie z dějin byzantského umění. Po roce 1948 se živil jako překladatel a pod pseudonymem Martin Šíma vydal několik překladů z ruštiny . Počátkem 50. let byl v procesu s katolickými intelektuály odsouzen na 10 let vězení a jako vězeň pracoval v uranových dolech na Jáchymovsku a na Příbramsku. Roku 1960 byl propuštěn na amnestii a pracoval jako skladník, později mohl externě spolupracovat s Ústavem dějin umění ČSAV. V letech 1968-1970 přispíval do časopisů Via a Katolické noviny, zejména na liturgická témata. Pod pseudonymem Pavel Strachota vydal roku 1970 v Římě výbor z patristických textů pod titulem Hlasy otců.

Oracio Pedrazzi (1)

Josef Friedrich Perkonig (1)

autor je básníkem vysokých hor a modrých jezer, kterými oplývá rodný Karnten.Jeho literární díla s pojednávala o životě horalů, i historických postavách kraje. Psal romány i povídky

Jurij Serafimovič Melent'jev (1)

Ruský ministr kultury SSSR v letech 1974-1990, autor knih o kultuře a politice země.

Otto Frank Heinrich (1)

Zdeněk Matějka (1)

Zdeněk Matějka byl český chemik a vysokoškolský pedagog, který se zabýval iontovou výměnou. Narodil se v Teplicích a po vystudování gymnázia začal v roce 1955 studovat chemii na VŠCHT Praha. Studium dokončil v roce 1960 a začal pracovat ve výzkumném ústavu ČKD Dukla. Později započal externí kandidaturu na Ústavu tepelné techniky , VŠCHT Praha pod vedením profesora Františka Karase, zakladatele ústavu. Kandidátskou práci, která se zabývala elektrodeionizací, obhájil v roce 1967. V letech 1972 až 1990 pracoval jako odborný asistent na Ústavu energetiky VŠCHT Praha. Zabýval se jak teoretickými základy iontové výměny, tak i jejími praktickými aplikacemi. V roce 1990 se habilitoval na docenta. Jeho pracovní skupina v tu dobu pracovala hlavně na selektivním odstraňování iontů toxických kovů z vodných roztoků a odstraňování dusičnanů pomocí ionexů. V roce 1997 se stal vedoucím Ústavu energetiky. V tu dobu se již jeho hlavní zájem začal přesouvat od sorpce toxických kationtů k oxoaniontům. 16. května 2000 byl za svoji celoživotní práci v oblasti výzkumu a pedagogiky jmenován profesorem. V roce 2002 musel po dosažení věku 65 let odejít do důchodu, zůstal však na ústavu na poloviční úvazek. Stále vedl s plným nasazením svou skupinu. V roce 2006 po dlouhotrvající nemocí zemřel. Během své práce na VŠCHT vychoval Matějka asi 60 studentů inženýrského studia a 20 doktorandů. Navázal spolupráci s mnoha pracovišti zejména v Japonsku, Německu, USA, Spojeném království a Turecku. Zemřel roku 2006. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Zdeněk Matějka na anglické Wikipedii.

Lev Aleksandrovič Lipin (1)

Ruský autor publikace o objevení a vysvětlení klínového písma.

Jaroslav Bala (1)

Narozen v r. 1925 v Mutěnicích. Ing., věnuje se potravinářským technologiím a výživě člověka. Autor prací o konzervování a vaření. Autor vystudoval zemědělskou vysokou školu a stal se předním představitelem zahrádkářského sdružení ve své době. Napsal knihu "Konzervování potravin v domácnostech", která vyšla v Československu v několika vydáních.

Jaroslav Volejník (1)

Jiří Klikorka (1)

Prof. Ing. Dr. Jiří Klikorka, DrSc. byl český anorganický chemik. Stál u zrodu Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích v roce 1950 a dlouhá léta vedl Katedru obecné a anorganické chemie. V roce 1953 se stal prvním rektorem VŠCHT, v této funkci působil ve dvou obdobích, 1953–1969 a 1980–1988. Významně ovlivnil rozvoj vysoké školy , vznik jejích odborných pracovišť, kateder a vědecko-výzkumných směrů.

Otakar Hejnic (1)

Narozen 29.5.1851 v Praze, zemřel 11.9.1925 tamtéž. Středoškolský profesor, uměleckohistorická literatura o Kutné Hoře.

Vasilij Ivanovič Čujkov (1)

Vasilij Ivanovič Čujkov byl sovětský voják, maršál a dvojnásobný hrdina SSSR , a diplomat. Hrál významnou roli při obraně Stalingradu a dobývání Berlína. Pocházel z rolnické rodiny. V roce 1918 vstoupil do Rudé armády a v letech 1918-1920 bojoval na Ukrajině, jižním Rusku a na Kavkaze a nakonec v Polsku. Na konci občanské války velel pluku. V letech 1923-1931 rotoval mezi Frunzeho vojenskou akademií, kde absolvoval některé zvláštní kursy specializované na Dálný východ, a Dálným východem, kde střídavě hrál úlohu diplomatického kurýra v Číně a člena štábu Vasilije Bljuchera. 1932-1935 vedl kurzy pro vyšší důstojníky a poté byl přeřazen k bojovým jednotkám . Jeho dosavadní úspěchy udělaly dojem na jeho nadřízené a jelikož volných míst pro povyšování bylo po Stalinových čistkách v armádě dost, bylo jen logické, že se měl zúčastnit i přepadení Finska. V průběhu bitvy o Suomussalmi nahradil 22. prosince 1940 v čele 9. armády jejího velitele Duchanova. Obtížnou situaci však vyřešit nedokázal a bitva skončila pro sovětskou stranu zdrcujíci porážkou a zničením dvou sovětských divizí a jednoho tankového praporu. Navzdory tomu však Čujkov přežil a ani dopad na jeho kariéru nebyl drastický. V roce 1940 byl již jako generálporučík vyslán do Číny jako vojenský atašé. V roce 1941 se vrátil do Moskvy, ale jeho práce se opět týkala diplomacie, navzdory opakovaným žádostem o znovupřiřazení ke frontovým jednotkám. Později byl ale jmenován zástupcem velitele rezervního sboru dislokovaného v jeho rodišti, kde řídil výcvik vojáků. Většinu času však pouze formálně, neboť jej odstavila těžká zranění utrpěná při nehodě. V červenci 1942 dočasně velel 64. armádě přiřazené k jižním...