Všichni Autoři a témata

Josephine Schade-Hädicke (1)

Autorka románů pro ženy činná v letech 1912-1954.

Zdeňka Rottrová (1)

Prozaička.

Vladimír Solovjov (1)

Vladimir Sergejevič Solovjov byl vlivný ruský filosof, publicista, univerzitní učitel, teolog a mystik, blízký přítel F. M. Dostojevského. Jeho myšlení ovlivnilo mj. československého prezidenta T. G. Masaryka. Solovjovův otec byl významný ruský historik Sergej Michajlovič Solovjov , matka pocházela z ukrajinské rodiny a mezi jejími předky byl i básník a teolog Hryhorij Skovoroda. Na střední škole se Solovjov rozešel s pravoslavím, v němž byl vychován, a stal se nihilistou. Od roku 1869 studoval nejprve biologii, přes studium filosofie se však ke své víře vrátil. Po studijním pobytu v Londýně krátce přednášel v Moskvě, roku 1877 se přestěhoval do Petrohradu, kde roku 1880 promoval. Když roku 1881 veřejně požádal cara, aby amnestoval vrahy svého otce Alexandra II., musel se s univerzitní kariérou rozloučit a žil jako nezávislý spisovatel. Věnoval se pak více tradičním filosofickým tématům, epistemologii a etice. Jeho přítelem byl Włodzimierz Spasowicz, člen redakce časopisu Věstník Evropy , ve kterém Solovjov publikoval. V posledních letech připravoval se svým mladším bratrem nový překlad Platónových dialogů. Jeho asketický způsob života byl prý vzorem pro postavu Aljoši Karamazova v Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Zemřel ve velké chudobě. Solovjov byl hluboce věřící pravoslavný křesťan, zároveň ale viděl slabiny ruské církve, zejména její závislost na carovi a státu, a obdivoval římskokatolickou církev. Jeho hlavním cílem bylo podpořit ekumenické sblížení křesťanských církví, zejména pravoslaví a katolictví. Ve „Třech rozhovorech“ naznačuje utopickou představu sjednocení křesťanů i jejich zápas s Antikristem. Ideál duchovního sjednocení a spojení, které nacházel i v Bibli, chápal jako smysl pravoslavného pojmu soborn...

Růžena Machánková (1)

Spoluautorka bibliografie dějin dělnického hnutí.

Sławomir Cenckiewicz (1)

Polský historik, zaměřuje se na dějiny polské politické emigrace, Poláky v Americe, demokratickou opozici v Polsku, novinář, vysokoškolský pedagog. Autor politické biografie T. Katelbacha.

Michal Lukeš (1)

Michal Lukeš je generální ředitel Národního muzea, vystudovaný historik a slovakista. Po absolvování gymnázia pokračoval obory historie a slovakistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Těžištěm jeho zájmu se staly moderní české a slovenské dějiny. Moderním českým dějinám se na FF UK věnoval i během postgraduálního studia. Absolvoval stáže v Německu, Rakousku, Itálii a USA. Do Národního muzea nastoupil v roce 1993. Až do roku 1997 pracoval jako dokumentátor Oddělení novodobých českých dějin. V letech 1998–2001 byl náměstkem ředitele Divadla Bez zábradlí. Roku 2002, když mu bylo 26 let, ho ministr kultury Pavel Dostál jmenoval ředitelem muzea. V roce 2017 prosadil přes odpor některých politických stran a organizací odvážnou koncepci Panteonu Národního muzea a uvedl, že je čas na návrat k jeho původní koncepci a napravení tendenčních změn prosazených za komunistů.

Lucas Delattre (1)

Francouzský historik, novinář, dopisovatel žijící v Německu, autor historických dokumentárních biografií.

Muriel Blaive (1)

Muriel Blaive je francouzská historička, věnující se profesně dějinám komunismu v tehdejší střední Evropě, zvláště pak v tehdejším Československu. Vystudovala Institut politických studií v Paříži, kde pod vedením Jacqua Rupnika zpracovala práci zaměřenou na etiku a politickou činnost Václava Havla. Doktorát získala na pařížské École des hautes études en sciences sociales pod vedením historika Krzysztofa Pomiana. Disertační práci na téma Československo a rok 1956 obhájila v listopadu 1999. V letech 2001–2005 působila na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Zároveň byla v letech 2001-2003 postdoktorskou výzkumnicí ve Francouzském ústavu pro výzkum ve společenských vědách v Praze. V letech 2006-2013 působila na Ludwig Boltzmann Institutu pro evropské dějiny a veřejné sféry ve Vídni. V roce 2010 se v České republice ucházela o pozici ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů . Ředitelem se tehdy stal Daniel Herman. V letech 2013-2014 byla místopředsedkyní Vědecké rady ÚSTR. V letech 2014–2018 působila jako poradkyně ředitele ÚSTR pro pro výzkumné a metodologické otázky. V srpnu roku 2017 poskytla Muriel Blaive rozhovor redaktorce Veronice Pehe, zveřejněný v časopise a2larm.cz. Rozhovor vzbudil výraznou mediální odezvu, obzvláště pak tvrzení Blaive ve vztahu k archivům bývalé státní bezpečnosti, že „namísto aby přinášely důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání“. Přehled následných mediálních reakcí je dostupný na serveru Novinky.cz. ÚSTR se své pracovnice zastal v prohlášení publikovaném na jeho stránkách.

Bill Gertz (1)

Americký investigativní novinář a spisovatel.

Èduard Nikolajevič Burdžalov (1)

Autor publikací o Sovětském svazu a jeho dějinách.

Benjamin Vetter (1)

Německý zoolog a filosof švýcarského původu, vědec, překladatel, vysokoškolský pedagog.

Jaroslav Tumlíř (1)

Narozen 28.11.1902 ve Spech, zemřel 8.7.1977 v Praze. Herec, básně, hry, též pro děti.

Emilie Jahnová (1)

Emilie Jahnová byla česká pedagožka a spisovatelka. Rodiče Emilie byli Zdeněk Jahn , středoškolský profesor, chemik a Emilie Jahnová-Svátková , svatbu měli 15. ledna 1878. Měla tři sourozence: PhDr. Jiljího Jahna , MUDr. Jaromíra Jahna a Zdeňku Jahnovou. Emilie Jahnová se po úmrtí své matky 7. února 1910 v Plzni, vzdala svého dědického podílu ve prospěch rodiny. Po studiích se stala profesorkou reálného gymnázia a odborných škol českých ve Vídni. Kromě pedagogické činnosti se věnovala problematice lidovýchovné, menšinové a literární, ráda cestovala. Přispívala do českých novin a časopisů ve Vídni. Tam bydlela na adrese Fluchtgasse 8/11.

Philippe Chenaux (1)

Je profesorem dějin moderní a současné církve na Lateránské univerzitě v Římě. Jeho vědecká práce a knižní tvorba se zaměřuje na dějiny církve a církevního myšlení ve 20. století a v současnosti.

Adam Cyra (1)

Polský historik.

John T. Carney Jr. (1)

Julius Zerzer (1)

Rakouský spisovatel.

Sergej Aleksandrovič Nilus (1)

Sergej Nilus byl ruský spisovatel náboženských textů a vystudovaný právník, který se považoval za mystika. V roce 1905 publikoval první úplnou verzi falza Protokoly sionských mudrců a to ve formě závěrečné kapitoly knihy Velké v malém aneb Antikrist jako nastávající politická možnost, o příchodu antikrista. Zkrácená podoba protokolů byla vydaná již v srpnu a září 1903 v Kruševanových novinách Znamja . Jeho bratrem byl ruský životopisec, kritik a spisovatel Pjotr Nilus . Narodil se roku 1862 v Moskvě do málo nábožensky založené rodiny Alexandra Petroviče Niluse, jehož předci přišli do Ruska ze Švýcarska. Nilus byl vlastníkem půdy v gubernii Orel, kam v dětském věku Sergej Nilus jezdil na letní prázdniny. V letech 1873–1882 studoval moskevské gymnázium, po jehož ukončení nastoupil na Právnickou fakultu Lomonosovovy univerzity. Právo na vysoké škole absolvoval v roce 1886. Následně působil jako smírčí soudce v Zakavkazsku. Odtud se přestěhoval do západofrancouzského Biarritzu, kde žil s partnetkou Nataljou Chomarovskou až do vyčerpání majetku a rozchodu dvojice. Po pádu z koně se rozhodl splnit slib z dětství a navštívit Trojicko-sergijevskou lávru. Příklon k ruskému pravoslaví dokonalo setkání s biskupem Janem Kronštadtským, jemuž přičítal své uzdravení z krční infekce. Mezi lety 1901–1902 vydal knihu Velké v malém aneb Antikrist jako nastávající politická možnost. Reedice z roku 1905 obsahovala dvanáctou kapitolu v podobě Protokolú sionských mudrců . Tajné vyšetřování z nařízení ruského premiéra Pjotra Stolypina odhalilo, že se Protokoly poprvé objevili v pařížských antisemitských kruzích v období 1897–1898. V roce 1906 se Nilus oženil s Jelenou Alexandrovnou Ozerovou, dvorní dámou carevny Alexandry Fjdorovny. Následují rok se přestěhoval do kl...

Leo Strauss (1)

Leo Strauss byl vlivný americký politický filosof židovského původu, konzervativní kritik moderní filosofie. Strauss se narodil v konzervativní židovské rodině, po maturitě v Marburgu roku 1918 studoval filosofii a matematiku v Hamburku a po promoci roku 1921 pokračoval ve studiích ve Freiburgu a v Marburgu, mimo jiné u Edmunda Husserla a Martin Heideggera. Zde se spřátelil s Hansem-Georgem Gadamerem, Hansem Jonasem a Karlem Löwithem. V letech 1925-1932 vyučoval na Vysoké škole pro studium židovství v Berlíně, kde přednášel především o Spinozovi a Mosesi Mendelssohnovi. Zde se také seznámil se s Hannou Arendtovou, Walterem Benjaminem a Geršomem Scholemem. Na stipendijním pobytu v Paříži se seznámil s Alexandrem Kojevem a Alexandrem Koyrém. Po krátkém pobytu v Cambridge nastoupil roku 1938 na New School for Social Research v New Yorku a v letech 1949-1968 byl profesorem politické filosofie na Chicagské univerzitě. Roku 1950 odmítl nabídku nastoupit po Martinu Buberovi na Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě, přednášel tam však v letech 1954-1955 jako host. Po roce 1968 žil jako emeritus v Annapolis ve státě Maryland. Straussovo rozsáhlé dílo zahrnuje asi 160 publikací, z toho 30 knih. V první fázi svého života se věnoval hlavně židovským otázkám, napsal knihu o Spinozově kritice náboženství , vyrovnával se kriticky s teoriemi Karl Jasperse, Carl Schmitta a Maxe Webera a publikoval knihu o „Hobbesově politické vědě“ . Rokem 1935 začíná jeho kritika moderny, opřená o středověkou židovskou tradici, hlavně o Maimonida. Po příchodu do USA se plně věnoval politické vědě, napsal knihu „O tyranii“ , „Přirozené právo a dějiny“ a „Myšlenky o Machiavellim“ . V té době si již vydobyl obecné uznání a jeho knihy „Co je politická filosofie“ a „Dějiny politické filosofie“ se staly kánonickými díly americké politické filosofie. V posledním období se věnoval hl...

Jaime Balmes (1)

španělský filozof; kněz a profesor matematiky. Vycházel ze scholastických základů scotovského ražení. Jeho díla byla zejména v katolických kruzích vysoko oceňována a překládána: Protestantismus a katolicismus v jejich poměru k evropské civilizaci, Umění, jak dojíti pravdy , Filosofie budoucnosti.

Roger de Saint-Denis (1)

Jacek Matuszczyk (1)

Polský autor prací o radiokomunikacích, o výběru a montáži antén.

Gabriel Scott (1)

Norský spisovatel.

Heinrich Khunrath (1)

Byl německý lékař, alchymista a hermetický filozof.

Pavel Traub (1)

Narozen 1968. Redaktor a reportér, prózy.

Piero Verni (1)

Italský novinář a spisovatel, zabývá se Tibetem.

Viola von Wachendorf (1)

Autorka publikace o čaji.

Anna Freud (1)

Anna Freudová byla rakousko-uhersko-britská psychoanalytička židovského původu, dcera zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Je zakladatelkou egopsychologie a dětské psychoanalýzy. Jejím nejvýznamnějším konceptem jsou obranné mechanismy Ega a systém paralelních vývojových linií. Věnovala se též problému puberty a adolescence. Byla 99. nejcitovanějším psychologem ve 20. století. Narodila se ve Vídni jako šesté a poslední dítě zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda a jeho manželky Marthy Bernays. Freudová navázala především na otcovu práci Já a Ono z roku 1923, který se zde zabývá svým modelem psychických instancí . Svou pozornost nejprve soustředila na problém, jaké obrany užívá Ego v analytickém procesu vůči impulsům z Id , které psychoanalytická technika probouzí a vyvolává. Úkolem analytika bylo podle Freudové především interpretovat tyto obrany, odhalit je pacientovi, tím je zlikvidovat a přimět ho tak k náhledu, jaký pudový impuls ho vlastně trápí. Problém je, že některé obrany Ega jsou nevědomé, a také že některé obranné techniky jsou vrostlé přímo do charakteru člověka. Proto se interpretace soustřeďuje především na tyto aspekty Ega, a proto se také psychoanalýza vlivem Freudové pozvolna přetransformovala na ego-psychologii, neboť pudový impuls – původní předmět zájmu freudovské psychoanalýzy – prakticky zcela ustoupil do pozadí. Vrůstání obran do charakteru také umožnilo přesun pozornosti analytiků k normální osobnosti, klasická freudovská analýza se soustřeďovala naopak na psychopatologii. Své poznatky o obranách Ega Freudová shrnula především do přelomové práce Ego a obranné mechanismy z roku 1936, která je považována za jedno ze standardních děl o psychoanalýze. Zde rozlišila 10 základních obranných technik Ega: Na Freudové práce o obranách navázal zejména Ernst Kris a Joseph Sandler, který pracoval spolu s Freudovou na klinice v Hampsteadu a vypracoval zde diagnostický ...

Arthur Rich (1)

Teolog a odborník na etiku.

A. C. F Beales (1)

Publikace v oblastech: katolická církev; náboženská politika.

Rudolf Simek (2)

Rakouský germanista, filolog a literární vědec, specializuje se na německou mytologii a náboženství, vikingi a středověkou astronomii a kosmografii. Nyní působí v Německu.

Jakub Požár (1)

Jakub Požár je v český malíř, ilustrátor, grafik, designér. Jakub Požár absolvoval v letech 1988-1992 užitou grafiku na Škole uměleckých řemesel v Brně a poté v letech 1992–1998 vystudoval pod vedením profesora Jiřího Šalamouna obor ilustrace a grafika na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Roku 1995 absolvoval stáž ve fotografickém ateliéru Pavla Štecha a roku 1996 na anglické University of Hull. Po ukončení studia pracoval od roku 1999 jako grafik v Židovském muzeu v Praze, od roku 2001 jako Art Director v časopise Marketing & Media. Od roku 2003 spoluzaložil reklamní agenturu RelativeDesign v Třebíči. V letech 2007–2010 spolupracoval s časopisy Reflex a ABC. Zabývá se také grafickou úpravou knih, je rovněž autorem knižních ilustrací a obálek a také konceptů herních postav, pozadí a reálií počítačových her.

Jiří Štilec (1)

Narozen 15. 3. 1953 v Praze. PhDr., CSc., muzikolog, dramaturg, hudební pedagog a manažer, vydavatel a producent vážné hudby.

Karel Wenig (1)

Narozen 7.6.1906 v Praze, zemřel 9.12.1970 tamtéž. RNDr., profesor živočišné fyziologie, publikace z oboru.

Petr Skalický (1)

Publikace v oboru Elektronika a optoelektronika, elektrotechnika.

Lev Fedorovič Žegin (1)

Sovětský malíř, umělecký teoretik a pedagog.

Martin Míka (1)

Narozen v roce 1964. Chemik se specializací na anorganické materiály, vědec, vynálezce a vysokoškolský pedagog VŠCHT v Praze . Ve výzkumu zaměřen zejména na pokročilé skelné materiály, jejich technologie a jejich využití v průmyslu aj. Literatura a patenty v oboru.

Eva Zemanová (1)

Senior manažerka, daňová poradkyně. Věnuje se problematice zdanění nemovitých věcí.

Alena Samohýlová (1)

Narozena 1951. Ing., autorka rukodělných příruček o výtvarných technikách.

Václav Budovec z Budova (1)

Václav Budovec z Budova byl český politik, diplomat a spisovatel, významná postava politického a náboženského života českého stavovského státu ve 2. polovině 16. století a na počátku 17. století, příslušník rodu Budovců z Budova. Pocházel ze starého českého vladyckého rodu. Jeho otcem byl Adam Budovec z Budova, který se zúčastnil stavovského odboje proti císaři Ferdinandu I. Habsburskému roku 1547. Matka, Johanka z Chlumu, byla dcerou rytíře z Dobrovice u dnešní Mladé Boleslavi. Jako nadaný mladý šlechtic z rytířské bratrské rodiny nabyl Budovec v letech 1569–1571 vzdělání na univerzitě ve Wittenbergu. Na protestantských univerzitách v Německu, Nizozemí, Francii a Anglii strávil dvanáct let. Hojně pak cestoval po Evropě a navazoval přátelství s předními protestantskými teology, z nichž největší vliv na něj měl významný kalvinista té doby Theodor Beza. Od roku 1577 se stal Budovec hofmistrem u císařského vyslance v Cařihradu J. Sinzendorfa, a tak ke své znalosti mnoha cizích jazyků mohl připojit turečtinu a arabštinu. Po návratu do vlasti se oženil s Annou Zákupskou z Vartemberka. Vlastnili panství Mnichovo Hradiště, Zásadka, Hradec a Chocnějovice. Od roku 1584 Budovec působil jako rada apelačního soudu. Vykonával funkci císařského rady jak za císaře Rudolfa II., tak Matyáše Habsburského. V roce 1607 byl povýšen do panského stavu. Jako vlivný příslušník Jednoty bratrské ji statečně hájil proti nejrozmanitějším útokům a patřil tak i mezi významné představitele stavovské nekatolické opozice. Majestát císaře Rudolfa II. „O náboženské svobodě“ z roku 1609 byl vydán zejména jeho zásluhou. V české národní historii je znám jako jeden z předních účastníků stavovského povstání. V roce 1618 se účastnil druhé pražské defenestrace, avšak aktivně nezasahoval. Během povstání zastával funkci zemského direktora, královského komorníka a dokonce i prezidenta rady nad apelacemi, což však nemělo praktický význam, jelikož v d...

Anne-Marie Buttin (1)

Francouzská historička, věnuje se zejména antice.

Arthur Bolstein (1)

Arthur Bolstein, pôvodným menom Artúr Bolčo, je vytrvalý kritik Alberta Einsteina a jeho teórie relativity. "Čím viac som sa do nej zavrtával, tým viac som tušil, že ide o systémové znásilnenie prírody," tvrdí 36-ročný Košičan a dodáva, že to aj dokázal "ako prvý na svete bez použitia jedinej rovnice".

Majja Jakovlevna Bessarab (1)

Ruská spisovatelka a překladatelka, autorka biografických prací.

Jan Boček (1)

Autor publikace z historie obce Strančice a okolí, obecní kronikář.

Eva Pešková (1)

Narozena 5. 3. 1940 v Mladé Boleslavi. PhDr., pedagožka, autorka přehledů středoškolského učiva z matematiky a fyziky, učebnic, metodických textů, projektů a prací zaměřených na historii a propagaci Mladé Boleslavi.

Manuela Heider de Jahnsen (1)

Německá autorka prací o čínském léčitelství.

Mikuláš Koperník (1)

Mikuláš Koperník byl astronom, matematik, právník, stratég a lékař, římskokatolický duchovní a tvůrce heliocentrické teorie. Jsou po něm pojmenovány krátery na Měsíci a na Marsu a také prvek kopernicium s protonovým číslem 112. Rod pocházel z obce Koperniki u města Nysa. Mikuláš se narodil v Toruni v rodině kupce Mikuláše a Barbary rozené Watzenrode . Jeho rodným jazykem byla němčina. Po smrti otce se jej ujal strýc Lukáš Watzenrode, který byl v roce 1489 zvolen biskupem warminským. Díky úsilí strýce ukončil v roce 1491 farní školu sv. Jana v Toruni a zahájil studia na krakovské univerzitě, kterou zakončil v roce 1495. V roce 1496 začal studovat právo na univerzitě v Boloni, v roce 1500 absolvoval právnickou praxi v papežské kanceláři v Římě a v následujícím roce získal souhlas k zahájení studií medicíny v Padově spolu s pokračováním studia práva. V roce 1503 se ve Ferraře stal doktorem kanonického práva a v Padově ukončil lékařská studia a získal právo provádět lékařskou praxi. Na návrh fromborské kapituly se stal v roce 1507 osobním lékařem varmiňského biskupa. V témže roce zpracoval komentář k teorii pohybu nebeských těles, první náčrt heliocentrické teorie a rozšířil ho v četných dopisech. V roce 1510 přesídlil do Fromborku a sestavil mapu Warmie. Spolu s fromborskou kapitulou složil v roce 1512 přísahu věrnosti polskému králi Zikmundovi I. V roce 1513 na výzvu lateránského koncilu vypracoval a poslal do Říma vlastní projekt reformy kalendáře. Ve Fromborku si opatřil dům v místě příznivém k astronomickým pozorováním, kde vybudoval pozorovatelnu a shromáždil astronomické přístroje. V roce 1514 začal psát první knihu De Revolutionibus Orbium Coelestium. V letech 1516 ...

Martina Bečvářová (1)

Prof. RNDr. Martina Bečvářová, Ph.D., je pedagožkou Fakulty dopravní ČVUT v Praze a Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze. Zabývá se hlavně dějinami české matematiky, vydala několik knih.

Bernard Frankel (1)

Americký psychiatr, zabývá se skupinovou psychoterapií a problematikou sebevražd.

A. U Ramakrishnan (1)

Indický homeopat.

Claude Postel (1)

Francouzský historik. Autor románů.

Dagmar Tučná (1)

Narozena 4.3.1920, zemřela 1993 Dr., CSc., výtvarná teoretička a kurátorka, publikace z oboru keramické a textilní umělecké tvorby.

Wolfgang Janke (1)

Německý filozof.

Galopin Arnould (1)

Narodil se v Marbeuf v Normandii. Autor více než 50 dobrodružných, detektivních a sci-fi románů, převážně pro mládež. Roku 1918 získal za své dílo cenu Francouzské akademie. Jeho detektivní postava inspektor Allan Dickson si získal ve své době mnoho čtenářů a byl prototypem pro postavu Harry Dicksona belgického spisovatele Johna Raye .

Ivo Laval (1)

Uspořadatel knihy citátů.

Siegfried Sorge (1)

Německý autor naučné příručky o přírodě.

Zdenka Pludilová (1)

John Crace (1)

J. V Thomson (1)

Anglická spisovatelka.

Kateřina Maďarková (1)

Kateřina Pantovič se narodila ve Vrchlabí, ale dětství strávila v Karlových Varech. Po gymnáziu si pořídila dceru Justýnu, syna Eliáše, manžela Nikolu, dceru Salominu a úklidového robota Alfréda . Studium medicíny, práv, syntézy léčiv a filozofie předčasně ukončila ještě před přijímacím řízením. Pracovala jako moderátorka zpravodajství v rádiu i televizi. Její prvotinou je knížka pro děti Justýnka a asistenční jednorožec  a psaní by se ráda věnovala i v příštích letech. Až ji přestane bavit, nevylučuje, že se konečně něco opravdu naučí a začne se živit slušně. Není veganka.