Všichni Autoři a témata

Jaroslav Zýka (11)

Jaroslav Zýka byl český spisovatel žánru science fiction a profesor analytické chemie. Významný představitel české SF v 60. a 70. letech 20. století. Účastnil se schůzí sekce pro vědeckofantastickou literaturu při Svazu čs. spisovatelů vedené Josefem Nesvadbou, a právě Nesvadbovy povídky Zýkovy sbírky evokují. Zýkovy příspěvky lze nalézt též v antologiích Neviditelní zloději a Lidé ze souhvězdí Lva . V roce 1948 vystudoval chemii na Univerzitě Karlově, v letech 1953–70 byl vedoucím katedry analytické chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 1965–68 děkanem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Zabýval se výzkumem redoxních dějů pomocí elektroanalytických metod. Publikoval více než 300 publikací, např. dvoudílnou příručku Analytické metody , třetí díl monografie Chelates in Analytical Chemistry . Z popularizačních knih např. Prvky očima minulosti , Životní prostředí očima přírodovědce .

Jaroslav Vogeltanz (11)

Jaroslav Vogeltanz - člověk s fotoaparátem Zaměstnání: Pracovník propagace ZOO a BZ Plzeň Navštívené kontinenty: Afrika, Asie, Evropa Autor celé řady publikací nejen o přírodě, řady kalendářů, spolupracovník našich a zahraničních časopisů věnujících se přírodní tématice. Fotografující spoluautor knih o přírodě. Výbava: fotoaparáty značky NIKON a řada potřebných objektivů

Jaroslav Sekera (11)

Narodil se 27. srpna 1929 v Ostravě-Zábřehu. Vyučil se čalouníkem a dekoratérem. Od roku 1946 pracoval jako čalounický dělník, a potom navštěvoval mistrovskou školu nábytkového průmyslu v Praze . V r. 1950 byl přijat do Státního kursu pro přípravu pracujících na vysoké školy a pak vystudoval rusistiku na FF Palackého univerzity v Olomouci . Po absolutoriu vyučoval na různých typech škol a to až do roku 1977. Esejista a prozaik; jako teoretik a historik literatury se zabýval především zjevy moderní ruské i české prózy a zákonitostmi tvůrčího procesu; jako beletrista navazuje na psychologickou linii prózy zobrazující vnitřní konflikty obyčejných lidí.

Jaroslav Průšek (11)

Jaroslav Průšek, tradiční čínština: 普實克, zjednodušená čínština:普实克, byl český sinolog s mezinárodní pověstí. Jeho otec–strojvůdce předčasně zemřel a Jaroslav Průšek byl vychováván prarodiči. Vystudoval gymnázium v Praze a po maturitě v roce 1917 studoval dějiny antických národů a Byzance na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studiu čínštiny se věnoval soukromě od roku 1927. Ve studiu sinologie a japanologie pokračoval v Göteborgu a v Halle, studia ukončil doktorátem na Filozofické fakultě v roce 1930. Čínštině a japonštině se dále věnoval během studií v Lipsku. V roce 1932 jej Orientální ústav vyslal na studijní pobyt do Číny. Na Národní univerzitě v Pekingu studoval dějiny hospodářství a navazoval osobní kontakty s předními osobnostmi čínské literatury a literárního dějepisectví. V letech 1934-37 pokračoval ve studiu čínské literatury na císařské univerzitě v Tokiu, 1937 vedl letní dvouměsíční kurs dějin čínské literatury v Berkeley . Po návratu do vlasti pracoval v Exportním ústavu , učil čínštinu na Vyšší lidové škole ve Zlíně , katalogizoval čínské knihy v Univerzitní knihovně , a především působil jako lektor čínštiny a japonštiny ve Škole živých orientálních jazyků při Orientálním ústavu v Praze . Za války odmítal nabídky na působení v Německu. V roce 1945 byl jmenován docentem FF UK . V témže roce založil katedru filologie a dějin Dálného východu a inicioval založení časopisu Nový Orient. 1947 byl jmenován mimořádným, 1948 řádným profesorem čínské a japonské řeči a literatury na FF UK v Praze. Zároveň přednášel na Univerzitě Palackého v Olomouci. V roce 1948 se stal úřadujícím místopředsedou Orientálního ústavu, 1952 zvolen proděkanem FF UK v Praze. V listopadu 1954 rezignoval na vedení katedry filologie a dějin Dálného východu FF UK. V roce 1955 byl zvolen členem ČSAV; v Orientálním ú...

Jaroslav Kalužík (10)

Mgr., spoluautor učebnic literatury pro střední školy.

Jaroslav Čvančara (11)

Jaroslav Čvančara je český spisovatel, publicista, autor literatury faktu, pedagog a hudebník – hráč na banjo, kapelník countryové hudební skupiny Taxmeni. Jaroslav Čvančara se nejprve vyučil lakýrníkem a písmomalířem, později vystudoval pedagogickou školu a Střední školu technickou. Během svého života vystřídal řadu povolání – lodník Pražské paroplavební společnosti, kotelník, lakýrník autokaroserií, propagační pracovník, pedagog a badatel-historik. Jde o badatele, který se věnuje problematice atentátu na Reinharda Heydricha a souvisejícím otázkám , o kterém vydal již tři publikace a působí také jako odborný poradce a spoluautorem při tvorbě několika dokumentárních televizních, rozhlasových pořadů, filmů a výstav. V současné době působí jako badatel v odboru zkoumání totalitních režimů ÚSTR, kde spolupracuje na výzkumném projektu Československý domácí a zahraniční odboj a nacistická okupační moc. Jaroslav Čvančara je původem ze starého českého rodu ze středního Polabí. Jeho rodiče a blízcí příbuzní patřili k průkopníkům české kinematografie. V letech 1939 až 1940 vlastnili unikátní filmový archiv, který jim byl nacisty zabaven. V době heydrichyády byli někteří členové rodiny popraveni. Někteří byli perzekvováni. I přes nepříznivé společenské ovzduší protekotrátu ukrývali jeho rodiče a strýc větší množství historicky cenných filmových dokumentů. V padesátých letech dvacátého století byla rodina opět vystavena nepřízni a tlaku totalitního režimu. Jaroslav se již od mládí zajímal o historii a to především o moderní evropské a československé dějiny především v době druhé světové války. Jako badatel-historik shromáždil značné množství dokumentárních materiálů, unikátních fotografií jakož i filmů. Po sametové revoluci, kdy byly zpřístupněny některé archivy pokračoval ve skládání a doplňování faktografické moz...

Jarmila Koudelková (3)

Autorka dětské publikace o českých dějinách.

Jára Beneš (15)

Narozen 5.6.1897 v Praze, zemřel 10.4.1949 ve Vídni. Dirigent a hudební skladatel, autor scénické a filmové hudby.

Jane Bull (11)

Autoka publikací zaměřených na ruční práce. Žije v Londýně.

Jana Klusáková (9)

Jana Klusáková se narodila v Písku; od deseti let žije v Praze. Vystudovala, s normalizací musela odejít do „svobodného povolání“: dvacet let tlumočila a překládala . Tato kariéra skončila v lednu 1990 v Kremlu: na přání prezidenta Václava Havla tlumočila jeho první setkání s Michailem Gorbačovem. V dětství zpívala v Pražském dětském sboru, v mládí ve Vysokoškolském uměleckém souboru. Brzy nato dozpívala. Vězněna byla jen pár měsíců na udání Vladimira Moroze, krycí název akce: Akce Lina. Od roku 1990 píše knižní rozhovory: postupně se sochařem Olbramem Zoubkem, herci Janou Brejchovou a Jiřím Bartoškou, zpěvačkou Hanou Hegerovou , politiky Fedorem Gálem, Petrem Pithartem, Jiřím Dienstbierem, psychiatrem Františkem Klátilem, knížetem Karlem Schwarzenbergem, premiérem Václavem Klausem , dlouholetým ministrem vnitra a předsedou Unie svobody Janem Rumlem, v roce 1999 s ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem a po šestileté přestávce s malířem Vladimírem Kokoliou. Od roku 1995 je redaktorkou Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu. Má jedno červené auto a dva syny .

Jana Florentýna Zatloukalová (11)

Narozena 1975. Autorka kuchařských knih, též blogerka a autorka článků v kuchařských časopisech.

Jana Dobroruková (7)

RNDr. Jana Dobroruková je středoškolskou profesorkou biologie a chemie na gymnáziu Dvůr Králové nad Labem. S neutuchající energií zasvěcuje generace dětí a mladých lidí do krás přírodovědného poznávání a tvořivého výzkumu. Je autorkou či spoluautorkou několika učebnic, metodických pokynů a didaktických pomůcek. Dr. Dobroruková spolu se svým dnes již zemřelým manželem, předním československým zoologem RNDr. Ing. Luďkem J. Dobrorukou, vedla Stanici mladých přírodovědců při východočeské ZOO ve Dvoře Králové, organizovali letní přírodovědecké tábory a tvořili náplň pro přírodovědné kroužky pro děti ze Dvora Králové a okolí. Po roce 1990 založili Klub NATURA, jehož cílem je rozšiřovat zoologické, botanické, ekologické, etologické a obecně biologické poznání svých členů, převážně studentů Gymnázia Dvůr Králové n. L. a studentů dalších škol v kraji, dále učitelů a dalších zájemců, a to formou přednášek, laboratorních cvičení, exkurzí, letních přírodovědných táborů a expedic. Každoročně Klub NATURA pořádá letní přírodovědný tábor pro děti od 9 do 18 let a dále pořádá i zahraniční expedice po Evropě i severní Africe s cílem poznat a srovnat ekosystémy od polárního kruhu po Saharu. Záměrem Klubu NATURA a zejména prof. Jany Dobrorukové je vyhledávat talentované studenty, rozvíjet jejich schopnosti a zájem o tvořivý výzkum a připravovat je na přírodovědecké soutěže. Jana Dobroruková je zcela ojedinělá ve své inspirativní úloze v povzbuzování a uchovávání zájmu o přírodovědu u dětí v rozmezí věku 9 – 18 let, a v množství svého volného času,

Jan Žižka z Trocnova (7)

Jan Žižka z Trocnova a Kalicha byl český husitský vojevůdce, pokládaný za otce husitské vojenské doktríny, a autora či prvního uživatele defenzivní bojové techniky, tzv. vozové hradby. Historicky je podrobněji zmapováno pouze šest posledních let jeho života, zprávy o Žižkových předchozích osudech jsou nedostatečné, vycházet lze pouze z kusých zmínek v několika náhodou zachovalých listinách. Proto se ani odborníci nemohou shodnout, a v biografických pracích, věnovaných táborskému hejtmanovi, zastávají často i vzájemně protichůdné názory. Roku 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému městu České Budějovice, a působil v záškodnické rotě jistého Matěje vůdce. Následujícího roku byl ze spáchaných zločinů králem Václavem IV. omilostněn, a poté vstoupil do služeb polského panovníka Vladislava II. Jagella. Pod vedením Jana Sokola z Lamberka se účastnil tažení proti řádu německých rytířů, avšak dodnes není historicky doloženo, zda bojoval v bitvě u Grunwaldu. Dále se předpokládá, že po návratu z Polska pobýval jako královský čeledín v Praze, kde se patrně seznámil s kázáním mistra Jana Husa. V létě r. 1419 byl Žižka jedním z čelných účastníků první pražské defenestrace, avšak nespokojenost s kolísavou politikou pražské radnice byla příčinou, kvůli níž metropoli opustil, a odcestoval do Plzně. Poblíž tohoto města dosáhl svého prvního známého vítězství za pomoci vozové formace, po pěti měsících bojů s katolickou šlechtou byl nicméně nucen město přenechat nepříteli, a probít se k nově vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. Táborská městská obec jej záhy zvolila jedním ze čtyř hejtmanů, patrně mu náležel post vojenského velitele. Již na jedno oko slepý Žižka v průběhu pokračujících bojů utrpěl poranění druhého oka, a s největší pravděpodobností zcela oslepl . Ani toto postižení mu však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska druhé křížové výpr...

Jan Vyšín (15)

Jan Vyšín byl český matematik a učitel. Jan Vyšín vystudoval reálné gymnázium v Praze. Pak byl přijat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde v roce 1931 získal aprobaci pro vyučování matematiky a deskriptivní geometrie. V důsledku dopadů hospodářské krize ve 30. letech nemohl získat místo odpovídající jeho učitelskému vzdělání a tak byl nucen setrvat i po absolvování povinné vojenské služby v pracovním poměru u armády. Ale už od roku 1938 pracoval postupně na středních školách v Brandýse nad Labem, Úpici, Jilemnici, Berouně a v Praze. Z podnětu Františka Vyčichla nastoupil v roce 1946 jako asistent na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a zde pracoval až do roku 1953. V tomto roce byl jmenován docentem a stal se vedoucím matematiky na Vysoké škole pedagogické. V letech 1946 až 1953 působil jako docent matematiky na Pedagogické fakultě, později na Vysoké škole pedagogické v Praze, kde v letech 1953 až 1959 vedl katedru matematiky. Po jejím zrušení přešel na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a zde působil do roku 1972, kdy se stal vedoucím Kabinetu pro modernizaci vyučování matematikce v Matematickém ústavu Československé akademie věd. Publikační činnost Jana Vyšína je bohatá a svědčí o hlubokých znalostech elementární školské geometrie, axiomatiky geometrie, problematiky školské matematiky a didaktiky matematiky. Jan Vyšín je autorem vysokoškolských skript, učebnic matematiky pro základní a střední školy a mnoha článků. Tento článek obsahuje text ze stránky Jan Vyšín z webu Významní matematici v českých zemích. Autor původního textu: Pavel Šišma.

Ján Uličiansky (15)

Slovenský dramatik a dramaturg, autor divadelních a rozhlasových her a knih pro děti.

Jan Spurný (9)

Narozen 18. 12. 1909 v Plzni-Liticích, zemřel 22. 2. 1988 v Praze. PhDr., historik umění a kritik, profesor, rektor Vysoké školy umělecko-průmyslové, monografie umělců, práce z oboru.

Jan Rychlík (12)

Prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc. působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Specializuje se na české a slovenské dějiny 19. a 20. století a na dějiny Balkánu. Je autorem celé řady studií a článků, knižních monografií Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1914–1945 , dále Češi a Slováci ve 20. století. Česko-slovenské vztahy 1945–1992 a Rozpad Československa. Česko-slovenské vztahy 1989–1992 , a syntéz Dějiny Bulharska , Dějiny Chorvatska a Dějiny Makedonie , spoluautorem Dějin Srbska a editorem edice Korespondence T. G. Masaryka se slovenskými veřejnými činiteli . Ve Vyšehradu vyšlo jeho zpracování dějin formování balkánských národů habsburské a osmanské monarchie Mezi Vídní a Cařihradem .

Jan Nedvěd (9)

Jan Nedvěd je český folkový písničkář, který se v České republice proslavil svou hudbou. Spolu se svým bratrem Františkem Nedvědem tvoří duo bratří Nedvědů. Bratři zahájili svou hudební kariéru v 70. letech 20. století a rychle se stali výraznými osobnostmi české folkové a country scény. V jejich hudbě se často objevují akustické kytary a harmonika, texty reflektují osobní emoce, přírodu a společenská témata. Jan Nedvěd 's přispívá do dua zpěvem i psaním písní a je oceňován za své poetické texty a výrazný hlas. Duo v průběhu let vydalo řadu alb, získalo si věrnou fanouškovskou základnu a stalo se nedílnou součástí české hudební kultury.

Jan Křen (12)

Jan Křen byl český historik se specializací na česko-německé vztahy, vysokoškolský pedagog a jeden z představitelů disentu v době normalizace. Vystudoval historii na Fakultě společenských věd Vysoké školy politické ÚV KSČ . V letech 1946–1969 byl členem KSČ. Do roku 1970 působil jako vedoucí katedry historie na VŠP a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Věnoval se studiu dějin první republiky, KSČ a československého odboje za druhé světové války. Z jeho rozsáhlého díla o čs. emigraci na Západě za druhé světové války mohly ovšem vyjít jen první dva svazky. Pro nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy byl vyloučen ze strany, v roce 1970 musel opustit své pracoviště a až do roku 1989 pracoval jako dělník-čerpač u podniku Vodní zdroje. Stal se jedním ze zakládajících signatářů Charty 77, publikoval v samizdatu a významně se podílel na přípravě bytových seminářů podzemní univerzity. Po listopadu 1989 se stal jedním ze zakladatelů Institutu mezinárodních studií nově založené Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a jeho prvním ředitelem. Byl rovněž jedním z iniciátorů založení Česko-německé komise historiků, jejímž cílem je prostřednictvím zkoumání společných dějin Čechů a Němců přispět ke vzájemnému porozumění a pochopení minulosti a jejíž české sekci deset let předsedal. Problému česko-německých vztahů v novodobých dějinách a nahlížení na ně věnuje Křen začnou část svého badatelského úsilí. Angažoval se rovněž v Česko-německém fondu budoucnosti. Jeho kniha Konfliktní společenství o vztazích Čechů a Němců se dočkala několika vydání v obou zemích. Jako hostující profesor působil na univerzitách v Brémách , Berlíně a Marburgu . Za svoji knihu Dvě století střední Evropy byl v roce 2006 oceněn cenou Magnesia Litera v kategorii naučné literatury a v roce 2007 polskou Cenou Wacława Felczaka a Henryka Wereszyckého, udělovanou za díla v oblasti historie. V roce 2000 obdržel Velk...

Jan Komenský, (10)

Jan Karel Čemus (13)

Jan Karel Čemus byl český spisovatel, autor mnoha dobrodružných a umělecko-naučných knih pro mládež. Narodil se v rodině učitele. Maturoval na reálném gymnáziu v Praze a po dokončení studia elektrotechniky na pražské Vysoké škole technické pracoval jako inženýr u různých firem a později měl vlastní technickou kancelář. V průběhu dvacátých a třicátých let procestoval Itálii, Jugoslávii a Německo. Publikovat začal od roku 1925, a to jednak odborné články v novinách a časopisech , jednak knižně odborné příručky . V letech 1926 až 1929 redigoval časopis Auto a od roku 1927 působil jako fejetonista a rovněž jako překladatel odborných článků z angličtiny, francouzštiny, němčiny a italštiny. Byl rovněž výtvarníkem v oblasti drobné grafiky a uplatnil se také jako autor drobných klavírních skladeb a pochodů, uváděných zejména v rozhlase. Svůj první román vydal roku 1938 . V sešitových edicích publikoval pod pseudonymy detektivní romány. Na počátku okupace byl vězněn gestapem, byl ale propuštěn a do konce války se živil jako učitel cizích jazyků a jako spisovatel znemožněno publikovat, protože jeho knihy nebyly podle komunistických cenzorů vhodné pro mládež.

Jan Grmela (15)

Narozen 29.4.1895 v Praze, zemřel 14.3.1957 v Praze. PhDr., knihovník, básník, prozaik, překladatel z němčiny, redaktor sborníků, práce pro děti, odborné knihovnické práce.

Jan Dobraczyński (12)

Jan Dobraczyński byl polský spisovatel a publicista. Během druhé polské republiky byl zastánce Stronnictwo Narodowe a katolického hnutí. Voják z polské armády během polské obranné války z roku 1939, člen Armia Krajowa, bojoval v Varšavského povstání v roce 1944. Po válce podporuje polské komunisty, člena z roku 1952 a 1985, aktivista z PAX sdružení a Patriotyczny Ruch Odrodzenia Narodowego. Měl hodnost generála polských sil. Během druhé světové války, jako vedoucí oddělení pro opuštěné děti ve Varšavě pečoval o blaho oddělení. Jan Dobraczynski pomáhal aktivistům umístit židovské dětí v klášterech. Po Varšavském povstání byl uvězněn v Bergen-Belsen. V roce 1985 byl oceněn křížem Virtuti Militari a v roce 1993 titulem Spravedlivý mezi národy.

Jan Čeřovský (12)

RNDr. Jan Čeřovský, CSc. byl přední český botanik, ekolog a ochránce přírody. Věnoval se územní a druhové ochraně, především však je znám jako jeden z mezinárodních zakladatelů environmentální výchovy. Byl skautem a žákem botanika Jaroslava Veselého. V letech 1949-1953 vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze . Jako první Čech absolvoval v letech 1953-1956 na téže vysoké škole postgraduální studium v oboru geobotanika-ochrana přírody. V roce 1961 se stal kandidátem věd, v roce 1967 mu byl udělen titul RNDr. V sedmnácti letech se stal členem Československé, nyní České, botanické společnosti. Jde o bývalého dlouholetého vědeckého pracovníka československé státní ochrany přírody, kde působil od osmnácti let. Od roku 1959 působil ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze , zřízeném o rok dříve. Setrval zde až do odchodu do důchodu v roce 2002; v 70. a 80. letech se zde stal vedoucím vědeckovýzkumného oddělení. Během své kariéry kupříkladu inicioval a koordinoval systém naučných stezek, pětidílnou řadu československých, posléze českých a slovenských "červených knih" a spoluprosadil do českého slovníku pojem mokřad. Jan Čeřovský má za sebou významnou mezinárodní kariéru, zvláště v letech 1966-1975 a pak od převratu. V letech 1966-1969 byl na IX. Generálním shromážděním Mezinárodního svazu ochrany přírody IUCN při UNESCO jmenován místopředsedou stálé Komise IUCN pro výchovu. Je znám tím, že prosazoval zavedení ekovýchovy do všech školních stupňů. Mezi lety 1969 a 1973 vedl útvar výchovy a vzdělávání v ústředním sekretariátu IUCN v Morges ve Švýcarsku, než byl nucen vrátit se v roce 1973 do ČSSR. Kontakty s IUCN udržoval i nadále – v letech 1982–1988 byl tajemníkem Východoevropského komitétu IUCN pro výchovu, od roku 1984 získala ČSSR v IUCN trvalé zastoupení a roku 1988 byl zvolen členem jeh...

Jan Bauch (6)

Jan Bauch byl český malíř, sochař, grafik, ilustrátor, scénograf a vysokoškolský pedagog. Narodil se v Řetězové ulici na Starém Městě v Praze. V letech 1912–1913 se v dílně svého otce vyučil řezbářem. V letech 1914–1916 studoval Uměleckoprůmyslovou školu u prof. Emanuela Dítěte ml., v letech 1919–1924 u prof. Vratislava Hugo Brunnera. Zároveň navštěvoval grafickou speciálku Na Akademii výtvarných umění v Praze u Maxe Švabinského , ale před absolutoriem ze školy odešel. V osmnácti letech prošel zákopy 1. světové války v Uhrách a Rumunsku a poté byl do roku 1919 příslušníkem čs. dobrovolnického vojska. Tato životní zkušenost ovlivnila i jeho malířské dílo. V meziválečném období byl členem Umělecké besedy . Podnikl cesty do Francie , Belgie a Řecka a do Itálie . Po válce působil jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, od roku 1946 jako docent, od roku 1948 jako profesor. Roku 1958 byl nedobrovolně penzionován. K jeho žákům patřili např. Oldřich Smutný, Miroslav Lamač, Václav Kiml, Karel Hyliš, Vojtěch Adamec, František Vízner. Během normalizace působil Jan Bauch pro mladší generace jako umělecká i morální autorita pro svůj nekompromisní postoj k násilí, páchaném na občanech v nesvobodné společnosti. V roce 1989 podepsal jako jediný národní umělec petici Několik vět . Věnoval se malbě, kresbě, ilustracím, grafice, plastice, pracoval na oknech v chrámu sv. Víta a v Karolínu.. V souvislosti s Bauchovým uměním se hovořívá o baroku a baroknosti . V jeho obrazech je vskutku přítomna hluboce zažitá tradice českého baroka. Barokní vzruch a rytmus jsou především ve vervních tazích štětce a přímo plastickém vrstvení barvy, stejně jako v kontrastech a dramatické stavbě Bauchových obrazů. Jsou projevem snad radosti z barev, nikoli však...

James Branam (14)

Autor učebnic a příruček angličtiny.

Jakub Trpiš (10)

Jakub se liší od ostatních autorů a stejně tak je jedinečná i jeho tvorba. Při psaní střídá nejrůznější polohy, žánry i pohledy na svět. „Psaní je pro mě způsobem, jak překonat sebe sama a svůj omezený pohled na svět.“ Jeho první román Volba vyšel v roce 2012, v přepracované verzi 2016. Jedná se o společenský román i duchovní literaturu. Jeho druhá kniha Landie: Čtyři poutníci vychází 16.11.2017. Je to první díl moderní fantasy trilogie.

Jakub Honner (11)

Jakub Honner byl učitel, spisovatel pro mládež, vlastivědný pracovník, redaktor Pocházel z jižních Čech, narozen roku 1899 ve vsi Třebín v nezámožné venkovské rodině. Po absolvování učitelského ústavu se stal učitelem na Českobrodsku. Ve dvacátých a třicátých letech působil jako učitel na Benešovsku . Poté se stal ředitelem měšťanské školy v Kácově. Po 2. světové válce byl školním inspektorem soudního okresu uhlířskojanovického a předsedou MNV v Uhlířských Janovicích na Kutnohorsku. Od 1946 působil jako redaktor hlavní redakce časopisů a dětské literatury v Státním nakladatelství v Praze. Zemřel v roce 1966 v Praze. Jakub Honner se věnoval i práci vlastivědné. Psal o důležitých událostech z historie Podblanicka, o významných osobnostech a o historických památkách. Své články publikoval v regionálním tisku - ve vlastivědném časopise Pod Blaníkem, který byl určen především dětem a mládeži. V tomto časopise, který téměř deset let redigoval, vycházely i jeho básně a beletristické práce. Obětavě se věnoval též veřejné činnosti, především v oblasti vzdělávací.

Jack Altman (15)

Anglický autor turistických průvodců a snáře.

Jáchym Topol (16)

Jáchym Topol je český básník, prozaik, hudebník a žurnalista, jenž se stal v říjnu roku 2017 za román Citlivý člověk laureátem Státní ceny za literaturu. Jáchym Topol se narodil 4. srpna 1962 v Praze jako syn básníka a dramatika Josefa Topola a Jiřiny Topolové, dcery spisovatele Karla Schulze. V roce 1981 složil maturitu. V letech 1981–1984 studoval na střední škole sociálně právní, kterou předčasně opustil. V jeho klubovém bytě v Radlicích tehdy proběhlo pásmo literárně-dramatických pořadů. Do roku 1986 pracoval jako skladník, topič, nosič uhlí, poté do roku 1990 pobíral invalidní důchod. Od roku 1991 je spisovatelem z povolání, od roku 1996 byl posluchačem oboru etnologie na Filozofické fakultě UK, studium nedokončil. Přibližně od roku 1980 působil jako zpěvák a textař skupiny Psí vojáci , později skupiny Národní třída, jeho básně zhudebnila i Monika Načeva. Je představitelem undergroundu. Do roku 1993 byl šéfredaktorem časopisu Revolver Revue. Byl členem redakce týdeníku Respekt od jeho založení v roce 1990 do roku 2007. V letech 2009–2011 působil v redakci deníku Lidové noviny, nyní pracuje jako dramaturg Knihovny Václava Havla. V září 2010 se stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta. V září 2015, na závěr Vilenického mezinárodního literárního festivalu, byl oceněn Vilenickou cenou, kterou mu udělil Slovinský svaz spisovatelů za mimořádnou literární činnost ve střední Evropě. Je monarchista, na jaře 1988 se stal prvním aktivistou monarchistické opoziční iniciativy České děti a prvním signatářem monarchistického manifestu Návrat krále hned po jeho autorovi Petru Placákovi. V roce 1999 se stal jedním ze signatářů monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia a účastní se akcí za monarchii, pořádaných studentským spolkem Babylon. Během první poloviny 90. let opustil básnickou tvorbu a věnuje se doposud výhradně próze....

J. Moussaieff Masson (7)

Americký psychoanalytik, autor prací o psychologii a právech zvířat, editor korepondence S. Freuda, vyučuje též sánskrt.

Izabela Háberová (2)

RNDr., CSc., slovenská botanička, působí v oboru fytocenologie.

Ivo Pelant (10)

Ivo Pelant je český dramaturg a scenárista. Vystudoval FAMU, obor dramaturgie-scenáristika. Od roku 1976 pracoval v Československé televizi a poté v České televizi coby dramaturg dramatické tvorby. Se svou ženou Evou má dva syny.

Ivo Andrić (8)

Ivo Andrić byl jugoslávský prozaik, básník, esejista a diplomat z Bosny a Hercegoviny. Většinu svých děl napsal srbsky v ekavském nářečí. V roce 1961 získal Nobelovu cenu za literaturu. Ivan Andrić se narodil 10. října 1892 v obci Dolac u Travniku, kde byla jeho matka Katarina na návštěvě u příbuzných. Andrićovi rodiče byli oba katoličtí Chorvati a on byl jejich jediné dítě. Jeho otec, Antun, byl umělecký klempíř, který se uchýlil k práci školníka v Sarajevu. Dětství a rané mládí Andrić prožil v bosenských městech Travniku, Višegradu a Sarajevu, kde také v roce 1912 odmaturoval. V Sarajevu i napsal své první básně. Aktivně se zapojil do činnosti nacionalistického protirakouského hnutí Mladá Bosna. Mezi lety 1912 a 1914 navštěvoval univerzity v Záhřebu, Vídni a Krakově. Do literatury vstoupil roku 1914, kdy mu bylo vydáno několik básní časopisecky a ve sborníku Hrvatska mlada lirika . Během svého pobytu v Záhřebu se setkal i s A. G. Matošem. Ve válečných letech 1914–18 byl několikrát vězněn rakouskými úřady, přičemž jeho vina spočívala v aktivní podpoře jihoslovanského nacionalismu. Krátce po osvobození v roce 1918 vydal svou prvotinu, sbírku básní Ex ponto. Po ní následovali Nemiri . V tomto roce začal také svou úspěšnou diplomatickou kariéru jako velvyslanec ve Vatikánu; až do roku 1941 pracoval v jugoslávských diplomatických službách. V roce 1923 se stal vicekonzulem v rakouském Štýrském Hradci, kde mu bylo umožněno dokončit svá vysokoškolská studia. Diplomovou práci předložil na téma Die Entwicklung des geistigen Lebens in Bosnien unter der Einwirkung der türkischen Herrschaft . V roce 1926 byl přijat do Srbské akademie věd a umění . Publikoval několik kratšíc...

Ìvan Franko (11)

Ivan Jakovyč Franko byl haličský rodák, občan Rakousko-Uherska, ukrajinský básník, spisovatel, dramatik, esejista a literární kritik, organizátor kulturního života, národní buditel, politik, historik, etnograf, filosof a překladatel. Vystudoval gymnázium v Drohobyči , později klasickou a ukrajinskou filologii na Lvovské univerzitě, odkud byl pro společensko-politickou a revoluční protistátní činnost vyloučen. Ve studiu pokračoval nejdřív na Černovické univerzitě v Bukovině, pak na Vídeňské univerzitě, kde obhájil disertaci u známého slavisty chorvatského původu Vatroslava Jagiće . Stylově Franko patří k prvním ukrajinským realistům. Bývá považován za nejvýznamnějšího básníka po Ševčenkovi. Už jeho druhá sbírka „Z veršyn i nyzyn“ nese novátorské elementy. Sbírky jako „Věčný revolucionář“ nebo „Kameník“ šířily mezi mládeži revoluční náladu, proto byly např. v Rusku zakázány. Vrcholem Frankovy intimní lyriky je sbírka „Uvadlé listí“ , která obsahuje prvky modernismu a dekadence. Frankova prozaická tvorba je představená více než stovkou povídek a novel a desítkou románů. Pro jeho prózu je příznačná žánrové bohatství a realistické zobrazení života všech společenských vrstev. V roce 1891 básník navštívil Prahu a, jak hlásá pamětní deska na Žofíně, 18. května zde vystoupil na sjezdu slovanské pokrokové mládeže. Je pochován na Lyčakivského hřbitově ve Lvově. Pomník či pamětní desku Ivana Franka dnes najdeme v mnoha ukrajinských městech, z nichž jedno – Stanislav – bylo dokonce přejmenováno na Ivano-Frankivsk . Frankův portrét je také motivem dvacetihřivnové bankovky. Frankova díla vydaná v češtině: Po nim bylo pojmenováno:...

Irena Kaftanová (14)

Narozena 7. 9. 1951 v Praze. Autorka pohádkových příběhů.

Iosif Vissarionovič Stalin (17)

Ruský diktátor, autor politických spisů.

Inga Lindström (10)

Narodila se 25. 1. 1954 v Ravensburgu. Německá spisovatelka, scénáristka a novinářka. Její skutečné jméno zní: Christiane Sadlo.

Huineng (7)

Chuej-neng , někdy nazýván Daikan Enó, byl čínský čchanový mnich, který byl jednou z nejvýznamnějších postav zenu. Narodil se v Číně. V raném věku mu zemřel otec. Jeho rodina byla velice chudá a nemohla si dovolit poslat Chuej-nenga do školy. Jednou Chuej-neng náhodou zaslechl Dimantovou sútru a zažil stav procitnutí a rozhodl se vydat ve stopách Buddhova učení. Vydal se na cestu a po třech dnech pěší chůze dorazil do kláštera, který vedl Chung-žen, 5. patriarcha čchanového učení. Poté, co Chuej-neng prokázal své schopnosti, Chung-žen jej učinil 6. patriarchou čchanu. Jeho učení je shrnuto v Tribunové sútře šestého patriarchy, která byla přeložena do češtiny Oldřichem Králem.

Horst Fischer-Uhlig (10)

Novinář, specializuje se na problematiku renovace staveb.

Homer (12)

Homér je jméno nejstaršího známého řeckého básníka, jemuž se připisuje sepsání epických básní Ilias a Odysseia a méně známá Válka žab a myší nebo Homérské hymny. Jeho jméno se vykládalo jako „Rukojmí“ nebo častěji podle jeho domnělé slepoty ze spojení ὁ μὴ ὁρῶν - „nevidící“ jako „Slepý“. Již ve starověku o životě této postavy nebylo známo nic určitého. Jako Homérovo rodiště se uvádělo mnoho míst , nejčastěji město Smyrna na maloasijském pobřeží nebo ostrov Chios. Legendu o Homérově životě zaznamenal v 7. století př. Kr. Hérodotos. Narodil se prý jako nemanželské dítě u řeky Meles nedaleko Smyrny a jeho původní jméno bylo Melésigenés . Zemřel údajně na ostrově Íos. Většina pramenů se shoduje, že se jeho matka jmenovala Kreitheis, údaje o otci se rozcházejí. Všechna starověká vyobrazení jsou idealistická a neopírají se o skutečnost, na základě domnělého významu jeho jména jej představují většinou jako slepého starce. Pokud se vůbec jedná o historickou osobu, potom působil mezi léty 1200 až 700 před n.l. Obvykle se ovšem uvádí počátek osmého století před Kristem jako nejzazší hranice jeho života. Dřívější datum udává jen několik badatelů. Přes množství údajů, ovšem často si protiřečících, není dodnes jasné, zda osoba tohoto jména skutečně žila. Proti obvyklé představě Homéra jako slepého a chudého putujícího pěvce mluví důkladná znalost horní aristokratické vrstvy jeho děl, kterou takový putující básník nemohl mít. Homér je obecně známý především jako autor dvou eposů stojících na počátku řecké a evropské literatury, Iliady a Odysseje. Skutečné autorství těchto děl je však sporné. Jistý se zdá původ eposů v řecké Malé Asii. Potvrzuje to jazyková analýza díla, podle níž jsou obě básně sepsány v iónském dialektu řečtiny. Ilias a Odyssea jsou první písemné doklady řeckých dějin a jimi podle klasického mínění začínají evropské kulturní a duchovní dějiny....

Hervé Bazin (8)

Hervé Bazin byl francouzský spisovatel. Jeho romány se často týkají autobiografických témat, jakými byla revolta mládeže proti životním hodnotám establišmentu a nefunkční rodina. Bazin se narodil v Angers, v departmentu Maine-et-Loire. Pocházel z katolické buržoasní rodiny. Jeho prastrýcem byl spisovatel René Bazin. Hervé měl pohnuté dětství. Otec byl právníkem a po několik let vyučoval na univerzitě v Hanoji, která byla součástí francouzské Indočíny. Hervého svěřili rodiče na výchovu babičce. Po její smrti převzaly Bazinovu výchovu různé katolické koleje. Ze všech byl postupně vyloučen. Nakonec, byl poslán na vojenskou akademii Prytanée National Militaire, odkud byl rovněž vyloučen pro neschopnost. Byl v opozici vůči své autoritativní matce, odmítal katolickou výchovu, mnohokrát utekl z domova. Ve dvaceti letech se svou rodinou přerušil styky. Několikrát se léčil v psychiatrických léčebnách. Po rozchodu s rodinou prošel několika zaměstnáními: pracoval na poště, v bance, v advokátní kanceláři, v továrně, jako komorník, obchodní zástupce, ale nikde neuspěl. Nakonec se usadil v Paříži a na Sorbonně vystudoval dějiny dějiny literatury. Patnáct let psal bez většího ohlasu básně. Roku 1946 založil literární revue La Coquille , které však vyšlo jen osm svazků. Prorazit se mu podařilo teprve v roce 1947, kdy za sbírku Jour získal Apollinairovu cenu. Na radu Paula Valéryho se ale začal věnovat próze. Hned první román Vipère au poing , v níž vylíčil konflikt dětí s jejich despotickou matkou, mu získal uznání. Román byl dvakrát zfilmován: V roce 1971 pro televizi a roku 2004 ho Philippe de Broca natočil jako celovečerní film. Poté se už Bazin stal uznávaným romanopiscem. Roku 1957 obdržel Velkou cenu Monaka; o rok později byl zvolen do l’Académie Goncourt , jejímž presidentem se stal roku 1973. Bazin několikrát projel Evropu, byl v severní Africe, třikrát na delší dob...

Hermann Funk (13)

Prof. Dr. Hermann Funk působí jako ředitel Institutu německých studií v zahraniční - specializuje se na němčinu jako cizí a druhý jazyk na univerzitě v Jeně. Jeho výzkum se zaměřuje na obecné didaktiky a metodiky, výukové materiály pro výuky cizích jazyků. Kromě toho působil také jako děkan Fakulty umění a jako vědecký koordinátor ER­FA-Wirt­schaft-Spra­che . Profesor se akademmicky angažoval také v Lotyšsku, Japonsku, Irksu, Švýcarsku či Spojených státech, kde převážně spulupracoval v oblasti akreditace a doktorantského řízení. Před akademickou kariérou pracoval v německém Hesse jako učitel angličtiny a dějepisu. Pedagogické zkušenosti rozvinul dále při vyučování němčiny ve Skotsku. Zabývá se vzděláváním učitelů po celém světě. V roce 2011 byl vědeckou poradní radou zvolen předsedou Ústřední agentury pro studium v zahraničí.

Herbert Puchta (18)

Profesor angličtiny, autor učebnic.

Heather Graham (13)

Heather Graham je americká herečka. Jejím otcem byl agent FBI. Dva roky studovala angličtinu na Kalifornské univerzitě v Los Angeles. Jejím filmovým debutem byl snímek Paní Soffelová , kde měla malou roli . Později hrála v řadě dalších filmů, včetně snímků Ulice New Yorku , Pařba ve Vegas a Začít nanovo . V roce 2014 hrála roli Julie v devíti epizodách seriálu Californication. V roce 2011 vystupovala ve videoklipu k písni „The Day“ od Mobyho.

Hans-Joachim Zillmer (9)

Hans-Joachim Zillmer je německý podnikatel a od roku 1998 autor evoluci odporujících, populárně naučných knih. Ve svých do jedenácti jazyků dosud přeložených bestsellerech zpracovává aktuální teorie, především z vědních oborů geologie, geofyziky, evoluce a paleontologie. Tyto teorie, popřípadě jejich základní principy zpochybňuje a vytváří vlastní, současným vědecky nepotvrzeným naukám odporující domněnky ve smyslu katastrofismu. Zillmer odmítá zejména evoluční teorii ve formě makroevoluce, stejně jako metodu datování. Hans-Joachim Zillmer vystudoval na Bergische Universität Wuppertal a na Technische Universität Berlin stavební inženýrství a oba studijní obory zakončil titulem inženýr. Později získal titul doktora politických věd. Po ukončení studia v roce 1977 zakládá a vede stavební firmu, stavební inženýrskou kancelář a investorskou firmu ve městě Solingen a později také v Berlíně . Zillmer působí jako inženýr/konzultant ve stavební inženýrské komoře , byl členem představenstva stavebního společenstva v Solingenu, a v letech 1991-1999 prvním předsedou sportovního velkoklubu TSG Solingen . Jako autor populárně naučných knih byl hostem v mnoha německých rozhlasových a televizních pořadech, mimo jiné v relaci „Welt der Wunder“ na programu Pro 7, kde vystoupil se svými kontroverzními tématy z knihy „Dinosauři od A do Z“. Zillmer je stejně jako Immanuel Velikovsky představitelem katastrofismu, avšak ve spojení se speciální teorií mladé Země, katastrofické teorie mladé Země, která uvádí, že Země jako planeta je sice stará, ale před přibližně 5000 až 6000 lety byla zasažena celosvětovou katastrofou , při které byla naše zemská kůra výrazně přeměněna a nově utvořena. Základní geologická myšlenka přitom říká, že došlo k několika obrovským vlnám, které se rozlily přes kontinenty: jihozápad a severozápad Severní Ameri...

Guy Gilbert (11)

Guy Gilbert je nekonformní francouzský římskokatolický kněz. Svůj život zasvětil zejména práci s mladými lidmi na okraji společnosti. Za svou činnost obdržel Řád čestné legie. Guy Gilbert pochází z křesťanské rodiny, měl 14 sourozenců. Knězem chtěl být „vždycky“ – své povolání uslyšel ve 13 letech. V roce 1948 vstoupil do semináře v Alžírsku. Proti své vůli se musel účastnit alžírské války, v níž v letech 1954–1962 sloužil jako zdravotník. „Díky své službě v armádě jsem se rozhodl být knězem právě v Alžírsku. Z té země prakticky všichni křesťané utekli do Francie a zbylo tam jen muslimské obyvatelstvo. Cítil jsem, že právě pro službu v Alžírsku jsem povolán. A tak jsem se ocitl sám uprostřed muslimů, kde jsem se začal starat o tamní mládež, zvláště pak o tu její část, která žila na hraně zákona či rovnou za ní,“ uvedl Gilbert. V Alžírsku zůstal do roku 1970. Pak se vrátil do Paříže, kde se opět soustředil na práci s mladými delikventy v 19. pařížském obvodu, kde žila početná komunita potomků Evropanů, narozených v Alžírsku. „Měl jsem tenkrát svoji motorku a spolu s dalšími kněžími jsme šli do ulic mezi mladé výtržníky a zlodějíčky... Setkal jsem se s násilím, které jsem do té doby vůbec neznal. Vyrůstal jsem v milující rodině..., kde nebylo po násilí ani stopy. Evangelium mne také nenaučilo násilí, ale lásce a jemnosti. A najednou jsem byl konfrontován s agresivitou,“ řekl Gilbert. Později koupil rozpadlý statek v jižní Francii. Spolu s mladými lidmi zde vybudoval centrum, které jim má umožnit návrat do běžného života. Je to místo, kde pracují, starají se o zvířata, jsou v kontaktu s přírodou a mohou také rozvíjet sebe sama. Zájemci o život na statku se počítají na stovky, přijmout mohou každoročně jen deset. Výsledky považuje Gilbert za velice dobré, ačkoli k „zázračným znovuzrozením“ dochází jen málokdy: „Jsou to lidé, kteří nemají žádné vzdělání, často ani nechodí do školy, páchají nejrůznější kriminální činnos...

Guðmundur Kamban (8)

Gudmundur Kamban, vlastním jménem Guðmundur Jónsson byl islandský dramatik, romanopisec a filmový režisér, autor známého historického románu Skálholt. Kamban patřil k těm islandským spisovatelům, kteří odešli ze země do blízké ciziny, aby se tam pokusili literárně prorazit v přístupnějších jazycích, než je islandština. Roku 1908 si zvolil příjmení Kamban. Příležitostí se pro něj stalo kodaňské divadlo, neboť Dánsko tehdy nemělo významnějšího dramatika. Po vzoru svého předchůdce Jóhanna Sigurjónssona psal Kamban nejprve novoromantická dramata z islandského prostředí, ale brzy přešel k realističtějšímu stylu a začal se zabývat společenskými otázkami. Za ženu si vzal herečku Agnete Egeberg a měli spolu dceru, která se narodila roku 1921. Za pobytu v New Yorku ho zaujala psychologie zločinu a problematika zločinu. Zabýval se jím ve svých dalších dramatech a to z univerzálního pohledu, takže dramata byla určena mezinárodnímu publiku. Dramatem My vrazi pak zahájil sérii her o manželských problémech. Druhým Kambanovým žánrem se stal román. I v nich se nejprve zabýval univerzální tematikou zločinu. Pak se ale pro náměty vrátil na Island. V románu Třicátá generace například s nadšením vylíčil tehdejší rozvoj Reykjavíku. Nejvíce ho však proslavily romány z islandské historie. Do této kategorie patří románová adaptace staroislandských ság o objevení Grónska a amerického kontinentu, které dal název Vidím krásnou širou zemi z roku 1936. Druhým zásadním dílem je čtyřdílný román Skálholt týkající se nejprve tématu zakázané lásky dcery biskupa Brynjólfa Sveinssona Ragnheidy ke knězi a pak zachycuje poslední biskupovy roky a společenské změny, kterými Island v té doby procházel. V letech 1935–1938 žil Gudmundur Kamban v Berlíně, poté se vrátil do Kodaně, kde zemřel. Během německé okupace Dánska byl zavražděn dánskými vlastenci, kteří ho považovali za kolaboranta. Stalo se tak v restauraci za přítomnost...

Giorgio Motta (13)

Germanista, autor učebnic a pracovních pomůcek pro výuku němčiny na základních a středních školách.

Gerti Samel (4)

je spoluzakladatelkou časopisu Cosmopolitan a je vedoucí redaktorkou pro oblast medicíny, welness a fitness. Ve svých článcích se zabývá celostními léčebnými systémy a snaží se je propojit se západní medicínou. Tibetskými léčebnými metodami se zabývá již léta, texty překládá ze starých textů s pomocí svého učitele tobetské medicíny dr.Namgyala Quasara.

Georgette Heyer (13)

Georgette Heyer byla anglická spisovatelka historických románů a detektivek. Psát začala v roce 1921, kdy z příběhu pro svého mladšího bratra vytvořila román The Black Moth. V roce 1925 si vzala George Ronalda Rougiera. Spolu žili několik let v Tanganice v Africe a v Makedonii, v roce 1929 se vrátili do Anglie. Poté, co se její román These Old Shades stal populárním, se Heyer rozhodla, že pozornost veřejnosti není nutná k tomu, aby se její knihy dobře prodávaly. Po zbytek svého života tak odmítala poskytovat rozhovory. Heyer v podstatě založila jeden ze subžánrů historického románu, historickou romanci. Částečně byla inspirována Jane Austenovou, ale na rozdíl od Austenové, která psala o době, ve které žila, Heyer byla nucena do svých knih hojně vkládat pasáže o daných dobách, aby čtenáři pochopili prostředí, v němž se děj odehrává. Aby si mohla být jistá jejich správností, sbírala Heyer odborné práce a vedla si detailní poznámky. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Georgette Heyer na anglické Wikipedii.

George Goodchild (12)

George Goodchild se narodil v Kingstonu na Temži . Novinář, dramatik, nakladatelský redaktor a spisovatel. Velmi plodný autor detektivních a dobrodružných knih . Oblíbenou sériovou postavou detektivních románů byl inspektor McLean. Psal také pod pseudonymy: Jesse Templeton, Wallace Q Reid, Alan Dare.

Geoffrey Chaucer (10)

Geoffrey Chaucer byl největší básník anglického středověku. Jeho nejznámějším dílem jsou Canterburské povídky. Významně se podílel na správě věcí veřejných Anglického království jako dvořan, diplomat a státní úředník. Geoffrey Chaucer byl synem zámožného ipswichského obchodníka s vínem Johna a Agnes de Copton, ale zřejmě trávil větší část svého dětství v Londýně. V letech 1354–1357 byl pážetem hraběnky Alžběty z Ulsteru. Už v té době se pokoušel o první lyrické skladby a popěvky. Roku 1359 se účastnil v oddíle hraběnčina manžela tažení do Francie v rámci stoleté války. Začátkem roku 1360 byl zajat a vykoupen králem. Až do roku 1367 toho o jeho životě moc nevíme. Z nepřímých svědectví je pravděpodobné, že se věnoval studiu. Od tohoto období byl váženým vládním úředníkem, často byl vysílán do ciziny na tajná diplomatická jednání, díky čemuž se naučil francouzsky a italsky. Na cestách se pravděpodobně seznámil i se svou ženou Filipinou, dcerou heroldského krále v Guyenne sira Gilese Roelta. Jejich manželství trvalo dvacet let, narodily se jim nejméně dvě děti. Filipina zemřela na podzim roku 1387. V roce 1374 byl Geoffrey Chaucer jmenován velitelem celníků v londýnském přístavu. To mu umožnilo pořídit si vlastní statek v hrabství Kent, kam se přestěhoval v září 1386 poté, co nakrátko upadl v nemilost . Byl zvolen smírčím soudcem, poslancem do parlamentu a věnoval se literární tvorbě. Na svém svém největším díle, Canterburských povídkách, začal pracovat v roce 1385. V roce 1389 se stal úředníkem zodpovědným za veškeré práce prováděné na palácích a ostatních královských nemovitostech. Během výkonu funkce byl na cestách několikrát přepaden a oloupen. O dva roky později Chaucer na toto místo rezignoval a přijal méně náročné místo vedoucího správce královského majetku v Somersetu. Zůstal v přízni královské rodiny i po státním převratu v roce 1399, kdy se do čela dostal nový král Jindřich IV. Pobíral ...

Gaudin Jean-Charles (18)

Friederike Jin (15)

Autorka učebnic němčiny.

Franz Fühmann (3)

Franz Fühmann byl německý spisovatel. Žil a pracoval jako povídkář, esejista a autor dětských knih v bývalé NDR. V mládí byl značně ovlivnil nacistickou ideologií, snad proto se po válce stal velkým zastáncem socializmu , který jej však v pozdějších letech rovněž trpce zklamal. Rodák z Rokytnice nad Jizerou v Krkonoších pocházel ze středostavovské rodiny. Po ukončení základní školy studoval 4 roky ve Vídni v jezuitské škole, odkud ale utekl a dostudoval gymnázium v Liberci studium ukočil maturitou. Po anexi Sudet Německem vstoupil do SA, v roce 1941 byl povolán do wermachtu a účestnil se válečných operací v Řecku a Sovětském svazu. V roce 1945 byl zajat a přeškolen v Noginsku nedaleko Moskvy na přesvědčeného marxistu. Po propuštění ze zajetí se vrátil do východního Německa, kde žil až do své smrti 8.7.1984. V této etapě svého života byl aktivním členem východoněmecké NDPD, pracoval jako politický pracovník v aparátu strany, od roku 1952 byl spisovatelem na volné noze. V roce 1956 získal cenu Heinricha Manna, dále pak řadu dalších německých i mezinárodních ocenění, byl členem Akademie umění. Jako autor byl mnohostranný, napsal řadu básní, balet, psal eseje a překládal poezii a také řadu knih sestavil jako editor, těžiště jeho práce ale zůstává v psaní dětských knih a převyprávění klasické literatury a ság a mýtů. Z jeho korespondence z posledního období života vyplývá jeho hluboké rozčarování socialistickým režimem, rozčarování tak hluboké, že nemohl dokončit své plánované stěžejní dílo.

František Xaver Harlas (11)

František Xaver Harlas byl historik umění, malíř, publicista a ředitel Muzea hlavního města Prahy. F.X. Harlas maturoval na gymnasiu v Praze a v letech 1890–1894 studoval dějiny umění na pražské německé univerzitě . Roku 1898 zde získal doktorát filozofie. Kromě studia teorie umění absolvoval také malířské vzdělání na Uměleckoprůmyslové škole a soukromě u Charlotty Mohr-Piepenhagenové. Od roku 1897 byl asistentem a v letech 1913–30 ředitelem Muzea hlavního města Prahy. Byl zakládajícím členem a v letech 1915–1933 místopředsedou Kruhu pro pěstování dějin umění. Od roku 1911 byl výtvarným referentem Národní politiky a přispíval i do dalších tiskovin . Byl redaktorem edice reprodukcí Obrazárna Zvonu . Spolupracoval na heslech Ottova slovníku naučného . Zemřel v Praze roku 1947 ve věku 82 let. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech. Jako malíř se věnoval krajinářství. Filozofické kořeny Harlasovy názorové orientace tkví spíše v romantické "naturfilozofii" než v přírodních vědách 19. století, sdílí však pozitivistickou víru v postupné a stále dokonalejší poznávání přírody uměním a umění vědou. Ve svých článcích se věnoval především pragensiím, ale uchování starobylého rázu Prahy chápal relativisticky a pokladům minulosti vykázal místo v muzeu. Pro zachování svědectví o zanikajících památkách přisuzoval zásadní význam fotografii. V hodnocení umění 19. a 20. století bylo pro něj hlavním kriteriem rozvíjení již dosaženého formálního a technického mistrovství. Jako akademickou normu vnímal umění, které se blíží ideálu přirozenosti. Počátkem moderny v malířství pro něj byl Karel Purkyně, podporoval myslbekovskou tradici českého sochařství, reprezentovanou Štursou. ...

František Tenčík (10)

Doc. PaedDr. František Tenčík, CSc. Pedagog, literární teoretik, historik, kritik, a spisovatel. Přední badatel a teoretik v oblasti literatury pro děti a mládež.

František Šupka (15)

Narozen 17.5.1877 v Říčanech u Brna. zemřel 1.2.1951 tamtéž. Učitel, katolický spisovatel, redaktor a nakladatel. Autor založil a provozoval nakladatelství v Hradci Králové v 1. polovině 20. století. Specializoval se na tzv. lidovou četbu, část vydaných knih v této edici sám napsal.

František Janouch (10)

František Janouch je český a švédský jaderný fyzik, autor populárních vědeckých děl, disident a zakladatel Nadace Charty 77, jíž je také předsedou. Ještě jako středoškolský student vstoupil v roce 1948 do KSČ, odkud byl v době normalizace vyloučen a zbaven státního občanství. Na vysokoškolská studia odešel do SSSR, Vystudoval fyzikální fakultu Leningradské univerzity. Následovala aspirantura a kandidátská disertace na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Po návratu do Československa byl vedoucím oddělení teoretické jaderné fyziky v ÚJF v Řeži, předsedou organizace KSČ tamtéž a docentem na MFF UK v Praze. Byl zakládajícím členem Evropské fyzikální společnosti a zástupcem jejího výkonného tajemníka. V roce 1970 byl z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání a bylo mu zakázáno přednášet na Karlově universitě. Po četných mezinárodních protestech mu bylo v roce 1974 umožněno odjet do zahraničí. Pracoval nejdříve v Niels Bohrově Institutu v Kodani, potom přijal hostující profesuru, kterou mu nabídla Švédská Královská akademie věd. Po skončení této profesury pro něj zřídila švédská vláda zvláštní místo vědeckého pracovníka ve Stockholmu. Přednášel na desítkách universit v mnoha zemích Evropy, USA a Asie; v roce 1985 byl povolán jako profesor, a členem řady vědeckých rad aby přednášel na Goetheho universitě ve Frankfurtu. V roce 1975 byl zbaven československého občanství, od roku 1979 je poddaným Švédské koruny, v roce 1990 mu bylo československé občanství navráceno. V roce 1978 ve Stockholmu spolu s dalšími založil Nadaci Charty 77, kterou vede až do současné doby. V roce 1992 byl velvyslancem Československa a vedoucí československé delegace na Helsinské následné konferenci. V letech 1996–2000 zastupoval EU v Kyjevě jako evropský zástupce ředitele projektu Science and Technology Center in Ukraine. V současné době je předsedou Nadace Charty 77, voleným členem sněmu AV ČR a členem vědeckých rad řady institucí. Vystupuje na veřejnosti, ...