61–120 z 153582 Autoři
Fedor Michajlovič Dostojevskij (189)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roku 1821 v Moskvě, v rodině lékaře jako druhé z osmi dětí. V roce 1843 zakončil studia na vojenském technickém učilišti v Petrohradě, ale poté se rozhodl pro literaturu. Patřil do skupiny utopického socialisty Michaila Vasiljeviče Petraševského , která vystupovala proti carovi Mikuláši I. V roce 1849 byl Dostojevskij se všemi členy této organizace odsouzen vojenským soudem k trestu smrti. Těsně před popravou jim byl trest změněn nejprve na 4 roky v káznici a později na nucené práce na Sibiři. Zde strávil Dostojevskij deset let; první čtyři roky na nucených pracích a poté jako voják. Byl psychicky a fyzicky na dně a začal trpět epilepsií. Stráž však považovala jeho záchvaty za předstírání. Jelikož si sám prošel peklem, dokázal se vcítit do lidí s narušenou osobností. Po návratu ze Sibiře absolvoval Dostojevskij dva delší pobyty v západní Evropě. Zde pochopil, že morální úroveň zdejší společnosti je špatná. Vyhovovalo mu ale, že se zde mohl věnovat své přehnané hráčské vášni. Neuznával racionalismus, bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví a příliš velké sebevědomí. Bojoval za proměnu Ruska. Zásadní potřebu změny viděl ve vnitřní proměně jedince, v návratu k pokoře, v respektování ruských tradic. Těmito názory si získal carovu přízeň a úctu. Stále ho však pronásledovala carská policie. K sebevraždám a k despotismu docházelo podle Dostojevského zejména vinou ztráty náboženské opory a přehnaného individualismu. Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů, radikálního převratu se ale bál. Dostojevskij a jeho bratr Michail vydávali v letech 1861–1863 časopis Doba a rok poté časopis Epocha. V letech 1873–1874 byl redaktorem konzervativního časopisu Občan. Když Michail zemřel, Dostojevskij splácel jeho dluhy. Tím se dostal do existenčních problémů. Ve svých dílech psychologicky rozebíral zločince, revolucionáře, prostitutky a lidi s duševními poruchami. Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl rozporuplnou osobností. Odmítal se sžít se soudobým Ruskem. Usiloval za každou cenu o nápravu společnosti, ale tím se bezmyšlenkovitě zříkal i vymožeností vyspělé Evropy. Lidi ho považovali za psychologa, což on odmítal. Přesto se stal zakladatelem psychologické prózy a ovlivnil filozofii dvacátého století. Dostojevskij zemřel v roce 1881 na plicní krvácení spojené s rozedmou plic a epileptickým záchvatem.
Více od autora
Ondřej Sekora (183)
Ondřej Sekora byl výrazný český spisovatel, novinář, kreslíř, grafik, ilustrátor, karikaturista a entomolog, od roku 1964 nositel titulu zasloužilý umělec. Spolupracoval s rozhlasem, televizí, filmem i divadlem. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Vytvořil do značné míry autobiografickou figurku Ferdy Mravence , stejně známý je i Brouk Pytlík . Sekorovy příběhy spojují zábavnost s poučností a mravním ponaučením. Jeho ilustrace byly blízké stylu animovaného filmu. Sekora byl zakladatelem prvních českých ragbyových klubů, sportovní trenér, rozhodčí, popularizátor sportu a přírody. Narodil se v Králově Poli u Brna . Otec Ondřej Sekora, odborný učitel, zemřel, když budoucímu spisovateli bylo sedm let. Ondřej byl třetí ze šesti sourozenců. Studoval na obecné škole v Králově Poli a na gymnáziích nejprve v Brně, po přestěhování roku 1913 ve Vyškově. Sbíral motýly a brouky, sportoval, hodně četl a rád kreslil. Koncem 1. světové války byl odveden jako jednoroční dobrovolník do armády do Vídně. Maturoval proto až po válce . Studoval práva v Brně, studia po nepovedené státnici zanechal. V roce 1923 se oženil s Markétou Kalabusovou, manželství po roce skončilo rozvodem. V roce 1930 se oženil podruhé s Ludmilou Roubíčkovou a měli syna Ondřeje . Ten vystudoval žurnalistiku a stal se novinářem, překladatelem a dlouholetým redaktorem časopisu Umění a řemesla. Za gymnaziálních let ho výtvarně vedl Vladimír Šindler. V letech 1929–1931 vystudoval jako hospitant všeobecnou školu pro kreslení a malbu u profesora Arnošta Hofbauera na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Hofbauer mu byl vzorem pro karikaturu. Výtvarnými vzory mu byli Mikoláš Aleš, Wilhelm Busch, Pieter Brueghel a Henri Rousseau. Od roku 1921 pracoval jako sportovní referent a kreslíř v brněnských Lidových noviná...
Více od autora
Zora Wolfová (114)
Zora Wolfová, rozená Bartošová, byla česká překladatelka z angličtiny a nakladatelská redaktorka. Absolvovala středoškolská studia v Praze a na Československé koleji v Anglii. V nakladatelství Mladá fronta působila 35 let jako redaktorka v redakci zahraniční literatury, kde mimo jiné redigovala edici Kapka. Věnovala se překládání knih z angličtiny, některé její překlady vyšly i časopisecky. Přitom se zaměřovala především na anglickou a australskou literaturu a na literaturu detektivní a pro mládež . Zora Wolfová přeložila do češtiny více než 60 knih. Mimo jiných přeložila knihy Geralda Durrella, satiry profesora C. N. Parkinsona, povídky A. Conana Doylea o Sherlocku Holmesovi, detektivní romány Ellis Petersové a Margaret Yorkeové, knihy pozdější nositelky Nobelovy ceny za literaturu Doris Lessingové a autobiografickou prózu Už zase skáču přes kaluže australského spisovatele Alana Marshalla. Své rané překlady drobných próz publikovala v časopise Světová literatura. Na základě soutěže, kterou vypsalo Státní nakladatelství dětské knihy , byla pověřena přeložením celé série dětských knih Arthura Ransoma o Vlaštovkách a Amazonkách. Jako první v jejím překladu vyšla roku 1959 kniha Boj o ostrov, po níž následovalo dalších deset dílů. V letech 1998 až 2007 nakladatelství Toužimský & Moravec vydalo v jejích revidovaných překladech všech třináct knih série v jednotné úpravě s původními ilustracemi autora. V oblasti námořní a jachtařské terminologie při překladu spolupracovala s Františkem Novotným. V roce 2011 pak vyšla v Albatrosu Zamrzlá loď kapitána Flinta ve znovu revidovaném překladu s Burianovými ilustracemi.
Více od autora
Honoré de Balzac (184)
Honoré de Balzac , byl francouzský spisovatel, představitel realismu a romantismu. Bývá považován za zakladatele kriticko-realistického románu. Balzacovým magnum opus je cyklus devadesáti sedmi románů a povídek pod souborným názvem Lidská komedie. Napsal však i řadu románů s dobrodružnou či fantastickou tematikou, např. Šagrénová kůže, rovněž součást Lidské komedie – v cyklu Filosofických studií. Honoré de Balzac se narodil v měšťanské rodině ve městě Tours ve francouzském departementu Indre-et-Loire. Jeho rodiči byli Bernard-François Balssa , jenž zbohatl za francouzské revoluce jako vojenský zásobovatel, a Anne-Charlotte-Laure roz. Sallambier , tedy o 32 let mladší než otec. Někdy mezi lety 1771 a 1783 dostal otec úřední povolení ke změně rodinného jména na Balzac. Honoré měl dvě sestry, Laure provdanou de Surville a Laurence provdanou de Montzaigle . Z jeho rodokmenu také vyplývá, že do manželství jeho rodičů se narodil již roku 1798 jeden chlapec, Louis Daniel Balssa , který však po necelém měsíci života zemřel. Od 22. června 1807 až do roku 1813 pobýval Honoré v internátu klášterní školy ve Vendôme, kde byl vychováván mnichy řádu oratoriánů. Později vystudoval v Paříži práva. Krátce působil jako notář, ale pak se proti vůli rodiny stal spisovatelem. Nejprve psal tzv. černé dobrodružné romány, a to pod různými pseudonymy, nejčastěji jako Horace de Saint-Aubin, které později zavrhl. Balzac vyznával politický legitimismus, byl monarchistou s celoživotními snahami proniknout do vyšší společnosti. Hojně navštěvoval pařížské salóny, například Jamese von Rothschilda. V roce 1825 například započal poměr s ovdovělou vévodkyní d'Abrantès, která byla o 15 let starší než on. Z této snahy vyplývaly i jeho neustálé finanční potíže, které se snažil řešit svou hektickou literární tvorbou (psal i romány ...
Více od autora
Gert F Unger (335)
Gert Fritz Unger byl německý autor westernů. Vyučil se stavebním a uměleckým zámečníkem. Byl mládežnický mistr Německa v plavání. Za války sloužil u námořnictva na ponorkách. Po propuštění z anglického zajetí v roce 1945 pracoval ve vedoucím postavení v průmyslu. V roce 1949 získal cenu v autorské soutěži a začíná psát westerny. Od roku 1951 působil jako autor na volné noze. Od roku 1980 psal exklusivně pro BASTEI – Verlag. Jeho literárními vzory byli Jack London, Mark Twain a Louis L\'Amour. Napsal více jak 650 westernových románů a některé z těchto románů byly i zfilmovány. 3. srpna 2005 G.F.unger po dlouhé těžké nemoci umírá.
Více od autora
František Vrba (116)
František Vrba byl český sbormistr a hudební skladatel. Vystudoval gymnázium v Roudnici a poté pracoval jako státní úředník v Roudnici a v Praze. Po 2. světové válce byl referentem na odboru kultury Zemského národního výboru v Praze. Hudbu studoval soukromě, ale zabýval se jí s plnou vážností. Základy hudebního vzdělání si odnesl již z Roudnice, kde byl žákem Vojtěcha Šístka. Později studoval u hudebních skladatelů Vojtěcha B. Aima a Františka Spilky. Úspěšně složil i státní zkoušky z klavíru a sborového zpěvu. V Roudnici i v Praze se věnoval rozvoji a organizaci hudebního života. Řídil pěvecké sbory, obstarával klavírní doprovod na koncertech sólistů. Založil několik souborů komorní hudby a aktivně se jako klavírista účastnil jejich koncertní činnosti. V letech 1921–1926 byl varhaníkem v kostele československé církve. V roce 1938 se podílel na založení spolku amatérských hudebníků Heroldův klub, který pracuje dodnes. Rovněž stál u zrodu Společnosti pro starou českou hudbu, která se později stala součástí Společnosti Národního musea. Přispíval nejen do hudebních rubrik regionálních novin, ale i do odborných hudebních časopisů. Těžiště jeho skladatelské činnosti bylo ve skladbách komorních, písních a sborech. Jeho písně měla v repertoáru řada významných českých pěvců. Úspěšné byly i jeho instruktivní skladby pro klavír.
Více od autora
Vlasta Javořická (268)
Vlasta Javořická, vlastním jménem Marie Barešová, provdaná Zezulková byla česká spisovatelka, autorka velkého počtu románů a povídek z venkova, jejichž osou jsou především milostné příběhy. Vlasta Javořická pocházela z lékařské rodiny. V jednadvaceti letech se provdala za Františka Zezulku, účetního místní továrny na masné výrobky a vychovala šest dětí . Roku 1912 se s manželem přestěhovala do Tišnova, ale po neúspěšném manželově pokusu založit si zde vlastní podnik se v roce 1916 vrátila zpět do Studené a své rodiště již opouštěla jen výjimečně. Prvotinou Vlasty Javořické byla povídka Splněná tužba, která vyšla roku 1915 v Brněnských ilustrovaných listech, poté publikovala v celé řadě katolických kalendářů a regionálních periodik, později i v celostátních listech vydávaných Československou stranou lidovou (například v deníku Lidová demokracie a brzy začala vydávat i knihy. Psala romány pro dospělé i pro mládež, veršované pohádky, povídky i rozsáhlé vesnické kroniky a v období první republiky patřila k nejoblíbenějším autorům čteným na vesnici. Příjmení svého literárního pseudonymu si zvolila podle hory Javořice, ležící přibližně pět kilometrů severovýchodně od rodné Studené, křestní jméno Vlasta znamenalo práci pro vlast. Po podepsání Mnichovské dohody napsala Javořická dopis Stalinovi, v němž se vyznala ze zklamání z toho, že Sovětský svaz Československu nepomohl: „Zvedám svůj hlas k Tobě, Staline, a volám Tě z dřímoty k výčitkám a k soudu!... A tak zrazeni všemi a opuštěni od všech, vydáni napospas nesmírné titánské přesile, jsme se museli vzdát... Veliký Staline, ukázal jsi se malým! Ze všech spojenců zůstal nám pouze jediný, starý a spravedlivý Bůh“. Zřejmě proto byla po německé okupaci její díla vydávána omezeně a od roku 1946 již vůbec ne. Po roce 1948 ji komunisté dokonce jako vesnickou bohačku při...
Více od autora
Ernest Hemingway (127)
Ernest Miller Hemingway , anglicky: IPA byl americký spisovatel. Je považován za čelného představitele tzv. ztracené generace. V roce 1953 byl oceněn Pulitzerovou cenou, o rok později pak získal Nobelovu cenu za literaturu. Hemingway byl mistrem krátkých forem v próze a jeho úsporný styl se stal pojmem v moderní světové literatuře. Otec Clarens Ed Hemingway byl lékař, matka Grace se věnovala hudbě a byla velice zbožná. Bydleli v Oak Parku na předměstí Chicaga, chatu pojmenovanou Windermere měli u jezera Walloon na severu Michiganu. Na druhé straně jezera koupili později také usedlost nazvanou Longfieldská farma, kde rodina trávila letní měsíce. Ernest se narodil roku 1899 jako druhý ze šesti dětí – měl ještě čtyři sestry a nejmladšího bratra Leicestra. Matka z něj chtěla mít slušně vychované dítě, jejich vztah byl i v dospělosti komplikovaný. Otec v něm podporoval lásku k přírodě, chodili spolu na lov a rybařit, naučil se tábořit, pomáhal na farmě. Byl fyzicky vyspělý, rád plaval a se spolužáky podnikal pěší túry do okolí. Přestože špatně viděl na jedno oko, byl výborný střelec. Svou sílu předváděl v boxu a jízdách po řece na kánoi. Hrál na violoncello ve školním orchestru. Během studia na střední škole se pokoušel o verše, povídkové črty a sloupky do novin. Po maturitě odmítl jít na vysokou školu a v říjnu 1917 se stal reportérem kansaského listu Star. Byl pevně rozhodnut stát se spisovatelem. Rok na to odjel do Itálie na italskou frontu první světové války jako dobrovolník ambulantních sborů Červeného kříže. V červnu 1918 se dostal jako řidič sanitky do těžkých bojů u řeky Piavy. Zde byl těžce raněn střepinami z minometu. Přes svá mnohočetná zranění odnesl na zádech do bezpečí italského vojáka, který byl v bezvědomí. Byl prvním Američanem raněným v Itálii a za svůj statečný čin byl vyznamenán italskou stříbrnou medailí. Léčil se v nemocnici v Miláně, kde ...
Více od autora
Gustav Krum (109)
Gustav Krum byl český malíř a ilustrátor dobrodružných knih. Proslul zejména svými ilustracemi a obrázkovými seriály , které vycházely na pokračování v různých časopisech. Gustav Krum se narodil se v Jihlavě. V letech 1949 až 1954 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze a na grafické speciálce u profesorů Vladimíra Pukla a Miloslava Holého. Patřil mezi absolutní špičku českých ilustrátorů a rozsah jeho díla je obrovský. Ilustroval téměř sto knih – od antických témat a dobrodružných příběhů až po české dějiny a archeologické knihy. Jedním z historiků, s nimiž spolupracoval byl v souvislosti s tematikou Jihlavy František Hoffmann. Poslední měsíce svého života strávil Gustav Krum v Jihlavě, kde mu v roce 2000 bylo uděleno čestné občanství.
Více od autora
Miroslav Horníček (109)
Zasloužilý umělec Miroslav Horníček byl český herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, glosátor a divadelní teoretik. K divadlu se dostal na plzeňské reálce, kde chodil do ochotnického spolku a se spolužáky založil Studentský avantgardní kolektiv. Po vystudování byl krátce zaměstnán jako úředník v plzeňské nemocnici. V roce 1941 přijal angažmá v Městském divadle v Plzni, brzy po válce odešel do Prahy. Nejprve hrál v Divadle Větrník, o rok později nastoupil k bratrům Oldřichu a Lubomíru Lipským do Divadla satiry. Poté hrál šest let na scéně Národního divadla. V roce 1955 se stal partnerem Jana Wericha v Divadle ABC . S Werichem hrál šest let, například ve hrách Těžká Barbora nebo Husaři. Po Werichově odchodu roku 1961 vytvořil podobnou dvojici s Milošem Kopeckým. Nehráli však spolu dlouho. Už v roce 1962 se stal na dva roky členem Hudebního divadla v Karlíně a záhy i Divadla Semafor, kde účinkoval například ve hře Člověk z půdy. Působil i v Městských divadlech pražských, velmi známé a značně populární byly jeho Hovory přes rampu, kde přímo z divadelní rampy odpovídal na živé dotazy diváků kladené z hlediště a tak neformálně besedoval s publikem. Hrál také ve filmech. Ztvárnil hlavní role ve filmech Táto, sežeň štěně! a Kam čert nemůže a v televizním seriálu Byli jednou dva písaři, dále několik vedlejších rolí v mnoha dalších filmech, z nichž nejznámější je role Krásného prince ve filmové pohádce Byl jednou jeden král. V roce 1965 si zahrál v komediálním snímku z produkce východoněmecké Defy Bez pasu v cizích postelích. Známé je také jeho působení v roli moderátora filmového zpravodajství z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. V roce 1966 byl zvolen králem Pražského a Plzeňského Majálesu. V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem. V roce 1967 se účastnil avantgardního projektu Kinoautomat autorů Radúze Činčery, s...
Více od autora
Émile Zola (155)
Émile Zola byl francouzský spisovatel, představitel naturalismu. Émile Zola se narodil v Paříži roku 1840. Jeho otec, François Zola , byl italský inženýr, narozen v Benátkách roku 1795. Jeho matka, Émilie Aubert, byla Francouzka. Když Émilovi byly 3 roky, s rodinou se přestěhovali do jižní Francie, zde Zolův otec začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku Aix-en-Provence. Otec o čtyři roky později, roku 1847, náhle zemřel. V roce 1858 se Zola přestěhoval zpět do Paříže, kde se znovu setkal se svým kamarádem z dětství, Paulem Cézannem. Po neúspěšném studiu odešel pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv. médanská skupina. Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Významně se angažoval zejména v Dreyfusově aféře, kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem J'accuse hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného za špionáž. Zemřel údajně nešťastnou náhodou na otravu oxidem uhelnatým poté, co se mu ucpal komín u kamen . Byl pohřben na pařížském hřbitově Montmartre. Katolická církev zařadila veškeré spisy Émila Zoly na Index zakázaných knih. Zpočátku psal Zola kratší prózy, ještě ovlivněné romantismem, a po šest měsíců řídil literární kroniku Evénement. Zde v ostrých kritikách napadal řadu významných postav tehdejšího literárního světa. Za první „naturalistický“ román označil Zola již Paní Bovaryovou a za román zásadního významu pak Germinii Lacerteuxovou bratří Goncourtů. Po třech neúspěšných pokusech se Zola prosadil až roku 1867 románem Románový cyklus se zaměřením proti církvi: Povídkové soubory: Cyklus „Evangelia“: tato díla ovlivněna idejemi utopického socialismu Zola je také autorem sborníků kritických statí o divadle a literatuře: Rougon-Macquartů ...
Více od autora
Vlastimil Vondruška (198)
Vlastimil Vondruška je český historik, etnograf, publicista a spisovatel, autor především historických detektivních příběhů. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Jeho knihy patří dlouhodobě k nejvíce půjčovaným titulům v českých veřejných knihovnách. V 80. letech byl ředitelem historické části Národního muzea, později se přes 10 let jako podnikatel úspěšně zabýval výrobou kopií historického skla. Kromě literatury patří mezi jeho zájmy horolezectví, kterému se věnoval více než dvacet let. Vlastimil Vondruška se narodil roku 1955 na Kladně. Po absolvování kladenského gymnázia roku 1974 začal studovat historii a národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou ukončil roku 1979. Poté působil v Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku, kde roku 1983 ukončil svou vědeckou aspiranturu. V roce 1983 nastoupil do Národního muzea v Praze. V roce 1984 byl Vlastimil Vondruška jmenován ředitelem Historického muzea NM. Na této pozici působil až do konce roku 1989, kdy Občanské fórum muzea odvolalo z vedoucích pozic všechny členy KSČ. V letech 1988–1990 působil v redakční radě Časopisu Národního muzea. Po odchodu z Národního muzea v roce 1990 se věnoval podnikání. Společně s manželkou Alenou, která je teoretičkou uměleckého řemesla, autorkou řady výtvarných návrhů a sklářských realizací a rovněž publicistkou, založil roku 1997 v Doksech sklárnu Královská huť, jejíž produkce byla zaměřena jednak na výrobu kopií historického skla dle originálů z muzejních sbírek, jednak na barevné hutní sklo dle vlastních autorských návrhů. Huť sponzorovala mnohé kulturní akce a za tuto činnost obdržel roku 1999 ocenění od ministra kultury České republiky Pavla Dostála. Sklárnu v Doksech provozoval do roku 2009. Literatuře se věnuje s přestávkami od mládí. Dosud napsal více než padesát vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, mnoho knih vědeckých a populá...
Více od autora
Vladislav Vančura (174)
Vladislav Vančura byl český spisovatel, dramatik a filmový režisér, původním povoláním lékař. V době druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje a roku 1942 byl popraven. Narodil se v Háji ve Slezsku. Matka se jmenovala Marie, narozena 19. září 1863 v Klucích na Čáslavsku, původem z katolické rodiny. Otec evangelík Václav Vojtěch Vančura se v době Vančurova narození živil jakožto úředník cukrovaru v Háji u Opavy. Místo po chvíli opustil a rodina se dlouhá léta stěhovala. Během šesti let Vančurova života rodina žila v Cvrčově u Tovačova, Tovačově, Praze, Močovicích u Čáslavi, Libici nad Cidlinou, Havransku a nakonec v Davli, kde se rodina na celých sedmnáct let usadila. Vančura zde docházel do místní tříletky, později se učil soukromě. Měl starší sestru Marii a tři mladší sestry – Otilii, Františku a Ludmilu. Jeho příbuzný byl Antonín Vančura – Jiří Mahen. Primu a sekundu vystudoval na Malostranském gymnáziu, kde žil bez rodičů, tercii a kvartu v Benešově, kde potkal Karla Nového – celé čtyři roky se o něho a sourozence starala sestra Marie. Ani na jedné škole nebyl spokojen. Měl kázeňské problémy, z nichž jeden vyústil v propadnutí jeho a dalších žáků včetně Karla Nového. Příčinou bylo sympatizování s protirakouskými myšlenkami, tíhnutí k socialismu a Masarykovi. To vyústilo v debatní kroužek, kde se mimo tato témata diskutovalo i o umění a náboženství. Benešovská léta Vančura zobrazil ve svém Pekaři Janu Marhoulovi. Mladý, věčně zamyšlený Jan Josef se zde dostal do křížku se zeměpisářem Brunculíkem a katechetou Kovářem – ve Vančurově Benešově dějepisář Brunclík a katecheta Kolář. Do kvarty se nevrátil a místo toho se stal knihkupeckým příručím ve Vysokém Mýtě, dále se učil fotografem, zkoušel Grafickou unii v Praze a zinkografii Unie na Vyšehradě. Od mládí Vančura tíhnul k malířství a tak studoval na umělecko-průmys...
Více od autora
Jindřich Šimon Baar (197)
Jindřich Šimon Baar byl český katolický kněz, básník a spisovatel, představitel realismu, tzv. venkovské prózy a Katolické moderny. Byl bratrancem a přítelem Josefa Fišera. Studoval gymnázium v Domažlicích , poté teologii v Praze. Roku 1892 byl vysvěcen na kněze. Pak působil na několika místech jako duchovní a v této funkci se zapojoval do snah o církevní reformu. Nejprve jako kaplan v Přimdě, Spáleném Poříčí, Stochově a Úněticích, poté v letech 1895–1897 a 1909–1919 farář v Ořechu a 1899–1909 v Klobukách. V letech 1918–1921 byl předsedou Jednoty katolického duchovenstva československého. Roku 1919 odešel do důchodu a žil ve své rodné obci. Pohřben je na hřbitově zvaném Na Soutkách v rodném Klenčí pod Čerchovem. Jindřich Šimon Baar si nepřál, aby na náhrobku bylo uvedeno jeho jméno a proto je na něm pouze verš: Po jeho smrti v Klenčí bylo zřízeno Muzeum Jindřicha Šimona Baara. Nedaleko Klenčí, v malé vsi Výhledy, mu byl zřízen památník se sochou v nadživotní velikosti. Na jeho zbudování se podílely okolní obce a některé další spolky, každý z nich je na památníku zmíněn. Nachází se zde i citát J. Š. Baara: Pamětní deska se také nachází na fasádě fary v Ořechu u Prahy, kde Baar dlouhá léta působil jako kněz. Jeho snahou bylo zobrazit běžný život na vesnici . Před psaním napřed poctivě bádal v archivech a jeho díla jsou realistická. Svému rodákovi, Janu Vrbovi, vyčítal, že si ve svých historických románech hodně vymýšlel a nedržel se faktů. Baarovy spisy vyšly ve 30 svazcích v letech 1923–1934.
Více od autora
Svatopluk Čech (214)
Svatopluk Čech byl český básník, prozaik, novinář a cestovatel, který se proslavil příběhy pana Broučka. Narodil se v Ostředku u Benešova. Jeho otec František Jaroslav Čech byl panský hospodářský správce a český vlastenec. V letech 1848–1849 v době konání Kroměřížského sněmu působil v Kroměříži jako novinář. Povolání a vlastenectví otce byly důvodem častého stěhování v době básníkova mládí. Dětství prožil na Benešovsku v Ostředku, Jezeře, Střížkově a Postupicích a v Litni na Berounsku. V Praze vystudoval piaristické gymnázium a později práva. Přispíval do almanachu Ruch a časopisu Květy, od roku 1871 byl redaktorem Světozoru. V letech 1873–1876 působil jako redaktor Lumíru, krátce působil i v Národních listech. V roce 1873 byl členem advokátní kanceláře ve Slaném, téhož roku však praxe zanechal a věnoval se jí až v letech 1876–1879, kdy byl členem advokátní kanceláře v Praze. Řádným členem České akademie věd a umění zvolen dne 3. července 1890, svého členství se vzdal v roce 1895. Hodně cestoval, navštívil Kavkaz, Chorvatsko, Dánsko, Polsko, Itálii, Paříž. V letech 1895 až 1903 žil v Obříství u Mělníka. Konec života trávil v Praze na Letné, v Holešovicích a v Tróji. Pohřben byl s velikou slávou na Vyšehradě. Na hrobě byla instalována portrétní socha v životní velikosti, dílo Jakuba Obrovského. Jeho dílo je žánrově velmi bohaté. Psal především eposy s mnoha přirovnáními a popisy, jimiž je přerušován děj, ale také sociální, politickou a alegorickou lyriku, satiry, povídky a romány. Svými Výlety pana Broučka se stal jedním z průkopníků science fiction v české literatuře. Napsal také velké množství humoristických povídek, črt a fejetonů, ke kterým čerpal často náměty z advokátního prostředí. Mnohokrát byl kritizován za frázovitost. Uznával, že jeho poezie může působit frázovitě, ale on se hlásil k trvalým...
Více od autora
Miroslav Váša (125)
Miroslav Váša byl český malíř, grafik a ilustrátor. Věnoval se především knižním ilustracím a návrhům knižních obálek a také užité a propagační grafice.
Více od autora
Arthur Conan Doyle (171)
Arthur Ignatius Conan Doyle byl britský spisovatel proslulý především příběhy o Sherlocku Holmesovi, jež zásadně ovlivnily podobu detektivního žánru. Původním povoláním byl lékař. Tvorba tohoto velmi plodného autora zahrnuje kromě detektivek také historické a fantastické povídky a romány, dramata, poezii i literaturu faktu. Působil rovněž jako válečný zpravodaj. Byl aktivní v politice – kandidoval do parlamentu, zasazoval se o dodržování práva v případech protiprávně odsouzených, vystoupil proti nelidským podmínkám v belgickém Kongu a organizoval mezinárodní podporu pro jejich zlepšení, veřejně hájil zájmy Velké Británie ve válečných konfliktech nebo prosazoval projekt vybudování tunelu pod Lamanšským průlivem. Věnoval se sportu, byl jedním z prvních automobilistů ve Velké Británii a propagoval začínající lyžování. V závěru života se zaměřil na šíření spiritismu. Arthur Conan Doyle se narodil ve skotském Edinburghu 22. května 1859 v katolické rodině. Rodiče, Angličan Charles Altamont Doyle a Irka Mary Foleyová, byli oddáni v roce 1855. Měli celkem deset dětí, z nichž se sedm dožilo dospělosti. Otec Charles, státní úředník, měl malířské nadání, které zdědil po svém otci Johnovi. Také tři starší bratři Charlese měli umělecké sklony. Příjmení Conan, které začal Arthur Doyle užívat později, pochází od prastrýce Michaela Conana, bratra babičky z otcovy strany, který byl Arthurovým kmotrem. Rodiče poslali devítiletého Arthura v roce 1868 do jezuitské internátní školy Stonyhurst v Anglii. Po jejím ukončení v roce 1875 odjel na rok na jezuitskou kolej do Feldkirchu v Rakousku. V roce 1876 začal studovat medicínu na Edinburské univerzitě. Během studií začal psát – v roce 1879 vyšla v magazínu Chambers's Edinburgh Journal jeho první povídka The Mystery of Sasassa Valley. A. Conan Doyle se věnoval od dětství také sportu: boxoval, hrál kriket, ...
Více od autora
Jiří Žáček (204)
Jiří Žáček je český spisovatel, překladatel, básník, autor učebnic, sběratel a tvůrce aforismů. Narodil se 6. listopadu 1945 v Chomutově. Dětství prožil v Kadani-Prunéřově a v jihočeských Strakonicích. Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební ve Volyni a stavební fakultu ČVUT v Praze . Po tříleté praxi na vodohospodářské správě v Benešově u Prahy se začal věnovat literatuře. Do roku 1991 pracoval jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel, necelý půlrok v nakladatelství Carmen, v letech 1992–1994 v časopise Vlasta. Od té doby je spisovatelem na volné noze. V r. 2011 dostal v Bratislavě za své básnické dílo Cenu Jána Smreka a zařadil se tak k laureátům této prestižní slovenské ceny, jakými byli a jsou např. Tomas Tranströmer, Ludvík Kundera, G. Ajgi, R. Kunze, F. Mayröckerová nebo M. Matevski. Žije v Praze, je ženatý, má dvě děti , vnuka a dvě vnučky. Jeho básně někdy mají velmi blízko k aforismům, vyznačují se lehkostí a smyslem pro humor a parodii.
Více od autora
Edgar Wallace (202)
Richard Horatio Edgar Wallace byl anglický spisovatel, scenárista, dramatik a novinář nazývaný králem anglické detektivky. Narodil se roku 1875 v Londýnské čtvrti Greenwich. Jeho fyzickými rodiči byla herečka Polly Richardsová a herec Richard Horatio Edgar Marriott, který použil falešné jméno Walter Wallace při zápisu do matriky. Matka chlapce hned po narození odložila do nalezince, kde jej po devíti dnech adoptoval jako své jedenácté dítě nosič na londýnském rybím trhu Dick Freeman. Již v 11 letech opustil školu a začal pracovat. Zpočátku se živil dosti podřadnou prací , ale v osmnácti letech vstoupil do britské armády, kde v letech 1893 až 1896 sloužil u jednotky Royal West Kent Regiment. Roku 1896 byl odvelen do Jižní Afriky, kde působil u sanitního oddílu a pod vlivem povídek o Jacku Rozparovači se pokoušel o vlastní literární tvorbu. Seznámil se s reverendem Williamem Shawem Caldecottem z Kapského Města, který byl spisovatelem a pomáhal mu v jeho úsilí. Začal přispívat do různých novin a časopisů a také psal básně s válečnou tematikou, které vydal roku 1898 jako svůj knižní debut pod názvem The Mission That Failed . Po propuštění z armády roku 1899 začal pracovat jako dopisovatel pro tiskovou agenturu Reuters a pro londýnský deník Daily Mail. Svými články o brutalitě britské armády během druhé búrské války však natolik popudil jejího velitele, maršála Horatia Herberta Kitchnera, že mu zakázal pracovat jako válečný zpravodaj. Roku 1901 se oženil s Yvy Caldecottovou, začal pracovat u listu Rand Daily Mail v Johannesburgu a roku 1902 se vrátil z Afriky zpět do Anglie. Během rusko-japonské války v letech 1904- 1905 získal mnoho poznatků o práci ruských a britských špiónů operujících ve Španěls...
Více od autora
The Czech Philharmonic Orchestra (226)
The Czech Philharmonic Orchestra je jedním z předních světových symfonických orchestrů s bohatou historií, která sahá až do jeho založení v roce 1896. Orchestr sídlí v Praze a hraje významnou roli v propagaci české hudby a kultury na domácím i mezinárodním poli. V průběhu let se v jeho čele vystřídala řada významných dirigentů, včetně jeho prvního šéfdirigenta Antonína Dvořáka, který proslul hned při debutovém vystoupení orchestru. Česká filharmonie je silně spjata s českými skladateli a v jejím repertoáru se často objevují díla Dvořáka, Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.
Více od autora
Georges Simenon (97)
Georges Joseph Christian Simenon byl belgický spisovatel detektivních a psychologických románů. Tvůrce komisaře Maigreta. Kvůli otcově vážné nemoci nedokončil středoškolská studia a začal pracovat jako cukrářský učeň, příručí v knihkupectví a v 16 letech jako novinář v místních novinách. V roce 1923 odešel do Paříže, kde začal psát do deníku Le Matin. Deset let zde psal pod různými pseudonymy velké množství sešitových románů. V Paříži ho v jeho další literární činnosti velmi ovlivnila francouzská spisovatelka společenských románů S. G. Colettová. Nejprve psal psychologické romány, později v roce 1930 začal psát také detektivní romány s hlavní postavou komisaře Maigreta. Často cestoval, po válce žil v Kanadě a v USA, ve Francii a ve Švýcarsku. Napsal více než 200 románů a 150 kratších povídek. Jeho romány byly překládány do mnoha jazyků světa a desítky z nich byly zfilmovány. Pouze postavu komisaře Maigreta ztvárnilo po celém světě postupně nejméně 29 filmových a televizních herců, tři z nich ve třech rozsáhlých televizních seriálech, snad nejznámější z nich byl francouzský herec Jean Gabin, který si tuto postavu zahrál ve třech celovečerních hraných filmech.
Více od autora
Karel Poláček (150)
Karel Poláček byl český spisovatel, humorista, novinář a filmový scenárista s židovskými kořeny. Narodil se v Rychnově nad Kněžnou, jeho otec Jindřich Poláček byl židovský obchodník, matka Žofie, ovdovělá Fuchsová, byla rozená Kohnová. Karel Poláček měl čtyři bratry – Arnošta, Kamila, Ludvíka a Zdeňka, a dva nevlastní sourozence Bertu a Milana z otcova druhého manželství s Emílií Posilesovou. Poláček studoval v Rychnově vyšší gymnázium, byl však vyhozen pro „vzdorovité chování“ a špatný prospěch. Nakonec gymnázium dokončil maturitní zkouškou v Truhlářské ulici v Praze roku 1912. Poté začal studovat na právnické fakultě Karlovy univerzity. Zároveň v Rychnově organizoval studentské loutkové divadlo, pro něž psal a překládal hry, hrál v něm a také je řídil. V Praze se Poláček při studiu pokoušel též o zaměstnání, podle svých slov však „neměl štěstí na trvalá místa“. Na začátku první světové války Poláček narukoval do armády a absolvoval důstojnickou školu, nedosáhl ovšem nikdy výše než na hodnost četaře. O svých zkušenostech později napsal: „Za čtyřletého vojákování jsem ‚Švejka‘ vůbec nepotkal. Vojáci neměli rádi Rakouska ani války, ale dřeli do úpadu těla.“. Prošel ruskou a italskou frontou, koncem války utekl do srbského zajetí. Po návratu do ČSR nastoupil jako úředník ve vývozní a dovozní komisi . Tehdy vystoupil z židovské obce. Zkušenosti z této práce zužitkoval v povídce Kolotoč, která se stala začátkem jeho spisovatelské dráhy. Od roku 1920 začal psát do satirických časopisů Štika venkova a Nebojsa. Zde se seznámil s bratry Karlem a Josefem Čapkovými. Stal se také členem kruhu pátečníků. Od roku 1922 soustavně spolupracoval s Lidovými novinami jako sloupkař a fejetonista a také soudní zpravodaj. V druhé polovině 20. let působil jako redaktor Tvorby, od roku 1928 pracoval v listech vydavatelství Melantrich, především v České...
Více od autora
Aloys Skoumal (128)
Aloys Skoumal byl český literární kritik a překladatel z němčiny a především z angličtiny. Studoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži , filozofii a anglistiku na pražské univerzitě a Vyšší knihovnickou školu . Při pražských studiích ovlivnil jeho překladatelskou metodu Vilém Mathesius. Pracoval v nakladatelství Melantrich, v pražské Univerzitní knihovně, v olomoucké Studijní knihovně , ve Vojenském ústavu vědeckém , jako lektor a redaktor nakladatelství Vyšehrad . Na konci války byl internován, po návratu literárním ředitelem nakladatelství Vyšehrad, pak kulturním přidělencem v Londýně , pracovníkem ministerstva informací a osvěty, Státní knihovny společenských věd, Univerzitní knihovny. Hodně cestoval, publikoval literární a divadelní kritiky, recenze, glosy, předmluvy a doslovy. Hlavní jeho význam je v překladech založených na dokonalé znalosti překládaných autorů a stylistickém mistrovství. Je pohřben na břevnovském hřbitově v Praze.
Více od autora
Kamil Bednář (158)
Kamil Bednář byl český básník a překladatel. Studia práv a filozofie na Karlově univerzitě nedokončil. Po uzavření vysokých škol okupační správou působil jako redaktor v nakladatelství Melantrich. Odtud přešel do nakladatelství V. Petra a několik let po válce roku 1949 k Československému spisovateli. Od roku 1959 se věnoval pouze psaní. Používal také pseudonymy, např. Prokop Kouba. Patřil k vůdčím osobnostem básnické generace, která umělecky dorůstala v období krátce před německou okupací Československa. Ta se orientovala k nadčasovým hodnotám konkrétního, „nahého“ člověka , což Bednář vyjádřil v programovém eseji Slovo k mladým , kolem něhož se soustředily názory celé literární generace. Jeho starší syn Jiří Bednář se stal divadelníkem. Mladší syn Ivan Bednář se stal divadelním režisérem a publicistou. Druhá manželka Kamila Bednáře byla Emilie Bednářová , roz. Jiřincová, spisovatelka a překladatelka . Sňatek uzavřeli v roce 1960. Od roku 1966 do roku 1972 žili v letní sezoně na chatě v Mělníku obklopeni velkou zahradou. Zde také vznikaly fejetony o zahradě a přírodě, které vycházely periodicky v novinách Lidová demokracie. Pod titulem "Zahrada přítelkyně" vyšla po smrti autora jejich knižní sbírka s ilustracemi Ludmily Jiřincové. Kamil Bednář zemřel 23. května 1972 v Mělníku, je pohřben na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Bednářovým debutem byla sbírka spirituální, programově antiavantgardní lyriky Kámen v dlažbě , vydaná v Halasově edici První knížky a Halasovou poetikou též značně ovlivněná. Následovaly pak sbírky Milenka modř a Kamenný pláč . Též v básnických knihách uveřejněných za okupace Bednář vychází z prožitku úzkostné doby a blízkosti smrti. Zároveň se sbližuje ...
Více od autora
Rudolf Řežábek (156)
Narozen 22. 2. 1944. Překladatel z angličtiny, němčiny a ruštiny. Tlumočník v němčině. Autor odborných a uměleckých textů. Lektor německého a ruského jazyka.
Více od autora
Luba Pellarová (93)
Narozena 10.8.1922 v Brně, zemřela 2.2.2005. Dramaturgyně Národního divadla v Praze, překladatelka z angličtiny, též z němčiny.
Více od autora
Karolina Světlá (190)
Karolina Světlá, vlastním jménem Johanna Nepomucena Rottová, provdaná Mužáková , byla česká spisovatelka, představitelka generace májovců. Je považována za zakladatelku českého vesnického románu. Karolina Světlá pocházela z jedné z větví zámožné rodiny Rottovy . Jejím otcem byl obchodník Eustach Rott , matka Anna, rozená Vogelová . O babičce Kateřině Vogelové napsala Karolina Světlá povídku Purkmistrovic Katynka.Jejím dědou byl Eustach Antonín Rott . Měla sestru Sofii a bratra Jindřicha . V mládí se jí dostalo vzdělání; kromě němčiny a češtiny ovládala také francouzštinu. Její dílo a život velmi ovlivnilo přátelství s Janem Nerudou a s Boženou Němcovou, ze zahraničních literátů její tvorbu ovlivnila francouzská spisovatelka George Sandová. Mimo to však její dílo ovlivnila i smrt její jediné dcery . Dne 7. ledna 1852 se vdala za svého učitele hry na klavír Petra Mužáka , který ji také uvedl do kruhů české společnosti, kde se sblížila s Boženou Němcovou. Literárně začala tvořit koncem 50. let, kdy překonávala krizi způsobenou smrtí svého jediného dítěte, tříměsíční dcery Boženky . Manželovo rodiště Světlá pod Ještědem bylo inspirací pro její pseudonym a život v Podještědí, kam jezdila na léto, pro její tvorbu. Od roku 1875 trpěla oční chorobou a musela svá díla diktovat. Její sekretářkou a společnicí byla její neteř Anežka Čermáková-Sluková. Karolina Světlá byla členkou několika emancipačních spolků. Roku 1871 založila tzv. Ženský výrobní spolek český, který pak i několik let řídila; cílem spolku byla pomoc dívkám z chudých rodin, vzděláním a prací. Spoluzaložila Americký klu...
Více od autora
František Nepil (124)
František Nepil byl český spisovatel. Po maturitě na obchodní akademii se stal propagačním referentem. V této době pracoval i jako textař. Od šedesátých let publikoval mj. v časopisech Plamen, Literární noviny, Dikobraz, Kmen či Tvorba. Od roku 1969 pracoval v redakci vysílání pro děti a mládež v Československém rozhlase. Dlouhá léta působil jako autor a osobitý vypravěč celoročních cyklů minifejetonů. Od roku 1972 byl spisovatelem na volné noze. V březnu 1995 přednesl na výstavě T.G. Masaryk, člověk a umění, kterou uspořádalo Masarykovo demokratické hnutí v Praze na Národní třídě, poutavé a výborně připravené přednášky "Masarykovy cesty světem" a o "Generálovi Hasalovi-Nižborském". Masarykovy cesty doložil i vhodně vypracovanou speciální mapou. Zajímavé bylo tehdy i jeho vyprávění o osudech památek na prezidenta Masaryka na Křivoklátsku a v okolí jeho rodného Hýskova, kam se dokonce dostal TGM z Lán i na koni. Byl velkým obdivovatelem a příznivcem sportu a konkrétně pražské Sparty. Jeho dílo bylo populární i díky jeho ranním rozhlasovým vystoupením. Kromě této tvorby je autorem řady scénářů a televizních pohádek.
Více od autora
Jarmila Emmerová (91)
Narozena 27. 9. 1929 v Praze. PhDr., vysokoškolská pedagožka, překladatelka z angličtiny, práce z oboru anglické a americké literatury.
Více od autora
Jan Vrba (176)
Narodil se v učitelské rodině a měl čtyři mladší sourozence. Studium gymnásia v Domažlicích nedokončil, roli v tomto rozhodnutí měla smrt matky a nový otcův sňatek. Rozhodl se stát lesníkem. Nejdříve byl lesním adjunktem v Zruči nad Sázavou, pak dva roky strávil v lesnické škole v Jemnici na Moravě a v letech 1910-1914 studoval na Vysoké škole zemědělské ve Vídni. Ve Vídeňském deníku začal poprvé uveřejňovat své žurnalistické práce, první básně mu otiskl v roce 1909 regionální týdeník Obrana Podyjí v Dačicích. Několik prací mu otiskly Šaldovy noviny. Na studia si přivydělával v letech 1911-1912 jako asistent kurzů pro hajné v Berouně. Po začátku války pracoval na lesním úřadě ve Zruči nad Sázavou a v tomto období mu Právo lidu otisklo několik fejetonů z přírody. V roce 1915 narukoval, ale vojenské služby byl zproštěn. Odešel ze Zruče, aby v Jemnici v letech 1916-1919 učil na tamní lesnické škole a aby se zde oženil se svou studentskou láskou. V roce 1919 se vrátil do rodného kraje, ze školství odešel. Několik povídek mu uveřejnil Zvon, vydal knižně své verše. V letech 1920-1923 byl redaktorem plzeňského časopisu Prameny a také sokolského časopisu v Plzni Na stráži . Mimo to byl redaktorem měsíčníku Pramen. Literatuře se věnoval po zbytek svého života, který prožil v Domažlicích. Zda také ve věku 71 let zemřel. Pochovali jej v rodném Klenčí.
Více od autora
Nora Roberts (182)
Nora Robertsová, rodným jménem Eleanor Marie Robertson, pseudonymy J. D. Robb, Jill March, ve Velké Británii také Sara Hardesty je americká spisovatelka ženských, romantických a detektivních románů a novel. Jde o mnohonásobnou držitelku ceny Rita, která je udělována anglicky píšícím spisovatelům v romantickém žánru, je držitelkou i dalších oborových ocenění. Pochází ze Silver Spring v Marylandu jako jediná dcera z celkem pěti dětí z americké katolické rodiny. Po prvním sňatku se přestěhovala do Keedysville v Marylandu, kde krátce pracovala jako sekretářka, po narození dvou dětí se ale stala ženou v domácnosti. V únoru 1979 se rozhodla pro profesní dráhu spisovatelky, nicméně její začátky byly těžké, několik jejích prvních rukopisů bylo odmítnuto. Její vůbec první kniha Irský plnokrevník byla vydána v nakladatelství Silhouette v roce 1981. V roce 1983 se rozvedla, v roce 1985 se podruhé provdala a společně s novým manželem si posléze otevřela i své vlastní knihkupectví. Několik jejích knih bylo také zfilmováno, v roce 2007 i v roce 2009 byly zfilmovány hned čtyři její knihy . Nora Robertsová se okrajově věnovala i žánru fantasy. Je autorku trilogie Kruh :
Více od autora
Henryk Sienkiewicz (155)
Henryk Adam Aleksander Pius Sienkiewicz IPA , byl polský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1905. Největší slávu získal svými historickými romány, týkajícími se polských a křesťanských dějin. Představitel polského pozitivismu. Psal rovněž pod pseudonymem Litwos. Sienkiewicz se narodil roku 1846 ve vesnici Wola Okrzejska v Łukówském kraji. Pocházel ze středního šlechtického stavu. Jeho rodiče byli Józef Sienkiewicz a Stefania roz Cieciszowska Sienkiewicz . Józef Sienkiewicz byl zámožným statkářem. Sienkiewicz proto prožil své dětství mezi vesnickým lidem, což se projevilo nejen v námětech jeho povídek, ale i celým založením jeho povahy a sociálních názorů. Roku 1863 byl Sienkiewiczův otec donucen svůj statek prodat a odstěhovat se s celou rodinou do Varšavy. Zde Sienkiewicz vystudoval na univerzitě dějiny, které mu poskytly nejvíc námětů pro jeho rozsáhlé dílo, prodchnuté autorovým hlubokým pochopením pro neustálé, často krvavé úsilí vlastního národa o znovunabytí svobody a sociální spravedlnosti. Doba jeho studií byla v Polsku obdobím nástupu kritické generace pozitivistů, kteří tehdy formovali svůj program. Sienkiewicz, který již od mládí velmi četl, se úspěšně včlenil do pozitivistické publicistiky a začal psát divadelní recenze i literárně historické studie. Brzy se objevily i jeho první beletristické pokusy , které brzy svým významem získaly převahu nad jeho novinářskou tvorbou Obzory si Sienkiewicz rozšiřoval také zahraničními cestami. Již roku 1876 navštívil Německo, roku 1877 Belgii, Francii a Anglii a v témže roce se vydal na dlouhou cestu do Spojených států, kde žil romantickým životem jako jeden z členů fourierovské komunity mladých lidí uprostřed přírody jižní Kalifornie. Dále navštívil Itálii, Řecko, Turecko a Španělsko a roku 1891 odjel na lovecké safari do v...
Více od autora
Jiří Stach (140)
Jiří Stach je český fotograf. Jeho fotografie jsou zastoupeny ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a v soukromých sbírkách. V roce 2006 nakladatelství Galerie Nový Svět vydalo knihu fotografií a kreseb Natura Magica. V souvislosti s touto knihou a výstavou v galerii Aventinum byl Jiří Stach Asociací českých fotografů vyhlášen „Osobností české fotografie za rok 2006“. Druhou jeho autorskou knihou je Pinhole Blues Jiřího Stacha z roku 2014.
Více od autora
Walt Disney (210)
Walter Elias „Walt“ Disney byl americký filmový producent, režisér, scenárista, dabér, animátor, podnikatel a filantrop. Ve své době silně ovlivnil zábavní průmysl. Jako zakladatel firmy Walt Disney Productions se stal jedním z nejznámějších filmových producentů na světě. Společnost, kterou založil, se v současnosti jmenuje The Walt Disney Company a má roční obrat asi 35 miliard dolarů. Znám je jako filmový producent a bavič, zároveň však také jako inovátor animovaného filmu a zábavních parků. Společně se zaměstnanci společnosti vytvořil řadu světově známých postaviček včetně Mickey Mouse, kterému Disney propůjčil i vlastní hlas. Vyhrál 26 Oskarů z 59 nominací, včetně rekordních čtyř Oskarů v jednom roce, čímž v tomto oboru získal více cen a nominací než kdokoli jiný. Také obdržel sedm ocenění Emmy. Po něm pojmenované zábavní parky můžeme najít ve Spojených státech amerických , v Japonsku , Francii a Číně . Zemřel na rakovinu plic v kalifornském Burbanku. Narodil se 5. prosince 1901 Eliasu Disneyovi a Floře Call Disneyové v Hermose v Chicagu na 2156 N. Tripp Ave. Jeho předkové emigrovali do Ameriky z irského Gowranu v hrabství Kilkenny. Arundel Elias Disney, praděd Walta, se narodil v Kilkenny roku 1801 a byl vzdálený potomek Francouze Roberta d'Isignyho, který v roce 1066 přišel do Anglie společně s Vilémem I. Dobyvatelem. Jméno d'Isigny bylo v Anglii změněno na Disney a rodina žila ve vesnici dnes známé jako Norton Disney jižně od města Lincoln. Jeho otec Elias Disney se přestěhoval z kanadského Huron County do USA roku 1878, původně aby v Kalifornii nalezl zlato, nakonec se však v roce 1884 vrátil ke svým rodičům poblíž města Ellis. Pracoval pro železnici Union Pacific Railroad a 1. ledna 1888 si vzal za ženu ...
Více od autora
Miloslav Jágr (113)
Miloslav Jágr byl český průmyslový výtvarník, malíř, ilustrátor a typograf, profesor VŠUP. Narodil se jako jediný syn venkovského topiče a dělnice z textilní továrny. V letech 1942–1944 studoval obor malíř skla na Sklářské škole v Železném Brodě, než byl totálně nasazen. Školu dokončil roku 1946. Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze vystudoval v letech 1947–1952 v ateliéru užité grafiky prof. Josefa Nováka, absolvoval loutkovým filmem Vincek sklář. V letech 1952–1955 zůstal ve škole jako aspirant animovaného filmu. V letech 1955–1958 žil v Jablonci nad Nisou a živil se jako propagační grafik a propagační filmař. Roku 1960 na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou nastoupil jako asistent profesora Adolfa Hoffmeistra, po němž pak roku 1979 převzal vedení ateliéru animovaného filmu, , ale jako nestraník se nemohl habilitovat. Profesuru získal teprve roku 1990. Debutoval v roce 1957 ilustracemi pro časopis Mateřídouška, s nímž pak spolupracoval tři desetiletí. S knižními ilustracemi pro děti začal ve Státním nakladatelství dětské literatury roku 1959 knížkou Marie Kubátové Pohádky pro rozcáplíky. Nevyhýbal se žádné grafické práci, dělal knižní obálky, plakáty i typografii divadelních programů. Mezi jeho žáky patřili např. František Skála , Pavel Koutský, Nina Čampulková, Michaela Pavlátová,Galina Miklínová, Jiří Barta , Petr Sís, Miro Pogran a mnoho jiných.
Více od autora
Jiří Suchý (100)
Jiří Suchý je významný český dramatik, textař, písničkář a jedna z předních osobností českého divadla a zábavy. Narodil se 1. října 1931 v Plzni v Československu a je znám především jako spoluzakladatel pražského divadla Semafor, které se od svého založení v roce 1959 stalo vlivnou kulturní institucí. Spolu se skladatelem Jiřím Šlitrem vytvořil Suchý jedinečnou divadelní směs, která kombinovala prvky jazzu, poezie a komedie. Tvorba této dvojice významně formovala československou kulturní scénu 60. let.
Více od autora
Rudolf Pellar (89)
Rudolf Pellar byl český herec, dabér, překladatel, zpěvák, moderátor, šansoniér a hudební pedagog, manžel Luby Pellarové a švagr Jiřího Kárneta. Po maturitě na gymnáziu v Brně absolvoval studium herectví na Konzervatoři v Brně, absolutorium v roce 1946. Poté působil v Horáckém divadle v Jihlavě a ve Slezském národním divadle v Opavě. Následovala angažmá v pražských divadlech, nejprve v Divadle S. K. Neumanna , od roku 1954 Hudební divadlo v Karlíně, kde setrval až do roku 1960. Dalších 30 let od roku 1960 až do roku 1991 působil v Městských divadlech pražských. Hudební studium absolvoval pouze soukromě, studoval zejména zpěv, po příchodu do Prahy u Louise Kadeřábka a Roberta Rosnera. V hudebním divadle uplatňoval nejen své dobré taneční a pohybové schopnosti ale i velmi hezký, znělý a zajímavě barevný hlas v barytonovém rozsahu. Zpočátku hrál zejména v operetách a muzikálech a to jak v Hudebním divadle v Karlíně tak i na prknech Divadla ABC. Zahrál si různé drobnější role i v několika českých filmech. Od poloviny 50. let 20. století začal nahrávat své první gramofonové desky pro firmu Supraphon s různými orchestry a hudebními skupinami . Kromě své herecké profese a šansonového zpěvu se také dobře uplatňoval jakožto vysoce kultivovaný konferenciér, speaker a recitátor . Kromě běžných titulů z muzikálového či populárního repertoáru zpíval velmi často i americké lidové písně a dále též zpíval i francouzské lidové písně . Kromě toho nazpíval řadu zahraničních šansonů s kvalitními českými texty. Od roku 1969 se podílel na šansonových večerech v Umělecké besedě a v pražském Divadle hudby. Zp...
Více od autora
Victor Hugo (148)
Victor-Marie Hugo byl francouzský básník, prozaik, dramatik, esejista a politik, vrcholný představitel romantismu. Victor Hugo byl třetím synem Josepha Léopolda Sigisberta Huga a Sophie Trébuchetové. Narodil se v roce 1802 v Besançonu a žil ve Francii po většinu svého života. Jeho bratři byli Abel Joseph Hugo a Eugéne Hugo . Doba dětství Viktora Huga byla poznamenána politickými zvraty. Napoleon byl prohlášen císařem, když byly Victoru Hugovi dva roky a bourbounská monarchie byla obnovena před jeho třináctinami. Opačné politické a náboženské názory, které měli Hugovi rodiče, zobrazovaly ideologické síly, které se přely o nadvládu ve Francii celý jeho život: Hugův otec byl vysoce postavený důstojník v Napoleonově armádě. Byl ateistický republikán, který považoval Napoleona za hrdinu; jeho matka byla extrémní katolická royalistka, a podle některých domněnek, byla milenkou generála Victora F. de Lahorieho, popraveného v roce 1812 za spiknutí proti Napoleonovi. Jelikož byl Hugův otec důstojník, rodina se často stěhovala a Victor se při cestování hodně naučil. Na cestě do Neapole viděl rozlehlé alpské vrcholky, velkolepě modré Středozemní moře a Řím v době oslav. Ačkoliv mu bylo pouze šest let, uchoval si tento půlroční výlet pevně v paměti. Sophie následovala svého muže do Itálie a Španělska . Nespokojená s neustálým stěhováním, které vyžadoval vojenský život, a faktem že její manžel nesdílel její katolickou víru, Sophie se rozhodla nakrátko opustit Léopolda v roce 1803 a usadit se v Paříži. Od té doby dominantním způsobem řídila Hugovu výchovu a vzdělání. V důsledku toho Hugova první díla v poezii a próze odrážela ještě její vášnivé oddání víře a králi. Teprve později, během událostí vedoucích k revoluci v roce 1848, začal Hugo odporovat své katolické royalistické výchově a místo toho s...
Více od autora
Bedřich Smetana (215)
Bedřich Smetana byl český hudební skladatel, který je považován za otce české hudby. Narodil se 2. března 1824 v Litomyšli v Čechách, které byly tehdy součástí Rakouského císařství a dnes leží v České republice. Smetana byl průkopníkem vývoje hudebního stylu, který se úzce ztotožnil se snahami jeho země o samostatnou státnost. Nejznámější je jeho opera "Prodaná nevěsta" a symfonický cyklus "Má vlast", který zachycuje historii, legendy a krajinu jeho rodné země.
Více od autora
Stephen King (209)
Stephen Edwin King , některá díla vydal pod pseudonymem Richard Bachman, je americký spisovatel hororů, jeden z nejproduktivnějších a čtenářsky nejúspěšnějších autorů současnosti. Řada jeho knih a povídek byla zfilmována. Mezi jeho slavná díla patří knihy Carrie, To, Mrtvá zóna, Osvícení a série Temná věž, ve filmovém zpracování prosluly především na jeho dílech postavené snímky Vykoupení z věznice Shawshank a Zelená míle . Jeho kniha Pod kupolí se v roce 2013 dostala na obrazovky americké televizní stanice CBS v seriálové podobě. V roce 1986 režíroval film Vzpoura strojů, k mnohým snímkům též napsal scénář , Creepshow , Řbitov domácích zvířátek , případně si v nich zahrál , Zhubni! , Spisovatelé ). Jeho kariéra spisovatele začala prakticky už v roce 1959, kdy se svým starším adoptovaným bratrem Davidem vydali místní noviny Dave's rag . Od roku 1962 studoval na Lisbon High School , kde se svým přítelem Chrisem Chesleyim vydali v roce 1963 sbírku 18 povídek s názvem People, Places and Things - volume I. O rok později publikoval dvoudílnou knihu The Star Invaders. První dílo, které bylo veřejně publikováno, byla povídka I was a Teenage Grave Robber a vyšla v časopise Comics Review v roce 1965. V roce 1966 ukončil úspěšně studium na střední škole a dostal stipendium na univerzitu. Roku 1970 absolvoval univerzitu v Oronu, obory angličtina a tvůrčí psaní se zaměřením na učitelství. Rok nemohl najít práci učitele, a tak pracoval v prádelně a psal povídky, které prodával do pánských časopisů. V lednu 1971 se oženil s Tabithou Spruce. Seznámili se v univerzitní knihovně v Maine – Orono, kde oba pracovali během studia. První povídku, Skleněná podlaha, mu vydali v časopise Startling Mystery Stories. Povídky, které napsal zpočátku tvorby, byly časem vydány v knize Night...
Více od autora
Ivan Olbracht (152)
Ivan Olbracht, vlastním jménem Kamil Albrecht Zeman , byl český spisovatel-prozaik, publicista, novinář a překladatel německé prózy, národní umělec . Jeho otcem byl advokát a spisovatel Antal Stašek , jenž se vyznačoval velkým sociálním cítěním, které přenášel i do svých knih. Matka pocházela z bohaté židovské rodiny , ale krátce před svatbou se zřekla židovského náboženství a přestoupila ke katolické víře. Mladý Kamil Zeman navštěvoval obecní školu v Semilech, pak studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové, maturoval v r. 1900. Již jako gymnazista podepisoval své drobné literární pokusy pseudonymem Ivan Olbracht. Dle jeho vlastního svědectví vznikl tento pseudonym spojením Kamilova biřmovacího jména „Ivan" s jeho druhým křestním jménem „Albrecht", které obměnil na „Olbracht". Po roce 1945 se tento pseudonym stal jeho jménem občanským. Po maturitě studoval v Berlíně a v Praze nejprve práva, ve třetím ročníku přestoupil na filozofickou fakultu pražské univerzity, kde si zvolil obor historie a zeměpis. V roce 1903 byl povolán k jednoroční vojenské službě, kterou vykonával u 94. pěšího pluku v Liberci a v Terezíně. Dosáhl hodnosti kadeta-aspiranta, ale již v r. 1906 byl degradován na vojína kvůli aktivní účasti na sociálnědemokratických politických akcích. I když po skončení vojenské služby opět pokračoval ve studiu, státní zkoušky v úplnosti neabsolvoval a v roce 1909 univerzitních studií zanechal. Věnoval se pak novinářskému povolání, které ho lákalo již od středoškolských dob. Zprvu působil ve Vídni jako redaktor sociálně demokratických Dělnických listů. Zde se seznámil s novinářkou a spisovatelkou Helenou Malířovou, která se později stala jeho dlouholetou družkou. Stal se členem sociálně demokratické strany a od roku 1916 pracoval v redakc...
Více od autora
Vladimír Holan (125)
Vladimír Holan byl básník, autor reflexivní lyriky, epiky a lyrizovaných próz, překladatel. Používal pseudonymy a šifry Ivo Holan, Ivo Rol, V. Scarlet, -Dt.-, -h-, H. V., V. H. Vladimír Holan se narodil v Praze 16. září 1905 v rodině hospodářského správce. Když mu bylo šest let a otec se stal správcem továrny v Podolí u Bělé pod Bezdězem, odstěhovali se Holanovi do Máchova kraje. Do Prahy se Vladimír Holan vrátil v roce 1919, kde studoval na gymnáziu. V roce 1926 složil maturitní zkoušku a už tehdy vydal svou sbírku – Blouznivý vějíř. S přispěním básníka J. Hory dostal Vladimír Holan místo úředníka Penzijního ústavu v Praze. Zde pracoval v letech 1927–35, ale pro nevhodnost povolání a ze zdravotních důvodů odešel předčasně do penze. Poté se věnoval jen literární tvorbě. Vladimír Holan žil samotářsky, aby měl klid ke svým básnickým reflexím a meditacím. Styk udržoval jen s nejbližšími přáteli, k nimž patřili zvláště J. Hora, J. Čapek, F. Halas a někteří další. Vladimír Holan byl redaktorem časopisu Umělecké besedy Život, jeden rok také Programu D40, vydávaného divadlem E. F. Buriana. Vladimír Holan podnikl dvě cesty do zahraničí. V roce 1929 navštívil Itálii a v roce 1937 Francii. V 50. letech bylo postavení Vladimíra Holana jako básníka velmi svízelné, jeho poezie byla z hlediska vládnoucí ideologie nepřijatelná. Mohl existovat jen díky svým přátelům. Částečné uvolnění nastalo v 60. letech. V roce 1968 byl jmenován národním umělcem. Po smrti dcery Kateřiny v roce 1977 přestal Holan psát úplně. Vladimír Holan zemřel 31. března 1980 v Praze a je pochován na Olšanech.
Více od autora
Karel Klostermann (155)
Karel Faustin Klostermann , též pseudonymy Faustin, Doubravský byl český spisovatel německé národnosti s regionálním zaměřením na oblast Šumavy, Pošumaví a Šumavského Podlesí. Byl představitelem realismu v literatuře a tzv. venkovské prózy. Jeho sebrané spisy obsáhly přes čtyřicet svazků románů, povídek, črt, fejetonů a skic, i část soustavných pamětí. Karel Klostermann se narodil 13. února 1848 v hornorakouské obci Haag am Hausruck. Toto datum pochází z matriky narozených. Některé literárně-historické publikace i jiné zdroje jako datum Klostermannova narození uvádí mylně 15. únor.) Narodil se v rodině lékaře Josefa Klostermanna a Charlotty Hauerové , původem ze sklářské rodiny Abélé, a byl pokřtěn jako Karel Faustin. Zde je možné hledat původ pseudonymu, pod nímž publikoval část své tvorby. Karel byl nejstarším z deseti sourozenců, kteří se dožili dospělosti , dva starší sourozenci zemřeli v dětském věku ještě před Karlovým narozením. V Haagu se Klostermannovým příliš nedařilo, a tak se koncem května 1849 přestěhovali do Sušice, kde Karlův otec nastoupil jako praktický lékař. Tou dobou byla na světě už i Růžena, Karlova sestra, která mu byla po celý život velkou oporou. Po příchodu do Sušice najmuli Klostermannovi chůvu Sabinu, která Karlovi byla druhou matkou, a to až do pozdního věku. Začátkem roku 1854 byl Josef Klostermann povolán říšským knížetem Gustavem Joachimem Lambergem, majitelem panství mj. v Žichovicích pod hradem Rabím, za panského lékaře. Dětství trávil Klostermann bez dozoru, otec mu dopřával volnost „nemaje zbytečné úzkostlivosti o zdraví dítěte“. Pobýval u pasáčků, u nichž patrně pojal v celoživotní lásku zvířata všeho druhu. Svá mladá léta strávil tedy Klostermann především v Žichovicích a Štěkn...
Více od autora
Julius Zeyer (197)
Julius Zeyer byl český prozaik, dramatik a básník, přední představitel lumírovské generace. Rovněž je označován za jednoho z nejvýraznějších českých novoromantiků či předchůdce dekadentů. Jeho bratr byl český novorenesanční architekt Jan Zeyer z generace Národního divadla, který v letech 1873–1880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance navazujícího na tradici české renesance 16. století. Náměty čerpal nejčastěji z dávné historie, mytologie, bájí a pověstí, a to nejen českých, ale i evropských – především starogermánských, starorománských a slovanských. Jeho poezie je převážně epická a má často nostalgický ráz. Ve svém literárním díle, ať už se jedná o prózu či poezii, si vysnil vlastní svět, který měl s realitou jen málo společného. Tento fiktivní svět byl i se svými hodnotami a pravidly pravým opakem tehdejšího provinciálního českého maloměšťáctví, se kterým přicházel Zeyer denně do styku a které tolik nenáviděl. Mnohdy odrážel hlubokou krizi citlivého idealisty v pragmaticky založené měšťácké společnosti. „Protiklady a vztahy naděje a zklamání, smyslového okouzlení a touhy překonat niternou myšlenkovou pomíjivost tohoto okouzlení tvoří dominantu celého Zeyerova díla.“ V jeho díle se také často objevuje motiv silného citového přátelství mezi muži a až eroticky laděné popisy krásy mladých mužů . Na základě těchto faktů a pečlivého rozboru jeho díla došla řada literárních vědců a historiků k závěru, že Julius Zeyer byl s největší pravděpodobností homosexuál či snad bisexuál. Této teorii nasvědčuje i Zeyerova osobní korespondence, v níž se opakovaně zmiňuje o jakémsi svém velkém a strašném tajemství, o svých pocitech osamělosti, smutku a vyděděnosti ze společnosti. Pravdou také je, že se nikdy neoženil a není an...
Více od autora
John Grisham (157)
John Ray Grisham je americký spisovatel. Narodil se v Jonesboru v USA v baptistické rodině jako druhý ze čtyř sourozenců. Po střední škole v Southavenu se dostal na Státní mississippskou univerzitu, kde vystudoval účetnictví, rovněž zde v roce 1981 absolvoval na právnické fakultě. Poté působil jako obhájce ve věcech trestních. Nějakou dobu se věnoval také politice, kdy byl v letech 1983–1990 zvolen za demokraty členem mississippské Sněmovny reprezentantů. Právě z těchto dvou oblastí získal mnoho námětů ke svým pozdějším dílům. Dnes žije se svou ženou Renne a dvěma dětmi ve Virginii. Zkušenosti začal sbírat již v době svých studií na univerzitě, kde přispíval do místních novin. V České republice dílo Johna Grishama vydává nakladatelství Euromedia pod značkou Kalibr . Druhým románem „Firma“ zaznamenal u čtenářů obrovský úspěch. Ihned po vydání se vyšplhala na první místo amerických bestsellerů. Tam ji po dvou letech vystřídal další román „Klient“ . Ještě před ním vydal další, snad nejpopulárnější, román „Případ Pelikán“ , jehož se jen v USA prodalo na jedenáct milionů kusů. Od té doby vydává téměř jednu knihu ročně, z nichž se většina později stala bestsellery. Mnoho jeho románů bylo rovněž zfilmováno. Nejznámější je nejspíše „Případ Pelikán“ s Julií Robertsovou a Denzelem Washingtonem v režii Alana J. Pakuli. Další filmy jsou:
Více od autora
Ignát Herrmann (186)
Ignát Herrmann byl český spisovatel, humorista a redaktor proslulý svými fejetony, povídkami a romány z pražského prostředí. Používal pseudonymy Vojta Machatý, Švanda nebo Ypsilon. Narodil se v rodině mlynáře Františka Herrmanna z Chotěboře a Kateřiny dcery Jana Pospíšila z Hradce Králové. Měl pět sourozenců: Ernestinu , spisovatele Gustava , spisovatele Emila , Františka a Henriettu . Oženil se s Hermínou Chválovou a měl s ní čtyři děti: Jiřího , Ludmilu Wildovou , Dalibora a Vladimíra . Do školy začal chodit v Hradci Králové, roku 1868 odešel do Prahy. Vyučil se tam kupeckým příručím a stal se obchodním cestujícím. Pracoval také jako písař v advokátní kanceláři. Začal psát glosy a povídky. Od roku 1873 byl zaměstnán jako redaktor v nakladatelství Jana Otty. Jan Otto byl manželem jeho sestřenice Milady Pospíšilové. Ignát se stal novinářem, u Otty v letech 1876–1878 redigoval časopis Paleček. V roce 1882 založil humoristický časopis Švanda dudák a od roku 1885 byl redaktorem Národních listů. Ve Švandu dudákovi vydal většinu svých prací. Mnohé z jeho povídek vyšly cizojazyčně, v překladech do němčiny, nizozemštiny, polštiny, chorvatštiny, slovinštiny nebo ruštiny. Nejedno jeho dílo bylo použito jako námět pro filmové zpracování, především pro barvitý popis prostředí a charakterů, kde byl skutečným mistrem. Svými současníky byl čten a ceněn, byl jmenován členem Akademie věd a umění. Pokoušel se o drama , ale nepříliš úspěšně. Kritiky je ceněn jeho román U snědeného krámu, pojednávající o tragickém osudu pražského kupce Martina Žemly . Mnohem větší čtenářský ohlas mělo dílo Otec Kondelík a ženich Vejvara. Na základě čtenářského úspěchu napsal Herrmann i jeho pokračování, Tchán Kondelík a zeť Vejvara. Příběhy o malířském mistrovi Kond...
Více od autora
Lion Feuchtwanger (107)
Lion Feuchtwanger r) byl německý židovský spisovatel romanopisec, dramatik, překladatel a divadelní kritik. Narodil se 7. července 1884 v Mnichově do početné rodiny židovského továrníka. Studoval germanistiku, filozofii a antropologii v Mnichově a Berlíně , hodně cestoval, především do Itálie a Francie. V roce 1908 se stal vydavatelem vlastního literárního časopisu Der Spiegel a divadelním kritikem časopisu Die Schaubühne. Roku 1912 se oženil a o dva roky později byl internován do Tunisu, uprchl do Německa, žil v Mnichově, psal protiválečné básně a překládal indická, řecká a španělská dramata. Z let 1918-1919 se datuje jeho přátelství s Bertoltem Brechtem. Od roku 1925 do roku 1933 žil v Berlíně, po nástupu Hitlera emigroval do Francie. Účastnil se protiválečných a protifašistických kongresů, patřil k nejaktivnějším činitelům antifašistických hnutí, 1936 s Bertoltem Brechtem a Willi Bredelem založil a vydával emigrantský časopis Das Wort. V roce 1937 navštívil Sovětský svaz a později označil tuto cestu – vedle 1. světové války – za rozhodující prožitek pro svůj život a literární dílo. Cestopis Moskau je psán se sympatiemi k socialistickému státu a mj. polemizuje se známou knihou André Gida . Při cestě z Moskvy se zastavil v Praze, jeho chystaná přednáška však byla policejně zakázána. Roku 1940 byl ve Francii internován a jen s velkými potížemi se dostal za hranice a posléze do USA. Od roku 1941 žil v Kalifornii. Po válce byl vyznamenán státní cenou NDR a Humboldtova berlínská univerzita mu udělila titul doktora h.c. : „Humanisticky a ostře protifašisticky orientovaný spisovatel, znamenitý vypravěč“. Jeho dílo je protiválečné a antifašistické. Začal jako překladatel, překládal například Aischyla, Aristofana, vedle protiválečných bás...
Více od autora
Guy de Maupassant (141)
Guy de Maupassant byl francouzský spisovatel 2. poloviny 19. století, spolu s Émilem Zolou a Gustavem Flaubertem představitel literárního realismu a naturalismu. Jeho šest románů a několik povídkových sbírek si zaslouží pozornost díky síle realismu, fantaskním prvkům a pesimismu, ale také díky stylistickému umění. Skutečná literární dráha Maupassanta je přitom vymezena pouhým desetiletím – tvořil mezi lety 1880 a 1890. Uznání se dočkal již za svého života a i dnes je vnímán jako velikán francouzské literatury, jehož dílo se stále interpretuje a adaptuje. Narodil se roku 1850 na zámku Miromesnil v Seine-Inférieure do rodu de Maupassant, přičemž partikule „de“ byla rodu přiřknuta rozhodnutím z 9. července 1846. Gustave de Maupassant se ještě téhož roku oženil s Laure le Poittevin, která pocházela z dobře situované rodiny. Spolu se svým bratrem Alfrédem se přátelila s Gustavem Flaubertem, který měl později vliv na život a literární dráhu jejího syna. V roce 1856 se manželům narodil ještě druhý syn Hervé. Oba rodiče pak přežili své děti. V roce 1859 byl Gustave zaměstnán v bance Stolz v Paříži a Guy tak navštěvoval císařské gymnázium . Svobodomyslnost jeho matky a přelétavost otce vedla v jeho jedenácti letech k rozvodu rodičů. Laure si oba své syny ponechala a odcestovala s nimi do Normandie do městečka Étretat, jejíž atmosféru si Guy zamiloval. Vyrůstal v lásce k okolní krajině a sportu, ovládal také místní dialekt. Byl velice fixován na svou matku. Ve věku třinácti let byl na přání matky poslán na seminář do Yvetotu. Právě tady začal s prvními verši. Ze svého raného studia si s sebou odnesl pouze nenávist k náboženství; proto se následně nechal ze školy vyhodit a nastoupil na lyceum v Rouen, kde se ukázal jako výborný student věnující se poezii a divadlu. V té době navštěvoval pravidelně Louise Bouilheta a hlavně Gustava Flauberta, od kterého se mnohému naučil. V říjnu r...
Více od autora
Martin Hilský (134)
Martin Hilský je profesor emeritus anglické literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, překladatel z angličtiny, shakespearolog a manžel české překladatelky Kateřiny Hilské. K řadě knih napsal předmluvy nebo doslovy. V roce 2001 byl za zásluhy o šíření anglické literatury v Česku jmenován čestným členem Řádu britského impéria. 28. října 2011 jej prezident republiky Václav Klaus vyznamenal Medailí Za zásluhy o stát v oblasti kultury a školství. Den předtím obdržel z rukou ministra kultury Státní cenu za překladatelské dílo. V roce 2015 získal hlavní Národní cenu projektu Česká hlava za překlad kompletního díla Williama Shakespeara do češtiny. Narodil se v Praze roku 1943 do rodiny architekta Václava Hilského a japanoložky Vlasty Hilské, která původně vystudovala anglistiku. Jejím prvním manželem byl sinolog Jaroslav Průšek. Má o pět let mladší sestru Kristinu, která se v roce 1973 provdala za Angličana a od roku 1974 žije v Birminghamu ve Spojeném království. Je ženatý s překladatelkou Kateřinou Hilskou. Mají spolu syny Kryštofa a Ondřeje a dceru Veroniku. Již od dětství měl vztah k anglickému jazyku, kdy navštěvoval anglickou školku a v útlém věku začal číst anglické knihy v originále. Roku 1960 maturoval na gymnáziu, poté pokračoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studiem kombinace oborů anglický jazyk–čeština. V průběhu studia opustil češtinu a přešel na hispanistiku, kterou absolvoval v roce 1966, o rok dříve zakončil anglistiku . Od druhého ročníku vysokoškolského studia tlumočil pro ministerstvo kultury. Po promoci nastoupil na katedru anglistiky FF UK. V květnu roku 1968 vyhrál konkurz na roční doktorandské studium na Oxfordské univerzitě, v pozici mladšího vědeckého pracovníka v Linacre College. Po srpnu 1968 roční stáž uskutečnil. Po návratu z Oxfordu se vrátil na pracoviště FF UK,...
Více od autora
Karel Houba (110)
Karel Houba byl český spisovatel-prozaik, překladatel z němčiny a nakladatelský redaktor v nakladatelství Melantrich, manžel překladatelky Věry Houbové. Po maturitě na gymnáziu studoval rok účetnictví, tato studia přerušilo jeho totální nasazení v letech 1942–1943. Z totálního nasazení utekl a v Praze naoko pracoval u stavební firmy, fakticky však studoval výtvarné umění. Po skončení války studoval rok na Právnické fakultě UK odkud přešel na Filozofickou fakultu UK, kde vystudoval filozofii a anglický jazyk. Studia ukončil doktorátem filozofie v roce 1950. Od té doby až do roku 1989 pracoval jakožto redaktor v Nakladatelství Melantrich, v roce 1968 se zde stal šéfredaktorem. Podle Necenzurovaných novin č. 45/1995, část 4 byl evidován jako agent StB pod krycím jménem RYZEC.
Více od autora
Jan Vladislav (138)
Jan Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek, byl český básník a překladatel. Narodil se v Hlohovci na Slovensku v české rodině poštovního úředníka, bývalého legionáře. Roku 1939 odešel s rodinou do Čech a o tři roky později složil maturitu na gymnáziu v Poličce. Jako maturant pomáhal v místní knihovně a nacházel zálibu v cizojazyčných svazcích. První knihou v originále, kterou přečetl celou, bylo Goethovo Utrpení mladého Werthera. Pak pokračoval s překlady Petrarkových sonetů, to vše ve věku 17 let. Po válce studoval komparatistiku na Karlově univerzitě v Praze, byl žákem Václava Černého; dva semestry také v Grenoblu srovnávací dějiny literatury. V roce 1968 se podílel na vzniku Kruhu nezávislých spisovatelů a roku 1969 mohl konečně ukončit studia na FF UK doktorátem z filosofie. Za normalizace byl znovu zbaven možnosti publikovat. Založil samizdatovou edici Kvart, kde vyšlo přes 120 titulů, mezi nimi i několika svazků jeho vlastních básní, esejí a kritik. V prosinci 1976 byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Inscenaci jeho pohádkové hry Popella uvedlo v roce 1975 VČLD DRAK z Hradce králové, v únoru 1977 ji hrálo v Praze, v Divadle S+H. Vzápětí byla inscenace textu „Chartisty“ zakázána východočeským KNV. V září 1976 se jako „guru“ a první čestný člen podílel na „rozjezdu“ ineditního spolku Societas Incognitorum Eruditorum . Od května 1976 do prosince 1988 SIE vydávala v 10 exemplářích strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. J. V. zde přednesl a „publikoval“ svůj esej Tři skici k jednomu obrazu. V roce 1981 byl šikanou režimu donucen k exilu do Francie, kde žil v Sèvres u Paříže a vedl na Vysoké škole sociálních věd seminář o neoficiální kultuře v zemích za železnou oponou. Po Listopadu začal z Paříže uveřejňovat pra...
Více od autora
František Halas (143)
Byl básníkem, prozaikem, překladatelem, a politicky a kulturně činným člověkem. Narodil se 3. října 1901 v Brně v rodině textilního dělníka. Rodina jeho otce pocházela z Kunštátu na Českomoravské vrchovině. Když mu bylo osm let, zemřela mu matka, rodina se přestěhovala do Svitávky u Blanska a otec se znovu oženil. V roce 1914 se rodina opět přestěhovala do Brna. Učil se knihkupcem a v době otcova zajetí na ruské frontě v době první světové války pracoval jako příručí a v letech 1922-24 jako úředník v pojišťovně. Již v mládí ho otec přivedl mezi komunistickou mládež a v roce 1921 se stal členem KSČ. Psal do novin první články a verše. Začal psát do Rovnosti, řídil tam rubriku mládeže. V té době se seznámil s Bedřichem Václavkem, pomáhal zakládat Devětsil v Brně a vydával revue Pásmo. V roce 1925 odjel na půl roku do Paříže, po návratu se přestěhoval do Prahy a našel zaměstnání jako redaktor nakladatelství Orbis. V roce 1931 podnikl novou cestu, tentokrát do Itálie a jižní Francie, v roce 1936 se zúčastnil zájezdu do Španělska. Po návratu napsal řadu básní inspirovaných cestou. Ty vyšly posmrtně v brožuře Španělský podzim Františka Halase: fakta a dokumenty . Roku 1936 se také oženil a z manželství se narodili dva synové. Za války se účastnil odboje a pracoval v Národním revolučním výboru spisovatelů. Po válce byl přednostou odboru ministerstva informací, poslancem Národního shromáždění a předsedou Syndikátu českých spisovatelů. Zemřel 27. října 1949 v Praze na selhání srdce, pohřben je v Kunštátu. Jeho dílo není příliš obsáhlé , ale je považováno za vrchol české poezie meziválečných let a bylo vzorem pro mnoho mladých básníků. Verše nejsou libozvučné, často jsou násilně přerušené, autor vytvářel vlastní slova, neologismy nebo neobvyklou větnou skladbu. Zdůrazňoval smrt a používal archaismy. Jeho dílo je ovlivněno existencionalismem....
Více od autora
Vojtěch Zamarovský (83)
Vojtěch Zamarovský byl slovenský historik, spisovatel a překladatel, patřící k zakladatelům československé literatury faktu. Ve své tvorbě se soustředil především na nejstarší období lidských dějin, starověké civilizace a mýty, které dokázal přístupnou a čtivou formou přiblížit širokému okruhu čtenářů. Studoval na gymnáziu v Trenčíně, Vysoké škole obchodní v Praze a na právnické fakultě v Bratislavě. Po druhé světové válce působil v několika státních institucích, mimo jiné na Úřadu předsedy vlády a ve Státním plánovacím úřadu. V roce 1947 vstoupil do Komunistické strany Československa. Již v průběhu 50. let však byl z politických důvodů nucen opustit státní správu a postupně se ocitl mimo hlavní proud oficiálních struktur, což zásadně ovlivnilo jeho další profesní směřování. Následně nastoupil do Státního nakladatelství krásné literatury, kde se začal intenzivně věnovat překladatelské práci a později také vlastní autorské tvorbě. V období normalizace publikoval knihy, které se vyhýbaly soudobým politickým tématům a zaměřovaly se na historii, antickou kulturu a mýty. Stejně jako řada dalších autorů své generace činil v průběhu života kompromisy vůči dobovým politickým tlakům, včetně podpisu Anticharty, což je neoddělitelnou součástí jeho životního příběhu i obrazu tehdejší doby. Zamarovského knihy patří dodnes k nejčtenějším popularizačním pracím o starověku v českém a slovenském prostředí a zůstávají významnou součástí kulturní paměti několika generací čtenářů.
Více od autora
Marie Majerová (175)
Marie Majerová, vlastním jménem Marie Bartošová, byla česká prozaička, komunistická novinářka, překladatelka a národní umělkyně . Její rodiče byli František Bartoš, řezník v Úvalech a Barbora Bartošová-Jarošová. Narodila se v domě čp. 18 . Měla mladšího bratra Josefa, který však zemřel v sedmi měsících na zápal plic. Otec se oběsil v lese roku 1886, když byly Marii čtyři roky. Po jeho smrti se matka s dcerou přestěhovala do Prahy, kde našla pomocí svého švagra práci jako šička potahů na čalouněný nábytek. V roce 1890 se provdala za vysloužilého poddůstojníka Aloise Majera, jeho příjmení Marie převzala zpočátku jako pseudonym a od roku 1921 je používala jako oficiální občanské příjmení. Matka si zařídila malý uzenářský krámek. V roce 1894 otčím získal práci v kladenských ocelárnách a rodina se přestěhovala do nedalekého Újezda, později se usadili v Kročehlavech. Narodily se jim další dvě dcery. Otčím střídal zaměstnání, byl odborovým funkcionářem a Marii přivedl mezi socialistickou mládež. Mládí prožila na Kladně v domě čp. 207 , kde také absolvovala měšťanku. Marie chtěla být učitelkou a matka ji v roce 1896 zapsala do německé klášterní školy v Horažďovicích, aby se zdokonalila v němčině. Nedostatek peněz jí zabránil pokračovat ve studiu a v roce 1898 musela jít sloužit k bohatým příbuzným do Budapešti. Po roce služby se vrátila k rodičům a krátkou dobu působila jako písařka v Praze. Zapojila se aktivně do dělnických akcí a schůzí, byla členkou divadelního ochotnického souboru, navštěvovala Dělnickou akademii a večerní obchodní školu. Byla pracovitá a ambiciózní, hodně četla. Od roku 1899 bydlela v Praze, kde se stýkala s mladými pokrokovými intelektuály z okruhu kolem S. K. Neumanna. Na stránkách sociálnědemokratického tisku jí začaly vycházet první povídky. Měla milostný poměr s básníkem Franti...
Více od autora
Erich von Däniken (89)
Erich Anton Paul von Däniken je kontroverzní švýcarský spisovatel a záhadolog, který je znám především svými knihami, v nichž píše o tom, že Zemi měli v minulosti navštěvovat mimozemšťané a ovlivňovat historii lidstva. Svoji první a asi nejdůležitější knihu, Vzpomínky na budoucnost, vydal v roce 1968 – ta ihned vzbudila veliké pozdvižení, mnoho kontroverze – Däniken obdržel spoustu kritiky, ale i sympatizanty, z nichž někteří pokračují v jeho výzkumu a považují se za alternativní nebo „ne-mainstreamové“ historické badatele, kteří nejstarší dějiny lidstva zkoumají právě z perspektivy Dänikenova axiomu. Knihy Ericha von Dänikena byly přeloženy do dvaceti jazyků. Stal se spoluzakladatelem a členem společnosti A.A.S.R.A. , která sdružuje zájemce o výzkum mimozemských civilizací a dávné historie lidstva. Poté, co byl ve věku devatenácti let podmíněně odsouzen za krádež musel opustit školu a začal se učit hoteliérem, ale později se začal zajímat o Bibli, kterou ve škole překládal do němčiny. Zjistil, že některé pasáže v Bibli připomínají věci, které jsou po překladu a dání do souvislostí známé i modernímu člověku. Začal cestovat. Při svých cestách navštívil mnoho záhadných míst, kde byly nalezené „stopy bohů“. Prozkoumal tajemnou říši Mayů, procestoval celé Mexiko. Například nafilmoval kamenný reliéf, který nazval „Bůh, který ovládá létající stroj“, zkoumal planinu Nazca, pověsti o městech Sodoma a Gomora, zkazky o Indických létajících strojích Vimána a mnoho dalších věcí. Několikrát byl odsouzen, za podvody a daňové úniky. Nyní žije ve své vile v horách ve švýcarském Beatenbergu a stále pořádá přednášky. Podle Dänikena jsou dějiny lidstva ve svých hmotných i písemných pramenech vyplněny odkazy a důkazy toho, že v minulosti došlo opakovaně a na mnoha místech k setkání člověka s vyspělou mimozemskou civilizací, jejichž zástupci – díky svým ...
Více od autora
Věra Houbová (105)
Překladatelka z němčiny, překládala beletrii, často s manželem, spisovatelm Karlem Houbou.
Více od autora
Romain Rolland (128)
Romain Rolland byl francouzský prozaik, dramatik, hudební historik a literární kritik, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1915. Romain Rolland se narodil roku 1866 v burgundském městečku Clamecy v rodině notáře. Protože již v chlapeckém věku projevoval veliké nadání, rozhodla se roku 1880 jeho rodina přestěhovat se do Paříže, aby mohl získat co nejlepší vzdělání. Nejprve studoval na Lyceu Ludvíka Velikého. V roce 1886 se mu napotřetí podařilo udělat přijímací zkoušky na elitní školu École normale supérieure, kde až do roku 1889 studoval historii, zeměpis, filosofii a literaturu. Pak pokračoval ve studiu dva roky v Římě na École française de Rome, kde sbíral materiál pro svou dizertaci o počátcích opery v Evropě. Práce vyšla tiskem v roce 1895. V Římě se spřátelil s Malwidou von Meysenbug , která ho orientovala na německou hudbu, jíž se později zabýval celý život. V Římě pak Rolland pobýval ještě v letech 1882–1893 a byl zde literárně činný. Po návratu do Paříže učil dějiny umění na Lyceu Jindřicha IV. Od roku 1895 byl profesorem dějin umění na École normale supérieure. Roku 1904 prošla škola reformou a jedna její část byla integrována do Sorbonny. Rolland zde jako docent přednášel dějiny hudby. Současně byl hudebním kritikem; roku 1899 se stal hudebním referentem La Revue de Paris, v roce 1901 spoluzakládal Revue d´Histoire et de Critique Musicale a psal muzikologické monografie. Od roku 1912 přestal učit a věnoval se výhradně umělecké činnosti. V roce 1904 začal Rolland pracovat na svém stěžejním díle, románu Jan Kryštof, který vyšel roku 1914 a za který byl oceněn roku 1915 Nobelovou cenou „… jako projev vysoké pocty za vznešený idealismus jeho literárních prací a za sympatii a lásku k pravdě, s nimiž líčil různé typy lidí“ . Finanční částku s cenou spojenou ale Rolland z větší části věnoval na zmírnění útrap li...
Více od autora
Petr David (166)
Petr David je český spisovatel a sportovní novinář. Vystudoval na pražské Karlově univerzitě Fakultu žurnalistiky. Mezi roky 1973 a 1992 působil v deníku Československý sport, kde se posléze stal i jeho šéfredaktorem. Spolupracuje též s Českým rozhlasem a některými českými periodiky. Posléze se po roce 1992 stal s Vladimírem Soukupem spolumajitelem nakladatelství a vydavatelství S&D. Je autorem turistických průvodců a se svým přítelem Miroslavem Moravcem vydal sbírku vědeckofantastických povídek ze sportovního prostředí.
Více od autora
Robin Cook (116)
Robin Cook se narodil 4. května 1940 v New Yorku. Rozhodl se studovat medicínu na Kolumbijské univerzitě, kterou úspešně absolvoval v roce 1966. Po té působil na chirurgii v Queen’s Hospital v Honolulu, kde sloužil americké armádě . První knihu Year of the Intern napsal v roce 1972. V letech 1971 az 1975 působil na oční klinice v Massachusetts. Otevřel si také soukromou ordinaci na severu Bostonu. Velmi se zajímal o literární žánr sci-fi, přečetl velkou spoustu románu tohoto žánru. Poté se rozhodl, že sám začne psát. V roce 1977 napsal svou první povídku Coma , která se stala okamžitě bestsellerem a v roce 1978 se dočkala i filmového zpracování. Robin Cook píše příběhy pojednávající o současné medicíně a o tématech ovlivňující veřejné zdraví. Ačkoliv některá jeho díla jsou „nadčasová“, přesto Cook popisuje současnou medicínu naprosto přesně. I když se tedy jedná v mnoha případech spíše o sci-fi, příběhy jsou velmi realistické a plně zapadají do dnešní doby . Vetšinu svých knih napsal v Bostonu, a je o něm známo, že téměř každé dílo psal velmi krátkou dobu, např. knihu Kóma psal pouhých 6 týdnů!
Více od autora