9661–9720 z 156943 Autoři
Andrea R Cremer (7)
Andrea Cremer známá též jako Andrea Robertson prožila své dětství sněním v lesích a při jezerech severního Wisconsinu. Nyní žije v Minnesotě, ale spíše považuje za svůj domov „kanadský štít“, než Středozápad. Vždy milovala psaní a nikdy nepřestala psát, ale až nedávno se do literární tvorby pustila profesionálně. Když nepíše, učí historii na vysoké škole svobodných umění v St Paul. Její debut román, Nightshade, první z řady YA fantasy, byl zveřejněny na podzim 2010 ve vydavatelství Penguin .
Více od autora
Andor Šándor (7)
Andor Šándor je český voják, generál v záloze a bezpečnostní poradce. V letech 1972–1980 studoval na československých vojenských školách, studium ukončil získáním titulu Ing. V letech 1980–1984 zastával velitelské a štábní funkce u 20. motostřelecké divize v Karlových Varech. Od roku 1986 působil v generálním štábu Československé lidové armády. V postupu pokračoval i po sametové revoluci. V letech 1991–1995 zastával post vojenského přidělence ve Velké Británii. V letech 2001 a 2002 byl náčelníkem Vojenské zpravodajské služby, vojenské rozvědky, jež byla později začleněna do Vojenského zpravodajství. Závazek k armádě ukončil 1. srpna 2002. V roce 1997 absolvoval kurz pro hlavní činitele ministerstva obrany v americkém Monterrey a v roce 2000 ukončil studium na NATO College v Římě. Od roku 2003 působí jako poradce a analytik v oblasti bezpečnosti. Andor Šándor slyšitelně podporoval v prezidentské kampani Jana Fischera. Vystupoval také jako blízký kamarád Miroslava Topolánka, kterého dokonce vyučoval angličtinu. Neztratil se ani ve filmovém průmyslu – v roli poradce se účastnil natáčení seriálu Kriminálka Staré Město II. Andor Šándor je brigádní generál v záloze, který studoval bezpečnostní politiku jak v komunistickém Československu, tak později i v USA a v Itálii. Ve vojenské hierarchii to dotáhl na nejvyšší post a stal se uznávaným odborníkem na otázky bezpečnosti, hrozby terorizmu a krizový management. Z postu člena nejvyššího velení komunistické Československé lidové armády se stal hlavou vojenské zpravodajské služby České republiky.
Více od autora
Anatolij Naumovič Rybakov (6)
Anatolij Naumovič Rybakov byl ruský spisovatel, autor částečně autobiografických antistalinistických děl jako např. Děti Arbatu a Třicátý pátý a další roky. Byl nositelem mnoha významných literárních cen, nikdy však nezískal Nobelovu cenu za literaturu. Narodil se v ukrajinském Černigově, v židovské rodině. V roce 1934 byl jako student Vysoké školy dopravní, zatčen NKVD a poslán na 3 roky do vyhnanství na Sibiři. Na rozdíl od Solženicyna tedy může referovat o podmínkách stalinismu v předválečném SSSR . Za druhé světové války byl velitelem tanku, se kterým dojel až do Berlína. Po jejím skončení psal i o protifašistickém odboji. Jeho knihy vyšly ve více než 52 zemích a byly vydány v celkovém nákladu přesahujícím 20 milionů kusů.
Více od autora
Anastáz Opasek (10)
Jan Anastáz Opasek, mukly přezdíván Opat chuligán , byl římskokatolický kněz, básník, teolog a benediktinský mnich, opat a později arciopat břevnovského kláštera. V letech 1919–1932 žil v Kolíně, kde vystudoval gymnázium. Studoval teologii v Praze a Římě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1938, v roce 1939 se stal konventuálním převorem břevnovského kláštera. Po druhé světové válce byl vyznamenán řádem za zásluhy v boji proti nacismu. V roce 1947 se stal opatem břevnovského kláštera. V září 1949 byl zatčen a na počátku prosince následujícího roku ve vykonstruovaném monstrprocesu odsouzen na doživotí . Záznam přelíčení s Opaskem je zaznamenán v knize Proces proti vatikánským agentům v Československu: biskup Zela a společníci . Autorem muklovské přezdívky je spoluvězeň Josef Petr Ondok. V roce 1968 odešel do Rakouska a posléze Západního Německa, kde žil do roku 1990. Byl jedním z hlavních organizátorů křesťanského laického sdružení Opus Bonum, které bylo založeno roku 1972. V prosinci 1989 na dálku jmenoval Prokopa Siostrzonka převorem břevnovského kláštera, aby mu tato funkce na úřadech pomohla při jednání o vrácení kláštera řádu. Během několika měsíců získal řád klášter zpět. Opasek však poté dostal infarkt a byl hospitalizován ve Vídni, Siostrzonek soudí, že se tak mohlo stát právě z velké radosti nad znovuzískáním Břevnova. Po zotavení se Opasek v Praze znovu ujal úřadu opata. V roce 1991 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Při povýšení břevnovského opatství na arciopatství v roce 1993 jej papež Jan Pavel II. jmenoval prvním břevnovským arciopatem. Zemřel 24. srpna 1999 při návštěvě sesterského benediktinského kláštera Rohru v Bavorsku, místě svého exilového pobytu. Jeho tělo bylo posmrtně převezeno do vlasti, je pochován na břevnovském hřbitově u sv. Markéty v Praze. Ke své přezdívce přišel Opasek ve věznici v Leopoldově. Když se zde j...
Více od autora
Alphonse de Lamartine (12)
Alphonse de Lamartine, plným jménem Alphonse Marie Louis de Prat de Lamartine byl francouzský romantický básník, spisovatel a politik. Roku 1848 krátce působil jako francouzský ministr zahraničí.
Více od autora
Alois Urban (12)
Narozen: 9. října 1912 v Ústí nad Orlicí Zemřel: 9. ledna 1981 v Praze Alois Urban po maturitě na reálce v České Třebové v roce 1931 pokračoval ve studiu na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity v Praze. V roce 1935 získal aprobaci pro matematiku a deskriptivní geometrii. V roce 1937 získal doktorát za práci z diferenciální geometrie. Do roku 1945 působil na středních školách, po válce se stal asistentem na Přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. V roce 1948 studoval v Holandsku u profesora Schoutena. V roce 1950 se habilitoval a v roce 1954 byl jmenován profesorem deskriptivní geometrie na stavební fakultě ČVUT. Alois Urban byl spoluautorem středoškolské učebnice Deskriptivní geometrie pro 11. ročník. V 60. letech vyšly dva díly jeho známé vysokoškolské učebnice Deskriptivní geometrie.
Více od autora
Alice (8)
Alice , vlastním jménem Carla Bissi, je italská zpěvačka, skladatelka a hudebnice známá svým výrazným hlasem a eklektickým hudebním stylem, který v sobě mísí prvky popu, rocku a avantgardy. Narodila se 26. září 1954 v italském městě Forli a poprvé na sebe upozornila koncem 70. let po účasti na hudebním festivalu v Sanremu. V její kariéře nastal výrazný obrat, když v roce 1985 spolupracovala se známým italským zpěvákem a skladatelem Francem Battiatem na albu "Gioielli Rubati", které obsahovalo coververze jeho písní.
Více od autora
Alexa Kriele (9)
Alexa Kriele studovala filozofii a psychologii a pracovala jako novinářka a trenérka pro manažery. Od roku 1994 zaměřuje své aktivity na knihy o andělech.
Více od autora
Alena Vitásková (8)
Alena Vitásková je česká manažerka působící v energetice. Od srpna 2011 do července 2017 zastávala funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Alena Vitásková vystudovala fakultu pozemních staveb Vysokého učení technického v Brně a od roku 1974 pracovala na různých pozicích v Severomoravské plynárenské, a.s., Ostrava, naposledy ve funkci generální ředitelky a místopředsedkyně představenstva. V letech 2001–2003 působila ve společnosti Transgas, a.s. a RWE Transgas, a.s., ve funkci předsedkyně představenstva a generální ředitelky. V období 2004–2007 byla předsedkyní představenstva Pražské teplárenské, a.s. Byla prezidentkou Klubu plynárenských podnikatelů. Obdržela titul Manažerka roku 2002. Po celou svoji profesní kariéru podporovala dobročinné akce a působila v čestných funkcích, například jako místopředsedkyně dozorčí rady Rehabilitačního ústavu Hrabyně, jako předsedkyně dozorčí rady Nadačního fondu manželů Livie a Václava Klausových či jako členka správní rady Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. V roce 2018 byla při slavnostním aktu 28. října prezidentem republiky vyznamenána Medailí za zásluhy I. stupně. Dne 20. července 2011 ji vláda pod vedením premiéra Petra Nečase jmenovala předsedkyní Energetického regulačního úřadu, a to s platností od 1. srpna 2011 na funkční období 6 let. Předsedkyni úřadu zastupuje pět místopředsedů. Při svém nástupu do funkce jmenovala hlavní oblasti, na které se hodlá soustředit. „Zaměřím se především na novou agendu vyplývající pro ERÚ z novely energetického zákona, na oblast hospodářské soutěže, obnovitelných zdrojů energie a také na přeshraniční spolupráci v oblasti energetiky“, nastínila své priority Alena Vitásková. V pozici šéfky ERÚ zpochybnila stovky solárních investic, u nichž podle ní existuje podezření, že čerpají neoprávněně vysoké dotace. „Zelené elektrárny“ mají na podporu nárok po 15 až 20 let po spuštění. V souhrnu tak ERÚ zpochybňuje sumu v řádu desítek mili...
Více od autora
Alena Vančurová (14)
Narozena 5. 5. 1957 v Čáslavi. Prof., Ing., Ph.D., ekonomka a vysokoškolská pedagožka, specializace na oblast veřejných financí a daňový systém, publikace z oboru.
Více od autora
Alena Lochmannová (14)
Ing. Alena Lochmannová, Ph.D., MBA je česká etnoložka a ekonomka, jejímž primárním výzkumným zájmem jsou reprezentace tělesných modifikací odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody včetně technik jejich provedení a symbolického významu, druhý život odsouzených a otázka identity v totální instituci. Dále se zaměřuje na problematiku radikalizace a extremismu, diváckého násilí a násilí páchaného na pomáhajících profesích.
Více od autora
Alena Hanzlíková (7)
Autorka příruček domácího hospodaření, zejména z oblasti šití a pletení.
Více od autora
Aleksej Feofilaktovič Pisemskij (12)
Aleksej Feofilaktovič Pisemskij, rusky: Алексей Феофилактович Писемский byl ruský spisovatel a dramatik. Pocházel ze starého, ač zchudlého šlechtického rodu a vzdělal se v kostromském gymnasiu a na moskevské universitě. Jako jinoch jevil velikou náklonnost k divadlu. Ukončiv r. 1844 universitní studia, vstoupil do státní služby, ale r. 1846 ji opustil a oženil se. Roku 1848 stal se úředníkem pro zvláštní rozkazy při kostromském gubernátorovi, v l. 1354 – 59 byl členem petrohradské hlavní správy údělů a v letech 1866–72 radou moskevské gubernské správy. Služební povolání nezůstalo bez vlivu na jeho tvorbu, kterou zahájil povídkou Nina a Bojarščina, napsanou r. 1847, ale vlivem censury otištěnou teprve r. 1857. Již v poslednější práci lze sledovat hlavní vlastnosti jeho talentu, plastiku kresby, docházející časem do hrubosti, životnost a sytost barev, bohatství komických motivů, pesimistický názor na vytrvalost povýšených citů a silnou, typickou mluvu. Roku 1850 navázal styky s Moskviťaninem, kde otiskl povídky Ťufjak a Brak po strasti. Obě práce postavily Pisemského do první řady ruských spisovatelů. Záhy potom následovaly povídky: Komik; Ipochondrik; Bogatyj ženich; Batmanov; Pitěrščik; Lěšij; Razděl; Fanfaron aj., jež se dotýkají nepovšimnutých sfér ruského života, pro svoji nenapodobitelnou životnost, pravdivost a barvitost nepozbyly dosud zájmu. Přesídliv r. 1858 do Petrohradu, žil v poměrech dosti stísněných a psal málo. K té době se vztahuje jeho kritická stať o Gogolovi a nejlepší povídka ze života ruského lidu Plotničja artěl. Když r. 1856 námořní ministerstvo podniklo národopisný výzkum, Pisemskij prozkoumal Astrachaň a Kaspické pobřeží, o čemž napsal mnoho cestopisných článků do časopisu Morskoj Sbornik. Roku 1858 stal se redaktorem Bibliotěki dlja čtěnij. Zároveň v Otěčestvennych Zapiskach objevila se jeho nejlepší práce Tysjača duš a brzo potom v jím redigované sbírce znamenité jeho drama Gork...
Více od autora
Alan Titchmarsh (4)
Alan je v británii nejen populárním autorem ale především známou televizní osobností. Od roku 1996 moderuje pořad pro zahrádkáře, který se na dlouhou dobu usadil na nejvyšších místech žebříčků sledovanosti. Vystudoval zahradnickou školu a několik let pracoval v proslulé Královské botanické zahradě v Kew. Kromě desítek knih o zahradě má na sém kontě 4 romány a vlastní životopis. S manželkou Alison a dvěma dcerami žije v anglickém hrabství Hampshire.
Více od autora
Alain-Fournier (9)
Alain-Fournier, vlastním jménem Henri-Alban Fournier , Francie – 26. září 1914, Les Éparges , Francie) byl francouzský spisovatel, básník a esejista. Je znám především jako autor jediného románu Kouzelné dobrodružství , zařazeného podle francouzského deníku Le Monde mezi 100 nejdůležitějších knih 20. století. Narodil se v učitelské rodině v kraji Sologne. V roce 1891 rodina přesídlila do Épineuil-le-Fleuriel, kde Henri studoval do 5. třídy. Poté přešel do Voltairova lycea v Paříži. V roce 1901 se rozhodl pro námořnickou kariéru a začal studovat v Brestu. Po roce ale změnil rozhodnutí a začal se připravovat na studium v Bourges. V roce 1903 začal studovat na Lycée Lakanal v Sceaux . Zde se seznámil se svým přítelem Jacquesem Rivière. V roce 1905 se Alain-Fournier náhodou setkal s Yvonne de Quiévrecourt, do které se zamiloval. Dívka ale byla zasnoubena a později se vdala. Byla inspirací pro postavu Yvonne de Galais z románu Kouzelné dobrodružství. V letech 1906 a 1907 se Alain-Fournier pokoušel složit zkoušky na École Normale Supérieure, ale nebyl úspěšný. V letech 1908–1909 sloužil v armádě. Stále zamilován do Yvonne de Quiévrecourt napsal v té době řadu básní a esejů, které později vyšly pod názvem Miracles. V roce 1909 si Jacques Rivière vzal za ženu Henriho sestru Isabelle. V roce 1910 se Alain-Fournier vrátil do Paříže a psal kritiky pro Paris-Journal. Současně pracoval jako sekretář politika Clauda Casimir-Periera. V roce 1913 vyšel jeho román Le Grand Meaulnes, nejprve časopisecky v Nouvelle Revue française , později knižně. Kniha byla nominována na Goncourtovu cenu . Román je jedním z prvních děl magického realismu. V srpnu 1914, nastoupil Alain-Fournier do armády v rámci mobilizace jako poručík 288. dělostřeleckého pluku a o měsíc později byl zabit v první světové...
Více od autora
Alain Thiéry (8)
Současný francouzský autor mladší generace, píšící rovněž pod jménem Arnaud Thierry, je původně vystudovaný lékař.Kromě psaní románů se věnuje také scénáristické práci.
Více od autora
Al Ewing (13)
Britský komiksový scenárista a autor komediálního superhrdinského blogu.
Více od autora
Adolf Velhartický (13)
Adolf Velhartický, původním jménem Adolph Thomas Waldmann byl český prozaik, překladatel a básník, představitel novoromantismu. Narodil se v rodině poštovního expeditora v Horšovském Týně Mathiase Waldmanna a matky Magdaleny, rozené Lippertové . Pokřtěn byl Adolph Tomas Waldmann. Od roku 1887 byla rodina policejně hlášena v Praze. Adolf Waldmann měl bratry Karla , Gustava a Bohumila . V letech 1897 až 1900 navštěvoval německou státní reálku v Karlíně. K poště nastoupil jako aspirant v Říčanech v září 1900. V roce 1901 se stal poštovním expeditorem a funkci vykonával střídavě v Zákupech, Říčanech a Benešově nad Ploučnicí. Od roku 1904 do roku 1913 sloužil na poštovním úřadě ve Světlé nad Sázavou. Byl ženat s Annou Velhartickou . Manželé Velhartičtí měli dcery Helenu a Karlu . Ve Světlé nad Sázavou se mu narodil syn, ten však zemřel předčasně, v dětském věku. Od prosince 1913 žil s rodinou v Chlumu u Třeboně , kde byl jmenován vrchním poštmistrem. Zde žil do roku 1931. V tomto období byl dvakrát zvolen starostou, poté náměstkem starosty. V roce 1931 odešel do i, kde byl jmenován přednostou poštovního úřadu. Příjmení Waldmann si změnil na Velhartický v souladu s pseudonymem, který do té doby užíval, spolu s ním změnila příjmení i jeho manželka Anna roz. Bartáková a dcery Helena a Karla. Oficiálně došlo ke změně příjmení v roce 1919. Pod jménem Adolf Velhartický však publikoval již od počátku své literární tvorby . Roku 1910 získal nedostačující státní stipendium 300 K, přesto se mu podařilo odjet následujícího roku na stipendijní pobyt do Itálie, který ovlivnil jeho další tvorbu a obdiv k...
Více od autora
Adéla Elbel (8)
Adéla Elbel, rozená Komárková, je česká nederlandistka a překladatelka z nizozemštiny, zpěvačka, performerka, textařka, herečka a komička. Byla členkou ženského hudebního dua Čokovoko. Jako komička vystupuje např. na televizním kanálu Prima Comedy Central, v televizním pořadu a show Na stojáka nebo v brněnské stand-up comedy show NaMikrofon. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně vystudovala bakalářský a navazující magisterský obor nizozemský jazyk a literatura.
Více od autora
Adam (6)
Adam byl podle Bible první člověk, společný předek celého lidstva a všech lidí. Hebrejské slovo אדם Ádám znamená člověk, takže překladatelé Bible se musejí rozhodovat, kdy toto slovo mají považovat za vlastní a kdy za obecné jméno. Kniha Genesis zpočátku mluví o stvoření člověka a násl., Gn 2, 7 a násl.) a s postupem vyprávění patrně přechází k osobě - Adamovi. Biblické překlady se liší v tom, kam tento přechod umístí. V Gn 1 užívají všechny překlad "člověk", některé staré překlady uvádějí jméno Adam už v Gn 2, 20 , moderní překlady většinou až v Gn 3, 17 . Adam-člověk je tak zároveň zástupcem celého pozdějšího lidstva a celé lidstvo je v něm symbolicky obsaženo. Adamův příběh je tak zároveň příběhem člověka vůbec. Bible to ještě zdůrazňuje tím, že jeho stvoření popisuje dvakrát a v Gn 5, 2 ještě stručně shrnuje. Šestého dne se Bůh rozhodl stvořit člověka, "aby byl naším obrazem podle naší podoby" ), a to jako muže a ženu, a svěřil mu vládu nad zemí. Podle Gn 2, 7 byl člověk-Adam stvořen jako muž a postaven do krásné zahrady Eden. Teprve dodatečně dostal ženu-Evu jako "pomoc sobě rovnou" a od toho se odvine drama jeho pádu. Podle Gn 2, 16 Hospodin Adamovi zakázal jíst ze "stromu poznání dobrého a zlého". Když Eva i Adam zákaz porušili, Hospodin je vyhnal ze zahrady a potrestal tím, že budou muset pracovat, rodit děti v bolestech a nakonec zemřít. Přesto je podle Gn 3, 21 Hospodin oblékl a verš Gn 3, 15 chápou křesťané jako příslib záchrany v Kristu. Adamovi nejznámější synové se jmenovali Kain a Ábel. Jejich příběh je popsán ve 4. kapitole Genesis. Zemědělec Kain žárlil na mladšího pastevce Ábela, který přinesl Bohu dobrou oběť, a zabil ho. Podle Gn 5, 3 , když bylo Adamovi 130 let, zplodil syna Šéta a po něm další syny a dcery, které Bible nezmiňuje jménem. Podle Gn 5,5 Adam zemřel ve...
Více od autora
Zuzana Vengliková (12)
Slovenská překladatelka z angličtiny. Vystudovala učitelství angličtiny a estetiky.
Více od autora
Zuzana Šťastná (10)
Narozena 24. 6. 1975 v Praze. Filoložka, anglistka, redaktorka, překladatelka z angličtiny.
Více od autora
Zuzana Kočová (6)
Zuzana Kočová, rodným jménem Liběna Kočová, byla česká divadelní herečka, režisérka, dramatička a spisovatelka. Po absolutoriu obecné školy na Spořilově studovala Akademické gymnázium v Praze. V roce 1940, před maturitou školu opustila a nastoupila na hereckou školu při divadle D 40. V tomto divadle hrála až do jeho uzavření v roce 1941. Poté hrála v letech 1941–1942 v Horáckém divadle v Třebíči. V letech 1942–1945 působila v zájezdovém souboru Středočeské činohry Josefa Burdy. Po skončení války nastoupila opět do divadelního souboru E. F. Buriana a v jeho divadle pracovala jako umělecká vedoucí, lektorka a herečka až do zrušení divadla v roce 1962. V roce 1947 si nechala změnit křestní jméno na Zuzana. V roce 1964 založila divadlo Maringotka, pro které psala a upravovala hry a působila v něm jako dramaturgyně, režisérka a herečka. Divadlo zaniklo v roce 1973. Po skončení divadelní kariéry se věnovala psaní. V letech 1974–1978 pracovala jako dramaturgyně Hlavní redakce literárně dramatického vysílání Československého rozhlasu. V osmdesátých letech podnikla cesty na Island a do Skotska, o obou cestách napsala cestopisy. Zemřela roku 1988 a je spolu s manželem pohřbena na Vyšehradském hřbitově. Byla třetí manželkou Emila Františka Buriana, sňatek proběhl v roce 1953. Je matkou písničkáře Jana Buriana . Jako redaktorka pracovala pro časopis Umělecký měsíčník, který vydával E. F. Burian. Přispívala do novin a časopisů Rudé právo, Květy, Tvorba, Literární měsíčník a Kmen. Používala pseudonymy Josef Liška a František Kuba.
Více od autora
Zuzana Csontosová (10)
Slovenská publicistka, spoluzakladatelka bezdomoveckého časopisu Nota bene, autorka článků v časopise Dieťa. Autorka knihy pohádek.
Více od autora
Zdeněk Váňa (5)
PhDr. Zdeněk Váňa, CSc. se narodil 13.2.1924 v Čákovičkách nedaleko Prahy. V letech 1945 - 1948 studoval archeologii a české dějiny na Karlově univerzitě v Praze. Pracoval pak jako archeolog v muzeu v Teplicích v severozápadních Čechách. V roce 1953 přešel do Slovanského ústavu Československé akademie věd v Praze, kde spolu s prof. Janem Eisnerem vydával jako výkonný redaktor periodický sborník Vznik a počátky Slovanů. Od roku 1964 působil jako vědecký pracovník archeologického ústavu ČSAV v praze. Prováděl řadu výzkumů časně středověkých hradišt' v Čechách, např. v Zabrušanech, Vlastislavi, Bílině, Levousích, Libušíně. 10 let vedl rozsáhlý výzkum na Budči, jednom z hlavních center vznikajícího českého státu. Zaměřuje se na dílčí i obecné problémy slovanské etnogeneze, kulturního vývoje i archeologického výzkumu historických počátků Slovanů. Studoval v četných evropských muzeích, přednášel doma i v zahraničí, např. ve Varšavě, Berlíně, Bělehradě, Göttingenu atd. Publikoval množství článků a studií v odborných časopisech, vedle samostatných publikací, jako Objevy ve světě dávných Slovanů. Kniha Svět dávných Slovanů je výsledkem více než 30-ti letého studia a výzkumné činnosti.
Více od autora
Zdeněk Prchlík (7)
Narozen 23. 1. 1961 v Táboře. Fotograf, zaměřen na krajinu, architekturu a historické památky.
Více od autora
Zdeněk Mrkáček (7)
RNDr. Zdeněk Mrkáček . Ornitolog a biolog Správy chráněné krajinné oblasti Český ráj, autor populárně naučných článků, přednášek, rozhlasových relací a publikací z oboru, fotograf fauny a flóry. Též garant Ornitologické poradny při Kulturním a informačním středisku v Lomnici nad Popelkou a šéfredaktor Internetových novin města Lomnice nad Popelkou.
Více od autora
Zdeněk Kotek (8)
Narozen 12. 6. 1924 v Nučicích, zemřel 14. 10. 2004 v Praze. Elektroinženýr, vědec a vysokoškolský učitel Katedry měření FEL ČVUT . Průkopník technické kybernetiky v ČR, přispěl k založení a rozvoji výzkumu v oblastech automatického řízení, rozpoznávání, robotiky, počítačového vidění, umělé inteligence, znalostního inženýrství, adaptivních a učících se systémů. Publikace v oboru.
Více od autora
Zdeněk Fejfar (8)
Zdeněk Fajfer byl český fotbalový trenér. V nižších soutěžích chytal za RH Cheb, Baník Most a SK Náchod. V letech 1974-1977 byl asistentem Antonína Rýgra u týmu Sklo Union Teplice. Ve druhé lize trénoval ŽD Bohumín a LIAZ Jablonec. V sezoně 1989/90 byl asistentem Františka Cipra ve Zbrojovce Brno.
Více od autora
Zdeněk A Tichý (7)
Narozen 24. 1. 1965 v Ústí nad Orlicí. Mgr., redaktor, pedagog na DAMU, dramaturg a publicista. Publikačně je zaměřen především na oblast divadla, také autor článku z oblasti knihovnictví, spolupracuje na divadelních a filmových festivalech.
Více od autora
William Harrington (6)
Autor napínavých příběhů inspektora Columba William Harrington je bývalý právník, který se v průběhu své vynikající profesionální kariéry specializoval na kriminální případy. Také proto se mu postavu inspektora Columba podařilo vykreslit tak výjimečně plasticky. Autor jej představuje v takovém světle, že čtenář nemůže být od samého počátku na pochybách, komu patří jeho sympatie. Pod Harringtonovým perem však ožívají rovněž další zajímavé postavy a figurky. Zejména však musíme docenit jeho dokonalou znalost prostředí, do něhož nás uvádí. William Harrington žil ve městě Greenwich v americkém státě Connecticut. Vydal již celou řadu případů okouzlujícího inspektora Columba...
Více od autora
Wiener Symphoniker (10)
Wiener Symphoniker , známý také jako Vídeňští symfonikové, je rakouský orchestr s bohatou historií a významným postavením ve světě klasické hudby. Orchestr byl založen v roce 1900 a získal si pověst díky interpretaci klasického vídeňského repertoáru i děl současných skladatelů. Během své historie spolupracoval Wiener Symphoniker s mnoha uznávanými dirigenty a sólisty.
Více od autora
Wensley Clarkson (7)
Psal i pod pseudonymem "Jon Bellini". Wensley Clarkson patří k nejúspěšnějším britským novinářům a spisovatelům. V roce 1991 se přestěhoval s manželkou a jejich čtyřmi dětmi do Los Angeles. Mezi jeho dalšími knihami je pohled do zákulisí bulvárního tisku,dále úspěšnými kriminálními příběhy na podkladě skutečných událostí. Dosud největší a mimořádný úspěch mezi literární veřejností v roce 1993 vzbudila jeho první ucelená monografie o Hollywood hvězdě Mel Gibsonovi,který nazval The Inside Story.
Více od autora
Washington Irving (10)
Washington Irving byl americký romantický spisovatel, humorista, autor povídek, historických studií a životopisů. Byl rovněž americkým velvyslancem ve Španělsku. Díky filmovým zpracováním jsou dnes známé jeho povídky Legend of Sleepy Hollow a Rip Van Winkle, obě ze sbírky Kniha skic. Dále jsou stále uváděny jeho příběhy a pohádky ze Španělska . Byl nejmladším z jedenácti dětí obchodníka z New Yorku. Jeho otec William Irving starší pocházel ze Skotska a matka Sarah z Anglie. V roce 1800 začal studovat na Collumbijské koleji. Měl se stát právníkem, ale raději se věnoval umění a bohémskému životu. Začal psát humorné a satirické povídky a komentáře, které se věnovaly společenské a divadelní scéně. Ty otiskoval od roku 1802 v novinách The Morning Chronicle a později byly vydány ve sbírce Letters of Jonathan Oldstyle. Aby zlepšili jeho zdravotní stav, financovali Washingtonovi bratři jeho cestu do Evropy v letech 1804–1806. Po návratu z Evropy pokračoval ve studiu práv, ale studia zanedbával a nedokončil. Začal vydávat vlastní časopis Salmagundi . Výběr článků z tohoto časopisu vyšel v roce 1823 pod titulem Salmagundi or the whimwams and opinions of Lancelot Langstaff and others. V roce 1809 jej proslavila satirická kniha Dějiny New Yorku od Dietricha Knickerbockera. Uvedení knihy předcházela mystifikační kampaň, kdy v novinách vycházely inzeráty, hledající fiktivního historika Dietricha Knickerbockera a jeho otištěné Dějiny, které údajně zapomněl v hotelu, měly být nápomocny tomuto pátrání. V době britsko-americké války v roce 1812 byl pobočníkem Daniela D. Tompkinse, guvernéra New Yorku a velitele milice, pozdějšího viceprezidenta USA. Dosáhl hodnosti plukovníka, do vlastních bojů se ale nezapojil. Válka zdecimovala rodinnou obchodní firmu a tak Washington Irving v roce 1815 ...
Více od autora
Vlastimír Talaš (7)
Narozen 18. 12. 1951 v Karviné. Ing. elektrotechnik ,nakladatel, autor libreta ke komiksu, spolumajitel nakladatelství Talpress/Krakatit, zaměřeného na Scifi a fantasy literaturu.
Více od autora
Vlastimil Zuska (7)
Po maturitě na SPŠ chemické v Praze pracoval postupně jako chemik, barvíř, strojník, tesař, knihovník v Národní knihovně ČR , odborný pracovník v Čs. filmovém ústavu . V l. 1980–85 studoval dálkově estetiku na FF UK; PhDr. 1986. Interní aspirantura v Ústavu pro dějiny a teorii umění ČSAV byla ukončena z politických důvodů. Externí aspiranturu na katedře estetiky FF UK absolvoval v letech 1990–93. Od r. 1990 působí na téže katedře, od r. 1993 jako docent, od r. 1994 jako vedoucí katedry. Od počátku odborné dráhy je zaměřen na filosofickou estetiku, zejména fenomenologickou , a na estetiku výtvarného umění a filmu. Postupně se věnoval tématům temporality estetického prožitku a časové dimenze ontologie uměleckého díla. Vedle fenomenologie měl na něho vliv Whitehead, Bergson, Lévinas a Deleuze, sémiotika a strukuralismus. Jeho samostatné práce se týkají sebereflexivity, inherentní intersubjektivity ega, estetické distance a temporality estetického znaku. Původní přínos spočívá v aplikaci konceptu možný svět na výtvarné umělecké dílo, ve fenomenologické analýze obrazu jako časového objektu a oscilace mentální přítomnosti v procesu recepce estetického objektu. Podal nové pojetí mimésis a estetického postoje jako sebereflektujících aktů vědomí. V současnosti pracuje na problému fikce a konceptu estetické distance v literatuře, výtvarném umění a filmu.
Více od autora
Vlastimil Hejl (4)
Vlastimil Hejl, narozen v květnu 1915. Redaktor Střelecké revue, literatura z oboru sportovní střelby.
Více od autora
Vlastimil Baruš (7)
Vlastimil Baruš byl český a československý biolog, parazitolog, vědecký pracovník Československé akademie věd i Akademie věd České republiky, politik Komunistické strany Československa a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace. Studoval na VŠ zemědělské v Brně, kde také potom učil. V letech 1958-1962 působil jako vědecký pracovník Biologického ústavu. K roku 1981 se profesně uvádí jako ředitel Ústavu pro výzkum obratlovců Československé akademie věd. V letech 1985–1986 byl rektorem Vysoké školy zemědělské v Brně. Od roku 1987 pracoval v Ústavu systematické a ekologické biologie ČSAV v Brně. Byl účastníkem četných výzkumných zoologických expedic . Ve své profesní dráze se specializoval na studium cizopasných hlístic a přírodní ohniskovost namatodóz. Publikoval či spolupublikoval přes tři stovky vědeckých pracích a 23 knih. Později působil jako vedoucí vědecký pracovník Ústavu ekologie krajiny Akademie věd České republiky v Brně. Státní bezpečnost ho evidovala jako důvěrníka . Ve volbách roku 1981 zasedl do Sněmovny lidu . Mandát obhájil ve volbách roku 1986 . Ve Federálním shromáždění setrval do konce funkčního období, tedy do svobodných voleb roku 1990. Netýkal se ho proces kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci.
Více od autora
Vlado Bednár (12)
Vlado Bednár byl slovenský spisovatel-prozaik, dramatik a autor literatury pro děti a mládež. Užíval pseudonymy Fedor Vietor, Quido Maria Piaček a jiné. Narodil se v rodině akademického malíře Štefana Bednára. Vzdělání získal v Bratislavě, kde v letech 1958–1964 studoval na Univerzitě Komenského Filosofickou fakultu, obor žurnalistika. V letech 1964–1966 byl odborým asistentem na Katedře žurnalistiky, v letech 1966-1970 redaktorem mládežnických časopisů. V letech 1970–1975 pracoval jako redaktor ve vydavatelství Smena. Od roku 1975 se věnoval výhradně své literární práci. Jeho manželkou byla pozdější politička Oľga Keltošová. Dne 17. ledna 1984 tragicky zahynul následkem úrazu na rozkopané bratislavské ulici. Věnoval se psaní prózy jak pro mládež tak i pro dospělé. V jeho tvorbě pro dospělé převládají humoristicky laděná díla, jsou často protkána ostrou satirou nasměrovanou do společnosti, kde odhaloval její mnohé nedostatky. Jeho knížky však byly psány s lehkostí a optimismem až s náchylností k recesi. I když se obrátil k vážným tématům a opustil toto humorné zázemí jeho děl jeho kritický pohled na společnost stále zůstával přítomen. V tvorbě pro děti zůstává věren svému humornému pohledu na okolní svět a to i když tento jeho humor často vyplývá z okolností. Jeho díla jsou často poučná a mají didaktickou tendenci. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Vlado Bednár na slovenské Wikipedii.
Více od autora
Vladislav Krop (8)
Narozen 14.2.1939, lesník, publikuje povídky o myslivosti a přírodě z Beskydska.
Více od autora
Vladislav Krátký (5)
Narozen 16. 9. 1929 v Plzni, zemřel 23. 12. 2016. PhDr., muzejní pracovník, historické a vlastivědné práce o plzeňském regionu, publikace o Škodovce.
Více od autora
Vladislav Forejt-Alan (8)
Vladislav Forejt, známý též pod jménem Vladislav Forejt-Alan byl český cestovatel a novinář. Vladislav Forejt absolvoval obchodní akademii v Karlíně. V roce 1917 byl odveden do rakousko-uherské armády a bojoval v první světové válce. Po skončení války se rozhodl odjet do Spojených států za svým strýcem, ale vzhledem k potížím se získáním vstupního víza nakonec v roce 1920 odjel do Buenos Aires. Při neptunově křtu při překročení rovníku v roce 1920 získal jméno Alan, které pak nadále používal. Poté cestoval po zemích Jižní a Střední Ameriky a nakonec odjel do Chicaga, kde získal práci jako dělník v továrně Western Electric Company. Jižní Ameriku navštívil Forejt dlouhodobě celkem třikrát. O svých cestách napsal řadu knih, ve kterých se věnoval životu českých vystěhovalců do Jižní Ameriky. S Bohumilem Pospíšilem uskutečnil dálkovou jízdu českým autem Walter-Junior z Prahy do Britského Iráku a Saúdské Arábie. O této jízdě napsal knihu Za karavanou mrtvých. V pražském povstání v květnu 1945 se aktivně zúčastnil protiněmeckých bojů a utrpěl těžké zranění. Byl vyznamenán československým válečným křížem 1939. V roce 1947 vykonal svou poslední, čtvrtou cestu do Ameriky, a to do Spojených států. Po návratu odmítl vstoupit do KSČ a měl zákaz publikační činnosti až do konce svého života. Žil střídavě v Dobřichovicích a na chalupě v Krkonoších. Byl znám jako zázračný bylinkář. Zemřel ve věku 77 let v Praze na srdeční infarkt.
Více od autora
Vladimíra Šebová (6)
Vladimíra Šebová je slovenská spisovateľka a autorka niekoľkých kníh. Jej prvotinou je kniha Insomnia, ktorá vyšla v roku 2016 a ktorá je 1. dielom rovnomennej trilógie. Príbeh si získal obľubu čitateľov i nominácie na literárne ceny. V roku 2021 vyšla nová kniha Dcéra zimy inšpirovaná slovanskou mytológiou. Autorkine knihy vyšli v slovenčine, češtine a angličtine. Vlaďka žije v Prahe a okrem písania fantasy kníh sa venuje tiež tvorbe príbehov a scenárov do videohier.
Více od autora
Vladimíra Komorovská (11)
PhDr., slovenská překladatelka odborné i umělecké literatury, prozaička, žurnalistka.
Více od autora
Vladimír Sládeček (9)
Vladimír Sládeček je český právník specializující se na oblast správního práva, od června 2013 soudce Ústavního soudu České republiky. Působí na katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jejímž byl vedoucím, a také na katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1979 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde také o rok později složil rigorózní zkoušku. Mezi roky 1979–1983 pracoval na Úřadu pro vynálezy a objevy, poté přešel do Ústavu státní správy, kde se zabýval především legislativním procesem a otázkami souvisejícími s tvorbou práva. V roce 1990 se stal odborným konzultantem v Kanceláři Federálního shromáždění, kde se podílel na novelizacích tehdejší Ústavy a přípravě Listiny základních práv a svobod. Po roce 1991 působí na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a v letech 1993–2002 byl také asistentem ústavního soudce Vladimíra Paula. V roce 2013 prezident Miloš Zeman sdělil, že jej hodlá se souhlasem Senátu jmenovat soudcem Ústavního soudu. Senát se jmenováním souhlas vyslovil a prezident jej 4. června ústavním soudcem jmenoval.
Více od autora