Všichni Autoři a témata

Jan Lakosil (16)

Ing. Jan Lakosil je absolvent Fakulty stavební ČVUT v Praze, nyní pracuje jako projektant pozemních staveb u soukromé firmy v Praze. Člen KHV Brno od roku 1998, spoluzakladatel internetových stránek www.ropiky.net. Dlouhodobě se věnuje terénnímu průzkumu předválečného i poválečného opevnění a spolu s kolegy z KHV Brno se podílel na dokumentaci více než 7000 objektů lehkého opevnění. Spoluautor řady publikací s tématem čs. opevnění, kniha Utajená obrana železné opony byla oceněna v roce 2008 výroční cenou Mladé fronty v kategorii naučná literatura. Spolupodílel se i na řadě článků o opevnění publikovaných v domácích i zahraničních časopisech. Sběratel dobových fotografií objektů lehkého opevnění.

Jan Krůta (20)

Jan Krůta je český textař, publicista a spisovatel, od března 2019 člen Rady Českého rozhlasu. Vystudoval český jazyk a tělesnou výchovu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Působil jako učitel, v roce 1970 však musel zaměstnání z politických důvodů opustit. Následně začal pracovat jako redaktor Sedmičky pionýrů, od roku 1972 byl deset let kulturním redaktorem Mladého světa, poté pracoval velmi krátce jako redaktor časopisu Ohníček a s přestávkami až do roku 2002 jako šéfredaktor časopisu Sluníčko. Na jaře roku 1989 byl spoluzakladatelem a později ředitelem mediální firmy Bonton, a.s. Pracuje jako textař a spisovatel, jeho texty zpívá celkem asi 80 interpretů a kapel. Především se jedná o Dalibora Jandu, pro něhož složil například texty k písním „Hurikán“ a „Kde jsi?“. Celkem složil více než 1 300 textů, mimo jiné také pro Hanu Zagorovou, Helenu Vondráčkovou, Karla Gotta, Michala Davida a Hanu Hegerovou a další. Dále je rovněž autorem 32 knih pro děti i dospělé. Působí ve své umělecké agentuře Arcadia Art Agency a externě spolupracoval s Českým rozhlasem jako občasný autor a moderátor nedělního Dobrého rána na stanici Dvojka. Ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR v roce 2013 kandidoval v Praze jako nestraník na 4. místě kandidátky hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Dne 27. března 2019 byl ve druhém kole volby zvolen Poslaneckou sněmovnou PČR novým členem Rady Českého rozhlasu. Jeden z poslanců při volbě upozorňoval, že jeho jméno je spojeno s normalizačním textem „Případ Magor“ z prosince 1976, ve kterém „kolektiv redakce Mladého světa“ hanil skupinu Plastic People. V roce 1990 autor Roman Lipčík v obsáhlém článku Případ underground) uvedl, že skutečným autorem byl právě Krůta. Jan Krůta v knize Klec na slavíky ) podrobně rozebírá vznik uvedeného článku a připomíná, že byl pouze autorem několika řádků hodnocení předložených písní....

Jan Kopecký (15)

Středoškolská studia ukončil v Praze roku 1938, na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studoval estetiku, literární komparatistiku a českou literaturu. Od roku 1943 se plně věnoval divadelní praxi i teorii: 1943-45 byl dramaturgem a režisérem Městského divadla v Kladně, následující rok dramaturgem Divadla 5. května v Praze, 1947-50 působil jako dramaturg v činohře Národního divadla v Praze. Od roku 1950 se věnoval pedagogické činnosti jako docent a od roku 1959 profesor Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze. V letech 1960-71 působil jako profesor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po roce 1971 nesměl publikovat a až do penzionování v roce 1982 pracoval v dělnických profesích. Roku 1990 se jako profesor vrátil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Kopeckého koncepce divadla a jeho společenské i umělecké funkce jsou shrnuty v množství esejů, kritik, studií, mezi nimiž nejvýznamnější jsou knihy Nedokončené zápasy a Dramatický paradox . Velkého úspěchu dosáhly jeho scénické adaptace lidových her . Také v překladatelské praxi z francouzštiny a ruštiny se věnoval především překladům textů o divadle a textům dramatickým, které v 70. a 80. letech skrýval pod pseudonymy a vypůjčenými jmény, mj. i své dcery Ivany Vadlejchové . Oblíbenými se staly jeho publikace Co je divadlo? a Čtení o Národním divadle . Jako dramatik napsal například komedie Linka důvěry , Kočka ve vile .

Ivana Ondriová (20)

31 ročná bývalá novinárka žijúca s manželom a dcérkou v Prešove, pochádzajúca zo Stropkova. Dnes obchodná asistentka v oblasti strojového videnia. Autorka románov Detský plač v podkroví, ktorý vyšiel vo vydavateľstve Evitapress v januári 2012 a Nevinné šílenství vydanom v nakladateľstve Baronet v apríli 2012.

Ivan Muchka (10)

Narozen 21.5.1946 v Praze. Historik umění a architektury, památkář, fotograf, historik informačních technologií, autor publikací z oboru historie architektury a uměleckých památek.

Ivan Kříž (16)

Ivan Kříž byl český prozaik, novinář a scenárista. Pocházel z rodiny stolaře, který byl během druhé světové války popraven za odbojovou činnost. Do základní školy chodil Ivan Kříž ve svém rodišti, v Brně vystudoval reálné gymnázium , zároveň jako mimořádný posluchač navštěvoval brněnskou konzervatoř. Po druhé světové válce vystudoval právnickou fakultu Masarykovy univerzity . Současně s vysokoškolským studiem byl členem kulturní redakce brněnské Rovnosti. Zde publikoval své první povídky a kulturní recenze. Po roce 1948 působil v různých funkcích Svazu československých spisovatelů, v roce 1954 se stal členem redakční rady časopisu Host do domu, kterým byl až do jeho zrušení v roku 1970. V letech 1968–1969 byl poslancem České národní rady a předsedou jejího kulturního výboru. V sedmdesátých letech 20. století nesměl publikovat, od roku 1973 pracoval jako vychovatel mládeže v několika výchovných ústavech . Zde získané zkušenosti použil v románech Nebezpečné znalosti a Na útěku. V dalším desetiletí patřil k „trpěným“ spisovatelům. Na jaře 1990 byl zvolen předsedou Obce moravskoslezských spisovatelů, byl jím však jen krátce v souvislosti se svou novou funkcí ředitele brněnského studia Československého rozhlasu . Měl výrazný umělecký vliv na Stanislava Mošu, který oceňoval, že Ivan Kříž ho přivedl k pohledu na svět, v němž je třeba vše nejprve zanalyzovat a teprve poté si utvářet svůj vlastní názor. V 50. a 60. letech 20. století často scenáristicky spolupracoval s režisérem Ladislavem Helgem. Je autorem scénářů k jeho filmům Škola otců , Velká samota , První den mého syna a Stud . Jeho román Pravda o zkáze Sodomy byl uveden v dramatizaci brněnským Divadlem bratří Mrštíků v roce 1989. V České ...

Irena Tatíčková (18)

Česká publicistka a sestavitelka knih pro děti.

Holly Bourne (17)

Autorka knih pro děti a mládež a knih s feministickou tématikou.

Hermann Funk (14)

Prof. Dr. Hermann Funk působí jako ředitel Institutu německých studií v zahraniční - specializuje se na němčinu jako cizí a druhý jazyk na univerzitě v Jeně. Jeho výzkum se zaměřuje na obecné didaktiky a metodiky, výukové materiály pro výuky cizích jazyků. Kromě toho působil také jako děkan Fakulty umění a jako vědecký koordinátor ER­FA-Wirt­schaft-Spra­che . Profesor se akademmicky angažoval také v Lotyšsku, Japonsku, Irksu, Švýcarsku či Spojených státech, kde převážně spulupracoval v oblasti akreditace a doktorantského řízení. Před akademickou kariérou pracoval v německém Hesse jako učitel angličtiny a dějepisu. Pedagogické zkušenosti rozvinul dále při vyučování němčiny ve Skotsku. Zabývá se vzděláváním učitelů po celém světě. V roce 2011 byl vědeckou poradní radou zvolen předsedou Ústřední agentury pro studium v zahraničí.

Herma Svozilová-Johnová (19)

Herma Svozilová-Johnová byla česká spisovatelka a básnířka, orientovaná zejména na tematiku společenských a citových vztahů; autorka próz pro mládež. Narodila se na samém začátku 1. světové války do známé prostějovské rodiny. Otec Cyril Svozil byl prostějovský advokát, poslanec a sběratel výtvarného umění. Josef Svozil , její děd, se proslavil jakožto průkopník v oboru chmelařství a pivovarnictví na Litovelsku. Byl rovněž vydavatelem olomouckých Selských listů a litovelské Selské stráže. Její osobnost formovalo kultivované rodinné prostředí paralelně se vzděláním, kterého se jí dostalo. Nejprve v letech 1926 až 1928 studovala na klasickém gymnáziu v Prostějově a poté mezi lety 1928 a 1930 na lyceu Saint-Germain-en-Laye ve Francii. Maturovala v roce 1934 na francouzském reálném gymnáziu v Praze. V letech 1935 a 1937 absolvovala pobyt na univerzitě v Oxfordu. Během svého života vystřídala mnohá občanská povolání. Pracovala například na státních statcích na zámku Kačina u Kutné Hory či v Žacléři nebo v zelinářství v Praze-Jinonicích. V letech 1958 až 1960 působila v zahraničním oddělení Ústředního domu lidové tvořivosti a mezi lety 1966 a 1970 v zahraničním oddělení Svazu československých spisovatelů. Do literatury vstoupila již v roce 1929, kdy začala publikovat drobné články v regionálním tisku. Po druhé světové válce tiskl časopis Vlasta její verše zaměřené na budovatelské tovární prostředí. V prvních novelách a románech věnovala pozornost životu na rodném Prostějovsku a zajímavě popsala nerovný vztah muže a ženy. Do tohoto období náležejí zejména díla S okupační tematikou úspěšně pracovala v díle Vysoké napětí z roku 1948. Traumata padesátých let vylíčila v knize Justina je svědek . K válečné atmosféře se vrátila v knize Odskok z Oxfordu , zasazené do moravské vesnice v předvečer 2. světové války. V Mořském dně se pokusila o beletristickou reflexi československé...

H. G Ewers (24)

Německý autor vědecko-fantastické literatury, původním povoláním středoškolský učitel. Studoval též medicínu.

Günter Hofé (8)

17. März 1914 in Berlin; † 27. Dezember 1988 pracoval jako bankovní úředník, za války sloužil ve Wehrmachtu a stal se členem NSDAP, zúčastnil se i ofenzívy v Ardénách. Po válce pracoval jako učitel, spisovatel, šefredaktor, byl i vězněn pro podezdření ze špionáře, napsal válečnou trilogii

Gregg Andrew Hurwitz (20)

Americký spisovatel, filmový scenárista, producent a autor komiksů. Též lektor tvůrčího psaní.

Gianni Rodari (9)

Gianni Rodari byl italský novinář a spisovatel literatury pro děti a mládež. Po světě se proslavil jako autor moderních pohádek pro děti i dospělé. V roce 1970 se stal laureátem Ceny Hanse Christiana Andersena, nejvyššího mezinárodního ocenění na poli dětské literatury. Do češtiny bylo přeloženo několik Rodariových knih pro děti. Mezi nejznámější patří:

Franz Herre (11)

Franz Herre je německý historik a publicista. Je autorem množství populárních knih zabývajících se především dějinami Rakouska a Německa. Franz Herre vystudoval historii na Mnichovské univerzitě a dlouhá léta pracoval jako novinář. V letech 1962–1981 působil jako šéfredaktor v Kolíně nad Rýnem.

František Všetička (23)

František Všetička je český literární historik a teoretik, vysokoškolský pedagog a vědecký redaktor. Je též beletrista, autor románů, fejetonů a překladatel z polštiny. Vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci. Po maturitě v roce 1952 začal studovat obor český jazyk a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kterou absolvoval 1957 diplomovou prací Literárněteoretické názory S. K. Neumanna v 10. letech 20. století. V letech 1957–1961 učil na průmyslových školách v Uničově a v Lipníku nad Bečvou, od roku 1961 byl odborným asistentem Pedagogického institutu v Gottwaldově/Zlíně, od roku 1964 na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Titul kandidáta věd ziskal v roku 1967 prací Václav Říha, a akademický titul doktor filozofie ziskal v 1968 prací Kapitoly o kompozici. Po obhajobě habilitační práce Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti byl od roku 1991 docentem PedF UP v Olomouci, a od 1990 až 1994 tamtéž vedoucím katedry. Souběžně byl vědeckým redaktorem řady Studia philologica při Vydavatelství UP. V roce 1997 odešel do důchodu. Jeho teoretické myšlení formoval v počátcích anglista olomoucké univerzity Ladislav Cejp, po něm pak práce ruské formální školy; výbor z těchto prací vydal v roce 1971 pod názvem Kompozice prózy. František Všetička se jako teoretik zabývá poetikou literárních děl, zejména jejich kompoziční výstavbou. Svůj zájem věnuje české literatuře v plném jejím rozsahu, od gotické poezie přes barokní lidové drama až po tvorbu současnou. Obdobně se zaměřuje na literaturu slovenskou, ruskou a polskou a na komparace mezi těmito literaturami a literaturou českou. Debutoval v roce 1949 ve Stráži lidu v Olomouci, od poloviny 50. let publikoval v časopisech Červený květ, Listy filologické, Česká literatura, Květen, Kultura, Host do domu, Zlatý máj, Plamen, Česká rusistika, Tvář, Akord, Literární noviny, Impuls, Tvar, Slovenská literatúra v Bratislavě...

František Sláma (10)

František Němec (13)

Narozen 12.5.1902 v Praze, zemřel 30.8.1963 v Praze. Novinář, básně, prózy, pásma, soudničky.

František Jaromír Rubeš (16)

František Jaromír Rubeš byl právník, prozaik, básník, autor humoresek, deklamovánek a divadelních her, spoluzakladatel humoristického sborníku Paleček. František Jaromír Rubeš pocházel se sedmi dětí sládka malého pivovaru V Čížkově. Po smrti otce se s matkou přestěhovali do Kolína. Gymnázium vystudoval v Německém , dnes Havlíčkově Brodě. Poté odešel do Prahy, kde začal studovat filozofii, a po dvou letech vstoupil do semináře. Příprava na kněžství mu však nevyhovovala, a tak se po odchodu stal vychovatelem, nejprve v Bystřici u Benešova a pak v Praze. Při tomto povolání studoval práva. Po jejich absolvování odešel jako syndikus do Načeradce . V roce 1850 se stal auskultantem zemského soudu v Kutné Hoře a koncem roku 1851 byl jmenován adjunktem ve Skutči. Svůj veřejný literární debut si odbyl v roce 1834 v Českých Květech. Spolu s přáteli Hajnišem a Filípkem založili humoristický časopis Paleček, který se stal základem Rubešovy tvorby, především jeho Deklamovánek. Jeho díla byla kritikou přijímána velmi dobře. Současníci jej nazývali českým Dickensem. Jeho nejslavnější dílo Pan Amanuensis na venku, aneb putování za novelou, se dočkalo zatím dvanácti vydání. Známé jsou i jeho "Deklamovánky". Už od roku 1851 trpěl zřejmě dědičnou plicní chorobou. Působil na skutečském okresním soudu jako soudní úředník. Zemřel ve Skutči 10. srpna 1853 ve věku devětatřiceti let a na tamním starém hřbitově je i pochován . Pamětní desky věnované památce Františka Jaromíra Rubeše lze najít v Načeradci, Kolíně a ve Skutči.

František Černý (15)

Narozen 21. 2. 1926 v Jaroměři, zemřel 12. 6. 2010 v Praze. Prof., PhDr., DrSc., teatrolog, historik českého divadla a pedagog. Autor prací z oboru, také autor publikace o historických pohlednicích z východních Čech. Manžel historičky umění Marie Černé , otec historičky umění Marie Klimešové, rozené Černé, a tchán malíře Svatopluka Klimeše .

Federico Fellini (8)

Federico Fellini byl italský filmový režisér a scenárista. Je držitelem pěti Oscarů, čtyři získal za nejlepší cizojazyčný film a jednoho za celoživotní dílo . Narodil se jako nejstarší ze tří dětí, otec vyrostl na statku blízko Rimini, kde Federico trávil prázdniny. Po maturitě roku 1938 odešel do Florencie, kde se živil kreslením vtipů a karikatur. Zde také psal Příběhy Gordona Flashe pro časopis 420. Roku 1939 odešel do Říma, kde se zapsal na univerzitu, pracoval jako karikaturista a ilustrátor a příležitostně psal do několika novin. Psal také texty a skeče pro rozhlas a pravidelné sloupky pro humoristický časopis Marc´Aurelio, kde se seznámil s řadou svých pozdějších spolupracovníků. V rozhlase poznal také svoji pozdější ženu Giuliettu Masinu, kterou si v roce 1943 vzal. Po osvobození Říma americkou armádou si s několika přáteli otevřel „Funny Face Shop“, kde kreslil pro americké vojáky karikatury. Po druhé světové válce se věnoval téměř výhradně filmu. Seznámil se s režisérem Robertem Rossellinim, s nímž psal scénář pro film Řím – otevřené město , za nějž byl poprvé nominován na Oscara. Roku 1950, už jako autor 19 scénářů, natočil společně s Albertem Lattuadou svůj první film, Světla variété. Samostatný režijní debut přišel v roce 1952 s filmem Bílý šejk s Albertem Sordim v hlavní roli. O rok později natočil Darmošlapi, v niž hrála i Lída Baarová. Ale úspěch měl až roku 1954 s filmem Silnice , ve kterém hrála Giulietta Masina hlavní ženskou roli. Přes odpor Luchina Viscontiho a jeho přívrženců získal řadu ocenění v Itálii i v zahraničí, například Stříbrného lva za nejlepší režii na festivalu v Benátkách. Po neúspěchu filmu Il bidone natočil s pomocí Piera Paola Pasoliniho snímek Cabiriiny noci, který vzbudil ostrou kritiku, ale měl velký úspěch. Felliniho nejslavnější film je Sladk...

Ernest Claes (8)

Andreas Ernestus Josephus Claes byl belgický, vlámský spisovatel. Některé své práce publikoval pod pseudonymem G. van Hasselt. Psal v nizozemštině, příležitostně též v němčině. Prosadil se autobiografickým románem De Witte , který byl i dvakrát zfilmován – roku 1934 belgickým režisérem Janem Vanderheydenem a roku 1980 Robbem De Hertem. Politicky byl vlámským nacionalistou, podporoval Vlaams Nationaal Verbond, která byla po druhé světové válce obviňována z kolaborace s nacisty. Claes kvůli tomu strávil tři měsíce ve vězení. V anketě Belgičan Belgičanů, hledající největší osobnost belgických dějin, nicméně obsadil 7. místo.

Eda Kriseová (18)

Eda Kriseová je česká novinářka a spisovatelka. Je členkou PEN klubu, Obce spisovatelů, Kafkovy společnosti a správní rady Nadace Central and Eastern European Book Project v Amsterodamu. Po maturitě v roce 1957 vystudovala Institut novinářství a osvěty na Univerzitě Karlově, kterou absolvovala v roce 1963. Poté se stala novinářkou v časopise Mladý svět, kde působila až do roku 1968. V roce 1969 byla reportérkou v časopise Listy. Po zákazu Listů nemohla publikovat ani pracovat v publicistice, proto se koncem roku 1969 stala asistentkou v Ústavu pro teorii a dějiny sdělovacích prostředků při UK. V letech 1974 až 1976 pracovala v universitním archivu, poté byla nucena také toto místo opustit a pracovala zcela mimo obor. V listopadu 1989 byla členkou Koordinačního centra Občanského fóra a mluvčí Václava Havla. Od ledna 1990 do rezignace V. Havla v červenci 1992 byla poradkyní prezidenta, od roku 1991 působila také jako ředitelka sekce Stížnosti a milosti prezidentské kanceláře. Od července 1992 se věnuje jen literární činnosti. Přednášela na George Washington University ve Washingtonu a absolvovala autorská čtení v řadě zemí. Začínala jako reportérka, její reportáže byly velmi často z exotických zemí. S vlastní literární tvorbou začala až po roce 1972, kdy ji bylo znemožněno pracovat v oboru žurnalistiky.

Duran (23)

Duran Duran je kultovní britská novovlnná skupina, která vznikla v Birminghamu v roce 1978. V 80. letech 20. století byla kapela vůdčí silou "druhé britské invaze" v USA, která byla hnána MTV. Jejich pověst byla vybudována na řadě hitových singlů a živých videoklipů, které měly ohlas u širokého světového publika. Původní sestavu tvořili Simon Le Bon , Nick Rhodes , John Taylor , Roger Taylor a Andy Taylor . Obrovského úspěchu dosáhli svým debutovým albem " Duran Duran " z roku 1981, na kterém se objevily hity jako "Girls on Film" a "Planet Earth". Jejich třetí album "Seven and the Ragged Tiger", vydané v roce 1983, obsahovalo hitové singly "The Reflex" a "New Moon on Monday". V průběhu let vydala skupina Duran Duran několik alb, udržela si věrnou fanouškovskou základnu a pokračovala v mezinárodních turné. Navzdory změnám v sestavě a posunům v trendech populární hudby zůstali relevantní, což dokazuje i jejich album "Future Past" z roku 2021, které ukazuje jejich schopnost vyvíjet se a zároveň zůstat věrní svému osobitému stylu. Během své kariéry prodali Duran Duran po celém světě více než 100 milionů desek, což z nich dělá jednu z nejprodávanějších kapel v historii. Získali také řadu ocenění, včetně dvou cen Grammy a dvou cen Brit Awards.

Duke Ellington (17)

Duke Ellington byl klíčovou osobností jazzové historie, známý svou vynikající kariérou skladatele, pianisty a kapelníka. Edward Kennedy "Duke" Ellington se narodil 29. dubna 1899 ve Washingtonu, D.C., svou hudební dráhu zahájil již v mládí a nakonec se přestěhoval do New Yorku, kde se stal jedním z nejvlivnějších umělců jazzové scény. Jeho orchestr, který vedl od roku 1923 až do své smrti v roce 1974, byl jeho hlavním prostředkem pro zkoumání tohoto hudebního média.

Dolly Parton (19)

Dolly Parton je známá americká zpěvačka, skladatelka, herečka a podnikatelka, která se proslavila především v oblasti country hudby. Narodila se 19. ledna 1946 v Locust Ridge ve státě Tennessee, svou kariéru zahájila jako dětská umělkyně a nakonec se koncem 60. let proslavila řadou televizních vystoupení a singlů, které se dostaly na první místa hitparád. Během své bohaté kariéry vydala Partonová řadu alb a je známá svým osobitým hlasem, skladatelským talentem a schopností vyprávět příběhy.

David Lagercrantz (14)

David Lagercrantz je švédský autor a novinář. Vyrostl v obci Solna, která je součástí stockholmské aglomerace. Studoval filozofii a religionistiku na univerzitě, a následně vystudoval Gothenburgskou školu žurnalistiky. Svou kariéru začal v regionálních novinách Sundsvalls Tidning jako krimi zpravodaj a pokračoval v národním deníku Expressen, kde se zabýval některými z hlavních trestních případů přelomu 80. a 90. let ve Švédsku, zejména vraždy v Åmsele, které se později se staly tématem jeho knihy Änglarna i Åmsele. Je synem publicisty Olofa Lagercrantze a Martiny Ruin a bratrem herečky a diplomatky Mariky Lagercrantze. Je ženatý s Annou Lagercrantzem, s níž má tři děti.

David Attenborough (10)

David Frederick Attenborough je britský přírodovědec, popularizátor, režisér, scenárista a dokumentarista. Jeho obličej i hlas jsou již přes 60 let spjaty s popularizací přírodních krás celého světa. Jeho nejznámějším dílem je devět sérií o různorodosti života na Zemi, které vytvořil ve spolupráci s BBC Natural History Unit. Společenskou formou a obsáhle zkoumá život na naší planetě. Je také bývalý senior manager BBC, kontrolor BBC Two a ředitel programu pro BBC Television po celá 60. a 70. léta 20. století. Měl staršího bratra režiséra, producenta a herce Richarda Attenborougha. Vyrůstal na koleji Univerzity v Leicesteru, kde jeho otec Frederick pracoval jako ředitel. Je prostřední ze tří synů. Starší Richard pracoval u filmu a mladší John Michael Attenborough zastával pozici ředitele automobilky Alfa Romeo. Jeho rodiče v průběhu druhé světové války také adoptovali dvě židovské dívky transportované z Evropy. Své dětství trávil sbíráním fosílií, kamenů a jiných přírodnin. V sedmi letech byla jeho snaha podpořena, když mladá Jacquetta Hawkes obdivovala jeho muzeum. O několik let později mu dala jedna z jeho adoptovaných sester kousek jantaru s prehistorickým tvorem; po padesáti letech tato událost mohla být spínačem pro jeho program The Amber Time Machine. Základní školu absolvoval na Wyggeston and Queen Elizabeth I College v Leicesteru a poté v roce 1945 získal stipendium na vysokou školu Clare College v Cambridge, kde ukončil studia geologie a zoologie získáním akademického titulu. V roce 1947 byl povolán na 2 roky do vojenské služby u Britského královského loďstva v severním Walesu a Firth of Forthu. V roce 1950 se oženil s Jane Elizabeth Ebsworth Oriel; manželství trvalo až do její smrti v roce 1997. Měli dvě děti, Roberta a Susan. Robert Attenborough působí jako lektor fakulty Biologické antropologie na Australské národní univerzitě v Canbeře. Po návratu z námořní služby editoval dětské naučné texty pro jedno nakl...

Dagmar Patrasová (10)

Dagmar Patrasová je česká herečka, zpěvačka a televizní moderátorka, která je ve své vlasti uznávaná za svou práci v oblasti dětské zábavy. Narodila se 27. dubna 1956 v Praze v Československu a její kariéra trvá již několik desetiletí. Patrasová je známá zejména díky svým hudebním albům určeným dětem, na kterých se objevují hravé a naučné písničky. Její příspěvky do tohoto žánru jsou oceňovány pro svou schopnost zaujmout mladé publikum prostřednictvím chytlavých melodií a interaktivních vystoupení. Kromě hudebních aktivit je Dagmar Patrasová známou tváří České televize, kde moderuje pořady pro děti a vystupuje v různých televizních pořadech a filmech. Díky svému šarmu a talentu se stala oblíbenou osobností jak mezi mladými fanoušky, tak mezi jejich rodiči.

Christiane Gohl (20)

Německá spisovatelka Christiane Ghol je známá především pod svými pseudonymy Ricarda Jordan nebo Sarah Lark. V současnosti se živí již pouze psaním a žije ve Španělsku, kde se stará o sedm koní, jednoho mezka, několik psů a kočku. Narodila se v Bochumi, kde také vyrůstala a později se její rodina přestěhovala do Detmoldu. Na univerzitě pak vystudovala historii a literární vědu. Během svého postgraduálního studia se věnovala především studiu středověké dvorské kultury a německým hrdinským eposům. Je autorkou jak knih pro dospělé, tak i pro děti. Christiane Gohlová napsala řadu úspěšných knih o koních, v nichž se věnuje zejména mladým jezdcům a jezdkyním.

Chiara Piroddi (23)

Chiara Piroddi je psycholožka, odbornice v oboru neuropsychologie. Specializuje se na psychoterapii dětí s vývojovou poruchou učení, pracuje s dětmi všech věkových kategorií včetně těch s fyzickým či mentálním omezením. Psychologii vystudovala na italské Università degli Studi di Pavia, kde pracuje jako vysokoškolská učitelka psychologických disciplín. Je autorkou a spoluautorkou několika vědeckých publikací na poli neuropsychologie. Žije mezi Barcelonou a Milánem, kde pracuje jako terapeutka.

Carissa Broadbent (18)

Bulat Šalvovič Okudžava (14)

Bulat Šalvovič Okudžava, rusky Булат Шалвович Окуджава, byl básník, prozaik a šansoniér arménsko-abchazsko-gruzínského původu. V několika filmech působil jako scenárista, herec a autor filmové hudby. Narodil se v rodině komunistických funkcionářů, kteří přišli studovat na Komunistickou akademii v Moskvě ve čtvrti Arbat. Dětství strávil střídavě v Tbilisi a v Moskvě. V roce 1937 byli rodiče zatčeni v rámci stalinských čistek. Otec byl 4. srpna 1937 po vykonstruovaném procesu zastřelen, matka byla uvězněna v gulagu „Karlag“ , Karagandská oblast, Kazachstán. Bulat žil s babičkou v Moskvě. V roce 1942 se přihlásil ve svých 18 letech do Rudé armády jako dobrovolník. Druhou světovou válku strávil na frontě, která výrazně ovlivnila jeho tvorbu. Byl několikrát raněn. Po válce studoval filologii v Tbilisi, studia dokončil v roce 1950. V letech 1950–1954 pracoval jako učitel v obcích Šamordinovo a Vysokiniči v Kalužské oblasti. V letech 1954–1956 pracoval jako redaktor nakladatelství Molodaja gvardija , kde redigoval poezii v časopisu Litěraturnaja gazeta . V té době začal psát a od roku 1955 také veřejně zpívat.. V roce 1956 po XX. sjezdu KSSS a po rehabilitaci rodičů vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu. V roce 1959 se přestěhoval zpět do Moskvy. Proslavily ho především jeho lyrické písně, mimo nich však psal také historické romány, novely, básnické sbírky. V časopisech publikoval od roku 1953. První básnickou sbírku Lyrika vydal v roce 1956 v Kaluze, druhá sbírka Ostrovy mu vyšla v roce 1959. Jeho prozaickým debutem byla povídka Ahoj študente . O její vydání se zasloužil Konstantin Paustovskij. Významné autobiografické povídky jsou: Nás vzbudilo ráno již chladné... o odchodu mladičkých dobrovolníků do války; Soukromý život Alexandra Sergeje...

Brian Bendis (23)

Bohuslav Chňoupek (11)

Bohuslav Chňoupek byl československý politik, diplomat a publicista , jeden z hlavních představitelů Komunistické strany Československa za normalizace. Začínal jako novinář na Slovensku, od roku 1945 byl členem KSČ, jakožto politik se zejména uplatnil jako ministr zahraničních věcí ČSSR v letech 1971–1988, od roku 1972 byl také poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po roce 1990 odešel ze společenského života. Pocházel z rodiny státního zaměstnance. Své základní, středoškolské i vysokoškolské vzdělání získal v Bratislavě. Po převratu v roce 1948 se stal redaktorem propagandistického časopisu Borba, v letech 1950–1958 působil jakožto redaktor deníku Smena, od roku 1955 působil ve východoslovenském Prešově, od roku 1958 jakožto zpravodaj deníku Pravda tamtéž, v letech 1960 až 1965 coby zahraniční dopisovatel těchto novin v Sovětském svazu. Od roku 1965 do roku 1967 byl šéfredaktorem bratislavského časopisu Predvoj. V letech 1950–1952 byl členem předsednictva Slovenského svazu novinářů. Členem KSČ byl od roku 1945 do roku 1990, tedy plných 45 let. Zastával řadu stranických a státních funkcí. V letech 1965–1970 je uveden jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. XIII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Členem ÚV KSČ se stal 26. září 1969 v době počínající normalizace. Ve funkci člena ÚV KSČ ho pak potvrdil XIV. sjezd KSČ, XV. sjezd KSČ, XVI. sjezd KSČ a XVII. sjezd KSČ. V letech 1967–1968 byl náměstkem ministra kultury ČSSR, pak v letech 1969–1970 ústředním ředitelem Československého rozhlasu. Zde se podílel na první vlně posrpnových čistek v řadách redaktorů rozhlasu. Od roku 1970 do ledna 1972 působil jako velvyslanec ČSSR v Sovětském svazu a v dlouhém období 1971–1988 coby ministr zahraničních věcí ČSSR v 2., 3., 4. a 5. vládě Lubomíra Štrougala. Zejména...

Bernard Horst (20)

Bernard Horst, vlastním jménem Otakar Poupa byl český spisovatel a nakladatelský redaktor. Pracoval jako železničář a železniční manažer, v letech 1952–1962 byl ředitelem Dopravního nakladatelství. Literárně činný byl od 1928, publikoval povídky a prózy, často z Rudohoří a z Podkrkonoší.

Becky Albertalli (15)

Becky Albertalli je americká autorka Young Adult literatury. Je známá díky svému debutu Simon vs. the Homo Sapiens Agenda , který získal Cenu Williama C. Morrise jako nejlepší debut roku 2015 napsaný pro mládež. Podle knihy byl natočen film Já, Simon . Její další knihy jsou The Upside of Unrequited , Leah on the Offbeat a What If It's Us, kterou napsala spolu s Adamem Silverou. Albertalli uvedla, že k práci spisovatelky ji inspirovala australská autorka Jaclyn Moriarty. Ve spolupráci s Adamem Silverou: Se svou sestrou Caroline vyrůstala v Atlantě, kde nyní žije se svým manželem Brianem a syny Owenem a Henrym. Albertalli navštěvovala vysokou školu v Connecticutu, kde se zaměřovala na obor psychologie, poté se přestěhovala do Washingtonu, D.C., kde získala doktorát z klinické psychologie. Pracovala jako psycholožka až do roku 2012, kdy se jí narodil první syn, a následně se rozhodla zkusit napsat knihu. Albertalli byla vychována v reformní židovské domácnosti. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Becky Albertalli na anglické Wikipedii.

Bear Grylls (16)

Edward Michael Grylls přezdívaný Bear, je britský dobrodruh, spisovatel a moderátor. Proslavil se jako průvodce v seriálu Nutné k přežití vysílaném na stanici Discovery Channel. Ve věku 23 let se stal v roce 1998 nejmladším Britem, který zdolal Mount Everest. V červenci 2009 se stal nejmladším hlavním náčelníkem britských skautů ve Spojeném království. Je synem sira Michaela Gryllse a Sally Gryllsové. Vyrůstal na ostrově Isle of Wight u britského pobřeží, kde se s otcem začal věnovat horolezení a společně vyráželi na plachetnici. Má starší sestru Laru, která mu dala přezdívku Bear, když mu byl pouhý týden. Studoval na Eton College a zakončil studium španělštiny na Londýnské univerzitě. Mluví plynule anglicky, španělsky, německy a francouzsky. Má černý pásek v karate. V květnu roku 1998 se stal tehdy nejmladším Britem, který kdy zdolal Mount Everest. V roce 2000 si vzal svoji ženu Sharu, s níž má 3 syny – Jesseho , Marmaduka a Huckleberryho . Po studiích odešel do armády. Sloužil 3 roky v SAS, kde prošel tvrdým výcvikem. Ve 21. pluku absolvoval parašutistický výcvik, a poté pracoval jako instruktor pro přežití v extrémních situacích. Dvakrát se zúčastnil i mise v Severní Africe. Při jedné z nich se mu stala nehoda v Keni. Ve výšce 4900 metrů se mu natrhl padák a on si při dopadu zlomil tři obratle. Strávil potom 18 měsíců v nemocnici na lůžku. V roce 2004 byl povýšen do čestné hodnosti poručík komandér. Obeplutí Velké Británie – v roce 2000 obeplul Velkou Británii na vodním skútru za účelem získat peníze pro záchranný člun. Také vesloval nahý 22 mil podél řeky Temže, aby získal peníze pro kamaráda, který přišel o nohy při sestupu. Přeplutí severního Atlantiku – v roce 2003 přeplul severní Atlantik kousek pod polárním kruhem z Halifaxu do skotského John o' Groats s pětičlenným týmem na nafukovacím člunu. Museli čelit vichřici, ledovcům a p...

Antonín Pelc (7)

Antonín Pelc byl český karikaturista, malíř a ilustrátor. V letech 1913–1918 vystudoval malbu na pražské akademii v ateliéru Vlaho Bukovace a Maxe Pirnera. Věnoval se volné malířské tvorbě a spontánní politické karikatuře, publikoval v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, Kulturní tvorba, Literární noviny. Na začátku války roku 1939 emigroval spolu s Adolfem Hoffmeisterem do Francie, přesto neunikl koncentračnímu táboru. Nakonec se přes Maroko a Martinik dostal do USA, kde pokračoval v ilustracích a karikaturách, například pro The New York Times. Cestoval po světě. Po druhé světové válce se vrátil do Prahy a vstoupil do KSČ. Jeho dílo stalo nositelem komunistické ideologie. V pozdních letech se věnoval hlavně malbě, který byla ovlivněna pozdním kubismem. Namaloval například Duo, Atelier II, Venkovské zátiší apod. Vedle toho vyučoval na pražské akademii. V roce 1946 byl jmenován profesorem ilustrace na Uměleckoprůmyslové školy v Praze, roku 1955 profesorem Akademie výtvarných umění v Praze. V roce 1963 obdržel titul národní umělec, byl také laureátem státní ceny a nositelem Řádu práce. V letech 1934–1949 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Ve volné malířské tvorbě vyšel z lyrického kubismu, a byl ovlivněn novou věcností. Tato jeho raná díla patří k nejvýše ceněným. Ve 20. letech se prosadil jako politický karikaturista, publikoval například v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, The New York Times, Kulturní tvorba, Literární noviny atp. Jeho dílo v 50. letech ztratilo spontaneitu a stalo se nositelem komunistické ideologie. Ilustroval mnoho knih, předevím beletrie. V pozdních letech se také věnoval olejomalbě, která byla ovlivněna pozdním kubismem. Obrazy:

Anthony De Mello (18)

Anthony de Mello byl jezuitský kněz, psychoterapeut a spisovatel. Proslavil se svými knihami, které se formou krátkých a leckdy humorných příběhů a meditací dotýkají spirituality a smyslu lidského života. Narodil se v Indii. Za svého života hodně cestoval, několikrát navštívil Španělsko a USA, kde studoval a posléze učil. Ve svých knihách dokázal velmi obratně propojit myšlenky křesťanství se spiritualitou východu a lidskou psychologií. Anthony de Mello se stal významným americkým jezuitou, vydal řadu knih o náboženství, lásce a hledání smyslu života. Anthony ve svém životě a v duchovních cvičeních pro laiky i jezuitské kněží oživoval smysl i význam duchovnosti, modlitby i života samotného. „ ‚Asi před 12 lety jsem objevil něco, co od základů změnilo můj život.‘ Potkal tehdy v Kalkatě řidiče rikši jménem Rinzai, který, ačkoli prožíval bolesti smrtelné choroby a byl tak chudý, že musel ještě před smrtí prodat svou kostru, přesto byl plný víry a radosti. ‚Najednou jsem si uvědomil, že jsem potkal mystika, který znovu objevil život. On žil, já jsem byl mrtvý. Potkal jsem člověka, který se během svého života na této zemi převtělil.‘“ "Náboženství není vyjádřením skutečnosti, ale náznakem, vodítkem k něčemu, co je tajemství přesahující lidské chápání. Zkrátka, náboženství je jen prst ukazující na Měsíc. Někteří lidé se nedostanou přes studium prstu, jiní jej cucají." V roce 1998 vydala Kongregace pro nauku víry stanovisko, ve kterém konstatuje, že části jeho díla se vzdalují od křesťanské víry a jsou neslučitelné s katolickou naukou. Nejznámější knihy vydané v češtině: Modlitba žáby je sbírka příběhů. Dle de Mella lidské srdce touží po Pravdě, ale bezprostřední reakce člověka na ni bývá nepřátelská a ustrašená. Využívá tedy údajně poselství velkých duchovních učitelů, jako byli Ježíš nebo Buddha, kteří překonali odmítavý postoj svých posluchačů tím, že vyprávěli p...

Anna Gavalda (17)

Anna Gavalda je francouzská spisovatelka. Když se narodila, jako Anne-Gaëlle Coche, její otec prodával informační systémy bankám a maminka malovala šátky. Se svými rodiči a třemi sourozenci žila na starém opatství v Eure-en-Loire. Když jí bylo 14 let, její rodiče se rozvedli. Po maturitě na katolické internátní škole Saint-Pie X de Saint-Cloud vystudovala moderní literatury na Sorbonně. Než se stala spisovatelkou „na plný úvazek“, vystřídala řadu zaměstnání – od servírky, přes au-pair po učitelku francouzštiny. Svou literární kariéru začala v 90. letech. Jejím prvním úspěchem byl milostný dopis, s nímž vyhrála soutěž La plus belle lettre d’amour organizovanou rozhlasovou stanicí France Inter. Její první kniha, Kdyby tak na mě někdo někde čekal byla vydána roku 1999 nakladatelstvím La Dilettante. Kniha byla velkým úspěchem: prodalo se celkem 1 885 000 výtisků, získala cenu RTL-Lire; i přesto ji ale několik nakladatelství, které Anna oslovila před La Dilettante, odmítlo vydat. Podobných úspěchů jako Kdyby tak na mě někdo někde čekal dosáhla i další její díla: A taková to byla láska... se prodalo 1 259 000 výtisků, Prostě spolu 2 040 000 výtisků. Úspěchem byl i film podle románu Prostě spolu , který navštívilo 2,4 milionu diváků. Zfilmován byl i román A taková to byla láska... Vede rubriku časopisu Elle týkající se dětské literatury a je také členkou poroty Mezinárodního festivalu komiksu v Angoulême. Anna Gavalda je rozvedená, má dvě děti, Louise a Félicité . V tomto článku byl použit překlad textu z článku Anna Gavalda na francouzské Wikipedii.

Angela Wilkes (18)

Publicistka, autorka populárně naučných knih pro děti.

Andrea Popprová (20)

Vystudovala Střední výtvarnou školu Václava Hollara a poté Akademii výtvarných umění v Praze – ateliér grafiky prof. Ladislava Čepeláka, ateliér malby prof. Zdeňka Berana a ateliér restaurování prof. Karla Strettiho. V současné době se věnuje dětské ilustraci. Je autorkou řady knížek, které nejen ilustrovala, ale také napsala. Pravidelně přispívá do dětského časopisu Sluníčko.

Anders De la Motte (15)

Anders de la Motte je švédský spisovatel. Pracoval jako policista, šéf ochranky v IT firmě a mezinárodní konzultant bezpečnostních služeb . Proslavil se trilogií knih Game, Buzz a Bubble, kde zpracoval téma nebezpečí zneužívání informační technologie a manipulace .

Alois Bejblík (12)

Alois Bejblík byl český anglista, překladatel a teatrolog. Odmaturoval v roce 1945 na gymnáziu v Praze, poté studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy anglistiku, bohemistiku a srovnávací literaturu. Po roce 1950 krátce vyučoval matematiku a tělocvik na gymnáziu v České Lípě, poté pracoval ve Státním ústavu důchodového zabezpečení. V roce 1960 zastupoval Československo v Mezinárodním úřadu práce v Ženevě. V roce 1967 strávil rok jako stipendista v Cambridge. Od roku 1970 se věnoval zejména literatuře. Od roku 1983 vyučoval na DAMU. V roce 1987 se stal dramaturgem Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Zemřel v roce 1990 na následky autonehody. Překládal z angličtiny, francouzštiny a italštiny. Překládal alžbětinskou renesanční poezii, dramata a prózu. Spolupracoval na edici Alžbětinské divadlo.

Alejo Carpentier (12)

Alejo Carpentier y Valmont byl kubánský romanopisec a muzikolog, který významně ovlivnil jihoamerickou literaturu. Jeho styl „zázračně reálného“ je často spojován s magickým realismem. Alejo Carpentier se narodil 26. prosince 1904 v Lausanne. Sám sebe považoval za Kubánce, ačkoli jeho rodiče byli Francouz a Ruska, kteří se potkali ve Švýcarsku. Původně studoval architekturu, později se věnoval hudbě a muzikologii. Jako levicový novinář utekl Carpentier před diktátorským režimem Gerarda Machada a později i Fulgencia Batisty. V letech 1928-1939 žil v Paříži, kde se setkal se surrealisty, přidružil se k avantgardním literárním proudům, působil jako dopisovatel latinskoamerických časopisů, spolupracoval s rozhlasem a psal libreta k baletům. Po návratu do Havany byl jmenován spoluředitelem rozhlasu, avšak již v roce 1945 z Kuby opět odešel a žil v exilu ve Venezuele. Do vlasti se vrátil až v roce 1959 za vlády Fidela Castra. Z návštěvy na Haiti napsal svou nejznámější novelu Království z toho světa. Jedna z vlastností jeho tvorby je fascinace kultem voodoo.

A. E Hartink (13)

Nizozemský specialista na střelné zbraně a střelivo.

10cc (22)

10cc je anglická rocková skupina, která vznikla v roce 1972 ve Stockportu v Anglii. Původní sestavu tvořili Graham Gouldman, Eric Stewart, Kevin Godley a Lol Creme. Skupina je známá svým inovativním a uměleckým přístupem k popové hudbě, který se vyznačuje vtipnými texty, složitými harmoniemi a vynalézavými produkčními postupy. Komerčního úspěchu a uznání kritiky dosáhli v 70. letech 20. století řadou hitů a alb. Jejich debutové album s vlastním názvem " 10cc " vyšlo v roce 1973 a obsahovalo hit "Rubber Bullets". Třetí album skupiny "The Original Soundtrack" vydané v roce 1975 obsahovalo nadčasovou baladu "I'm Not in Love", která se stala celosvětovým hitem a dodnes patří k jejich nejznámějším písním. Po vydání alba "How Dare You!" v roce 1976 Godley a Creme skupinu opustili, aby se věnovali jiným projektům. Stewart a Gouldman pokračovali jako 10cc a v roce 1977 vydali album "Deceptive Bends", které obsahovalo hity jako "The Things We Do for Love". Navzdory změnám v sestavě v průběhu let pokračovala skupina 10cc v koncertování a nahrávání hudby a zanechala trvalý odkaz na poli britské rockové hudby.

Zuzana Koubková (11)

Zuzana Koubková je česká autorka historických románů, jejichž děj se odehrává v období přemyslovského státu. Narodila se 10. května 1973 v Praze, kde žije, často ale pobývá také na chalupě v Louňovicích pod Blaníkem, kde má svoje kořeny.. Vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze a je rostlinolékařka. Mezi její zájmy patří historický šerm, a několik let byla členkou historicko-šermířského spolku Záviš. Byl to právě tento koníček, který ji přivedl ke studiu odborných historických pramenů, a posléze i k literárnímu ztvárnění historických událostí a osudu některých osobností českých dějin. Nepovažuje se za spisovatelku, respektive považuje se za spisovatelku pro zábavu, psaní je pro ni jen koníčkem a pracuje ve státní rostlinolékařské správě. Zuzana Koubková se taktéž zúčastnila vědomostní soutěže České televize jménem AZ-kvíz. Má syna Boleslava, který se narodil 21. prosince 2004 v Praze. V roce 2016 se provdala za Ľuboše Bartúška, její občanské příjmení je tedy Bartúšková. Rozhodla se ale své romány nadále vydávat pod svým původním jménem. Zuzana Koubková je autorkou historických románů. Většina z nich se odehrává v době středověkých Čech.

Zdeněk Žáček (9)

Publikace z oboru potravinářství.

Zdeněk Fiala (12)

Zdeněk Fiala byl český historik, profesor Univerzity Karlovy. Studoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1945–1949, na Státní archivní škole v letech 1946–1948. V letech 1945–1951 pracoval v archivu Ministerstva vnitra. Od roku 1951 působil na FF UK, v roce 1963 byl jmenován profesorem pomocných věd historických a o rok později byl pověřen vedením nově vzniklé katedry pomocných věd a archivního studia . Od roku 1973 byl členem korespondentem ČSAV. Zabýval se především diplomatikou, českými středověkými dějinami a dějinami historiografie. Se svojí nemalou autoritou vstupoval i do dlouhodobějších sporů české historie, jako byl spor o rukopisy a spor o pravost Kristiánovy legendy. Část jeho práce vydala posmrtně jeho žena Gabriela Čechová.

William MacLeod Raine (15)

Narodil se v Anglii, v deseti letech přišel do USA. Pracoval na ranči, byl žurnalistou a novinářství také učil. Plodný autor westernů , jež často křížil s jinými dobrodružnými žánry; psal též věcná pojednání o západním životě. Hojně překládán do češtiny.

Vsevolod Vjačeslavovič Ivanov (15)

Ruský prozaik. Autor expresionistických a naturalistických próz o občanské válce na Sibiři , fantaskních prozaických pásem a novel, inspirovaných mýty a lidovou slovesností, zároveň však ztělesňujících imaginativní pól ruské literární avantgardy . Z jeho pozůstalosti byl vydán mj. experimentální román Kreml.

Vladimir L'vovič Levi (11)

Ruský lékař, psycholog, spisovatel, výtvarník a muzikant.

Vladimír Klusák (9)

Vladimír Janovic (13)

Vladimír Janovic, původním jménem Vladimír Pičman , je český spisovatel-básník, překladatel, redaktor a pedagog, původním vzděláním matematik. Po maturitě na benešovském gymnáziu vystudoval matematiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde absolvoval v roce 1958. Poté krátce působil jako učitel na střední i vysoké škole. V letech 1961 až 1962 pracoval jako redaktor brněnského rozhlasu. Od roku 1962 byl střídavě redaktorem různých literárních periodik a nakladatelství nebo žil jako umělec ve svobodném povolání. Od roku 1990 pracoval jako středoškolský učitel angličtiny a italštiny. Od roku 1965 žije trvale v Praze. Překládá z italštiny.

Vladimir Galaktionovič Korolenko (16)

Vladimir Galaktionovič Korolenko byl ruský spisovatel, který strávil většinu života na Ukrajině. Narodil se v rodině soudce v ukrajinském Žitomiru. Střední školy navštěvoval v Žitomiru a v Rovně. Od roku 1871 studoval techniku v Petrohradu a od roku 1874 zemědělství v Moskvě. Byl vyloučen ze studia za účast ve studentském narodnickém hnutí a později poslán do vyhnanství na Sibiř do Vjatské gubernie . V roce 1881 odmítl slib oddanosti novému caru Alexandru III. a byl deportován do Jakutska. Po návratu z vyhnanství žil v Nižním Novgorodě. V letech 1896–1900 žil v Petrohradu a od roku 1900 až do své smrti v ukrajinské Poltavě. V roce 1893 navštívil světovou výstavu v Chicagu. V roce 1895 se stal redaktorem časopisu Russkoje Bogatstvo . Byl členem Ruské akademie věd. Na své členství ale roku 1902 rezignoval , na protest proti anulování volby Maxima Gorkého čestným členem akademie . Revoluci v roce 1917 přijal rezervovaně, během občanské války psal proti rudému i proti bílému teroru. Rovněž apeloval proti antisemitismu. Korolenko debutoval povídkou Epizody iz žizni iskatělja v roce 1879. Napsal řadu povídek ze života sibiřských a později ukrajinských vyděděnců a tuláků. Po návštěvě v Chicagu napsal novelu Bez jazyka o osudech ukrajinského rolníka, který emigroval do USA.

Vladimír Antonín (7)

Narozen 4.7. 1955 v Brně. RNDr., CSc. Mykolog, práce a překlady z oboru.

Virginia Cleo Andrews (11)

Virginia Cleo Andrews známá též jako V. C. Andrews či Virginia C. Andrews byla americká novelistka. V patnácti letech upadla na školních schodech a způsobila si vážná zranění zad. Následná operace měla tato zranění napravit, ale kvůli pochybení chirurga byla nucena většinu života strávit na vouíku. Psát začala až po smrti svého otce. Sedm let po napsání prvního románu se konečně dostala do čtenářského podvědomí a její knihy se staly bestsellery. Napsala několik pentalogií, románů a povídek. Zemřela na rakovinu prsu. Zůstalo po ní několik rozepsaných prací, které za ni dotvořil stínový autor pod jejím jménem. Po její smrti bylo mnoho následných novel napsáno Andrewem Neidermanem za užití jejího jména.

Věra Capponi (10)

Věra Capponi byla poradenská psycholožka. Po roce 1990 krátce externě vyučovala na katedře psychologie Masarykovy univerzity. V letech 1965–1970 vystudovala psychologii na Filosofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně a v r. 1976 získala tamtéž titul PhDr. První vědecký článek uveřejnila společně se svým učitelem Hugem Širokým v Československé psychologii ještě jako studentka. Zabýval se sebevraždami mladistvých. Ještě za studií přednášela coby asistent na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Poté působila jako klinická psycholožka v Psychiatrické léčebně v Kroměříži a později v nemocnici Znojmo. Po návratu do Brna působila od roku 1973 v Manželské a předmanželské poradně. V té době se tímto oborem na hlavní pracovní poměr zabývali v Československu čtyři psychologové. Manželskému a předmanželskému rodinnému poradenství a náhradní rodinné péči se věnovala po celý zbytek života. Byla také soudní znalkyní v oboru psychologie. V roce 1979 jí bylo nabídnuto vedení Krajské manželské a předmanželské poradny v Brně, podmínkou však byl vstup do KSČ. To odmítla, díky tolerantnímu vedení tehdejšího odboru sociálních věcí Krajského národního výboru však jí byla poradna přesto svěřena. Její pracovní zařazení znělo prozatímní, dočasně pověřená vedoucí. Toto „prozatímní“ pověření bylo změněno na trvalé až o 10 let později. Pod hlavičkou Metodické materiály pro potřeby manželských poraden Jihomoravského kraje vydala desítky překladů zahraniční, ideově oficiálně nepřijatelné literatury z psychologie a sociologie. Texty překládali pod jmény tzv. „pokrývačů“ vesměs psychologové „na indexu“. Cyklostylový samizdat platil Jihomoravský krajský národní výbor. Odpovědným pracovníkům namluvila, že povinnost vydávat tyto materiály ukládá krajským poradnám ministerstvo. Podílela se také na organizaci několika koncertů tehdy zakázaného zpěváka Jaromíra Nohavici. Ten mj. koncertoval i pro pěstouny a jim svěřené děti z...