1441–1500 z 148132 Autoři
Henri Barbusse (21)
Henri Barbusse byl francouzský prozaik, levicově orientovaný novinář a politik. Proslavil se svým protiválečným románem Oheň. Jeho otec byl novinář a divadelní publicista. Matka zemřela, když Henrimu ještě nebyly tři roky. Studoval literaturu a filosofii v Paříži. Jeho učitelem na gymnáziu byl Stéphane Mallarmé. Do literatury vstoupil několika povídkami a sbírkou lyrických veršů s názvem Plačky vydanou v roce 1895. Vzbudila pozornost literárního kritika Catulle Mendèse, který se stal jeho ochráncem a povzbuzoval ho v další tvorbě. Roku 1898 se Barbusse oženil s jeho dcerou Hélyonou. Po skončení studií byl zaměstnán v tiskovém úřadě ministerstva vnitra. V roce 1897 se stal na Mendèsovu přímluvu divadelním redaktorem v nově založené politickém časopisu La Grande Revue. Jako publicista se zaměřoval na literární kritiku . Jeho první román, vydaný v roce 1903 pod názvem Prosebníci , zapadl. Po pěti letech vyšel jeho románový esej Peklo , který zaujal čtenáře novátorským zpracováním tématu vztahu člověka a společnosti ovládané kapitálem. Jeho talentu si povšimli i známí literáti France, Maeterlinck nebo Loti. V letech 1911–1914 spolupracoval s deníkem Le Matin, kam pravidelně psal krátké povídky. Jeho krátké prózy byly později vydány v několika sbornících: Nous autres..., Quelques coins du coeur , L’Illusion a L’Etrangère. Zásadní předěl v jeho životě byl rok 1914, kdy jako dobrovolník narukoval do první světové války. Bylo mu 41 let, prodělal tuberkulózu, ale věřil, že je třeba za mír bojovat. Brzy však z toho vystřízlivěl a chtěl mimo jiné vyvést z omylu i ostatní lidi. V bojových jednotkách pěchoty se zúčastnil bojů na frontách až do listopadu 1915. V zákopech a vojenských nemocnicích pak napsal svůj protiválečný román Oheň , který vycházel na pokračování v deníku L’O...
Více od autora
Helena Zmatlíková (31)
Helena Zmatlíková rozená Wehrbergerová byla česká malířka a ilustrátorka. Ilustrovala přibližně 250 knížek, hlavně pro děti. Studovala nejprve na soukromé Ukrajinské akademii u Grigorije Musatova, později přešla na Rotterovu školu kresby a propagační grafiky. Své studium dokončila ve škole volné a užitné grafiky, knižního a reklamního umění Officina Pragensis . Již během studií si přivydělávala jako módní kreslířka. Po studiích nejprve pracovala v ateliéru Melantrich, pak se osamostatnila, ale nakonec přešla pod nakladatelství Albatros jako jeho kmenová ilustrátorka. Soustavně se vydávání knížek s jejími ilustracemi věnuje nakladatelství Artur. Za své dílo získala řadu ocenění za nejkrásnější knížku. Podílela se i na Světové výstavě v Bruselu 1958. Známé jsou její ilustrace Honzíkovy cesty od Bohumila Říhy a dětských knížek od Eduarda Petišky. Podobně známé jsou i Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové. Mezi její nejoblíbenější knížky patřilo Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, Collodiho Pinocchiova dobrodružství a Malý princ od A. de Saint-Exupéryho. Kromě knih ilustrovala i mnoho leporel pro nejmenší. Pracovala i na animovaných filmech, například na večerníčku Domeček u tří koťátek. Knihy, které ilustrovala, byly překládány do mnoha jazyků a vycházely v zahraničí i s původními ilustracemi, takže je znají děti takřka na celém světě. Jejím synovcem je právník a politik Pavel Rychetský. Její syn Ivan Zmatlík byl ženatý s herečkou Kateřinou Macháčkovou, se kterou má dceru Helenu. Místem jejího posledního odpočinku je Vyšehradský hřbitov v Praze.
Více od autora
Hana Marie Körnerová (33)
Hana Marie Körnerová je česká spisovatelka. Používá pseudonym, její vlastní jméno je Hana Martinková. Patnáct let pracovala ve zdravotnictví, své zkušenosti v tomto oboru využila v knize Prosím vás, sestřičko. Toto dílo uspělo v literární soutěži Knižního klubu. Je vdaná, má děti. Od 90. let 20. století žije v Podkrkonoší. První kniha jí vyšla roku 1992. Knihy vycházejí v nakladatelstvích MOBA a Knižní klub. Za 46 let napsala 26 knih. Většina jejích knih se zabývá tím, jak obstát v nečekané nebo složité situaci, na kterou hrdinové příběhu nebyli výchovou či předchozím životem připraveni. Romány, které se odehrávají v historické kulise, jsou dobrodružné a napínavé. Knihy ze současnosti jsou skutečné příběhy s nezbytným minimem fabulace. Mezi její nejznámější díla patří rodinná sága Pán hor, jež se odehrává v 18. století.
Více od autora
George R. R Martin (31)
George Raymond Richard Martin . Jeho otec byl přístavní dělník. Měl dvě sestry. Navštěvoval Mary Jane Donohoe School a střední školu Marist High School. Začal psát jako velmi mladý, prodával příběhy o příšerách ostatním dětem ze sousedství za penny, a to včetně dramatického čtení. Později se stal fanouškem komiksů a sběratelem na střední škole a začal psát beletrii pro amatérské fanouškovské časopisy. Jeho první profesionální prodej se uskutečnil v roce 1970 , kdy mu bylo 21: The Hero prodán Galaxy, vydán v únoru 1971. Další prodeje následovaly. V roce 1970 získal bakalářský titul v žurnalistice na Severozápadní univerzitě v Evanstonu, Illinois, . Následně tamtéž dokončil magisterské studium žurnalistiky. Jakožto svědomitý oponent sloužil náhradní službu v letech 1972-1974 u VISTA při nadaci bezplatné právní pomoci okrsku Cook. Též dělal ředitele šachových turnajů pro Continental Chess Association v letech 1973-1976, a v letech 1976-1978 vyučoval žurnalistiku na Clarke College, Dubuque, Iowa. V 70. letech psal na částečný úvazek, zatímco pracoval jako dobrovolník u VISTA, šachový ředitel a učitel. V roce 1975 se oženil s Gale Burnick. Z bezdětného manželství se rozvedli o čtyři roky později. Martin začal psát na plný úvazek v roce 1979. V letech 1978-79 působil jako writer-in-residence na Clarke College. Po přesunu do Hollywoodu se zapsal jako story editor pro Twilight Zone na CBS Television . V následujícím roce se v CBS stává výkonným konzultantem pro Beauty and the Beast , za další rok jeho producentem a za další rok co-Supervising producentem. Byl výkonným producentem pro Doorways, pilotní projekt, který napsal pro Columbia Pictures Television, který byl zfilmován v letech 1992-93. Jeho současným domovem je Santa Fe v Novém Mexiku. Je členem Science Fiction & Fantasy Writers of America , kde působi...
Více od autora
František Křelina (27)
František Křelina byl český prozaik, básník a dramatik. Dětství prožil v Podhradí u Jičína. V roce 1922 dokončil studia na Učitelském ústavu v Jičíně a učil v Českém Dubu. Po obsazení Sudet Němci v březnu 1939 odešel do Prahy, kde učil na měšťanských a později jednotných školách až do roku 1951. Zde připravoval společně s Josefem Knapem a Jaroslavem Durychem výzvu českých spisovatelů k lidu, která však padla za oběť cenzuře. Roku 1945 krátce učil v Hradišti na Žatecku, ale vrátil se zpět do Prahy. V Praze byl 24. srpna 1951 zatčen; v červenci 1952 byl jako člen údajné prostistátní skupiny odsouzen za velezradu na dvanáct let vězení. Ve stejném vykonstruovaném procesu byli mezi jinými odsouzeni také Josef Knap, Jan Zahradníček, Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista, Ladislav Kuncíř a Ladislav Jehlička. V době věznění na Pankráci se s ním a J. Zahradníčkem a J. Knapem spřátelil dozorce Václav Sisel, který jim pomáhal. Také ukryl na své chatě značnou část rukopisů jejich básní a textů, a to až do r. 1968. Dne 10. května 1960 byl Křelina amnestován. Do roku 1964 pracoval jako stavební dělník v Praze a znovu se věnoval literární tvorbě. Jeho články otiskovaly v té době Zemědělské noviny a Lidová demokracie. Roku 1967 byl plně rehabilitován. Zemřel v Praze, pochován je ve Veliši u Jičína. Dne 2. července 1927 se František Křelina oženil s dcerou rolníka Annou Masopustovou . Manželé Křelinovy měli dvě dcery. Dcera Hana Pražáková byla též spisovatelkou. Roku 1936 obdržel státní ocenění a o dva roky později cenu České akademie věd a umění. František Křelina je sice považován za ruralistu, ale jeho texty nesou prvky i jiných uměleckých směrů a ruralismus u něj převládat pouze v období jeho rané tvorby, tedy během první republiky. Později se klonil pouze k utváření katolicky zaměřených textů. K jeho nejznámějším ruralistickým dílům pa...
Více od autora
František Čapka (27)
Doc. PhDr. František Čapka, CSc. , vystudoval obor bohemistika-historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Svou učitelskou dráhu započal na brněnských základních a středních školách. V roce 1975 nastoupil jako odborný asistent na katedru dějepisu brněnské Pedagogické fakulty. Zde byl pověřen výukou novějších a nejnovějších československých dějin, úvodu do studia dějepisu, historického semináře a regionálních dějin. V letech 1984−1990 působil jako vedoucí katedry didaktiky dějepisu a regionálních dějin Pedagogické fakulty. Vedle toho vyučoval rovněž na Filozofické fakultě brněnské univerzity. Od roku 2000 zastává funkci zástupce vedoucího katedry historie na Pedagogické fakultě. Čapkovo vědecké a pedagogické působení je plně spjato s katedrou historie Pedagogické fakulty. V jeho průběhu zastával několik významných funkcí: byl členem vědecké rady fakulty, členem kolegia děkana a krátkou dobu také proděkanem pro vědeckovýzkumnou činnost. Téměř deset let zastával rovněž funkci předsedy odborové organizace na fakultě. Jeho odborný zájem se promítal i do členství v metodických radách jak na úrovni města Brna a kraje, tak i v celostátních radách . V průběhu minulých let byl členem podoborové komise GA ČR, dosud je členem oborové komise FRVŠ. V letech 2003−2008 byl řešitelem dvou grantů GAČR, jejichž výstupem se staly dvě monografie . Od začátku vědecké i pedagogické dráhy se věnoval a dosud věnuje především novějším a nejnovějším československým dějinám a také problematice regionálních dějin. V celé řadě studií se zaměřil na dějiny spolků, korporací a organizací, přičemž v ce...
Více od autora
Francesca Simon (32)
Narodila se v Kalifornii, studovala v Oxfordu, a žije s manželem a dětmi v Londýně.
Více od autora
Emanuel Chalupný (32)
Emanuel Chalupný byl český pedagog, advokát, sociolog, spisovatel, jazykovědec. Zabýval se vztahem sociologie, filosofie a práva a usiloval o vytvoření přesného sociologického pojmosloví a sociologické metodologie. Byl spoluzakladatelem Sociologického ústavu, spoluzakladatelem a později předsedou Masarykovy sociologické společnosti, členem a viceprezidentem Mezinárodního sociologického ústavu v Paříži. Byl také významným veřejným činitelem ve svém rodném městě. Emanuel Chalupný studoval na táborském gymnáziu , již v té době se teprve sedmnáctiletý student jevil jako schopný vědecký talent a začal psát studie , které později použil k rozpracování. Maturoval v roce 1898 a ve studiích pokračoval na právnické a filosofické fakultě české univerzity v Praze . Jeho profesorem byl také Albín Bráf a T. G. Masaryk, který se stal pro studenta autoritou. Kladně hodnotil Chalupného nadání a schopnosti; přemluvil ho, aby vedl v tiskovém orgánu Masarykovy strany – redakci deníku Čas vnitropolitickou rubriku. Emanuel Chalupný také vstoupil do strany a byl zvolen do jejího vedení. Kvůli své tvrdé kritice šéfredaktora Času Jana Herbena se dostal do polemik s J. S. Macharem a 1904 demonstrativně vystoupil ze strany. Během studijního pobytu Chalupný stále udržoval čilé kulturní a politické styky s rodným Táborem. V roce 1903 ukončil studium promocí a stal se doktorem práv. JUDr. Chalupný vykonával právní praxi v letech 1904–1905 jako kandidát advokacie v Mladé Boleslavi u JUDr. Krouského a ve Velvarech u JUDr. Libicha, ale ani zde nepřerušil své styky s Prahou a Táborem. V letech 1906–1910 byl v Praze koncipientem u známého advokáta JUDr. Václava Boučka a poté u JUDr. Eduarda Kalabise, v té době také red...
Více od autora
David Lodge (21)
David Lodge je britský prozaik, dramatik, satirik a literární kritik. Jeho beletristické dílo většinou vychází z tzv. univerzitního románu. Ve svých prózách často paroduje klasiky moderní prózy. Po studiích a službě v armádě přednášel v letech 1960 – 1987 anglickou literaturu na univerzitě v Birminghamu, kde žije dodnes jako svobodný spisovatel. Jeho dílo zahrnuje jak humoristické romány , tak i literárněvědné práce a kritické eseje . Podobně jako jeden z hrdinů Hostujících profesorů přednášel Lodge v roce 1969 na Berkeleyské univerzitě v Kalifornii a je specialistou na Jane Austenovou a editorem kritických vydání jejích děl. Author, Author, 2004
Více od autora
Antonín Příhoda (12)
Narozen 2.11.1919. Ing., docent lesnické fytopatologie na vědeckém lesnickém ústavu Vysoké školy zemědělské, mykolog. Práce v oborech, publikoval též časopisecky.
Více od autora
Václav Černý (27)
Narozen 26. 3. 1905 v Jizbici u Náchoda, zemřel 2. 7. 1987 v Praze. PhDr., profesor srovnávacích dějin literatury, literární historik a kritik, bohemista, romanista, filozof, autor esejí, monografií, memoárů, překladatel z románských jazyků, autor esejů o románských literaturách.
Více od autora
Rudolf Ströbinger (22)
Rudolf Ströbinger byl novinář, publicista a spisovatel. Po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pracoval jako redaktor a zástupce šéfredaktora v Lidové demokracii, po srpnu 1968 emigroval do Německa, kde působil v československém vysílání Deutsche Welle a Rádia Svobodná Evropa a od začátku 80. let až do své smrti byl předsedou exilového PEN klubu německé jazykové oblasti. Po listopadu 1989 zůstal v Německu, psal do řady českých deníků a spolupracoval s Českým rozhlasem 6 a rádiem Impuls. Byl autorem i dvou desítek knih literatury faktu; zajímal se především o nejnovější dějiny, zejména o zpravodajské zákulisí první a druhé světové války a historii protinacistického a protikomunistického odboje . Zemřel v severoněmeckém městě Hage, kde dlouhá léta žil.
Více od autora
Renáta Fučíková (30)
Renáta Fučíková je česká výtvarnice a ilustrátorka, která se věnuje především tvorbě autorských knih o historii. Je nositelkou mnoha ocenění včetně několika Zlatých stuh, tří nominací na cenu Magnesia Litera, Grand Prix v Záhřebu 2018, zápisu na Čestnou listinu IBBY 1998 nebo ceny na Bienále ilustrací v Teheránu z roku 1997. Českou republikou byla v letech 2011–2013 třikrát po sobě nominována na prestižní Astrid Lindgren Memorial Award. Pochází z výtvarnické rodiny. Dětství prožila střídavě v Táboře a v Praze. Její dědeček, PhDr. František Kroupa, byl ředitel Husitského muzea v Táboře. Babička, Marie Kroupová, vystudovala UMPRUM a byla malířka. Matka, akademická sochařka Alena Kroupová, byla absolventkou VŠUP a patřila ke generaci EXPO 58, za svou keramickou tvorbu získala Zlatou medaili v Bruselu, ocenění v Montrealu a v Ósace; v posledních letech života se věnovala restaurování historické keramiky, reliéfů, zámeckých kamen Sestra, inženýrka Alena Lexová, působí jako architektka, věnuje se tvorbě interiéru a designového nábytku. Renáta Fučíková vystudovala v letech 1978–1982 gymnázium Wilhelma Piecka v Praze na Vinohradech . V letech 1982–1988 absolvovala VŠUP, ateliér Ilustrace a užité grafiky. V době studií se věnovala také dalším činnostem: hrála na dudy , v letech 1984 – 1986 působila v doprovodné hudební skupině divadla Sklep. V letech 1984–1987 byla členkou divadelní skupiny JELO, vedené režisérem Petrem Léblem. Roku 1986 nahrála skladbu „Hrály dudy“ se skupinou Pražský výběr. V letech 1993–1995 se podílela na vánočním koncertním turné skupiny Nerez. Od absolutoria na VŠUP v roce 1988 až do roku 2016, kdy nastoupila pedagogickou dráhu, byla na volné noze, nepřetržitě činná v oboru ilustrace. První významnější prací Renáty Fučíkové byly ilustrace ...
Více od autora
Radoslav Nenadál (20)
Radoslav Nenadál byl český spisovatel a překladatel anglojazyčné literatury, amerikanista a anglista, vysokoškolský pedagog. Narodil se 30. října 1929 v Šumperku, avšak už v dětství se s rodinou přestěhoval do Prahy. Tam posléze vystudoval angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po studiích začal pracovat jako vysokoškolský pedagog. Překládal do češtiny například díla Ernesta Hemingwaye, Trumana Capoteho či Johna Irvinga a dalších. Mezi jeho překlady patří i román Sophiina volba amerického prozaika Williama Styrona. V roce 1981 Nenadál získal Cenu překladatelské sekce za překlad knihy Jamese Thurbera Filozof a ústřice a rovněž Cenu nakladatelství Odeon za práci v oblasti americké literatury. V roce 2017 byl uveden do Síně slávy v rámci Cen Josefa Jungmanna, udělovaných Obcí překladatelů. Od 80. let 20. století také psal vlastní uměleckou prózu. Mezi jeho povídkové sbírky a romány patří Rakvářova dcera a jiné prózy , Přijď zpět , Dušinky , Gaudeamus či My tě zazdíme, Aido, dále Škorpión, Zahrada či Sešitky chrámové pěvkyně . V jeho dílech se objevovalo vysokoškolské prostředí, Praha nebo také tabuizované téma homosexuality. Publikoval také vědecké práce z oblasti literární kritiky a historie, učebnice, skripta a další texty.
Více od autora
Pavel Scheufler (26)
Pavel Scheufler je český publicista, historik fotografie a fotograf. Zabývá se převážně fotografií na území Rakouska-Uherska do roku 1918. Od roku 1990 přednáší historii fotografie na FAMU. V období 1992–2002 byl členem Rady Českého rozhlasu, v letech 1996–2012 spolupracoval s časopisem FotoVideo. Fotografii se věnuje již od mládí a zájem o proměny všedního života v průběhu času ho brzy přivedl k dějinám fotografie. Po studiích historie a archivnictví a muzeologie se specializoval na dějiny fotografie se zaměřením na střední Evropu, zejména české země. V letech 1970–1988 byl odborným pracovníkem Muzea hlavního města Prahy, 1988–1997 odborným pracovníkem Národního technického muzea v Praze. Roku 1982 začal vyučovat dějiny fotografie na Pražské fotografické škole, roku 1991 byl pedagogem na FAMU, od roku 1992 ve svobodném povolání. V roce 1984 se začal věnovat digitální fotografii a o rok později digitalizaci jako způsobu uchování historických fotografií. Na toto téma uspořádal již v roce 1989 dvě samostatné výstavy. V současnosti se věnuje připomínání méně známých historických fotografů prostřednictvím knih, výstav a stálých expozic , provádí odborné konzultace k dějinám fotografie a uchování fotografických památek , vyučuje dějiny fotografie na FAMU a na kurzech v Centru FotoŠkoda a účastní se projektů souvisejících se záchranou fotografického dědictví. Jako zálibu rovněž fotografuje a příležitostně píše verše a povídky. Udržuje velkou sbírku historických i vlastních uměleckých snímků, z nichž mnoho prezentuje na svých webových stránkách. V letech 1992 až 2002 byl také veřejně činný ja...
Více od autora
Ota Janeček (14)
Ota Janeček byl český malíř, grafik, ilustrátor a sochař. Pracoval na návrzích textilií, keramiky a spolupracoval i s filmem. V letech 1937–1939 studoval kreslení na Českém vysokém učení technickém v Praze u O. Blažíčka, C. Boudy a K. Pokorného. Po uzavření vysokých škol nacisty pracoval krátce v továrně na výrobu jízdních kol, potom studoval na pražské Umělecko-průmyslové škole , kterou však nedokončil. Byl členem SVU Mánes a SČUG Hollar. Po čistkách na počátku normalizace byl zbaven členství v SČVU a StB ho vedla jako nepřátelskou osobu. Zůstal ale členem Českého fondu výtvarných umění a často vystavoval v zahraničí. Jeho manažerem se stal někdejší náměstek ředitele ČFVU ing. Jiří Vobrázek, agent StB s krycím jménem František, který pravidelně podával informace ze zahraničních výstav organizovaných Art Centrem. Jeho první malířská díla byla poznamenána expresivitou typickou pro válečné období. V některých obrazech se objevuje inspirace Amedeem Modiglianim, ale od roku 1943 proniká do jeho děl i vliv kubismu. Již zde začaly krystalizovat okruhy jeho pozdější tvorby, především kresby dívčích aktů. Začíná rovněž poprvé samostatně vystavovat. Po roce 1948 objevuje postupně svůj osobitý, poetický styl s organickými, dekorativními prvky místy inspirovanými lidovým uměním a vycházejícími z motivů odpozorovaných v přírodě. V letech 50. se ještě dočasně vrací k realistickému pojetí obrazu, ale od následující dekády už jeho díla už přecházela do nefigurativních, florálních tvarů. V této době vzniká i jeho vrcholný malířský cyklus Trávy, což jsou jakási komorně pojatá přírodní zátiší. Později tvoří i další přírodní cykly – Staré stromy, Příměstské krajiny, Zimní krajiny, Krajina Českého středohoří či ještě kubisticky laděná Města, posouvá se ale i k abstraktnějším polohám maleb vegetativních symbolů viděných jakoby pod mikroskopem, tak jako v cyklech Organi...
Více od autora
Oldřich Syrovátka (24)
Narozen 21.2.1911 v Hranicích na Moravě, zemřel 8.4.1977 v Praze. Novinář, nakladatelský redaktor, básník, beletrista a editor literatury pro děti a mládež, překladatel z němčiny a polštiny.
Více od autora
Nina Bonhardová (14)
Nina Bonhardová, vlastním jménem Anna Urbánková , byla česká spisovatelka, novinářka a publicistka. Ve své tvorbě se věnovala především historickým námětům. Jejím synem byl klavírista Roman Bonhard . Nina Bonhardová se narodila v Żołyni v Haliči, kde byl její otec velitelem vojenské posádky . V Haliči také začala chodit do školy. V roce 1919 se její otec stal četnickým důstojníkem v Opavě a Nina Bonhardová zde v letech 1921–1925 vystudovala obchodní akademii. V roce 1926 se provdala a pak v Opavě pracovala jako úřednice pojišťovny. V roce 1940 se přestěhovala do Písku a v roce 1943 do Prahy, kde byla do roku 1945 zaměstnána ve Filmovém archivu. Roku 1946 se stala spoluzakladatelkou časopisu Vlasta, jehož byla poté šéfredaktorkou. Dále působila v redakcích několika časopisů , vedla týdeník Praha, pracovala v tiskovém odboru Ústředního národního výboru hl. m. Prahy a později se stala vedoucí propagačního oddělení náborového podniku tohoto úřadu. Od roku 1953 do roku 1962 působila jako účetní Státního nakladatelství technické literatury. Poté se zcela věnovala literární tvorbě a žila střídavě v Praze a v Třeboni, v Tylově domku. A po celé vlasti pořádala literární večery často v klavírním doprovodu svého syna Romana. Nina Bonhardová je především autorkou historických románů založených na bohatém ději. Ve svých dílech, orientovaných na nejširší čtenářské vrstvy, zdůrazňovala úlohu lidových mas v dějinách a stala se jimi dovršitelkou tradice české historické prózy v duchu Aloise Jiráska. Svou literární tvorbu začala ve 30. letech psaním povídek, kritik a článků do novin a časopisů . Její prvotina, básnická próza Písecké vánoce 1940, byla nacistickými okupačními úřady zabavena. Svůj první...
Více od autora
Miroslav Kučera (29)
Narozen 16. 3. 1936 v Praze. Kriminalista, spolupracovník Československé televize. Autor literatury non-fiction, detektivek ap. Emeritní podplukovník Centrály kriminální policie, autor a moderátor televizních pořadů Federální kriminální ústředny. Stálý spolupracovník časopisů Linka 158, Ring, nakladatelství Víkend, deník Expres a Rádia RIO. Publikoval rovněž v týdenících Signál, Krimimix a v měsíčníku Hot Line . Původním povoláním typograf, zabývající se amatérsky a později i profesionálně divadelní činností, externě spolupracoval s Policií České republiky a s Českou televizí. V 90. letech byl šéfem marketingu soukromé firmy KoJa, která mimo jiné poskytuje služby v oblasti ostrahy a ochrany majetku i osob. Románovou prvotinu Otrokyně lásky napsal v roce 1991.
Více od autora
Miroslav Janotka (2)
Narozen: 25.2.1927 Frenštát p. Radhoštěm, okr. Nový Jičín, zemřel: 12.12.1990 Praha. PhDr. etnograf; abs. FF UK Praha ; odbor. pracovník v Ústředí lid. umělecké výroby , věd. výzkum. pracovník Ú. pro etnografii a folkloristiku ČSAV . Zabýval se hl. tradiční i současnou rukodělnou výrobou, zejména řemesly zpracovávajícími dřevo, železo, bar. kovy, hlínu, rostl. i živočiš. vlákna.
Více od autora
Milan Codr (31)
Milan Codr byl český novinář, redaktor, publicista, spisovatel literatury faktu a televizní komentátor. Původně směroval k dráze hudebníka , vystudoval však na přání rodičů práva a získal titul JUDr. Přilákala jej však žurnalistika, psát začal již během základní vojenské služby po ukončení vysoké školy. Stal se vojákem z povolání, působil v armádním tisku. Zajímal se o vědu a letectví, později i kosmonautiku. V roce 1961 jako šéfredaktor vojenského populárního časopisu Zápisník navštívil Hvězdné městečko v SSSR a setkal se zde s Jurijem Gagarinem a Germanem Titovem. S těmi se pak přátelil celý život. V roce 1963 založil se svolením ÚV KSČ a Hlavní politické správy Československé armády, pod níž spadal, nový časopis pro kosmonautiku a raketovou techniku Radar. Byl koncipován jako čtvrtletní příloha Zápisníku a přispívalo do něj mnoho významných osobností . Časopis byl vydáván v letech 1963–1966. V roce 1970 se stal jakožto prověřený komunista šéfredaktorem časopisu Květy a také pravidelným komentátorem v Československé televizi, kde referoval o událostech v kosmu a kosmickém výzkumu. Časopis Květy se pod jeho vedením stal přitažlivým magazínem pro celou rodinu s celou řadou příloh – knihovnička Květů, časopis se stal i významným organizátorem společenského života – Plesy květů, Letecké dny Květů, cena Zlatý Květ pro významné osobnosti . Milan Codr se podílel i na vydávání časopisu Interpress magazin a založil při něm i edici Přemožitelé času, mapující životopisy slavných mužů a žen z nejrůznějších oborů lidské činnosti. Zemřel na třetí infarkt koncem roku 1996....
Více od autora
Leonid Maksimovič Leonov (30)
Leonid Maximovič Leonov byl ruský sovětský spisovatel a dramaturg, který hrál v literatuře významnou roli po více než 60 let. Jeho otec Maxim Leonidov Leonov, básník a novinář, carem i s rodinou vyhnán na Sibiř, do Archangelska. Leonidovi se zde líbilo a později se tamní kraj objevil v řadě jeho povídek a novel. V ruské občanské válce byl v armádě, nejprve jako voják, poté i jako novinář. Své literární prvotiny, zejména poezii podepisoval pseudonymem Lapoť. Po roce 1925 začal psát romány, z nichž řada byla brzy vydána v zahraničí. Mimo psaní knih se odhodlal v třicátách letech k napsání celé řady mnohdy velice úspěšných dramat. I nadále působil jako aktivní novinář, po válce psal např. o ochraně pracovního prostředí, ochraně přírody a památek, o estetice pracovních nástrojů. Jeho novely se zabývají etickými problémy Ruska mezi roky 1917 - 1941, je však nutno mít na paměti, že jeho pojetí těchto problémů je v rámci „socialistické morálky“. Celá řada jeho prací byla vydána v češtině. Po roce 1960 dostal možnost cesty po Americe a i tyto prožitky využil ve své tvorbě. Byl veřejně činný v mírovém hnutí, byl poslanec Nejvyššího sovětu. Roku 1967 dostal státní cenu SSSR, poté i Leninovu cenu a roku 1972 byl zvolen do Akademie věd SSSR a stal se také členem obdobné instituce v Jugoslávii. Uměl psát nejen knihy poplatné době, ale i romantické milostné příběhy, věnoval se starým legendám, napsal bajky i pohádky, desítky povídek různých žánrů. Mnohé z nich se dočkaly několika vydání
Více od autora
Lenka Procházková (27)
Lenka Procházková je česká prozaička, dcera Jana Procházky, signatářka Charty 77. Její prózy vycházely nejprve v ineditní edici Petlice a v zahraničí . Je autorkou několika románů, sbírek povídek, řady fejetonů a dalších litérárních děl a také aktivní členkou několika organizací sdružujících literáty. Je nositelkou medaile Za zásluhy I. stupně. Vystupuje dlouhodobě aktivně ve veřejném prostoru v Česku, a to včetně několika neúspěšných kandidatur na volené posty. Její veřejné vystupování je spojováno jejími kritiky s českým konzervativním, nacionalistickým a protiimigračním hnutím. Ve svých textech publikovaných převážně v nezávislých médiích se věnuje hlavně kritice současných poměrů v Česku a v Evropské unii. Vystupuje také proti katolické církvi a byla její hlasitou oponentkou v kauzách církevních restitucí a výstavby Mariánského sloupu v Praze. Její otec Jan Procházka byl spisovatel. Má dvě mladší sestry. Její sestra Iva Procházková je rovněž spisovatelka. Má tři děti se dvěma partnery - dvě dcery a syna. Otec zemřel předčasně roku 1971. Atmosféru jeho pohřbu popisuje ve svém fejetonu Děkovačka pro hrobníka. Po otcově smrti jako nejstarší ze tří dcer zdědila psací stroj. Své první fejetony v novinách uveřejňovala pod pseudonymem Lenka Burianová. Současně už jako svobodná matka dokončovala vysokoškolské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a starala se o svou dceru Mariu. Román Růžová dáma nabídla k vydání pod vlastním jménem. V té době však byla již signatářkou Charty 77, a proto kniha nevyšla. Růžová dáma byla poprvé vydána v samizdatové edici Petlice, což mělo pro autorku osudový význam - vznik přátelství se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Ten se stal na mnoho let jejím životním partnerem a otcem mladší dcery Cecílie a syna Josefa. Po samizdatovém vydání Růžová dáma vyšla v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a byla oce...
Více od autora
Karel Linhart (2)
Narozen roku 1932. PhDr., CSc., odborný asistent na katedře filosofie a sociálních teorií pedagogické fakulty. Práce v oboru.
Více od autora
Július Satinský (21)
Július Satinský byl slovenský herec, komik, dramatik, spisovatel a autor literatury pro děti. Július Satinský se narodil a celé dětství prožil v Bratislavě. Jeho rodina zde bydlela v Dunajské ulici. K Bratislavě měl velmi blízký vztah. Ovládal mnoho cizích jazyků. Herecké sklony se u něj projevovaly už v mladém věku a v roce 1958 vyhrál recitační soutěž Hviezdoslavův Kubín. Později vystudoval pedagogiku na střední pedagogické škole, profesi učitele však nikdy nevykonával. Jeho velkou touhou bylo herectví, na jehož studium nebyl přijat. Na Vysoké škole múzických umění studoval v letech 1962–1966 dramaturgii a jako dramaturg v letech 1964–1967 pracoval v Československé televizi v Bratislavě. Od roku 1959 spolu s Milanem Lasicou vystupovali jako komická dvojice v autorských pořadech. Účinkovali v Tatra revue a v Divadelnom štúdiu . Po roce 1968, v období normalizace, naráželi i s partnerem Milanem Lasicou na množství překážek a po zákazu činnosti na Slovensku působili dva roky v moravském divadle Večerní Brno a v letech 1972–1978 v operetě Nové scény v Bratislavě. V roce 1978 přestoupil do činohry Nové scény. Byl univerzální a tvořivou osobností a svůj talent rozvinul i jako autor velkého množství scének, dialogů, celovečerních programů, je též autorem několika knih s tematikou jemu blízkých vzpomínek na Bratislavu, oblíbených knih pro děti. Byl také přispěvatelem do mnoha novin a časopisů. Snad nejpopulárnější byl kabaretní program Ktosi je za dverami, ve kterém vystupoval společně s Milanem Lasicou. Spolu tu glosovali aktuální témata. Jeho první manželkou byla členka Baletu Slovenského národního divadla, tanečnice Lúčnice a překladatelka z angličtiny a španělštiny Oľga Lajdová. V roce 1985 zemřela – utonula při koupání v Karibském moři na Amerických Panenských ostrovech, kde je také pohřbena. Se svou druhou manželkou MUDr. Vierou Satinskou ...
Více od autora
Josef Petráň (23)
Josef Petráň byl český vysokoškolský učitel a historik, zaměřující se na 16.–18. století. Po absolvování Reálného gymnázia v Benešově vystudoval Filozofickou fakultu UK . V roce 1965 se zde habilitoval a byl jmenován docentem, profesorem se však mohl stát až v roce 1990. Působil na katedře československých dějin a vedle toho též v Ústavu dějin a Archivu Univerzity Karlovy, jejž v letech 1994–2005 vedl. V letech 1990–1994 byl prorektorem na Univerzitě Karlově a byl členem několika redakčních rad. Zaměřoval se především na české dějiny pozdního středověku a raného novověku a na dějiny Univerzity Karlovy. Významný byl jeho přínos regionálním dějinám, praktikovaný na případu rodného Podblanicka a chápaný coby nosná platforma pro národní dějiny viděné "zdola". S tím byl těsně spjat jeho zájem o dějiny zemědělství, českého lidu a hmotné kultury. Oceňována je i jeho role pedagoga, jehož semináři prošla řada dnes významných představitelů české historické obce. Vedle odborných publikací se podílel na sepsání několika učebnic. Dne 28. října 2008 jej prezident České republiky Václav Klaus vyznamenal Medailí Za zásluhy.
Více od autora
John Connolly (26)
Je autorem řady detektivek, se sympatickým detektivem Charliem Parkerem a také výboru tajemných povídek Nokturna. Získal cenu US Shamus Award udělovanou za detektivní romány a pravidelně přispívá do listu Irish Times. Žije v Dublinu. Více informací o autorovi naleznete na jeho webových stránkách: www.johnconnolly.co.uk
Více od autora
Jiří Šotola (21)
Jiří Šotola byl český básník, prozaik, dramatik, herec a divadelní režisér, kterého proslavily především jeho historické romány Kuře na rožni a Tovaryšstvo Ježíšovo. Po maturitě byl nuceně nasazen jako pomocný dělník ve slévárně v Plotišti nad Labem a začal studovat dramatické oddělení Státní konzervatoře, studia mohl dokončit – vzhledem k uzavření škol, jež se týkalo i konzervatoře – až v roce 1947. Po válce vystudoval herectví na DAMU ; souběžně byl zapsán na FF UK . Spolu s mj. Miroslavem Florianem a Karlem Šiktancem patřil mezi tzv. básníky všedního dne kolem časopisu Květen, kteří se snažili změnit tehdejší patosu plnou poezii a vrátit do ní realitu jako hlavní téma. Byl i šéfredaktorem Května, a to od roku 1958 do jeho zrušení, po němž pracoval v časopise Kultura a v Literárních novinách. V letech 1964 až 1967 byl také tajemníkem Svazu českých spisovatelů. Od roku 1970 měl zakázáno publikovat; v r. 1975 provedl „sebekritiku“ a jeho díla mohla opět vycházet. Jako herec a režisér působil v divadle v Hradci Králové. Šotolovu báseň Dezertér ze sbírky Za život zhudebnil v roce 1982 Jaromír Nohavica ). Přeložil několik básní B. Pasternaka, B. Sluckého.
Více od autora
Jiří Čihař (19)
Jiří Čihař byl český přírodovědec, zoolog, popularizátor, spisovatel, fotograf a překladatel. Dvounásobný držitel ocenění Českého literárního fondu, autor vědeckých a odborných publikací a přírodovědné populárně-naučné literatury. Narodil se v rodině ministerského rady JUDr. Jaromíra Čihaře a Jiřiny Čihařové, rozené Srncové, a měl sestru Evu. Navštěvoval obecnou školu Na Hladkově v Praze 4, později Akademické gymnázium v Praze Na Příkopě, poté Obchodní akademii v Děčíně a v Praze-Karlíně. Po maturitě v roce 1949 vystudoval na Karlově univerzitě v Praze Přírodovědeckou fakultu. Po studiích pracoval v letech 1955–1965 ve Státním rybářství v Praze, od roku 1966 v Univerzitní knihovně jako knihovník a biolog. Odborně zakotvil až v Národním muzeu v Praze, kde v letech 1966–1990 působil v zoologickém oddělení . Výzkumy prováděl zejména v České republice s důrazem na pražské okolí, Šumavu, Krkonoše, ale také na Slovensku . Cestoval pracovně a opakovaně na Balkán, Apeninský poloostrov, Nový Zéland a do Austrálie. Byl dvakrát ženatý, z těchto manželství měl dvě děti, Janu a Martina . Jiří Čihař je autorem asi patnácti populárně-naučných monografií o rybách, obojživelnících a plazech, z nichž byla řada přeložena do anglického, německého a francouzského jazyka. Dále napsal kolem 150 prací vědeckých, odborných a populárně-naučných, participoval na encyklopediích, je autorem cestopisu a fantasy povídek. Překládal z němčiny, především přírodovědeckou literaturu.
Více od autora
Jindřich Plachta (16)
Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle , byl český herec a spisovatel. Narodil se jako první dítě v rodině, měl dvě sestry. Jeho otec, montér a strojní zámečník v plzeňské Škodovce, nechtěl o herecké dráze svého syna ani slyšet. Mladý Plachta musel jít na plzeňskou obchodní akademii. V letech 1910–1911 byl s rodiči v ukrajinském Bachmutu , kde otec pracoval na výstavbě lihovaru. Zde Plachta chodil do ruské školy. Měl se z něj stát účetní. Později vzpomínal na svá studia: „Spíš by se našlo u krávy nadání ke hře na citeru, než u mne atom pochopení pro podvojné účetnictví.“ Během studií vystupoval Plachta potají v plzeňském divadle jako statista. A s přáteli založil ochotnický spolek Jaro. Po maturitě odešel pracovat do Krakova jako úředník ve filiálce Pražské úvěrní banky. Po říjnu 1918 se vrátil a zůstal v Praze, kde si našel se dvěma kamarády podnájem na Smíchově a pracoval na šekovém úřadu. V Praze vzniklo po první světové válce velké množství divadélek a kabaretů. Plachta začínal v kabaretu Satyr v hostinci U Znamenáčků. Jeho první role byla pražská klepna – paní Vůněslava Acetylénová. Po zániku kabaretu se nechal zaměstnat jako suflér v kabaretu Červená sedma. Podle pamětníků mu to však moc nešlo – napovídal příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval. Jenže obecenstvo řvalo smíchy. Proto ho šéf kabaretu Červená sedma Jiří Červený na Silvestra v roce 1921 angažoval opět jako bábu Acetylénku. Uplynulo jen několik měsíců a Jindřicha Plachtu uviděl král českých komiků Vlasta Burian. Jeho herecký projev se mu natolik zalíbil, že mu nabídl od poloviny 20. let nejdříve hostování, později i angažmá ve svém divadle. Podobně jako Jaroslav Marvan měl dělat „nahrávače“. Plachta si rychle získal přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci vyřešil Plachta odchodem z divadla. V sezóně 1925/1926 vystoupil pohostinsky a bez honoráře i ve třech reprízách hr...
Více od autora
Jaromír Pelc (19)
Jaromír Pelc je český básník 70. – 80. let dvacátého století, autor parafrází rockové poezie , knih o Osvobozeném divadle Jiřího Voskovce a Jana Wericha, o výtvarném umění , editor . Jeho básně zhudebnil a zpívá Vladimír Mišík. Maturoval v roce 1970 na gymnáziu v Praze-Žižkově. Poté v letech 1970–1972 studoval Fakultu sociálních věd a publicistiky Univerzity Karlovy a současně působil v redakci týdeníku Svět práce. Studium nedokončil . Od roku 1982 studoval na Vysoké škole politické ÚV KSČ obor moderní dějiny. Toto studium zakončil diplomovou prací Boj proti fašismu v letech 1933–1938 a kulturní fronta, doktorský titul získal v roce 1989. V letech 1972–1986 pracoval v týdeníku Tvorba jako redaktor přílohy LUK a literární přílohy Kmen. V letech 1987–1990 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. V letech 1990–1991 spoluvydával literárně-erotickou revue Sextant. V roce 1991 se stal majitelem Nakladatelství Niké, které vydávalo například časopis Rodinný lékař , fotografické publikace, ale také četné bibliofilské tisky. V poslední době se výhradně věnuje modernímu českému výtvarnému umění. S využitím archivů i sbírek, převážně vlastních, pořádá tematické výstavy v ČR a USA. Od roku 1993 byl souběžně také šéfredaktorem časopisu o nadacích a neziskovém sektoru Grant a předsedou představenstva i ředitelem akciové společnosti Questor, zabývající se organizací a správou neziskových institucí v ČR .
Více od autora
Ivan Binar (25)
Ivan Binar je český spisovatel a překladatel. V roce 1959 odmaturoval, poté studoval češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu na Pedagogickém institutu v Ostravě. Po absolvování tohoto institutu vyučoval na základní škole. Souběžně s tím pracoval v zájmovém centru mládeže, na konci 60. let se stal redaktorem časopisu Tramp, v době kdy zde působil šéfredaktor Jiří Goj - Gaučo. Od roku 1970 se stal šéfredaktorem - až do zákazu vydávání časopisu Tramp v březnu 1971 a publikoval v řadě dalších časopisů např. v Mladém světě. Po roce 1965 se významně podílel na ostravském studentském Divadélku pod okapem . V roce 1971 byl zatčen a odsouzen za pobuřování, kterého se měl dopustit při muzikálu Syn pluku. Vězněn byl až do roku 1973, po svém návratu se stal ineditním spisovatelem, kdy byl zaměstnán v několika manuálních profesích. Roku 1977 emigroval do Rakouska , kde působil jako překladatel a restaurátor keramiky. Roku 1983 se přestěhoval do Mnichova, kde se stal redaktorem rádia Svobodná Evropa. Roku 1994 se vrátil do Prahy, kde se stal spisovatelem na volné noze. V letech 2003–2004 byl předsedou Obce spisovatelů. V roce 2003 působil jako člen Rady České televize. V roce 2016 obdržel na návrh Rady města Plzně Cenu 1. června připomínající veřejné vystoupení Plzeňanů proti totalitnímu režimu v roce 1953 , za významný přínos k objasnění a prosazení principů demokracie, svobody a spravedlnosti a za důslednou obhajobu lidských práv a svobod prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize. A zařadil se mezi oceněné Laureáty Ceny 1. června Jeho dílo je ovlivněno Beat generation a rozvádí jejich myšlenku o nutnosti chránit si vnitřní svobodu, akorát ji staví do jiného světla. Tento jiný pohled mu umožňuje především přímá zkušenost s komunistickou diktaturou. V roce 2013 mu byla udělena Cena Václava Bendy....
Více od autora
Immanuel Kant (34)
Immanuel Kant byl německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední z představitelů osvícenství. Jeho Kritikou čistého rozumu začíná nové pojetí filosofie, zejména v epistemologii a v etice. Kant významně ovlivnil pozdější romantické a idealistické filosofy 19. století a novější filosofii vůbec. Kant se narodil jako čtvrté dítě ve zbožné pietistické rodině drobného řemeslníka a celý život prožil v okolí Královce ve východním Prusku ; z jeho osmi sourozenců se však jen čtyři dožili dospělého věku. Byl drobné až neduživé postavy, byl však velmi společenský a sám na sebe poměrně přísný. Od roku 1740 studoval na zdejší univerzitě filosofii, přírodní vědy a matematiku. Roku 1746 mu zemřel otec a univerzita odmítla jeho disertační práci, takže se řadu let živil jako vychovatel v okolí Královce. Po návratu na univerzitu vydal práci o „Obecných dějinách přírody a teorii oblohy“ a téhož roku se habilitoval spisem „O prvních zásadách metafyzického poznání“. Přednášel logiku, morální filosofii a metafyziku a jako úvod ke studiu filosofie fyziku, geografii a antropologii. V následujících letech odmítl několik pozvání na různé univerzity, až se roku 1770 stal profesorem logiky a metafyziky Univerzity v Královci, kde byl pak dvakrát rektorem. Roku 1787 byl přijat do Pruské akademie věd, v posledním období života měl však značné nesnáze s pruskou cenzurou. Kant se řídil přesným denním rozvrhem: vstával v pět hodin, dopoledne přednášel, k obědu často zval hosty a odpoledne chodil na procházku po známé „Cestě filosofů“. Pokud se ale líčí jako profesorský pedant, je to přehnané. Hrával velmi dobře karty i kulečník a ve společnosti byl velice oblíbený, zejména jako skvělý vypravěč. Také na jeho přednášky vzpomínali jeho žáci s nadšením: Kant byl vtipný a hlavně vedl své posluchače k samostatnému myšlení. Dožil se téměř 80 let a byl pohřben v K...
Více od autora
Holly Black (34)
Holly Blacková se narodila 10. listopadu 1971. Je to americká spisovatelka a editorka. Její nejznámější prací je patrně Kronika rodu Spiderwicků, která se stala velmi oblíbenou u dětí napříč státy, mj. i díky kresbám ilustrátora Tonyho DiTerlizzi. Žije s manželem v městečku Amherts v americkém státě Massachusetts. Kronika rodu Spiderwicků byla zfilmována, celovečerní rodinný snímek spatřil světlo světa v roce 2008. Kniha byla též předělána do formátu videohry. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Holly Black na anglické Wikipedii.
Více od autora
Hans Fallada (25)
Hans Fallada, vlastním jménem Rudolf Wilhelm Friedrich Ditzen byl německý spisovatel první poloviny 20. století.. Jeho pseudonym pochází z kombinace jmen postav z pohádek bratří Grimmů: Hans je z pohádky Hans im Glück a Fallada je jméno koně v pohádce Die Gänsemagd . Fallada se narodil roku 1893 v Pomořansku v Greifswaldu jako syn venkovského soudce. Roku 1901 byl jeho otec přidělen k Odvolacímu soudu v Berlíně, kde Fallada začal studovat na gymnáziu. Roku 1909 pokračoval ve studiu v Lipsku, když byl jeho otec přeložen k Nejvyššímu říšskému soudu. Na obou školách byl outsiderem a uzavíral se do sebe. Jeho roky dospívání tak byly charakterizovány rostoucí izolací, pochybnostmi o vlastních schopnostech a také sporem s otcem, který chtěl, aby se stal advokátem. V tomto období také vznikly jeho celoživotní problémy s drogami, zaviněné braním léků tišících bolest ze zranění, které utrpěl při vážné dopravní nehodě . Jeho rodiče jej poslali na osm týdnů na léčení do sanatoria ve městečku Bad Berka a pak roku 1911 na gymnázium do Rudolstadtu. Zde se seznámil s Hannsem Dietrichem von Neckerem a společně se rozhodli zinscenovat souboj a spáchat tak sebevraždu. Fallada souboj přežil a byl obviněn z vraždy. Posléze byl prohlášen za nepříčetného a obvinění bylo staženo. Školu musel ovšem Fallada opustit. Na začátku první světové války se přihlásil do armády jako dobrovolník, ale byl odmítnut. V letech 1917 až 1919 se na různých psychiatrických klinikách léčil ze své závislosti na alkoholu a morfiu. Do této doby se také datují jeho první literární pokusy. Roku 1920 vyšel jeho první román Der junge Goedeschal a roku 1923 další román Anton und Gerda . Následně prošel mnoha zaměstnáními. Pracoval na různých statcích nebo obchodech se zemědělskými plodinami, byl například ú...
Více od autora
Gabriele Praschl-Bichler (18)
Gabriele Praschl-Bichler se narodila roku 1958 ve Vídni. Po imatrikulaci na vysoké školy vystudovala francouzskou literaturu a umění, a později italskou literaturu a umění. V průběhu studia pracovala v divadle . Po promoci v roce 1983 získala titul PhDr., stále pokračuje v práci v divadle a mezitím spolupracuje jako odborná asistentka v uměleckých galerií a u vydavatelů. Od roku 1989 pracuje jako spisovatelka na volné noze, většinu času tráví bádáním v archivech. Je autorkou více než 20 knih o umění a kultuře. Nejvíce se věnuje tématu Habsburkové.
Více od autora
František Gellner (28)
František Gellner byl český básník, prozaik, kreslíř, malíř, karikaturista a ilustrátor, představitel tzv. generace anarchistických buřičů. František Gellner se narodil v Mladé Boleslavi v rodině nepříliš zámožného židovského obchodníka, cestoval s otcem jako kramář na pouti a díky tomu poznával pouťovou atmosféru, nalézal zde inspiraci. V rodném městě navštěvoval gymnázium. Po maturitě v roce 1899 dva roky studoval techniku ve Vídni. Od roku 1901 studoval na báňské akademii v Příbrami. Roku 1905 odjel studovat malířství do Mnichova a Paříže. V roce 1909 zahájil své studium na malířské akademii v Drážďanech, o rok později však znovu odjel do Paříže. Od roku 1911 žil v Brně, pracoval jako kreslíř v redakci Lidových novin, je autorem mnoha karikatur spisovatelů a novinářů. Později proslul také jako fejetonista a prozaik. Účastnil se rovněž politického života. Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914 narukoval do rakousko-uherské armády. Z Mladé Boleslavi byl odvelen na haličskou frontu. Pochod ho však vyčerpal a dne 13. září si nakonec lehl u silnice, kde čekal na svůj osud. Od té doby byl prohlášen za nezvěstného. Přesné datum a místo jeho úmrtí není známo. Od roku 1946 je po něm pojmenována ulice Gellnerova v městské části Brno-Jundrov. „Nechci se vyvyšovat, ale průkopníci nových směrů uznají, že já to byl, jež zavedl do českého básnictví moderní vymoženosti jako pivo, viržinka atd. Volný verš jsem si neoblíbil, je v něm málo citu. Proti upřílišněným požadavkům srdce je marno bojovat.“ Od svých současníků se odlišoval antiliterárností: Básničky se podobají písničkám, jsou jednoduché, mají krátké verše, většinou i krátké strofy, některá strofa se i opakuje jako refrén, nepoužívá obrazná pojmenování, ale pojmenovává přímo, básně mají písňovou formu. Gellnerovy verše jsou prosté, mají pravidelný verš i rým a blíží se prozaickému sdělení. Jsou n...
Více od autora
Filip Jánský (13)
Richard Husmann , publikující pod literárním pseudonymem Filip Jánský, byl český spisovatel, známý především jako autor románu s autobiografickými prvky Nebeští jezdci o životě českých bombardovacích letců ve Velké Británii za 2. světové války. Jako nadšený skaut se okamžitě po německé okupaci zapojil do odboje v organizaci Obrana národa, jíž byl v létě 1939 vyslán se zpravodajským posláním do Německa; odtud se dostal do Belgie a Francie. Tam jako řada dalších Čechoslováků, odcházejících do zahraničí bojovat proti nacismu, musel vstoupit do cizinecké legie; po vypuknutí války přešel do československých jednotek, s nimiž byl po pádu Francie evakuován do Velké Británie. Tam se stal příslušníkem čs. 311. bombardovací perutě Royal Air Force jako zadní střelec; roku 1944 přešel do SSSR k 3. československému bitevnímu leteckému pluku. Dvakrát byl v boji těžce raněn a přežil osm nouzových přistání v zasažených strojích. Po válce byl zaměstnán na ministerstvu dopravy, ale v roce 1948 byl propuštěn a jistou dobu musel pracovat jako pomocný dělník. Hned jeho debut Nebeští jezdci dosáhl mimořádné popularity, byl vydán slovensky, maďarsky, rumunsky, ale i ve Velké Británii a západním Německu a v roce 1968 zfilmován režisérem Jindřichem Polákem – viz heslo Nebeští jezdci. Jánského následující, podstatně méně známé knihy rovněž čerpají z jeho životních zkušeností nebo leteckého prostředí :
Více od autora
Fan Vavřincová (21)
Fan Vavřincová, vlastním jménem Věra Peigerová, provdaná Němotová, byla česká spisovatelka a autorka televizních scénářů. Podle jejího románu byl natočen například film Eva tropí hlouposti. Narodila se v Praze–Podolí, v rodině Vavřince Peigera , který se postupně vypracoval z účetního a disponenta až na ředitele firmy Česká cukerní. Po základní škole vystudovala gymnázium v Praze-Dejvicích. Po maturitě ještě dva roky studovala externě na filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde získala státnice z němčiny, francouzštiny a ruštiny. V dubnu 1935 se provdala za Bohumila Němotu , majitele likérky; svatba se konala v žižkovském kostele sv. Prokopa. Po sňatku žili manželé Němotovi na zámku Sudovice u Nového Knína, měli dvě dcery, Felicii a Ivanku. Psát začala už na gymnáziu, ve svých šestnácti letech . Do povědomí lidí vstoupila díky filmu režiséra Martina Friče , který byl natočen podle jejího námětu – knihy Patsy tropí hlouposti. Po roce 1948 nemohla až do konce 60. let publikovat a pracovala jako úřednice a účetní v Novém Kníně, Dobříši a Praze. Od roku 1957, kdy vyhořel zámek Sudovice, žila v Praze. Je pohřbena v Novém Kníně. Díla Fan Vavřincové mají výlučně zábavný charakter. Často se jednalo o románky pro ženy a dívky. Humor, nadhled a laskavost jejích příběhů si získaly širokou oblibu. Značnou část prací uveřejnila pod vlastním jménem Věra Němotová. Pseudonym Fan Vavřincová vznikl z otcova křestního jména Vavřinec a častého rodinného křestního jména František. Pod druhým pseudonymem Anna Lorencová vydala dívčí román Divoška Kim. Od roku 1936 se její příspěvky objevovaly v řadě časopisů, jako např. List paní a dívek , Pražanka, Ahoj, Pražský ilustrovaný zpravodaj, Hvězda. Po okupaci ...
Více od autora
Elena Ferrante (27)
Elena Ferrante je pseudonym italské spisovatelky a překladatelky. Její knihy, původně vydané v italštině, byly přeloženy do mnoha jazyků. Mezi její nejznámější díla patří Neapolská sága. Ferrante je autorkou půl tuctu románů, z nichž nejvýznamnější je tetralogie známá jako Neapolská sága, která vypráví o dvou vnímavých a inteligentních dívkách z Neapole, které se pokoušejí žít plnohodnotný život uvnitř kultury, která je plná násilí. Série se skládá z knih Geniální přítelkyně , Příběh nového jména , Příběh těch, co odcházejí, a těch, kteří zůstanou a Příběh ztracené holčičky , který byl nominován na italskou literární cenu Strega. Ferrante tvrdí, že "jakmile jsou knihy napsány, už nepotřebují svého autora." Opakovaně uvádí, že anonymita je předpokladem pro její práci a že uchování jejího pravého jména v tajnosti je jedním z klíčů úspěšného tvůrčího procesu psaní. Čtvrtá kniha z tetralogie Příběh ztracené holčičky se objevila v žebříčku 10 nejlepších knih roku 2015 podle New York Times. Navzdory tomu, že byla Ferrante uznána jako vynikající autorka románů v mezinárodním měřítku, uchovává si svou anonymitu již od vydání prvního románu v roce 1992. Spekulací o její pravé identitě bylo mnoho, většina z nich vznikla na základě informací, které Ferrante uváděla v rozhovorech nebo na základě analýzy informací čerpaných z jejích knih. V březnu roku 2016 vydal Marco Santagata, italský spisovatel, filolog a profesor na univerzitě v Pise, článek, který popisoval jeho teorii o identitě Ferrante. Santagatův dokument čerpal z filologické analýzy Ferrantina psaní, ze studie podrobného popisu města Pisy, o kterém ve svém románu píše a skutečnosti, že autorka disponuje odbornými znalostmi moderní italské politiky. Na základě těchto informací dospěl k závěru, že autorka žila v Pise, kterou ale roku 1966 opustila, a proto za pravděpodobného autora označil neapolskou profesorku Marcellu Marmo, která stud...
Více od autora
E. L James (21)
E L James je pseudonymem Eriky Mitchell Leonard , televizní produkční a manželky scenáristy a režiséra Nialla Leonarda, s nímž je více než dvacet let a má s ním dva pubertální syny. Ve svém reálném životě řídí Mini, má ráda cenově přijatelné bílé víno a Nutellu a nejvíc času jí zabere špinavé prádlo synů, kteří oba hrají ragby. V jejich londýnském domě není ani stopy po Červené mučírně z jejího románu, přesto jí manžel něžně říká Dračice. Studovala historii na University of Kent, psát chtěla už od dětství, snila o tom, že jednou napíše román, který způsobí poprask, ale kvůli rodině a kariéře své sny na čas odložila. Nakonec ale sebrala odvahu a pustila se do psaní svého prvního románu, Fifty Shades od Grey. Původně je psala jako fanfiction ságy Stmívání pod jménem Snowqueens Icedragons, to bylo v roce 2009. Úspěch, kterého její dílo dosáhlo na internetu, ji naprosto šokoval. Vtělila do něj podle svých slov svoji krizi středního věku a všechny své fantazie, které se zřejmě potkaly s fantaziemi mnoha žen po celém světě. Dokazuje to záplava e-mailů v její schránce, jejichž obsah je podobný: „Miluju vaší knihu. A manžel taky děkuje!“ Později změnila jména hlavních postav a v roce 2011 vydala Fifty Shades of Grey v nynější podobě. Erika Mitchelová Leonardová se publicitě spíš vyhýbá. Její agentka Valerie Hoskinsová říká, že autorka nemá zapotřebí dávat rozhovory, protože se její kniha prodává sama. Přesto Erika svolila k prvnímu veřejnému vystoupení v Británii, kam se dostalo 450 fanynek ochotných zaplatit 20 liber za vstupenku. Tam například prozradila, že musela zavolat do prodejny aut, aby se zeptala, zda mohou mít dva lidé sex v Audi R8. Prodejce řekl rezolutní „ne“. Autorka se však vypravila do autosalonu osobně a poté, co si do auta sedla, rozhodla se, že ano. Na otázku, zda její knihu četli její synové řekla: „Panebože, ne. To by mě zabilo a je taky.“ Naopak její dvaaosmdesátiletá matka je knihou nadšena. E. L. James a manželství O svém soukromí autorka ...
Více od autora
David Frej (22)
MUDr. David Frej Po ukončení lékařské fakulty pracoval jako internista. Na stáži v Londýně se rozhodl studovat ájurvédskou medicínu, celosvětově uznaný léčebný a preventivní medicínský systém. Absolvoval studia v Albuquerque v Novém Mexiku, v Rakousku a v indické Puně na klinice ájurvédské medicíny. Zároveň se věnoval výživě z pohledu západní i východní medicíny. Ve své praxi se zabývá léčbou nemocí, výživou, snižováním nadváhy, detoxikací a regenerací organismu. V nakladatelství Eminent vydal knihu Ájurvéda – medicína zdraví a dlouhověkosti. Pořádá semináře, ozdravné detoxikační, regenerační a relaxační pobyty. Pravidelně publikuje v měsíčníku Regenerace.
Více od autora
Daniela Kovářová (28)
Daniela Kovářová, rozená Šindlerová, je česká právnička a politička, bývalá ředitelka Justiční akademie, v letech 2009–2010 ministryně spravedlnosti České republiky ve Fischerově vládě. V letech 1979–1983 studovala na Gymnáziu Jízdárenská v Ostravě. Poté absolvovala Právnickou fakultu J. E. Purkyně v Brně , kde obhájila v roce 1987 titul doktor práv . V letech 1987 až 1989 byla členkou KSČ. V listopadu 1989 složila advokátní zkoušky. V letech 1990–2008 měla advokátní kancelář v Plzni, specializovanou v oborech trestního práva, rodinného práva a smluvní agendy. Mezi lety 1999–2005 působila jako předsedkyně Sekce pro trestní právo a obhajobu České advokátní komory . V období 2005–2008 byla předsedkyní Výboru pro výchovu a vzdělávání ČAK. Po pádu druhé vlády Mirka Topolánka na jaře 2009 byla ODS nominována do úřadu ministryně spravedlnosti ČR, kterou pak vykonávala ve vládě Jana Fischera až do června 2010. Na sklonku své ministerské činnosti byla mezi šesti osobami navrženými v Senátu do funkce ombudsmana; ve druhém kole tajných senátních voleb skončila čtvrtá s deseti hlasy, čímž se nedostala mezi dva senátní nominanty na funkci. V letech 2008–2011 také vedla Justiční akademii v Kroměříži; tu se rozhodla ke konci ledna 2011 opustit, prý z důvodu šikany ze strany Ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo však šikanu popřelo. Dále se chce vrátit do advokacie a zaměřit se na rodinné právo a související oblasti. Literární činnost: Přispívá do odborných periodik a denního tisku. Je také literárně činná. V roce 2008 pod pseudonymem Ida Sebastiani vydala knihu mysteriózních povídek s názvem Minutové povídky. Na podzim 2009 vyšla její druhá kniha „Láskyplné“ povídky. Rozepsané má Justiční povídky a Erotické povídky. Od roku 2009 je členkou Redakční rady časopisu Státní zastupitelství....
Více od autora
Dagmar Hilarová (18)
Dagmar Hilarová byla česká spisovatelka a básnířka. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala přes 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů. Její práce byly přeloženy do mnoha jazyků. Byla členkou Svazu spisovatelů a Syndikátu novinářů. 1943–1945 internována v koncentračním táboře, po válce dokončila střední školu. Pracovala v zemědělství, ve zdravotnictví a jako sekretářka filmové produkce. Psala verše, povídky, aforismy, texty k písním, epigramy a knížky pro děti. Její verše vyšly ve francouzštině, nizozemštině, němčině, angličtině, maďarštině a drobná próza v esperantu. Dětské verše byly zařazeny do knihy My Favourite Storybook v anglickém a německém vydání. Publikovala asi ve třiceti novinách a časopisech v zahraničí a účastnila se četných literárních pořadů a besed s posluchači. Zhudebněné texty byly uvedeny v Umělecké besedě v Praze v pořadu Šanson 77 – zpíval Rudolf Pellar – a jiné v interpretaci národního umělce Karla Bermana v NDR, vysílány rozhlasem a natočeny na gramofonovou desku. Jiné zhudebněné verše byly uvedeny v Klubu skladatelů, Klubu školství a kultury, Muzeu Bedřicha Smetany a ve Šternberském paláci . Na představeních se podíleli Ljuba Hermanová, Jaroslav Jakoubek a Petr Eben. Překládala také poezii západoněmeckých básníků a snažila se je uplatnit v českých novinách a časopisech . V pražské Viole byla uvedena tři pásma její poezie . Spolupracovala s československým rozhlasem. Dagmar Hilarová literárně zpracovala svoje záznamy z terezínského ghetta. Tato kniha, jejíž český originál se dočkal svého prvního vydání teprve v březnu 2012 , předtím několikrát vyšla v Nizozemsku a v Německu a dostalo se jí řady mezinárodních ocenění: Vinou neseriózního jednání nizozemské spisovatelky Miep Diekmannové nebylo dlouho známo, že autorkou je právě Dagmar Hilarová. (Po...
Více od autora
Christina Lauren (22)
Christina Lauren je pseudonym dvou autorek, Christiny Hobbsové a Lauren Billingsové. Na románu Božský bastard začala Christina Hobbsová pracovat v roce 2009 a pod názvem The Office zveřejnila první verzi na internetu, kde vzbudila ohromný zájem. Později ho s pomocí Lauren Billingsové přepracovaly a upravily do knižní podoby s titulem Beautiful Bastard. Kromě volného pokračování, Božský cizinec, doplňuje sérii ještě Božský hráč, který se v českém překladu objeví v červnu 2014. Přestože od sebe autorky odděluje celá Nevada, povídají si spolu i několikrát denně a shodnou se na tom, že Ruby Pumps je nejlepší barva laku na nehty všech dob, a kdyby mohly, proseděly by celý den na molu v San Clementu a pozorovaly oceán. Český Fan web Christiny Laurenové – http://beautifulbastard.rafejnet.cz/
Více od autora
Charles Théodore Henri De Coster (20)
Charles-Theodore-Henri De Coster byl belgický, francouzsky píšící spisovatel. Jeho nejznámějším dílem je Čtení o Ulenspiegelovi, o jeho rekovných, veselých a slavných příhodách a o Lammovi Goedzakovi v zemi Flanderské a jinde z roku 1867, v Česku vydané jako Pověst o Ulenspieglovi.
Více od autora
Cecelia Ahern (30)
Cecelia Ahernová je irská spisovatelka, autorka úspěšných knih, povídek a scénářů. Narodila se v roce 1981 do rodiny bývalého irského premiéra a žije v irském Dublinu. Vystudovala obor žurnalistika a mediální komunikace. V posledních letech se začíná prosazovat také jako televizní producentka. Svůj první román - "PS: Miluji tě" vydala v jednadvaceti letech, psát ho začala už ve svých čtrnácti letech. Román se okamžitě po uveřejnění stal mezinárodním bestsellerem a získal mnoho ocenění. Podle tohoto románu byl natočen i stejnojmenný film – režie Richard LaGravenese, 2007. Obrovský mezinárodní úspěch zaznamenala i její druhá kniha – "Kde končí duha" - a také její další romány, například "Kdybys mě teď viděla", "Cesta ze ztracena", "Díky za vzpomínky", "Dárek", "Vzpomínky na zítřek", "Dívka za zrcadlem" a "Až se život zeptá".
Více od autora
Carol Higgins Clark (24)
Carol Higgins Clarková píše detektivní příběhy, jejichž hlavní hrdinkou je soukromé očko, Regan Reillyová. Společně s matkou, Mary Higgins Clarkovou, napsala již také několik knih, z nichž dvě už vyšly i u nás. Carol Higgins Clarková působila také jako herečka, diváci ji znají z filmů, televizních seriálů a divadelních představení včetně filmové adaptace její matky \„Noční výkřik\“ . Mnoho let pracovala jako asistentka v redakci vydávající matčiny detektivní romány. Carol Higgins Clarková obdržela několik cen, nejhodnotnější jsou však patrně nominace její prvotiny s názvem Na palubě na cenu Agathy Christie a cenu Anthony.
Více od autora
Arnošt Černík (11)
Arnošt Černík byl český horolezec , cestovatel, publicista, spisovatel a překladatel. Zemřel při zemětřesení na úpatí hory Huascarán jako účastník československé horolezecké expedice Peru 1970 na Huandoy, kdy celý základní tábor, údolí i přilehlé město zavalila kamenná lavina. Působil v redakční radě časopisu Krásy domova, který vydával ČSTV.
Více od autora
Antal Stašek (32)
Antal Stašek, vlastním jménem Antonín Zeman, byl český spisovatel a právník. Narodil se jako první z deseti dětí v rodině písmáka Antonína Zemana st. Vystudoval gymnázium v Jičíně a Krakově, kde byl u svého strýce. Po získání maturity studoval práva v Praze a v Krakově. Během studia ještě učil na českém dívčím ústavu češtinu a dějepis. Pracoval též krátce v redakcích novin, přispíval např. do Národních listů, Květů. V roce 1866 univerzitu v Krakově dokončil a získal titul doktora práv. Následně působil jako advokátní pomocník v Kolíně a v Praze . V letech 1874–1875 působil v Rusku v Petrohradu jako soukromý vychovatel. Od r. 1877 působil jako advokát v Semilech a začal se angažovat také politicky. Zde se mu narodil syn Kamil Zeman později známý pod pseudonymem Ivan Olbracht, V letech 1889 až 1895 byl zemským poslancem za Národní stranu, byť v mládí „souzněl s mladočechy“. Do sněmu byl zvolen v zemských volbách roku 1889 za městskou kurii, obvod Lomnice, Nová Paka, Sobotka. Od r. 1913 žil v Praze-Krči v ulici U Kola čp. 173 a pokračoval ve své literární tvorbě. V letech 1919–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii respektive z ní vzniklou Československou národní demokracii. Mandát nabyl v prosinci 1919 místo Josefa Svatopluka Machara. V Praze nakonec i zemřel ve vysokém věku 88 let. Jeho dílo se týká Podkrkonoší. Byl velmi silně ovlivněn socialismem. Objevují se u něj témata, která byla v české literatuře mnohokrát rozvedena . A. Stašek je pravděpodobně jedním z prvních českých spisovatelů, kteří s těmito m...
Více od autora
Zuzana Bubílková (11)
Zuzana Bubílková , přezdívaná Bubu, je česká komička, televizní novinářka, publicistka a moderátorka. Jejími nejznámějšími televizními a divadelními pořady se staly politicky laděné satirické cykly, které připravovala společně s Miloslavem Šimkem. Narodila se v Gottwaldově manželům Bohumíru a Ludmile Bubílkovým. Své první roky prožila v Holešově, ale ještě během dětství se i s rodiči přestěhovala do Martina na Slovensku. Po ukončení studia žurnalistky v Bratislavě nastoupila jako redaktorka do hudebního měsíčníku Populár, než ji bylo v roce 1974 přiděleno místo v bratislavském studiu Československého rozhlasu, kde působila v pořadu Pozor, zákruta!. Po svatbě přijala příjmení Bohunovská a počátkem 80. let porodila syna Tomáše. Roku 1982 její manžel emigroval, následkem čehož přišla o místo v Československém rozhlasu a byla vyšetřována StB. Ve stejné době čekala druhé dítě, které následně potratila. Po rozvodu, který se táhl několik let, se vrátila ke svému rodnému příjmení. V Československé televizi společně s Otou Černým uváděla pořad Co týden dal. Po rozpadu Československa přesídlila do České republiky a pracovala v České televizi, souběžně s tím také v soukromém rádiu Frekvence 1. Z té doby pochází také její první kontakty s Divadlem Jiřího Grossmanna, kde zpočátku vystupovala v pořadech Miloslava Šimka nejprve pohostinsky, později pravidelně a systematicky. Od roku 1995 pak také pravidelně vystupovali se satirickým pořadem S politiky netančím na veřejnoprávní České televizi a později pod názvem Politické harašení aneb S politiky stále netančíme na TV Nova. Ve své divadelní činnosti na TV Nova pokračovala i po úmrtí svého jevištního partnera Miloslava Šimka. Kvůli nemoci ale musela na čas skončit. Na začátku roku 2008 se vrátila na ČT1 a moderovala pořad Co týden vzal. Ale v polovině roku 2008 její pořad zrušili kvůli narážce na Tomáše Cikrta. Od roku 2...
Více od autora
Vicki Lewis Thompson (23)
Píše již od svého dětství. Svou kariéru začala jako sportovní reportérka v místních novinách na střední škole, stala se novinářkou. Dělala rozhovory s parašutisty a fotografovala muže, kteří odebírají jed hadům! Svou první knihu prodala Harlequinu v červnu 1983 a od té doby tomuto žánru zůstala věrná. Vzpomněla si, jak se kdysi sama také vydala na lov manžela. Bylo to v době, kdy měla slabost pro kovboje a tak se vydala do westernové tančírny. Místnost byla plná chlapců v džínách s ocvočkovanými pásy, ve vysokých botách s ostruhami a stetsony na hlavách. Ona si však nakonec umluvila schůzku s jedním mladíkem, který tam byl ve sportovní košili a normálních kalhotách. A nejspíš si vybrala dobře, protože už jsou spolu osmadvacet let. Kromě psaní a čtení romantické literatury miluje Vicki dvě věci - smích a cestování. A protože má manžela, s kterým se dobře směje, a protože děti již odrostly a ona si pořídila laptop, může nyní všechny tyto tři své záliby provozovat současně. V češtině již Vicki Lewis Thompsonové vyšlo dvacet knih.
Více od autora
Václav Vokolek (27)
Václav Vokolek je český spisovatel a publicista. Narodil se jako syn katolického literáta a esejisty Vladimíra Vokolka. Po středoškolských a nedokončených vysokoškolských studiích pracoval jako zámecký správce, pracovník muzea a později restaurátor výtvarných děl zejména v severních Čechách; v roce 1975 si zvolil svobodné povolání. Po listopadu 1989 působil i v literárních redakcích, podílel se na založení nakladatelství Triáda, od roku 1995 vyučuje na pražské Vyšší odborné škole publicistiky. Roku 1999 byl jedním ze signatářů monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia, které sepsal spisovatel Petr Placák. Editorsky se věnuje literárnímu odkazu svého otce a kulturní historii českých zemí z pohledu duchovna. Intenzivně se věnuje také výtvarné tvorbě. Žije v Milovicích. Mikoláš Chadima, Milan Jakobec, Petr Piňos a Zuzana Dumková, Jakub Pech a David Peltán Jakub Pech Slunovrat Definice revoluce Pravidelná spolupráce s ČRo – Vltava a se stanicí Čro 6 Česko jedna báseň Uchem jehly rozhovory Sváteční slovo Projekt Mezi nebem a zemí – sedmidílný seriál Krajina v nás – dílo Václava Vokolka , režie Jan Maroušek Očarovaný les , režie Jan Maroušek Vnitřní místo , režie Jan Maroušek Sólo pro Island na texty z Očarovaných kamenů , režie Alena Krejčová Host, Souvislosti, Literární noviny, Tvar, Ateliér, Moderní analfabet, Proglas, Humus, Neon, Aluze, Regenerace, A2, Listy aj. Redaktorem časopisu Host a šéfredaktorem Souvislostí 1968 Litvínov, 1969 Gelsenkirchen, 1977 Praha, Blansko, 1978 Brno, 1979 Wrocław, Olesnica, 1980 Budapest, 1981 Wałbrzych, 1984 B...
Více od autora
Václav Vlk (19)
Václav Vlk proslul v současnosti především jako publicista, největší rozruch budí ve společnosti jeho názory týkající se odsunu Němců po druhé světové válce a články a knihy na toto téma, např. Krvavé dozvuky války. Ve své novinářské činnosti, reprezentované především deníkem Neviditelný pes, se stylizuje do role skutečného hlídacího psa demokracie, potírá tesknění po normalizaci a falešným sentimentem i cíleným přepisováním historie deformované vzpomínky. Vzděláním je ale především technik, specializující se léta na kamna a krby, čemuž také odpovídá většina jeho odborné knižní tvorby. Z tohoto typu publikací jmenujme Stavbu krbu, Kachlová kamna, Kachlové a selské sporáky nebo Pece na pizzu a chleba. Kromě dvou zmíněných okruhů vydal ještě několik knih anekdot. Píše odborné i populární články do tisku - Chatař, Domov, Lidová demokracie, Naší přírodou, Bydlení, Neviditelný pes a další. V 90. letech se podílelna přípravě televizního pořadu Receptář, který se týkal tématu vytápění. Spolupracuje s časopisy „Kachelofen und Kamin", „Baubiologie und Oekologie". Člen E F A -Europäische Feuerstätten Arbeitsgemeinschaft e.V. Je autorem odborných i populárních knižních titulů v nakladatelstvích Grada Publishing, a.s., ERA, XYZ, Československý spisovatel, Euromedia. Po vyučení provozní chemik, dále studia na SVVŠ, Ped. fak. UK a Institutu řízení. Praxe: dělník, mistr, učitel, vedoucí DS, vedoucí provozu tepelných zařízení. Od roku 1988 působí v soukromém sektoru. Používá rovněž jméno Václav Vlk starší.
Více od autora
Tom Hutchinson (31)
Tom Hutchinson učil angličtinu ve Velké Británii, Německu a Chorvatsku, a dělal kurzy pro učitele v mnoha dalších zemích po celém světě. Řadu let přednášel na Institutu pro vzdělávání jazyk Angličtina na Lancaster University ve Velké Británii.. Kromě psaní učebnic, mezi Tomovy zájmy patří řízení změn, rozvoj učitelů, výuka gramatiky. Ve svém volném čase hraje golf, rád se dívá na fotbal a filmy a hraje na elektrickou kytaru.
Více od autora