Všichni Autoři a témata

Lucie Šavlíková (22)

Narozena 1970. Autorka literatury pro děti, překladatelka z angličtiny a francouzštiny.

Leoš Šimánek (23)

Leoš Šimánek je český cestovatel a spisovatel. Narodil se v Chocni a po dokončení studia stavebního inženýrství krátce pracoval v oboru, ale brzy odešel do Německa. Přes hranice se dostal díky okopírovanému razítku. Zde získal státní občanství, stejně jako v Kanadě, kde později také žil. Zpět do Československa se vrátil až v roce 1990. Zpočátku své expedice podnikal sám, později se svou manželkou a dětmi. O svých cestách napsal řadu knih, například o cestování v Austrálii, Rusku, Aljašce, Novém Zélandu a nejčastěji Kanadě. Rovněž je autorem dobrodružného románu V zajetí polární zimy. Dále také dělal turné po Česku se svými diashow. Rovněž se věnoval horolezectví, provedl například prvovýstup na třítisícovku Mount Queen Bess. Se svými dvěma přáteli rovněž provedl prvovýstup na tehdy bezejmennou dvoutisícovku, kterou pojmenovali jako Friendship Mountain.

Leonard S Goldberg (19)

Leonard S. Goldberg je lékař, profesor medicíny a mezinárodně úspěšný autor série lékařských thrillerů s Joannou Blalock. Jeho romány, vyzdvihované kritiky i jeho kolegy spisovateli, byly přeloženy do desítek jazyků a prodalo se jich více než milion kopií po celém světě. Leonard Goldberg pracuje jako lékař-konzultant a je spjat s UCLA Medical Center, kde zastává funkci jako klinický profesor medicíny. Je velice žádaným znalcem při soudních pří ohledně zanedbání lékařské péče, jeho specializací je interní lékařství, hematologie a revmatologie. Publikoval více než sto vědeckých studií. Jeho spisovatelská kariéra začala se zájmem o onemocnění krve. Zatímco se podílel na výzkumném projektu na UCLA, setkal se s nejneobvyklejší krevní skupinou. Červené krvinky pacienta byly O-Rh nula, což znamená, že mají úplný nedostatek faktorů A, B a Rh a mohly by být podávány prakticky každému bez obav z transfúzní reakce. V podstatě, pacient byl příslovečný \"univerzální\" dárce krve. Toto zjištění vyvolalo představu o příběhu, ve kterém se jedinec narodil bez typu tkáně, což z jeho orgánů dělalo univerzálního dárce bez obav z odmítnutí transplantovaného orgánu. Jeho první román, Transplantát, se točí kolem mladé ženy, u která bylo zjištěno, že je univerzální dárce orgánů a pronásleduje ji bohatý, mocný muž, zoufale potřebující novou ledvinu. Kniha se rychle dočkala několika dotisků. Goldberg se s ohledem na skvělé přijetí knihy vrhl na psaní dalších knih se stejnou hlavní postavu.

Leanne Banks (26)

Leanne Banks se narodila 14.května 1959 v Roanoke, Virginia, USA. Získala bakalářský titul z psychologie, o kterém prohlašuje, že je schopna jej použít jen na fiktivní osoby. Je nositelkou několika cen v oblasti americké romantické literatury. Žije ve Virginii se svou rodinou, má ráda hudbu, čokoládu, citáty a nová dobrodružství.

Kateřina Štrpková (20)

Mgr., spoluautorka učebnic literatury pro střední školy.

Karl Wagner (19)

Jana Divišová se narodila v Domažlicích v roce 1974, v 18 letech odešla z domova a bydlela v hotelích, redakcích, kde byla zaměstnána, pronajatých bytech, u přátel i na ulici. Vystřídala desítky zaměstnání, z nichž asi nejzajímavější jsou sanitářka na 2. chirurgické klinice na Karlově náměstí, politická poradkyně ČSNS a technická podpora internetového providera. Dále byla vedoucí vydání, redaktorkou, grafičkou a korektorkou. Po celou tu dobu však hlavně řemeslně psala pod různými pseudonymy pro velké množství nakladatelů knihy na zakázku, přičemž svou první knihu vydal již v 21 letech. Dnes se tituly, které napsala, dají spočítat jen velmi těžko, a žánrově spadají od literatury faktu po Murphyho zákony a knižní zpracování televizních seriálů. Příjmení Divišová používá na památku své zesnulé babičky a hodlá si je natrvalo osvojit. Tímto jménem, které přijímá za své nejvlastnější, podepisuje pouze knihy, které považuje za důležité.

Karel Vladimír Burian (20)

Karel Vladimír Burian byl český spisovatel, hudební skladatel a sbormistr. Vystudoval v Praze gymnázium a současně studoval soukromě skladbu u hudebního skladatele Rudolfa Karla. V roce 1945 začal učit na základní škole v Říčanech. V Říčanech pak zůstal až do konce svého života. Založil a vedl stotřicetičlenný žákovský pěvecký sbor. Později učil na gymnáziu a na rodinné škole, ale hlavně se věnoval popularizaci hudby a spisovatelské činnosti. Za jeho činnost mu byla v Cambridgi udělena medaile For distingued services to Music . Literární činnost Burianova je těsně svázána s jeho prací na popularizaci vážné hudby: Kromě literatury o hudbě je rovněž autorem detektivek, které byly publikovány v různých časopisech : Dosud nebyla vydána encyklopedie Svět baletu, román o malířství a hudbě z období benátské renesance a čtyři dobrodružné romány. Dále drobné klavírní skladby, písně, sbory a scénická hudba k divadelním inscenacím říčanského divadelního spolku Tyl.

Karel Teissig (8)

Karel Teissig byl český akademický malíř, ilustrátor, grafik, typograf a kurátor výstav. Karel Teissig nejprve studoval v letech 1943–1945 na Malířské škole Spolku výtvarných umělců Mánes a pak na Akademiie výtvarných umění v Praze u profesora Vratislava Nechleby, kterou absolvoval roku 1950. Své vzdělání pak dokončil jako stipendista na Královské akademii v Bruselu roku 1951. V tvorbě prošel několika vývojovými etapami od rané expresivní barevnosti až po černobílý rukopis, důraz na detail a zapojení koláže. Věnoval se zejména knižním ilustracím a plakátové tvorbě. V letech 1959–1989 vytvořil dvaaosmdesát filmových plakátů, dvacet divadelních a byl jedním z propagátorů koláže v plakátovém umění. Za plakát Burziáni obdržel roku 1963 mezinárodní cenu Toulose Lautreca. V malbě se věnoval zejména zátiším, portrétům a figurální tvorbě, a je také autorem knih o kresbě a kresebných technikách. Při tvorbě ilustrací používal především perokresbu, škrábanou techniku v nitrolaku, domalovávanou koláž, pastel, kvaš nebo monotyp.

Karel Teige (18)

Karel Teige byl český levicově orientovaný kritik a teoretik umění, výtvarný umělec, publicista a překladatel z francouzštiny. Jako teoretik a vůdčí osobnost československé meziválečné avantgardy zasáhl do téměř všech uměleckých odvětví – od architektury, přes výtvarné umění, divadlo, film, fotografii, typografii až k literatuře. Podílel se na vzniku a formování poetismu a ovlivnil také české přijetí surrealismu. Narodil se do rodiny historika a hlavního archiváře města Prahy dr. Josefa Teigeho . Obecnou školu nenavštěvoval, absolvoval ji soukromě v letech 1907–1911, stejně jako jeho o tři roky mladší sestra Hana. Velkou část svého dětství prožil v rodinné vile v Neveklově, kam se vracel i o prázdninách. Od roku 1911 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, mezi jeho spolužáky zde mimo jiné patřili Vladislav Vančura, Adolf Hoffmeister a Alois Wachsman. Po maturitě , začal studovat dějiny umění na filozofické fakultě Karlovy univerzity, kde navštěvoval mimo jiné také přednášky profesorů Karla Chytila, Františka Drtiny, F. X. Šaldy a Vojtěcha Birnbauma. Studium ukončil roku 1923, po válce se pokusil získat doktorát, nicméně nedostavil se ke složení malé rigorózní zkoušky. V roce 1920 byl spoluzakladatelem a stal se vůdčí osobností Devětsilu, v němž se věnoval umělecké teorii a propagoval proletářské umění. Situace v Devětsilu se však brzy změnila a Teige se podílel na vzniku poetismu, pro nějž psal v Devětsilu manifesty. V letech 1927–1930 redigoval ReD , dále působil jako výtvarný referent Času , Ruchu , Práva lidu , Kmene , Lidových novin , Června a Československých novin . Stál také u zrodu Osvobozeného divadla. V letech 1929–1930 přednášel jako hostující docent sociologie architektury a estetiky na uměleckoprůmyslové škole Bauhaus v Dessau. Ve stejné době se podílel na založ...

Karel Bartuška (19)

Karel Bartuška byl pedagog fyziky a autor učebnic. Karel Bartuška absolvoval v roce 1955 Matematicko-fyzikální fakultu a posléze nastoupil jako učitel na střední školu, ze které se později stalo Gymnázium Nad Štolou v Praze 7, kde zůstal učit celý svůj profesní život. Na této škole byl 40 let předsedou předmětové komise pro fyziku a správcem fyzikálních sbírek. Je autorem řady odborných knih, publikoval odborné články v časopisech, byl členem redakční rady časopisu Matematika a fyzika ve škole a časopisu Věda, technika a my, pracoval na MŠMT jako člen poradního sboru pro gymnázia a člen dvou odborných komisí, byl předsedou komise pro vytvoření osnov fyziky. Dále byl členem Ústředního výboru Jednoty českých matematiků a fyziků, kde 6 let vykonával funkci místopředsedy. Profesor Bartuška odešel v roce 1996 do důchodu, přičemž na škole dále působil. Zemřel v roce 2008. Je autorem nebo spoluautorem řady odborných knih včetně učebnic fyziky. Jeho učebnice tvoří základ současné středoškolské fyzikální literatury. Jeho bibliografie v katalogu Národní knihovny zabírá několik stránek.

Jozef Banas (20)

Ing. Jozef Banáš je slovenský prozaik, dramatik, diplomat a politik. Podle podkladů slovenského Ústavu pamäti národa byl agentem StB v letech 1974–1989 pod krycím jménem „Lotos“. Banáš tvrdí, že žádnou spolupráci nepodepsal a jeho podpis ve svazcích StB je zfalšovaný. Přes tříleté úsilí o vydání údajného podpisu na písmoznalecké zkoumání, Ústav paměti národa toto odmítl. Banáš proto podal v listopadu 2005 trestní oznámení Generální prokuratuře SK na neznámého pachatele za falšování úřední listiny. Jozef Banáš je ženatý a má dvě dcery, jednou z nich je moderátorka Adela Vinczeová. Kromě literární tvorby se věnuje i politické publicistice a esejistice. Jeho eseje a úvahy o politice vycházejí i v zahraničních médiích. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jozef Banáš na slovenské Wikipedii.

Josef Švejcar (15)

Josef Švejcar byl český pediatr. V roce 1915 zahájil v Praze studium medicíny, dokončil ho však v roce 1921 v Bratislavě, jelikož se zde účastnil osvobození Slovenska čs. armádou. Začal působit jako asistent na dětské klinice UK v Bratislavě jako žák Jiřího Brdlíka. V roce 1931 přešel na dětskou kliniku do Prahy. V letech 1945–1966 byl již jako řádný profesor přednostou I. dětské kliniky, poté se stal vedoucím pediatrické katedry Ústavu pro doškolování lékařů a farmaceutů v Praze. Roku 1992 získal čestný doktorát lékařských věd Univerzity Karlovy. V roce 1997 obdržel Medaili Za zásluhy I. stupně. Je pohřben na roztockém hřbitově. Na jeho počest byla po něm pojmenovaná 30. června 2011 škola v Plzni, která nesla název Střední odborná škola profesora Švejcara a nabízela humanitní studijní obory. Dne 1. července 2011 byla sloučena se Střední průmyslovou školou strojnickou v Plzni.

Josef Pavel (22)

Josef Pavel , byl československý komunistický funkcionář a politik. V letech 1937–1939 byl příslušníkem interbrigád ve španělské občanské válce. Po komunistickém převratu v únoru 1948, kterého se zúčastnil jako velitel Lidových milicí, se stal náměstkem ministra vnitra a podílel se na represích proti odpůrcům režimu. V roce 1951 byl zatčen a roku 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu k 25 letům odnětí svobody. V roce 1955 byl z vězení propuštěn a poté pracoval na mezinárodním oddělení ústředního výboru ČSTV. Do politiky se vrátil v době pražského jara 1968, kdy byl ministrem vnitra ČSSR. Pocházel z chudé dělnické rodiny. Po ukončení měšťanské školy se vyučil obchodním příručím a dále pracoval v různých zaměstnáních. Od mládí byl levicově orientován, byl členem Federace proletářské tělovýchovy, v roce 1928 vstoupil do Komsomolu. Členem KSČ se stal v roce 1932 a zanedlouho se dostal do jejího pražského krajského vedení. Roku 1935 ho strana vyslala na Mezinárodní leninskou školu v Moskvě, kde používal krycí jméno František Šustr. Zkušenosti s vedením ozbrojených oddílů získal ve vojenském učilišti v Rjazani. V lednu 1937 odjel do Španělska, kde se jako příslušník interbrigád zapojil na straně republikánů do občanské války. Postupně působil jako instruktor pro sovětskou výzbroj, politruk, velitel praporu Dimitrov a nakonec jako velitel praporu při obraně Barcelony v roce 1939. Po porážce republikánů uprchl do Francie a byl internován, napřed na francouzském území a od roku 1941 v Alžírsku, kde byl v květnu 1943 osvobozen. Byl přemístěn do Velké Británie a vstoupil do československé zahraniční armády. Nebyl zařazen do bojové jednotky, ale do tankových dílen. V Británii se oženil s Lilly Fischlovou , dcerou židovského průmyslníka z Ústí nad Labem. Jejich syn Josef se narodil v roce 1944. V letech 1944–1945 se Pavel jako příslušník Čs. obrněné brigády zúčastnil obléhání Dunke...

Josef Macek (19)

Josef Macek byl český historik-medievista a československý politik Komunistické strany Československa. Tématem jeho studií bylo nejprve husitské hnutí, později italská renesance a jagellonské období v českých zemích. Působil také jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po únoru 1948 se jako mladý komunista stal předním režimním historikem. V šedesátých letech ve své práci z marxistických pozic ustupoval. Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Jihomoravský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968. K roku 1968 se profesně zmiňuje coby ředitel Historického ústavu ČSAV z obvodu Brno. XII. sjezd KSČ ho zvolil kandidátem Ústředního výboru KSČ. XIII. sjezd KSČ ho zvolil za člena ÚV KSČ. Na funkci rezignoval v říjnu 1969. Na přelomu let 1967-1968, při jednání ÚV KSČ o odchodu Antonína Novotného z postu prvního tajemníka strany, navrhl Macek úspěšně, aby odcházejícímu Novotnému bylo vysloveno poděkování za jeho dosavadní veřejnou činnost, čímž mu neměla být brána možnost budoucího politického uplatnění. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění , kde setrval do prosince 1969, kdy rezignoval na poslaneckou funkci. Jeho kariéra skončila po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jako historik i jako poslanec Federálního shromáždění se jasně postavil proti okupaci Československa. V roce 1970 byl zbaven všech funkcí, vyloučen z KSČ a Historický ústav, který budoval a vedl, byl reorganizován. Doma nemohl publikovat, proto vydával v zahraničí. Posmrtně vyšlo jeho velké dílo Jagellonský věk v Čechách. Ke konci života se zajímal o Zjevení Panny Marie v Suchém Dole....

Jiří Stránský (16)

Jiří Stránský byl český spisovatel, scenárista, dramatik, překladatel, básník a skaut. Jiří Stránský pocházel z pražské patricijské rodiny, po svém otci JUDr. Karlu Stránském měl šlechtické předky , z matčiny strany byl vnukem meziválečného československého předsedy vlády Jana Malypetra. Mezi jeho příbuzné patřil i zakladatel českého skautingu Antonín Benjamin Svojsík. Studoval gymnázium, měl maturovat v roce 1950, byl však ze školy těsně před maturitou z politických důvodů vyloučen. Živil se pak manuálně, později nastoupil do tiskového oddělení pražského propagačního podniku, kde pracoval až do odvodu do lidové armády k PTP útvarům. V lednu roku 1953 byl zatčen a obviněn z velezrady. Za tento vykonstruovaný zločin byl komunistickou justicí odsouzen na osm let vězení . Ve vězení prošel několik pracovních táborů včetně jáchymovských uranových dolů. Roku 1960 byl amnestován. Po propuštění se živil jako kopáč u Vodních staveb, od roku 1965 pracoval u Benziny, při této práci externě spolupracoval jako asistent s filmovým studiem Barrandov. Roku 1974 byl za údajné rozkrádání odsouzen na tři a půl roku do vězení . Po návratu z vězení pracoval jako technik v Československém státním souboru písní a tanců až do roku 1990 a v této době dále externě spolupracoval s filmem. Po roce 1989 začal znovu publikovat především v Literárních novinách, Listech a Lidových novinách, roku 1990 se stal spisovatelem z povolání, ale ještě téhož roku přijal nabídku vedoucího v zahraničním oddělení Českého literárního fondu. Roku 1992 byl zvolen prezidentem Českého centra Mezinárodního PEN klubu a roku 1995 se stal předsedou Rady Národní knihovny, které předsedal do roku 1998. V roce 2011 v Kolíně na Valném sněmu Junáka obdržel za dlouholetou práci pro skautské hnutí, za život podle skautského slibu a zákona, a za celoživotní příklad ostatním ...

Jiří Kratochvil (25)

Prozaik, esejista, dramatik, fejetonista. Narodil jsem se 4. ledna 1940 v Brně, s kterým jsem stále spojen pupeční šňůrou: všechny mé romány se odehrávají v Brně. Absolvoval jsem filozofickou fakultu, ale taky spoustu dělnických profesí. První povídku jsem publikoval ve čtyřiadvaceti, ale první knížka mi směla vyjít až v jednapadesáti , pak rychle následovaly četné další, osm vysílaných rozhlasových her a jedna inscenovaná divadelní. Posbíral jsem několik literárních cen a umístil své knížky i v zahraničí .

Jiří Hájek (28)

Jiří Hájek byl československý politik a diplomat, v 60. letech 20. století ministr školství, během pražského jara ministr zahraničních věcí Československa, který v srpnu 1968 protestoval v OSN proti sovětské invazi, za normalizace mluvčí Charty 77. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově. V letech 1937–1939 pracoval na finanční správě. Byl členem organizace mladých sociálních demokratů. Po březnu 1939 ilegálně pracoval v Národním hnutí pracující mládeže a v listopadu 1939 byl zatčen a odsouzen ke 12 letům vězení. Až do konce války byl vězněn v Hamburku. Po osvobození se zapojil do politického života. V roce 1945 se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a poté ústředním tajemníkem Dělnické akademie , a také působil jako funkcionář SČM a Mezinárodního svazu mládeže. Ihned po válce vstoupil do ČSSD. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSSD. Ústřední sekretariát KSČ Hájka vedl již v poválečném období jako tajného člena komunistické strany; v sociální demokracii patřil k Fierlingerovu křídlu a prosazoval těsnou spolupráci s komunisty, která skončila sloučením sociální demokracie s KSČ v červnu 1948. Aktivně se podílel na vnitrostranickém převratu a čistkách v únoru 1948. 27. června 1948 po sloučení ČSSD s komunisty byl kooptován do Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V této funkci ho potvrdil i IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ. Do ÚV KSČ ho zvolil také Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968. Z ÚV KSČ byl vyloučen v září 1969. Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění ČSR za sociální demokracii . V roce 1950 zakládal Vysokou školu politických a hospodářských věd, na níž se posléze stal rektorem . Roku 1954 se stal děkanem fakulty mezinárodních vztah...

Jaromír Jindra (24)

Narozen 29. 10. 1949 v Českých Budějovicích. Novinář a redaktor, práce o sirkařství, práce z oboru astrologie a mimozemských civilizací, též autor divadelních her a historických románů.

Jan Wenig (18)

Dr. Jan Wenig byl český spisovatel a rozhlasový publicista. Byl synem spisovatele a pedagoga Adolfa Weniga a Pavlíny , rozené Korbové, dcery pražského obchodníka. Rodina žila na Královských Vinohradech. Kromě otce bylo v rodině několik dalších osobností z oblasti kultury: Josef Wenig , Adolf Wenig ml. , František Adolf Šubert , Vojtěch Kristián Blahník . Jan Wenig maturoval na v roce 1924 na reálném gymnáziu na Vinohradech a vystudoval pražskou filozofickou fakultu, obor srovnávací dějiny literatur a dějiny divadla. Promoval v roce 1930. V letech 1931–1933 byl zaměstnán jako knihovník v Národní knihovně v Praze. Poté byl do roku 1937 zaměstnán jako redaktor časopisu Radiojournal. Od roku 1937 až do roku 1966 pracoval v pražském rozhlasu a byl autorem řady rozhlasových pořadů. V rozhlase vystupoval s vlastními pořady a přednáškami. Byl správcem pozůstalosti svého otce Adolfa Weniga. Je pochován v rodinném hrobě na Vinohradském hřbitově . V počátcích vydával dívčí romány. V době okupace se zvýšil jeho zájem o národní minulost a umění. Po válce se především věnoval kulturnímu místopisu Prahy. Dr. Jan Wenig byl autorem námětů filmů: Scénář: Jazykový poradce: Jan Wenig pravidelně vystupoval v rozhlase s osvětovými pořady. Byl autorem stovek drobných rozhlasových pořadů a rozhovorů, zejména s herci. Námětem rozhlasových pořadů Jana Weniga nebyla jen kultura, ale např. i civilní obrana – téma "Zabezpečujeme dům proti leteckému útoku" v roce 1938.

Jan Novotný (18)

Český klasický klavírista.

Jan Jeník (13)

Jan Jeník je český botanik zabývající se strukturou kořenových systémů lesních stromů. V roce 1952 vystudoval lesní inženýrství na ČVUT v Praze. Později se na Karlově univerzitě stal kandidátem biologických věd, docentem geobotaniky a v roce 1990 profesorem botaniky. V průběhu svého života působil na několika zahraničních univerzitách a projektech koordinovaných UNESCO. Publikoval řadu odborných článků a publikací. V současné době pracuje na Katedře botaniky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a v Botanickém ústavu Akademie věd ČR v Průhonicích. V roce 1994 byl oceněn Cenou ministra životního prostředí „za celoživotní práci v oblasti ochrany životního prostředí“.

Ira Levin (14)

Ira Levin byl americký spisovatel, autor divadelních her a písní. Narodil se během hospodářské krize v židovské rodině na Manhattanu. Jeho otec měl hračkářství. Později se rodina přestěhovala do Bronxu. Po absolutoriu studia filozofie a angličtiny na New York University psal Levin scénáře pro televizi. Svůj první román Polib mne a zemřeš napsal ve svých 22 letech. Levin byl neobyčejně nadaný a přizpůsobivý autor, vynikající autor v žánru thrilleru a v komediálním žánru. Napsal například hru No Time For Sergeants, podle které byl později natočen populární film. Levinovým největším divadelním úspěchem je komediální thriller Osidla smrti uváděný na Broadwayi od 26. února 1978 do 13. června 1982. Jedná se o jednu z nejdéle uváděných her na Broadwayi. V roce 1982 byl podle hry natočen film s Christopherem Reevem a Michaelem Cainem. Nejznámější Levinův román je Rosemary má děťátko , hororový příběh o satanismu. Kniha byla zfilmována, stejně jako jeho další romány Polib mne a zemřeš , Hoši z Brazílie , Stepfordské paničky a Někdo se dívá . V knize Hoši z Brazílie Levin píše o nacistickém válečném zločinci Josefu Mengelem, snažícím se vytvořit armádu Hitlerových klonů. Působivost románu umocňuje realistické podání příběhu. Stephen King popsal Levina jako „švýcarského hodináře napínavých románů, který z nás ostatních dělá levné stánkové prodejce“. Chuck Palahniuk označuje ve své knize Podivnější než fikce: pravdivé příběhy Levinovo dílo za „chytré, aktualizované verze legend, které si lidé našich kultur vždy vyprávěli“.

Homéros (24)

Homér je jméno nejstaršího známého řeckého básníka a pěvce , jemuž se připisuje autorství epických básní Ilias a Odysseia, zakládajících děl starořecké i evropské literatury. Jeho jméno podle Wolfganga Schadewaldta znamenalo „záruka či rukojmí“, podle starověkého historika Efora od jeho domnělé slepoty ze spojení ὁ μὴ ὁρῶν – „nevidící“, jako „Slepý“. Krom obou eposů se mu také připisují tzv. Homérské hymny, směšnohrdinský epos Batrachomyomachia parodující Ilias, lyrické básně na oslavu antických božstev, epigramy a další zlomky. Homérská otázka je už od starověku řešený spor o Homérově autorství obou eposů, jeho životě i o tom, zda je postavou historickou nebo jen legendární. Dnes se obvykle předpokládá, že díla vycházejí ze starší ústní tradice a jejich podoba pochází z raného archaického období a Odysseia je mladší než Ilias. Básně jsou psány archaickým, tzv. homérským jazykem ve verších zvaných daktylský hexametr a jejich obsah se váže k trojské válce, která se hypoteticky datuje do začátku temného období . Proto se také hovoří o homérském období, homérském náboženství apod.

Frederick Marryat (18)

Frederick Marryat byl anglický spisovatel dobrodružných příběhů s námořní tematikou. Je považován za zakladatele anglického námořního románu a jeho žánrové varianty, románu pirátského. Narodil se roku 1792 v Londýně jako syn člena parlamentu, ale již jako chlapec se chtěl stát námořníkem a údajně prý kvůli tomu třikrát utekl z domova. Skutečností ale je, že již roku 1806 ve svých čtrnácti letech vstoupil do Královského námořnictva, kde sloužil do roku 1830. Bojoval v napoleonských válkách a roku 1812 byl povýšen na poručíka. Poté se v letech 1812–1814 zúčastnil britsko-americké války. Roku 1819 se oženil s Catherine Shairpovou, se kterou měl čtyři syny a sedm dcer. V další válce proti Barmě v letech 1824–1826 obdržel vyznamenání a domů se vrátil jako námořní kapitán. Velmi obdivoval skotského spisovatele a básníka Tobiase Smolletta , původně lodního lékaře, proslulého svými pikareskními romány, a pokoušel se podle jeho vzoru literárně zpracovat své bohaté životní zážitky. Jeho první román The Naval Officer zaznamenal slušný úspěch a to jej přivedlo k rozhodnutí vzdát se po dvaceti čtyřech letech slibné námořnické kariéry a zcela se věnovat psaní. V letech 1832-1835 se stal vydavatelem časopisu The Metropolitan Magazine, kde publikoval i své práce. Po dvou letech strávených v Kanadě a ve Spojených státech se vrátil do Londýna a roku 1843 se odstěhoval do Langhamu v anglickém hrabství Norfolk, kde také roku 1847 zemřel. Jeho knihy nebyly určeny přímo mládeži, ale díky pestrému a dobrodružnému ději, humornému způsobu vyprávění a chytrým, čestným a poctivým hrdinům, oplývajícími anglickými ctnostmi jako je odvaha, láska k pravdě a pokora před Bohem, se staly brzy oblíbenou dětskou četbou....

Enrique Stanko Vráz (14)

Enrique Stanko Vráz byl český cestovatel a fotograf, možná bulharského původu. Navštívil různé části Severní, Jižní a Střední Ameriky, Asie a Afriky. Během svých cest nasbíral množství přírodnin a uměleckých předmětů, které věnoval Národnímu muzeu. Je autorem několika cestopisů – Z cest E. St. Vráze , Napříč rovníkovou Amerikou , V Siamu, v zemi bílého slona , Čína , Z dalekých světů . Jeho původ je zahalen tajemstvím. On sám tvrdil, že se narodil 18. února roku 1860 v bulharském městě Veliko Tărnovo. Jeho otec měl být ruský důstojník nebo diplomat a matka Češka. Mnoho historiků se však snaží toto Vrázovo tvrzení zpochybnit. Spekuluje se o tom, že by se pod pseudonymem Enrique Stanko Vráz mohl skrývat pohřešovaný básník německého původu Karel Ilichman, Ferdinand Schpale z Haliče, hrabě Kolowrat nebo nemanželský syn šlechtice Thurn Taxise. Vychoval jej český vlastenec Bukvička. Vráz měl údajně vystudovat českou střední vojenskou školu a začít studovat medicínu ve Švýcarsku, její studium však patrně nedokončil. Kolem roku 1880 se vydal do Severní Afriky. V přestrojení za Araba se pokoušel dostat z Maroka do muslimského města Timbuktu. Po třech letech marných pokusů se rozhodl dostat do Timbuktu z Gambie. V Gambii ho ale zaskočila malárie, a tak se na cestu vydává až v roce 1885. Vráz však po 322 km plavby po řece Gambii opět onemocněl malárií a musel se vrátit zpět. Na sklonku tohoto roku cestoval po Libérii, Sierra Leone, a po Ghaně, kde byl zajat kmenem Ašantů. Z jejich zajetí se mu však podařilo uniknout. Během svého pobytu v západní Africe nasbíral nesmírné množství přírodnin, asi 15 000 kusů hmyzu, 1200 ptáků, 600 savců a asi 800 kusů jiných předmětů. Velkou část z této sbírky zakoupil britský guvernér a nechal ji vystavit v Dublinu. Celou řadu z těchto přírodnin věnoval zcela zdarma v roce 1885 Národnímu muzeu. Ze západní Afriky se vydal na Kanárské ostrovy, aby ...

Emilie Rose (31)

Emilie Rose žije se svým manželem, který je její láskou už od studií, a se čtyřmi syny v Severní Karolíně. Emiliina láska k romantickým novelám se datuje od doby, kdy jí bylo dvanáct let. Jak sama vzpomíná na toto období - kdykoli její matka vešla do obýváku, vždy ji našla schovanou za pohovkou s knihou v ruce. I v dospívání byly její vášní četba a koně a k jejím dalším zájmům patřilo šití, vaření a vše, co se týkalo kovbojů. Emilie patří k pečlivým matkám, které ostražitě sledují své děti na pískovišti a při jejich hrách. Když ušetří trochu času na televizi, ráda se dívá na vzdělávací programy. Miluje country hudbu, protože, jak říká, v každé písničce je celý příběh.

Edith Piaf (18)

Edith Piaf , narozená jako Édith Giovanna Gassion 19. prosince 1915 v Paříži, je jednou z nejslavnějších francouzských zpěvaček všech dob. Její hudební kariéra začala ve 30. letech 20. století, kdy byla objevena při zpívání na pařížských ulicích. Piaf si díky svému silnému hlasu a emotivnímu projevu rychle získala slávu a proslavila se svými baladami o lásce, ztrátě a smutku. Její charakteristická píseň "La Vie en Rose", vydaná v roce 1947, se stala trvalým mezinárodním hitem a je dodnes široce uznávaná.

David Morrell (22)

David Morrell se narodil v Kitcheneru ležícím v kanadském Ontariu . Nějaký čas působil jako profesor vyučující americkou literaturu na Iowské univerzitě. Absolvoval výcvik National Outdoor Leadership, tento výcvik je zaměřen na přežití člověka v divočině; jste sami a musíte se taky sami na sebe spolehnout. Rovněž se zúčastnil akademie G. Gordona Liddyho, zde prodělal přípravu pro zaměstnání v bezpečnotních agenturách a dokonce i detektivních kanceláří. Stal se velmi úspěšným a váženým členem Asociace zvláštních služeb. Z prodělaných výcviků čerpal zkušenosti a zážitky do svých děl. Většinou v jeho detektivní tvorbě vystupuje agent, nebo nějaký expert, který se náhle ocitne v nebezpečí a je donucen bojovat všemi prostředky o svůj život. Napětí a skvělé čtení rozhodně tyhle knihy nepostrádají. pomoc při sestavení životopisu jsem našel na cesky-jazyk.cz

David Frej (19)

MUDr. David Frej Po ukončení lékařské fakulty pracoval jako internista. Na stáži v Londýně se rozhodl studovat ájurvédskou medicínu, celosvětově uznaný léčebný a preventivní medicínský systém. Absolvoval studia v Albuquerque v Novém Mexiku, v Rakousku a v indické Puně na klinice ájurvédské medicíny. Zároveň se věnoval výživě z pohledu západní i východní medicíny. Ve své praxi se zabývá léčbou nemocí, výživou, snižováním nadváhy, detoxikací a regenerací organismu. V nakladatelství Eminent vydal knihu Ájurvéda – medicína zdraví a dlouhověkosti. Pořádá semináře, ozdravné detoxikační, regenerační a relaxační pobyty. Pravidelně publikuje v měsíčníku Regenerace.

Dan Abnett (22)

Dan Abnett je Britský autor komiksů a romanopisec. Jeho spolupracovníkem je Andy Lanning. Pracuje na knihách pro Marvel Comics, a jejich značku Marvel UK od devadesátých let 20. století. Také přispívá do titulů DC Comics. Jeho tvorba z prostředí Warhammer Fantasy a Warhammer 40 000 románů a grafických románů pro Black Library společnosti Games Workshop nyní čítá několik tuctů titulů s prodejem přes 1 150 000 kopií ke květnu 2008. V roce 2009 vyšel jeho první původní román. Jako jeden z autorů AD 2000 byl zodpovědný za tvorbu komiksů Sinister Dexter. Ostatní originální příběhy obsahují Black Light, Badlands, Atavar, Downlode Tales, Sancho Panzer, Roadkill a Wardog, které jsou založeny na hře stejného jména. Přispěl také k pokračování sérií komiksů Judge Dredd, Durham Red a Rogue Trooper. Pro Marvel Comics spolupracoval na titulech Death´s Head 2, Battletide, Rytíři Pendragon The Punisher, War Machine, Annihilation: Nova a různé X-Men tituly. Na DC obnovil Legii of Super-Heroes jako limitovanou sérii Legion Lost a pak pokračující sérii Legion. Své práce pro DC vytváří s Andy Lanningem; jsou často označovány jako DnA. Pro Dark Horse Comics napsal společně s Ianem Edgintonem Planet of the Apes: Blood Lines. Je autorem románů zasazených do vesmíru Warhammeru 40 000. Patří mezi ně série Gauntových duchů, trilogie Eisenhorn a Ravenor a první kniha série Horovo Kacířství, bestseller SF Horus Rising, který vyšel přeložen v roce 2011 pod názvem Horovo Povstání. Napsal pět románů ze světa Warhammer Fantasy. V roce 2007 napsal román nazvaný Hraniční Princové pro vedlejší produkt Doctor Who Torchwood. V roce 1994 napsal propagační komiks na podporu otevření horské dráhy Nemesis v Alton Towers. V roce 2008 spolu s Lanningem převzal The Authority. V červnu 2008 podepsal spolu s Lanningem dohodu s Marvel. Smlouva jim umožňuje dokončit stávající závazky, a tak budou moci dokončit svůj patnáctý díl The Authority. Napsal scénář pro Games Wo...

Cyril Bouda (23)

Cyril Bouda, křtěn Cyrill Mikoláš Bouda , byl český malíř, grafik a ilustrátor a profesor na Karlově univerzitě. Narodil se v Kladně, ale většinu života prožil v Praze. Oba rodiče Cyrila Boudy byli výtvarníci; otec byl středoškolským profesorem kreslení, matka Anna Boudová Suchardová umělecko-průmyslovou výtvarnicí, sestrou sochařů Stanislava a Vojtěcha Suchardů. Za kmotra mu byl Mikoláš Aleš. V roce 1923 absolvoval Bouda Umělecko-průmyslovou školu v Praze u Františka Kysely, v roce 1926 zakončil studium na Akademii výtvarných umění v Praze, kde studoval u Maxe Švabinského. Dále byl na AVU asistentem T. F. Šimona. V letech 1946–1972 působil jako pedagog a posléze jako profesor na Pedagogické fakultě UK v Praze a v Brandýse nad Labem . Mezi jeho žáky na pedagogické fakultě patřil například Jaroslav Weigel. Často pobýval v Ptáčově u Třebíče, tam ho přivedl Bedřich Vaníček a manželé Antonín a Ludmila Kybalovi, jeho druhá manželka Helena pocházela z Třebíče. Žil v zahradním domku ve Vlašské ulici na úpatí Petřína. Jeho syn Jiří Bouda se stal rovněž grafikem. Ulice Cyrila Boudy je v Kladně, Prostějově, ve Slaném a v Třebíči. Pamětní deska v Kladně na vile Libochvíle. Věnoval se nejprve volné grafice a malbě obrazů. Je však znám především jako mnohostranný a velmi pilný autor užité grafiky. Celý život pracoval jako ilustrátor knih, zvláště pohádek, českých pověstí, humoristických a historických knih . Své ilustrace převáděl také do podoby kreslených filmů . Zvládal mnoho grafických technik, dřevoryt a mědiryt, lept a zejména litografii. Byl mj. grafikem-návrhářem československých známek. Vytvořil také návrhy pro vitráže a...

Christopher Hart (14)

Christopher Hart je jedním z nejprodávanějších autorů knih určených pro výtvarníky a animátory. Jeho knihy se staly standardem pro vyučování výtvarné výchovy v celé řadě zemí a dosud bylo vydáno více než 2,5 milionů výtisků jeho knih v osmnácti jazycích.

Bear Grylls (18)

Edward Michael Grylls přezdívaný Bear, je britský dobrodruh, spisovatel a moderátor. Proslavil se jako průvodce v seriálu Nutné k přežití vysílaném na stanici Discovery Channel. Ve věku 23 let se stal v roce 1998 nejmladším Britem, který zdolal Mount Everest. V červenci 2009 se stal nejmladším hlavním náčelníkem britských skautů ve Spojeném království. Je synem sira Michaela Gryllse a Sally Gryllsové. Vyrůstal na ostrově Isle of Wight u britského pobřeží, kde se s otcem začal věnovat horolezení a společně vyráželi na plachetnici. Má starší sestru Laru, která mu dala přezdívku Bear, když mu byl pouhý týden. Studoval na Eton College a zakončil studium španělštiny na Londýnské univerzitě. Mluví plynule anglicky, španělsky, německy a francouzsky. Má černý pásek v karate. V květnu roku 1998 se stal tehdy nejmladším Britem, který kdy zdolal Mount Everest. V roce 2000 si vzal svoji ženu Sharu, s níž má 3 syny – Jesseho , Marmaduka a Huckleberryho . Po studiích odešel do armády. Sloužil 3 roky v SAS, kde prošel tvrdým výcvikem. Ve 21. pluku absolvoval parašutistický výcvik, a poté pracoval jako instruktor pro přežití v extrémních situacích. Dvakrát se zúčastnil i mise v Severní Africe. Při jedné z nich se mu stala nehoda v Keni. Ve výšce 4900 metrů se mu natrhl padák a on si při dopadu zlomil tři obratle. Strávil potom 18 měsíců v nemocnici na lůžku. V roce 2004 byl povýšen do čestné hodnosti poručík komandér. Obeplutí Velké Británie – v roce 2000 obeplul Velkou Británii na vodním skútru za účelem získat peníze pro záchranný člun. Také vesloval nahý 22 mil podél řeky Temže, aby získal peníze pro kamaráda, který přišel o nohy při sestupu. Přeplutí severního Atlantiku – v roce 2003 přeplul severní Atlantik kousek pod polárním kruhem z Halifaxu do skotského John o' Groats s pětičlenným týmem na nafukovacím člunu. Museli čelit vichřici, ledovcům a p...

Arnold Lobel (20)

Arnold Stark Lobel byl americký autor knížek pro děti, které sám i ilustroval. Do češtiny byly přeloženy hlavně příběhy dvou žabáků Kvaka a Žbluňka , které se dočkaly několika vydání. Jeho postavy zažívají obyčejné příběhy s téměř dětskou naivitou, avšak svým bezelstně přátelským chováním a na dětskou literaturu nezvykle bohatou škálou pocitů vzbuzují jednoznačné sympatie. Svou prostou moudrostí tak mohou oslovit i dospělé.

Anthony Horowitz (24)

Anthony Horowitz je britský spisovatel a scenárista. Známým se stal především sérií románů o dětském agentovi tajných služeb Alexu Riderovi. Narodil se v židovské rodině. Píše především dětské knihy. Jeho knihy se prodávají ve více než dvaceti zemích po celém světě. Za své dílo byl nominován na nespočet cen. Jako scenárista napsal scénáře k televizním seriálům jako Vraždy v Midsomeru, Poirot nebo Foylova válka. Žije v severním Londýně se svou ženou Jill Greenovou a dvěma syny, Nicholasem a Cassianem.

Anna Strunecká (16)

Anna Strunecká je bývalá pedagožka a vědecká pracovnice Univerzity Karlovy, v současnosti kontroverzní publicistka v oblasti medicíny, především imunologie, autismu a zdravého životního stylu. Od její publikační činnosti se Univerzita Karlova distancuje. Absolvovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v oboru biologie a chemie, kde získala doktorát v oboru přírodních věd, později se stala docentkou a 1. února 1989 byla jmenována profesorkou. Od roku 1981 do roku 2006 působila na Katedře fyziologie a vývojové biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1995 získala ocenění České neuropsychofarmakologické společnosti jako spoluautorka práce „Postreceptorové signální systémy u schizofrenie“. V roce 2003 byla oceněna spolu s kolektivem autorů vedených doktorkou Danielou Řípovou cenou Aloise Alzheimera, kterou uděluje nadace Academia Medica Pragensis. Ocenění získali za práci z oblasti diagnostiky a terapie Alzheimerovy demence. V roce 1998 získala anticenu Českého klubu skeptiků Sisyfos za „transcendentálně-holistický pohled na fyziologii člověka“. V roce 2018 získala diamantový Bludný balvan za „mimořádný celoživotní přínos pseudovědě". Prof. Strunecká je autorkou řady populárních knih a také odborných prací. Její kniha Doba jedová vévodila prodejnímu žebříčku serveru Booknet za rok 2011 a 2012. Google Scholar indexoval v listopadu 2019 142 prací. Databáze biomedicínských vědeckých MEDLINE indexovala 40 vědeckých článků, u kterých je Anna Strunecká uvedena jako autorka nebo spoluautorka. Publikovala v následujících časopisech : Klub skeptiků Sisyfos na adresu knihy prohlásil, že „paní profesorka Strunecká šíří falešný obraz vědy, ale nejen to. Nabízí veřejnosti líbivé pseudovědecké představy, jako by mělo jít o hodnověrná, objektivní fakta.“ V roce 1998 získala ...

Ann Major (27)

Andre Gide (20)

André Paul Guillaume Gide byl francouzský prozaik a dramatik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1947. Narodil se roku 1869 v rodině významného právníka a profesora Paula Gida. Mládí prožil v silně náboženském rodinném prostředí, které po otcově smrti ovládla matka. Ač původně katolička, zavedla v rodině přísný režim protestantsky puritánských mravů. Studoval na několika školách a pro špatný zdravotní stav musel studia několikrát přerušit. Jako student Alsaské koleje se začal živě zajímat o literaturu, přispíval do různých revuí, seznámil se Stéphanem Mallarmém, Paulem Valérym, Paulem Claudelem a dalšími předními francouzskými básníky. Začal vydávat svá první díla, silně poplatná symbolismu, od kterého se však brzy odklonil. V letech 1893-1894 podnikl ozdravné cesty do severní Afriky a stal se blízkým přítelem Oscara Wilda, se kterým se seznámil v Alžíru. Tyto cesty, na kterých se seznámil s palčivými národnostními a sociálními problémy a také objevil svět smyslů, přispěly k tomu, že se odvrátil od výchovou vštěpované přísné sebekázně k vyhraněnému individualismu a etickému, filozofickému i estetickému relativismu. Výrazem tohoto přerodu se stala lyrická próza Pozemské živiny , kterou je možno považovat za jakýsi Gidův manifest, ve kterém vyjadřuje svůj požadavek na osvobození vlastního já. To představuje jakýsi asketismus naruby, podle kterého se smysly musí otevřít všemu, co je přirozené, lidský život je sám o sobě dostatečným cílem, náboženské příkazy a morální konvence nezavazují. Subjektem i objektem jeho analýzy se stává hrdina, který nechce být spoután žádnými principy a ve všem se chce odlišit od ostatních lidí. Svědčí o tom jeho epické příběhy Imoralista , Těsná brána , Vatikánské kobky i Pastorální symfonie , které sledují a rozvíjejí konflikty, vznikající ze střetu silného jedince s omezujícím vlivem prostředí. Roku 1909...

Alexandra Ripley (15)

Alexandra Ripleyová byla americká spisovatelka. Narodila se jako jediné dítě Alexandra a Elizabeth Braidových. Navštěvovala školu Ashley Hall v Charlestonu a promovala na vysoké Vassar College v roce 1955 z ruštiny. Vždycky chtěla být spisovatelkou, ale odvahu uskutečnit svůj sen našla až po vyzkoušení několika zaměstnání, mezi nimi například čtení rukopisů. Svou první knihu Who's the Lady in the President's Bed? vydala roku 1972 pod pseudonymem B. K. Ripley. Dílem Charleston započala autorka řadu historických románů, které se staly bestsellery. Avšak životním dílem se stal roku 1991 román Scarlett, kterým Alexandra Ripleyová navázala na dvoudílnou ságu Jih proti Severu od Margaret Mitchellové. Zemřela 10. ledna 2004 ve svém domě v Richmondu ve Virginii. Byla dvakrát vdaná a měla dvě dcery z prvního manželství s Leonardem Ripleym.

Aleš Mareček (19)

Aleš Mareček je český novinář, podnikatel a manažer. V letech 2006 až 2018 zastupitel městské části Praha 13 , od července 2020 člen Rady České tiskové kanceláře, člen ČSSD. Jako malé dítě žil v obci Nelahozeves na Mělnicku. Pochází ze sportovní rodiny. Jeho otec Ing. Otakar Mareček byl několikanásobný olympionik ve veslování a vlastní bronzovou medaili z OH 1972 v Mnichově a dlouholetý president Svazu veslování. On sám v mládežnických kategoriích posbíral také několik medailí z mistrovství republiky. Základní vojenskou službu absolvoval ve VTJ Litoměřice a ASVS Dukla Praha. Chodil do školy s rozšířenou výukou cizích jazyků, pak studoval na Gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně. Působil jako sportovní novinář v redakcích odborných sportovních časopisů. Dále pracoval v cestovním ruchu – byl součástí managementu Hotelu Pyramida v Břevnově. Na kandidátních listinách v letech 2006 a 2010 uváděl jako povolání „obchodní ředitel“. Působil jako předseda představenstva TPC Vidoule, posléze Rozvojové projekty a.s., byl členem představenstva Želivská provozní a.s. a Úpravna vody Želivka a.s. Je ženatý. V mládí vesloval a hrál fotbal, věnuje se též badmintonu. V komunálních volbách v roce 1998 kandidoval za ČSSD do Zastupitelstva městské části Praha 13, ale neuspěl. Nepodařilo se mu to ani ve volbách v roce 2002. Zvolen byl až ve volbách v roce 2006. Ve stejných volbách kandidoval také do Zastupitelstva hlavního města Prahy, v tomto případě však neuspěl. Ve volbách v roce 2010 obhájil mandát zastupitele městské části jako lídr kandidátky ČSSD. V listopadu 2010 se navíc stal uvolněným zástupcem starosty, na starosti měl dopravu ,životní prostředí a sociální oblast. V roce 2012 čelil výzvě k rezignaci. Ve volbách v roce 2014 opět obhájil mandát zastupitele městské části, také tentokrát byl lídrem kandidátky ČSSD. Ve funkci zástupce starosty již nepokračoval, stal se však předsedou ...

Alena Kopecká (19)

Narozena 22.4.1936 v Praze. PhDr., CSc., asistentka katedry jazyků, učebnice angličtiny.

Agnetha & Anni-Frid Björn & Benny (11)

Björn Ulvaeus a Benny Andersson spolu s Agnethou Fältskogovou a Anni-Frid Lyngstadovou tvoří švédskou popovou skupinu ABBA, jednu z nejúspěšnějších skupin v historii populární hudby. Skupina vznikla ve Stockholmu v roce 1972 a rychle se proslavila po vítězství v soutěži Eurovize v roce 1974 s hitem "Waterloo". Toto vítězství je katapultovalo mezi mezinárodní hvězdy. Hudba skupiny ABBA se vyznačuje chytlavými melodiemi, složitými harmoniemi a charakteristickými vokály Agnethy a Fridy. Vydali řadu hitových alb včetně "Ring Ring", "Waterloo" a "ABBA", která obsahují některé z jejich nejikoničtějších písní. Skupina svými inovativními produkčními technikami a využíváním nahrávacích technologií předběhla svou dobu a přispěla tak ke svému zvuku, který je dodnes vlivný a široce uznávaný. Přestože se skupina ABBA v roce 1982 rozpadla, její odkaz přetrvává a její hudba si stále získává nové fanoušky díky různým revivalům, včetně muzikálů jako "Mamma Mia!", a vydávání nového materiálu i desítky let po jejich největší popularitě.

Adriana Macháčová (20)

Adriana Macháčová vo svojej tvorbe analyzuje zložité medziľudské vzťahy a povrchností, akými dnešná, čoraz viac virtuálna doba žije. Poukazuje na paradoxy a hĺbku hodnotového rebríčka, dôležitosť lásky a porozumenia nielen v rodine, ale aj v priateľstve. Narodila sa v znamení Vodnára, vyštudovala Filozofickú fakultu Univerzity J. A. Komenského v Bratislave. S manželom, synom Maximom a kokeršpanielom Boubou žije v Bratislave. Na konte má početnú zbierku románov, tri napísala spoločne s publicistom Róbertom Dydom. Knihy Adriany Macháčovej vychádzajú aj v českom a nemeckom preklade.

Adolf Veselý (25)

Redaktor Lidových novin, Národních listů, do r. 1957 úředník tiskové služby prezídia ministerského rady. Autor románů pro děti a populárně-naučných příruček.

Adina Mandlová (10)

Adina Mandlová, vlastním jménem Jarmila Anna Františka Marie Mandlová, v Německu známá pod pseudonymem Lil Adina , byla česká filmová a divadelní herečka. Její život byl bouřlivý. Byla krásná, inteligentní, obdivovaná. Její jméno spolehlivě plnilo sály, byla sex-symbolem 30. let 20. století. Zároveň se však jednalo o nešťastnou a psychicky nevyrovnanou ženu. Po válce byla podezřívána z kolaborantských styků s Němci. Pocházela z rodiny c. k. inspektora státních drah Jana Mandla, který po třech synech toužil po narození dívky. Již od dětství byla otcem hýčkána a podporována v uměleckých zájmech. Své zvláštní jméno dostala, protože podle jeho mínění měla předurčenou skvělou budoucnost. O její výchovu se staral výhradně otec, který ji velmi rozmazloval, všichni jí museli vykat, ale ona odpovídala tykáním. Od čtyř let hrála na klavír. V jejích osmi letech ale její otec zemřel, tím ztratila své dobré postavení a hra na klavír jí byla zakázána. Po smrti otce se rodinné poměry velice zhoršily. Matka si našla několik strýčků, kteří rodinu podporovali. To však nestačilo, a tak rodina pořádala loupežné výpravy do zahrad a polí. Mandlovi také pronajímali pokoje své vily studentům. Když bylo Adině čtrnáct let, matka si našla nového přítele. V šestnácti Adinu poslali do pařížského dívčího penzionátu, kde se naučila vařit a zdokonalila svou francouzštinu a němčinu. Po dvou letech byla z penzionátu za špatné chování vyloučena. Následně se začala věnovat herectví. Již v 16 letech si našla milence a chodila s ním po nočních barech. Ve francouzském penzionátu si našla dalšího, s nímž otěhotněla, načež absolvovala potrat. Pak se stala milenkou režiséra filmu Život je pes Huga Haase. Po roce 1939 měla vztah s Fredem Scheinerem–Svítilem, který ji později opustil, proto se pokusila o sebevraždu. Po uzdravení se vrhla do bezstarostného užívání si života, takže vznikla průpovídka „Baarová má oči mandlové a Mandlová má oči ...

Zdeněk Schröter (22)

Autor publikace o pravidlech silničního provozu.

W.F. Waller (32)

Vladimír Šindelář (22)

Narozen v Písku 2. května 1959, v současné době žije a pracuje v Milevsku. Původně vyučený typograf, po skončení základní vojenské služby a krátkém působení v milevské tiskárně se pak znovu do vojenského sukna ještě na nějaký čas vrátil – působil jako praporčík v další službě v Táboře, kde řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny. Po odsloužení vojenského závazku pracoval v letech 1987 – 97 v oddělení propagace píseckého Jitexu a od roku 2000 působí v Milevském muzeu, nejprve jako správce fondu militárií, od července 2004 jako ředitel muzea. Odborné znalosti si prohloubil studiem Střední knihovnické školy v Brně, kterou ukončil roku 1991. Už od mládí se živě zajímal o staré zbraně a šerm. Jeho šermířské začátky se datují od roku 1974, kdy začal šermovat v píseckém oddíle sportovního šermu. Už krátce poté se však stal zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou a roku 1977 jej nacházíme v řadách písecké šermířské skupiny rival, kde působil do roku 1989. Ukázkám starého renesančního šermu se při občasných vystoupeních svého souboru Collegium 1570 věnuje až dodnes. Kromě těchto aktivit působil zejména v osmdesátých a devadesátých letech minulého století v brněnském klubu vojenské historie. Zde se v uniformě příslušníka rakouského granátnického pluku č. 1 Kaiser účastnil celé řady rekonstrukcí napoleonských bitev doma i v zahraničí . V osmdesátých letech se rovněž začal zabývat dějinami katů a poprav, hrdelního práva a staré justice. V rámci své muzejní činnosti koná po celém jihočeském regionu přednášky na historická témata: dějiny katů a poprav, staré válečnictví, ale třeba i dějiny odívání nebo historii stolování a vaření. Publikovat začal počátkem osmdesátých let, nejprve v regionálním tisku . Jeho články o zbraních se záhy začaly objevovat např. v časopise ABC vědy a techniky mládeže, ve Střelecké revui, ve St...

Vladimír Drnák (19)

Jan Václav Rosůlek, pseudonym Vladimír Drnák byl český poštovní úředník, básník, prozaik a dramatik, autor románů z období první světové války, životopisných románů z uměleckého prostředí, próz z různých žánrů populární literatury a knih pro děti. Pocházel z úřednické rodiny. Pardubickou reálku nedostudoval a roku 1911 se stal poštovním úředníkem. V letech 1914–1918 bojoval na italské frontě. Po návratu pracoval opět jako poštovní úředník na různých slovenských poštovních úřadech a také v Pardubicích. Roku 1931 se přestěhoval do Prahy jako úředník Poštovní hospodářské ústředny a v této funkci pracoval až do svého odchodu do důchodu roku 1947. Dne 29. března 1920 se v Pardubicích oženil s učitelkou jazyků Markétou Netušilovou . Jejich dcera Helena byla herečka a dokumentátorka v Divadelním ústavu. Do literatury vstoupil několika básnickými sbírkami patetických veršů a divadelní hrou pro děti. Brzy se však jeho doménou stala próza, těžící z válečných zážitků první světové války. Jeho povídky a romány s touto tematikou podávají drastický obraz utrpení šikanovaných vojáků na italské frontě. Později začal s rutinní obratností produkovat celou řadu dobrodružných, detektivních a konvenčních společenských příběhů i dívčích románů. Pod pseudonymem Vladimír Drnák pak publikoval své závažnější, především životopisné romány. Po roce 1945 psal především práce pro mládež.

Vicki Lewis Thompson (22)

Píše již od svého dětství. Svou kariéru začala jako sportovní reportérka v místních novinách na střední škole, stala se novinářkou. Dělala rozhovory s parašutisty a fotografovala muže, kteří odebírají jed hadům! Svou první knihu prodala Harlequinu v červnu 1983 a od té doby tomuto žánru zůstala věrná. Vzpomněla si, jak se kdysi sama také vydala na lov manžela. Bylo to v době, kdy měla slabost pro kovboje a tak se vydala do westernové tančírny. Místnost byla plná chlapců v džínách s ocvočkovanými pásy, ve vysokých botách s ostruhami a stetsony na hlavách. Ona si však nakonec umluvila schůzku s jedním mladíkem, který tam byl ve sportovní košili a normálních kalhotách. A nejspíš si vybrala dobře, protože už jsou spolu osmadvacet let. Kromě psaní a čtení romantické literatury miluje Vicki dvě věci - smích a cestování. A protože má manžela, s kterým se dobře směje, a protože děti již odrostly a ona si pořídila laptop, může nyní všechny tyto tři své záliby provozovat současně. V češtině již Vicki Lewis Thompsonové vyšlo dvacet knih.

Vasilij Ivanovič Nemirovič-Dančenko (29)

Vasilij Ivanovič Němirovič-Dančenko byl ruský spisovatel a žurnalista. Jeho mladším bratrem byl režisér, divadelní ředitel, dramatik a spisovatel Vladimir Ivanovič Němirovič-Dančenko. Vasilij Ivanovič Němirovič-Dančenko se narodil v Tbilisi v Gruzii v roce 1845. Jeho otec byl ukrajinský šlechtic, který sloužil jako podplukovník na Kavkaze, matka byla Arménka. Dětství prožil v Gruzii, v Ázerbájdžánu a v Dagestánu. V letech 1854–1863 studoval na Alexandrovské kadetní škole v Moskvě, kde začal psát verše. Začátek sedmdesátých let prožil na pobřeží Bílého moře a Severního ledového oceánu. Byl válečným dopisovatelem během rusko-turecké války , rusko-japonské války a první světové války . Roku 1921 emigroval, protože se nemohl smířit s poměry v Rusku po bolševické revoluci. Nejprve žil v Německu v Berlíně a pak se přestěhoval do Československa. Zemřel roku 1936 v Praze. Proslul jako autor cestopisů, próz s válečnou tematikou a knih pro děti a mládež. Pro svá díla čerpal náměty ze svého mládí na Kavkaze, ze svých četných cest po severním Rusku, Evropě i Africe i z válečných konfliktů, kterými prošel. Byl velmi plodný autor a svá díla často psal se snahou o vnější efekt. U některých českých vydání autorových knih se nepodařilo zjistit název ruského originálu.

Václav Šindelář (18)

Václav Šindelář byl český stavitel a mecenáš, zakladatel branické vilové čtvrti Dobeška. Narodil se v roce 1884 v Praze, v dnešní budově Jedličkova ústavu. V letech 1911–1914 byl hlavním stavbyvedoucím při stavbě sanatoria pražského sanatoria v Podolí, jehož investorem byl lékař Rudolf Jedlička a které navrhl architekt Rudolf Kříženecký. Při realizaci sanatoria získal své první zkušenosti z oboru stavebnictví. V roce 1914 byl rekrutován do oblasti města Kragujevac, kde se účastnil bojů první světové války. V prosinci 1914 byl zraněný a následně propuštěný z vojenské služby. Ještě v téže roce se stal členem stavebního spolku Dobeška. Členové spolku se zavázali, že si pro své realizace vždy najmou architekta, což bylo ve své době unikátní. Většina stavebníků tohoto družstva si vybrala projekční a stavební kancelář Václava Šindeláře a lokalitu Dobeška. Charakter této vilové čtvrti určil právě Václav Šindelář. V roce 1921 v neoklasicistním stylu navrhl budovu Branického divadla, jehož výstavba se financovala podobně jako Národní divadlo. Konaly se lidové sbírky, přijímaly dary, byly vystaveny úpisy a uzavíraly se půjčky. V letech 1924 až 1925 projektoval pro místní ochotníky Branické divadlo. První přestavení se zde konalo už 1. srpna 1925. V roce 1932 na své náklady postavil a upravil klubovnu v lesíku na Dobešce, kde se dodnes pořádají volejbalové turnaje. Zemřel 31. ledna 1951 na infarkt poté, co se vrátil z návštěvy mladšího bratra Antonína Šindeláře v plzeňské věznici na Borech, který byl odsouzen na 15 let v kauze Hospodářská rada, která byla součástí vykonstruovaného procesu s Miladou Horákovou.

Václav Hybš (13)

Václav Hybš byl český dirigent, skladatel a hudebník, známý svou tvorbou v oblasti lehké hudby, včetně taneční hudby, operet a populárních písní. Vedl orchestr Václav Hybš , který se stal jedním z nejpopulárnějších orchestrů v České republice. Během své kariéry Hybš významně přispěl k rozvoji české hudební scény, a to jak svými živými vystoupeními, tak nahrávkami. V jeho orchestru často vystupovali různí hosté, což se odráží i v názvu jednoho z jeho alb "A jeho hosté". Václav Hybš 'práci s operetami zachycuje album " Václav Hybš Hraje Operetu" , které ukazuje jeho všestrannost a schopnost interpretace tohoto žánru. Kromě toho album "Hybš hraje na kolonádě" naznačuje soubor představení, která se možná odehrávají v tradičním lázeňském prostředí, kde jsou kolonády běžným architektonickým prvkem. Jeho příspěvky k české hudbě ocenilo publikum pro jejich půvab a melodickou přitažlivost.

Tomáš Modlík (21)

Editor jazykových učebnic a průvodců.

Tom King (17)

Americký výtvarník, ilustrátor a kreslíř komiksů, podílel se na seriálech Simpsonovi, Futurama nebo Spongebob v kalhotách.

The Blue Effect (11)

The Blue Effect , známá také jako Modrý Efekt nebo M. Efekt, je progresivní rocková skupina, která vznikla v Československu koncem 60. let 20. století. Skupinu založil kytarista Radim Hladík po rozpadu své předchozí skupiny The Matadors. The Blue Effect prošla během své kariéry různými fázemi a styly, včetně blues-rocku, jazzové fúze a progresivního rocku. Byli známí svou hudební zdatností a stali se jednou z nejvýznamnějších a nejvlivnějších československých rockových kapel.

Sven Hedin (19)

Dr. Sven Anders Hedin KCIE byl švédský zeměpisec, topograf, cestovatel, fotograf, autor cestopisů a ilustrátor svých spisů. Ve čtyřech expedicích do Střední Asie objevil Transhimálaj , prameny řek Brahmaputra, Indus a Satledž, jezero Lobnor a zbytky měst, pohřebišť a Velké čínské zdi v pusté Tarimské pánvi. Hedinovo životní dílo dovršilo posmrtné vydání jeho Central Asia atlas. Jeho odkaz je do značné míry poškozen vztahem k nacismu. Jako patnáctiletý zažil Sven Hedin ve Stockholmu triumfální návrat polárníka Adolfa Erika Nordenskjölda z prvního úspěšného proplutí Severovýchodním průjezdem. Od té chvíle toužil stát se objevitelem. Studie u německého zeměpisce a sinologa Ferdinanda von Richthofen v něm vzbudily obdiv k Německu a posílily rozhodnutí podniknout výpravy do Střední Asie a zahladit poslední bílá místa na mapě Asie. Po promoci, a když ovládl četné jazyky a nářečí a podnikl dvě cesty Persií, neuposlechl rad Ferdinanda von Richthofen, aby pokračoval ve studiích zeměpisu a obeznámil se s metodami zeměpisného výzkumu; proto musil později hodnocení výsledků svých expedic přenechat jiným učencům. Ve třech odvážných výpravách do hor a pustin Střední Asie v letech 1894 až 1908 zmapoval a probádal do té doby neznámá území Východního Turkestánu a Tibetu. Při návratu do Stockholmu roku 1909 byl uvítán stejně triumfálně jako Adolf Erik Nordenskjöld. Roku 1902 se stal doposud posledním Švédem z královského domu, který byl povýšen do šlechtického stavu, a stal se koryfejem Švédska. Jakožto člen dvou akademií věd měl hlasovací právo při udílení Nobelových cen. Záznamy ze svých výprav položil základy přesné mapy Střední Asie. Byl světoznámý dík své vědecké dokumentaci a populáním cestopisům s vlastními fotografiemi, akvarely a kresbami...

Stanislav Nikolau (21)

Stanislav Nikolau byl český geograf a novinář. Byl vedoucí osobností zeměpisného časopisu Širým světem, který mj. ilustroval Zdeněk Burian. Stanislav Nikolau se narodil v Humpolci. Otec Jan Nikolau byl kupec, matka Anna zemřela, když mu bylo 20 let. Otec se již neoženil a v roce 1903 se se syny Stanislavem a Zdeňkem odstěhoval do Prahy. Stanislav Nikolau vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy obor zeměpis–dějepis. Učil nejprve jako suplent na reálce v Ječné ulici, později jako středoškolský profesor na reálce v Karlíně. Jako středoškolský profesor psal zeměpisné učebnice. Stanislav Nikolau v mládí cestoval po Evropě a Přední Asii. Jeho osobnost geografa je spojena s předchůdci dnešní České geografické společnosti. V letech 1920–1931 byl jejím předsedou ; byl předsedou i protektorátní České společnosti zeměpisné . Politicky se angažoval v hnutí Vlajka, které sdružovalo československá fašistická uskupení; k přímé spolupráci s nacistickým Německem se ale nepropůjčil. Byl dlouholetým redaktorem deníku Národní politika. Jeho politické názory byly antisovětské, antigermánské, antisemitské a patriotické, což se projevovalo v jeho novinářské činnosti. Z aktivní politiky se stáhnul po vzniku Protektorátu. V roce 1947 byl odsouzen pro šíření letáků. Zemřel v Praze. Časopis Širým světem, vydávaný po dobu dvaceti let, je nejvýznamnějším odkazem Stanislava Nikolaua. Stanislav Nikolau se v období první republiky angažoval v hnutí Vlajka. Vlajka zastávala ideologii antisemitismu, antiněmectví a antikomunismu; 21. října 1932 se Stanislav Nikolau stal jejím předsedou. Antisemitismus Vlajky jako jeden z jejích programových bodů se projevil již v programovém prohlášení Vlajky vyhlášeném při zvolení S. Nikolaua předsedou; v bodu 7 se požaduje „odstranění nadvlády německého resp. židovského kapitál...

Stanislav Grof (17)

Stanislav Grof je americký psychiatr českého původu, jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie. Kromě teoretického nástinu tohoto hnutí zkoumal také využití změněných stavů vědomí pro léčení. Vyvinul metodu holotropního dýchání, napsal několik knih s poznatky z aplikace této metody a na téma psychospirituální krize. Jeho práce mu přinesla několik ocenění, např. cenu VIZE 97 manželů Dagmar a Václava Havlových. Na druhou stranu ho jeho kritikové obviňují z podporování nevědecké psychologie a je nositelem dvou Bludných balvanů. Pochází z České Třebové, jeho matka pocházela z katolické rodiny, rodina jeho otce byla bez náboženského vyznání. Dohodli se, že malého Stanislava i jeho bratra budou vést k náboženství a nechají je rozhodnout se v pozdějším věku, „aby si našli svoji vlastní cestu“. Na vysokou školu se dostal na přelomu 40. a 50. let 20. stol. Původně se chtěl stát psychoanalytikem – uchvátil ho Freudův Úvod do psychoanalýzy. Pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze Bohnicích pod doc. Jiřím Roubíčkem, jenž v průběhu 50. let dostal v rámci výzkumu zásilku LSD, které následně Grof osobně vyzkoušel. Grof byl jedním z desítek lékařů, kteří s diethylamidem kyseliny lysergové v socialistickém Československu legálně experimentovali. Pocity a stavy vědomí spjaté s použitím této drogy na něj udělaly zásadní dojem. Grof poté začal studovat použití psychotropních látek v jiných kulturách a náboženstvích včetně mysticismu a různých koncepcí spirituality jako protipól západní medicíny, která se podle jeho slov tyto zážitky snaží patologizovat. V roce 1967 dostal stipendium do Spojených států amerických – v Maryland Psychiatric Research Centre v Baltimore. Zde se účastnil několika výzkumných projektů . Po srpnu '68 se rozhodl v USA zůstat, v marylandském výzkumném ústavu povýšil na vedoucího výzkumu. V té době dostal nabí...

Simon Mawer (19)

Simon Mawer je anglický spisovatel žijící v Itálii. Po ukončení střední školy v Somersetu absolvoval zoologii na Brasenose College Oxfordské univerzity. Většinu života pracoval jako učitel biologie postupně ve Spojeném království, na Maltě, Kypru a v Itálii. První román Chimera vydal ve třiceti devíti letech. Kniha získala McKitterickovu cenu v kategorii britských prvotin. Po dalších třech knihách přišel román Mendel's Dwarf , jenž mu přinesl všeobecnou známost. The New York Times ji označil za jednu z nejlepších knih roku. Filmová práva k ní drží Barbra Streisandová. Následovaly The Gospel of Judas a The Fall, která znamenala zisk Boardman–Taskerovy ceny pro rok 2003. Román Swimming to Ithaca je inspirován jeho dětstvím prožitým na Kypru. Poté učinil další výpad na pole literatury faktu, když společně s chicagským Fieldsovým muzeem vydal dílo Gregor Mendel: Planting the Seeds of Genetics, jehož části odpovídají názvům soudobé expozice muzea. V roce 2009 vyšla kniha The Glass Room pojednávající o osudech funkcionalistické vily v Československu od roku 1928. Inspirací pro příběh se stal osud brněnské vily Tugendhat a dramatický život jejích majitelů. Kniha získala nominaci na nejprestižnější knižní ocenění anglofonního světa Man Bookerovu cenu. Jako divadelní hru román v roce 2015 zpracoval režisér Stanislav Moša pro Městské divadlo Brno. V roce 2018 román pod stejným názvem zfilmoval režisér Julius Ševčík. Dobrodružný román Dívka, která spadla z nebe z roku 2012, zasazený do druhé světové války, získal pozitivní kritiku, když byl označen za „profesionálně odvedený a poutavý příběh“, a také za „zručně a inteligentně provedený thriller“. V roce 2015 pak napsal navazující příběh bilinguální agentky v knize Provazochodkyně. Roku 2018 vydal Pražské jaro, příběh spojující dvě dějové linie z léta ...