961–1020 z 142798 Autoři
Karel Hais (32)
Karel Hais byl český anglista, tvůrce televizního kurzu angličtiny, učebnic a slovníků.
Více od autora
Josef Svátek (30)
Josef Svátek byl český novinář, kulturní historik a spisovatel, zejména historických románů. Svátek sice vystudoval reálné gymnázium v Ječné a následně roku 1858 České vysoké učení technické v Praze, ale pak se věnoval žurnalistice a historii. Byl vrstevníkem májovců a v mládí se přátelil s Adolfem Heydukem. Působil v redakci Pražských novin a Pražského deníku, psal také pro Prager Zeitung. Ve svých dílech zpracovával výsledky svého bádání v málo známých, nebo těžko přístupných archivech. Jeho prózy, týkající se zejména mocenské sítě jezuitů v Evropě a v Čechách, stavovského povstání a pobělohorských represí i revoluce v roce 1848, sympatizují s nekatolíky, vynikají množstvím historických a kulturních detailů a bohatým i fantastickým dějem. Ve srovnání s nejvýznamnějšími českými autory historických próz, Václavem Benešem Třebízským, Aloisem Jiráskem a Zikmundem Wintrem, náleží Josefu Svátkovi v tomto žánru druhořadé místo. Byl ovšem schopen též autorství odborných historických prací, některých dodnes využívaných, kdy navázal i na dílo zaneprázdněného profesora Antonína Rezka . Josef Svátek zemřel 9. prosince roku 1897 v Praze. Byl ženat s Antonií, rozenou Pechawetzovou pocházející z Prahy, se kterou se oženil 6. září 1860 a měl osm dětí, narozených v letech 1859–1870. Manželka Antonie Svátková, roz. Pechawetzová, zemřela 21. prosince 1871. Podruhé se Josef Svátek oženil s Antonií Pohlovou z Rychnova nad Kněžnou 21. října 1873. Měli jedinou dceru Klementinu, narozenou 23. listopadu 1877, která zemřela 26. listopadu 1877. Josef Svátek napsal několik svazků do pokračování Zapovy Česko-moravské kroniky:
Více od autora
Josef Sudek (29)
Josef Sudek byl významný český fotograf pražských motivů, ateliérových aranžmá, zátiší, reportáže, krajiny i reklamy. Začal fotografovat ve svých 17 letech. Svá vrcholná díla vytvořil ve zralém věku – poté, co rezignoval na vlivy moderních proudů. Ve 30. letech odrážely jeho fotografie především vnější svět a teprve od 40. let našel obratem k sobě samému svou nezaměnitelnou tvůrčí podobu, díky které je známý i v zahraničí. Tehdy začaly vznikat jeho proslavené pohledy z okna ateliéru a pozoruhodná zátiší, oboje zpracované kontaktním otiskem různě velkých negativů na pozitiv. Sudkovu práci nepřerušila ani válka, ani poválečný vnější tlak, který nutil umělce řídit se doktrínou socialistického realismu. V té době se Sudek naopak vrátil k piktorialismu, a v řadě svých prací předjímal pozdější vývoj fotografie k postmoderní syntéze, aby se tak stal stále živým zdrojem inspirace pro další generace. Spolu s Františkem Drtikolem, Jaroslavem Rösslerem a Jaromírem Funkem patří k nejvýznamnějším českým fotografům období mezi první a druhou světovou válkou. Je zároveň jedním z výjimečných avantgardních fotografů v Evropě. Josef Sudek se narodil 17. března 1896 v Kolíně, otci Václavovi a matce Johanně. O rok později se narodila jeho sestra Božena. Jeho otec, který byl malíř a dekoratér, zemřel 1. ledna 1899 na zápal plic. Sudek začal v letech 1902–1908 chodit do obecné školy v Nových Dvorech. Pak pokračoval dva roky na Královské zemské škole řemeslnické v Kutné Hoře. Po ní se v červenci 1910 zapsal do tříletého učení u pražského knihaře Františka Jermanna, kde také poprvé začal fotografovat. Roku 1913 ukončil studium a získal tovaryšský list Společenstva knihařů, kartonážníků, ozdobníků a pouzdrařů, se kterým nastoupil do zaměstnání u knihaře v Nymburku. Okolí Nových Dvorů a tamější „panoramaticky působící“ krajina nepochybně velmi ovlivnila jeho pozdější krajinářskou tvorbu. Bylo krátce před začátkem první ...
Více od autora
Jiří Karásek ze Lvovic (34)
Jiří Josef Antonín Karásek ze Lvovic, vlastním jménem Josef Karásek, byl český básník, spisovatel, kritik, překladatel a editor – jeden z hlavních autorů české literární moderny přelomu století, která navazovala na evropský novoromantismus 2. poloviny 19. století, na francouzský literární symbolismus a dekadenci. Jako kritik zastával krédo, že kritika má být uměleckou disciplínou, a jeho kritické dílo je oficiálně řazeno do žánru tzv. impresionistické kritiky. Ve 20. letech uspořádal ze své ředitelské funkce pražské Poštovní muzeum a jeho novou expozici v budově Karolina. Působil jako redaktor v uměleckých časopisech Moderní revue, Týn, Literární listy, Okultní a spiritualistická revue, Český bibliofil. Studijní zájem o okultismus uplatnil i jako zakládající člen martinistické lóže Simeon . Přídomek ze Lvovic ke svému jménu připojil na základě rodinné tradice, že je potomkem erbovní rodiny Lvovických ze Lvovic z Hradce Králové . Od roku 1901 se psal jako Jiří Karásek ze Lvovic . Narodil se v rodině drážního průvodčího Andrease Karáska a jeho manželky Anny, rozené Feitové . Měl 6 sourozenců, z nichž dva zemřeli v dětském věku. Pokřtěn byl jako Josef Karásek. Některé druhotné zdroje uvádějí „vlastním jménem“ Jiří Antonín Karásek nebo „občanským jménem“ Josef Jiří Antonín Karásek Na policejní přihlášce z roku 1900 je uveden jako Josef Georg. Po ukončení studia na Městské střední škole na Malé Straně v Praze roku 1890 pokračoval na bohoslovecké fakultě, kde strávil necelé dva roky. Poté žil rok v Bavorsku. V roce 1892 nastoupil jako úředník k poště, kde mj. jezdil ve vlakové poště do Vídně. V roce 1921 byl jmenován ředitelem knihovny ministerstva pošt a ředitelem Poštovního muzea a archivu. V roce 1894 založil společně s Arnoštem Procházkou časopis M...
Více od autora
Helena Kholová (23)
Helena Kholová byla česká popularizátorka přírodních věd, spisovatelka a překladatelka. Pracovala jako redaktorka v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců. Helena Kholová se narodila v roce 1932. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Krátce pracovala v biologické laboratoři Spolany v Neratovicích a poté se 9 let věnovala lesnickému výzkumu se zaměřením na ochranu lesa. V tomto oboru získala aspiranturu. Následně nastoupila do redakce časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců, kde pracovala jako odborná přírodovědná redaktorka. V psaní článků o přírodě a zvířatech byla velmi aktivní a měla neobyčejný rozhled i mimo biologické vědy. Zajímala se o historii chovu domácích zvířat a vzniku plemen hospodářských zvířat. Napsala množství popularizačních knih. Mezi jejími přáteli byly osoby spjaté mimo jiné s pražskou zoologickou zahradou jako Zdeněk Veselovský, Jiří Felix a Luděk J. Dobroruka. V 70. a 80. letech pořádala Dny ABC v pražské zoo. Její publikační a překladatelská práce pokračovala i po odchodu do důchodu.
Více od autora
Heinrich Böll (23)
Heinrich Böll byl německý spisovatel. Byl vychován katolicky a v odporu k násilí, ale později se od církve odvrátil. Po maturitě se vyučil knihkupcem. Poté studoval germanistiku a klasickou filologii. Druhou světovou válku strávil na frontě jako voják wehrmachtu. Díky svému křesťanskému přesvědčení odmítal vraždění a válku, a proto zůstal do konce své služby pouhým vojínem. Po válce byl v zajetí. Od roku 1951 se věnoval pouze literatuře. H. Böll hodně cestoval po Evropě, zajímavostí je, že srpen 1968 strávil v Praze. Poté v západním Německu mnohokrát ostře vystupoval proti okupaci Československa a snažil se podporovat tamější inteligenci za časů normalizace. Z toho důvodu byla jeho díla v Československu zakázána. V letech 1971–1974 byl prezidentem Mezinárodního PEN klubu. Roku 1972 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Po tomto spisovateli byla pro jeho životní postoje pojmenována Nadace Heinricha Bölla – Heinrich Böll Stiftung, organizace propojená s německou Stranou zelených . Jeho dílo velmi kriticky popisuje tehdejší Německo, účtuje s válkou, militarismem, zbrojením, mentalitou hospodářského zázraku, klerikalismem, pokrytectvím, pokřivenými vztahy mezi lidmi.
Více od autora
Friedrich Schiller (35)
Johann Christoph Friedrich von Schiller byl německý spisovatel, básník, dramatik, estetik a historik. Byl vedoucím představitelem německé klasiky a stal se čestným občanem První Francouzské republiky. Jeho dramatické dílo patetickým způsobem hájí svobodu a práva člověka a lidské bratrství. Jeho názory se utvářely pod vlivem Rousseaua, Lessinga a hnutí Sturm und Drang. V estetice vychází z Immanuela Kanta. Umění považoval za prostředek formování harmonické osobnosti, která svobodně tvoří dobro. Podle něj pouze umění pomáhá člověku získat skutečnou svobodu. Friedrich Schiller se narodil 10. listopadu 1759 v Marbachu ve Württembersku. Jeho otec se jmenoval Johann Kaspar Schiller a byl lékařem a důstojníkem ve službě vévody Karla Evžena Württemberského, který patřil k nejhorším tyranům své doby. Roku 1772 složil Friedrich Schiller zemské zkoušky a otevřel si tak cestu ke studiu. Ačkoliv chtěl studovat teologii, musel na rozkaz vévody nastoupit do vojenské akademie Karlsschule, aby se stal lékařem . Tam prožil celé mládí – žil zde od svých třinácti do jednadvaceti let. Za celou tu dobu neměl jedinou dovolenou, své sourozence neviděl ani jednou a své rodiče jen krátce při jejich návštěvách na akademii, u kterých ale byli přítomni i dozorci. Vojenský pořádek akademie zastupoval rodinu. Schillerův vývoj byl poměry na vojenské škole velmi ovlivněn, vzpíral se vojenskému drilu a jeho školní výsledky byly čím dál horší. Teprve poté, co se začal soustředit na medicínu , nabyl Schiller sebevědomí a začal na sobě usilovně pracovat. Nadšeně poslouchal přednášky profesora Abela, který vyučoval filozofii. Abel pobízel své žáky, aby sami mysleli, a pokoušel se z nich vychovat osvícenské a „dobré“ lidi. Popisoval jim ideu génia, který poslouchá jen své city a veškerá pravidla se mu protiví. Šestnáctiletý Schiller, který už léta psal básně a cítil, že býti básníkem je jeho životní povolání, poc...
Více od autora
František Buriánek (33)
František Buriánek byl český literární historik a kritik. Narodil se v Rokycanech, po maturitě na reálném gymnáziu v Klatovech v roce 1936 studoval v letech 1936–1939 a 1945–1946 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze češtinu a francouzštinu . V letech 1939–1942 byl vězněn v rámci akce „17. listopad 1939“ v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Za účast v národním odboji byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Po válce pracoval nejdříve jako dělník, po ukončení studia na knihovnické škole v Praze v letech 1946–1950 jako knihovník v Úřadu předsednictva vlády. V roce 1947 vstoupil do KSČ. V letech 1950–1955 byl zaměstnán jako knihovník, později jako vedoucí kulturního odboru Kanceláře prezidenta republiky, od roku 1950 externě vyučoval na FF UK, habilitoval se v roce 1955 prací Bezruč – Toman – Gellner –Šrámek, profesorem novodobé české literatury byl jmenován roku 1961. Titul CSc. získal v roce 1957 monografií Petr Bezruč, titul DrSc. v roce 1969 prací Generace buřičů. Katedru české a slovenské literatury vedl v období 1956–1972, proděkanem byl v letech 1960–1963. Na počátku tzv. normalizace byl vyškrtnut z KSČ , ale setrval jako profesor na katedře české a slovenské literatury a literární vědy FF UK. V roce 1981 odešel do důchodu. Literární kritiky publikoval v různých novinách a časopisech, například v Rudém právu, v Tvorbě, v Literárních novinách, odborné práce pak zvláště v České literatuře, Českém jazyku a literatuře. Redigoval měsíčník Impuls. Jako editor se podílel na vydání několika knih, například Česká poesie, 1951; J. Hora: Výbor z básní, 1954; F. Gellner: Má píseň ze sna budívá, 1955; V. Dyk: Opustíš-li mne, nezahynu, 1956; Patnáct májů (sb. z české a slovenské poezie 1945–1960, 1960; Čítanka českého myšlení o literatuře, 1976 Zabýval se českou literaturou 20. století, zvláštní pozornost věnoval české poezii...
Více od autora
František Bartoš (29)
Pedagog, jazykovědec, etnograf. Významná osobnost moravské vzdělanosti a kultury druhé poloviny 19. století, organizátor vědeckého a národního života na Moravě. Narodil se v Mladcové u Zlína. Obecnou školu navštěvoval ve Zlíně, i přes nedostatek prostředků pokračoval ve studiu na gymnáziu v Olomouci. Už zde se aktivně účastnil národního a literárního dění ve spolku Uměna. Na univerzitě ve Vídni vystudoval klasickou filologii a češtinu. Potkal zde pedagogy, kteří ho trvale ovlivnili: filologa F. Miklošiče a moravského historika a jazykovědce A. V. Šemberu. Navázal kontakty se studenty slovanských národností a stal se členem slovanského spolku Morava. Po studiích ve Vídni vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, německém gymnáziu v Olomouci a německém katolickém gymnázium v Těšíně. Z Těšína odešel do Brna, kde působil téměř třicet let, nejprve jako profesor na slovanském gymnáziu, od roku 1888 jako ředitel na nižším českém gymnáziu. Po příchodu do Brna se aktivně účastnil kulturního i společenského dění. Byl zakládajícím členem Ústřední Matice školské, ředitelem a protektorem ústavů Vesny, v devadesátých letech působil jako člen zemské školní rady, byl členem Matice moravské , Filharmonické besedy, Musejního spolku, Sokola, Čtenářského spolku v Brně a dalších. Uznáním jeho práce bylo členství v Královské české společnosti nauk , čestné předsednictví Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895 i jmenování členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění . Za jeho práci se mu dostalo poct i v zahraničí, když v roce 1890 carská Akademie nauk v Petrohradě udělila cenu Kotljarevského jeho dílu Dialektologie moravská. Po celý život se věnoval pedagogické práci, která se mu stala naplní života. Svým žákům imponoval rozsáhlými vědomostmi, ryzím charakterem, i publikačními úspěchy. Vychoval celou řadu budoucích literátů ...
Více od autora
François Mauriac (27)
François Charles Mauriac ) byl francouzský romanopisec, esejista, dramatik, básník a novinář, nositel Nobelovy cenu za literaturu za rok 1952. Je jednou z největších osobností dlouhé řady francouzských katolických spisovatelů. François Mauriac se narodil jako nejmladší z pěti dětí v zámožné bankéřské rodině. V jeho necelých dvou letech mu zemřel otec a od té doby o děti spolu s matkou pečovali prarodiče. Matka byla velmi zbožnou katoličkou a François byl proto v sedmi letech poslán do školy Mariánského řádu Collège de Grand-Lebrun na předměstí Bordeaux. V Bordeaux pokračoval i v univerzitních studiích, které zakončil v roce 1905. V roce 1906) pak Mauriac odešel do Paříže, kde se připravoval na přijímací zkoušky na École Nationale des Chartes, kam byl přijat v roce 1908. Příliš dlouho se však na této škole nezdržel – po několika měsících jí opustil na základě pevného rozhodnutí zasvětit svůj život literatuře. Své první dílo, básnickou sbírku Les mains jointes vydal hned v následujícím roce , další sbírku básní Adieu à l'adolescence pak v roce 1911. Poté se zaměřil spíše na prózu, v roce 1913 vydal svůj románový debut L’Enfant chargé de chaînes a postupně si osvojil svůj typický velmi poetický a sugestivní styl psaní. Jeho rané práce patří současně do období jeho osobní mladistvé spirituální krize, kdy trpí pocitem, že křesťanské duchovní zaměření člověka je potlačujícím faktorem přirozených lidských potřeb. Téma boje mezi city a rozumem, resp. touhou a odpovědností uvnitř člověka se tak stává ústřední problematikou Mauriacových děl i do budoucnosti, ovšem již v mnohem hlubším rozměru. Po skončení první světové války, během které sloužil na Balkáně jako příslušník Červeného kříže, vydal Mauriac v roce 1922 sbůj další román Le baiser au lépreux , který byl jeho prvních výrazným úspěchem. Další Mauriacovy práce byly...
Více od autora
Egon Hostovský (25)
Egon Hostovský byl český prozaik, redaktor a novinář. Narodil se ve východočeském Hronově v továrnické rodině se židovskými kořeny jako nejmladší z osmi dětí. Studia započal na náchodském reálném gymnáziu, zde také ve studentském časopise publikoval své první texty pod pseudonymem H. Noge. Po maturitě začal roku 1927 studovat Filozofickou fakultu UK, v roce 1929 krátce navštěvoval univerzitu ve Vídni. Studium roku 1930 předčasně ukončil a až do roku 1937 pracoval postupně v různých pražských nakladatelstvích, většinou jako lektor – v roce 1930 se též podílel na překladu románu svého bratrance, rakouského spisovatele Stefana Zweiga, který vyšel o rok později pod názvem Dobrodružství života . V období 1937–39 pracoval jako úředník československého ministerstva zahraničí. Roku 1939 ho vlámský a holandský PEN klub pozval na propagační přednáškové turné po Beneluxu, kde ho zastihla zpráva o okupaci Československa. Hostovský zvolil emigraci a po trase Brusel – Paříž – Lisabon se dostal v únoru 1941 do USA. Usadil se v New Yorku a vstoupil do služeb tamějšího československého konzulátu. Ve své vlasti se znovu objevil až v roce 1946, o rok později se vrátil s úmyslem zůstat natrvalo a začal znovu pracovat na ministerstvu zahraničních věcí. Únorový převrat však znamenal změnu situace, a Hostovský opět odešel z Československa: roku 1948 odjel jako legační tajemník ministerstva do Norska. Po krátkém pobytu v Norsku pak pokračoval do své druhé americké emigrace, v níž žil od roku 1950 až do smrti . V roce 1957 získal americké občanství. V Americe se živil jako učitel češtiny, poradce pro evropské literatury a novinář , spolupracoval také jako redaktor s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa . Posléze se etabloval jako p...
Více od autora
Aleš Palán (32)
Aleš Palán je novinář, publicista a spisovatel. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. V druhé polovině osmdesátých let pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice Vedl kurzy tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého a Vysoké škole kreativní komunikace. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesii Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Za knihu rozhovorů Kdo chodí tmami dostal výroční cenu Českého literárního fondu, jeho rozhovory s Vítem Tajovským, bratry Reynkovými a s Ludvíkem Armbrusterem obsadily první místo v anketě Dobrá kniha Katolického týdeníku. Rozhovory s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku. Jeho zatím poslední spis Jako v nebi, jenže jinak: nová setkání se samotáři z Čech a Moravy, obsahující rozhovory se solitéry z celé republiky, vyšel koncem roku 2019. Od února 2018 do března 2019 byl ředitelem nakladatelství Kalich. Nyní na volné noze.
Více od autora
Vlastimil Vaněk (19)
Zahradní architekt. V letech 1946-1950 vedl v rodinném podniku trvalkové odvětví. Po likvidaci závodu pracoval v chrudimském cukrovaru. V letech 1956-1958 byl samostatným vědeckým pracovníkem ve Výzkumném ústavu místního hospodářství v Praze. V r. 1958 založil a do konce 60. let vedl nové odvětví - šlechtění trvalek a výrobu osiv. Napsal velké množství publikací z oboru zahradnictví a okrasného rostlinstva. Byl přispivatelem řady odborných časopisů - Chataře, Zahrádkáře, Domova. K jeho zájmům patřilo také malování, umělecká fotografie a hudební skladba.
Více od autora
Vlasta Burian (18)
Vlasta Burian byl český herec, komik, zpěvák a filmový režisér, proslulý svým komediálním talentem a ve své vlasti často označovaný jako "král komiků". Josef Vlastimil Burian se narodil 9. dubna 1891 v Liberci, který byl tehdy součástí Rakouska-Uherska, a stal se významnou osobností české kultury v období mezi dvěma světovými válkami. Jeho kariéra zahrnovala různé formy zábavy včetně divadla, filmu a hudby. Burianův jedinečný styl humoru a jeho schopnost navázat kontakt s publikem z něj učinily oblíbenou osobnost. Ve 30. a 40. letech 20. století hrál v mnoha filmech, které jsou dodnes považovány za klasiku české kinematografie.
Více od autora
Viktor Fischl (27)
Viktor Fischl , hebrejským jménem Avigdor Dagan, , byl český, židovský a izraelský básník, prozaik, překladatel a publicista. Viktor Fischl se narodil 30. června 1912 v Hradci Králové, kam se jeho rodiče přistěhovali z moravsko-slovenského pomezí. Otec Mořic Fischl byl knihvedoucí, matka Frieda byla rozená Ehrensteinová, oba příslušeli do Uher. Po maturitě na gymnáziu vystudoval sociologii a práva na Karlově univerzitě v Praze. Po studiích od roku 1933 pracoval jako novinář na volné noze, přispíval do Českého rozhlasu, byl redaktorem sionistického týdeníku Židovské zprávy a parlamentním sekretářem menšinové Židovské strany, začal se zajímat o literaturu, psal své první básně, vydané v sbírkách Člověk na mezi, Jaro, Kniha nocí a Hebrejské melodie. V roce 1938 stihl promovat na doktora práv a oženit se se Stellou Bergerovou. Fischl dobře sledoval, co se s Židy provádělo ve 30. letech v Německu, nejistotu vystřídalo rozčarování z Mnichova a vztek, proto hned v roce 1939 emigroval s ženou a dětmi do Londýna, kde začal pracovat pro zahraniční odboj. V Benešově exilové vládě zajišťoval komunikaci s britským parlamentem a řídil propagaci československé kultury. Do začátku září, než vypukla válka, zachránil z protektorátu asi dvě stě lidí, kterým v Londýně opatřil britská víza a zajistil pro ně v Anglii přijetí. V dubnu 1939 byl v Londýně představen Janu Masarykovi, který ho už předtím znal z jeho básní. Když Benešova exilová vláda přesídlila po obsazení Francie v roce 1940 z Paříže do Londýna, nabídl mu Masaryk, jenž byl nově jmenován ministrem zahraničí, místo na svém úřadě. Tak se začalo rozvíjet přátelství, které trvalo až do Masarykovy smrti v roce 1948. Až do konce války pak Fischl pracoval jako vedoucí oddělení pro kulturní propagandu v informačním odboru čs. exilového ministerstva zahraničí a jako styčný úředník mezi čs. vládou v exilu a čs. výborem anglického parlamentu. Působil také jako ...
Více od autora
Věra Nosková (29)
Věra Nosková , je česká spisovatelka, novinářka, propagátorka vědy a kritického myšlení. Brzy po narození se s rodiči přestěhovala do Strakonic v jižních Čechách, kde žila do dvaceti let. Vystudovala zde gymnázium, později studovala při zaměstnání Střední pedagogickou školu v Praze. Do roku 1990 vystřídala asi 16 zaměstnavatelů a mnoho profesí . Nejdéle byla učitelkou v mateřské škole a noční vychovatelkou v Domově mládeže Haštalská v Praze. Po roce 1989 začala pracovat jako novinářka a externí rozhlasová redaktorka. Od roku 2003 se věnuje psaní beletrie. Ve vlastním nakladatelství vydává populárně vědecké publikace významných členů občanského sdružení Sisyfos, prózu jiných autorů a vlastní díla. Věra Nosková byla spoluzakladatelkou a po tři roky předsedkyní Českého klubu skeptiků Sisyfos a je členkou PEN klubu. Věra Nosková žije v Praze, je vdaná a má dva dospělé syny. V 60. a 70. letech publikovala básně v časopisech Divoké víno a Literární měsíčník, některé texty byly uváděny v pořadech "Zelené peří" Mirka Kováříka v divadle Rubín. První sbírka básní připravená do tisku v Českobudějovickém nakladatelství Růže počátkem 80. let byla těsně před vydáním zakázána. Jediná sbírka básní "Inkoustové pádlo" vyšla roku 1988. Po roce 1989 našla nová zaměstnání jako tajemnice a redaktorka v Českém deníku, jako redaktorka Týdnu , reportérka obrazové přílohy Blesk Magazín, redaktorka Europress a nakonec jako spoluautorka přílohy " Věda a lidé" Hospodářských novin. Externě spolupracovala s Lidovými novinami a MF DNES, časopisy Reflex, Print and Publishing, Packaging, Sanquist, Listy, na Slovensku Rozmer a Prometheus V devadesátých letech uváděla pořad "Naše téma" v Českém rozhlase Vltava, a již několik let píše pravidelné fejetony pro týdeník Rozhlas. Vedle článků popularizujících vě...
Více od autora
T Lobsang Rampa (16)
Angličan Cyril Henri Hoskins, do nějž se údajně r. 1949 převtělil tibetský láma a lékař. Autor mnoha populárních knih o Tibetu, jejichž faktická spolehlivost je však sporná a jedná se spíše o fikce.
Více od autora
Rudolf Čechura (26)
Rudolf Čechura byl český spisovatel, věnující se dětské a detektivní literatuře. Pracoval jako učitel, úředník. V šedesátém roce nastoupil do redakce vědy a techniky Hlavní redakce pro děti a mládež Československého rozhlasu. Po několika letech přešel pak z rozhlasu do časopisu Věda a technika mládeži , od roku 1973 byl literátem na volné noze. Napsal námět k večerníčkovým seriálům Maxipes Fík a Hugo z hor, dětem je určena také kniha Pavián mezi lidmi, využívající vědeckofantastický námět k poučení o pravidlech slušného chování. Čechurovým literárním vzorem byl Arthur Conan Doyle a vytvořil četné pastiše na jeho dílo . V roce 1967 se stal členem londýnské Společnosti Sherlocka Holmese. Rudolf Čechura je také autorem scénáře televizní hororové komedie Šplhající profesor , v níž hrál Holmese Viktor Preiss. Dalším okruhem Čechurovy tvorby byly dobrodružné romány, odehrávající se v jeho rodném severočeském pohraničí v pohnuté době po druhé světové válce: Jako zvíře, Šperhák, Namydlená šikmá plocha.
Více od autora
Quido Maria Vyskočil (38)
Quido Maria Vyskočil, rozený Antonín Ludvík Vyskočil byl český spisovatel, básník a knihovník. Narodil se v rodině příbramského gymnaziálního profesora Františka Vyskočila a jeho manželky Marie, rozené Belšanové . Vysokoškolská studia započal v 1900 na právech v Praze, studia přerušil po roce. V letech 1901–1904 studoval na německé báňské akademii. V období 1904–1909 vystudoval moderní filologii na pražské Filozofické fakultě Karlovy univerzity a studia ukončil roku 1910 doktorátem. Nejprve pracoval jako středoškolský profesor, od roku 1915 byl magistrátním úředníkem. V roce 1920 se stal knihovníkem a později přednostou knihovního oddělení ministerstva obchodu. Dne 6. února 1926 se v Praze oženil s Jiřinou Antonií Kaninskou . Do penze odešel v roce 1946. Je pohřben v rodné Příbrami na Městském hřbitově "na Panské louce". Jeho publikační dílo, s kterým začal již na studiích v Praze pod pseudonymem Quido Maria, je rozsáhlé. Největší slávu si získala díla inspirovaná příbramským podzemím, hornickými pověstmi, důležitá jsou díla Stříbrné město a Šachta . Některá jeho díla posloužila jako námět pro film, pro dva filmy také napsal scénář, je autorem libret k operám, pantomimám a oratoriím. V denním tisku a časopisech zveřejňoval svá prozaická literární díla, verše, fejetony, recenze beletrie a referoval o výtvarném umění a divadle.
Více od autora
Peter Wohlleben (29)
Peter Wohlleben je německý lesník a autor knih o přírodě. Vystudoval lesní inženýrství na vysoké lesnické škole v Rottenburgu. Od roku 1994 pracoval jako úředník zemské lesní správy. V roce 2006 se stal správcem lesního revíru Hümmel. Při své práci se snažil o ekologicky šetrné hospodaření bez použití těžké techniky a pesticidů. V roce 2016 opustil ze zdravotních důvodů práci lesního správce.
Více od autora
Oldřich J Blažíček (17)
Český historik umění. Narozen 8.11.1914 v Praze, zemřel 28.6.1985 v Mnichově . PhDr., DrSc., docent dějin umění, zabývá se českým barokem, zejména sochařstvím, literatura z oboru. Celým jménem B., Oldřich Jakub
Více od autora
Napoleon Hill (29)
Napoleon Hill byl americký spisovatel, který byl jedním z prvních producentů moderního žánru literatury věnované osobnímu úspěchu. Jeho nejznámější kniha, Myšlením k bohatství , je jednou z nejprodávanějších knih všech dob. V Americe podle Hilla lidé mohou věřit, čemu chtějí věřit, a to je to, co odlišuje Spojené státy od všech ostatních zemí na světě. Hillova práce zkoumala sílu osobních přesvědčení a to, jakou roli hrají v osobním úspěchu. Hillovým charakteristickým vyjádřením je: „Cokoliv si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout“. Hillovy knihy se věnují tomu, jak vzniká úspěch, a vzorci, který jej umožní dosáhnout průměrnému člověku. Hill nazval své učení „filozofie úspěchu“. Tajemství úspěchu bylo ve svůdné formě nabídnuto čtenářům knihy Myšlením k bohatství a nebylo vysloveno přímo, neboť Hill cítil, že jeho postupné poodhalování čtenářem samotným tomuto čtenáři přinese největší užitek. Hillových knih byly prodány miliony výtisků. Dle jeho oficiálního životopisce se Hill narodil do chudoby dvoupokojového srubu v městě Pound okresu Wise County ve Virginii. Jeho matka zemřela, když mu bylo 10 let. Začal psát ve věku 13 let jako reportér místních novin. Svou reportérskou výplatu použil pro vstup na právnickou školu, avšak byl brzy nucen odejít z finančních důvodů. Za bod zlomu jeho kariéry je považováno, když dostal nařízeno v rámci série článků o slavných mužích provést rozhovor s Andrewem Carnegie, toho času jedním z nejmocnějších mužů na světě. Jak Hill zjistil, Carnegie věřil, že proces úspěchu může být vyjádřen jednoduchým vzorcem, který by mohl být zopakován průměrnou osobou. Díky tomu, jaký Hill budil dojem, jej Carnegie pověřil provést rozhovory s více než 500 úspěšnými muži a ženami, mnoho z nich milionářů, za účelem odhalit a publikovat vzorec na úspěch...
Více od autora
Ľubomír Feldek (31)
Ľubomír Feldek je slovenský básník, prozaik, dramatik a překladatel a manžel spisovatelky Oľgy Feldekové. Pochází z úřednické rodiny, vzdělání získával v Senici, v Žilině, kde v roce 1954 i maturoval. Po skončení střední školy studoval na Vysoké škole pedagogické v Bratislavě slovenský jazyk a literaturu. Už během studií začal pracovat jako redaktor ve vydavatelství Mladé letá, odkud musel v říjnu 1958 odejít v souvislosti s politickou perzekucí otce a zároveň mu na jeden rok zabránili uzavřít vysokoškolské studium státní zkouškou . V letech 1960–1961 pracoval jako redaktor závodního časopisu v Nižné na Oravě. V letech 1961–1973 byl spisovatelem ve svobodném povolání a v letech 1973–1986 vedoucím redaktorem oddělení původní a překladové poezie a současně dramaturgem divadla Nová scéna v Bratislavě. V roce 1989 protestoval proti uvěznění Václava Havla, podepsal politický manifest Několik vět a v listopadu se podílel na založení hnutí Veřejnost proti násilí. Od roku 1990 byl vedoucím redaktorem kulturní přílohy Ahoj, Evropa občasníku Veřejnost. V současnosti žije v Praze a Bratislavě První básně uveřejňoval ještě během studií na střední škole ve školním časopise Mladý průkopník. Jeho tvorba je inspirována českým poetismem, zejména poezií Vítězslava Nezvala. Poezii píše "pro všech pět smyslů", staví ji na neobvyklé citlivosti vnímání světa, zdůrazněné citovosti, konkrétnosti, obraznosti, fantazijnosti, intimnosti. V jeho poezii dominuje zejména metaforický princip. Kromě vlastní tvorby se věnoval i překladům z moderní světové poezie A klasických dramatických děl . Dále překládal díla takových autorů jako jsou: Rabíndranáth Thákur, Karel Jaromír Erben, Ján Kollár, Johann Wolfgang Goethe, Heinrich Heine, Alexandr Sergejevič Puškin, Arthur Rimbaud, Vítězslav Nezval, Stefanov, Antonyč, Lautréamont, Ma...
Více od autora
Liz Fielding (44)
Narodila se v Berkshire a vychodila klášterní školu v Maidenhead. Když jí bylo dvacet, přesídlila na africký kontinent a pracovala jako sekretářka v Lusace. Tam také potkala svého budoucího manžela Johna, stavebního inženýra. Následujících deset let strávili společně v Africe a na Středním východě. Liz začala psát za dlouhých večerů, kdy její manžel pobýval pracovně mimo domov. Nyní bydlí ve Walesu spolu se svými dětmi, Amy a Williamem.
Více od autora
Joy Adamson (14)
Joy Adamsonová byla spisovatelka, malířka a ochránkyně zvířat. V roce 1977 jí byl udělen rakouský čestný odznak Za vědu a umění Narodila se jako Friederike Victoria Gessnerová v Opavě, v ulici Na Rybníčku čp. 48. Byla druhorozená dcera ing. V. Gessnera , který byl stavebním radou na technickém oddělení zemského úřadu v Opavě a Friederiky Gertrudy, roz. Greipelové. V Opavě žila dvanáct let, poté se s matkou přestěhovala do Vídně. Jejím pradědečkem byl rakouský podnikatel Carl Weisshuhn. Se svým prvním mužem Viktorem von Klarwillem odcestovala roku 1937 do Afriky, kde poznala svého druhého muže, švýcarského přírodovědce Petera Ballyho, který ji prvně začal říkat Joy. Díky němu začala malovat a stala se z ní výborná kreslířka. Její rozsáhlý cyklus portrétů příslušníků keňských kmenů tvoří dnes stálou expozici Keňského národního muzea v Nairobi. Její poslední muž, George Adamson, kterého si vzala roku 1944, patřil k zakladatelům afrických národních parků. Jeho prostřednictvím se začala starat o malou lvici, kterou se jim oběma po velkém úsilí nakonec podařilo zčásti „znovuzdivočet“ a navrátit do přírody. Její životní příběh popsala v knize Příběh lvice Elsy. Navazující knihu Příběh levhartice Penny dokončil až spisovatelčin asistent. Mezi návratem lvice Elsy a příchodem levhartice Penny se starala o gepardici Pippu, kterou se jí podařilo také navrátit přírodě. Uskutečnila tak výzkum chování všech tří velkých afrických koček. Mezi známé knihy patří také autobiografie Volání divočiny, která byla v roce 1966 zfilmována. Založila nadaci Elsa Wild Animal Appeal, která má dodnes pobočky v USA, Kanadě, Japonsku a Keni. Prostřednictvím této nadace byly například založeny národní parky Meru a Samburu. Její život ukončil v roce 1980 bývalý zaměstnanec Paul Wakwaro Ekai, kterého propustila za krádež. Podle pitvy ji ubodal, on sám tvrdí, že ji zastřelil. Za tuto vraždu byl poslán na doživ...
Více od autora
Jaroslav Malina (34)
Malina, Jaroslav A. , český sociokulturní antropolog, archeolog a spisovatel; profesor antropologie a ředitel Ústavu antropologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Malina měl už od dětství velkou zálibu v archeologii a antropologii. Po dokončení střední školy se přihlásil ke studiu archeologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde také promoval v roce 1967. V roce 1969 provedl se svými kolegy první archeologický experiment. Tímto experimentem a svou následující prací a iniciativou v experimentální archelogii se stal zakladatelem této vědecké disciplíny v tehdejším Československu. Právě díky své práci s experimentem postupně přesouval své zájmy k výzkumu v antropologii. Díky své práci v oblasti experimentální archeologie se Jaroslav Malina důkladně seznámil a ocenil komplexnost lidské přirozenosti a zaměřil své výzkumné a badatelské zájmy k antropologii. Na začátku devadesátých let minulého století znovu-založil, společně s Janem Benešem a Vladimírem Novotným, Katedru antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Katedra přímo navazovala na Sukův Antropologický ústav, který byl v letech 1948 – 19891 z ideologických důvodů striktně omezen a redukován. Malina, stejně jako jeho kolegové, silně podporoval koncept antropologie jako celostního, integrálního vědeckého oboru, který zkoumá člověka ze všech myslitelných úhlů pohledu. Jaroslav Malina se stal ředitelem1 Katedry antropologie po úmrtí jejího prvního ředitele Jana Beneše
Více od autora
Jacques Bergier (8)
Jacques Bergier byl francouzský chemik a později úspěšný spisovatel, spoluautor románu Jitro kouzelníků . Bergier se narodil v Oděse a jeho židovští rodiče, obchodník Michail Berger a Etlia Krzeminicka, mu dali jméno Jakov Michajlovič Berger. Během ruské občanské války museli v roce 1920 odejít z Oděsy nejprve do městečka Kremenec na severozápadě Ukrajiny, odkud pocházela matka Etlia, a po pěti letech se celá rodina odstěhovala do Francie. Ve svém životopise Bergier vysvětluje změnu svého jména tím, že francouzská podoba jména Yakov je Jacques a chybou přepisu příjmení vzniká Bergier. Jacques Bergier napsal okolo 50 knih.
Více od autora
Ivo Pejčoch (38)
Ivo Pejčoch byl český vojenský historik. Vystudoval katedru českých dějin na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1990 působil jako šéfredaktor historického měsíčníku Historie a plastikové modelářství. Od roku 2007 byl vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu. Je autorem několika desítek knih literatury faktu, zabývajících se především vojenskou technikou. Narodil se 18. března 1962 v Praze. Jeho otcem je spisovatel a historik Slavomír Pejčoch-Ravik. V letech 1977–1981 vystudoval Střední průmyslovou školu spojové techniky v Praze. Pracoval nejprve jako technik v Konstruktivě Praha a později jako spojový technik v SPT Telecom. Od mládí se zajímal o vojenskou historii a techniku, po roce 1989 se této zálibě začal věnovat naplno. V roce 1990 spoluzaložil časopis Historie a plastikové modelářství a po řadu let byl jeho šéfredaktorem. Ve stejné době se mimo jiné zapojil do tvorby série publikací Válečné lodě. V letech 2001–2005 vystudoval historii na Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V roce 2009 zde obhájil dizertační práci s názvem Československá těžká vojenská technika. Vývoj, výroba, nasazení a export československých tanků, obrněných automobilů a pásových dělostřeleckých tahačů 1918–1956. V roce 2007 se stal vědeckým pracovníkem Vojenského historického ústavu, kde se věnoval celé řadě historických témat. Přispíval mj. do časopisu Historie a vojenství. V červenci 2018 jej na cyklovýletu postihl infarkt, po kterém zůstal dlouhodobě upoutaný na lůžku. Dne 20. července 2019 zemřel. Výběr:
Více od autora
Helena Zmatlíková (32)
Helena Zmatlíková rozená Wehrbergerová byla česká malířka a ilustrátorka. Ilustrovala přibližně 250 knížek, hlavně pro děti. Studovala nejprve na soukromé Ukrajinské akademii u Grigorije Musatova, později přešla na Rotterovu školu kresby a propagační grafiky. Své studium dokončila ve škole volné a užitné grafiky, knižního a reklamního umění Officina Pragensis . Již během studií si přivydělávala jako módní kreslířka. Po studiích nejprve pracovala v ateliéru Melantrich, pak se osamostatnila, ale nakonec přešla pod nakladatelství Albatros jako jeho kmenová ilustrátorka. Soustavně se vydávání knížek s jejími ilustracemi věnuje nakladatelství Artur. Za své dílo získala řadu ocenění za nejkrásnější knížku. Podílela se i na Světové výstavě v Bruselu 1958. Známé jsou její ilustrace Honzíkovy cesty od Bohumila Říhy a dětských knížek od Eduarda Petišky. Podobně známé jsou i Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové. Mezi její nejoblíbenější knížky patřilo Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, Collodiho Pinocchiova dobrodružství a Malý princ od A. de Saint-Exupéryho. Kromě knih ilustrovala i mnoho leporel pro nejmenší. Pracovala i na animovaných filmech, například na večerníčku Domeček u tří koťátek. Knihy, které ilustrovala, byly překládány do mnoha jazyků a vycházely v zahraničí i s původními ilustracemi, takže je znají děti takřka na celém světě. Jejím synovcem je právník a politik Pavel Rychetský. Její syn Ivan Zmatlík byl ženatý s herečkou Kateřinou Macháčkovou, se kterou má dceru Helenu. Místem jejího posledního odpočinku je Vyšehradský hřbitov v Praze.
Více od autora
Dominik Landsman (19)
Svého času na Mateřské dovolené autor knížky Deníček moderního fotra Až budu velký, budu kosmonaut nebo učitelka. Autor vystudoval na Vysokém učení technickém v Brně obor Finance podniku, následně pracoval jako realitní makléř. V době, kdy dostal v zaměstnání výpověď, hledal novou práci, ale když konečně nastoupil, po čtrnácti dnech sám odešel. Rozhodl se tedy zůstat místo manželky na mateřské dovolené, které se syn narodil zhruba měsíc před výpovědí. O zážitky z mateřské dovolené se rozhodl podělit s ostatními, a jelikož v dětství zkoušel psát pohádky a povídky, rozhodl se napsat knihu. Nejdříve založit vlastní blog, kde humorně, s nadhledem a cynismem popisoval dny prožité se svým maličkým synem. Po ohromném úspěchu na blogu vydal své příspěvky knižně, a to se stejně velkým úspěchem: Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti, Deníček moderního fotra 2 – aneb Pánbůh mi to oplatil na dětech. Dominik Landsman aktuálně zveřejňuje své příspěvky v časopisech a na internetu, pracuje na knihách jiného zaměření a věnuje se svému koníčku – rybaření.
Více od autora
Denis Diderot (24)
Denis Diderot byl francouzský osvícenecký spisovatel, svobodný zednář a filozof. Zabýval se mnoha obory – filosofií, estetikou, teologií, matematikou, fyzikou. Byl vedoucím skupiny francouzských pokrokových vědců a filozofů, sdružených k sepsání Encyklopedie aneb Racionálního slovníku věd, umění a řemesel. Posláním Encyklopedie bylo shrnout veškeré dosavadní lidské vědění. Vyšla v 28 svazcích v letech 1751 až 1772. Jeho další slavné dílo je Jakub fatalista a jeho pán, kde uvádí filozofické myšlenky o svobodné vůli, a dialog Rameauův synovec, na kterém bylo založeno mnoho článků a kázání o touze spotřebitele. Narodil se 5. října 1713 ve městě Langres ve Francii. Své základní vzdělání získal na jezuitské základní škole v Langres, dále pak od roku 1732 studoval na Collège d'Harcourt v Paříži. Upustil od nápadu stát se knězem a raději šel studovat práva. To ho ale také brzy omrzelo a tak se v roce 1734 rozhodl stát se spisovatelem. Kvůli jeho odmítnutí vykonávat vyučené profese se ho však jeho otec zřekl, a tak žil Diderot dalších 10 let bohémským životem. V roce 1742 se spřátelil s Jeanem-Jacquesem Rousseauem. Ještě silněji se otci odcizil, když se v roce 1743 oženil s Antoinettou Champion, zarytou římskou katoličkou. I přesto, že se toto spojení považovalo za nevhodné s ohledem na Antoinettin nízký původ, v říjnu 1743 z něj vzešlo dítě, holčička Angélique . Smrt jeho sestry, jeptišky, způsobená z přepracování v klášteře nejspíš ovlivnila Denisův názor na náboženství. Předpokládá se, že právě ona byla předlohou pro jeho novelu La religieuse , která popisuje život řeholnice, jež je nucena vstoupit do kláštera, kde trpí kvůli ostatním sestrám. Měl aférky se spisovatelkou Madeleine de Puisieux a se Sophií Volland. Jeho dopisy pro Sophii posloužily jako zdroj informací o životě a myšlení Pařížanů v tomto období. Přestože byla Diderotova práce obsáhlá a d...
Více od autora
Bram Stoker (31)
Abraham „Bram“ Stoker byl irský spisovatel a divadelní kritik. V roce 1897 vydal svůj nejznámější román Dracula. Narodil se v dublinském Clontarfu jako třetí ze sedmi dětí Charlotty a Abrahama Stokerových. Téměř do jeho osmi let jej neidentifikovaná choroba držela na lůžku, která mu nedovolovala stát nebo chodit. Údajně mu matka v této době vyprávěla lidové příběhy a keltské mýty. Tato choroba a bezmoc byly traumatizující zkušeností znatelnou v jeho dílech – například jako dlouhotrvající spánek a vzkříšení z mrtvých v Drakulovi. Lékaři nepovažovali za zázrak jen jeho chorobu, ale také jeho uzdravení. Po něm začal žít normálním životem a dokonce se stal atletem a fotbalovou hvězdou na místní Dublinské univerzitě, kde studoval historii, literaturu a fyziku na Trinity College. Byl prezidentem tamní filosofické společnosti a auditorem společnosti historické. I přestože se již od mládí chtěl stát spisovatelem, nakonec nastoupil na úřednické místo na Dublinském hradě. Tato kariéra jej však nijak neuspokojovala, a tak začal také pracovat jako novinář a divadelní kritik. Jeho zájem o divadlo vedl k dlouholetému přátelství s hercem Henrym Irvingem. V této době také napsal své první dílo: Duties of Clerks of Petty Sessions in Ireland: Collected Works of Bram Stoker, vydané však až v roce 1879. Publikoval své první povídky The Crystal Cup , The Chain of Destiny a The Spectre of Doom . V roce 1878 se oženil s Florencí Balcombeovou, tehdejší přítelkyní Oscara Wilda. Existuje domněnka, že právě kvůli tomuto sňatku opustil Oscar Wilde Irsko. Společně se svojí ženou se pak přestěhovali do Londýna, kde v roce 1878 doporučil Henry Irving Bramovi práci hereckého manažera v London's Lyceum Theatre. Zde zůstal po 27 let. Rok po přestěhování se Stokerovým narodil syn Noel. Díky svému přátelství s Irvingem se dostal do londýnské vyšší společnosti, kde se setkal, mimo...
Více od autora
Antonín Zápotocký (34)
Antonín Zápotocký byl československý komunistický politik, odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953. Byl synem Ladislava Zápotockého , krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové; narodil se jako druhé z pěti dětí. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze. V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě. Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců, devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka. Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny. Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil v...
Více od autora
Anton Myrer (14)
Anton Olmstead Myrer byl americký spisovatel. Vystudoval Boston Latin School. Za druhé světové války, v roce 1942 vstoupil do americké námořní pěchoty a bojoval tři roky v Pacifiku. Účastnil se bitvy o ostrov Guam, kde byl zraněn. Podílel se i na obsazení ostatních Mariánských ostrovů. Z armády odešel v roce 1946 v hodnosti desátníka. Po válce vystudoval Harvardovu univerzitu. Konec života strávil v New Yorku, kde zemřel na leukémii. Jeho dílo se zabývá životem Ameriky ve třicátých letech, přechodem do druhé světové války a poté i válkou.
Více od autora
Aleksandr Ivanovič Kuprin (27)
Alexandr Ivanovič Kuprin, rusky Александр Иванович Куприн byl ruský spisovatel tatarského původu, autor novoromantických a psychologických próz odehrávajících se buď v exotickém prostředí, nebo na jihu Ruska. K nejznámějším patří novely Jáma a Souboj. Granátový náramek zfilmoval roku 1965 Mosfilm, režii měl Abram Room. Novela Jáma vyvolala skandál tím, že pojednávala o prostituci. I Lev Tolstoj novelu kritizoval za přílišný naturalismus. Souboj zase vyvolal odpor carské armády, neboť realisticky popisoval život v ní, který Kuprin velmi dobře znal. Sám vystudoval vojenskou akademii a byl několik let profesionálním vojákem. Alexandr Kuprin v dopise své ženě přiznal, že název Souboj zvolil proto, že v novele vyzval na souboj carskou armádu, která "mrzačí duši a ubíjí v člověku to nejlepší". Nástup bolševiků roku 1917 vnímal rozporuplně. Pocházel ze šlechtické rodiny, která však zchudla již v 19. století. Přátelil se s Maximem Gorkým, Lenina obdivoval a dokonce se s ním sešel a připravil na jeho žádost plán reforem venkova, zároveň ho však zneklidňovaly některé tyranské postupy zejména tajné policie. Nakonec, když se během občanské války dostal na území bělogvardějců, se rozhodl z Ruska odjet. V letech 1919 – 37 žil v exilu, nejprve krátce ve Finsku a poté ve Francii. Snášel ho však velice těžce. Žil v chudobě, chronické nostalgii a propadl alkoholismu. Na závěr svého života se proto vrátil do Sovětského svazu. Byl uvítán a opečováván oficiálním Svazem spisovatelů. Všechna svá hlavní díla vytvořil před rokem 1919. Jeho dílo překládali do češtiny např. Libuše Baudyšová, Zdeňka Psůtková, František Zpěvák a další. Je pochován v Sankt-Petěrburgu.
Více od autora
Vladimír Menšík (19)
Vladimír Menšík byl známý československý herec, který nebyl znám především jako hudebník nebo skladatel. Narodil se 9. října 1929 v Ivančicích v Československu a stal se jedním z nejoblíbenějších herců své země. Jeho kariéra trvala několik desetiletí, během nichž se objevil v mnoha filmech, televizních pořadech a divadelních inscenacích. Menšík proslul zejména svými komediálními rolemi a schopností navázat s diváky kontakt díky svému humoru a vřelosti.
Více od autora
Vladimír Kovářík (26)
Narozen 12. 10. 1913 v Čelákovicích, zemřel 7. 6. 1982 ve Velharticích. PhDr., CSc., spisovatel, autor knih pro děti a mládež, autor dramatizací a pořadů pro rozhlas a televizi a také publikací z oboru literární historie.
Více od autora
Sven Hassel (25)
Sven Hassel taktéž Sven Hazel, vlastním jménem Børge Willy Radsted Arbing byl dánský spisovatel. Byl vychován tradiční dánskou výchovou pracující třídy. Již od 14 let pracoval na lodích jako stevard. V roce 1936 ukončil základní vojenskou službu. Podle jeho verze pro velikou nezaměstnanost, jež v té době Dánsko sužovala, se přesunul do Německa, kde vstoupil jako dobrovolník do Wehrmachtu, kde se stal členem 2. jízdního pluku. Jako voják německé branné moci se zúčastnil také tažení na Polsko, po této zkušenosti dezertoval. Byl chycen a odveden do koncentračního tábora. Z koncentračního tábora byl opětovně povolán do armády jako člen tzv. trestního praporu a poslán na východní frontu. Zde bojoval jako člen 2., 11. a 27. tankového pluku. Postupem času se však dostal prakticky na všechny fronty, vyjma severní Afriky. Hassel byl celkem osmkrát raněn. V letech 1945 až 1949 byl válečný zajatec a pobýval v ruských, amerických, francouzských a dánských zajateckých táborech. V tomto období také napsal svoji knihu Legie prokletých, která byla v Dánsku vydána v roce 1953. Od roku 1964 žil se svojí ženou v Barceloně ve Španělsku. Byl ženatý s Dorthe Jensen a má syna Michaela . V létě 1963 dánský novinář Georg Kringelbach zjistil, že Hassel ve skutečnosti pracoval pro dánskou verzi gestapa . Odhalení vedlo k emigraci Hassela do frankistického Španělska v roce 1964 Napsal celkem 14 knih, všechny pojednávají o válečných útrapách a jsou zčásti autobiografické. Knihy jsou psané jako seriál, ve všech vystupují prakticky stejné postavy a autor popisuje jejich vývoj, život i smrt. Jsou to Porta, Drobeček, Legionář, Dědek, Heide, Gregor Martin, Barcelona-Blom a Sven sám. Z těchto osob ale přežijí válku jen Drobeček, Legionář, Heide, Gregor Martin a Sven. Tyto romány byly přeloženy do 17 jazyků, Hassel publikoval ve více než 50 zemích. Po celém světě bylo prodáno více než 53 000 000 výtisků. Sven H...
Více od autora
Sidney Sheldon (34)
Sidney Sheldon, vlastním jménem Sidney Schechtel, byl americký spisovatel, dramatik a scenárista. V roce 1937 se odstěhoval do Hollywoodu, kde započal kariéru scenáristy. Na základě jeho scénářů bylo vytvořeno 23 celovečerních filmů. Zabýval se též muzikálovou tvorbou. Muzikál Římské svíce se dostal i na Broadway Theatre, což mu zaručilo úspěch. Byl třikrát ženatý, poprvé s Jane Kaufman Hardingovou , pak s herečkou a designérkou Jorjou Curtrightovou, s níž strávil přes 30 let. Po její smrti se oženil s Alexandrou Kostoffskou. Zemřel v roce 2007 na zápal plic. Za svá díla získal divadelní cenu Tony, později též ocenění Emmy za práci na seriálu Já sním o Jeannie. V roce 1947 se stal držitelem Oscara za původní scénář k filmu The Bachelor and the Bobbysoxer. Napsal celkem 18 románů. Často psal o lidech v nebezpečných situacích. Jeho hlavními hrdinkami jsou mnohdy odvážné a schopné ženy, které i přesto však mají dostatek ženskosti.
Více od autora
Petr Skarlant (23)
Petr Skarlant byl český básník, spisovatel, dramatik a překladatel. Petr Skarlant se vyučil chemikem . Poté pracoval v několika dělnických profesích. Roku 1959 se přestěhoval do Prahy, kde pracoval jako knihovník a vystudoval knihovnickou školu, poté studoval filosofickou fakultu. V roce 1968 byl jedním ze zakládající členů KANu. Roku 1969 se stal spisovatelem z povolání, roku 1971 nastoupil na místo redaktora poezie, kde pracoval až do r. 1974. Poté byl opět spisovatelem na „volné noze“ a to až do roku 1988, kdy opět pracoval jako redaktor poezie. Od roku 1990 se živil jako spisovatel. Při vzniku ODS se stal jejím členem, ale později vystoupil. Byl členem PEN klubu a Obce spisovatelů. Roku 2001 obdržel od EU cenu za literaturu. Ve svém díle se zabývá milostnou tematikou. Cyklus Věku slasti: Milostné dějiny české buržoazie, rodinná sága rodiny Skotáků vyprávějící osudy členů této rodiny od 40. let do konce 20. století.
Více od autora
Petr Prouza (27)
Petr Prouza je český spisovatel a novinář. Maturoval v roce 1960 a poté vystudoval práva . Do roku 1968 se věnoval právu, poté se stal postupně redaktorem několika časopisů, přičemž mezi jednotlivými redaktorskými zaměstnáními byl spisovatelem z povolání. V letech 1970–1977 byl redaktorem týdeníku Mladý svět, kde umožnil tehdy již zakázanému spisovateli Milanu Kunderovi pod pseudonymem Emil Werner publikovat seriál astrologických statí. Tím se ocitl v hledáčku StB, byl vyhozen z redakce a další roky byl bez zaměstnání. V letech 1989–1990 byl tajemníkem Sdružení československých spisovatelů. Později působil jako jednatel česko-německo-rakouské Nadace Bernarda Bolzana. Po odtajnění agentů StB bylo uvedeno, že byl agentem s krycím jménem Brňák. Že je v seznamech StB evidován neoprávněně potvrdilo soudní jednání v r. 1999, soud posléze nařídil také výmaz z oficiálního registru MV ČR. Je členem Penklubu a Klubu českých spisovatelů.
Více od autora
Milena Brůhová (15)
Milena Brůhová byla autorka detektivek, románů pro ženy, filmových a divadelních scénářů. Přezdívalo se jí „jihočeská Agatha Christie“. Autorka prožila své dětství ve svém rodišti Miroticích u Písku. Od roku 1945 studovala gymnázium v Písku. Protože nebyla přijata na vysokou školu, začala pracovat jako farmaceutická laborantka. V letech 1973–1975 dálkově vystudovala dvouleté pomaturitní farmaceutické studium a roku 1981 se stala vedoucí laborantkou v písecké lékárně. Vdaná byla za Jiřího Brůhu, se kterým měla syna Jiřího Brůhu , architekta. Od 70. let přispívala do různých časopisů: Vlasta, Literární měsíčník, Rudé právo, Jihočeská pravda, Jihočeská revue. Česká televize vysílala adaptace jejích próz. V roce 1988 získala „Prémii českého literárního fondu“ za knihu Zkouška kvality. Jako první žena dostala cenu „Číše Petra Voka“, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů za celoživotní dílo. V roce 1997 získala Cenu Jiřího Marka za knihu Tak ona spí s vrahem. Její oblíbení spisovatelé byli Karel Čapek, Daphne de Maurier a Dick Francis.
Více od autora
Lucinda Riley (41)
L. Riley se narodila v Irsku, často pobývala v zahraničí se svým otcem, zejména na Dálném východě. Ve 24 letech napsala svůj první román "Lovers and Players". Dobu, kdy se jí narodily děti, využila k vybudování domu v Thajsku. Tato zkušenost spojená s vášní pro historii ji inspirovala, aby znovu vzala pero do ruky. Román "Hothouse Flower" vyšel poprvé v Anglii v listopadu 2010. Dosud vyšel ve více než 26 zemích a byl třetí nejprodávanější knihou v Německu v roce 2011. L. Riley žije v současné době v Norfolku a ve Francii s manželem a čtyřmi dětmi.
Více od autora
Lincoln Child (33)
Lincoln Child je americký spisovatel. Začínal jako knižní redaktor a systémový analytik. Je autorem celé řady duchařských historek a příběhů s nadpřirozenou tematikou. Spolu s Douglasem Prestonem jsou podepsáni pod takové knihy jako např. Dračí hora, Relikviář, Kabinet kuriozit a Zátiší s vránami. Ve více jejich dílech vystupuje extravagantní zvláštní agent FBI Pendergast.
Více od autora
Karel Kryl (23)
Karel Kryl byl český písničkář a básník, známý svými protestními písněmi proti režimu v komunistickém Československu. Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži a stal se významnou osobností československé hudební scény, zejména pro svůj přínos žánru politických a protestních písní. Jeho kariéra odstartovala po invazi do Československa v roce 1968, která pod sovětským vedením potlačila Pražské jaro, období politické liberalizace. Krylovy pronikavé a kritické texty našly odezvu u mnoha odpůrců komunistické vlády.
Více od autora
Jozef Pavlovič (36)
Dátum a miesto narodenia 13. 06. 1934 Veľké Kostoľany Oblasti záujmu próza, poézia, literatúra pre deti a mládež, scenáristika Životopis autora Narodil sa 13. júna 1934 vo Veľkých Kostoľanoch. Do školy chodil tri roky v Trnave, 4. ročník v Šaštíne a 5. ročník v Hodoch , kde urobil skúšky na gymnázium do Trnavy k saleziánom. Po zatvorení kláštora zmaturoval na gymnáziu v Piešťanoch. Absolvoval Vysokú školu pedagogickú v Bratislave a do roku 1981 pôsobil ako stredoškolský profesor na gymnáziu v Trenčíne. Od tohto roku sa venuje iba literárnej tvorbe. Žije v Bratislave. Literárna tvorba Próza: Slovenská Sibyla Literárna tvorba - pre deti a mládež Poézia: Pri potoku, pri vode , Na jarnom slniečku , Košíček plný básničiek , O usilovných kolieskach, Veselá abeceda , Odslovadoslova , Dnu a vonku , Príhody na divoko, Veselé zvieratká , Za kľúčovou dierkou , Dúha farbičky si strúha , Kolieska nás odvezú , Kam sa skryli púpavy , Generál Guľôčka , Hádanky z lesa a lúky, Hurá do Afriky , Polička a jej políčka , Hádali sa hádanky, Slzičky , Hlavolamy, čo zvládneme hravo samy , Bola raz trieda, bol raz žiak , Dom píše verše komínom, Zábavné oriešky pre bystré hlavičky , Riekankovo Próza: Roztopašné rozprávky , Neobyčajný poľovník , Baran Bé , Lov slov , Bračekovia mravčekovia , Z môjho kráľovstva , Princezná Kvapôčka, Štvornohé rozprávky , Kuriatko a obláčik , Ježko Jožko a krtko Rudko , Prózy kozy Rózy , Tri zlé princezné , Lienka Anulienka , Rozprávky od výmyslu sveta , Veveričiak Dodo , Veselí prváci , Krochkajúca postieľka, Števko Drievko a Alenka z polienka , Tri zelené rozprávky , Moje priateľky myšky , Najkrajšie biblické príbehy 1, 2 ,...
Více od autora
Jiří Svetozar Kupka (26)
Jiří Svetozar Kupka byl český spisovatel, prozaik a scenárista. Narodil se v roce 1921 v rodině úředníka. Absolvoval v 1940 reálné gymnázium v Praze-Libni a v 1941 abiturientský kurz při Obchodní akademii v Praze na Vinohradech. V letech 1941 až 1945 pracoval jako obchodní referent u zemědělské firmy Selecta. Publikovat začal po konci druhé světové války a napsal řadu románů a televizních her o životě významných osobností české historie. Od roku 1946 se stal redaktorem časopisů vydávaných Ústřední radou družstev: Zemědělské družstevní noviny, Družstevní věstník, Spotřebitel a Nový svět. V letech 1950–1951 byl redaktorem kulturněpolitického měsíčníku Směna v nakladatelství Mladá fronta. V letech 1950–1959 byl filmovým dramaturgem v Československým státním filmu ; z toho však rok byl řidičem na stavbě Slapské přehrady. V této době vydal román z prostředí libeňských závodů Pražské jaro , v němž zobrazil budovatelské nadšení mládeže na počátku 50. let. Z brigády na stavbě Slapské přehrady vytěžil román Rušné dny , který se řadí k umělecky nejhodnotnějším budovatelským románům 50. let. Od října 1956 do května 1957 se s režisérem Jiřím Sequensem a kameramanem Rudolfem Miličem zúčastnil námořní cesty z Gdyně kolem Afriky na Dálný východ a Suezským průplavem zpět, kde natočili společně středometrážní dokumentární filmy „Muži na palubě“, „Hranice světadílů“ a „Země středu“ . V letech 1959–1970 byl vedoucím zahraničního oddělení Svazu československých spisovatelů. Roku 1970 začal pracovat jako topič v teplárně. Za pobytu v Německu v roce 1971 utrpěl těžký úraz s trvalými následky; čtyři roky byl v invalidním důchodu. Pak se stal spisovatelem z povolání. V roce 1977 vydal obsáhlý román Vzpoura, v němž zpracoval skutečnou událost, vzpouru rakousko-uherských válečných námořníků deseti národností v boce Kotorské, v jejímž čele stál přerovský rodák František Rasch. V 70. letech se...
Více od autora
Jiří Procházka (18)
Jiří Procházka byl český scenárista, prozaik, dramatik a dramaturg. Nejvíce jej proslavil pravděpodobně seriál 30 případů majora Zemana a scénář k filmu ideologicky interpretujícímu rumburskou vzpouru Hvězda zvaná Pelyněk . Nositel Ceny ÚV SČSP.
Více od autora
Jessica Hart (40)
Jessica Hartová prošla nejrůznějšími povoláními, než si začala psaním vydělávat na studium historie. Živila se jako číšnice, asistentka produkce a sekretářka ve zpravodajské redakci, učila angličtinu. Při svých rozmanitých aktivitách pracovala v mnoha zemích světa - například ve Francii, v Indonésii, Austrálii a Kamerunu. Poté se usadila v severní Anglii a své aktivity omezila na dobré jídlo a pití. Také ráda cestuje a přednost dává těm zemím, kde se může setkat s dobrou kuchyní nebo s tropickými dešti. Jessica napsala pro Harlequin Romance více než 45 knih a v roce 2005 získala prestižní cenu RITA Romance Writers of America za nejlepší ženský románek.
Více od autora
Jaroslav Kvapil (37)
Jaroslav Kvapil byl český básník, dramatik, překladatel, libretista a divadelní režisér. Byl syn lékaře v Chudenicích u Klatov, kde též vychodil obecnou školu. Po studiu na klatovském a plzeňském gymnáziu studoval lékařství a filosofii v Praze, studia však nedokončil. V letech 1891 až 1904 pracoval jako novinář v redakcích listů Hlas národa, Národní listy, Česká stráž a jako redaktor Zlaté Prahy. V letech 1888–1902 přispíval pod pseudonymem Olaf do humoristického časopisu Švanda dudák. Jeho první žena Hana Kvapilová , herečka Národního divadla, jej přivedla k trvalému zájmu o divadlo a on se ve svých příspěvcích pro noviny a časopisy věnoval často divadlu. S Hanou jej seznámil začátkem roku 1890 J. V. Frič. Jeho druhou manželkou byla Zdena Rydlová, herečka Národního divadla. První básně publikoval ve Světozoru. Spolu s Alfonsem Muchou a Ladislavem Syllabou se podílel na obnovení svobodného zednářství v Československu. V roce 1898 založil spolu s Janem Vávrou, Gustavem Schmoranzem a členy spolku Máj v Praze divadlo Uranie, umístěné u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství zprvu na pražském Výstavišti, později přenesené do pivovarské zahrady v Holešovicích. Celý svůj další život pak věnoval divadlu, působil mnoho let jak v Národním divadle, tak v Městském divadle na Královských Vinohradech. Kromě režie i překládal, psal libreta a upravoval divadelní hry pro jevištní provedení. Za první světové války se účastnil prvního odboje. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii, respektive za Československou národní demokracii z ní vzniklou. Za druhé světové války byl spoluzakladatelem odbojové organizace Prozatímní revoluční národní výbor. Po odhalení skupiny byl uvězněn a do doby osvobození rep...
Více od autora
Jan Vodňanský (30)
Jan Vodňanský je spisovatel, herec, zpěvák, autor textů písní a lidový filosof. Jeho texty jsou plné osobitého absurdního a intelektuálního humoru. Věnuje se také tvorbě pro děti. V roce 1965 vystudoval Jan Vodňanský Fakultu strojní ČVUT a krátce pracoval jako projektant. V roce 1973 vystudoval dálkově Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1974 je ve svobodném povolání. V 90. letech přednášel filozofii na Univerzitě Karlově v Praze. Roku 1964 začal vystupovat ve dvojici s Petrem Skoumalem, později spolupracoval např. s Přemyslem Rutem a Světlanou Nálepkovou. Jan Vodňanský zemřel ve středu 10. března 2021 ve věku 79 let. Příčinou jeho úmrtí byl covid-19.
Více od autora
Jan Halada (22)
Jan Halada je český historik, novinář, redaktor a spisovatel, autor knih literatury faktu. V letech 1963–1968 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor filozofie–historie. Na téže fakultě získal v roce 1971 titul PhDr. Po studiu začal pracovat jako redaktor nakladatelství Mladá fronta. V roce 1975 se stal vedoucím redakce společenskovědní literatury a od roku 1981 pak zástupcem šéfredaktora nebeletristického úseku nakladatelství. Zde působil až do roku 1988, kdy se stal šéfredaktorem Lidového nakladatelství. Od roku 1990 působí na katedry žurnalistiky nově vzniklé Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Přednášel i na Filozofické fakultě UK, VŠE, ČVUT, Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, Vyšší odborné škole publicistiky v Praze, aj. V roce 1990 získal na FF UK vědeckou hodnost kandidáta věd . V roce 1996 byl jmenován docentem. Je autorem či spoluautorem asi čtyřiceti knih, mnoha článků a statí v četných periodikách. Je předsedou literární soutěže Cena Miroslava Ivanova za literaturu faktu. V roce 2012 obdržel Cenu M. Ivanova za celoživotní dílo a v roce 2013 obdržel slovenskou Cenu V. Zamarovského za literaturu faktu.
Více od autora
Ivan Skála (32)
Ivan Skála, původním jménem Karel Hell, , byl český básník, překladatel ze slovenštiny, československý politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Představitel dogmatického, konzervativního směru české kultury v období normalizace. Maturoval v roce 1941 a poté byl totálně nasazen v Německu. Po druhé světové válce se stal redaktorem Rudého práva . Angažoval se i politicky, stal se funkcionářem Svazu české mládeže a začal studovat na Vysoké škole politické a sociální v Praze. Patřil do skupiny komunistických intelektuálů soustředěných okolo redakce Rudého práva. V jeho prvních sbírkách jsou ještě znát ohlasy estetiky Vladimíra Holana a Františka Halase. Od počátku 50. let 20. století ale přechází k militantní a ideologické poezii. Během procesu s Rudolfem Slánským publikoval v Rudém právu slogan Psovi psí smrt!. V letech 1957 – 1968 byl ředitelem nakladatelství Mladá fronta a v letech 1959-1963 prvním tajemníkem Svazu československých spisovatelů. Na 3. sjezdu Svazu československých spisovatelů roku 1963 přednesl hlavní referát. Na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 naopak vystupoval jako představitel výrazně menšinového názoru, když agitoval proti antisocialistickým živlům, zatímco většina vystoupení delegátů byla nesena silnou kritikou politických a kulturních poměrů ČSSR. V týdnech a měsících po sjezdu, kdy se vedení strany dočasně pokusilo o silové řešení revolty v řadách umělců, tyto své názory obhajoval ve veřejných debatách. Ve volbách roku 1960 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za hlavní město Praha. Mandát získal i ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968. XII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Če...
Více od autora
Ian Fleming (25)
Ian Lancaster Fleming byl námořní důstojník, novinář, bankovní úředník a po dobu druhé světové války pobočník šéfa tajné služby v britském námořnictvu. Nejznámější je však jako tvůrce Jamese Bonda. Ian pocházel ze známé, vážené a dosti bohaté rodiny. Jeho dědeček byl puritánský Skot a známý bankéř. Otec, plukovník Valentine Fleming, padl na frontě roku 1917 a nekrolog do Timesů za tohoto vojáka a člena parlamentu psal sir Winston Churchill. První životní úspěch však zaznamenal ve sportu. Studoval elitní školu Eton, kde sice nebyl dobrým studentem, ale dva roky po sobě tam byl mistrem v lehké atletice. Jeho rekordní výkon ve skoku do dálky z roku 1926 byl dlouhé roky nepřekonaný. Byl to vysoký, štíhlý a uzavřený mladík. Při fotbale si zlomil nos, ale po operaci ho měl zase rovný. Žárlil na diplomatickou kariéru svého staršího bratra, ale oba dva syny matka nemohla v kariéře diplomata podporovat. Naučil se však dobře francouzsky, německy a rusky a po studiu se vrhl na novinářství. Z té doby měl i Stalinův dopis s vlastnoručním podpisem. Byl totiž v roce 1933 jako dopisovatel agentury Reuters v Moskvě na procesu s britskými inženýry obžalovanými ze špionáže a požádal Stalina o interview. Stalin ho sice odmítl, ale velmi zdvořile a vlastnoručně podepsaným dopisem. Na podzim pak odešel pracovat pro Reuters do Šanghaje. V žurnalistice měl otevřenou velkou budoucnost. Po dvou letech mu ale banka Gull and Co nabídla místo, které obvykle dostávali osvědčení padesátiletí zaměstnanci. Místo přijal, přestože ho novinařina bavila, vzrušovala a uspokojovala. V květnu roku 1939 dostal mladý bankovní úředník Ian Fleming pozvání na schůzku v starobylém a vznešeném hotelu Carlton v Londýně. Díky klidnému prostředí, diskrétní obsluze a vynikající kuchyni a vinnému sklípku se Fleming na ten rozhovor velmi těšil. Nemohl však tušit, že mu od základu změní život. Na schůzku ho totiž pozval kontradmirál John Godfrey, který hledal pobočníka, a pro tip z...
Více od autora
Gaston Leroux (27)
Gaston Louis Alfred Leroux byl francouzský spisovatel, dramatik a novinář. Narodil se v Paříži, mládí prožil v Normandii a roku 1886 získal titul bakaláře na lyceu v Caen. Poté se přestěhoval do Paříže a přihlásil se ke studiu práv. Studium dokončil roku 1889 a stal se advokátem. Když zdědil téměř milion franků, prohýřil celé své dědictví v alkoholu a v hazardním hrách. Proto začal pracovat jako reportér a divadelní kritik pro L‘Echo de Paris a od roku 1890 se stal novinářem na plný úvazek. V letech 1894 až 1906 procestoval Evropu, Asii a Afriku jako zpravodaj deníku Le Mattin, kterému také podával zprávy o revoluci v Rusku v roce 1905. Svůj první román napsal již v roce 1903, ale teprve od roku 1907 se začal psaní věnovat výhradně. Většina jeho děl vyšla nejprve na pokračování v novinách a časopisech . Svým románem Tajemství žlutého pokoje , ve kterém vytvořil postavu novináře a detektiva-amatéra Josepha Rouletabilla, se stal jedním ze zakladatelů detektivní literatury. Některými svými příběhy, plnými převleků a hrůzných a tajuplných zápletek, zapůsobil na surrealisty. Šlo zejména o jeho neslavnější román Fantom opery z roku 1910 nebo o knihu Stroj na vraždění . V roce 1919 založil společně s Arthurem Bernèdem vlastní společnost Société des Cinéromans, která se zabývala natáčením filmů. Zemřel na akutní infekci močových cest. Filmové adaptace Fantoma opery jsou uvedeny v článku týkajícího se tohoto románu.
Více od autora