Všichni Autoři a témata

Jevgenij Nikolajevič Čirikov (20)

Jevgenij Nikolajevič Čirikov byl ruský prozaik, dramatik a publicista. Pocházel ze šlechtické rodiny. Jeho otec byl vysloužilým armádním důstojníkem, později pracoval jako policejní úředník. Roku 1883 Čirikov úspěšně ukončil studium na gymnáziu v Kazani a nastoupil na tamější univerzitu. Zpočátku navštěvoval právnickou fakultu, o rok později přešel na fakultu matematickou. V prosinci roku 1887 byl spolu s Vladimirem Iljičem Leninem jedním z účastníků studentského shromáždění, za což byl vyloučen z univerzity a poslán do vyhnanství do Nižního Novgorodu. Po této události přišel o právo pobývat v univerzitních městech. Již během svých studií na gymnáziu se připojil ke společenskému hnutí narodnictví, později byl ovlivňován myšlenkami marxismu. Za pokus o obnovení činnosti organizace Narodnaja volja byl Čirikov roku 1890 zatčen. Následující období jeho života se neslo ve znamení neustálého stěhování. Pobýval ve městech Caricyn, Astrachaň, Kazaň, Samara, Minsk, kde byl pod neustálým policejním dohledem. Čirikov často měnil zaměstnání a veškerý svůj volný čas věnoval literatuře. Od roku 1907 žil v Petrohradě. Během první světové války působil jako válečný dopisovatel listu Russkoje slovo . Únorovou revoluci přijal, k říjnové revoluci však zaujal nepřátelské stanovisko. Průběh revoluce Čirikova přiměl přehodnotit své dosavadní politické názory a přestat podporovat extrémní politická uskupení. Ve svých článcích psal o potlačování demokracie a krutosti bolševického režimu. Nespokojenost s tehdejší společenskou situací přiměla Čirikova přesídlit se společně se svou manželkou, herečkou Valentinou , do Rostova na Donu, později na Krym. V listopadu roku 1920 se ze Sevastopolu vydal do Konstantinopole a začátkem roku 1921 do Sofie. Jeho další zastávkou se stala Praha, kde byl populární již dlouho před svým příjezdem.[...

Jerzy Andrzejewski (14)

Jerzy Andrzejewski IPA , byl polský spisovatel, dramatik, scenárista, literární a divadelní kritik. Studoval polskou filologii na Varšavské univerzitě. Debutoval v roce 1932 povídkou Wobec czyjegoś życia . V roce 1938 vydal povídku Ład serca, za kterou v roce 1939 získal Cenu mladých Polské literární akademie. Před druhou světovou válkou byl považován za spisovatele hlásícího se k křesťanskému proudu v polské literatuře. V letech 1940–1944 se angažoval v kulturní činnosti tzv. polského podzemí a během války také pomáhal pronásledovaným židům. Po válce společně s Czesławem Miłoszem napsal scénář k filmu Robinson warszawski, který byl inspirován zkušenostmi Władysława Szpilmana . V letech 1949–1952 žil ve Štětíně, kde vedl tamní Svaz polských spisovatelů. V letech 1952–1956 byl poslancem Sejmu. V první polovině 50. let 20. století psal propagandistické, socialisticko-realistické texty, které podporovaly stalinismus. Czesław Miłosz jej ve své knize Zotročený duch, která se zabývá příklonem některých polských spisovatelů ke stalinismu, popsal jako spisovatele s označením Alfa. Navzdory svému působení v první polovině 50. let ale Andrzejewski v roce 1957 vystoupil z polské komunistické strany a od 60. let 20. století se aktivně podílel na činnosti demokratické opozice. V 70. letech spoluzakládal opoziční organizace Komitet Obrony Robotników a Komitet Samoobrony Społecznej KOR. Osobní život Andrzejewského byl rozpolcen mezi dva světy. Na jedné straně byl dvakrát ženatý , na druhé straně ale měl intimní styky s muži. Téma homosexuality se také objevovalo v jeho literární tvorbě . V roce 1983 zemřel, pochován je na hřbitově 'Cmentarzu Powązkowskim' ve Varšavě. Jeho dílo se zabývá...

Jarosław Iwaszkiewicz (15)

Jarosław Leon Iwaszkiewicz byl významný polský prozaik, básník, esejista, překladatel a libretista, spoluzakladatel básnické skupiny Skamander, spolupracovník a redaktor řady literárních časopisů, v letech 1959–1980 předseda Svazu polských spisovatelů. Zastával také diplomatické funkce a byl dlouholetým poslancem Sejmu Polské lidové republiky. Čtyřikrát byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu . Je nositelem Řádu budovatelů lidového Polska a Spravedlivým mezi národy.

Jaroslav Zlámal (17)

Narozen 26.1.1947 v Prostějově. Ing., ekonom, práce z oboru finanční nástroje a účetnictví pro různé obory.

Jaroslav Hloušek (21)

Narozen 18.7.1875 v Praze, zemřel 3.1.1957 tamtéž. Učitel, autor próz, uměleckonaučné literatury, veršů a dramat pro mládež, publicista v oboru dětské literatury a divadla, překladatel.

Jan Eskymo Welzl (9)

Jan Velcl nebo Jan Eskymo Welzl , dle svých slov „Čech moravské národnosti“, byl cestovatel, dobrodruh, lovec, zlatokop, nejvyšší soudce v Nové Sibiři a vypravěč uvedený jako spisovatel. Je znám pod pseudonymem Eskymo Welzl nebo také Arctic Bismarck. Po základní škole se vyučil zámečníkem ve Zvoli. Roku 1884 se stal tovaryšem, v následujících dvou letech pěšky procestoval značnou část tehdejší Rakousko-uherské monarchie. V roce 1888 na tři roky narukoval. Po návratu z vojny se vydal do Janova, kde získal místo topiče na zámořské lodi. Od roku 1892 pracoval jako dělník v přístavu Port Arthur na hranicích Ruska a Číny, následujícího roku odešel do Irkutska, kde pomáhal při stavbě transsibiřské magistrály, po několika měsících ale stavbu opustil a putoval pěšky přes Jakutsk, Verchojansk a Nižněkolymsk na Novosibiřské ostrovy, kde údajně prožil následujících 28 let. Na Novosibiřských ostrovech a později na Aljašce Welzl působil jako lovec kožešin, obchodník a nakonec i neoficiální smírčí soudce. Jeho soudcovské aktivity při potírání kriminality však byly spíše vigilantismem a zahrnovaly dokonce lynčování provinilců. Oblast jeho obchodních aktivit prý sahala od Země Františka Josefa až po severní Kanadu, kde zásoboval lovce, zlatokopy a polární badatele potravinami, léky, střelivem a dalším potřebným zbožím. Rozvážel s psím spřežením také poštu. K domorodým Inuitům na Aljašce a v Kanadě zastával přátelský vztah, jednal s nimi bez předsudků, jako se sobě rovnými. Byl mezi nimi znám jako Pojídač medvědů. Welzl tvrdil, že ho dokonce zvolili náčelníkem. Tento i další údaje o kontaktech s domorodými obyvateli dalekého severu je však obtížné prokázat. Není vůbec jisté, jestli Welzl inuitsky uměl, protože ukázky „eskymáčtiny“ v jeho knihách jsou z lingvistického hlediska pochybné až nesmyslné. V roce 1924 Welzl ztroskotal u západního pobřeží USA s ...

Jan Dolenský (16)

Narozen 19.6.1859 v Jesenným u Semil, zemřel 11.2.1933 v Praze. Učitel, autor popularizačních prací z přírodovědy a z historie, povídkář, redaktor časopisů pro mládež, autor metodických pokynů pro učitele, překladatel z němčiny.

Jan Burian (15)

Narozen 26. 3. 1952 v Praze. Básník, prozaik, autor textů písní, kritik, recenzí, fejetonů, divadelní hry, cestopisné knihy.

Ivo Štuka (19)

Ivo Štuka byl český básník a novinář. Ivo Štuka se narodil 10. února 1930 v Brně. Jeho otec Antonín Štuka se za války účastnil protifašistického odboje a byl po prozrazení skupiny zatčen a v roce 1943 popraven. Ivo Štuka po maturitě na reálném gymnáziu v Brně nastoupil jako redaktor do Lidových novin, nejprve v Brně, potom v Ostravě a od 1951 v Praze. Na setkání mladých autorů na zámku Dobříš se seznámil s Ilonou Borskou, kterou si o rok později vzal a měl s ní postupně tři děti. Od roku 1953 byl redaktorem časopisu Čs. voják, později pak redaktorem časopisu Plamen a Signál . Spolu s Ilonou Borskou psali pro Plamen a další časopisy epigramy pod značkou IBIŠ. Jeho kniha sci-fi povídek Nález na Bílých kamenech byla koncem šedesátých let připravena do tisku, ale v ovzduší nastupující normalizace již nemohla vyjít. Některé povídky byly po roce 1989 uveřejněny samostatně . Krátce po nástupu normalizace byl vyhozen z redakce a dva roky byl bez zaměstnání. Pak dostal špatně placenou práci technického korektora v tiskárně. Publikovat nesměl dvacet let. Bez uvedení autorství v té době spolupracoval na některých dětských knížkách a překladech Ilony Borské. Jedinou skulinou v zákazu publikovat pro něj bylo psaní textů pro skupinu "Pražský šanson" . Po roce 1990 se Ivo Štuka na čas vrátil do časopisu Signál, kde se později stal zástupcem šéfredaktora. V dalších letech pak pracoval jako novinář na volné noze. Ivo Štuka zemřel 20. listopadu 2007 v Praze a je pohřben na malém hřbitově v Ďáblicích. Ivo Štuka se aktivně věnoval zejména poezii a literatuře, ale zajímal se rovněž o klasickou filozofii a ovlivněn zážitkem z válečného dětství zajímal se poněkud překvapivě i o letectví a kosmonautiku. V jeho díle nacházíme tuto tematiku opakovaně ve sci-fi novele Šest dnů na Luně 1, nebo v životopisné knize Král vzduchu o proslulém ...

Ivan Dylevský (17)

Ivan Dylevský je přední český anatom, bývalý děkan Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT a emeritní přednosta Anatomického ústavu 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Před studiem na fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, kde v roce 1965 promoval, studoval na gymnáziu. Po rigorózní zkoušce z anatomie ve 2. ročníku zastával místo asistenta anatomického ústavu. Současně pracoval jako na chirurgii a ortopedii. Po promoci byl přijat na místo aspiranta anatomického ústavu FVL UK . V roce 1969 předložil kandidátskou disertační práci jejímž předmětem byl vývoj svalů ruky a předloktí. Obhajoba práce se uskutečnila až v roce 1972. Titul kandidáta lékařských věd mu byl udělen pro obor anatomie, histologie a embryologie. Habilitační práci na téma vývoje a významu vazivových struktur lidské ruky a nohy obhájil Ivan Dylevský v roce 1975. A v témže roce obdržel cenu ministra zdravotnictví za příspěvek k etiologii a taktice chirurgické léčby Dupuytrenovy kontraktury. Během dalších deseti let se věnoval problematice růstu lidské embryonální ruky a jejich stavebních komponent. Působil jako zástupce přednosty Anatomického ústavu FVL UK pro studijní obor pediatrie. V roce 1986, kdy obhájil doktorát věd, bylo zahájeno s doc. Dylevským jmenovací řízení a v roce 1986 byl jmenován profesorem. Působil jako zástupce přednosty Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, později jako přednosta Anatomického ústavu 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, vedoucí katedry preklinických oborů Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity a vedoucí oddělení anatomie Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. V současnosti je děkanem Fakulty biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze a profesorem katedry zdravotnických a bezpečnostních oborů. Řadu let byl předsedou Akademického senátu této fakulty. Je předsedou její vědecké rady, místopředsedou oborové rady Biomedicínská a klin...

Hynek Klimek (22)

Hynek Klimek je český spisovatel, novinář a publicista. Jeho bratr Antonín Klimek byl historik. Syn Tomáš Klimek je publikujícím historikem. Jeho dědeček Hynek Klimek byl soustružníkem v Nemili a patřil k předním činitelům katolického politického hnutí v Zábřehu a okolí. Hynek Klimek se narodil roku 1945 v Praze. Po základní škole se vyučil na Středním odborném učilišti v Praze jako instalatér-topenář, následně studoval Střední průmyslovou školu stavební v Praze ve Zborovské ulici , dálkově pět semestrů Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Toto studium přerušil, jak se ukázalo již trvale, po svatbě a přestěhování s manželkou Danou do Českých Budějovic. Od roku 1978 žil v Českých Budějovicích a po roce 2006 převážně na Šumavě, kde se na jaře roku 2012 usídlil natrvalo. Původním povoláním stavební technik se stal v lednu 1990 novinářem a zůstal jim patnáct roků. V roce 1990 přispíval do časopisu Hlas svědomí nebo byl krátce šéfredaktorem týdeníku Nový život. V roce 1992 byl vedoucím redaktorem Jihočesky pošti. V letech 1997–1998 byl šéfredaktorem časopisu Českobudějovické listy. Poté se rozhodl pro svobodné povolání literáta-publicisty. Po více než sedmi letech se k novinařině dočasně vrátil na čtyři a půl měsíce. Od prosince 2012 je opět svobodný literát-publicista. Je členem Jihočeského klubu Obce spisovatelů a Syndikátu novinářů České republiky.

Holly Bourne (18)

Autorka knih pro děti a mládež a knih s feministickou tématikou.

Hermann Schreiber (12)

Spisovatel Hermann Schreiber se narodil roku 1920 v Rakousku ve vídeňském Novém Městě. Vystudoval ve Vídni germanistiku, uměnovědu, filozofii a historii. V roce 1944 byl promován doktorem filozofie. Dnes žije v Mnichově jako nezávislý spisovatel. Proslul dvěma romány zobrazujícími realitu 50. let z francouzského prostředí "Pád do noci" a z prostředí vídeňské buržoazie "Vloupání do ráje". Popularitu si získal spolu s bratrem populárně-vědeckými pracemi, např. "Symfonie", "Číňané", "Zaniklá města", "Mořeplavci, cestovatelé, objevitelé." Hermann Schreiber ve svém nejvýznamnějším díle "Lásky a životy velkých metres", zasvěceném ženám z různých dob a zemí, které měly jedno společné - svou láskou a inteligencí často dokázaly nahradit téměř vše, čeho se králům, císařům a diktátorům nedostávalo v jejich oficiálních manželstvích. Svět vášnivých lásek, intrik, ale i intimností mocných lidí je začleněn do širšího historického rámce, počínaje rokem 1584, kdy se narodila Bianca Capellová, milenka dvou králů. Dalším příběhem je krátký příběh lásky mezi Marií Manciniovou a Ludvíkem XIV., největší a jediné lásky tohoto panovníka. Spisovatel se zaujetím popisuje život v německých rezidencích a krásu metres Magdaleny Sibylly a Aurory z Konigsmarcu. Posledním příběhem je příběh Evy Braunové milenky a později i manželky Adolfa Hitlera a Kláry Petacciové, milenky Benita Mussoliniho.

Henry Fielding (18)

Henry Fielding byl anglický osvícenský prozaik, dramatik, publicista, právník a soudce. Pocházel z chudé, ale vážené aristokratické rodiny. Když mu byly tři roky, přestěhovala se rodina do Dorsetu. V mládí se vyznačoval nezvládnutelnou, vznětlivou a vášnivou povahou. Elitní střední školu Eton College nedostudoval, ale odnesl si z ní dobrou znalost klasických jazyků a literatury. Své vzdělání ještě prohloubil na univerzitě v Leydenu, kterou však pro dluhy nedokončil. Roku 1734 se oženil s Charlotou Cradockovou, začal v Londýně studovat práva a zintenzivnil svou novinářskou činnost. Stal se z něho osvícenský humanista, který stál společně s dalšími v opozici proti vládě Roberta Walpoleho považované mnohými za korupční. V letech 1739-1740 působil v opozičním časopise The Champion , v letech 1745-1746 vydával časopis True Patriot a v letech 1747-1748 parodoval stoupence jakobitské rebelie v časopise The Jacobite's Journal . Své volnomyšlenkářské postoje vyjádřil i v osobním životě tím, že roku 1747 si vzal za druhou manželku bývalou služebnou své první ženy, která zemřela roku 1744. Začínal jako dramatik a své hry psal pod pseudonymem Scriblerus Secundus. Vyznačují se mistrným zvládnutím tehdejších divadelních žánrů a postupů. Vytvořil dvacet pět komedií, satir, frašek a burlesek. Proslavil se zejména satirami psanými pro divadla v Drury Lane a Haymarketu, v nichž parodoval současnou tvorbu a kritiku , společenský život a politické praktiky vládnoucí whigistické strany . Od konce 30. let se věnoval také próze. Napsal romány Shamela, Josef Andrews,Jonathan Wild, Tom Jones a Amelie, ve kterých se snažil o naplnění své koncepce „komického eposu v próze“, v níž je hrdinství morálním postojem a ne jen statečným činem a v popisu lidských slabosti převažuje la...

Hartmut Aufderstrasse (22)

Učebnice němčiny.

Hana Pinknerová (22)

Hana Pinknerová , je křesťansky orientovaná spisovatelka a publicistka. Vystudovala pedagogickou fakultu obor čeština, hudební výchova. Pracovala jako redaktorka hudebního časopisu Opus musicum, korepetitorka v divadle, umyvačka oken, archivářka, učitelka, redaktorka knižního vydavatelství a domácí učitelka. Pro rozhlasovou stanici Trans World Radio psala a nahrávala příspěvky, čtyři roky vysílala pravidelnou relaci Zadáno pro dámy. V 90. letech byla ředitelkou konference pro křesťanské umělce Hrejte dobře a zvučně. Pravidelně publikuje. Nyní provozuje knihkupectví a galerii. Je vdaná, má dvě dcery, žije v Brně.

Gabriela Kopcová (23)

Narodila se r. 1945 v Domamili na Vysočině. Knihovnice, spisovatelka, výtvarnice. Publikuje pod svým rodným jménem Kopcová a také pod jménem Střeláková - viz: http://www.databazeknih.cz/autori/gabriela-strelakova-38101

František Serafínský Procházka (22)

František Serafínský Procházka, František Seraf Procházka byl český redaktor, básník a spisovatel. Pokřtěn jménem sv. Františka z Assisi, kterému se říkalo Serafínský a to podle zjevení Krista obklopeného anděly serafy. Jeho křestní jméno je často mylně zapisováno. V letech 1873–1881 vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci, poté vstoupil v Olomouci do kněžského semináře. Po dvou letech odešel do Prahy studovat filozofii, latinu, řečtinu a češtinu na Karlovu univerzitu. Po absolvování byl krátce učitelem na několika místech Prahy. Od roku 1891 pracoval ve Vilímkově nakladatelství jako redaktor Malého čtenáře. Od roku 1900 řídil městskou knihovnu v Praze na Královských Vinohradech. Od roku 1901 se stal redaktorem České grafické unie a v letech 1913–1939 řídil časopis Zvon. Zapojil se do činnosti v řadě tehdejších kulturních organizací – Moravská beseda, Svatobor, Spolek Máj, Společnost literatury pro mládež, Masarykův lidovýchovný ústav v Praze. Stal se členem České akademie věd a umění. Hlavní těžiště jeho velice rozmanité práce bylo věnováno tvorbě pro děti. Čeští skauti jej znají jako autora textu junácké hymny. Zemřel 28. ledna 1939 v Praze.

František Němec (13)

Narozen 12.5.1902 v Praze, zemřel 30.8.1963 v Praze. Novinář, básně, prózy, pásma, soudničky.

František Hamza (11)

František Hamza byl český lékař a spisovatel. V dnešní době je především znám jako zakladatel Hamzovy dětské léčebny v Luži. František Hamza studoval na nižším gymnáziu v Pelhřimově, pak pokračoval na vyšším gymnáziu v Německém Brodě , kde v té době učili osvícení želivští premonstráti. Absolvoval lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze . Po promoci na působil jako městský a později obvodní lékař v Luži. Místo svého působení zvolil zcela záměrně. Klimaticky odpovídalo realizaci jeho plánu, tedy zřízení dětské protituberkulózní léčebny, kterou založil roku 1901 ve vile pod poutním kostelem na Chlumku. Nejprve ji vedl ve vlastní režii, v roce 1908 však dosáhl jejího převzetí do správy země České a zůstal až do 1919 jejím ředitelem. Děti z chudých rodin zde léčil zdarma. Dnes tato léčebna nese název Hamzova odborná léčebna pro děti a dospělé. Založil také první školu v léčebném zařízení ve střední Evropě. Z jeho iniciativy vznikly další dětské protituberkulózní léčebny ve Starém Smokovci, Šumperku a Cvikově. Za 1. světové války byl činný v domácím protirakouském odboji. Jako poradce srbského ministerstva zdravotnictví byl vyznamenán vysokým srbským státním řádem. Po vzniku ČSR se roku 1919 stal sekčním šéfem ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy, kde podnítil zřízení několika nových tuberkulózních sanatorií a studentských zdravotních ústavů v Praze a Brně. Byl spoluzakladatelem Masarykovy ligy proti tuberkulóze. Po odchodu z ministerstva v roce 1922 přijal místo mimořádného profesora na nově vzniklé fakultě sociálního lékařství na Masarykově univerzitě v Brně a pokračoval zde ve své práci profesora do konce života. Byl hygienik a propagátorem ergoterapie a dalších zajímavých metod, které posunuly zdravotnictví novým směrem. Zasadil se o vytvoření instituce školních lékařů a studentských zdravotních ústavů. Jeho aktivity překročily r...

Ferdinand Schulz (21)

Ferdinand Schulz byl český vychovatel, novinář, kritik, populární spisovatel a politik. Narodil se ve mlýně Korečníky nedaleko Ronova. Od sedmi let žil v Nymburce. Gymnázium začal studovat u piaristů v Mladé Boleslavi, studium dokončil v Praze na Akademickém gymnáziu, kde jeho spolužáky byli také Jan Neruda a Vítězslav Hálek. Pak pokračoval studii přírodních věd, historie, jazyků a filozofie na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Poté se stal vychovatelem mladého Václava z šlechtické rodiny Kouniců a s ním procestoval část Evropy – Německo, Švýcarsko, Francii. Životní zkušenosti se projevily v jeho bohaté novinářské i spisovatelské činnosti. Od roku 1872 byl profesorem češtiny a němčiny na tehdy nové Českoslovanské akademii obchodní v Praze. Byl aktivní i v politickém životě. Od roku 1867 do roku 1871 zasedal jako poslanec Českého zemského sněmu, který ho roku 1867 zvolil i poslancem Říšské rady . Patřil do skupiny českých státoprávně orientovaných poslanců z Národní strany , kteří odmítali převzít mandáty kvůli výhradám k ústavnímu směřování Předlitavska. 19. června 1867 byl spolu s dalšími českými poslanci vyzván k udání důvodů pro nepřevzetí mandátů. 26. září 1868 pak byly mandáty těchto poslanců v zemském sněmu a tudíž i v Říšské radě prohlášeny za zaniklé. Již v 1. polovině 60. let nicméně v rámci Národní strany reprezentoval liberální křídlo, které se roku 1864 zaobíralo ideou na ustavení samostatné strany. 8. ledna 1864 se zúčastnil schůzky několika politiků a novinářů, kterou svolal Rudolf Thurn-Taxis. Na následné schůzce pak došlo k zformulování programu zamýšlené strany, ale k faktickému vydělení radikálně demokratického proudu z jednotné Národní strany tehdy ještě nedošlo. V srpnu ...

Felix Timmermans (14)

Leopold Maximiliaan Felix Timmermans je nejvíce překládaným spisovatelem z Flander. Narodil se v Belgii v Lier, jako 13. ze 14 dětí. Zemřel v Lier ve věku 60 let. Byl autodidakt, psal hry, historické romány, náboženská díla a poezii. Jeho nejznámějším románem je Pallieter . Timmermans také psal pod pseudonymem Polleke van Mher. V prvních letech 2. světové války Timmermans vydával Flemish nationalist Volk. Také se zúčastnil setkání Europäische Schriftsteller-Vereinigung , které bylo svoláno Josephem Goebbelsem. Kvůli tomu byl chybně pokládán za kolaboranta, což mu možná způsobilo zdravotní potíže a předčasnou smrt.

Eva Vančurová (14)

Eva Vančurová je bývalá československá hráčka basketbalu a psycholožka. Za reprezentační družstvo Československa, jehož trenérem byl Lubomír Dobrý, odehrála 22 zápasů v letech 1947 až 1952 a získala dvě medaile, bronzovou na Mistrovství Evropy 1950 v Budapešti a stříbrnou na Mistrovství Evropy 1952 v Moskvě. Na ME 1950 se 76 body byla nejlepší střelkyní národního týmu Československa. V československé basketbalové lize žen v basketbalovém družstvu žen Sparty Praha začala svou kariéru u trenéra JUDr. Miloslava Kříže. V osmi odehraných ligových sezónách získala 5 titulů mistra Československa, dvě druhá a jedno třetí místo., Po skončení basketbalové kariéry pracovala jako vědecká pracovnice katedry psychologie University Karlovy a Pedagogického ústavu Akademie věd a ze svého oboru napsala řadu knih .

Eva Semotanová (23)

Eva Semotanová je česká vysokoškolská pedagožka, historička zabývající se historickou geografií, dějinami kartografie a srovnávacími dějinami měst. V letech 1972–1977 vystudovala v oboru archivnictví - dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1984 nastoupila do Historického ústavu Akademie věd. Zde se nejprve věnovala jako vědecká pracovnice oddělení dějin středověku historické geografii, dějinám kartografie a srovnávacím dějinám měst. Od 1. června 2012 byla v Historické ústavu AV jmenována ředitelkou. Věnovala se zároveň přednáškám z historické geografie na Filozofické fakultě Univerzity Hradec Králové a stala se členkou řady vědeckých a vědecko- správných rad a komisí. Je členkou ediční rady Historického atlasu měst České republiky. V letech 2005–2010 pracovala na koncepci vědeckého Akademického atlasu českých dějin. Je autorkou řady knih. 8. listopadu 2004 jí byla udělena „Cena ministryně školství, mládeže a tělovýchovy za výzkum“ za projekt Historický atlas měst České republiky a 13. prosince 2007 jí byla udělena na Jagellonské univerzitě v Krakově „Cena Waclawa Felczaka a Henryka Wereszyckého“ za výstup grantového projektu GA ČR: Kladsko. Proměny středoevropského regionu.

Ervín Hrych (14)

Ervín Hrych byl český literární vědec, spisovatel literatury faktu, humorista a překladatel z angličtiny a francouzštiny. Ervín Hrych studoval v letech 1948–1953 obor literární věda – čeština na FF UK. V letech 1953–1957 působil jako literární kritik v redakci Mladé fronty, 1957–1967 pracoval v zahraničním oddělení Svazu československých spisovatelů a 1967–1969 v zahraničním odboru Ministerstva kultury a informací. V letech 1970–1989 byl zaměstnán jako korektor v tiskárně Mír v Praze a měl omezenu možnost publikovat. Roku 1990 byl tiskovým mluvčím Ministerstva kultury, 1990–1995 působil jako redaktor v Československém, respektive Českém rozhlasu. Mezi jeho nejznámější díla patří Krhútská kronika, humoristická kniha o fiktivním národě Krhútů. Při tvorbě této fiktivní mytologie Hrych vycházel z textů T. R. Fielda, z čehož pak vznikaly spory a obvinění Hrycha z plagiátorství.

Ennio Morricone (23)

Ennio Morricone byl italský skladatel, orchestrátor, dirigent a bývalý trumpetista, který psal hudbu v široké škále hudebních stylů. Morricone se narodil 10. listopadu 1928 v Římě a je považován za jednoho z nejplodnějších a nejvlivnějších filmových skladatelů své doby. Zkomponoval více než 400 hudebních skladeb pro film a televizi a přes 100 klasických děl. Jeho hudba k filmu Hodný, zlý a ošklivý je považována za jeden z nejvlivnějších soundtracků v historii a je ikonická díky použití pískání a výstřelů.

Ellen James (17)

Americká autorka romantických novel.

Donald E Westlake (11)

Donald Edwin Westlake byl plodný americký spisovatel, autor více než sta knih. Specializoval se na kriminální příběhy , méně často psal sci-fi. Byl třikrát oceněn cenou Edgar Award a roku 1993 získal titul Grand Master společnosti Mystery Writers of America – její nejvyšší ocenění. Westlake nastoupil na Harpur College v Binghamptonu, ovšem nevydržel tu příliš dlouho. Další dva roky strávil v USAF. Je ženatý s Abigail Westlake , autorkou naučné literatury. Manželé žijí v severní části státu New York. Vedle románů, které Westlake vydal pod vlastním jménem, vyšlo mnoho jeho knih i pod nejrůznějšími pseudonymy: John B. Allen, Curt Clark, Tucker Coe, Timothy J. Culver, Morgan J. Cunningham, Samuel Holt, Sheldon Lord , Allan Marshall, Richard Stark a Edwin West. Westlake je znám velkou důvtipností děje svých příběhů a překvapivými nápady. Jeho styl a především dialogy jsou velmi živé. Hlavní hrdinové bývají plastičtí, věrohodní a chytří. Westlakovou nejznámější postavou je tvrdý drsný zločinec Parker a jeho komický protějšek John Dortmunder, smolařský kriminální genius, jenž se na scéně objevil ve chvíli, kdy se Parker nacházel ve značně komické situaci v románu The Hot Rock. Většina Westlakových románů se odehrává v New Yorku. V příbězích s Dortmunderem bývá většinou detailně zobrazena jedna z čtvrtí tohoto města. Některé z Westlakových románů byly zfilmovány, vznikly tak např. snímky Point Blank z roku 1967 s Lee Marvinem, Ukradený diamant z roku 1972 s Robertem Redfordem, Odplata z roku 1999 s Melem Gibsonem a Co horšího se může stát? z roku 2001 s Martinem Lawrenceem. Westlake sám je autorem několika scénářů, nejznámějším z nich je scénář k filmu Švindlíři, což je Westlakova adaptace románu Jima Thompsona, za kterou byl Westlake nominován na ...

Collegium Musicum Pragense (9)

Collegium Musicum Pragense je renomovaný český komorní orchestr, který se specializuje na interpretaci klasické hudby, zejména z období baroka, klasicismu a raného romantismu. Soubor byl založen v 60. letech 20. století a rychle si získal uznání pro svou autentickou interpretaci a kvalitní výkony. Během své kariéry spolupracoval Collegium Musicum Pragense s mnoha významnými sólisty a dirigenty a přispěl tak k bohaté kulturní scéně Československa a později České republiky. Jejich repertoár zahrnuje širokou škálu hudebních skladeb, včetně děl známých autorů i méně známých českých mistrů, na které často upozorňují na mezinárodní scéně prostřednictvím svých nahrávek a koncertů. Díky své oddanosti hudební dokonalosti se soubor stal respektovaným jménem ve světě klasické komorní hudby.

Cobb Amelia (28)

Cindy Gerard (23)

Cindy Gerard je autorkou více než třiceti romancí, které se pravidelně setkávají s velkým čtenářským úspěchem. Žije na americkém středozápadě a kromě psaní se dlouhá léta věnuje kariéře školitelky ve středisto pro mezilidské vztahy. V emocích, které prýší ze stránek jejích knich se zřetelně odráží její znalost lidského nitra. Síla autorčina sdělení spočívá v této hluboké zkušenosti a v široké škále prostředků, které při psaní používá - od vášniných a něžných milostných scén až po humor.

Cilla Börjlind (12)

Švédská scenáristka a spisovatelka. Autorka kriminálních románů.

Christopher Chant (17)

Autor encyklopedických prací z historie a technické historie.

Chiara Piroddiová, (17)

Carlos Busquets (20)

Španělský ilustrátor dětské literatury.

Břetislav Ditrych (18)

Břetislav Ditrych je český spisovatel, básník, autor literatury faktu a publicista. Narodil se v Polabí. Zde, v městečku Cerhenice, strávil i dětství a mládí a vrací se sem ve svém literárním díle, například v povídkovém souboru Stínové postavy . Ve čtrnácti letech odešel na střední průmyslovou školu do Prahy, která se mu stala novým domovem. Studoval na Vysoké škole ekonomické a větší část života pracoval v projektovém ústavu. V této době zároveň působil jako externí spolupracovník zejména Mladé fronty a Mladého světa, kam přispíval rozhovory a reportážemi, ale rovněž Československé televize, pro kterou psal scénáře dokumentárních filmů. V 90. letech se stal konzultantem pro francouzské společnosti investující v České republice. Francie, její kultura a jazyk jsou Ditrychovou celoživotní láskou. Po odchodu do penze se věnuje usilovněji autorské činnosti především na poli literatury faktu a prózy, ale vydává i první básnické sbírky. Kromě toho pravidelně přispívá do časopisů jako Host, Reflex, Xantypa nebo revue Přísně tajné. Na jaře 2015 se zúčastnil literárního pobytu v Krakově, který podpořil Mezinárodní visegrádský fond. Soubor sedmi básní, které vznikly během tohoto pobytu, byl přeložen do polštiny. Nejrozsáhlejší část jeho díla sestává z literatury faktu. Dominantním tématem jsou počátky letectví. Poprvé se jim věnuje v Báječných mužích na létajících strojích , jež následují Báječné ženy na létajících strojích , životopis patrně nejslavnějšího českého letce První a sám: Neobyčejný život a zbytečná smrt aviatika Jana Kašpara a příběhy snílků a dobrodruhů z dob ještě ranějších v knize Jak létají sny . Do oblak bere čtenáře i v Světě pod barevnými křídly , kde zaznamenává dobrodružné cesty pilota ultralehkých letounů Jiřího Zítky, v knize Sláva balonům! pojednávající o počátcích balonového létání v Čechách, a naposledy v Proti Rudému baronovi o Manfredu von Richthofenovi i těch, se k...

Bohuslav Šnajder (10)

1969-1970 roční cesta kolem světa od roku 1970 vystřídal řadu povolání, např. dělník, novinář, námořník, překladatel, spisovatel, čerpač, podnikatel, scénárista, včetně pobytu v Africe , a jihovýchodní Asii, stipendií na USIA a Smithsonian ve Washingtonu a Guggenheimovy nadace v New Yorku v letech 1986-1987, od r. 1992 práce pro TV jako scénárista a později jako spoluproducent Spolupráce s denním tiskem, odborné články z oboru historie a sociální psychologie, s rozhlasem a televizí – v roce 1992 autorský dokument Sarajevo 1992, v roce 1994 dokumentární film o první světové válce a tři dokumenty – společně s J.Krausovou – Rusko v mlze a v roce 1995 tři dokumenty o vztazích Čechů a Němců, pod názvem Stýkání a potýkání, dále seriály Peníze, Amsterdam východu, Neznámé Slovensko a V českém zájmu ad.

Blanka Matasová (21)

Učitelka fyziky a matematiky.

Bianca Iosivoni (11)

Německá spisovatelka románů pro mládež, redaktorka a spolupracovnice online magazínu Schreibwahnsinn.

Bengt Danielsson (13)

Etnograf, cestovatel, spisovatel a vědec. Byl jedním ze šesti účastníků Heyrdahlovy výpravy plující na voru Kon-Tiki přes Pacifik. V Polynésii žil léta a stále se tam vracel. Procestoval téměř celou Oceánii a Austrálii. Dostal se i na "zapomenuté ostrovy" - Markézy, a se svou ženou Marií-Thérèse , Francouzkou, kterou si vzal v Limě a s níž se usadil nejprve na atolu Raroia, kde Kon-Tiki přistál, a pak na Tahiti, tam strávil více než rok. Manželé dostali v roce 1991 "alternativní Nobelovu cenu" Right Livelihood Award za svou práci v kampani proti francouzským jaderným pokusům v Polynésii.

Barrington Barber (17)

Americký malíř, pedagog výtvarné výchovy, autor příruček pro výtvarníky.

Arkady Fiedler (12)

Arkady Fiedler byl polský spisovatel, novinář, zoolog a cestovatel. Arkady Fiedler vystudoval reálné gymnázium v Poznani a pak studoval filosofii a přírodní vědy na Jagellonské univerzitě v Krakově. Studium bylo přerušeno vypuknutím světové války. Byl povolán do německé armády a bojoval v oblastech Velkopolska. V letech 1918–1919 se podílel na Velkopolském povstání, díky kterému bylo Velkopolsko připojeno k nově vzniklé Polské republice. Stal se nadporučíkem četnictva a byl jmenován vedoucím organizačního oddělení Národního policejního ředitelství. Po skončení války pokračoval ve studiu na univerzitě v Poznani a v letech 1922–1923 vystudoval Akademii grafických umění v Lipsku. Od roku 1927 procestoval jako zoolog řadu zemí, kde sbíral exponáty pro polská muzea a poznával tamější život a kulturu. O svých cestách pak psal cestopisy a reportáže oblíbené zejména mezi mládeží, protože v nich spojoval poznatky s dobrodružným syžetem. Za druhé světové války byl důstojníkem polských ozbrojených sil ve Francii a Anglii. Roku 1946 se vrátil zpět do Polska a usadil se v Puszczykówu u Poznaně, kde v roce 1974 založil ve svém domě muzeum věnované jeho literární činnosti. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. Seznamuje v nich čtenáře se zážitky ze svých cest , se zajímavou přírodou, neznámými domorodými kmeny i zaniklými civilizacemi. Za své dílo obdržel mimo jiné roku 1974 Cenu předsedy vlády za tvorbu pro děti a mládež, roku 1978 Státní cenu 1. stupně za celoživotní dílo a roku 1979 Řád budovatelů lidového Polska.

Antonín Rezek (16)

Antonín Rezek byl český historik, který se specializoval především na dějiny raného novověku a dějiny náboženských hnutí. V letech 1900–1903 působil též jako ministr rakouské vlády pro české záležitosti, v letech 1905–1906 jako poslanec Sněmu království Českého. Antonín Rezek se narodil 13. ledna 1853 v Jindřichově Hradci. Byl třetím dítětem vyučeného hodináře a uznávané kapacity ve svém oboru Martina Rezka a Kateřiny rozené Vacíkové. Roku 1859 nastoupil malý Antonín do místní školy a roku 1863 na gymnázium, kde byla jako vyučovací jazyk vedle němčiny povolena nedlouho předtím i čeština. Na gymnáziu studoval s půlletým přerušením studia, když se nepohodl se svým profesorem, do roku 1872. Již za svých gymnaziálních studií navázal kontakty s jindřichohradeckými zámeckými archiváři a pomáhal jim v opisování listin černínského archivu. Roku 1872 složil úspěšně maturitní zkoušku. Na doporučení archiváře Františka Tischera se Antonín Rezek vydal studovat na Karlo-Ferdinandovu univerzitu do Prahy. Jindřichohradecký archivář Tischer zasáhl podstatně do života Antonína Rezka ještě jednou, když mu zajistil možnost působit po boku historika a archiváře Josefa Emlera, kterému Rezek pomáhal s opisováním listin do Emlerových Regest. Tím byl Antonín Rezek zbaven finančních problémů a bylo mu umožněno nabýt zkušenosti při práci s uznávaným historikem. Na univerzitě se Rezek zapojil do činnosti studentského Historického klubu, v němž se zasazoval o založení studentského historického časopisu – ale bezvýsledně. V době Rezkových studií působili na univerzitě Otto Hirschfeld, Josef Emler, Antonín Gindely a Václav Vladivoj Tomek, s nímž Rezek později navázal velmi blízký vztah. V roce 1873 krátce působil jako redaktor Národních listů, a roku 1875 nastoupil do Musea království Českého na pozici asistenta – sice bez nároku na plat, ale s vyhlídkou, že mu bude časem za jeho důkladnou práci v muzejním arch...

Antonín Jedlička (11)

Antonín Jedlička vystupující také pod uměleckým pseudonymem Strýček Jedlička byl český herec, bavič, recesista, komik a humorista, imitátor a zvláštní dětský herecký idol. Narodil se jako nejstarší ze šesti dětí, jeho první dětská role byl Skokánek v Lišce Bystroušce v Národním divadle. Později následovaly dětské role ve Vinohradském divadle. Jako "strýček" začal v roce 1948 s divadélkem strýčka Jedličky. Jednalo se o hravého a tvořivého člověka, který uměl nejen zpívat, ale také napodobovat tisíce různých zvuků pocházejících jak z přírody, tak i mimo ni. Mnozí lidé ani netuší, že právě Antonín Jedlička natočil snad tisíce různých zvuků, pazvuků a ruchů v mnoha českých filmech a rozhlasových pořadech – jeden příklad za všechny ostatní: hrozné mlaskání legendární masožravé byliny Adély ve filmu Adéla ještě nevečeřela je právě hlas Antonína Jedličky. V roce 1984 byl jmenován zasloužilým umělcem, byl nositelem Řádu dětského úsměvu a laureátem Haškovy Lipnice. Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově.

Antonín Dvořák (7)

Narozen 9. 6. 1929 v Křenovicích u Kojetína, zemřel 11. 2. 2005 v Olomouci. Zahradnický odborník, ovocnář.

Annemarie Selinko (6)

Annemarie Selinko byla rakouská spisovatelka, autorka řady knih, které se v německojazyčném prostoru staly bestsellery. Narodila se ve Vídni, ale poté dlouho žila v Německu. V roce 1939 uprchla před nacisty do Dánska, spolu se svým dánským manželem, ale v roce 1943 museli oba uprchnout znovu a usadili se pak ve Švédsku. Později žila v Paříži, Londýně, aby se nakonec vrátila do Kodaně, kde dožila. Její sestru Liselotte nacisté zavraždili, Annemarie jí pak dedikovala svůj poslední román Désirée , který se stal jejím zdaleka nejslavnějším. Pojednává o skutečné události – lásce a krátkodobém zasnoubení Désirée Clary a francouzského císaře Napoleona Bonaparta. Kniha byla přeložena do 25 jazyků a prodalo se jí přes milion výtisků. V roce 1954 podle ní byl natočen stejnojmenný hollywoodský film s Marlonem Brandem a Jean Simmonsovou v hlavních rolích. V anketě České televize Kniha mého srdce, která v roce 2009 hledala nejoblíbenější knižní dílo českých čtenářů, se román Desirée umístil na 85. místě. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Annemarie Selinko na anglické Wikipedii.

Anne Frank (17)

Anne Franková byla v Německu narozená autorka. Jako dívka z německé židovské rodiny ukrývající se před nacisty v zadním traktu jednoho domu v Amsterdamu za druhé světové války si psala deník, ten ji po smrti proslavil. Její rodina uprchla do Amsterdamu před nacismem. Když bylo Nizozemsko okupováno Německem, ocitla se opět v nebezpečí. Protože se zvyšovalo pronásledování a persekuce Židů, celá rodina se v červenci 1942 ukryla v tajných místnostech kancelářské budovy Otto Franka. Po dvou letech skrývání byla skupina prozrazena a deportována do koncentračních táborů. Anna zemřela na tyfus v táboře Bergen-Belsen. Její otec Otto jediný z rodiny přežil, vrátil se do Amsterdamu a našel její deník. Tento unikátní záznam se rozhodl vydat. V češtině kniha získala jméno Deník Anne Frankové, některá vydání vyšla pod názvem Deník Anny Frankové nebo Deník. Roku 2019 vyšla v novém překladu s původním názvem Zadní dům. Deník Anne Franková dostala ke svým třináctým narozeninám a zachycuje události jejího života od 12. června 1942 až do posledního záznamu z 1. srpna 1944. Z původní nizozemštiny byl přeložen do mnoha jazyků a stal se jednou z nejčtenějších knih po celém světě. Ke třináctým narozeninám 12. června 1942 dostala Anne malý zápisník, který ukázala otci několik dní před tím ve výloze obchodu. Ačkoliv to byla kniha na podpisy a autogramy s červeno-bílou čtverečkovanou vazbou a malým zámečkem na obálce, Anne se rozhodla, že ji použije jako deník. Začala popisovat sebe, svou rodinu a přátele, školu a místa, která by ráda navštívila. Tyto rané zápisy ukazují, že v mnoha ohledech byl její život podobný životu každé dívky jejího věku, ale zmiňují také změny, které přišly po německé okupaci. Některé narážky se zdají náhodné a nedůrazné. Přesto se Anne někdy zmiňuje o detailech útisku, který neustále vzrůstal. Například psala o...

Anna Jánská (19)

Angličtinářka, podílela se na učebnici "moderní učebnici angličtiny".

Alexandra Niklíčková (20)

Narozena 2. 9. 1978 v Klatovech. Překladatelka z angličtiny. Hudebnice, písničkářka, harmonikářka a textařka.

Alexandra David-Neel (8)

Alexandra David-Néelová, rozená Louise Eugénie Alexandrine Marie Davidová, byla belgicko-francouzská cestovatelka, průzkumnice, spiritualistka, buddhistka a spisovatelka. Ve známost vešla především díky své návštěvě tibetské Lhasy v roce 1924, kdy byl cizincům vstup do města zakázán. David-Néelová napsala přes třicet knih o východních náboženstvích, filosofii i o svých cestách. Měla vliv na beatnické spisovatele jako Jack Kerouac a Allen Ginsberg či filosofa Alana Wattse. Její knihu o Tibetu čte také Karel Kopfrkingl v románu a filmu Spalovač mrtvol. Narodila se v Paříži, v šesti letech se její rodina přestěhovala do Elsene v Belgii. Již v mládí se seznámila s učením Heleny Petrovny Blavatské a Teosofické společnosti. V Paříži studovala filosofii a důkladněji se začala zajímat o buddhismus. V letech 1890 a 1891 cestovala do Indie. V Tunisu se setkala s inženýrem Philippem Francoisem Néelem, za kterého se v roce 1904 provdala. Manžel financoval všechny její další cesty a stal se jejím manažerem a literárním agentem. I když spolu nežili, nikdy se nerozvedli. P. F. Néel zemřel v roce 1941. V roce 1911 David-Néelová podruhé cestovala do Indie, aby tam dále prohlubovala své znalosti o buddhismu. V této době se dvakrát setkala s 13. dalajlámou Thubtänem Gjamcchem. V letech 1914–1916 žila v jedné ze sikkimských jeskyní nedaleko tibetských hranic a společně s mladým mnichem lamou Jongdänem se věnovala studiu. Jongdän se později stal jejím adoptivním synem. V roce 1916 se vydala do Tibetu. V Žikace se v srpnu 1916 setkala s tehdejším pančhenlámou. Když se chtěla vrátit do Evropy, zrovna probíhala první světová válka, rozhodla se proto vydat do Japonska. V Japonsku se setkala s Ekaiem Kawagučim, který v roce 1901 navštívil Lhasu v převlečení za čínského lékaře. To inspirovalo A. David-Néelovou, která se rozhodla zkusit navštívit Lhasu. Na tuto cestu, která trvala tři roky, se připravovala dvouletým pobytem v jeskyní...

Alan MacDonald (19)

Britský žurnalista a publicista.

Alan Grant (19)

Alan Grant je fiktivní postava románu a série filmů Jurský park. Jde o paleontologa z Montany , specializovaného na teropodní dinosaury. Grant v době děje filmu má asi 40 let a je pověstný svou mrzutostí a špatným vztahem k dětem jakéhokoliv věku. Vydá se spolu s kolegyní , paleobotaničkou Ellie Sattlerovou na pozvání milionáře Johna Hammonda prozkoumat a odborně posoudit novou úžasnou atrakci - Jurský park, plný genetickým inženýrstvím naklonovaných dinosaurů. Hammond potřebuje dobrozdání experta na dinosaury a tak je přizván i Grant, kterému předtím milionář dlouhodobě sponzoroval vykopávky. Výprava se tedy vydá na kostarický ostrov Isla Nublar, kde je park umístěn. Dinosauři se však dostanou mimo kontrolu a mnoho lidí zemře. Grant tento nebezpečný „výlet“ přežije a je mu dopřáno stát se hlavní postavou i ve třetím díle série . Granta v obou případech ztvárnil novozélandský herec Sam Neill. Knižní předloha paleontologa se od filmové podoby lišila jen v několika drobnostech. Grant je v knize popisován s plnovousem, oproti hladce oholenému Samu Neillovi, a jeho vztah k dětem je oproti filmovému postoji opačný. V druhé knize je pouze zmiňován a z pera Michaela Crichtona žádná další knižní pokračování nejsou, třetí film již nevychází z knižní předlohy.

Zuzana Peterová (20)

Narozena 25. 10. 1950 v Praze. PhDr., žurnalistka, psychoterapeutka, spisovatelka, autorka knihy Vzpomínky na O. Pavla, rozhovory s V. Fischlem.

Zoja Turková (18)

Narozena 30. 5. 1954. Novinářka a editorka, autorka detektivních povídek.

Zenon Kosidowski (8)

Polský spisovatel a publicista. Vyšel z expresionismu , od 50. let psal literaturu faktu . -- Zenon Kosidowski byl polský spisovatel, esejista a básník, který se narodil 22. června 1898 v polském městě Inowroclaw. Vystudoval literaturu na Univerzitě v Poznani, poté působil jako editor časopisu expresionistů "Lázně". V letech 1928 až 1939 byl editor a ředitel rozhlasové stanice Polského rozhlasu v Poznani. Od roku 1939-1951 žil v USA. Ve svých knihách Biblické příběhy a Příběhy z evangelistů zpochybnil správnost skutků biblických postav včetně historicity Ježíše. Je autorem populárních sbírek esejů o historii starověkých civilizací a kultur. Zemřel 14. září 1978 a je pochován na vojenském hřbitově ve Varšavě.

Zdenko Feyfar (12)

Zdenko Feyfar, křtěný Zdenko Jaroslav Mořic byl český fotograf. Narodil se v rodině lékaře a amatérského fotografa MUDr. Jaroslava Feyfara v Jilemnici v Podkrkonoší. Po absolvování jilemnického gymnázia v roce 1933 odešel studovat na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 pracoval krátce jako úředník v bance. V letech 1940–1943 vystudoval obor fotografie na Státní grafické škole v Praze, kam jej přivedl a kde ho učil Jaromír Funke. K jeho profesorům patřil také Josef Ehm a Rudolf Skopec. Po ukončení studia pracoval do konce války jako filmový fotograf v barrandovských ateliérech. V roce 1945 se vrátil na Státní grafickou školu jako profesor. Vyučoval tam do roku 1951. V roce 1949 se stal členem Spolku výtvarných umělců Mánes, v 1950 členem Svazu československých výtvarných umělců a roku 1958 členem skupiny průmyslových výtvarníků Umělecké besedy. Hlavními motivy fotografií Zdenko Feyfara jsou Krkonoše a Praha. Fotografie Prahy někdy zhotovoval v neobvyklém úzkém formátu na výšku v protikladu k horizontálně komponovaným krajinám. Feyfarovy Kachničky u Mánesa přiměly Ludvíka Součka v roce 1956 k napsání dlouhého článku do Československé fotografie a staly se ve své době symbolem přerodu české fotografie. Zdenko Feyfar fotografoval rovněž portréty, květiny, Šumavu, krajinu východních a středních Čech a na zahraničních cestách . Fotografie Zdenko Feyfara jsou zastoupeny ve sbírkách Muzea hlavního města Prahy, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravské galerie v Brně, sbírce Svazu českých fotografů a Krkonošském muzeu v Jilemnici.

Zdeněk Rosenbaum (14)

Zdeněk Rosenbaum je český novinář, redaktor a spisovatel, mj. žánru science fiction. Publikoval i poezii. V žánru science fiction je pro něj typický vážný náhled na smysl další existence lidstva. Prvky sci-fi slouží často jako alegorie .

Zdeněk Mézl (12)

Zdeněk Mézl byl český grafik a ilustrátor, používající osobitý styl dřevorytu, podle kterého jsou jeho díla na pohled rozpoznatelná. V letech 1949-1953 studoval u profesora Vodrážky na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Praze, následně v letech 1953-1956 u profesora Vladimíra Pukla na pražské akademii výtvarných umění. Studium přerušil na jeden rok kvůli studijnímu pobytu na sofijské Akademii v Bulharsku. Po návratu do Prahy dokončil studium u profesora Pukla v roce 1960. Již na Akademii se Zdeněk Mézl pouštěl do prvních ilustračních pokusů v technice dřevorytu, která jej pak provázela celý život. Zdeněk Mézl dal dřevorytu nový význam. Dokonale ovládl materiál i techniku a ve svých grafických listech a ilustracích uplatňuje smysl pro jasnou a přehlednou siluetu vyplněnou řadou jemných detailů, smysl pro jednoduché, lapidární vyjádření děje a úsměvný pohled na svět, někdy laskavý, jindy ironický. Mézl sám sebe označuje za kritického realistu - je mu blízký Hierynomus Bosch a Francisco de Goya. Volné tvorbě se věnuje po obdobích vyplněných bohatou činností ilustrátorkou. Jako ilustrátor se po svém postupně vypořádal jak s antickými bájemi, tak s Jaroslavem Haškem, Ezopovými bajkami či Danteho Peklem. Vybírá si autory, kteří mu umožňují ztvárnit ironizující nadsázku. Během své kariéry ilustroval více než 100 knih, vytvořil 3 poštovní známky a řadu svébytných grafických listů, obrazů a plastik. Celkem za svůj život vyryl 170 000 centimetrů čtverečních zimostrázových a hruškových desek. Samostatně vystavoval v Čechách, Belgii, Itálii, Holandsku, Německu, Japonsku, v Jihoafrické republice. V roce 2002 byl ve Velké Británii prohlášen za jednoho z nejlepších světových dřevorytců 20. století. Zemřel ve věku 81 let v jedné z pražských nemocnic.

Zdeněk Kukal (16)

Zdeněk Kukal je český oceánolog, geolog a oceánograf, autor řady vědeckých prací z oboru oceánologie a geologie a řady prací populárně naučných. V roce 1955 vystudoval geologii na Univerzitě Karlově v Praze. Pracoval v Ústředním ústavu geologickém . V roce 1990 byl jmenován docentem a zároveň získal titul doktora věd. V letech 1992 až 1997 byl ředitelem České geologické služby, ve stejné době i později zasedal v Radě vlády České republiky pro výzkum a vývoj. V geologických vědách se zabýval usazenými horninami. Jako zaměstnanec geologického ústavu působil téměř 10 let v zahraničí, hlavně v zemích jihozápadní Asie, kde byl profesorem na univerzitách v Bagdádu a Kuvajtu a také hlavním geologem ve státní geologické službě Iráku. Na výzkumných lodích plul Atlantským oceánem, Perským zálivem i Černým mořem. Jeho kniha o oceánech je důležitou učebnicí oceánografie. Ve své populárně vědecké knize Záhada bermudského trojúhelníku, fantazie a skutečnost na základě prací jiných autorů vyvrací legendy o údajně záhadných zmizeních v Bermudském trojúhelníku. Otec geografa Zdeňka Kukala mladšího.

William Golding (14)

William Gerald Golding byl anglický spisovatel, básník, esejista a dramatik, oceněný Nobelovou cenou . Golding se narodil v St. Columb Minor, vesnici poblíž Newquay v Cornwallu. Začal psát již ve svých sedmi letech. O jeho cornwallském původu se zřídkakdy mluví, nicméně jako mladík se učil kornsky. Jeho otec byl místním učitelem a intelektuálem s radikálním politickým přesvědčením a silnou vírou ve vědu. S rodinou se přestěhovali do Marlborough, kde navštěvoval gymnázium. Později na Oxfordské univerzitě studoval přírodní vědy a angličtinu. Jeho první kniha, sbírka básní, spatřila světlo světa rok předtím, než získal bakalářský titul za umění. V roce 1939 se oženil s Ann Brookfieldovou, analytickou chemičkou. V Salisbury se stal učitelem angličtiny a filosofie na Bishop Wordsworth's School. Během druhé světové války sloužil u královského loďstva, a pomohl tak k potopení německé nejmocnější bitevní lodě Bismarck. Účastnil se vylodění v Normandii a na konci války se mohl vrátit k psaní a vyučování. V roce 1961 mu jeho úspěšné knihy dovolily opustit učitelský post a strávit rok psaním na Hollins College ve Virginii. Později se stal spisovatelem z povolání. Stejně jako James Lovelock žil ve Wiltshiru a když Lovelock vysvětloval svoji teorii, Golding navrhl nazývat ji Gaia podle řecké bohyně země. Goldingova alegorická beletrie často používá narážek na klasickou literaturu, mytologii a křesťanskou symboliku. Ačkoli žádné konkrétní vlákno nespojuje jeho romány a jeho technika se mění, Golding se principiálně vypořádává se zlem, čímž vzniká druh temného optimismu. Goldingův první román Pán much představuje jedno z opakujících se témat v jeho románech – konflikt mezi lidským přirozeným barbarstvím a civilizujícím vlivem rozumu. Dědicové zasahuje do prehistorického období a rozvíjí tezi o evolučních předcích lidstva, vítězících nad jemnější rasou jak n...