Všichni Autoři a témata

Bohuslav Šnajder (10)

1969-1970 roční cesta kolem světa od roku 1970 vystřídal řadu povolání, např. dělník, novinář, námořník, překladatel, spisovatel, čerpač, podnikatel, scénárista, včetně pobytu v Africe , a jihovýchodní Asii, stipendií na USIA a Smithsonian ve Washingtonu a Guggenheimovy nadace v New Yorku v letech 1986-1987, od r. 1992 práce pro TV jako scénárista a později jako spoluproducent Spolupráce s denním tiskem, odborné články z oboru historie a sociální psychologie, s rozhlasem a televizí – v roce 1992 autorský dokument Sarajevo 1992, v roce 1994 dokumentární film o první světové válce a tři dokumenty – společně s J.Krausovou – Rusko v mlze a v roce 1995 tři dokumenty o vztazích Čechů a Němců, pod názvem Stýkání a potýkání, dále seriály Peníze, Amsterdam východu, Neznámé Slovensko a V českém zájmu ad.

Bohuslav Chňoupek (13)

Bohuslav Chňoupek byl československý politik, diplomat a publicista , jeden z hlavních představitelů Komunistické strany Československa za normalizace. Začínal jako novinář na Slovensku, od roku 1945 byl členem KSČ, jakožto politik se zejména uplatnil jako ministr zahraničních věcí ČSSR v letech 1971–1988, od roku 1972 byl také poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po roce 1990 odešel ze společenského života. Pocházel z rodiny státního zaměstnance. Své základní, středoškolské i vysokoškolské vzdělání získal v Bratislavě. Po převratu v roce 1948 se stal redaktorem propagandistického časopisu Borba, v letech 1950–1958 působil jakožto redaktor deníku Smena, od roku 1955 působil ve východoslovenském Prešově, od roku 1958 jakožto zpravodaj deníku Pravda tamtéž, v letech 1960 až 1965 coby zahraniční dopisovatel těchto novin v Sovětském svazu. Od roku 1965 do roku 1967 byl šéfredaktorem bratislavského časopisu Predvoj. V letech 1950–1952 byl členem předsednictva Slovenského svazu novinářů. Členem KSČ byl od roku 1945 do roku 1990, tedy plných 45 let. Zastával řadu stranických a státních funkcí. V letech 1965–1970 je uveden jako účastník zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. XIII. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Členem ÚV KSČ se stal 26. září 1969 v době počínající normalizace. Ve funkci člena ÚV KSČ ho pak potvrdil XIV. sjezd KSČ, XV. sjezd KSČ, XVI. sjezd KSČ a XVII. sjezd KSČ. V letech 1967–1968 byl náměstkem ministra kultury ČSSR, pak v letech 1969–1970 ústředním ředitelem Československého rozhlasu. Zde se podílel na první vlně posrpnových čistek v řadách redaktorů rozhlasu. Od roku 1970 do ledna 1972 působil jako velvyslanec ČSSR v Sovětském svazu a v dlouhém období 1971–1988 coby ministr zahraničních věcí ČSSR v 2., 3., 4. a 5. vládě Lubomíra Štrougala. Zejména...

Bjørnstjerne Bjørnson (21)

Bjørnstjerne Martinius Bjørnson byl norský kriticko-realistický prozaik, dramatik, básník a publicista, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1903. Spolu s Henrikem Ibsenem, Jonasem Liem a Alexanderem Kiellandem patřil k tzv. velké čtyřce norských spisovatelů zlatého věku. S Henrikem Ibsenem se ve druhé polovině 19. století zasloužili o nebývalý rozvoj norské literatury a divadla. Projevoval společenskou angažovanost, zasazoval se o liberalismus a kulturní i státní samostatnost Norska a o práva malých utlačovaných národů. Bjørnson se narodil roku 1832 v malé vesnici Kvikne v dnešní norské provincii Hedmark. Otec Peder pocházel z rolnické rodiny a zpočátku sám obdělával své pozemky. V pokročilejším věku vystudoval teologii a stal se pastorem . Matka Inger Elise Nordraak byla dcerou učitele, ráda četla a zapojovala se do místního kulturního života. Ve stejném duchu vychovávala i svého syna. Otec byl přidělen do farnosti oblasti Nesset v Romsdalském údolí, v jedné z nejkrásnějších přírodních oblastí Norska. Bjørnstjerne ve dvanácti letech nastoupil na střední školu v obci Molde na severním břehu Romsdalsfjordu. Získal si respekt spolužáků svou fyzickou zdatností, ale hlavně svými znalostmi a prvními literárními pokusy. Skládal drobné básničky a založil ručně psaný časopis Svoboda, který rozesílal svým známým. Už v té době vnímal ohlas revolučních událostí roku 1848 v Evropě a předsevzal si, že bude mezi lidmi šířit myšlenky na svobodu a lepší životní podmínky. Školu musel opustit, když byl jeho otec suspendován kvůli křivému obvinění. Odjel k svému strýci do Kristianie, kde pokračoval ve studiu na vyšší střední škole. Seznámil se s Markusem Thranem, prvním propagátorem socialismu v Norsku a začal se zapojovat do politických aktivit. V červenci 1852 mu vyšla první báseň Vodopád v populárním časopise Morgenblatt. Nepodařilo se mu složit maturitní zkoušku a vrátil se domů, aby se ...

Arthur Bloch (8)

Anton Semenovič Makarenko (20)

Anton Semjonovič Makarenko , byl ukrajinský a sovětský spisovatel a pedagog, tvůrce originálního výchovného systému kolektivní výchovy; kolektiv pokládal za jeden ze základních výchovných prostředků. V roce 1917 ukončil učitelský institut v Poltavě. V letech 1920–1935 organizoval v Poltavě a Charkově opatrovnicko-vychovatelské pracovní kolonie pro bezdomou a provinilou mládež, po roce 1935 se začal věnovat spisovatelství. Usiloval o uvedení chovanců ke shodně organizované kolektivní činnosti založené na komunistické ideologii. Od Maxima Gorkého převzal víru v možnost přeměny člověka i maximálně zanedbaného společensky a morálně. Jeho systém fungoval ještě v padesátých a šedesátých letech dvacátého století v SSSR a jemu podřízených státech ve Střední Evropě. Ve svých pracích představil všestranný systém pedagogického působení na mládež, vycházející ze základního úkolu vychovatele nebo učitele, vyplývajícího z všeobecných norem budování komunismu a základní formy výchovy, jakou stanoví kolektiv v charakteru nových socialistických poměrů. Jako hlavní element kolektivu uváděl dobrou organizaci, ba i jistý stupeň vojenské kázně.

Ann Major (22)

Anders De la Motte (17)

Anders de la Motte je švédský spisovatel. Pracoval jako policista, šéf ochranky v IT firmě a mezinárodní konzultant bezpečnostních služeb . Proslavil se trilogií knih Game, Buzz a Bubble, kde zpracoval téma nebezpečí zneužívání informační technologie a manipulace .

Alice Pinková (13)

Narozena 11. 4. 1926, zemřela 26. 5. 2001. Autorka kuchařských a gastronomických příruček a publikací z oblasti rad pro domácnost.

Albert Kutal (14)

Albert Kutal byl český historik umění a vysokoškolský pedagog. Albert Kutal absolvoval 1. české státní gymnázium v Brně a v letech 1923–1928 studoval dějiny umění a klasickou archeologii na Masarykově univerzitě v Brně . V letech 1926–28 a po vojenské službě znovu v letech 1931–1945 pracoval v obrazárně Zemského muzea v Brně, do roku 1942 jako přednosta. Ve 40. letech přednášel na Škole umění ve Zlíně. V závěru války byl totálně nasazen, ale později s pomocí svých kolegů a restaurátorky Hedviky Böhmové, která byla za války jako osoba německé národnosti požádána, aby převzala řízení muzea, postupně ukryl a zachránil nejcennější obrazy ze sbírek v Brně, Kroměříži a Vizovicích. V letech 1945–1948 byl zemským muzejním radou a správcem galerie při Zemském muzeu v Brně. Roku 1929 obhájil doktorát z filosofie na Masarykově univerzitě v Brně a roku 1937 se habilitoval. Od roku 1939 působil jako soukromý docent, 1945–1951 převzal řízení Semináře dějin umění na Filozofické fakultě MU Brno po prof. Eugenu Dostálovi. Roku 1948 byl jmenován profesorem dějin umění na Masarykově univerzitě a v letech 1950–1961 vedl Katedru dějin umění. Roku 1963 získal titul DrSc. Jako profesor Semináře dějin umění působil na FF MU do roku 1971. Přednášel dějiny umění také na univerzitách v Rakousku , Belgii , Bonnu a Paříži. Albert Kutal je spolu s Václavem Richterem považován za tvůrce tzv. Brněnské školy dějin umění. Byl teoretikem Skupiny výtvarných umělců v Brně, kde k jeho přátelům patřili malíři Antonín Procházka a Jaroslav Král. Svými výtvarnými kritikami přispíval do časopisu Index. V tomto časopise také publikoval články, které se zabývaly širší koncepcí galerie jako výstavního prostoru i odborného pracoviště. Jako pracovník a později i přednosta obrazárny Zemského muzea se Kutal zasloužil o významné rozšíření jejího fondu moderního umění. V roce 1961 byla ...

Adam Mickiewicz (23)

Adam Bernard Mickiewicz byl polský spisovatel, představitel polského romantismu. Narodil se ve vesnici Zaosie u Novogrodku , kde později studoval dominikánskou školu. Vystudoval na universitě ve Vilniusu a od r. 1819 vyučoval literaturu, historii a práva. Stal se jedním ze zakladatelů tajného spolku Filomatů a Filaretů. V té době se zamiloval do Maryly Wereszczakové, která se ale vdala za bohatšího hraběte Puttkamera. Tato nešťastná láska se projevila v autorově tvorbě. V roce 1823 byl zatčen i se svými přáteli a později vypovězen z Litvy. V letech 1824–1829 pobýval v Rusku – v Petrohradu, Moskvě, na Krymu a v Oděse, kde se stýkal s ruskou kulturní a společenskou elitou té doby, mj. s Puškinem a děkabristy). Poté žil ve Francii a Itálii. Od roku 1838 působil na katedře latinské literatury na Univerzitě v Lausanne, později také jako profesor slovanských literatur na Collège de France v Paříži. Požádal o ruku Evu Ankwiczovou, ale její otec tento svazek nepovolil. Proto se vrátil do vlasti, kde se oženil s krásnou Celine, dcerou Goethovy i Tomáškovy známé, skladatelky a carevniny polské dvorní pianistky Marie Szymanowské. Jejich štěstí netrvalo dlouho – Celine duševně onemocněla. V západní emigraci vystupoval jako jeden z hlavních představitelů polského zahraničního odboje. V září roku 1855 odjel do Istanbulu založit oddíly polské legie a také ze Židů složený tzv. Legion Żydowski pro válku s Ruskem. Zemřel náhle při epidemii cholery, pravděpodobně na tuto chorobu, třebaže se uvažovalo i o otravě arsenikem nebo o výronu krve do mozku. Jeho tělo bylo pohřbeno v Paříži na hřbitově v Montmorency, po třiceti pěti letech jej v roce 1890 převezli do Polska, což se stalo příležitostí k mohutné politické manifestaci.

Zuzana Neubauerová (16)

Narozena 11. 6. 1979 v Kutné Hoře. Knižní redaktorka, překladá z anglického a německého jazyka.

Zora Beráková (19)

Zora Beráková, občanským jménem Schillová je česká spisovatelka a překladatelka z ruštiny, němčiny, lužické srbštiny a maďarštiny. Je především autorkou historických románů a detektivních povídek, dříve psala i příběhy pro děti a poezii. Narodila se ve Vsetíně, kde byl její otec JUDr. Václav Berák v letech 1920–1926 okresním hejtmanem. Po přestěhování do Prahy v roce 1926 zde absolvovala reálné gymnázium Charlotty Masarykové v Dušní ulici, krátce studovala ve Francii na dívčím gymnáziu v Besançonu. Za okupace studovala na Škole užitých umění a na Ukrajinské akademii výtvarných umění v Praze . Po válce působila nějakou dobu jako tlumočnice v Německu v oblasti Horní a Dolní Lužice. Ve studiu pokračovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde si zvolila obor srovnávací literatura a slovanská filologie. Studia ukončila roku 1949 doktorátem , poté pracovala na ministerstvu informací a osvěty. Později se věnovala pouze překladatelské činnosti a literární tvorbě. Jako překladatelka též spolupracovala s rozhlasem, televizí a filmem. Byla dvakrát vdaná, má tři syny. Publikuje pod svým dívčím jménem . Psala rovněž pod pseudonymem Zora O. Prokopová. Je členkou Obce spisovatelů, Literárního klubu K89, Obce překladatelů a AIEP . Za román Konec hodokvasu dostala v roce 2005 cenu Františka Langera. Zpočátku publikovala v různých časopisech a novinách, jako např. Dětská neděle, Stráž severu, Věstník Československého svazu žen, Pionýr, Sedmička a Větrník. Její první knižní publikací byla básnická sbírka Tři nejkrásnější , knižní tvorbu pro děti zahájila novelou Smaragdový ostrov . Později se věnovala psaní prózy pro dospělé, zejména detektivním povídkám a historickým románům. Přeložila kolem padesáti prozaických i básnických děl z různých jaz...

Zenon Kosidowski (9)

Polský spisovatel a publicista. Vyšel z expresionismu , od 50. let psal literaturu faktu . -- Zenon Kosidowski byl polský spisovatel, esejista a básník, který se narodil 22. června 1898 v polském městě Inowroclaw. Vystudoval literaturu na Univerzitě v Poznani, poté působil jako editor časopisu expresionistů "Lázně". V letech 1928 až 1939 byl editor a ředitel rozhlasové stanice Polského rozhlasu v Poznani. Od roku 1939-1951 žil v USA. Ve svých knihách Biblické příběhy a Příběhy z evangelistů zpochybnil správnost skutků biblických postav včetně historicity Ježíše. Je autorem populárních sbírek esejů o historii starověkých civilizací a kultur. Zemřel 14. září 1978 a je pochován na vojenském hřbitově ve Varšavě.

Zdeněk Třešňák (14)

Prozaik, autor odborné literatury. Dílo: a) próza: Chvíle před smrtí, Siréna 1968; Borisek , Středočeské nakladatelství 1968; Smůla jednoho dne, Práce 1969; Promiňte, Margareto, Středočeské nakladatelství 1970; Dvacet dní špiónem, Naše vojsko 1975; Příběh podivného života, Naše vojsko 1981; Paměti kata Mydláře , AB 1990; Synové kata Mydláře , AB 1991; Případ dívky se šesti P, Magnet 1991; Konečně umřít, Moba 1992; pod pseud. Kenneth Westley: Třikrát vraždy z nenávisti, Nirvana 1993; Smrt vysněného idolu, Granos 1994; Smrt útlocitného gangstera, Granos 1994; Smrt mstivého hypnotizéra, Granos 1994; Smrt oklamaného Pierota, Granos 1994; Smrt nedočkavého potomka, Granos 1995; Smrt okázalého dobrodince, Granos 1995; účast ve sbornících: Nejlepší detektivní povídky roku, Pražská vydavatelská společnost 1995, 1998, 1999, 2000; Vražda v Mariánských Lázních, Moba 2003; Na vlky železa, Moba 2004 b) odborná literatura: Mládež v Československu, Orbis 1986; Otakar Borůvka , Universitas Masarykiana 1996

Zdeněk Roubínek (12)

Profesionální kuchař, pracoval celý život v hotelích a restauracích a jako vedoucí na různých úsecích veřejného stravování. Byl členem krajského poradního sboru kuchařů a Společnosti pro racionální výživu. Zaváděl neustále nové kolekce výrobků jídel a je autorem několika set receptur. Každý rok se zúčastňoval kuchařských výstav a na gastronomické výstavě Ex Plzeň obdržel za výrobky správné výživy Zlatý pohár Ex Plzeň a v dalším ročníku Zlatou plaketu Ex Plzeň. Připravoval a vedl mladé kuchaře na mezinárodní kuchařské soutěži v bavorském Regensburgu.

Zdeněk Opava (8)

Narozen 1930. Ing., publikace z oboru matematiky a fyziky.

Zdeněk Bidlo (11)

Zdeněk Bidlo úředník, později redaktor Čs. rozhlasu v Praze, spisovatel a dramatik, autor rozhlasových pořadů, několika románů a divadelních her , v roce 1971 v době „normalizace“ propuštěn, pracoval v dělnických povoláních, jako zakázaný autor publikoval pod jménem Romana Cílka .

Zdena Bratršovská (18)

Zdena Bratršovská je česká spisovatelka, básnířka a publicistka. Od roku 1974 tvoří stálý autorský tandem s Františkem Hrdličkou. Narodila se 13. května 1951 v Praze v rodině ekonoma a úřednice. V mládí navštěvovala baletní školu v Ústí nad Labem, kde žila až do maturity. V lednu 1969 zorganizovala pěší pochod studentů SVVŠ z Ústí do Prahy na pohřeb Jana Palacha. Zapsala se na Filozofickou fakultu UJEP v Brně , obor sociologie-historie, ale studia po roce zanechala. V letech 1970–1972 se stala členkou experimentální scény Bílé divadlo, které založil František Hrdlička a které vedl společně s režisérem Milošem Horanským. Tento soubor byl prvou alternativní scénou v Česku. Prostřednictvím improvizace hledal podprahové zdroje tvořivosti a zároveň fungoval jako antropologická laboratoř; členové souboru zkoušeli v poloilegálních podmínkách . V roce 1972 musel soubor svou činnost z politických důvodů přerušit. Od roku 1974 zahájili Zdena Bratršovská a František Hrdlička svou literární spolupráci, která trvá dodnes. Jejich prozaický debut Sebranci z roku 1975 koloval jako samizdat mezi studenty a trampy . Zdena Bratršovská debutovala souborem veršů Džbán bez ucha, který překvapivě prošel cenzurou. Během normalizace žila v Praze; vystřídala řadu zaměstnání, v nichž nebylo nutné spolupracovat s komunistickým režimem . Od roku 1983 byla ve svobodném povolání. V roce 1990 byla jmenována do výboru Českého literárního fondu, Obce spisovatelů a PEN klubu. V letech 1990 se spolu s Františkem Hrdličkou aktivně věnovali publicistické činnosti , přispívali do Českého rozhlasu a natočili několik televizních dokumentů. O...

W. B Yeats (14)

William Butler Yeats byl anglicky píšící irský básník, dramatik a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1923.

Vsevolod Vjačeslavovič Ivanov (17)

Ruský prozaik. Autor expresionistických a naturalistických próz o občanské válce na Sibiři , fantaskních prozaických pásem a novel, inspirovaných mýty a lidovou slovesností, zároveň však ztělesňujících imaginativní pól ruské literární avantgardy . Z jeho pozůstalosti byl vydán mj. experimentální román Kreml.

Vratislav Čapek (16)

Narozen 19. 11. 1923 v Praze, zemřel 1. 4. 2019 tamtéž. Prof. PhDr. DrSc. Historik. Odborné zaměření na novější světové dějiny, metodologické a teoretické otázky didaktiky dějepisu, dějiny výuky dějepisu.

Vlastislav Häufler (16)

Narozen 3.11.1924 v Malých Levárech , zemřel 20.11.1985. Prof., RNDr., CSc., profesor hospodářského a regionálního zeměpisu, práce z oboru.

Vladimír Nálevka (16)

Vladimír Nálevka byl český historik, odborník na moderní světové dějiny. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde po absolvování také vyučoval. Jelikož v době normalizace půjčoval studentům samizdatovou literaturu a pořádal bytové semináře, byl přesunut do knihovnického střediska. Po roce 1989 působil v Ústavu světových dějin Filozofické fakulty v Praze, v letech 1993–2000 jako ředitel, poté v pozici vedoucího Semináře nejnovějších dějin. Přednášel i na Fakultě sociálních věd a hostoval na univerzitách ve Španělsku, v Argentině a v Kanadě. Mimoto spolupracoval s Českým rozhlasem a Českou televizí, v jejichž pořadech často vystupoval, a byl jedním ze zakladatelů Klubu autorů literatury faktu. Specializoval se na nejnovější mezinárodněpolitické dějiny a zabýval se též vývojem v Latinské Americe, mj. ve spolupráci se Střediskem iberoamerických studií FF UK. Moderním dějinám Nálevka věnoval i popularizační činnost a jeho učební a přehledové publikace představují zdroj informací pro studenty i laickou veřejnost. Stál u zrodu ročenky Dvacáté století a byl členem několika vědeckých kolegií. V roce 1998 byl oceněn pamětní medailí Univerzity Karlovy a za knihu Fidel Castro. Podzim diktátora získal Cenu Egona Erwina Kische, udělovanou autorům literatury faktu.

Vladimír Mišík (13)

Vladimír Mišík je známý český rockový hudebník a písničkář, známý svým osobitým hlasem a poetickými texty. Svou hudební kariéru zahájil v 60. letech 20. století, zpočátku hrál s různými kapelami včetně The Matadors, Blue Effect a Flamengo. V roce 1970 založil vlastní skupinu Etc..., která se stala významnou součástí jeho hudební identity. Během své kariéry byl Mišík proslulý prolínáním rocku s dalšími žánry, jako je blues, folk a jazz, čímž vytvořil jedinečný zvuk, který našel u publika ohlas.

Vladimír Janovic (14)

Vladimír Janovic, původním jménem Vladimír Pičman , je český spisovatel-básník, překladatel, redaktor a pedagog, původním vzděláním matematik. Po maturitě na benešovském gymnáziu vystudoval matematiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde absolvoval v roce 1958. Poté krátce působil jako učitel na střední i vysoké škole. V letech 1961 až 1962 pracoval jako redaktor brněnského rozhlasu. Od roku 1962 byl střídavě redaktorem různých literárních periodik a nakladatelství nebo žil jako umělec ve svobodném povolání. Od roku 1990 pracoval jako středoškolský učitel angličtiny a italštiny. Od roku 1965 žije trvale v Praze. Překládá z italštiny.

Vladimír Antonín (8)

Narozen 4.7. 1955 v Brně. RNDr., CSc. Mykolog, práce a překlady z oboru.

Vítězslav Tichý (20)

Filolog a literární historik dr. Vítězslav Tichý se vždycky hlásil k rodnému kraji pod Krušnými horami i k městu Duchcovu. Otec byl malířem porcelánu a matka švadlenou, i když oba pocházeli z hornického rodu, jak bylo v tomto kraji pravidlem. Mladý Vítězslav začal studovat na podzim 1914 státní reálné gymnázium v Duchcově. Maturoval 24. června 1922. Od nového školního roku byl již zapsán jako řádný posluchač filosofické fakulty University Karlovy v Praze, kde studoval slovanskou a germánskou filologii a byl žákem prof. Otokara Fischera, Emila Smetánky i Miroslava Hýska. Úspěšně studia dokončil v roce 1926 a rozhodl se pro pedagogickou prxi. V září nastoupil jako suplující profesor s aprobací češtiny a němčiny na veřejné obchodní škole ve Slaném. Definitivním profesorem se stal o tři roky později, když dosáhl "učitelské způsobilosti" pro vyšší třídy středních škol. V březnu 1933 získal doktorát filosofie. Od roku 1936 působí v Praze jako státní profesor průmyslových škol, nejprve celé desetiletí na II. státní průmyslové škole na Smíchově a dalších deset let na státní průmyslové škole elektrotechnické. Od roku 1954 vyučuje na průmyslové škole geologické a od roku 1960 na průmyslové škole bytové tvorby na Žižkově. Byl členem redakční rady časopisu Literatura ve škole a později i Český jazyk a literatura., místopředsedou Literárně vědné společnosti pči ČSAV, členem Společnosti Jaroslava Vrchlického. Vrchlickému věnoval největší pozornost, jež roku 1941 vyvrcholila publikací rozsáhlé monografie "Jaroslav Vrchlický, život", jež byla oceněna Cenou Národního muzea v Praze. K Vrchlickému se vrátil dílem "Satanela Jaroslava Vrchlického" . Nebyl to však jen Vrchlický, kdo jej zajímal. V roce 1944 vyšla kniha "Básník Vítězslav Hálek", o čtyři roky později "Český kulturní Slavín duchovní, literární, hudební a výtvarnický", na níž se podílel řadou drobnějších monografií velkých osobností naší literatury, jako např. Čelakovského, Klostermanna, Raise, Baara, Erbena nebo Ji...

Virginia Cleo Andrews (12)

Virginia Cleo Andrews známá též jako V. C. Andrews či Virginia C. Andrews byla americká novelistka. V patnácti letech upadla na školních schodech a způsobila si vážná zranění zad. Následná operace měla tato zranění napravit, ale kvůli pochybení chirurga byla nucena většinu života strávit na vouíku. Psát začala až po smrti svého otce. Sedm let po napsání prvního románu se konečně dostala do čtenářského podvědomí a její knihy se staly bestsellery. Napsala několik pentalogií, románů a povídek. Zemřela na rakovinu prsu. Zůstalo po ní několik rozepsaných prací, které za ni dotvořil stínový autor pod jejím jménem. Po její smrti bylo mnoho následných novel napsáno Andrewem Neidermanem za užití jejího jména.

Václav Rabas (15)

Václav Rabas byl český malíř, který mezi prvními získal titul národního umělce. Byl členem Umělecké besedy, Spolku Mánes, spoluzakladatelem Sdružení českých umělců a grafiků Hollar a patřil mezi tzv. pátečníky. Rabas se narodil v Krušovicích jako syn podruhé oženěného mlynáře. Jeho otec ovšem zemřel, když bylo Václavovi pouhých sedm let. Díky houževnaté matce Františce se mu přesto dostalo dostatek prostoru ke vzdělání. Maturoval na nejstarší reálce v Čechách v Rakovníku v roce 1904. Po vojenské službě byl o dva roky později přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Absolvoval sice všeobecnou část, ale ve speciální příliš dlouho nevydržel a studium přerušil. V roce 1909 vstoupil do Umělecké besedy, kde se pod vlivem ostatních členů zdokonaloval a zároveň hledal nový obsah tvorby. Svá studia dokončil u Maxe Švabinského, pod jehož vedením pracoval od roku 1911. Vyjel do severní Itálie a do Paříže, ovšem domek si postavil v rodných Krušovicích, v nichž se též oženil. Mezi prvními byl povolán na frontu do první světové války, kde byl již v září 1914 na východní frontě zraněn tak, že se přes lazarety vrátil domů a na bojišti se už neobjevil. Po válce se v nově vzniklém Československu střídavě podílel redakčně na tvorbě sborníku a časopisu Život a satirického časopisu Nebojsa. Zdokumentoval také stopy války na Slovensku. Dva roky byl v té době členem Spolku Mánes. Patřil též mezi pátečníky, čili se velmi blízce poznal s Karlem Čapkem i jeho bratrem a svým kolegou Josefem a dále např. s budoucím prezidentem Benešem. Znovu se vydal do Itálie a po návratu si zařídil obytný ateliér v Praze. Od roku 1923 byl předsedou Výtvarného odboru Umělecké besedy. Posléze se stal dokonce starostou Umělecké besedy. Jeho obrazy v té době úspěšně reprezentovaly české malířství v zahraničí , Rabas však projížděl především svůj rodný kraj. V něm také přečkal druhou světovou ...

Václav Novotný (18)

Patřil ke starší generační vrstvě Gollových žáků, studoval od r. 1887. V roce 1891-1896 byl pomocníkem Václava Vladivoje Tomka v archivních pracích pro Dějepis města Prahy, ve školním roce 1895-1896 suplujícím učitelem na reálném a vyšším gymnasiu v Křemencově ulici v Praze. Jeho žádost o místo adjunkta v pražském městském archivu byla v roce 1896 zamítnuta, přes vřelé doporučení V.V. Tomka i Josefa Emlera . Vstoupil jako praktikant od 1. prosince 1896 do státní služby v pražském místodržitelském archivu. Habilitoval se v oboru českých dějin v roce 1898, v roce 1905 byl jmenován titulárním mimořádným profesorem, ale teprve po jmenování skutečným mimořádným profesorem v roce 1908 po odchodu Josefa Kalouska , profesora českých dějin, z činné služby mohl opustit místo koncipisty v místodržitelském archivu a od svých 39 let se plně věnovat univerzitní práci na filosofické fakultě české univerzity. Řádným profesorem se stal v roce 1911. Jeho písemnou pozůstalost převzal od Historického ústavu ČSAV v roce 1991 Archiv Akademie věd ČR v Praze.

Václav Kubec (17)

Vystudoval obchodní školu v Chocni a v r. 1927 letecké vojenské učiliště v Prostějově. Byl pilotem čs. letectva a jednatelem Svazu čs. letců. Po aktivní vojenské službě odešel do nakladatelství Melantrich jako redaktor. Odtud byl z politických důvodů r. 1948 propuštěn, poté pracoval na městské poštovní správě. Autor leteckých románů, do 70. let publikoval povídky v časopisu Letectví a kosmonautika.

Václav Jírů (14)

Václav Jírů byl český fotograf a redaktor. Začínal fotografovat jako fotoamatér, od roku 1926 publikoval fotografie a články. Poprvé vystavoval v roce 1933. Spolupracoval s Divadlem Vlasty Buriana, fotografoval v Osvobozeném divadle, věnoval se reklamní fotografii, stal se známým rovněž v zahraničním tisku . V roce 1940 byl zatčen gestapem pro odbojovou činnost, odsouzen na doživotí a vězněn do konce války. V knize Šesté jaro, kde jsou i jeho snímky pořízené krátce po osvobození, popsal svou zkušenost z vězení a koncentračních táborů. Po válce se stal členem Svazu československých novinářů a v roce 1948 členem Svazu československých výtvarných umělců. Věnoval se nadále fotografování, ale rovněž hledání nových talentovaných fotografů. V roce 1957 založil a vedl čtyřjazyčnou fotografickou revui Fotografie. Po emigraci synovce Jiřího Jírů v roce 1968, jemuž byl fotografickým učitelem, byl nucen Václav Jírů opustit místo šéfredaktora Fotografie. Do konce života pak organizoval fotografické výstavy a působil v porotách fotografických soutěží. Záběr tvorby Václava Jírů, zejména v předválečné etapě, byl velmi široký: sportovní fotografie, divadelní portrét, krajina, akt, sociální témata, reportáž. Po válce se soustředil na cykly přírody, krajiny a města. Častým tématem jeho fotografií byla Praha, kterou na rozdíl od mnoha jiných fotografů snímal v její nesentimentální každodennosti . Zemřel roku 1980 v Praze. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

Tomáš Durdík (21)

Tomáš Durdík byl český archeolog a kastelolog, který se specializoval na českou hradní architekturu, hmotnou kulturu vrcholného a pozdního středověku i ochranu národního kulturního dědictví. Absolvoval studia prehistorie a historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 1974. Po celou svou aktivní kariéru pracoval v Archeologickém ústavu AV ČR. Přednášel na Fakultě architektury ČVUT, Filozofické fakultě UK v Praze a také na Západočeské univerzitě v Plzni, kde od července 2012 vedl katedru archeologie. Stal se členem vědeckých rad EUROPA NOSTRA, Deutsche Burgenvereinigung e. V., expertem Mezinárodní rady pro památky a sídla, dále byl člen Comité permanent Castrum Bene a Comité Castella Maris Baltici, člen poroty pro udělování Ceny EU za ochranu evropského kulturního dědictví, člen vědecké rady NPÚ, předseda Stálé komise MK ČR pro hodnocení kulturních památek, starosta Společnosti přátel starožitností, člen Exekutivního výboru Českého národního komitétu ICOMOS, předseda Nezávislé památkové unie, člen Hlavního výboru České archeologické společnosti a člen Centra medievistických studií. Byl rovněž vedoucím redaktorem a předsedou redakční rady Časopisu Společnosti přátel starožitností, členem redakční rady časopisu Zprávy památkové péče a editorem sborníku Castellologica bohemica. Kromě odborných knih a článků byl autorem scénářů k televizním seriálům Hrady obývané i dobývané a Štíty království českého . V roce 2011 mu byla udělena prestižní mezinárodní cena Europa Nostra. Zemřel náhle 20. září 2012, den po návratu z archeologické konference Archaeologia historica v Českém Těšíně. Svými znalostmi, vtělenými též do četných publikací, i neformálním pedagogickým působením mezi brigádníky na archeologických výzkumech, přehledným objasňováním významu archeologického i stavebního dědictví na četných přednáškách či v televizních pořadech nepominutelně ovlivnil značnou část svých součas...

Toman Brod (11)

Toman Brod pochází z pražské židovské rodiny. V průběhu druhé světové války byl v červenci roku 1942 se svým o dva roky starším bratrem Hanušem a matkou Olgou deportován do Terezína. Odtud byl za rok a půl transportován do koncentračního tábora v Osvětimi . Tady přežil až do června roku 1944, kdy prošel selekcí doktora Josefa Mengeleho a následně byl přemístěn do mužské části osvětimského tábora. V říjnu roku 1944 prošel Toman Brod další selekcí, byl určen pro práci ve Velkoněmecké říši a byl přemístěn do pracovního tábora Gross-Rosen. Po skončení druhé světové války a osvobození Německem okupovaných území onemocněl tyfem. Po návratu do Prahy prodělal tuberkulózu. Po druhé světové válce vstoupil Toman Brod do KSČ. V letech 1959 až 1965 byl registrován jako spolupracovník Státní bezpečnosti . Koncem 60. let dvacátého století byl propuštěn ze zaměstnání a vyloučen z KSČ. Živil se jako čerpač vody a taxikář. Je signatářem Charty 77. Toman Brod patří k předním českým historikům. Ve svých odborných pracích se věnuje převážně novodobým vojenským dějinám, problematice československo-sovětských vztahů, československému odboji na Západě v období druhé světové války, holocaustu a druhé světové válce celkově. Kromě mnoha odborně zaměřených publikací mu vyšla i vzpomínková autobiografická kniha „Ještě že člověk neví, co ho čeká“. Toman Brod se narodil v Praze 18. ledna roku 1929 do dobře situované a zámožné židovské rodiny. Jeho otec Arnošt Brod pocházel z Bučic. Do Prahy se přestěhoval ve druhé polovině dvacátých let dvacátého století. Byl velkoobchodníkem s obilím. V Čáslavi vlastnil sklad, kupoval od místních sedláků obilí, které pak na Plodinové burze v Praze prodával. Jeho matka Olga Brodová, za svobodna Picková pochá...

The Blue Effect (11)

The Blue Effect , známá také jako Modrý Efekt nebo M. Efekt, je progresivní rocková skupina, která vznikla v Československu koncem 60. let 20. století. Skupinu založil kytarista Radim Hladík po rozpadu své předchozí skupiny The Matadors. The Blue Effect prošla během své kariéry různými fázemi a styly, včetně blues-rocku, jazzové fúze a progresivního rocku. Byli známí svou hudební zdatností a stali se jednou z nejvýznamnějších a nejvlivnějších československých rockových kapel.

Tereza Brdečková (15)

Tereza Brdečková je česká spisovatelka, scenáristka, a filmová publicistka, dcera scenáristy a režiséra Jiřího Brdečky. S manželem Jiřím Dědečkem vede od roku 2013 rodinné nakladatelství Limonádový Joe zaměřené na ilustrované knihy a filmovou literaturu. Roku 1976 maturovala na pražském Gymnáziu Jana Nerudy, poté vystudovala obor střihová skladba na FAMU . Po revoluci pracovala jako dramaturgyně Filmového studia Barrandov . V roce 1992 byla programovou ředitelkou MFF Karlovy Vary. V letech 1999–2003 byla programovou ředitelkou, později hlavní dramaturgyní Febiofestu. V roce 1995 obdržela cenu Českého literárního fondu Stříbrná křepelka za nejlepší kulturní publicistiku. Její novinářská práce byla spjatá především s Týdeníkem Respekt, s Lidovými novinami, Českým rozhlasem a Radio Suisse Romande. Přispívala do novin a časopisů Cinema, Český deník, Film a doba, Hospodářské noviny, Literární noviny, Nová Přítomnost, Pražský deník, Prostor, Scéna, Tvar. Opakovaně zasedala v porotě mezinárodní kritiky FIPRESCI na festivalech v Cannes, Berlíně, Locarnu a dalších. V České televizi letech 1996–2012 natáčela s režisérem Zdeňkem Tycem cyklus Ještě jsem tady, rozhovory s podtitulem Tereza Brdečková hovoří s lidmi, kteří mají víc za sebou než před sebou. V letech 2012 - 2016 zasedala jako radní Ve Fondu kinematografie. Od roku 2017 působí jako kmenová pedagožka na FAMU, obor scénaristika a dramaturgie. Její nejznámější prací je vysokorozpočtový televizní seriál Bohéma o českých hercích a filmařích v době Protektorátu a v raných padesátých letech. V literatuře i ve filmu se Brdečková zajímala vždy o propojení faktů a fikce, o vzájmené vztahy magického a konkrétního, o postavy lapené v tenatech dějinných zvratů. V roce 2004 kandidovala ve volbách do Evropského parlamentu jako nestranice za Cestu změny . Do zrušených parlamentních voleb na podzim 2009 byl...

Tereza Boučková (15)

Tereza Boučková je česká spisovatelka, scenáristka a publicistka. Tereza Boučková je nejmladší ze tří dětí spisovatele Pavla Kohouta a jeho druhé ženy Anny Kohoutové, asistentky režie. Bratr Ondřej, malíř a scénograf, žije v Rakousku a sestra ve Švýcarsku. Po absolvování základní školy studovala na dvouleté ekonomické škole, brzy ale přestoupila na Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze, kde v roce 1976 maturovala. Po maturitě podepsala Chartu 77 a pak pracovala mj. jako uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice nebo balička gramofonových desek. Další studium jí nebylo umožněno, ale vzdělávala se soukromě, složila státní zkoušku z angličtiny, navštěvovala přednášky tzv. bytových univerzit. Několikrát se neúspěšně pokoušela o přijetí na DAMU. Svůj herecký talent mohla uplatnit jen v disidentských představeních konaných v bytě Vlasty Chramostové, např. v roce 1978 spolu s ní, svým otcem Pavlem Kohoutem, Pavlem Landovským a Vlastou Třešňákem účinkovala v inscenaci Kohoutovy adaptace Shakespearova Macbetha . Od roku 2001 je členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Angažuje se v ochraně životního prostředí, podporuje mj. Hnutí DUHA, Děti Země. V Evropských volbách 2004 kandidovala za Stranu zelených. Po krátkém prvním manželství se v roce 1985 podruhé provdala za Ing. Jiřího Boučka, se kterým se přestěhovala do chaty svých prarodičů v osadě Záhrabská , kde žijí dodnes. Mají tři syny, dva adoptované, Dominika a Mariána, a jednoho vlastního, Vincka . Literární práci se Tereza Boučková věnuje od konce osmdesátých let jako prozaička. Na konci 80. let 20. století samizdatově publikovala několik povídek, povídka Indiánský běh vyvolala rozruch, neboť se v ní autorka kriticky vyjádřila k řadě známých osobností, např. ke svému otci Pavlu Kohoutovi nebo Václavu Havlovi. Podle této povídky je také pojmenována c...

T Svatopluk (19)

Vlastním jménem Svatopluk Turek. Pocházel z rodiny lékaře. Po maturitě na reálce v Kroměříži začal studovat malbu na Akademii výtvarného umění v Praze u prof. Maxe Švabinského a Jakuba Obrovského. 1922 ze školy odešel a studia již neukončil. Živil se výtvarnou prací. 1924 spoluzakládal v rodné obci organizaci KSČ. Od 1926 byl reklamním malířem u firmy Baťa ve Zlíně. Próza Botostroj, vyjadřující jeho postoj k této firmě, však vyvolala soudní proces, v němž byl rodinou Tomáše Bati žalován za urážku na cti. Proces probíhal od ledna 1933 do února 1938, kdy bylo vydání knihy soudně zakázáno. Po nuceném odchodu ze Zlína Svatopluk několik měsíců pracoval u prostějovské oděvní firmy Nehera a pak se stal výtvarníkem a spisovatelem ve svobodném povolání. Krátce redigoval časopis Nový obzor , od prosince 1938 do okupace kryl svým jménem jako majitel a vydavatel časopis Svět v obrazech . Žil postupně v Krásně nad Bečvou u Valašského Meziříčí, v Radošovicích u Prahy a v Praze. Během války se účastnil komunistického odboje, podílel se mj. na tisku ilegálního Rudého práva. Po 1945 pracoval nejprve v redakci Rudého práva a od 1947 opět ve Zlíně jako redaktor závodního listu Tep nového Zlína. Od 1950 se věnoval literatuře. Debutoval 1925 povídkou v časopise Pramen. Dále postupně přispíval do novin a časopisů: Lidová kultura, Tvorba, Kultura doby, Čteme, Praha–Moskva, Literární noviny, Rudé právo, Český dělník, po 1945 : Nový život , Literární noviny, Host do domu, Květy , Plamen, Tvorba, Film a doba. Režisér K. M. Walló natočil filmy podle románů Botostroj a Bez šéfa . Novela Švédský mramor byla Jaroslavem Kubátem zdramatizována pro divadlo s titulem Skandál v Březůvce ....

Stephen R Covey (16)

Stepher R. Covey je autorem mezinárodního bestselleru 7 návyků skutečně efektivních lidí, jenž byl poprvé vydán v roce 1989 a v češtině poprvé vyšel pod názvem Sedm návyků vůdčích osobností roku 1997. Jeho další knihy zahrnují Krok za krokem: To nejdůležitější především a Sedm návyků šťastné rodiny. Jeho poslední kniha je 8. návyk: Od efektivnosti k výjimečnosti, vydána v roce 2004. Covey žije se svojí ženou Sandrou a s rodinou ve městě Provo ve státě Utah. Ve městě Provo je Univerzita Brighama Younga, na níž Covey učil před vydáním svého bestselleru. Covey je otcem devíti dětí a praotcem čtyřiceti sedmi; odbržel Cenu za otcovství od Národní otcovské iniciativy v roce 2003.

Stanislav Vorel (10)

Narozen 23.5.1915 ve Strakonicích. RNDr., středoškolský profesor, turistické průvodce.

Stanislav Richter (8)

Narozen 12. 11. 1924 v Příbrami, zemřel 27. 4. 1997 v Praze. Teoretik umění, výtvarný a divadelní kritik, publicista a redaktor. Historické publikace, turistické průvodce.

Stan Lee (18)

Stan Lee , rodným jménem Stanley Martin Lieber, byl americký komiksový scenárista, redaktor, herec, producent, vydavatel, televizní osobnost, prezident a předseda společnosti Marvel Comics. Ve spolupráci s několika umělci, nejvíce s Jackem Kirbym a Stevem Ditkem, vytvořil příběhy známé po celém světě, které vycházely dříve v komiksové podobě, především tedy Spider-Man, X-Men, Iron Man, Fantastic Four, Avengers, Hulk, Thor, Daredevil, Doctor Strange a mnoho dalších. Lee následně svými komiksy přispěl k rozšíření společnosti Marvel Comics z malého vydavatelského domu ve velkou multimediální společnost. Roku 1994 byl oficiálně uveden do Síně slávy komiksového průmyslu. Rovněž byl v roce 2011 o jeho životě natočen osmdesátiminutový dokumentární film With Great Power – The Stan Lee Story. Narodil se 28. prosince 1922 jako Stanley Martin Lieber na Manhattanu v New Yorku do emigrantské rodiny rumunských Židů Celie Solomonové a Jacka Liebera. Ačkoliv vyrůstal v židovské rodině, nikdy se nevyjádřil, zda je či není věřícím. Jeho rodina byla zasažena velkou hospodářskou krizí, i proto se museli přestěhovat do Washington Heights. V roce 1931 se mu narodil sourozenec, bratr Larry Lieber. Kvůli špatné finanční situaci se Lieberovi znovu přestěhovali, tentokrát do Bronxu. Stanley Lieber v dětství obdivoval filmy s Errolem Flynnem. V mládí studoval na DeWitt Clinton High School v Bronxu. Už od mládí se zajímal o psaní a snil o napsání románu, ovšem jako mladý pracoval pouze v různých příležitostných zaměstnáních, např. v centru výzkumu tuberkulózy, kde psal nekrology a lékařské zprávy. Vystudoval roku 1939 a přidal se k WPA Federal Theatre Project, který byl vytvořen na podporu divadel. V roce 1939 díky svému strýci Robbie Solomonovi získal pozici asistenta v Timely Comics, divizi vydavatelství Timely, které vlastnil Martin Goodman, manžel Stanleyho Liebera sestřeni...

Sophie Weston (20)

Sophie Westonová se narodila v Londýně, kam se také pokaždé vrací ze svých cest, které miluje. Svoji první knihu - včetně ilustrací - napsala ve čtyřech letech, ale na první romanci si musela ještě chvíli počkat. Vybrat si povolání pro ni znamenalo velký problém - ne snad proto, že by nevěděla, co chce dělat, ale z toho důvodu, že by ráda dělala všechno. Nakonec zkusila řadu zaměstnání od psaní zpráv pro latinskoamerické vyslanectví v Londýně, přes vyučování v Arabském zálivu až po servírku v Paříži. Všechna ta místa pak využila ve svých romancích.

Sofoklés (17)

Sofoklés, řecky Σοφοκλης, byl starořecký athénský dramatik, kněz a politik. Patří k nejvýznamnějším antickým dramatikům, proslul svými tragédiemi, především Antigonou, Élektrou a Králem Oidipem. Jeho otec Sofillos byl zámožný člověk, měl dílnu na výrobu zbraní a brnění. Sofoklés dostal v mládí velmi dobré gymnastické a múzické vychování. Díky kráse postavy, své atletické zdatnosti a hudebním dovednostem byl vybrán v roce 480, když mu bylo 16 let, aby vedl paján oslavující rozhodující vítězství Řeků nad Peršany v bitvě u Salamíny. Sofoklés byl politicky aktivní roku 443/442 př. n. l., kdy byl pokladníkem athénského námořního spolku. V roce 441/440 př. n. l. spolu s Periklem vedl řecké vojsko jako stratég ve válce proti Samu. Úřad jednoho z deseti stratégů zastával poté ještě dvakrát. Vysoké posty zastával až do vysokého věku, v roce 413 př. n. l., ve svých 83 letech, byl zvolen próbulem, tedy jedním z deseti komisařů, kterým byly uděleny zvláštní pravomoci a úkol postavit obec na nohy po drtivé porážce Athéňanů se Syrakusany na Sicílii. Konečné porážky od Sparťanů v roce 404 př. n. l. se již nedožil, což bylo pro něj štěstí, neboť celé jeho dílo svědčí o silném spojení s Athénami a horoucí vlastenecké lásce k nim. Jako kněz výraznou měrou přispěl k zavedení Asklépiova kultu do Athén. Za své zásluhy byl Sofoklés po smrti sám uctíván jako hérós Dexión. V roce 468 př. n. l. vyhrál svou první cenu za drama na dionýsovském festivalu, když porazil staršího a již zavedeného autora Aischyla. Od té doby se stal miláčkem athénského kulturního světa, neboť na následujících třiceti festivalech zaznamenal 24 vítězství, což nemělo srovnání - jeho největší konkurent Aischylos zvítězil za celý život třináctkrát, mladší Euripidés dokonce jen čtyřikrát. Ve svých prvních hrách vystupoval ještě jako herec, avšak podle starořecké tradice přestal ...

Shari Lapeña (13)

Shari Lapena je kanadská spisovatelka, která nyní žije v Torontu v Kanadě. Než se začala věnovat psaní na plný úvazek, pracovala jako právnička a učitelka angličtiny. Debutovala knihou Manželé odvedle.

Sergej Vladimirovič Michalkov (18)

Sergej Vladimirovič Michalkov byl ruský dramatik a autor knih pro děti. Především je znám jako autor dvou verzí slov hymny Sovětského svazu a posléze hymny Ruska. Jeho synové Andrej Končalovskij a Nikita Michalkov jsou známými ruskými herci a režiséry, jeho manželka Natalia Petrovna Končalovská byla básnířka a překladatelka. Hymna Sovětského svazu byla v Československu opakovaně vydávána od roku 1945. Z češtiny přeložil do ruštiny libreto opery Antonína Dvořáka Čert a Káča. Z ostatních děl vyšlo česky:

S.N. Lazarev, (22)

Roark Bradford (13)

Roark Whitney Wickliffe Bradford byl americký novinář, prozaik a humorista. Proslul parodickými přepisy Starého zákona Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti, Starej zákon a proroci. Roark Bradford se narodil 21. 8. 1896 v Lauderdale County ve státě Tennessee do bělošské farmářské rodiny, kde byl osmý z jedenácti dětí. Od dětství se stýkal se členy afroamerické komunity, která pracovala na bavlníkových plantážích. Studoval na Kalifornské univerzitě a krátce předtím, než USA vstoupily do první světové války, tam obdržel titul bakaláře práv . V americké armádě sloužil za války jako dělostřelecký důstojník v Panamě a poté učil na vojenské vysoké škole v Mississippi. Po odchodu z armády v roce 1920 se věnoval žurnalismu. Od roku 1924 žil v New Orleansu, kde působil jako noční redaktor ve známém neworleánském listě Times-Picayune. Ve volných chvílích sbíral a nahrával černošské a jiné lidové písně. Od roku 1926 se zcela věnoval literatuře. Zajímal se o jazyk, hudbu a kulturu Afroameričanů. Těžil z černošského folklóru, ze svých kontaktů s černošskými hudebníky, vypravěči a kazateli. Za povídku Child of God obdržel Cenu O. Henryho . Světoznámé se staly jeho parodické přepisy událostí Starého zákona se zdánlivě naivní komikou, které napsal v černošském dialektu. V roce 1928 byla publikována próza Ol' Man Adam an' His Chillun . O dva roky později vyšlo pokračování Ol' King David an' the Philistine Boys . Z dalších Bradfordových knih vynikl ještě román This Side of Jordan a biografická kniha John Henry o černošském dělníku, který se svým kladivem vybojoval vítězný souboj s parní vrtačkou. Bradfordovým próz...

Přemysl Veverka (15)

Přemysl Veverka . Historik a spisovatel literatury faktu, nakladatelský redaktor, televizní dramaturg. Po absolvování Filosofické fakulty Univerzity Karlovy spoluzaložil časopis Student a pracoval jako redaktor Mladého světa. Poté působil jako časopisecký i nakladatelský redaktor a dramaturg Československé televize. V devadesátých letech koncipoval časopis Umění & byznys a byl jeho šéfredaktorem. Uveřejnil stovky publicistických článků, autorsky se podílel na rozhlasových a televizních pořadech. Novelou Modré světlo je zastoupen ve sborníku Přijď ke mně, když prší . Je spoluautorem publikací Slavné pražské vily a Slavné stavby Prahy 5 .

Pierre Loti (20)

Pierre Loti, vlastním jménem Louis Marie Julien Viaud , byl francouzský námořník a spisovatel. Proslavil se svými dobrodružnými knihami inspirovanými jeho námořnickým životem. Vyrůstal v protestantské rodině. V 17 letech začal studovat na námořní škole v Brestu. Během námořních cest si psal deník, který dával číst kolegům, jež takto bavil. Jeho kolegové námořní důstojníci ho nakonec přesvědčili, aby pasáže z deníku publikoval, zejména ty, které popisovaly jeho zajímavé zážitky z cesty do Konstantinopole. V roce 1879 tak publikoval román Aziyadé, částečně autobiografický. V roce 1880 vydal další zážitky, tentokrát z Polynésie , a to pod názvem Rarahu ). Kniha inspirovala operu Lakmé z pera Léo Delibese. Roku 1881 následoval další dobrodružný román Le Roman d'un spahi, tentokrát umístění do prostředí Senegalu. Roku 1883 vydal jeden ze svých nejslavnějších a nejtypičtějších textů Můj bratr Yves . V té době působil ve Vietnamu. V září a říjnu 1883 vydal tři články v novinách Le Figaro, jež popisovaly zvěrstva, jichž se Francouzi dopustili během bitvy u Thuận An . Byl kritizován jako zrádce a o jeho případu se široce diskutovalo. To mu ovšem zajistilo značnou popularitu a jeho knihám pomohlo ke známosti. O životě bretonských rybářů vypráví Islandský rybář . Román Paní Chrysanthema pojednával o Japonsku. Roku 1891 byl zvolen členem Francouzské akademie. Jeho román Ramuntcho z roku 1897, který pojednává o baskických pašerácích, se později stal jeho nejvíce zfilmovávaným dílem. Roku 1906 získal svou nejvyšší hodnost – kapitána. V roce 1910 odešel do civilu. V dalších dílech zpracovával podněty z cest do Izraele, Indie a Číny. Jeho dílo silně ovlivnilo Marcela Prousta, zejména Le Roman d'un enfant z roku 1890, kde...

Pia Pedevilla (23)

Smět zůstat po celý život dítětem - to je krédo sympatické designérky a autorky knih Pia Pedevilly, která i přes svůj úspěch zůstává stále skromná. Kreativita je pro ni životním elixírem a život si bez své práce vůbec neumí představit. Pia Pedevilla žije a neúnavně pracuje v idylickém poklidném městečku Bruneck v Jižním Tyrolsku, v Itálii. Patří k malému a už skoro zapomenutému třicetitisícovému národu Ladinů, žijícího doslova kousek od nás – v italských Dolomitech, v horských údolích na půli cesty mezi Italy a Němci, hovořícího rodnou ladinštinou, ale také italsky a německy. Vydala více jak šedesát knih, předloh k malování a omalovánek, které vyšly v devíti jazycích v celkovém nákladu více jak milion kusů. V češtině vydala třicet a ve slovenštině deset knížek. „Již jako dítě jsem ráda malovala a vyráběla. Pocházím ze selské rodiny, moje maminka měla jedenáct sourozenců a já jsem vyrůstala se svými bratranci a sestřenicemi. Neměli jsme moc peněz a téměř žádné hračky, proto jsme si je vyráběli často z přírodních materiálů. Dělala jsem spoustu koláží a šila šaty pro své panenky. Tenkrát jsem se chtěla stát módní návrhářskou,“ prozradila na sebe autorka. O své tvorbě říká: „Chci předávat svou radost ze života. Mé figurky se často smějí, jsou vyzývavé a troufalé, občas trošku drzé, děti by řekly husté. Navrhuji pro děti a jejich maminky. Když jsem na počátku své kariéry připravovala s argentinským karikaturistou Guillermem Mordillem kolekce dřevěných hraček, vždycky jsme si říkali: musí se vycházet ze srdce. Proto mají mé figurky hlavy zešikma, smějí se křivými pusinkami a mají veselé pohyblivé nožičky. Mám ráda to hravé a cítím přání smět zůstat po celý život dítětem.“ A o tvořivém vyrábění si myslí, že se právem stalo oblíbeným koníčkem: „Člověk ho nedělá proto, aby ušetřil, ale aby prožil nad svou tvorbou pěkné chvilky. Skuteční umělci jsou osamoceni, ale při tvořivém vyrábění jsme s ostatními a ještě k tomu spolu můžeme komunikovat.“ Kromě tvorby se Pia Pedevilla...

Petra Bartíková (21)

Narozena 1984. Literární redaktorka, blogerka, autorka knih pro děti, dříve copywriterka a novinářka.

Petr Sís (19)

Petr Sís je mezinárodně uznávaný autor knih pro děti, ilustrátor, grafik a tvůrce animovaných filmů českého původu. Narodil se v Brně jako syn režiséra Vladimíra Síse, vyrůstal v Praze. Na konci 60. let podobně jako mnoho jeho vrstevníků propadl západnímu rock and rollu, nechal si narůst dlouhé vlasy a s přáteli založil bigbeatovou kapelu. O něco později se stal jedním z prvních československých DJs. Jako hudební publicista pořídil řadu rozhovorů s hvězdami tehdejší angloamerické hudební scény a v roce 1969 uváděl pražský koncert skupiny The Beach Boys. Vedle toho svými ilustracemi pravidelně přispíval do časopisů, maloval obaly na hudební desky a filmové plakáty. Studoval na The Royal College of Art v Londýně a pražské VŠUP, kterou v roce 1974 absolvoval animovaným videoklipem k písni kapely Blue Effect nazvaným Mimikry. V roce 1980 Sísův krátký animovaný film Hlavy získal hlavní cenu na filmovém festivalu v tehdejším západním Berlíně. O dva roky později na základě nabídky výboru olympijských her v Los Angeles natočit animovanou sportovní znělku na téma veslování získal povolení vycestovat do USA. Když se státy východního bloku rozhodly letní olympijské hry bojkotovat, dostal příkaz okamžitě se vrátit do ČSSR. Sís v té době pracoval na videoklipu ke skladbě Boba Dylana You Gotta Serve Somebody určenému pro tehdy začínající MTV, proto termín návratu oddaloval, až se jeho pobyt v zahraničí stal pro československé úřady nelegálním. V roce 1984 se přestěhoval na americké východní pobřeží, kde žije a pracuje dodnes. O čtyři roky později získal americké občanství. Je autorem sedmadvaceti knih pro děti a mládež a k dalším přibližně šedesáti knihám vytvořil ilustrace. Také natočil řadu animovaných filmů a věnuje se filmovému plakátu, výtvarným objektům i nástěnným malbám. Je autorem mozaiky v newyorském metru či obří tapiserie na letištích v Praze a v Dublinu. Od září 2019 do února 2020 se v pražské galerii DOX uskutečnila...

Petr Novotný (15)

Narozen 13. 5. 1947 v Brně. PhDr., spisovatel, nakladatel, psycholog, autor odborných publikací v oboru psychoterapie i populárně naučné literatury. Překladatel z angličtiny. Majitel nakladatelství DIALOG.

Petr Křivský (7)

Narodil se 28. 6. 1944 v Sobíňově a od roku 1969 žije v Praze. Vystudoval obor historie-filozofie na filozofické fakultě Univerzity Karlovy . Pracoval v Ústavu československých a světových dějin ČSAV a ve Státním pedagogickém nakladatelství. Původním povoláním je historik a jeho zájem je zaměřen k evropským dějinám XIX. století a k dějinám sociálně utopického myšlení. Kromě desítek odborných a populárně vědných článků, recenzí a knižních doslovů sestavil a přeložil výbor z díla Ch. Fouriera Velká metamorfóza a spolu s Alešem Skřivanem vydal knihy Opožděná expanze , Moře, objevy, staletí , Století odchází a Věk starý a nový .

Petr Kabeš (18)

Petr Kabeš byl český básník. Vystudoval VŠE, mezi lety 1966–1969 redigoval až do jeho zákazu literární měsíčník Sešity. V období normalizace vykonával různá povolání, byl mj. pozorovatelem počasí na Milešovce, odkud byl propuštěn po podepsání Charty 77. Poté pracoval jako noční hlídač. Po revoluci byl zpočátku ve svobodném povolání, od r. 1992 v invalidním důchodu. Roku 1995 obdržel Cenu Jaroslava Seiferta. Byl ženatý s významnou českou překladatelkou Annou Kareninovou.

Penelope Ward (20)

Penelope Wardová vyrastala v Bostone s piatimi staršími bratmi. Začínala ako televízna hlásateľka, no neskôr si našla prácu zlučiteľnejšiu s rodinným životom. Je hrdou matkou krásnej dvanásťročnej dcérky, ktorá trpí autizmom a desaťročného syna. S manželom a deťmi žije na Rhode Islande. Je autorkou jedenástich románov, niektoré napísala spoločne s Vi Keelandovou. Jej knihy sa stali bestsellermi podľa New York Times, USA Today a Wall Street Journal.

P. C Doherty (16)

Anglický spisovatel.

Otakar Odložilík (14)

Otakar Odložilík byl český historik, žák Václava Novotného, profesor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, později také jako profesor na několika amerických univerzitách . Odborně se zabýval především dějinami českého protestantismu. Studoval postupně na gymnáziích v Přerově, ve Valašském Meziříčí a v Kroměříži. Následně absolvoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl žákem Václava Novotného. Studia zakončil v roce 1923 získáním doktorátu za práci "Jednota bratří Habrovanských". Současně v letech 1920-1923 absolvoval studium na Státní archivní škole a poté nastoupil do archivu ministerstva vnitra. Na FF UK se habitoval pro československé dějiny prací "Z počátku husitství na Moravě. Šimon z Tišnova a Jan Vavřinec z Račic" a 1926 byl jmenován docentem československých dějin. Po habilitaci začal přednášet na FF UK. V roce 1934 byl jmenován mimořádným profesorem na FF UK. V roce 1939 emigroval do USA, kde působil nejdříve na Univerzity of Colorado v Boulderu, poté na Univerzity of Pennsylvania ve Washingtonu, Northwestern University v Evanstonu a nakonec na Columbia University v New Yorku. V roce 1945 se vrátil z exilu zpět do Československa a začal opět přednášel na FF UK již jako řádný profesor. V květnu 1948 odjel na pozvání do USA a přednášel tam na University of Colorado v Boulderu. V USA již zůstal a působil na Univerzity of Kansas a na Columbia University v New Yorku. Od roku 1955 působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1969 jako profesor na University of Pennsylvania ve Philadelphii. V USA žil až do své smrti, podnikal ale četné cesty do Evropy. Při jedné z nich v roce 1973 zemřel a byl pohřben.

Otakar Matoušek (20)

*14.1.1899 – †4.1.1994 , český geolog a přírodovědec, profesor Univerzity Karlovy. Zabýval se zejména všeobecnou geologií a dějinami přírodních věd , průkopnicky se věnoval popularizaci vědy prostřednictvím rozhlasu. V letech 1930–1939 působil jako ředitel přednáškového a vzdělávacího odboru Československého rozhlasu. Za nacistické okupace v letech 1939–1945 účastníkem domácího odboje. Za Pražského povstání v roce 1945 řídil z pověření ČNR vysílání povstaleckého rozhlasu.