Všichni Autoři a témata

Karel Vokáč (9)

Karel Vokáč byl český básník, učitel, účastník protinacistického odboje odsouzený k trestu smrti a popravený v pankrácké věznici. Karel Vokáč se narodil ve Zbiroze na Rokycansku. Po složení maturitní zkoušky se dal v roce 1922 na pedagogickou dráhu. Na svých učitelských štacích neopustil Rokycansko. Nejprve učil v obci Těně, pak v městech Mýto a Mirošov. Od roku 1928 zakotvil ve Strašicích u Rokycan, kde nejen učil, ale také režíroval místní strašické ochotnické divadlo. Politickým přesvědčením byl Karel Vokáč sociální demokrat, povoláním pak učitel, ale osobnostním založením byl básník. Za svého života vydal 12 knížek, básnických sbírek a próz. V Rokycanech se podílel na vydávání měsíčníku "Mladé Rokycansko". Byl vedoucím redaktorem edice poezie Stín. Pravidelně přispíval do plzeňské "Nové doby" a řady literárních časopisů. Prvními posluchači pohádek, které také psal, byli jeho žáci strašické školy, kterým je předčítal. Pohádky pak vyšly knižně ještě za války pod názvem "Uhlířské pohádky" v době, kdy už byl vězněn v nacistickém vězení. Když za ním byla jeho rodina na návštěvě, ještě mu knížku mohli přes mříže ukázat. Do ruky si ji ale už vzít nesměl. Také se přátelil s významnými umělci. Mezi ně patřili: Karel Vokáč se za protektorátu zapojil do aktivit několika ilegálních protifašistických odbojových skupin. Mimo jiné ukrýval v ilegalitě se skrývajícího Františka Bělohlávka. František Bělohlávek byl slévač z plzeňské Škodovky, který pomáhal distribuovat ilegální tisk do Plzně. Tento tisk zajišťovala ilegální skupina působící ve Zbiroze, jejímiž aktivními členy byl městský úředník Josef Lhotka spolu s Aloisem Holubem a Arnoštem Šmídem. Po prvním zásahu gestapa museli přejít Arnošt Šmíd s Františkem Bělohlávkem do ilegality a potřebov...

Karel Stejskal (11)

PhDr., CSc., historik umění, estetik, práce o středověkých iluminovaných rukopisech, práce zejména o středověkém umění.

Karel Sellner (11)

Karel Sellner byl český učitel, archeolog, okresní školní inspektor a spisovatel, zejména historických románů a povídek. Karel Sellner se narodil 23. října v Daliměřicích u Turnova, jako druhorozený syn v početné rodině telegrafisty na turnovském nádraží Karla Sillnera a jeho manželky Barbory, rozené Ctiborové. O domácnost se staraly matka a babička. Otec Karla Sellnera pracoval v různých funkcích na tehdejší Turnovsko – Kralupsko – Pražské dráze. Několik let byl také přednostou stanice v Bezdězi.  V roce 1879 až 1888 chodil do obecné školy. Ve třídě byl nejmladší, přesto ale vynikal a měl výborné výsledky. Nejvíce měl zájem o kreslení, vlastivědu a literaturu. Do této doby spadají jeho první literární a dramatické pokusy. Volný čas věnoval hlavně hře na housle, na klavír, čtení a také samozřejmě každodenním dětským radovánkám. Po absolvování školy nastoupil Karel Sellner na učitelský ústav v Hradci Králové. Zde na něho měli vliv profesoři Adolf Černý, Jan Duchoslav Panýrek, Raimund Vychodil a další. Maturoval s výbornými výsledky v roce 1892. Po maturitě učil na několika obecných a měšťanských školách Loukovec a  Násedlnice na Mnichovohradišťsku. Sem Karel Sellner umístil děj jedné ze svých knih Bohdar, která vypráví o pohanské době. Absolvoval kurzy hry na housle, kreslení, chemie, ale také polního hospodářství. Nejoblíbenější obcí se Sellnerovi staly Březovice v Podbezdězí. Karel Sellner zde učinil mnohé archeologické objevy na ostrohu mezi Žákovým dolem a Nosálovskou roklí. Objevil také mohutné hradiště, které později Eduard Štorch na jeho počest pojmenoval Sellnerovým hradištěm. Krajina v okolí Březovic a všechny pověsti sebrané Sellnerem hrají hlavní roli v řadě jeho knih, jako jsou Tajemný rytíř, Daliboh z Myšlína, nebo Rychtář Ješek. V Březovicích se Karel Sellner seznámil se svou budoucí ženou Zdeňkou, rozenou Hankovou, s níž se 29. listopadu 1902 oženil. Celý pobyt v...

Karel Laštovka (3)

Karel Laštovka byl český právník, profesor správního práva a správní vědy, rektor Univerzity Komenského v Bratislavě a děkan její právnické fakulty. Narodil se rodiny poštovního úředníka, studoval na gymnáziu v Táboře a poté na české právnické fakultě v Praze, kde byl roku 1900 promován doktorem práv. V praxi začínal na finančním ředitelství, pak působil v silničním a obecním referátu českého zemského výboru. Teoretickým otázkám veřejné správy se začal věnovat o něco později. První krátké práce, zejména o problematice veřejných cest, publikoval ve Správním obzoru, kde se seznámil s Jiřím Hoetzelem, který časopis redigoval. Laštovkova významnější činnost nicméně započala až po vzniku Československa. Spolu s Hoetzelem se na ministerstvu vnitra věnoval reformám československé veřejné správy směřujícím k župnímu zřízení. Výsledkem toho bylo první větší dílo Zákon župní , především se ale na základě Hoetzelova doporučení už roku 1921 na pražské právnické fakultě habilitoval a ještě téhož roku byl jmenován řádným profesorem správního práva na nově zřízené právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kterou následně pomáhal budovat. Kromě správního práva zde vedl také semináře finančního a ústavního práva, po dvě funkční období byl děkanem fakulty a pro roky 1924–1925 byl jmenován rektorem celé univerzity. Zasedal též ve slovenském zemském zastupitelstvu, byl členem Učené společnosti Šafárikovy, České akademie věd a umění nebo Slovanského ústavu. Publikoval ještě řadu různorodých prací v oblasti správního práva, zejména studii Vývoj organisace veřejné správy v republice československé , za jeho životní dílo lze nicméně považovat Československé správní právo. Zvláštní část , které vhodně navázalo na obecnou část sepsanou profesorem Hoetzelem. Také významně přispíval a byl redaktorem Slovníku veřejného práva československého. Na rozdíl od ostatních českýc...

Karel Kuča (12)

Karel Kuča je český architekt, historik urbanismu, výtvarník a publicista. Vystudoval fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně, mezi lety 1986 a 1991 pracoval v pobočkách Státního ústavu památkové péče v Brně a Českých Budějovicích. Od roku 1991 působí ve vlastním ateliéru R2 COMP. Kuča je autorem mnoha knih z oblasti památkové péče, architektury a urbanismu. Je místostarostou Společnosti přátel starožitností.

Karel Kamiš (12)

Karel Kamiš je bohemista, slavista, folklorista a biolingvista. Specializuje se na biolingvistiku a na problematiku vokálu ve slovanských jazycích. Momentálně působí jako profesor na Katedře bohemistiky PedF Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem se zaměřením na výuku studujících všech stupňů učitelství, zvláště pak pro 1. stupeň ZŠ. Napsal již řadu publikací, například Výraz a význam předložkového lokálu, Čeština a romština v českých zemích: překonávání komunikačních bariér v multietnické společnosti, Didaktika českého jazyka pro studující oboru učitelství na prvním stupni základní školy nebo Diktáty od šestky do devítky .

Karel Horký (8)

Prozaik, básník, dramatik a především novinář a publicista. Narodil se v Ronově nad Doubravou. Začal studovat gymnázium v Hradci Králové, ale studia nedokončil a prošel několika zaměstnáními . Novinářské schopnosti si nejprve ověřoval v krajském tisku , roku 1903 založil vlastní list Kramerius, jehož lidový ráz určovaly zejména Horkého fejetony. Po návratu z cest Evropou se stal redaktorem týdeníku Národní obzor a roku 1909 založil Horkého týdeník, který o rok později změnil v literární revue Stopa, vycházející až do počátku první světové války. Do Stopy přispívalo několik významných mladých literátů jako bratři Čapkové, Fr.Langer, R.Weiner aj. Na počátku války Horký odjel do Španělska, později do Portugalska. Spolupráce s českým zahraničním odbojem vyvrcholila v době, kdy se Horký přestěhoval do Spojených států amerických. Jeho články měly mezi americkými Čechy velký ohlas. Žurnalistice se Horký věnoval i po návratu do Československa. Spolupracoval zejména s Pražským ilustrovaným zpravodajem a s Národními listy. Stal se také redaktorem humoristického časopisu Švanda dudák. Od roku 1927 je Horkého jméno spojeno s týdeníkem Fronta, který byl zaměřen téměř výhradně k politické publicistice, polemicky namířené proti tzv. "politice Hradu". Protimasarykovské zaměření přivedlo Horkého také ke spolupráci s českými nacionalisty a fašisty. V době nacistické okupace však Horký odmítl spolupracovat s oficiálními místy a ve své fejetonistice se soustředil zvláště k aktualizaci českých pokrokových tradic. Postavil se také do čela přátel ohroženého levicového divadla E.F.Buriana. Po válce Horký přispíval do časopisů jen sporadicky, soustředil se k psaní svých pamětí. Zemřel 2. března 1965 v Praze. DÍLO: V jeho uměleckém díle se výrazně prosazuje sklon k útočné hyperbolizující satiře. Fejetony se zájmem o život prostého člověka odráží - hlavně ve své politické části vzniklé mezi oběma válkami - autorův složitý vývoj od levicov...

Karel Alois Vinařický (7)

Karel Alois Vinařický byl český vlastenecký kněz, básník, spisovatel a překladatel, jedna z nejvýznamnějších osobností českého národního obrození a spoluzakladatel české literatury pro děti. Účastnil se také debat o reformě českého pravopisu . Narodil se v rodině poněmčeného českého řemeslníka. Vzdělání získal v němčině, už na gymnáziu ve Slaném se ale zapojil do českého národního hnutí a začal se učit česky. Zajímal se především o historii. Když v roce 1818 začal v Praze studovat filosofii , zapojil se velmi intenzivně do vlasteneckého života. Byl také silně ovlivněn svým učitelem Bernardem Bolzanem, kterého si po celý život velmi vážil, ale jehož osvícenské názory se brzy změnily v přísný konzervativismus. Po studiích vstoupil do semináře, kde se také začal věnovat prvním literárním pokusům. Studium přerušil, protože byl vybrán jako vychovatel potomků rodu Šliků, studoval dále dálkově. I po vystudování se ale živil jako vychovatel a působil v různých šlechtických rodinách, čímž si získal přátele mezi vlasteneckou šlechtou i soudobými českými buditeli, zejm. F. L. Čelakovským. Začal publikovat básně a překlady antických klasiků. V roce 1828 se podílel na založení Časopisu pro katolické duchovenstvo , v němž dále působil jako korektor a redaktor a v kterém publikoval svá díla. Získával postupně různé církevní funkce v Praze, od roku 1829 byl ceremoniářem pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského, který byl příznivě nakloněn českým snahám v oblasti rozvíjení národní kultury a proslul jako filantrop. Vinařický mu večer čítal z českých knih i ČKD. V roce 1833 se stal farářem ve vsi Kováň, kde byl často navštěvován vlasteneckými přáteli a kde vytvořil velkou část svého literárního díla. Za ...

Kamil Šrubař (10)

Narozen 1972 ve Zlíně. Mgr., středoškolský učitel matematiky, fyziky a informatiky.

Júto Suzuki (15)

Justine Davis (8)

žije v San Clemente v Kalifornii. Kromě psaní ji zajímá plavba na moři, ruční práce, jízda na koni a ve staré korvetě, hudba a fotografování. Justine před lety pracovala jako policistka a její kolega ji přiměl ucházet se o vyšší post, který v té době zastávali tradičně pouze muži. Justina uspěla a zavalila se prací. Kolega se odstěhoval a ona si myslela, že už ho nikdy neuvidí. O deset let později se objevil, sdělil jí, že na ni nikdy nezapomněl, a požádal ji o ruku. Po takové zkušenosti nemohla než začít psát romantické příběhy… Napsala již více než 40 knih a její tituly se pravidelně objevují na seznamech bestsellerů.

Jurij Markovič Nagibin (9)

Jurij Markovič Nagibin, rusky: Юрий Мaркович Нагибин byl ruský sovětský prozaik, novinář, scénárista a autor memoárů. Též autor povídek z doby 2. světové války a lyrických povídek o dobových vztazích mezi lidmi a mezi člověkem a přírodou. Řada jeho námětů byla zfilmována. Je autorem známého filmu Předseda , v povídkové tvorbě rád promítá válečné prožitky do vnitřního světa svého moderního hrdiny. České výbory: Člověk a cesta, Když je čas kachen, Cizí srdce, Uličky mého dětství, příběhy významných kulturních osobností Ostrov lásky.

Jurij Brězan (10)

Jurij Brězan byl nejvlivnějším lužickosrbským spisovatelem 2. poloviny 20. století. Od padesátých let svá díla publikoval pravidelně v hornolužické srbštině a němčině a položil tak základy k dvojjazyčnosti moderní lužickosrbské literatury. Se svými knihami, jmenovitě s prózou Christa, s trilogií o Felixi Hanuschovi stejně jako s romány Krabat a Obraz otce, získal velkou čtenářskou obec v Německu i v zahraničí. Českému čtenáři je jeho dílo k dispozici v českých a slovenských překladech. Jurij Brězan se narodil 9. června 1916 v saské hornolužické vsi Räckelwitz/Worklecy jako první dítě lamače kamene a rolníka Georga Bresana , toho času vojáka, a Marie, roz. Bräuer . Třebaže oba rodiče vedle svých úředních jmen na vsi používali lužickosrbská jména, na Brězanově rodném listě je uvedeno jméno Georg Bresan, které si změnil až v roce 1948 v souvislosti s přijetím Zákona pro ochranu práv srbského národa. Svého otce poznal teprve ve věku 2,5 let po té, co se v říjnu 1918 vrátil z Francie. Ve vesnici Räckelwitz/Worklecy, která leží v katolické oblasti Horní Lužice , navštěvoval malý, plavovlasý Jurij vesnickou školu s výukou v srbštině a němčině. Pro své výsledky i zjevné nadání byl doporučen ke studiu na víceletém městském gymnáziu v Budyšíně. Na toto německé gymnázium nastoupil v roce 1927, coby ministrant v Chrámu sv. Petra měl při tom nárok na ubytování v jednom z domů budyšínské kapituly. Již jako gymnazista se Brězan začal angažovat v lužickosrbské národnostní otázce: přispíval do lužického tisku články o „antislovanském smýšlení“ , o Bismarkově protipolské politice atp. Článek o uzdravění chřadnoucího národa z 21. prosince 1935 byl registrován tzv. Wendským oddělením , které provádělo státní dozor nad srbským národním a kulturním hnutím. T...

Julie Berthová (6)

Překladatelka z němčiny.

Julia Boehme (10)

Julia Boehme studovala po střední škole literatury a hudby studie v Berlíně a poté pracovala jako redaktor. Již v průběhu této doby, napsala řadu článků pro noviny a rozhlasové stanice. Po jejím absolvování pracovala jako redaktorka televize pro děti, kde se vyvinula a poslání kapitána Bluebear. Od roku 2000 Julia Boehme pracovala jako autor na volné noze a vzdala se své práci editora. Žije s rodinou v Berlíně

Jules Michelet (3)

Jules Michelet byl francouzský historik. Narodil se v Paříži 21. srpna 1798 do rodiny s hugenotskou tradicí. Otec ho poslal studovat na univerzitu Collège or Lycée Charlemagne. Závěrečnou zkoušku udělal v roce 1821, a brzy byl jmenován profesorem historie na vysoké škole Rollin. Od roku 1830 se stal ředitelem státních archivů. Během svého života napsal mnoho významných děl. Zemřel 9. února roku 1874 v Hyères. Jeho socha je jednou ze 146 soch umístěných na fasádě budovy Hôtel de ville de Paris. a jiné

Jozefína Heroldová (8)

Slovenská spisovatelka, překladatelka z češtiny a polštiny.

Joseph Süß-Oppenheimer (4)

Bankéř, finanční poradce württemberského vévody Karla Alexandra. Jeho životní příběh se stal námětem pro divadelní hru a román L. Feuchtwangera, také zfilmován nacisty v antisemitském duchu.

Josef Zdenko Svoboda (8)

Autor polsko-českého slovníku.

Josef Veselý (14)

Narozen 1953 v Praze. Autor a překladatel knih o magii a alchymii.

Josef Vaněk (11)

Narozen 6. 2. 1886 v Bukovině u Hradce Králové, zemřel 9. 9. 1968 v Chrudimi. Zahradní architekt, publikace z oboru zahradnictví, ovocnictví a zelinářství.

Josef Václav Bohuslav (14)

Narozen 12. 12. 1863 v Radenicích u Nymburka, zemřel 24. 3. 1952 v Praze. JUDr., soudní úředník, právnické práce, básně, turistické průvodce, překlad z polštiny.

Josef Stanislav Menšík (4)

Josef Stanislav Menšík byl moravský spisovatel, sběratel pohádek a pověstí a národní buditel. Kdy a kde se Menšík narodil, není známo. Jako rok jeho narození je uváděn rok 1811. Vychází se při tom z údajů uvedených ve sčítacích operátech Jemnice 1857 a matričního záznamu v matrice oddaných - při svatbě v roce 1851 měl věk 40 let. Do Jemnice se rodina Menšíkova přistěhovala před rokem 1814, kdy si ji za své působiště zvolil Josefův otec Jan, krejčovský mistr. Nebylo to náhodou. V té době tam již žili jeho příbuzní – sestra Josefa a bratr Václav . Josef Stanislav byl nejstarší syn krejčovského mistra Jana Menšíka a Marie, rozené Hronové. V Jemnici prožil své dětství a mládí. Zprvu rodina bydlela na domě č. 88, kde se narodil Josefův bratr Jan Nepomuk Ambrož a sestra Františka Mariana . Již v roce 1816 otec koupil dům č. 29 a stal se plnohodnotným měšťanem. Ke třem ratolestem rodičům přibyli další potomci: syn Jiří a dcera Marie Apolonie . Podle matričního záznamu o úmrtí a pohřbu zemřel Menšík v Brně dne 6. 2. 1862 ve věku 45 let; podle uvedeného věku by se měl narodit ale až v roce 1817. Také noviny Moravan dne 19. 2.1862 přinesly zprávu, že Josef Menšík zemřel 6. února toho roku. Moravské noviny začátkem dubna 1862 ze sezení moravského zemského výboru sdělovaly, že vdově po zemřelém ingrosistovi zemské účtárny Josefu Menšíkovi povolila se podpora 50 zlatých. Základní vzdělání Josef získal v Jemnici. Později studoval na gymnáziu ve Znojmě. Jaké vzdělání skutečně získal, nevíme. Za svého studia se seznámil s latinským spisem Mars Moravicus . Jeho autor, Tomáš Pešina z Čechorodu, viděl  počátky Jemnice už za římských časů. Dále v něm psal, že za knížete Svatopluka byla Jemnice velkou pevností, za jejímiž valy velkomoravská vojska odrážela útoky Franků. Tyto „s...

Josef Staněk (6)

Turistické průvodce po severovýchodních Čechách.

Josef Soukup (10)

Josef Soukup byl český středoškolský profesor a autor soupisů památek Pelhřimovska a Písecka. Narodil se 25. července 1854 v Písku jako syn tamního učitele Josefa Věnceslava Soukupa, původem ze Sedlčan. Vyučoval v letech 1885-1900 na gymnáziu v Pelhřimově a pak do konce života na reálce v Praze-Malé Straně. Byl přijat za člena archeologické komise České akademie. 13. února 1886 se v pražském kostele Panny Marie Vítězné oženil s Barborou Beránkovou, dcerou pražského krejčovského mistra. Děti neměli. V rámci edice Soupis památek historických a uměleckých v království Českém provedl soupisy okresů:

Josef Schmidtmayer (10)

Narozen 26.9.1914 v Českých Budějovicích, zemřel 23.4.1979 v Praze. CSc., docent, publikace z oboru matematiky.

Josef Oktábec (7)

Narozen 15.7.1922 v Obecnici u Příbrami, zemřel 21.7.1989. Sportovní redaktor, spoluautor sportovních publikací.

Josef Melen (4)

Josef Lukavský (11)

Vystudoval gymnázium v Příbrami, čtyři roky zde pracoval jako písař, v roce 1893 odešel k divadlu, od r. 1902 působil v různých pražských divadlech, zejména Na Vinohradech. Získal značnou popularitu jako konferenciér a pamfletista kabaretu Lucerna. Zakládající člen Organizace českého herectva. Od 20. let jen píše. Romanopisec orientovaný na konvenční motivy, často z hereckého života a s prvky dobrodružství . Za jeho stěžejní dílo je pokládán román z hereckého prostředí Komedianti .

Josef Langmeier (8)

Narozen 12. 1. 1921 v Nýřanech, zemřel 13. 6. 2007. Prof. PhDr., CSc., klinický psycholog, zejm. dětský. V roce 1948 nastoupil v Sociodiagnostickém ústavu v Praze, v roce 1952 odešel na nově zakládané dětské psychiatrické oddělení v Havlíčkově Brodě. Zde vzniká i Ústav pro doškolování lékařů, s nímž od počátku spolupracuje. Zabýval se problematikou dyslexie, rodinné interakce a terapie, psychické deprivace.

Josef Kubeš (9)

Publikace z oboru strojnictví a stavebnictví.

Josef Kuba (6)

Josef Kuba byl český kožešník a interbrigadista. Josef Kuba se narodil v Zámostí v Třebíči, vyučil se ve Vídni kožešníkem a následně začal pracovat na Slovensku. Tam pracoval i ve třicátých letech 20. století. V roce 1936 odjel bojovat do španělské občanské války; měl tam dorazit již na Vánoce téhož roku. Dne 3. března roku 1937 už působil na frontě v Jaramě v Žižkově rotě jako kulometčík. V téže rotě bojoval i Leopold Pokorný. Po návratu ze španělské občanské války žil v Třebíči u svých rodičů. Po začátku druhé světové války byl zatčen gestapem a zemřel v roce 1944 v koncentračním táboru Dachau. Jeho osudy se zabýval Stanislav Motl v knize Peklo pod španělským nebem, následně i natočil stejnojmenný dokumentární film.

Josef Král (10)

Josef Král byl český klasický filolog, profesor Univerzity Karlovy a překladatel. Teoreticky zdůvodnil tónický verš v českých překladech antických dramat a sám tento druh verše do překladů zavedl. Narodil se v rodině pražského kožešnického mistra Jana Krále a matky Anny, rozené Sturzové jako nejstarší ze sedmi dětí . Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze vystudoval klasickou filologii na české univerzitě v Praze a působil jako středoškolský profesor na gymnáziích na Malé Straně a ve Spálené ulici. Roku 1882 jmenován suplentem, 1883 mimořádným a 1893 řádným profesorem klasické filologie na české univerzitě Karlo-Ferdinandově. Působil v Jednotě českých filologů a od roku 1886 redigoval Listy filologické. V roce 1909/10 byl rektorem UK. Dne 17. srpna 1889 se v Jihlavě oženil. S manželkou Annou, rozenou Sychravou měl děti Vratislava , Jiřího a Miladu . Rodina žila na Vinohradech, v Mánesově ulici. Je pohřben na vyšehradském Slavíně. Základním dílem Josefa Krále je Řecká a římská rhythmika a metrika, výsledek rozsáhlého výzkumu starověkého básnictví a teoretických spisů. Jeho překlady starověkých dramat byly nejprve časoměrné s přízvučnými dialogy. Později dospěl k přesvědčení, že je pro překlady do češtiny nutno používat překlad přízvučný. V tomto směru byl přelomem jeho překlad Antigony z roku 1896. Ve sporu o Rukopis královédvorský a zelenohorský prokazoval svými studiemi, že se jedná o podvrhy.

Josef Knejzlík (10)

Josef Knejzlík byl československý politik, meziválečný poslanec Národního shromáždění, spolkový činitel a redaktor. Narodil se v domě čp. 64 v Horce u Třebíče. Pokřtěn byl jako římský katolík, ale 12. února 1921 vystoupil z církve. Vyučil se typografem. První působiště získal roku 1901 v Brně, kde pracoval jako novinář pro list Pokrok. Už na počátku století se stal národním socialistou, v roce 1903 založil mládežnický spolek Rozkvět. O dva roky později přijal nabídku Václava Klofáče a odstěhoval se do Přerova, aby se zde stal společníkem tiskařské firmy Bartheldy a spol. V obecních volbách roku 1907 byl za české národní sociály zvolen do přerovského zastupitelstva. Práci dělil mezi zastupitelstvo a časopis Český rolník, který roku 1909 zakoupil a jehož redakci přestěhoval do své nové vily v Předmostí. O rok později se dostal do obecního zastupitelstva a spolupodílel se na založení místní Národní jednoty. Po návratu z fronty byl zvolen starostou Předmostí a tuto funkci zastával plných 23 let. Od roku 1920 byl starostou Sokola. Jeho působení ve funkci starosty bylo úspěšné, o čemž svědčí také pravidelné vítězství národních socialistů v obecních volbách. Knejzlík byl vášnivý zahrádkář, v Předmostí vybudoval velkou botanickou zahradu a na Čekyňském kopci ovocné sady. V širším okolí byl znám především jako redaktor časopisu Český rolník. Ten původně vycházel v Radslavicích pod vedením Jaroslava Dostalíka. Knejzlík jako hlavní redaktor nastoupil v roce 1909 a vydávání přesunul do Předmostí. Za první světové války, když Knejzlík narukoval na frontu, vedla list krátce jeho manželka, poté ale vydávání ustalo. Český rolník byl obnoven v roce 1923, o dva roky později byl přejmenován na Rádce a v roce 1934 na Rádce z Předmostí. Časopis měl ve 20. letech poměrně velký rozsah – 48 stran a na 5000 předplatilů, i z ciziny. Knejzlíkův syn Vlastimil , který o...

Josef Kemr (4)

Narozen 20.6.1922 v Praze, zemřel 15.1.1995 tamtéž. Herec.

Josef Hynie (10)

Josef Hynie byl významný český lékař, zakladatel české sexuologické školy, jenž vedl po dobu takřka 40 let Sexuologický ústav v Praze. Jeho starším bratrem byl prof. Ing. Ota Hynie, český hydrogeolog. Vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, posléze se tamtéž v roce 1934 habilitoval v oboru lékařské sexuologie. V roce 1935 se stal přednostou Sexuologického ústavu v Praze, který vedl až do roku 1974. Profesor Hynie byl autorem řady publikací, věnujících se problematice lidské sexuality, sexuálních poruch, či dospívání mladistvých. Je po něm pojmenována Cena Josefa Hynieho, již uděluje Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyněho za nejlepší odbornou publikaci v oboru sexuologie.

Josef Basl (12)

Josef Basl je proděkan pro strategii, rozvoj a vnější vztahy a statutární zástupce děkanky Fakulty zdravotnických studií Západočeské univerzity v Plzni. Je také bývalý proděkan pro zahraniční styky a rozvoj Fakulty informatiky a statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze. Prof. Basl je absolvent VŠSE v Plzni . Působil na Západočeské univerzitě v Plzni, kde v roce 1992 obhájil kandidátskou disertační práci a v roce 1995 habilitoval. Od roku 2000 pracuje na Fakultě informatiky a statistiky VŠE v Praze, kde v roce 2004 získal titul profesora oboru informatika. Absolvoval několik zahraničních stáží v Německu, Velké Británii a v USA. Zaměřuje se na podnikové informační systémy, modelování a optimalizaci podnikových procesů. Je členem několika vědeckých rad, oborových rad doktorského studia, členem programových výborů několika významných konferencí. Od roku 1998 je viceprezidentem České společnosti pro systémovou integraci.

Joni Mitchell (8)

Joni Mitchell je velmi vlivný kanadský zpěvák, skladatel a malíř, jehož tvorba zanechala nesmazatelnou stopu v hudebním průmyslu, zejména v žánrech folk, pop, rock a jazz. Narodila se 7. listopadu 1943 ve Fort Macleod v kanadské Albertě jako Roberta Joan Andersonová a svou hudební kariéru začala vystupováním v malých nočních klubech v Saskatchewanu a západní Kanadě, než se v polovině 60. let přestěhovala do Spojených států. Mitchellová si rychle získala pozornost svou osobitou hrou na kytaru, která se vyznačovala složitým laděním, a svými poetickými texty.

Jolana Navrátilová (8)

Narozena 6. 12. 1973. Socioložka zaměřená na genderovou problematiku, též překladatelka z angličtiny.

John Sims Townsend (10)

Dr. John Townsend je vedoucí trenér, organizační poradce, psycholog a autor bestselerů.

Joel Levy (8)

Spisovatel a novinář, biolog, psycholog, specializující se na vědu a historii. Autor populárně-naučných publikací z různých oborů.

Jitka Höflerová (12)

Kuchařské knihy.

Jiřina Parmová (9)

Jiřina Parmová byla česká spisovatelka a redaktorka. Některé zdroje uvádějí chybně rok narození 1894. Rodiče Jiřiny Parmové byli Josef Weinlich , skladník severozápadní dráhy v Kolíně, a Anna Weinlichová-Levičová-Štolbová , svatbu měli 14. 9. 1878). Měla bratra Ferdinanda Weinlicha. Její první manžel byl Jan Jeřábek , vzali se 28. 9. 1911. Podruhé se vdala za Jiřího Otu Parmu , básníka a spisovatele. Měla s ním dva syny Jana Parmu a Borise Parmu. Jiřina Parmová vystoupila z církve katolické roku 1922. Svou spisovatelskou dráhu začala příspěvky do Bratislavského deníku . V Praze XIX Dejvicích bydlela na adrese Velvarská 4. Byla redaktorkou Lípy a Telegrafu, přispívala i do dalších novin a časopisů – Moravsko-slezského deníku, Jasu, Národní politiky, Pražského illustrovaného zpravodaje aj. svými romány, povídkami, články a fejetony.

Jiří Václav Klíma (11)

Narozen 13.3.1874 v Mnichově Hradišti, zemřel 7.4.1948 v Praze. PhDr., docent pedagogiky na Českém vysokém učení technickém v Praze. Práce v oboru, redaktor sborníků a almanachů, překladatel z němčiny a angličtiny.

Jiří Úlovec (8)

Český archivář a historik. Odborný referent Archivní správy Ministerstva vnitra ČR v Praze.

Jiří Trůneček (10)

Narozen 5.2.1900 v Praze. Ing., dr.techn., profesor průmyslové školy, publikace z oboru elektrotechniky.

Jiří Švestka (11)

Jiří Švestka byl český právník a odborník na občanské právo. V roce 1953 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, na které po roce justiční praxe začal vědecky působit. Roku 1964 se zde habilitoval, roku 1982 se stal doktorem věd a profesuru občanského práva získal v roce 1985. Odborně se věnoval celému občanskému právu, nejvýznamněji ale zasáhl do oblastí práva na ochranu osobnosti a odpovědnosti za škodu. Také působil v právní praxi, a to jako advokát nebo jako člen Legislativní rady vlády.

Jiří Sommer (8)

Český historik. Narozen 28. 11. 1937 v Golčově Jeníkově. PhDr., CSc., historik, zabývá se regionální historií, regionální geografií, uměleckými památkami a dějinami umění, autor pověstí, píše pro různé časopisy i deníky.

Jiří Šamla (7)

Narozen 17. 9. 1913 v Brně, zemřel 14. 5. 1994. Reportér a režisér rozhlasu v Brně, esperantista, publicista, básník, autor učebnice esperanta a práce o Lázních Bělohradu. Také pěstitel citrusů a subtropiských rostlin, redaktor časopisu Citrusář a člen citrusářských spolků.

Jiří Rulf (10)

Jiří Rulf byl český básník, prozaik, literární kritik a publicista. Vystudoval bohemistiku a historii na Filozofické fakultě UK. Působil jako redaktor Zemědělských novin, po roce 1989 jako redaktor Reflexu. V 80. letech byl členem neoficiálního pražského okruhu intelektuálů, mezi něž patřil také historik Jan P. Kučera, básník Jaromír Zelenka nebo literární historik Vladimír Novotný. Pro Rulfovo básnické dílo je typická skepse, analytičnost a výstavba básnické myšlenky pomocí rotace či juxtapozice několika motivů. Po bibliofilských tiscích vydaných vlastním nákladem zaujal Rulf prvotinou Prospekt na rozhlednu , kterou v nakladatelství prosadila básnířka Sylva Fischerová. Doporučující anotaci na záložce napsal Miroslav Holub. Následovaly knihy básní Dech vítězů a Rádio Netopýr . Sbírka Nebezpečné dny nese podtitul „konverzační sešit“ a je věnována památce rodičů; objevuje se v ní také dobově aktuální téma války v Bosně. Maloměstské elegie představují patrně jeden z vrcholů Rulfovy tvorby a vedle několika samostatných básní obsahují cyklus devíti elegií; knihu věnoval Rulf památce svého bratra archeologa Jana Rulfa. Hořkost nad stavem světa a zhoršující se nemoc prostupují poslední sbírky Přebytečný rok a Navštěvovat želvu . Jiří Rulf od počátku svého básnického působení zdůrazňoval společenskou úlohu spisovatele, přičemž politická témata byla v české poezii 90. let spíše vzácná.

Jiří Říha (7)

Narozen 9.10.1942 v Praze. Malíř, grafik a ilustrátor.

Jiří Pešek (11)

Narozen 1989. Český hispanista, katalánista a překladatel.

Jiří Pehe (9)

Jiří Pehe je český politolog, spisovatel a politický komentátor. Vystudoval gymnázium a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1981 emigroval z ČSSR přes Jugoslávii do Itálie a posléze do USA, kde dostal politický azyl. Od 24. října 1987 byl veden v systému evidence zájmových osob StB. V emigraci v roce 1985 ukončil studia na Škole mezinárodních vztahů na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Od roku 1985 pracoval jako ředitel východoevropských studií v lidsko-právní organizaci Freedom House a přispíval do časopisů i deníků, včetně New York Times. V letech 1988 až 1994 pracoval jako šéf analytického odboru pro Střední Evropu ve Výzkumném ústavu Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. V letech 1995 až 1997 byl šéfem analytického odboru Open Media Research Institute v Praze. V letech 1997 až 1999 byl ředitelem Politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. Angažoval se jako spoluzakladatel občanského hnutí Impuls 99. Od roku 1999 je ředitelem New York University in Prague. Vede pražský Institut pro demokracii a kulturu Newyorské univerzity . V letech 1997 až 2008 byl členem programového výboru a správní rady Nadace Forum 2000, která organizuje pravidelné mezinárodní konference. Od května 2002 byl sedm let členem správní rady Nadace Michaela Kocába, která spravuje 29 milionů korun pocházejících podle policejního vyšetřovatele Václava Lásky z vytunelovaného fondu TREND. Od roku 2005 do roku 2008 byl členem správní rady Open Society Fund. Od roku 2007 je členem správní rady americké nadace Trust for Civil Society in Central Europe. V roce 2011 byl, spolu s Vítem Klepárníkem a Bohuslavem Sobotkou, jedním ze zakladatelů think-tanku CESTA Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii. Píše články a analytické studie pro americké, české a německé deníky a vědecké časopisy. Je autorem šesti knih, z toho dvou románů. V letech 2004 až 2010 byl předsedou redakční rady čtvrtletní...

Jiří Jelen (8)

Narozen 1929. Autor prací o železnici.

Jiří Hudec (4)

Jiří Hudec je český baskytarista a skladatel, známý především svou tvorbou v oblasti vážné hudby. Byl výraznou osobností České filharmonie, kde působil jako první basista. Hudcovy odborné znalosti přesahují rámec interpretační činnosti i do oblasti pedagogické, neboť se podílel také na výuce na Akademii múzických umění v Praze. Jeho přínos hudbě byl v průběhu let oceněn různými cenami a vyznamenáními.

Jindřich Veselý (8)

Narozen 14. 4. 1950, zemřel 4. 9. 2005. PhDr., CSc., filolog v oboru francouzštiny, vysokoškolský pedagog na Ústavu translatologie UK, práce a překlady z oboru.

Jindřich Kovanda (5)

Překladatel z angličtiny.

Jindřich Hilčr (10)

Skutečné jméno je Hiltscher Jindřich narodil a zemřel v Čelákovicích Byl to lyrický básník, autor knih pro děti, nakladatelský redaktor, překladatel z ruštiny a slovenštiny. Absolvent gymnázia v Brandýse nad Labem , v l. 1945-1947 studoval srovnávací literaturu na Filozofické fakultě UK v Praze. Redaktor v nakladatelstvích Mladá fronta, Nový život, Státní nakladatelství dětské knihy, Zlatý máj a Květy. V Albatrosu se podílel na založení Klubu mladých čtenářů a Edice světových autorů. Zakládající člen společnosti Oldřicha Wenzla v Mělníku. - Autor krajinné a reflexivní lyriky, vyjadřující vztah k rodnému Polabí a Vysočině. Překladatel slovenské a ruské poezie pro děti, editor literatury pro mládež.

Jindřich Černý (10)

Jindřich Černý byl český spisovatel a překladatel . Jindřich Černý se sice narodil ve středních Čechách, ale za svůj rodný kraj už považoval Čechy severní. Když mu byly dva roky, bylo veškeré obyvatelstvo z jeho rodné vsi vysídleno kvůli vytvoření vojenského cvičiště. Rodina se přestěhovala do Drahůnek a později do Běhánek u Teplic, kde jeho otec pracoval jako truhlář. Po ukončení gymnázia v Duchcově pracoval od roku 1925 v továrně na dýmky v Teplicích. Roku 1926 začal pracoval v poštovních službách, a to zpočátku jako pomocný telegrafní dělník v Ústí nad Labem a od roku 1927 jako výpomocný poštovní úředník v Děčíně. Od roku 1931 působil v různých administrativních funkcích na hlavní poště v Praze. Koncem padesátých let musel odejít kvůli srdeční chorobě do invalidního důchodu. Své básně začal knižně publikovat od roku 1934 . Ve čtyřicátých letech se věnoval především próze a ke konci života tvorbě pro děti. Jeho poezie je námětově velmi bohatá . Významná je i jeho činnost osvětová a spolková (působil ve Společnosti přátel Lužice, pro Český rozhlas připravoval pořady o Lužici, pracoval v esperantském hnutí a také v Církvi československé.

Jindřich Cadík (10)

Profesor Jindřich Čadík byl vynikajícím historikem umění, dlouholetým úspěšným ředitelem Západočeského umělecko-průmyslového muzea v Plzni, pořadatelem četných výstav našich i zahraničních malířů a sochařů, ale i klasickým archeologem evropské úrovně. Zároveň působil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1944 byl zatčen gestapem a odsouzen k smrti za odbojovou činnost. V roce 1950 byl zatknut a odsouzen k dlouholetému žaláři komunistickým režimem. V 60. letech se vrací ke své práci, v roce 1970 spolupracuje na výstavě antického skla v Národním muzeu.