13201–13260 z 156733 Autoři
Jan Petrus (9)
Narozen 18.12.1890 ve Vsetíně, zemřel 14.1.1968 v Praze. PhDr., pedagog, beletrista, autor knih pro děti a mládež, příspěvky do četných literárních a denních časopisů.
Více od autora
Jan Petrmichl (9)
* 23. 6. 1921, Klatovy † 29. 2. 1964, Praha Literární kritik a historik Otec byl zámečník. Petrmichl studoval na gymnáziu v Klatovech . Od 1943 byl zaměstnancem pražské Univerzitní knihovny, 1945 pak přešel do Národní knihovny a téhož roku začal studovat slovanské literatury na FF UK . 1948 se stal v Národní knihovně ředitelem. S Miloslavem Novotným se podílel na vytváření jednotné knihovnické soustavy po sovětském vzoru a byl členem řady akčních výborů a komisí. 1954 přešel na funkci ředitele do Univerzitní knihovny. Od 1958 pracoval jako redaktor Rudého práva. Po sloučení Ústavu pro českou literaturu ČSAV s Institutem společenských věd ÚV KSČ nastoupil 1962 na místo zástupce ředitele. Zároveň zastával funkci vedoucího redaktora časopisu Česká literatura. Titul CSc. získal 1963 prací Patnáct let české literatury 1945–1960. Debutoval v době gymnazijních studií ve Studentském časopise, od 1945 publikoval články, studie a recenze z oblasti rusistiky, o knihovnictví, ale především o současné české literatuře v Tvorbě, České literatuře, Knihovně, Květech, Lidových novinách, Literárních novinách, Novém životě, Plameni, Rudém právu . Užíval šifer , , -petr-, J. P. a zkratky PETR. Petrmichlův literárněkritický a vědecký zájem se soustředil hlavně na soudobou českou literaturu, kterou jako marxisticky orientovaný kritik zásadně interpretoval především z hlediska jejích společenských funkcí. Jeho studie Karel Hynek Mácha, velký básník českého revolučního romantismu byla dobovou kritikou oceňována jak pro zájem o sociální status postav Máchových děl, tak i pro schopnost vyložit spisovatele jako osobnost sice dobově podmíněnou, nicméně pokrokově, bezmála socialisticky smýšlející. Obdobně Petrmichl ve studii Patnáct let če...
Více od autora
Jan Pavel (9)
Narozen 26. 10. 1973 v Praze. Scénárista, rozhlasová publicistika, autor básní i prózy, redaktor nakladatelství Slovart, překladatel z angličtiny a slovenštiny.
Více od autora
Jan Opolský (8)
Jan Opolský byl český básník a prozaik, představitel symbolismu. Narodil se v rodině advokátního koncipienta Josefa Opolského. Otec i matka Kateřina, rozená Menčíková, pocházeli z Nové Paky. V rodném městě chodil do obecné i do měšťanské školy a pak se v dílně novopackého malíře a majitele malířské dílny Václava Kretschmera vyučil a stal kopistou. Jako malíř byl zaměstnán až do roku 1914. O jeho malířské zručnosti svědčí obraz dochovaný v novopackém muzeu . Brzy osiřel, matka mu zemřela v deseti letech, otec v devatenácti. S jejich předčasnou smrtí se často vyrovnával ve svém díle. 23. srpna 1902 se oženil s dcerou novopackého obchodníka Františkou Endovou. Od roku 1914 pracoval jako prokurista v textilní firmě Oty Krtetschmera; když byla firma v roce 1921 přemístěna do Prahy, přestěhoval se i Jan Opolský. V roce 1935 odešel do penze. Zemřel v Praze a byl pochován v Nové Pace. Jana Opolského ovlivnili novopačtí přátelé, obchodník železem Josef Anton , učitel Břetislav Jampílek a spisovatel Karel Sezima, který v Nové Pace pobýval. Celoživotní přátelství spojovalo Jana Opolského s Josefem Karlem Šlejharem , kterému věnoval některé své texty. Po příchodu do Prahy se seznámil s dalšími autory - Jiřím Karáskem ze Lvovic, Viktorem Dykem a Antonínem Klášterským. Od vyzrálé prvotiny Svět smutných se jeho dílo již příliš nevyvíjelo a je pro něj typická tragika a pesimismus. Nový směr v duchu novoromantismu zaznamenal až v pozdní sbírce Čtení z hvězd a obelisků . Většina děl Jana Opolského byla vytištěna, s ohledem na jeho silný zájem o výtvarné umění a krásnou knihu, malými náklady jako bibliofilie. Více než 60 let nebyla jeho poezie ani próza vydávána a byl z české literatury prakticky vymaz...
Více od autora
Jan Mohr (8)
PhDr. Profesně se zaměřuje na: užité umění, architekturu i regionální kultutru . Publikace v oboru.
Více od autora
Jan Měšťan (9)
Ing. Jan Měšťan, provozovatel píseckého Nakladatelství J & M. Z jeho dlouholetého zájmu a bádání o Josefu Hasilovi, šumavském převaděči 40. a 50. let 20. století, vznikla v roce 2017 Měšťanova první kniha - Písecká spojka Krále Šumavy.
Více od autora
Jan Kysela (7)
Prof. JUDr. Jan Kysela, Ph.D. je český právník a expert na ústavní právo. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze . K roku 2014 působil jako docent na Katedře teorie práva a právních učení a jako vedoucí katedry politologie a sociologie Právnické fakulty UK. Je také tajemníkem Stálé komise Senátu Parlamentu ČR pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury, dále členem pracovní komise Legislativní rady vlády pro veřejné právo I – správní právo č. 1 a členem rozkladové komise ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Je autorem návrhu tzv. stykového zákona.
Více od autora
Jan Kühndel (8)
Jan Kühndel byl český učitel, muzeolog, archivář a odborný publicista. Věnoval se především historii Prostějova. V roce 1909 se přestěhoval do Prostějova, kde začal vyučovat na měšťanské škole. Od roku 1919 byl členem městského zastupitelstva a tajemníkem městského muzea. Mezi léty 1924–1948 byl editorem a jedním z autorů Ročenky Národopisného a průmyslového musea města Prostějova a Hané. V roce 1949 odešel do důchodu, ale dál se věnoval historickému bádání.
Více od autora
Jan Kříž (6)
Jan Kříž je český historik a teoretik umění, kritik, kurátor výstav a vysokoškolský pedagog. Napsal knihy Emila Medková , Šmidrové , Michael Rittstein , Karel Kuklík. , Aleš Lamr , Český dřevák katalog výstavy v Alšově jihočeské galerii , Xénia Hoffmeisterová .
Více od autora
Jan Krčmář (9)
Jan Krčmář byl rakousko-uherský, český a československý právník a politik, profesor občanského práva a za první republiky nestranický ministr školství a národní osvěty. Českou právnickou fakultu v Praze vystudoval roku 1901 a promován doktorem práv byl jako jeden z nejlepších studentů se zvláštními poctami . Poté získal krátkou praxi v justici a absolvoval studijní pobyt na univerzitě v Lipsku, kde si prohluboval své znalosti soukromého práva. Po návratu se habilitoval, přednášel o mezinárodním právu soukromém, v němž se postupně stal nejvýznamnějším českým odborníkem. Vydal např. základní studijní pomůcku Úvod do mezinárodního práva soukromého , ale zejména také postupně pětidílnou sérii učebnic Právo občanské a zároveň hojně publikoval v odborných časopisech. Roku 1907 byl Jan Krčmář jmenován mimořádným a v roce 1911 řádným profesorem rakouského soukromého práva. Jeden rok působil na vídeňském ministerstvu školství, ale poté se již věnoval výuce občanského práva na české právnické fakultě v Praze, v letech 1916–1917 zde vykonával i funkci děkana. Byl též členem České akademie věd a umění, Šafaříkovy učené společnosti či dopisujícím členem bruselského Ústavu pro srovnávací právo. Po vzniku Československa se coby právní poradce ministra zahraničních věcí zúčastnil jednání o Versailleské smlouvě, zpracovával stanoviska k otázkám majetkoprávním, finančním či národnostních menšin. Byl hlavním autorem mezinárodních rozhodčích smluv s Německem, Rakouskem, Polskem, Dánskem a Švédskem, členem československé delegace u Společnosti národů a zasedal ve Stálém rozhodčím soudním dvoru v Haagu. Jeho činnost na mezinárodním poli byla oceněna řadou vyznamenání. Jan Krčmář zastával rovněž post předsedy Československé konfederace duševních pracovníků, především ale byl opakovaně minist...
Více od autora
Jan Kotěra (7)
Jan Karel Zdenko Kotěra byl český architekt, urbanista, teoretik architektury, návrhář nábytku a malíř. Narodil se 18. prosince 1871 v Brně jako mladší syn středoškolského profesora Antonína Kotěry a jeho ženy Marie, rozené Vogl . Při křtu u Sv. Tomáše dostal tři jména: Jan Karel Zdenko. Vychováván byl v německých školách nejprve v Dolních Zálezlech a v Ústí nad Labem a potom na státní průmyslové škole, Odborné škole stavitelské v Plzni. Po maturitě v roce 1890 přišel do Prahy, kde absolvoval praxi v projekční kanceláři inženýra Freyna a ocitl se v blízkosti barona Mladoty ze Solopysk. Oba objevili jeho talent a stali se mecenáši jeho dalšího studia na vídeňské Akademii výtvarných umění od roku 1894, kdy tam nastoupil nový profesor Otto Wagner. Ve Vídni se mladý Kotěra seznámil s Jože Plečnikem, Josefem Hoffmannem, Josefem Urbanem, ale i s Adolfem Loosem. Kotěra byl ovlivňován na jedné straně wagnerovským modernismem, na druhé straně italsky orientovaným klasicismem, který ve vídeňské akademii ještě dozníval. Roku 1897 získal prestižní Římskou cenu spojenou se stipendijním pobytem v Palazzo Venezia v Římě. Tento pobyt spojený s cestami po celé Itálii, který Kotěra uskutečnil od února do června 1898, završil jeho učednická léta. Po návratu z Itálie nastoupil na speciální školu dekorativní architektury na pražské uměleckoprůmyslové škole na místo Friedricha Ohmanna. K jeho žákům tam patřil například Josef Gočár. V roce 1899 se oženil s Bertou Trázníkovou a zařídil si byt v Praze. Téhož roku začal pracovat na své první významné realizaci, kterou byla stavba Peterkova domu v Praze. Roku 1910 byl jmenován profesorem nově vytvořené speciální školy architektury na Akademii výtvarných umění v Praze, kde učil i Bohuslava Fuchse a Františka L. Gahuru. Jan Kotěra působil ve Spolku výtvarných umělců Mánes a jako redaktor časopisu Volné směry. Organizoval množství výstav (Augus...
Více od autora
Jan Kořínek (8)
Jan Kořínek byl jezuitský kněz, filozof a spisovatel. Již v šestnácti vstoupil do jezuitského řádu, kde nejprve přednášel filozofii, v roce 1666 se stal rektorem na jezuitské koleji v Litoměřicích a poté působil na více místech, především na koleji v Kutné Hoře. Za svého života se seznámil s Bohuslavem Balbínem a stal se jedním z jeho nejodvážnějších zastánců a je autor Balbínova přízviska „český Livius“. Kořínek se stal známý především díky své historické práci věnované městu Kutná Hora nazvanému Staré paměti kutnohorské. Toto dílo spadá do kategorie vlasteneckých historických děl hojně vznikajících pod vlivem Balbína, ale Kořínkova historie se oproti ostatním dílům vymyká především jazykem, který je notně ovlivněn havířskou mluvou. Jedním takovým slovem je handštán, které Kořínek používá k dělení díla a v hornické mluvě označuje rudný kámen. Text Kořínek doplňoval krátkými veršováními.
Více od autora
Ján Kalinčiak (9)
Ján Kalinčiak byl slovenský spisovatel a básník. Pocházel ze sedlácké rodiny, jeho otec byl evangelickým knězem a matka zemankou. Studoval v Záturčí, Necpaloch, Gemeru, později v Levoči a od roku 1839 v Bratislavě. O několik let později studoval i v německém Halle. Působil jako vychovatel a od roku 1846 působil jako profesor filozofie a rektor na gymnáziu v Modre. Od roku 1858 byl ředitelem na gymnáziu v Slezském Těšíně, kde se setkal s M. M. Hodžou. Po odchodu do penze se přestěhoval do Martina, a stal se redaktorem měsíčníku Orol. Pochován je na Národním hřbitově v Martině. Svojí tvorbou se Ján Kalinčiak řadí do období slovenské romantické literatury. Největší vliv na vývoj Kalinčiakova osobního i literárního formování mělo střetnutí se štúrovci, hlavně pak samotné přátelství s Ľudovítem Štúrem. V posledních letech Štúrova života přepisoval jeho dílo O národných povestiach a piesňach plemien slovanských do češtiny. Základními náměty jeho raných prací je slovanství, folklór a literatura, Slovensko v rámci Uherska. Také zapisoval slovenské lidové pohádky a překládal. Zpočátku psal hlavně v češtině, v roce 1843 mu vyšla první báseň v slovenštině, čím se zařadil mezi první autory, kteří na Slovensku psali v tomto jazyku. V jeho dílech se setkáváme s hlubokými autorovými rozpory a jejich způsoby řešení, kde nechybí ani prvky romantického titanismu. Tak se jeho tvorba dá porovnávat s jinými romantickými básníky, jako byl Andrej Sládkovič a zejména Janko Kráľ. Hlavní část jeho díla však tvoří prozaická tvorba, která je nejrozsáhlejší a zároveň nejvýznamnější částí slovenské romantické prózy. Jeho prozaická díla mají často autobiografické črty a hlavním motivem jsou rozpory mezi osobním a nadosobním, láskou a povinností, zákonem a jeho porušením z „vyšších“ důvodů, přičemž hrdina má osobní pocit neviny. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Já...
Více od autora
Jan Kafka (8)
Mgr. Jan Kafka, Ph.D. je historik a archivář. Vystudoval archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a teologii na Katolické teologické fakultě, kde také v roce 2016 obhájil svou disertační práci. Působí ve Státním okresním archivu v Trutnově. Na téma vztahu církví a státu v letech 1948-1960 publikoval řadu studií: Československý Orel a jeho likvidace po únoru 1948 , Řádové sestry v Trutnově v letech 1951-1956 , Román Josefa Jelena Stín katedrály. Účtování normalizačního spisovatele s vlastní kněžskou minulostí , Církevní politika KSČ a státu na Trutnovsku v letech 1948-1960 aj. Mimo to se věnuje regionální historii. Žije v Červeném Kostelci
Více od autora
Jan Jursa (7)
Jan Jursa byl český učitel a pedagog, autor slabikářů, učebnic češtiny a čítanek. Od roku 1899 vycházel „Slabikář“ s kresbami Mikoláše Alše , na němž Jursa spolupracoval s A. Frumarem. Roku 1916, už po Frumarově smrti, vyšel nový „Slabikář B“ s barevnými obrázky A. Kašpara . Roku 1932 vydal Jursa „Nový slabikář“, kde Alšovy a Kašparovy obrázky zkombinoval. Jursa pak spolupracoval s Josefem Sulíkem a později jako redaktor učebnic hlavně s Josefem Müllerem.
Více od autora
Jan Jeník z Bratřic (5)
Rytíř Jan Jeník z Bratřic byl rakouský důstojník, nadšený josefinista a český vlastenec, sběratel nejrůznějších zajímavostí k české minulosti, včetně lidových písní a říkadel. Na rozdíl od ostatních obrozenců sbíral kromě památek mluvy venkovské i mluvu městskou a jako jeden z prvních v české literatuře zachycuje lidová říkadla bez cenzury, tj. ponechává jim erotický a/nebo proticírkevní podtext či přímo obsah. Je zobrazen v Jiráskově románu F. L. Věk. Pocházel ze staré rytířské rodiny, studoval v Praze gymnázium a práva, od roku 1783 sloužil v armádě zprvu jako kadet. Bojoval u Bělehradu, v Německu i ve Francii, několikrát byl raněn, roku 1795 povýšen na setníka , od roku 1800 žil jako soukromník a obecně známá postava v Praze. Zbytek života věnoval sbírání zajímavostí všeho druhu. Zanechal po sobě více než 27 svazků rukopisných záznamů a německy psaný vlastní životopis . Z této nesmírně rozsáhlé pozůstalosti vyšlo několik výborů, zejména Písně krátké lidu českého obecného . Jde o pravděpodobně jednu z prvních sbírek českých lidových písní, která vznikla začátkem 19. století. Jde zejména o písně venkovského a městského lidu. Některé skladby jsou vynikající úrovně, jiné poněkud slabší, většina je rozverného rázu. Dcera jeho bratrance Marie Lankisch von Hörnitz byla první ženou zemského advokáta Jana Měchury a matkou Leopolda Eugena Měchury a Terezie Měchurové . Jeník z Bratřic byl pravidelným návštěvníkem salonu v pražském paláci Jana Měchury. Rytíř Jan Jeník je pohřben v kostele sv. Havla v Chotýšanech.
Více od autora
Jan Heller (7)
Narozen 22. 4. 1925 v Plzni, zemřel 15. 1. 2008 v Praze. Prof., ThDr., evangelický teolog, religionista, biblista a vysokoškolský pedagog. Autor prací z oboru Starého zákona a starověkých náboženství, překlady z hebrejštiny, syrštiny, etiopštiny a latiny.
Více od autora
Jan Hajšman (7)
Narozen 7. 4. v Plzni 1970. Ing., člen Klubu Augusta Sedláčka, autor článku z oblasti regionální historie.
Více od autora
Jan Goldhammer (4)
Pražský vinárník. Člen cechu českých vinařů a nositel čs. i zahraničních vinařských řádů. Napsal odborné publikace a založil stylové vinárny v Praze.
Více od autora
Jan Filip (8)
Narozen 9.12.1911 v Přibyslavi, zemřel 21.11.1971 v Kratonohách u Chlumce nad Cidlinou. ThDr., profesor náboženství, katolický básník, dramatik a prozaik, esperantská literatura.
Více od autora
Jan Drbohlav (5)
Jan Drbohlav je český scenárista a dramatik, držitel ceny Elsa 2005 za nejlepší scénář . Od roku 2005 je členem České filmové a televizní akademie, od roku 2011 členem Evropské filmové akademie.
Více od autora
Jan Chlíbec (7)
2004 PhD., Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2002 stipendium The Foundation Dr. Robert and Lina Tell-Dürr 1999 stipendium The Rockefeller Foundation 1997 – dosud Ústav dějin umění AV ČR, Praha 1988, 1997 stipendium The Harvard University Center for Italian Renaissance Studies 1984 – 1996 kurátor Národní galerie v Praze 1981 – 1983 redaktor nakladatelství Odeon, Praha 1979 PhDr., Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1973 – 1978 dějin umění a etnografie, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha
Více od autora
Jan Buda (6)
Jan Budař se narodil 31. 7. 1977 ve Frýdlantu. Později se přestěhoval do Brna, kde navštěvoval gymnázium a potom JAMU. Angažmá měl v několika menších divadlech, posléze v Národním divadle v Praze. Většina diváků ho zná z filmu Nuda v Brně, kde bravurně zvládl roli Standy. Vysloužil si za ni Českého lva. Zajímavé je, že k filmu složil také hudbu a podílel se i na scénáři.
Více od autora
Jan Boris Uhlíř (3)
Jan Boris Uhlíř je český historik a mezinárodně uznávaný soudní znalec zabývající se moderními českými dějinami, především pak Protektorátem Čechy a Morava a dějinami Třetí říše. Je autorem řady monografií, z nichž nejvýznamnější a nejoceňovanější jsou Protektorát Čechy a Morava v obrazech , Karl H. Frank 1939–1946. Obrazový životopis kata českého národa a Protektorát Čechy a Morava 1939–1942. Srdce Třetí říše . Je kmenovým autorem Ottova nakladatelství. Po maturitě na gymnáziu Přípotoční v Praze studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Humboldtově univerzitě v Berlíně ; diplomová práce: Nástin vývoje domácí sokolské protinacistické rezistence 1938–1941 , rigorózní práce: Základní aspekty sokolské protinacistické rezistence , disertační práce: Sokol v české společnosti za protektorátu. Organizovaná rezistence ČOS . Jako člen studentské kurie Akademického senátu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se zasadil o vznik Ceny Jana Palacha, která se od roku 1998 uděluje za vynikající studijní výsledky. Na jeho odborném růstu se výrazně podílel historik Jan Kuklík. Pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR , Středisku pro dokumentaci protiprávnosti komunistického režimu MS ČR a Vojenském historickém ústavu Praha . V červnu 2013 byl jmenován znalcem pro obor sociální vědy – odvětví politologie, specializace nacismus, fašismus, neonacismus, neofašismus. Specializuje se na problematiku Česko-Slovenska, Protektorátu Čechy a Morava a Třetí říše, především pak na domácí protinacistický odboj. Publikuje od roku 1992. Je autorem či spoluautorem osmi knižních monografií a téměř 400 studií a článků v odborném i denním tisku u nás i v zahraničí. Dlouhodobě spolupracuje s Českou televizí a Českým rozhlasem. Je mu blízký pozitivismus Gollovy školy. Váží si historiků Josefa Pekaře, Tomáše Pasáka, Ant...
Více od autora
Jan Alenský (4)
Vlastimil Vondruška je český historik, etnograf, publicista a spisovatel, autor především historických detektivních příběhů. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Jeho knihy patří dlouhodobě k nejvíce půjčovaným titulům v českých veřejných knihovnách. V 80. letech byl ředitelem historické části Národního muzea, později se přes 10 let jako podnikatel úspěšně zabýval výrobou kopií historického skla. Kromě literatury patří mezi jeho zájmy horolezectví, kterému se věnoval více než dvacet let. Vlastimil Vondruška se narodil roku 1955 na Kladně. Po absolvování kladenského gymnázia roku 1974 začal studovat historii a národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kterou ukončil roku 1979. Poté působil v Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku, kde roku 1983 ukončil svou vědeckou aspiranturu. V roce 1983 nastoupil do Národního muzea v Praze. V roce 1984 byl Vlastimil Vondruška jmenován ředitelem Historického muzea NM. Na této pozici působil až do konce roku 1989, kdy Občanské fórum muzea odvolalo z vedoucích pozic všechny členy KSČ. V letech 1988–1990 působil v redakční radě Časopisu Národního muzea. Po odchodu z Národního muzea v roce 1990 se věnoval podnikání. Společně s manželkou Alenou, která je teoretičkou uměleckého řemesla, autorkou řady výtvarných návrhů a sklářských realizací a rovněž publicistkou, založil roku 1997 v Doksech sklárnu Královská huť, jejíž produkce byla zaměřena jednak na výrobu kopií historického skla dle originálů z muzejních sbírek, jednak na barevné hutní sklo dle vlastních autorských návrhů. Huť sponzorovala mnohé kulturní akce a za tuto činnost obdržel roku 1999 ocenění od ministra kultury České republiky Pavla Dostála. Sklárnu v Doksech provozoval do roku 2009. Literatuře se věnuje s přestávkami od mládí. Dosud napsal více než padesát vědeckých studií a článků o dějinách hmotné kultury, mnoho knih vědeckých a populá...
Více od autora
James Dashner (6)
James Smith Dashner je americký spisovatel spekulativní beletrie, především pro děti nebo mládež. Dashner se narodil 26. listopadu 1972 ve městě Austell v Georgii v USA. Je jedním ze šesti dětí, absolventem Duluth High School a Brigham Young University v Utahu, kde získal magisterský titul v účetnictví. Dashner a jeho manželka Lynette mají čtyři děti. Dashnerovy knihy jsou psány převážně pro mládež. Jeho práce jsou obvykle o dobrodružství, přežití a obsahují prvky sci-fi. Nejprodávanější knihou je Labyrint: útěk, kterou deník The New York Times zařadil mezi bestsellery pro děti. Sága Jimmyho Finchera: Série The 13th Reality: Série Labyrint: Série The Infinity Ring: The Mortality Doctrine: V tomto článku byl použit překlad textu z článku James Dashner na anglické Wikipedii.
Více od autora
James Carol (5)
James Carol se narodil a dětství prožil ve Skotsku. V 80. letech se přestěhoval do Anglie, kde žije dodnes. Než začal psát, živil se jako kytarista, zvukař, učitel hry na kytaru, novinář a instruktor jezdectví. Postava Jeffersona Wintera se zrodila z Carolovy touhy vytvořit knižní sérii, která by mu poskytla maximum svobody. Autor dospěl k poznání, že čím zaujatější je při psaní knihy, tím větší zájem čtenářů výsledek vzbudí. Carol píše své romány sice jako sérii, ale každý lze brát jako samostatnou knihu zasazenou do jiného prostředí a s jinými postavami. Takový přístup skýtá tu výhodu, že knihy není nutné číst v chronologickém pořadí. Po Polámaných panenkách, prvním thrilleru s Jeffersonem Winterem, následovala Presumpce viny, první z řady elektronických knih mapujících Winterovo působení u FBI. Druhý thriller s Winterem nazvaný Watch Me vyšel loni na podzim. James Carol bydlí v Hertfordshireu s manželkou a dvěma dětmi. Pokud nepíše, věnuje se výcviku koní a jezdců. Ve chvílích volna tento výtečný kytarista skládá a nahrává hudbu.
Více od autora
Jakub Obrovský (7)
Jakub Obrovský byl moravský sochař, malíř, grafik a spisovatel. Narodil se 23. prosince 1882 v Bystrci v rodině pololáníka Jana Obrovského a jeho manželky Františky, rozené Smutné. Pokřtěn 28. prosince téhož roku farářem Karlem Kandusem. Byl nejmladší ze tří synů. Přes otcův odpor hospodářství opustil pro umění. Jeho matka měla umělecké sklony a podporovala ho v jeho prvních malířských pokusech. V roce 1897 odjel do Prahy. Studoval na uměleckoprůmyslové škole v Praze u Celdy Kloučka, E. K. Lišky, K. V. Maška a Stanislava Suchardy . Ve studiu pokračoval na Akademii výtvarných umění u Maxe Pirnera , kde se roku 1919 stal profesorem a ve druhé polovině 30. let jejím rektorem. V letech 1905–1906 nastoupil vojenskou prezenční službu. V roce 1907 získal Hlávkovo stipendium, v říjnu odjel do Itálie. V Římě se setkal se Štursou a Nejedlým, společně odjeli na poloostrov sv. Magdalény. V roce 1908 se vrátil do Prahy, najal si ateliér na Karlově náměstí. V roce 1914 měl soubornou výstavu v Obecním domě. 1921 byl jmenován řádným členem pařížského Salonu. 1936 odmítl účast na výtvarné soutěži olympijských her v Berlíně. Byl jedním z iniciátorů boje proti zneužití olympijských her nacistickým Německem. Byl zvolen předsedou výboru pro uspořádání Lidových her na Strahově, stal se předsedou Výboru na obranu Španělska. Patřil k dobrým organizátorům výtvarného a společenského života , Jednota umělců výtvarných, vídeňský Hagenbund, Umělecká beseda, Mánes). Do rodné obce se vracel ve svém literárním díle; je pochován v Žebětíně, kde jsou pochováni i někteří občané Bystrce. Od roku 1912 byl ženat s Boženou, rozenou Škorpilovou , dcerou architekta Josefa Škorpila. Jakub Obrovský se chtěl rozvést se svojí tehdejší ženou Boženou, ale v té době to...
Více od autora
Jakub Morávek (10)
Narozen v roce 1984. Mgr., právník, pracovník Úřadu na ochranu osobních údajů, práce z oboru.
Více od autora
Jakub Kohák (6)
Jakub Kohák je český filmový a reklamní režisér, herec, komik, moderátor, spisovatel, sportovec a scenárista. Vystudoval produkci na FAMU. Režíroval televizní reklamy například pro Vodafone, Kofolu, Pepsi, T-Mobile, Fio banku, Penzičku.cz, DPD nebo pro Nadaci Terezy Maxové. Hrál například ve filmech Čert ví proč, U mě dobrý, Hlídač č. 47, Eurotrip, Na cestě, Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka,Vejška, nebo hlavní roli ve filmu Instalatér z Tuchlovic. Režíroval a hrál ve skečovém seriálu České televize Pečený sněhulák. Každý všední den účinkuje v ranní show rádia Evropa 2, kde hájí práva posluchačů jako "Bombucman". V roce 2013 hrál v divadelním představení Večírek, v režii Ondřeje Sokola a podle scénáře Michala Suchánka. Zahrál si v televizních reklamách například na T-Mobile, Fio banku, Mobil.cz nebo DPD. Daboval také žabáka Boba v seriálu Esa z pralesa. Od roku 2016 do roku 2019 byl porotcem show Tvoje tvář má známý hlas. V roce 2021 se stal znovu porotcem show. Jakub Kohák je také spisovatel. Napsal knihy Objevy , Svět podle Koháka , Kůly v plotě a Svět podle Koháka: Kůly v plotě 0.5 . Jakub Kohák se také pravidelně objevuje v divadelních představeních improvizační show Partička, kde vystupuje jako účinkující a moderátor. Od roku 2021 se stal jejím členem, protože na čas nahradil Igora Chmelu. S chutí se věnuje i tvorbě krátkých videoklipů, filmů a spotů. Je držitelem ceny Anděl za nejlepší český videoklip. K zajímavostem jistě patří, že se stal pátým členem kapely Wohnout. Jakub Kohák měl původně v plánu natočit seriál o chlapovi s parohem a filmy o Janu Bergerovi, Latě Brandisové a Josefu Toufarovi.
Více od autora
Jacques Offenbach (7)
Jacques Offenbach byl francouzský skladatel, violoncellista a impresário německého původu z období romantismu. Je připomínán díky svým téměř 100 operetám z 50.-70. let 19. století a nedokončené opeře "Hoffmannovy povídky" . Offenbach měl silný vliv na pozdější skladatele operetního žánru, zejména na Johanna Strausse II. a Arthura Sullivana. Jeho nejznámější díla byla ve 20. století neustále obnovována a mnohé z jeho operet se hrají i v 21. století.
Více od autora
Jack Vance (5)
Jack Vance, vlastním jménem John Holbrook Vance byl americký důlní inženýr, fyzik, scenárista a spisovatel science fiction, fantasy a detektivních příběhů. Počátky jeho tvorby jsou spojeny s tzv. Zlatým věkem science fiction. Narodil se roku 1916 jako třetí z pěti dětí v San Franciscu, kde prožil většinu života. Mnoho času také strávil na ranči svého dědečka, prominentního právníka, poblíž Oakley v deltě řeky Sacramento a získal zde lásku k přírodě. Byl rovněž velký čtenář a měl zájem o fantastickou literaturu. Když dědeček zemřel a rodina se během Velké hospodářské krize dostala na mizinu, Vance prošel několika zaměstnáními . Roku 1937 mu malé stipendium umožnilo začít studovat na Kalifornské univerzitě v Berkeley důlní inženýrství, fyziku a také žurnalistiku. Roku 1941 odešel na čas z univerzity a pracoval jako elektrikář v loděnicích v Pearl Harbor. Havaj opustil šest týdnů před japonským útokem. Vrátil se ke studiu a ukončil jej roku 1942. Pro slabý zrak nebyl odveden a sloužil v obchodním loďstvu. Roku 1946 se oženil s Normou Ingoldovou, se kterou měl syna Johna, a přestěhoval se do Oaklandu. Roku 1950 vydal vynikající fantasy knihu The Dying Earth založenou na povídkách napsaných ve čtyřicátých letech převážně při službě na moři. V následujících desetiletích vydal desítky povídek a románů, často seřazených do cyklů. Roku 1980 mu byl diagnostikován glaukom, operace očí nedopadla dobře a Vance přišel o zrak. S manželčinou pomocí a posléze se speciálně upraveným displayem počítače pokračoval v psaní, roku 2009 vydal svou autobiografii This is Me, Jack Vance!, ale především se soustředil na revize a rozšiřování svých dřívějších příběhů. Zemřel roku 2013 ve svém domě v Oaklandu. Jack Vance patří k předním spisovatelům žánru space opery. Jeho dílo, bořící pomyslnou zeď mezi science fiction a...
Více od autora
Ivo Wiesner (4)
Ing. Ivo Wiesner , absolvent písecké reálky a brněnské techniky. Od roku 1958 pracoval v ústecké Spolchemii, později tu vedl výzkum v oblasti epoxidových pryskyřic a plastických hmot. Autor více než 330 patentů a asi 50 odborných a vědeckých prací publikovaných v různých odborných časopisech. Zabýval se esoterikou, historií dávných civilizací, starověkými technologiemi a především skrytými dějinami českého národa. Jedni ho měli za fantastu a blázna, druzí zase za ústeckého Dänikena. Ať už to s Ivo Wiesnerem bylo jakkoliv, všechny jeho knihy z pultů knihkupectví rychle zmizely. Nejsháněnější je dodnes jeho překlad Vimaanika Shaastra, staroindického manuálu létání. Tedy, supermoderního létání. Ten přeložil se svou manželkou Ludmilou z dostupného anglického překladu. Pro mnoho lidí je Wiesner někým, kdo se nebál poukázat na to, že dějiny jsou do určité míry manipulované a váží si ho za to. Zemřel náhle v Ústí n. L. 17.9.2008.
Více od autora
Ivo Pospíšil (8)
Narozen 14. 5. 1952 v Budišově u Třebíče. Prof., PhDr., DrSc. slavista, rusista, slovakista, literární kritik, publicista, překladatel, editor.
Více od autora
Ivo Mathé (3)
Ivo Mathé je český mediální producent, scenárista, vysokoškolský pedagog a manažer. Začínal v někdejší Československé televizi jakožto asistent produkce, po ukončení svých studií na FAMU pracoval již na místě produkčního, od roku 1976 do roku 1991 pak působil ve funkci vedoucího produkce Československé televize. V letech 1991 až 1992 působil jako šéfproducent uměleckých pořadů tamtéž. V roce 1992 se stal historicky prvním generálním ředitelem České televize, kde působil až do roku 1998. Zároveň s tím byl také v letech 1995 až 1998 viceprezidentem Evropské vysílací unie. V letech 1999 až 2003 pracoval jakožto vedoucí Kanceláře prezidenta České republiky Václava Havla. Zároveň vykonával funkci člena Správní rady ČVUT a AMU. Od roku 1990 také působí jako pedagog na FAMU, v období 2005–2008 byl rektorem AMU. Od února 2008 zastával funkci prorektora. Rektorem AMU byl opět zvolen v říjnu 2008 na funkční období 2009–2013. V prosinci 2011 ho po odstoupení ministra kultury Jiřího Bessera navrhlo několik umělců, např. Helena Třeštíková, David Černý nebo Jiří Bartoška, na jeho místo s tím, že by do čela resortu nastoupil člověk, který „mu rozumí a zároveň má respekt v uměleckých kruzích“. I přes počáteční odmítnutí hnutí Starostové a nezávislí navrhlo jeho jméno spolu s poslankyní Alenou Hanákovou předsedovi TOP 09 Karlu Schwarzenbergovi, který měl vybrat definitivní jméno. Na schůzce se Schwarzenbergem se své nominace vzdal, mimo jiné proto, že by prý jeho jméno mohlo kvůli jeho spojení s bývalým prezidentem Havlem vadit prezidentu Klausovi, který již dříve protestoval proti jmenování Schwarzenberga ministrem zahraničí.
Více od autora
Ivana Ebelová (5)
Narozena 4.1.1961 v Českých Budějovicích, PhDr., CSc., archivářka a historička, zabývá se novověkou paleografií a českými dějinami raného novověku.
Více od autora
Ivan Vojtěch (6)
Ivan Vojtěch byl český hudební vědec, otec literárního historika Daniela Vojtěcha. Vystudoval hudební vědu a estetiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde také v roce 1953 obhájil disertační práci. V letech 1953–1960 přednášel estetiku a dějiny hudby na JAMU v Brně, později na FF UK v Praze. V letech 1956–1968 byl stálým kritikem Literárních novin, 1960–1970 členem redakce časopisu Divadlo. V letech 1968–1970 byl šéfredaktorem časopisu Hudební rozhledy. V letech 1970–1989 mu bylo z politických důvodů znemožněno vyučovat i publikovat. S pádem režimu od roku 1990 opět přednášel moderní hudbu na FF UK. V letech 1999–2002 byl ředitelem Ústavu pro hudební vědu AV ČR. Středem Vojtěchova odborného zájmu je hudba 19. a 20. století, věnoval se především období Druhé vídeňské školy . Připravil také česká vydání vybraných spisů F. Liszta, R. Schumanna, B. V. Asafjeva, S. Prokofjeva a dalších, překládal ruskou muzikologickou literaturu, T. W. Adorna a W. Benjamina.
Více od autora
Ivan Steiger (7)
Ivan Steiger je český karikaturista, ilustrátor, malíř, spisovatel a režisér, který od roku 1969 žije a působí v Německu. Založil také Muzeum hraček na Pražském Hradě a v Mnichově. Narodil se v Praze, kde vyrůstal v Petrské čtvrti. V knize Mýtus zvaný Stínadla barvitě vzpomíná, jak patřil k tzv. Petrákům, tj. klukům z okolí Petrského náměstí, s nimiž vedl velké klukovské války proti klukům z oblasti Na Františku. Tyto dva světy rozdělené po několik klukovských generací, inspirovaly kdysi spisovatele Jaroslava Foglara k sepsání jeho stínadelských románů o Vontech a klucích z Druhé strany. Od roku 1958 studoval na FAMU dramaturgii a scenáristiku a psal básně a povídky. Od roku 1961 začal pravidelně kreslit pro Literární noviny a jeho kresby se začaly objevovat i v zahraničních časopisech a novinách. Jeho kresba pařezu, z něhož vyrůstá malá květinka, se stala ve světě jedním ze symbolů okupace. Roku 1969 odešel do Mnichova, kreslil pro Süddeutsche Zeitung a od roku 1972 pravidelně pro Frankfurter Allgemeine Zeitung, kde do roku 2011 uveřejnil 9000 kreseb. Jeho drobné a prosté kresby, které vybízejí k přemýšlení, se objevily v mnoha světových novinách, v Evropě i v USA. Steiger je kromě Süddeutsche Zeitung kreslířem Abendzeitung, Twen, a tuctu dalších západoevropských a amerických novin a časopisů. Dlouhodobě spolupracuje s Chicago Tribune Magazine, The Christian Science Monitor, Daily Mirror, Die Welt, Die Weltwoche, Los Angeles Herald Examiner. Jeho kresby se objevují i na prvních stránkách londýnských Times a pařížského Le Figaro. Dnes je Steiger především stálým karikaturistou deníků Frankfurter Allgemeine Zeitung a turínské La Stampa. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří soubor kreslených ilustrací k Bibli. Ilustroval knihy Oty Filipa, Karla Kryla a několik sbírek vtipů a anekdot. Sbírku anekdot o Radiu Jerevan také sám napsal. Jako autor i režisér realizoval 27 krátkých i hraných filmů a v posledních letech maluje také obrazy.[4...
Více od autora
Ivan Sokol (5)
Ivan Sokol byl vynikající varhaník známý svou interpretací klasické varhanní hudby, zejména děl Johanna Sebastiana Bacha. Jeho vystoupení se často vyznačovala hlubokým porozuměním historickému kontextu hraných skladeb, což se odráželo ve výběru nástrojů a stylu hry. Sokolův přínos klasické hudbě zahrnuje nejen jeho nahrávky, ale také jeho vliv jako učitele a mentora dalších začínajících varhaníků. Jeho mistrovství ve hře na varhany bylo oceněno různými nahrávkami a veřejnými vystoupeními, které ukazují jeho technickou zdatnost a muzikálnost.
Více od autora
Ivan Šedivý (7)
1983 absolvoval Filozofickou fakultu UK Praha 1989 ukončil postgraduální studium 1984–1985: odborný pracovník Ústavu československých a světových dějin ČSAV 1985–1989: vědecký aspirant Ústavu československých a světových dějin ČSAV 1989–1990: vědecký pracovník Ústavu československých a světových dějin ČSAV 1990–1996: vědecký pracovník Historického ústavu AV ČR 1992-doposud: externí pedagog Ústavu českých dějin FF UK 1996–2002: vědecký pracovník Historického ústavu Armády ČR 2003: vedoucí redaktor revue Dějiny a současnost 2003–2005: ředitel Masarykova ústavu Akademie věd České republiky 2006: ředitel sloučeného Masarykova ústavu – Archivu AV ČR 2007–2010: ředitel Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, v.v.i. 2010-doposud: proděkan pro vědu Filozofické fakulty UK Praha Studijní pobyty a účast na grantech: 1992: „Stipendium Konstantina Jirečka“ při Rakouském ústavu pro jižní a východní Evropu 1993: „Go West“ stipendium Komise Evropských společenství pro vědu a výzkum 1995: stipendijní pobyt Rakouského ústavu pro jižní a východní Evropu ; krátkodobé studijní pobyty
Více od autora