Všichni Autoři a témata

Josef Roden (17)

Josef RODEN se narodil 12. 12. 1891 v Praze, zemřel 12. 1. 1950 tamtéž. Pseudonym Roden si zvolil podle francouzského sochaře Rodina, kterého obdivoval. Jméno však převzal ve fonetickém tvaru. Do české literatury se zapsal ve dvojí roli, a to jako prozaik a autor knih pro mládež, ale též jako majitel knihtiskárny a knihkupectví. Jeho nejpopulárnějším dílem se stal cyklus dívčích románů: Irčin románek , Irča v pensionátě , Irča a Lexa , Irča v hnízdečku , Irčino tajemství . Irčin románek byl zfilmován, poprvé režisérem Budinským ještě jako němý film, podruhé Karlem Hašlerem . Stejně romanticky jsou zabarveny novely a romány o lásce: Snílkové , Fantom , Martička kouzelnice , Hudba srdcí a j. Prostředí peněžních burs a pražského obchodnictva probírá román Vítr v haluzích , zatím co Bíla rakev sleduje osud několika lidí v horském tuberkulosním sanatoriu . Roden vydal také několik pohádek a povídek pro děti: Rozmarné pohádky , Naše maličká, Tulinek a Bulínek, Křehnoucí ptáče Jediná básnická sbírka nese název Uzlíček na cestu .

Josef Podzimek (14)

Josef Podzimek je český stavební inženýr a podnikatel. 28. října 2008 obdržel z rukou prezidenta republiky státní ocenění Medaile Za zásluhy III. stupně. Po druhé světové válce se stal členem skautského oddílu a získal přezdívku Egil. Vystudoval průmyslovou školu stavební a následně fakultu inženýrského stavitelství. Tam posléze působil mezi lety 1958 a 1961 jako asistent. Posléze pracoval v podniku Labe-Vltava a později také na povodí Dolní Vltava. Od roku 1968 do roku 1990 pracoval v podniku Povodí Vltavy. Mezi lety 1990 a 1994 působil jako ředitel společnosti Ekotrans Moravia a od roku 1994 působil jako jednatel rodinné firmy v Třešti. Mezi jeho koníčky patří krom jiného i fotografování.

Josef H. Reichholf (14)

Josef Bartoš (15)

Autor strojnických příruček.

John Flanagan (17)

John Flanagan je australský spisovatel zejména fantasy, jeho nejznámější dílo je dobrodružná série Hraničářův učeň. John Flanagan zahájil svoji pracovní dráhu jako reklamní autor. Pracoval v agenturách v Londýně, Sydney a Singapuru, potom přešel na volnou nohu. Začal psát televizní scénáře a byl hlavním autorem australské nejdéle vysílané situační komedie Haló, tati! Během pestré kariéry psal John reklamní slogany a scénáře, komerční prezentace, scénáře zábavných pořadů a jednou dokonce i projev guvernéra státu Nový Jižní Wales. Sérii Hraničářův učeň začal psát, aby svého dvanáctiletého syna Michaela přilákal ke čtení. Původně obsahovala dvacet povídek, které John později přepracoval na první díl Hraničářova učně s názvem Rozvaliny Gorlanu. Brzy následovaly další díly. Jeho syn, nyní třicetiletý, je nadšeným čtenářem všech těchto knih. John žije se svou ženou Leonií v Manly, přímořském předměstí Sydney, a v současné době píše nové díly série Bratrstvo. Co nejdříve by se měl o sérii Hraničářův učeň natáčet už dlouho odkládaný celovečerní film.

John Eldredge (15)

John Eldredge je autor spirituální literatury, terapeut a ředitel společenství pro duchovní poradenství Ransomed Heart Ministries v americkém Coloradu. Stasi Eldredgeová se na práci svého muže podílí jako spoluautorka některých knih a vedoucí ženských programů v Ransomed Heart Ministries. Za Johna je vdaná 25 let a má s ním tři syny.

Jiří Tichý (13)

Prostorové pohádky.

Jirí Pribán (15)

Jiří Přibáň je český právník a sociolog. V roce 1989 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde roku 1997 habilitoval a v roce 2002 získal profesuru v oborech teorie, sociologie a filozofie práva. Od roku 2001 také působí na Cardiff Law School, Velšské univerzitě, od roku 2006 už jako profesor. Mimoto přednášel např. na Stanfordově univerzitě, New York University, Kalifornské univerzitě v Berkeley, Katolické univerzitě v Lovani a řadě dalších zahraničních univerzit. Jiří Přibáň v současné době vede právně-sociologické centrum na Univerzitě v Cardiffu , na jehož založení se významně podílel. Přibáň označil referendum o nezávislosti Katalánska v roce 2017 za „frašku a čistou politickou provokaci“.

Jiří Pokorný (15)

Narozen 16. 6. 1957 v Praze. Prof., PhDr., CSc., historik, činný na Katedře dějin a didaktiky dějepisu PedF UK, historické práce.

Jiří Plamínek (13)

RNDr. Jiří Plamínek, CSc. Ve své poradenské praxi se hrdě hlásím k myšlenkám tří českých velikánů – Jana Ámose Komenského, Josefa Švejka a Járy Cimrmana. Ámosova hravost, Švejkova prostota a Cimrmanova všestrannost – to jsou ideály, ke kterým nemotorně směřuji. Zatím jsem pod jejich vlídným vlivem dospěl v zarostlé individuum, jež bývá pro svůj zanedbaný zevnějšek, marně vydávaný za nedbalou eleganci, odháněno od vrat firem a přednáškových síní, dokud se nelegitimuje. Protože jsem naprosto neschopný uživit se rukama, zkusil jsem to hlavou. Z podobnosti dějů v přírodních a ekonomických systémech jsem odvodil teorii vitality, která dnes sice skromně, ale stále spolehlivěji pomáhá identifikovat a odstraňovat problémy našich firem a institucí. Vedle managementu se věnuji i řešení konfliktů. Moji kamarádi dokonce tvrdí, že konflikty vytvářím, abych je potom mohl řešit. Dlouho jsem to považoval za povedený bonmot – než jsem si uvědomil, že v teorii vitality skutečně takový postup existuje pro případ, že je firma příliš nehybná a konzervativní. Řešení konfliktů je totiž podstatou vývoje. Jako zatvrzelý pacifista jsem se zamiloval do nenásilného řešení sporů. Z výletů do USA jsem přivezl do tehdejšího Československa mediaci - řešení sporů za pomoci neutrálního odborníka – a stal se prvním českým mediátorem. Na tu dobu rád vzpomínám - občas jsem musel vysvětlovat, že v rámci mediace nebudeme ani meditovat, ani vyvolávat duchy. Vystřídal jsem devatero řemesel – rád jsem byl prospektorem v poušti, českým koordinátorem programu řešení konfliktů a rozhodování při OSN, ředitelem odboru na federálním ministerstvu, koordinátorem vzdělávání trenérů při Johns Hopkins University v Baltimore, ale třeba i členem komise pro vyčíslování škod po okupaci Československa v letech 1968 – 1991. Posledních zhruba 15 let jsem nezávislým lektorem a konzultantem. Píšu tradiční a e-learningové tréninkové programy, snažím se být užitečný jako facilitátor a mediátor. Tato praxe je neuvěřitelně boha...

Jiří Opelík (9)

Jiří Opelík je český literární kritik, historik, editor a učitel. Narodil se v rodině bankovního úředníka, po maturitě na gymnáziu studoval češtinu a němčinu na Univerzitě Palackého, byl žákem také Oldřicha Králíka a Pavla Trosta, absolvoval roku 1955 diplomovou prací Zakarpatské dílo Ivana Olbrachta. Poté byl asistentem na katedře bohemistiky v Olomouci a zároveň dva roky musel nuceně pracovat jako pomocný dělník ve slévárně. Své tituly získal za práci na tématech: Románové dílo Václava Řezáče a monografii Josefa Čapka. Od roku 1954 publikoval své kritiky, články a studie v mnoha časopisech, pracoval v Ústavu pro českou literaturu v Praze, později začal též redigovat, pravidelně přispíval do Zpravodaje Společnosti bratří Čapků. Napsal mnoho předmluv a doslovů k českým dílům 20. století, kterými se celoživotně zabývá. Již na počátku své kariéry se etabloval jako lexikograf svým autorským a redakčním podílem na Slovníku českých spisovatelů. Věnoval se studiu některých autorů, obzvláště Olbrachta, Závady, Kainara, Mikuláška, Skácela, Strnadela, Kundery a Vaculíka. Díla i autory soudil důkladnou analýzou tvaru a významového směřování, jako oponentovi ideologického hodnocení literatury mu byla kritériem přesnost pojmenování evokované skutečnosti, důslednost, nedůslednost či hranice spisovatelovy umělecké metody a míra autonomnosti jeho uměleckého světa. Oceňoval zejména díla směřující k intelektualizaci, k úvahovosti, analytičnosti a koncepčnímu pojetí reality, toto vše realizoval ve svém reprezentativním výboru ze svých kritik a to pojmenoval Nenáviděné řemeslo. Po počátku normalizace se vzdal literární kritiky a věnoval se literární historii, lexikografii a ediční činnosti. Podílel se spolu s J. Slavíkem na Lexikonu české literatury. V Opelíkově díle dominuje zájem o dílo bratří Čapků, vyniká jeho ediční počin výboru z literárněvědných prací Oldřicha Králíka a soubor poezie Jana Skácela. Jiří Opelík byl jedním z vůdčích...

Jiří Kalousek (6)

Jiří Kalousek byl český malíř, kreslíř, karikaturista a ilustrátor. Byl žákem Antonína Pelce a Františka Muziky na VŠUP. Ilustroval řadu knih pro děti, humoristických publikací, leporel, kreslených filmů i umělecky naučné literatury.

Jiří Jilík (11)

Jiří Jilík je český novinář, publicista, spisovatel a folklorista zabývající se Slováckem. Narodil se v Praze, dětství prožil na Slovácku, odkud pocházel jeho otec Fanek Jilík, umělecký knihvazač a autor knížek o slováckých dětech. Vystudoval učitelství na Pedagogické fakultě a muzeologii na Filozofické fakultě v Brně. Působil jako učitel ve Vlčnově , poté v regionálním tisku, filmové tvorbě a muzejnictví . Žije v Uherském Hradišti. Ve Vlčnově byl předsedou pořadatelské organizace Jízdy králů, dosud autor a moderátor pořadů Vlčnovských slavností s jízdou králů a MFF ve Strážnici . Spoluzakladatel Historické společnosti Starý Velehrad a Expedice Chřiby. Vydavatel regionální literatury . Člen Syndikátu novinářů ČR a Klubu autorů literatury faktu. Čestný občan Vlčnova . Poznámka: ⃰ autorství v kolektivu

Jiří Hoskovec (14)

Jiří Hoskovec byl český psycholog s širokým spektrem odborných zájmů. Výzkumně se zabýval problematikou psychologie inženýrské a dopravní. Zkoumal efektivitu simulátorů, vyvinutých pro rozvoj dovedností, v Praze, Vídni a Berlíně. V širším týmu zpracovával systematicky poznatky z oboru psychologie práce a organizace ; výzkumem aplikačních možností hypnosugesce se věnoval v Praze i na Stanfordské univerzitě v Kalifornii; na výzkumu demokratických způsobů výuky spolupracoval s Univerzitou v Zürichu. Patřil k předním historiografům oboru psychologie druhé poloviny 20. století. Je autorem řady knih a článků v oblasti obecné a aplikované psychologie. Od roku 1960 pracoval v Psychologickém ústavu UK a později na katedře psychologie FFUK Praha. Na základě mezinárodní spolupráce a studijních pobytů integroval západní a východní trendy psychologie. Byl vedoucím redaktorem časopisů „Československá psychologie" a „Psychologie v ekonomické praxi“ a koeditorem dalších odborných časopisů v různých zemích.

Jiří Březina (14)

Narozen 1980 v Českých Budějovicích. Nakladatel, překladatel, copywriter webových stránek a spisovatel - autor detektivního příběhu.

Jerry Hicks (10)

Americký spisovatel. V roce 1980 si vzal za ženu Esther, která je taktéž spisovatelka. Společně napsali devět knih. Jerry zemřel v listopadu roku 2011 na rakovinu.

Jeremy Black (13)

Jeremy Black MBE , britský historik a profesor historie na univerzitě v Exeteru, odborník na osmnácté století. Je vysokoškolským pracovníkem Centra pro studium Ameriky a Západu ve Výzkumném ústavu zahraniční politiky ve Philadelphii . Je autorem více než 100 knih, hlavně, ale nikoliv výhradně, o britské politice a mezinárodních vztazích z 18. století.

Jennifer Taylor (14)

Populární britská spisovatelka románů z lékařského prostředí. Na svém kontě má přes 50 knih. Ona je certifikovaným knihovníkem a mnoho let pracovala ve vědeckém výzkumu. Když poznala lékařské prostředí, rozhodla se o něm psát. Žije na severozápadě Anglie se svým manželem a psem. Miluje čtení a cestování.

Jennifer Rush (6)

Jennifer Rush je americká zpěvačka a skladatelka, která dosáhla úspěchu v polovině 80. let a stala se jednou z nejpopulárnějších umělkyň té doby v Evropě. Nejvíce ji proslavil její hit "The Power of Love", který se stal velmi úspěšným a v několika zemích se dostal na první příčku hitparád a nahrávali ho různí další umělci, včetně Celine Dion. Jennifer Rush Její kariéru definoval silný hlas a emotivní balady, v nichž se mísí vlivy popu a rocku. Její stejnojmenné album, které obsahovalo i píseň "The Power of Love", pomohlo upevnit její mezinárodní slávu. Během své kariéry vydala několik alb a udržela si pozici na evropské hudební scéně, přičemž obzvláště silnou fanouškovskou základnu měla v Německu. Ačkoli dnes již není v očích veřejnosti tak výrazná jako na vrcholu své kariéry, její přínos hudebnímu průmyslu, zejména v oblasti power balad, je stále uznáván a oceňován fanoušky po celém světě. Jennifer Rush .

Jeannine Auboyer (8)

Narodila se v Paříži a po léta pracovala v tamních muzeích orientálního umění. Zastávala funkci hlavního kustoda v Musée Guimet, asijském oddělení francouzské Národní galerie a vedla katedru pro studium Indie a Jihovýchodní Asie na École du Louvre. Autorka řady knih o umění a historii.

Jaroslav Zýka (12)

Jaroslav Zýka byl český spisovatel žánru science fiction a profesor analytické chemie. Významný představitel české SF v 60. a 70. letech 20. století. Účastnil se schůzí sekce pro vědeckofantastickou literaturu při Svazu čs. spisovatelů vedené Josefem Nesvadbou, a právě Nesvadbovy povídky Zýkovy sbírky evokují. Zýkovy příspěvky lze nalézt též v antologiích Neviditelní zloději a Lidé ze souhvězdí Lva . V roce 1948 vystudoval chemii na Univerzitě Karlově, v letech 1953–70 byl vedoucím katedry analytické chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, 1965–68 děkanem Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy. Zabýval se výzkumem redoxních dějů pomocí elektroanalytických metod. Publikoval více než 300 publikací, např. dvoudílnou příručku Analytické metody , třetí díl monografie Chelates in Analytical Chemistry . Z popularizačních knih např. Prvky očima minulosti , Životní prostředí očima přírodovědce .

Jaroslav Müller (7)

Narozen 27.6.1934, zemřel 9.5.2006. Spisovatel a scénárista, autor seriálu pro mládež Přátelé zeleného údolí.

Jaroslav Danda (19)

Narozen 6.3.1915 v Dušníkách u Prahy, zemřel 10.6.2003. MUDr., DrSc., docent dermatologie a venerologie, spisovatel - autor dobrodružných románů, publicista. Přednosta dermatologické kliniky v Hradci Králové, se stal docentem v r. 1956, profesorem byl jmenován až v r. 1990 po pádu komunismu. Již jako student psal drobné novely a rozhlasové hry, později jako lékař napsal román z prostředí totálního nasazení Spoutaná lavina , dobrodružný román Bílý vodopád , detektivky Podružný případ a Konec cesty Lenky Bohdalové z lékařského prostředí . Až po r. 1990 začal psát značné množství románů z Dalekého západu, nejdříve pod jménem Ben Boeters, později pod svým vlastním. V r. 1995 jej vydavatel Ivo Železný představil při oslavě stého čísla obnovených Rodokapsů jako svého nejúspěšnějšího autora: „Pan profesor svou tvorbou ve volných chvílích zřejmě baví nejen konzumenty nekomplikované četby, ale především sám sebe. Je to lékař, který kromě léčení kožních chorob a výuky lékařského dorostu poslal na onen svět pěknou řádku padouchů.“ Jinak se autor věnuje svému největšímu koníčku: dřevořezbě a keramice. -- MUDr. Jaroslav Danda, DrSc, byl docent dermatologie a venerologie na lékařské klinice fakulty v Karlovy univerzity v Hradci Králové. Autor řady prací ze svého oboru, spisovatel - autor dobrodružných, detektivních a humoristických románů, autor divadelních a rozhlasových skečů a autor jedné operety.

Jaroslav Andrejs (11)

Jaroslav Andrejs byl první český autor, který komplexně literárně zpracoval příběh atentátu na Heydricha . Úředník, od roku 1936 žurnalista. Plodný spisovatel chlapecké, dokumentární a zpočátku i sentimentální četby, povídkář Hvězdy čs. paní a dívek. Knižně debutoval vzpomínkovou prózou Za našich mladých let . Zprvu psal pod pseudonymem Jan Dreys, pod jehož zčeštěnou podobou Jan Drejs vyšlo ještě první vydání reportáže Za Heydrichem stín. Své mládí trávil cestami po Evropě a severní Africe. Na těchto cestách sbíral náměty pro některá svá pozdější literární díla. Po válce pátral po dokumentech, týkajících se atentátu na Heydricha. Dostal se k unikátním informacím, které se staly podkladem jeho nejčtenější knihy „Za Heydrichem stín“, vydané v Našem vojsku. Jedná se o první literární zpracování tohoto tématu; i když od té doby byla řada informací výzkumem zrevidována, je kniha dodnes působivá. Zpracování rozšířil v knize „Smrt boha smrti“ v roce 1997. Zemřel ve více než čtyřiadevadesáti letech.

Jaromír Homolka (12)

Jaromír Homolka byl český historik umění, zabývající se českým a evropským gotickým uměním a vysokoškolský pedagog. Po návratu do Čech bydlela rodina se třemi syny v blízkém okolí Prahy. Jaromír poznával umělecké památky Prahy dříve, než nastoupil ke studiu dějin umění na filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po absolutoriu školy jako zásadní pro svou profesní orientaci na gotické sochařství označoval setkávání s profesorem Albertem Kutalem. Nastoupil brzy jako kurátor sbírky středověkého sochařství ve Sbírce starého umění Národní galerie v Praze, kterou pod vedením Oldřicha J. Blažička budoval společně s Ladislavem Kesnerem starším, Jaromírem Šípem a Pavlem Preissem. Podílel se tam na mnoha výstavách, například roku 1965 na projektu výstavy Jihočeská gotika v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, nebo na reprezentačních výstavách české gotiky v zahraničí. Vedle toho se věnoval pozdně gotickému sochařství na Slovensku a dále již gotickému sochařství obecně. V roce 1964 přešel na výzvu profesora Jaroslava Pešiny jako pedagog na katedru dějin umění filosofické fakulty Karlovy univerzity v Praze, kde byl jako bezpartijní dlouhá léta pouhým asistentem. Díky své stranicky zapojené manželce dosáhl alespoň roku 1979 povolení k roční stáži v Itálii. Teprve v roce 1988 se habilitoval a v roce 1990 byl jmenován profesorem dějin umění. V letech 1991–1994 také zastával místo děkana filozofické fakulty. V posledních letech své kariéry i po odchodu do důchodu externě přednášel vybrané kapitoly z dějin gotického umění na katedře dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Po smrti profesora Alberta Kutala v 80.letech začal také přednášet dějiny umění v semináři dějin umění filozofické fakulty univerzity v Brně. Ve svém badatelském odkazu navazoval především na působení Alberta Kutala. Z kolegů a spolupracovníků ho vázalo d...

Jana Rečková (16)

Jana Rečková byla spisovatelka fantasy, science fiction a v malé míře i hororu, od přelomu století rovněž překladatelka SF z angličtiny. Pracovala jako lékařka-neuroložka. Publikovala na 25 románů a přes 150 povídek, zejména v časopisech Ikarie a jeho nástupci XB-1, Pevnost a v řadě fanzinů. Třikrát vyhrála soutěž Ikaros časopisu Ikarie, dvakrát románovou soutěž Trifid nakladatelství Triton a sedmkrát první místo v soutěži Cena Karla Čapka . Ivan Adamovič v Kronice české science fiction označil Rečkovou za „klíčovou autorku devadesátých až nultých let Po stránce autorského stylu převyšuje většinu svých kolegů, což se nutně nedá říci o konstrukci jejích příběhů často s prvky pohádky nebo romance, ne-li přímo červené knihovny. Má pochopení pro trpící a minoritní hrdiny, jejím ústředním tématem je příběh o pomoci, o nápravě věcí. Uvnitř jejích nemocných, pochmurných světů svítí plamen naděje.“ Seznam jednotlivých povídek není úplný , číslování je pouze pro hrubou orientaci:

Jan Vrána (10)

Narozen 8. 4. 1919 v Přerově, zemřel 2. 10. 1994 v Benešově. Pořadatel a vydavatel díla Josefa Lady.

Jan Pelc (11)

Jan Pelc je český spisovatel, představitel českého literárního undergroundu. Většinu 80. let 20. století strávil v emigraci. Jeho styl je typický syrovostí, krutostí a explicitou, s níž popisuje zejména dekadentní život a ubíjející svět maloměstské revoltující mládeže a lidí z okraje společnosti za normalizace. Jeho nejznámějším dílem je kontroverzní třídílný román ...a bude hůř, který byl i zfilmován. Jan Pelc vyrůstal v Klášterci nad Ohří. V letech 1972–74 studoval střední školu v Mladé Boleslavi, odkud byl ale vyhozen, načež roku 1977 absolvoval učební obor strojní zámečník v učilišti podniku ZKL Klášterec. Tomuto řemeslu se ostatně učil i Olin, hlavní postava Pelcova stěžejního románu ...a bude hůř. Po dvouleté vojenské službě Pelc pracoval v prunéřovské elektrárně. Roku 1981 Pelc emigroval přes Jugoslávii, Itálii a Rakousko do Francie, což je trasa, kterou kopíruje putování Olina v poslední, třetí části románu. Po několikaměsíčním pobytu v Marseille se Pelc usadil v Paříži, kde v letech 1982 až 1990 pracoval v redakci čtvrtletníku Svědectví, jehož šéfredaktorem byl Pavel Tigrid a v němž byla otištěna ukázka Dětí ráje, prostředního dílu románu ...a bude hůř. V Paříži Pelc v roce 1983 řídil také knižní edici Světlík. Paralelně s tím vydával Kus řeči, které vyšlo v pěti číslech. V době své emigrace se také podílel na programu rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Po Sametové revoluci se Pelc vrátil a žil v Praze, ale rád se vracel do Paříže, kde v polovině devadesátých let necelý rok i pracoval na českém velvyslanectví. Později se přestěhoval do Břeclavi, odkud pochází jeho žena. Pelc přispíval do mnichovské Národní politiky, římských Listů, vídeňského Paternosteru nebo do samizdatového časopisu Vokno. Je také autorem rozsáhlého rozhovoru s Mejlou Hlavsou - Bez ohňů je underground. Jeho trojromán ...a bude hůř vznikal tak, že jako první byl napsán druhý díl, následně třetí a poté první. Pelc se snaží ...

Jan Mukařovský (14)

Jan Mukařovský byl český estetik a literární teoretik, čelný představitel českého strukturalismu a Pražského lingvistického kroužku, akademik ČSAV. Po maturitě studoval lingvistiku na pražské univerzitě, kde studium úspěšně zakončil roku 1915 . Poté až do roku 1925 vyučoval na gymnáziu v Plzni. Od roku 1925 vyučoval na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze. V roce 1926 spoluzakládal Pražský lingvistický kroužek, kde se brzy stal jednou z vůdčích postav. Roku 1929 se habilitoval jako docent estetiky na Karlově univerzitě. V letech 1931–1937 působil na Komenského univerzitě v Bratislavě, kde byl v roce 1934 jmenován profesorem. Řádným profesorem Univerzity Karlovy se stal v roce 1948. Po 2. světové válce se politicky angažoval ve prospěch KSČ a zřekl se svých dřívějších strukturalistických „pochybení“, což mu umožnilo, aby se v roce 1948 stal rektorem Univerzity Karlovy a zůstal jím až do roku 1954. Toto období je spojeno s vypovězením řady kvalitních pedagogů, na němž měl Mukařovský také svůj podíl. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat. V letech 1951 – 1962 byl ředitelem Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd. Od roku 1948 až do své smrti působil v mírovém hnutí, byl členem byra Světové rady míru a předsedou Československého výboru obránců míru. Napsal desítky článků, ale nikdy své myšlenky neshrnul do souborného díla. Mezi jeho nejvlivnější práce patří například studie „Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty“. Zprvu ho ovlivnil ruský formalismus, později se inspiroval sémiotikou a fenomenologií. Zabýval se problémy obecné estetiky, a to hlavně vztahem estetična k ostatním oblastem, povahou estetické funkce a hodnoty, estetických norem a významem estetična pro společnost. Rovněž se věnoval charakteru uměleckých děl, které chápe jako autonomní znak, strukturu...

Jan Menděl (12)

Narozen 23. 5. 1983 v Příbrami. IT specialista, překladatel z angličtiny a němčiny, též autor díla z oblasti esoteriky.

Jan Karel Čemus (14)

Jan Karel Čemus byl český spisovatel, autor mnoha dobrodružných a umělecko-naučných knih pro mládež. Narodil se v rodině učitele. Maturoval na reálném gymnáziu v Praze a po dokončení studia elektrotechniky na pražské Vysoké škole technické pracoval jako inženýr u různých firem a později měl vlastní technickou kancelář. V průběhu dvacátých a třicátých let procestoval Itálii, Jugoslávii a Německo. Publikovat začal od roku 1925, a to jednak odborné články v novinách a časopisech , jednak knižně odborné příručky . V letech 1926 až 1929 redigoval časopis Auto a od roku 1927 působil jako fejetonista a rovněž jako překladatel odborných článků z angličtiny, francouzštiny, němčiny a italštiny. Byl rovněž výtvarníkem v oblasti drobné grafiky a uplatnil se také jako autor drobných klavírních skladeb a pochodů, uváděných zejména v rozhlase. Svůj první román vydal roku 1938 . V sešitových edicích publikoval pod pseudonymy detektivní romány. Na počátku okupace byl vězněn gestapem, byl ale propuštěn a do konce války se živil jako učitel cizích jazyků a jako spisovatel znemožněno publikovat, protože jeho knihy nebyly podle komunistických cenzorů vhodné pro mládež.

James Thurber (8)

James Thurber byl americký humorista, satirik, spisovatel a kreslíř. Svým humorem navazoval na tradici Marka Twaina. Humor neztratil, ani když po opakovaných operacích úplně oslepl. Je mistrem krátkých humoristických a často sebeironických povídek. Neméně vtipné a pronikavé jsou i jeho postřehy o malichernostech a problémech doby, které popisuje ve svých bajkách. K jeho nejčtenějším dílům patří sbírka povídek Muž ve středním věku na létající hrazdě nebo komická fantasy Třináctery hodiny. Sám své knížky ilustroval vtipnými až groteskními kresbami. V sedmi letech při neštěstí ztratil levé oko a i pravé bylo poškozeno, takže postupem let zcela oslepl. V letech 1913-1917 studoval na Ohio State University, ale roku 1918 studia zanechal, protože se svým handicapem je nemohl dokončit. Během studia si ale získal důkladné znalosti literatury a roku 1995 mu univerzita posmrtně udělila čestný doktorát. Pracoval jako úředník ve Washingtonu a na americkém velvyslanectví v Paříži. Přitom psal pro různé časopisy a noviny a od roku 1927 se stal redaktorem týdeníku The New Yorker. Jeho povídky, bajky a anekdoty se významně přičinily o úspěch časopisu. Od roku 1940 už nemohl psát a musel své texty diktovat, s čímž se nikdy nesmířil, až do své smrti však psal a účastnil se kulturního i veřejného života. Thurberovy humoresky, bajky a kresby vyjadřují protiklad mezi naivitou jednotlivce a složitostí moderního světa, zejména na tématech jako je sexualita, psychoanalýza nebo problémy komuniace ve věku techniky. Za nepochybně humorným líčením se však téměř vždy skrývají i vážnější až tragické rysy. Thurberovo dílo charakterizují drobné soukromé příběhy, manželství jako nevyhlášená válka v malém nebo každodenní absurdity. Jeho typickým hrdinou je „malý člověk“ Walter Mitty, poněkud plachý a neurotický snílek, jehož identitu ohrožují jak agresivní ženy, tak lidské masy nebo technika, takže se často uchyluje do oblasti fantazie a d...

Jakub Chovan (17)

Slovenský kartograf, fotograf, specialista na leteckou fotografii a geografické informační systémy.

Jacqueline Susann (14)

Jacqueline Susann se narodila roku 1918 ve Filadelfii v rodině malíře a učitelky. V osmnácti letech odešla z domova a proslavila se jako herečka nejprve na newyorských scénách a později v televizi, kde vynikla i jako moderátorka. V mediální superhvězdu ji však proměnily až její velmi úspěšné romány Údolí panenek , Stroj lásky a Jedenkrát to nestačí . S prvním jmenovaným se dokonce dostala do Guinessovy knihy rekordů; počet prodaných výtisků přesáhl sedmnáct milionů. Jacqueline Susann se provdala za producenta Irvinga Mansfielda, který jí byl velkou oporou nejen v profesním životě. Zemřela roku 1974 v New Yorku.

Ivan Šafhauser (10)

Český spisovatel krimi. První publikace vydal v autorské dvojici s Antonínem Jirotkou. Ta vznikla v redakci časopisu Signál, kde oba po mnoho let pracovali na společných reportážích především z oblasti kriminality. Tehdy také začali psát svou první detektivní novelu Stopa vede k moři, která vyšla v edici Magnet v roce 1982. Později zmíněnou redakci opustili a Antonín Jirotka se rozhodl pro svobodné povolání spisovatele, kdežto Ivan Šafhauser zůstal věrný novinářské práci.

Ivan Kňaze (18)

Slovenský autor povídek z přírody.

Ivan Foustka (7)

Ivan Foustka byl český spisovatel, novinář a herec. V Praze-Dejvicích vystudoval reálné gymnázium. Pak začal pracovat jako novinář, nejdříve v nakladatelství Mladá fronta, pak v časopise Československá televize, který vyměnil na dlouhá léta za práci v týdeníku Československý rozhlas. Pro rozhlas pracoval i v důchodu externě. Mimo svou profesní novinářskou dráhu se věnoval i divadlu. V letech 1949–1950 hrál v Teplicích a je známá jeho vedlejší role ve zfilmované inscenaci Poslední růže od Casanovy v roce 1966. Za svůj život napsal celkem 8 knih, z toho tři knihy jsou řazeny do žánru sci-fi. Začal ovšem napřed povídkami, prvotinou byla roku 1948 v Národním osvobození vydaná povídka Pokus profesora Fiorsena. Povídky psal až do sklonku svého života a na některých se podílela i Jana Matoušková. Větší práce začal začal uveřejňovat v roce 1964, první byl soubor čtyř SF povídek pod názvem Planeta přeludů, které mu vydalo knižně SNDK. O rok později mu Naše vojsko vydalo napínavý SF román Vzpoura proti času a v roce 1968 mu vyšel tiskem satirický SF román Výlet k pánubohu. Mezi detektivky se řadí titul A tam je konec světa, na sklonku života vytvořil vydanou historickou baladu o Falkeštejnovi. Společně s Waldemarem Matuškou sepsal pro nakladatelství Olympia dvě knihy jeho biografických vzpomínek: Svět má 24 hodiny a To všecko vodnes čas…

Ingela Arrhenius, (14)

Igor Mráz (13)

Igor Mráz bol celým svojím životom úzko spätý s prírodou. Ako vyštudovaný lesník prešiel všetkými profesijnými pozíciami od praktikanta, technika, odborného lesného hospodára, vedúceho lesnej správy až po riaditeľa lesného závodu v Liptovskom Hrádku s pôsobnosťou pre celý región Liptov. Jeho životnou vášňou sa stalo poľovníctvo. Citlivo a pozorne vnímal zákony prírody, život v nej žijúcej zveri, prejavoval veľkú starostlivosť o jej potreby a vždy jej obetavo poskytoval pomoc, najmä v čase núdze. Bol vynikajúcim spoločníkom a pozorným poslucháčom. Dokázal s úžasným humorom pretvoriť zážitky svojich priateľov a známych do stoviek nezabudnuteľných poľovníckych poviedok, ktoré obohatili knižnicu mnohých slovenských poľovníkov a milovníkov prírody.

Henry Cloud (16)

Henry Cloud je klinický psycholog s bohatými zkušenostmi v soukromé praxi.

Hana Vrbová-Piskáčková (21)

Hana Staudková (21)

Mgr. Hana Staudková. Pedagožka, metodicky spolupracuje na učebnicích pro základní školy.

Hana Körnerová (15)

Narozena 11.7.1977 v Plzni. Autorka básní.

Hana Bořkovcová (9)

Hana Bořkovcová, rozená Knappová byla česká spisovatelka, známá zejména svou tvorbou pro děti. Narodila se v Praze do židovské rodiny drobného podnikatele. Za nacistické okupace byla roku 1943 deportována s celou rodinou do koncentračního tábora v Terezíně a později do Osvětimi. Se svou matkou se dočkala osvobození, ale její otec a bratr Michael v Osvětimi zahynuli. V roce 1946 se provdala , syna skladatele Pavla Bořkovce) a s výjimkou krátkých období, kdy byla zaměstnána jako úřednice, se věnovala výchově svých pěti dětí a později literární práci. Publikovat začala roku 1964 v literárních časopisech Plamen a Host do domu. Ve své tvorbě se zaměřila na vykreslení citového a myšlenkového světa dětí a na konfliktní situace i porozumění mezi dětmi a dospělými.

Gustav Vlk (10)

Narozen v Praze, od dětství byl aktivním sportovcem, za svůj životní cíl si stanovil být sportovním novinářem, což se také podařilo. Od roku 1933 pracoval jako sportovní zpravodaj a novinář v řadě novin a časopisů. Jako sportovní reportér se v rozmezí let 1933 - 1978 zúčastnil 26 hokejových mistrovství světa a osmi ZOH.

Goscinny René (21)

Georgie Adams (17)

Georgie Adamsová napsala řadu pohádkových knih pro malé čtenáře, mezi jinými například The Real Fairy Storybook , kterou ilustrovala Sally Gardnerová, A Year Full of Stories , již ilustrovala Selina Youngová, The Bible Storybook a The Nursery Storybook , kterou ilustroval Peter Utton . Adamsová je vdaná, má dvě již dospělé dcery a žije v Cornwallu.

George Adamson (4)

George Adamson zvaný „Otec lvů“ byl britský ochránce přírody a spisovatel. On a jeho žena Joy Adamsonová jsou nejvíce známi díky knize a filmu Volání divočiny , které popisují příběh lvice Elsy. George Alexander Graham Adamson se narodil 3. února 1906 v Etawahu, v tehdejší Britské Indii anglickým rodičům. Vzdělání získal v Dean Close School . Poprvé navštívil Keňu v roce 1924. Vystřídal několik zaměstnání, například hledač zlata, obchodník s kozami a profesionální lovec na safari. V roce 1938 začal pracovat v keňském Oddělení pro zvěř a stal se správcem hranice Severního okrsku. O šest let později si vzal za ženu Friederiku Victorii Gessner zvanou „Joy“. V roce 1956 spolu začali vychovávat malou lví samičku pojmenovanou Elsa. O pět let později o ní vznikla kniha a v roce 1966 i film „Volání divočiny“ . Adamson ukončil v roce 1961 své zaměstnání správce Severního okrsku a plně se začal věnovat svým mnoha lvům. V roce 1970 se přesunul do Národního parku Kora v severní Keni, kde se snažil pokračovat ve své činnosti reintrodukce lvů a dalších velkých koček do divočiny. Ve stejném roce se de facto rozešel s Joy, s níž nicméně trávil až do její smrti v roce 1980 vánoční svátky. 20. srpna 1989 byl George Adamson zavražděn nedaleko svého tábora somálskými bandity. Když jel ve svém terénním voze zachránit svého asistenta a mladého evropského turistu do parku Kora, banditi auto rozstříleli a jeho zasáhli mnoha kulkami. Bylo mu 83 let. Je pohřben v parku poblíž svého bratra Terrance a u svých oblíbených lvů Super Cub a Boy. V tomto článku byl použit překlad textu z článku George Adamson na anglické Wikipedii.

Genesis (9)

Genesis je britská rocková skupina, která vznikla v roce 1967 na Charterhouse School v Godalmingu v hrabství Surrey. Původní sestavu tvořili zpěvák Peter Gabriel, klávesista Tony Banks, kytarista Anthony Phillips, baskytarista Mike Rutherford a bubeník Chris Stewart. Během své kariéry prošla skupina několika změnami v sestavě, přičemž Banks a Rutherford zůstali stálými členy. Genesis je známá svou progresivní rockovou hudbou z počátku své existence, která se vyznačovala složitými strukturami písní a propracovanou instrumentací. Po Gabrielově odchodu v roce 1975 převzal roli zpěváka bubeník Phil Collins a skupina se posunula k přístupnějšímu poprockovému zvuku.

Friederike Jin (17)

Autorka učebnic němčiny.

František Žákavec (11)

František Žákavec byl český historik umění, profesor Univerzity Komenského v Bratislavě. František Žákavec pocházel ze starobylého chodského rodu, s kořeny doloženými do roku 1654. Byl synovcem regionálního historika Emila Tšídy . Vystudoval původně romanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a jako stipendista v letech 1899–90 studoval na pařížské Sorbonně. Tam se prohloubil jeho zájem o výtvarné umění. Studia dokončil v Praze, kde byl ovlivněn zejména přednáškami T.G. Masaryka a F.X. Šaldy a vitalistickou filosofií Henri Bergsona. Po studiu nastoupil jako suplent na reálce v Praze na Žižkově a pak působil jako středoškolský profesor v Plzni, Mladé Boleslavi a v Praze-Karlíně . Historií umění se intenzivně zabýval od roku 1918. V letech 1919–1920 byl redaktorem časopisu Volné směry. Ve 20. letech patřil do vlivné společnosti historiků umění Šestka v Praze. K jeho přátelům patřil Josef Šusta. Habilitoval se na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde od roku 1924 působil jako profesor dějin umění. Od roku 1933 byl dopisujícím a od r. 1934 mimořádným členem Královské české společnosti nauk . Spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby . Ve 30. letech podpořil stavbu památníku bitvy u Domažlic, která však nakonec nebyla realizována. Zemřel v Praze ve věku 59 let. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Hlavní doménou Žákavcových vědeckých zájmů bylo české umění 19. století v jeho historických souvislostech, zejména generace Národního divadla. Detailně se zabýval dílem Františka Bílka, Mikoláše Alše, Josefa Mánesa, a zejména Maxe Švabinského. Měl literární nadání a vybroušený styl, kterým ve své generaci vynikal. Jeho kultivovaného slovního projevu si cenil také Jan Mukařovský. Zajímal se o staré světové umění ...

František Tichý (13)

Narozen 24.3.1896 v Praze, zemřel 7.10.1961 tamtéž. Akademický malíř, grafik, ilustrátor.

František Stavinoha (11)

* 10. 7. 1928, Zašová † 8. 4. 2006, Kladno – Švermov Prozaik, publicista, horník Narodil se jako poslední ze sedmi dětí valašského pasekáře. Po absolvování měšťanské školy ve Valašském Meziříčí se učil pekařem a knihařem, později byl zaměstnán v různých manuálních profesích . Roku 1950 byl odsouzen za pobuřování k pětiměsíčnímu trestu vězení, který vykonával v jáchymovských dolech; v témže roce byl povolán k výkonu základní vojenské služby, kterou absolvoval u Pomocného technického praporu na dole Zápotocký v Kladně a dole Gottwald v Libušíně. V roce 1953 podepsal pětiletý úvazek práce v hornictví, na jehož základě byl z vojenské služby propuštěn. Od té doby žil v Kladně. Pracoval v místních dolech, nejprve jako horník, později signalista a těžmistr, od roku 1975 ze zdravotních důvodů v povrchovém provozu; do důchodu odešel v roce 1983. V letech 1994–1998 byl v Kladně členem městského zastupitelstva; 2003 mu zde bylo udělěno čestné občanství. V 60. letech publikoval soudničky v časopisech Kladenská záře, Čs. horník a energetik a Svoboda; po roce 1973 přispíval články, fejetony a povídkami do periodik: Dikobraz, Práce, Rudé právo, Mladá fronta, Květy, Čs. voják, Tvorba, Kmen, Mladý svět, Literární měsíčník, Obrana lidu, Zemědělské noviny, Roháč aj.; v 90. letech otiskoval povídky a fejetony v sobotních přílohách Občanského deníku, Práva lidu, Venkova, Rudého Práva a Práva, v Novém dikobrazu, Vlastě, Kladenských novinách, Haló novinách aj. Od 80. let spolupracoval s Československou televizí: podle vlastních námětů napsal scénáře k inscenacím a filmům Pravda neroste na višni , Hvězdy nad Syslím údolím , Pohled z hlubin , Kolotoč a devět vnuků ...

František Sláma (11)

František Marek (12)

František Marek byl český architekt. Vyučil se sice zednictví, avšak poté absolvoval střední průmyslovou školu stavební a v letech 1922–1926 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde ho vedl český architekt Josef Gočár. Aktivně působil též ve Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1948 se účastnil uměleckých soutěží v kategorii architektonický návrh na Olympijských hrách v Londýně, kde za pražskou sokolovnu získal čestné uznání.

František Götz (14)

František Götz byl český literární historik, kritik, dramatik, dramaturg a programový mluvčí Literární skupiny. Věnoval se také překladu. V roce 1912 maturoval v Bučovicích, absolvoval abiturientský kurs v Brně a pracoval jako učitel. Byl zakládajícím členem brněnské expresionistické Literární skupiny, v letech 1921–1928 spoluredigoval její časopis Host a byl spoluautorem významného manifestu Naše naděje, víra a práce . V roce 1923 jej z Brna povolal Karel Hugo Hilar na místo lektora činohry Národního divadla. V letech 1928–1944 byl dramaturgem ND. Po Hilarově smrti v roce 1935 se stal vedoucí osobností činohry ND. Jako dramaturg uváděl díla českých autorů . Před nástupem Otokara Fischera do funkce šéfa činohry v závěru roku 1935 a od jeho smrti v březnu 1938 byl sice titulárním šéfem činohry ředitel ND Stanislav Lom, ve skutečnosti činohru vedl Götz a to až do nástupu Jana Bora do této funkce v březnu 1939. Na krátké období sezóny 1944/1945 byl z rozhodnutí ministra Emanuela Moravce zbaven funkce dramaturga ND a jmenován ředitelem Divadla na Vinohradech. V roce 1947 se vrátil do Národního divadla, kde byl do roku 1948 šéfem činohry, pak dva roky náměstkem uměleckého ředitele. V letech 1965–1969 pokračoval ve funkci hlavního dramaturga činohry ND. Významná byla i jeho pedagogická činnost. Nejdříve přednášel externě na Filosofické fakultě UK , v roce 1950 byl jmenován profesorem praktické dramaturgie na DAMU, kde byl v období 1952–1954 i vedoucím katedry divadelní vědy a dramaturgie. V období 1949/1950 a opakovaně 1952/1953 zastával funkci děkana DAMU. Od září 1960 až do srpna 1969 přednášel také jako profesor na katedře teorie a dějin divadla Filosofické fakulty UK. Další dva roky zde působil jako profesor – konzultant. Velmi významné bylo jeho kritické působení, a to literárn...

Frank Tetauer (18)

Frank Tetauer, vlastním jménem František Tetauer , byl český dramatik, spisovatel-prozaik, překladatel, esejista, divadelní a literární kritik. Narodil se v Praze-Karlíně v rodině krejčího. V roce 1922 absolvoval reálné gymnázium v Praze a pokračoval ve studiu na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze, kde byl žákem Viléma Mathesia a Václava Tilleho. Jeho oborem byla moderní literatura, středem zájmu pak především irská a angloamerická dramatická tvorba. Studijně navštívil Anglii, Francii a Německo. Školu ukončil úspěšně v roce 1926 závěrečnou prací „Filosofie Shawova díla dramatického a jeho předmluv“. V dalších letech se věnoval především překladům a publicistické činnosti. Již jako student začal v roce 1923 publikovat v literární revui Apollon , dále publikoval povídky, epigramy, úryvky z vlastních i přeložených dramat, literární a divadelní recenze a teoretické stati např. ve Studentském časopise, Lidových novinách, Panorámě, Hostu, Rozhledech po literatuře a umění, Literárních novinách, Listech pro umění a kritiku, Tribuně, Tvorbě, Právu lidu, Rozpravách Aventina, Lumíru, Městských divadlech pražských, Ročence Kruhu sólistů Městských divadel pražských, Národním a Stavovském divadle, aj. Od roku 1926 souběžně pracoval pro americké velvyslanectví v Praze jako tlumočník a překladatel. V polovině 30. let začal spolupracovat rovněž s rozhlasem, pro který překládal a upravoval hry např. G. B. Shawa, Eugene O'Neilla a dalších. Spolupráce se spisovatelem a dramatikem Františkem Langerem jej přivedla do Městských divadel pražských , kde začal působit od roku 1930 nejdříve jako lektor, od roku 1936 pak ve funkci dramaturga. Uváděl mnohé premiéry českých autorů, mj. Karla Čapka, Fráni Šrámka, Viktora Dyka, Františka Langra a významných klasiků světových, např. Williama Shakespeara, G. B. Shawa, Maxima Gorkého, Charlese...

Filip Rožek (8)

Filip Rožek je český spisovatel, scenárista a autor knihy Gump – pes, který naučil lidi žít, která získala v roce 2020 Cenu čtenářů ve výročních knižních cenách Magnesia Litera. Už na střední škole se zajímal o kreativní tvorbu, a proto roku 1994 nastoupil do oddělení produkce TV Nova. Brzy se stal dramaturgem redakce zábavy, posléze pracoval v redakci vývoje nových formátů. Na Nově nakonec pracoval 8 let a spolupracoval i s dalšími televizními stanicemi. Pro TV Prima a Českou televizi připravoval mimo jiné pořady o zvířatech. Od svých 18 let aktivně spolupracuje s Ligou na ochranu zvířat. V roce 2016 spoluzaložil organizaci Se psem mě baví svět, která pomáhá týraným a opuštěným psům najít svoje štěstí na Zemi. Má dceru Natálku, která se o pomoc zvířatům zajímá již od útlého dětství. A taková je i její postava Naty Jahody v knížce Gump – pes, který naučil lidi žít.

Fabio Bourbon (9)

Autor turistických průvodců a naučně-populárních publikací o kulturních a uměleckých památkách zejména starověkých civilizací.

Eurythmics (15)

Eurythmics bylo britské hudební duo, jehož členy byli Annie Lennox a Dave Stewart. Poprvé dosáhli významného úspěchu v 80. letech 20. století se svou syntézou popu, rocku a elektronické hudby. Průlomem pro skupinu bylo jejich druhé album "Sweet Dreams " vydané v roce 1983, na němž se objevila kultovní titulní skladba, která se stala celosvětovým hitem a dodnes patří k jejich nejuznávanějším písním. Po tomto úspěchu vydala skupina Eurythmics řadu úspěšných alb, včetně alba "Touch" z roku 1983, které ještě více upevnilo její postavení v hudebním světě díky hitům jako "Here Comes the Rain Again" a "Who's That Girl?".