13681–13740 z 153126 Autoři
Hernán Huarache Mamani (5)
Kečuánský indián, který se narodil v andské vesničce Chivay. Vystudoval ekonomii na univerzitě v Arequipě a pracoval jako ekonom na peruánském Ministerstvu zemědělství. Vážná nemoc ho přiměla vrátit se do rodné vesnice. Lékaři mu nedávali naději na vyléčení, přesto mu zdraví navrátil jeho otec, zemědělec a kurandero . „Byla to pro mě facka. Myslel jsem si, že to, co mne učili na vysoké škole, je jedinou existující pravdou. Přesto mi skromný člověk jako je můj otec ukázal, že existuje i jiný druh vědění, o kterém jsem neměl potuchy.“ Hernán objevil své kořeny, zcela změnil způsob svého života a začal se věnovat magickému, léčitelskému a náboženskému učení dávných andských kuranderů. Dnes je jedním z posledních žijících dědiců této andské tradice a šíří své duchovní zkušenosti po celém světě.
Více od autora
Hermann Prey (7)
Hermann Prey byl proslulý německý barytonista, který významně ovlivnil svět opery a klasické hudby. Narodil se 11. července 1929 v Berlíně a stal se jedním z předních operních pěvců poválečného období. Preyova kariéra se vyznačovala všestranností, vynikal jak v operních rolích, tak v Lieder . Proslavil se zejména svými výkony v Mozartových a Schubertových dílech, ale jeho repertoár byl široký a zahrnoval širokou škálu skladatelů a stylů.
Více od autora
Herman's Hermits (8)
Herman's Hermits byla populární britská beatrocková skupina, která vznikla v Manchesteru v roce 1964. Skupina, v jejímž čele stál Peter Noone, dosáhla v polovině 60. let 20. století významného úspěchu na hudební scéně a stala se součástí britské invaze ve Spojených státech vedle kapel jako The Beatles a The Rolling Stones. Jejich hudba se vyznačovala chytlavými melodiemi a čistými chlapeckými image, které našly odezvu u širokého publika.
Více od autora
Herbie Mann (4)
Herbie Mann byl americký jazzový flétnista známý svým inovativním propojením jazzové hudby s globálními vlivy, včetně latinských, afrických a blízkovýchodních zvuků. Narodil se jako Herbert Jay Solomon 16. dubna 1930 v newyorském Brooklynu, svou kariéru zahájil v 50. letech 20. století a rychle se prosadil jako talentovaný hudebník se zálibou v mezikulturních experimentech. Mannovu tvorbu charakterizovala ochota zkoumat a zapojovat do svých vystoupení a nahrávek různé hudební styly.
Více od autora
Herbert Marcuse (5)
Herbert Marcuse byl německo-americký filosof a sociolog židovského původu, člen Frankfurtské školy. Mezi Marcuseho nejznámější práce patří kniha Jednorozměrný člověk , která se stala jedním z manifestů studentského hnutí na sklonku 60. let 20. století. Autor v díle dochází k závěru, že moderní přetechnizovaná společnost je sice společností blahobytu, avšak je v podstatě silně nemocná. Ve své době tak podává originální kritiku vědy a racionálního myšlení, jejichž pozitivní úloha tehdy zůstávala převážně nezpochybňována. S rostoucím panstvím člověka nad přírodou však roste i panství nad člověkem samotným. Technokratický rozum poukazem na svou úspěšnost nepřipouští žádnou alternativu, žádnou kritiku: člověk se stává jednorozměrným. Hovoří o paralýze kritiky – společnosti bez kritické sebereflexe.
Více od autora
Henry Ford (8)
Henry Martin Ford byl americký podnikatel, průkopník automobilového průmyslu. Nestal se podle představ svého otce farmářem a v šestnácti letech odešel z domu. Zkusil štěstí v Detroitu, kde se u firem James Flower & Bros a Detroit Dry Dock vyučil zámečníkem. Po vyučení nastoupil do firmy Westinghouse jako opravář parních strojů a v roce 1891 získal dobré místo ve firmě Thomase Alvy Edisona, kde se pak vypracoval do pozice hlavního inženýra. V té době se Ford ve svém volném čase zabýval experimenty s benzinovými motory a stavbou vlastního automobilu, až v roce 1896 sestrojil a úspěšně vyzkoušel svůj první automobil. Jeho vůz vyvolal zájem jak veřejnosti, tak investorů. S jejich pomocí pak v roce 1899 založil svou první automobilovou firmu Detroit Automobile company, která ale brzy zkrachovala. V roce 1903, když se mu narodil syn Edsel, založil společně s dalšími společníky Ford Motor Company. Jeho nová firma dokázala s počátečním kapitálem pouhých 28000 dolarů už za první rok své existence vyrobit až 1700 automobilů a několik prototypů, které přinesly jeho firmě mnoho vítězství v automobilových závodech a několik rychlostních rekordů. S prvním rokem mohl být vcelku spokojen, ale byl odhodlán splnit si svůj cíl vyrobit levné kvalitní auto pro každého. V letech 1906 až 1908 zaváděl po několikaměsíčním vývoji výrobu legendárních modelů N a T, které se prodávaly jen za 825 dolarů. Tím vlastně splnil svůj daný cíl, protože Ford model T překonal orientaci automobilového průmyslu jen pro bohaté. Do konce roku 1908 bylo prodáno na tisíc kusů modelu T. Aby bylo možné uspokojit poptávku po levných autech, musel otevřít novou továrnu Highland Park, kde byla zavedena jako jedna z prvních technologie pásové výroby, kterou navrhli sami zaměstnanci Ford Motor Company, kteří se nechali inspirovat pásovým zařízením na jatkách. V roce 1913 byla instalace pohyblivého pásu dokončena a další rok bylo prodáno až 250 tisíc kusů aut. Ford pak naří...
Více od autora
Henri de Régnier (7)
Henri de Régnier, plným jménem Henri-François-Joseph de Régnier, byl francouzský symbolistický básník, spisovatel a kritik. Pocházel ze šlechtické rodiny. Studoval práva v Paříži. Jeho přáteli byli Stéphane Mallarmé a Francis Vielé-Griffin. V roce 1895 se oženil s dcerou básníka José-Maria de Heredii. V roce 1911 byl zvolen do Francouzské akademie. Byl pochován na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Jeho první básně jsou ještě ovlivněny parnasismem. Zásadní vliv na něho mají romantici, Charles Baudelaire a José-Maria de Heredia. Jeho verše do češtiny překládali mimo jiné Jaroslav Vrchlický, Arnošt Procházka, Karel Čapek, Hanuš Jelínek.
Více od autora
Henri Bosco (2)
Henri Bosco byl francouzský spisovatel. V roce 1909 vystudoval Université Grenoble-Alpes, bojoval v první světové válce a získal Croix de guerre. Pracoval jako učitel francouzštiny v Bělehradě, Neapoli a Rabatu, zabýval se také hudbou a klasickou filologií. Dožil se 87 let a podle svého přání byl pohřben v Lourmarinu. Byl představitelem regionální literatury, jeho tvorba je spojena s přírodou jihovýchodní Francie. Nezkrotnou krajinu Camargue a svéráznou mentalitu místních venkovanů popsal ve své nejslavnější knize Měsíční pahorek v dlani. Vedle fantaskní a lyricky laděné prózy se věnoval také poezii a dětské literatuře. Podle jeho předlohy vznikl televizní seriál L'Âne Culotte. V roce 1945 získal Renaudotovu cenu za román Já, Pascal Dérivat . V roce 1953 mu byla udělena Grand prix national des Lettres a v roce 1973 Řád čestné legie. Byl také nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Pocházel z rodiny piemontských přistěhovalců, jeho příbuzným byl svatý Jan Bosco.
Více od autora
Helmut Jantra (6)
Německý redaktor a autor knih o zahradě a pěstování pokojových květin.
Více od autora
Helena Rudlová (5)
Helena Rudlová byla česká pedagožka, spisovatelka, básnířka a dramatička. Rodiče Heleny byli Antonín Rudl profesor, ředitel dívčí průmyslové školy Vesna, starosta města Hořice a Ludmila Peterová , svatbu měli 13. 8. 1892. Její sourozenci byli: Václav Rudl architekt a stavitel, Ludmila Brandejsová-Rudlová a Antonín Rudl bankovní úředník. Helena Rudlová absolvovala uměleckoprůmyslovou školu v Praze, vyučovala kreslení a vyšívání na Vesně v Hořicích. Věnovala se péči o mládež, mj. pracovala s romskými dětmi. Za druhé světové války pracovala v odboji . Po válce byla soudkyní z lidu. Kromě psaní básní, prózy a dramatu byla známá i jako sběratelka lidové slovesnosti. Sbírala pohádky, pověsti, písně, lidové zvyky a tance. Spolupracovala s Československým rozhlasem v Hradci Králové. Své menší práce zveřejňovala v časopisech/novinách: Eva, Lada, Národní listy, Svoboda, Zlatý máj, Zvěstování aj. Podílela se na Příručním slovníku jazyka českého. Bydlela v Hořicích na adrese Husova 8.
Více od autora
Helena Rezková (6)
Narozena 1965. Regionální publicistka Královéhradecka, majitelka nakladatelství a agentury na pořádání kulturních akcí, majitelka mediální agentury Regiona, též regionální fotografka.
Více od autora
Helena Přikrylová (6)
Spoluautorka publikace ze mzdového účetnictví, zabývá se pojistným na sociální zabezpečení a dávkami nemocenského pojištění.
Více od autora
Hawkwind (8)
Hawkwind je průkopnická anglická rocková skupina, známá svou jedinečnou směsí space rocku, progresivního rocku a psychedelického rocku. Skupinu založil v listopadu 1969 zpěvák, skladatel a kytarista Dave Brock. Hawkwind prošla během své kariéry mnoha změnami v sestavě, přičemž Brock byl jediným stálým členem. Skupina si získala značnou pozornost na počátku 70. let 20. století svými živými vystoupeními, která zahrnovala světelnou show a tanečníky, což přispělo k její pověsti inovátora space rocku.
Více od autora
Harry Martinson (5)
Harry Edmund Martinson byl švédský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1974 společně se svým krajanem Eyvindem Johnsonem. Harry Martison byl synem námořního kapitána. Po otcově smrti matka opustila Harryho a šest dalších sourozenců a děti byly předány do státní péče. Vychodil obecnou školu. V šestnácti letech se stal námořníkem . Kariéru námořníka ukončil v roce 1927 ze zdravotních důvodů. V roce 1929 uzavřel sňatek s Moa Swartzovou, která byla o 14 let starší než on. Ve stejném roce také vydal svou první básnickou sbírku. Z jeho dětské touhy po cestování se postupně zrodila určitá životní filozofie světového tuláctví, kterou prosazoval v knize cestopisných črt a reportáží s názvem Cesty bez cíle.
Více od autora
Harry James (2)
Harry James byl americký hudebník a kapelník známý svou virtuózní hrou na trubku a svým přínosem pro swingovou éru. Narodil se 15. března 1916 v Albany ve státě Georgia jako zázračné dítě, které začalo hrát na trubku již v útlém věku. Jeho kariéra odstartovala koncem 30. let, kdy se připojil k orchestru Bennyho Goodmana, kde se rychle stal hvězdným sólistou. V roce 1939 James založil vlastní kapelu, která se stala jednou z nejpopulárnějších swingových kapel 40. let.
Více od autora
Hans Driesch (3)
Hans Adolf Eduard Driesch byl německý biolog, evolucionista a filosof, zakladatel moderního vitalismu. Driesch studoval od roku 1886 ve Freiburgu u A. Weismanna, od roku 1887 v Jeně zoologii u E. Haeckela a botaniku. Od roku 1889 studoval mořskou biologii v Plymouthu, na výpravách do Indie a na ostrov Hvar a od roku 1891 pracoval na zoologické stanici v Neapoli. Od roku 1900 přednášel v Heidelbergu, od roku 1907 byl profesorem přirozené teologie v Aberdeenu , kde také napsal své hlavní dílo „Filosofie organického“ . Od roku 1909 přednášel přírodní filosofii v Heidelbergu, od roku 1911 v Kolíně nad Rýnem a od roku 1921 filosofii v Lipsku. Zabýval se také parapsychologií a roku 1933 byl nacisty předčasně penzionován. Drieschova vědecká kariéra začala už v Neapoli, kde studoval zejména zárodky ježovek a podařilo se mu oddělit první rozdělené buňky jejich zygot. Studium jejich dalšího vývoje inspirovalo jeho vitalismus. Původně se totiž domníval, že z každé z nich se vyvine příslušná část organismu, k jeho překvapení se však každá vyvíjela k celku organismu. Z toho Driesch odvodil, že každá buňka zárodku je předem naprogramována ke svému cíli – dospělému organismu – podobně, jak to předpokládala Aristotelova entelechie. Základním rysem organismu je tedy jeho celistvost a zaměřenost k cíli, jak se projevuje např. v dorůstání orgánů nebo v reprodukci. Drieschův vědecký a filosofický vitalismus vyvolal značnou kritiku jednak z hlediska pozitivismu, jednak ze strany novokantovství. Když se v pozdějším věku věnoval stále víc parapsychologii, byl vědeckou obcí odmítnut. Nicméně k některým z jeho náhledů se později vrátila molekulární biologie nebo teorie autopoiesis chilského biologa H. Maturany.
Více od autora
Hans Blickensdörfer (2)
Hans Blickensdörfer začal svou kariéru jako sportovní novinář v roce 1948.Později působil jako redaktor v Stuttgarter Zeitung . Jako dlouholetý šéf sportovní redakce ve Stuttgarter Zeitung a jako dopisovatel pro francouzský L'Equipe Blickensdörfer vytvořil zcela nový styl sportovní žurnalistiky.
Více od autora
Hans - (5)
Více od autora
Hana Skalová (6)
Hana Skálová vystudovala český jazyk na Karlově univerzitě, léta pracovala jako jazyková redaktorka. Je autorkou řady článků z oblasti psychologie, pedagogiky, medicíny a cestování. Mnoho let spolupracuje s Českou televizí: pro pořad Toulavá kamera natáčí reportáže o krásách naší vlasti, v pořadu Gejzír zase vyhledává výjimečné osobnosti. Napsala též tři knihy, Ježíšek , Průvodce stylem pro šarmantní plnoštíhlé krásky a Hurá! Jsou tu Velikonoce .
Více od autora
Hana Košková (7)
Prvé verše, predovšetkým v duchu dobových socialistických ideálov, publikovala od začiatku 70. rokov 20. storočia v časopisoch Romboid, Slovenské pohľady, Nové slovo a i. a v zborníkoch mladej poézie a prózy . Knižne debutovala v roku 1976 zbierkou Pod teplom krvi. Venuje sa v nej najmä typicky „ženským“ témam . Protiváhu tejto intímnej sféry tvorí makrosvet dejín, konkrétne Povstania, ktoré autorka prezentuje transponovane z rozprávania otca a starších. V druhej zbierke Spojitosť spracovala na pozadí zážitkov z vlastného detstva tradičné motívy rodiny, dedinského prostredia a medzigeneračných vzťahov. Súbor týchto lyricko-reflexívnych básní venovala svojmu otcovi. Kritický pohľad na neduhy súvekej spoločnosti prezentovala v básnickej zbierke Spätné zrkadlo, ďalšie básne s dôrazom na etický a existenčný rozmer vo sfére medziľudskej komunikácie sústredila do knihy Tvár pri tvári. Problematiku životných peripetií súčasnej ženy priblížila v introvertnejšie ladenej zbierke lyrických miniatúr Vnútrozemie. V podobnom duchu sú napísané aj jej ďalšie zbierky intímnej poézie Záhrada, zviera vo mne a Náhrdelník z hrdličiek. Koškovej poetické dielo nateraz uzatvára básnická zbierka Súrodenci zo sna. V nej rovnako ako v predchádzajúcich zbierkach dominuje pohľad ženy na svet. Autorka z poetologického hľadiska preferuje voľný verš. V jej poézii nájdeme básne občianskej lyriky s prvkami satiry, sarkazmu a irónie, ako aj introvertnejšie ladené zbierky intímnej poézie. Venuje sa aj prekladateľskej činnosti , recenzistike a kritike.
Více od autora
Hana D Lehečková (5)
Narozena 1990. Literární redaktorka v nakladatelství Albatros. Autorka rozhlasových a divadelních her pro děti a mládež. Autorka knihy pro děti a novely a románu pro dospělé.
Více od autora
Hana Benešová (7)
Hana Benešová byla manželka druhého československého prezidenta Edvarda Beneše. Se svým budoucím manželem se Anna Vlčková seznámila prostřednictvím přátel v Paříži. Společně tam navštěvovali přednášky francouzštiny, historie a literatury na Sorbonně. Po zasnoubení v květnu 1906 si Anna změnila jméno na Hana, protože jméno Anna prý Benešovi připomínalo zklamanou lásku z mládí. Také Beneš si změnil jméno: místo původního Eduard si začal říkat Edvard. Svatba proběhla na podzim 1909. V matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána ještě jako Eduard a Anna. Hana Benešová byla svému manželovi oporou, starala se mu o domácnost a také plnila úlohu jakési sekretářky. Během první světové války se oba manželé zapojili do odboje. Po odchodu Beneše do exilu v září 1915 čelila Hana Benešová spolu s dvorním radou Václavem Oličem obvinění z přechovávání spisů Tomáše Garrigue Masaryka a strávila kvůli manželovým politickým aktivitám v zahraničí celkem jedenáct měsíců ve vězení. S manželem se neviděli více než tři roky a znovu se setkali až na začátku roku 1919. Benešovi se v té době museli smířit s tím, že zřejmě nikdy nebudou mít děti. Jediné těhotenství paní Hany skončilo potratem. Během první republiky vstoupila do povědomí jako vzdělaná a okouzlující manželka ministra zahraničí a posléze prezidenta republiky. Během druhé světové války pracovala pro Mezinárodní červený kříž a po roce 1945 se stala předsedkyní jeho československé pobočky. Vzhledem ke špatnému psychickému stavu paní Charlotty Masarykové to byla až Hana Benešová, která vytvořila představu o československé první dámě. Do komunistického puče v únoru 1948 prožívala první dáma své nejlepší roky. Paní Benešovou národ miloval a uznával ji. Vývoj od nastoupení prezidentského úřadu v roce 1935 a zejména po roce 1945 však stál Edvarda Beneše mnoho sil, za což zaplatil postupným zhoršováním svého zdravotního stavu....
Více od autora
Gustav Winter (6)
Gustav Winter byl sociálnědemokratický novinář a publicista. Gustav Winter se narodil v Radeníně u Tábora jako páté ze šesti dětí v chudé rodině židovského nájemce mlýna. Po absolvování gymnázia v Praze vystudoval filosofii na Karlově univerzitě v Praze. Během studií se živil kondicemi a částečně jej podporovali i starší bratři Lev Winter a Arnošt Winter. Stejně jako jeho bratři byl již od studií činný v sociálnědemokratické straně. Po studiích se stal redaktorem Práva lidu a v letech 1926-38 byl jeho zpravodajem v Paříži. Od roku 1939 byl činný v československém zahraničním odboji ve Francii a ve Velké Británii. Zahynul po delší nemoci v roce 1943 v Londýně. Byl uznávaným znalcem francouzské a španělské politické a kulturní scény. Překládal z francouzštiny, angličtiny a němčiny; do francouzštiny přeložil některá díla Karla Čapka. Jeho zkušenosti z novinářské práce jsou patrné i z jeho knih. Za svou Knihu o Francii obdržel státní cenu za rok 1931.
Více od autora
Gustav Roger Opočenský (7)
Gustav Roger Opočenský byl český spisovatel, novinář a písňový textař, příslušník pražské bohémy v letech před první světovou válkou. Jeho otec byl evangelický farář. Po příchodu rodiny do Prahy se Gustav zapojil do uměleckého života: byl členem literárních skupin Syrinx a Máj, přispíval do časopisu Veselá Praha, vystupoval i v kabaretu Karla Hašlera. Patřil k nejbližším přátelům Jaroslava Haška, který učinil z Opočenského postavu řady svých povídek, angažoval se také ve Straně mírného pokroku v mezích zákona. Je autorem vzpomínkových knih Čtvrt století s Jaroslavem Haškem a Balada o duši Jaroslava Haška. Psal lyrickou poezii, novinové fejetony a humoresky, dětskou literaturu, sociálněkritické i dobrodružné romány. Pracoval jako úředník na Ministerstvu sociální péče. Jeho bouřlivý soukromý život inspiroval Jaroslava Haška k epigramu: „Jest miloval všechny ženský / Gustav Roger Opočenský“. Jeho synem byl herec Gustav Opočenský, jeho vnuky jsou hudebník Petr Opočenský a sochař Pavel Opočenský.
Více od autora
Gusta Fučíková (5)
Gusta Fučíková, rozená Gusta Kodeřičová , byla česká a československá publicistka, nakladatelská redaktorka, politička Komunistické strany Československa, aktivistka ženských a mírových levicových organizací, poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace. Byla manželkou komunistického novináře a odbojáře Julia Fučíka popraveného za 2. světové války.
Více od autora
Gudrun Pausewang (5)
Gudrun Pausewang byla německá spisovatelka a učitelka, pocházející z Česka, která vydala 78 knih, z toho 22 pro dospělé, 20 pro děti do deseti let a zbytek pro náctileté. Gudrun se narodila 3. března 1928 v domku za Mladkovem jako nejstarší ze šesti dětí. Její matka byla učitelka v mateřské školce a otec hospodář, syn ředitele místní školy. Gudrunina mladší sestra, Freya Pausewang , se později stala právničkou a spisovatelkou. Její rodina věřila na alternativní styl života, kterým se snažila žít. Po vystudování základní školy začala navštěvovat střední dívčí školu. Její otec zemřel ve druhé světové válce, když jí bylo patnáct. Po skončení války utekla celá rodina do západního Německa. Zde nastoupila Gudrun na střední školu ve městě Wiesbaden, kterou úspěšně absolvovala roku 1948. Poté začala studovat pedagogickou školu ve Weilburgu. Od roku 1956 učila pět let v německých školách v Chile a dva a půl roku ve Venezuele. V té době procestovala i velkou část Střední a Jižní Ameriky. Koncem roku 1963 se vrátila do Německa a začala učit na základní škole. O čtyři roky později, tedy v roce 1967, se do Latinské Ameriky vrátila se svým manželem Hermannem Wilcke, kde následujících pět let učila na německé škole. V roce 1972 se rozhodla vrátit se do Německa spolu se svým dvouletým synem. Od tohoto roku pracovala až do důchodu v roce 1989 jako učitelka. Po tom, co odešla do důchodu se začala věnovat i čtení na školách. Gudrun původně psala pouze pro dospělé, až později se rozhodla i pro psaní knih pro děti, které v současnosti tvoří většinu jejích děl. Její knihy se zabývají především problémy zemí třetího světa. Rovněž podporuje ochranu životního prostředí a zakázání jaderných elektráren. Některé z jejích knih se zaobírají i homosexuály. Jedna z jejích nejpopulárnějších knih je Vzpomínám na rozinkovou louku, ve které Gudrun sepsala své vzpomínky na rané dětství a válku. Další známá kniha, Mrak, pojednává o dívce, kte...
Více od autora
Grigorij Jakovlevič Baklanov (5)
Grigorij Jakovlevič Baklanov byl ruský spisovatel a filmový scenárista. Narodil se v židovské rodině jako Grigorij Fridman, příjmení Baklanov používal od roku 1952. Od roku 1942 byl členem komunistické strany. Za druhé světové války narukoval jako dobrovolník k dělostřelectvu a bojoval v řadách Jihozápadního frontu. V roce 1943 byl nedaleko Záporoží raněn. V roce 1945 obdržel Řád rudé hvězdy. Jeho starší bratr ve válce padl. V roce 1951 absolvoval Gorkého literární institut a otiskl první povídku v časopise Kresťjanka, v roce 1956 byl přijat do Svazu spisovatelů SSSR a o rok později mu vyšla první kniha. Psal o svých zkušenostech z války, byl představitelem proudu nazývaného „poručická próza“, zaměřeného na individuální osudy mladých řadových vojáků. V roce 1964 napsal knihu Červenec 1941, která kvůli kritice stalinských čistek ve vedení armády mohla vyjít až o čtrnáct let později. Je autorem scénářů k filmům Chvějící se země a Bylo to v máji, jeho knihy vyšly ve 36 zemích. V roce 1982 mu byla udělena Státní cena SSSR. V roce 1986 se stal šéfredaktorem časopisu Znamja. Publikoval v něm dlouho zakázaná díla, hlásil se k politice glasnosti a vyzýval ke stažení sovětské armády z Afghánistánu. Angažoval se v organizaci Memorial, v roce 1993 byl jedním ze signatářů Dopisu čtyřiceti dvou na podporu politických a hospodářských reforem. V letech 1996 až 2001 byl členem rady ruského prezidenta pro kulturu.
Více od autora
Grigorij Anisimovič Fedosejev (5)
Grigorij Anisimovič Fedosejev spisovatel, původním povoláním inženýr-zeměměřič. Ve 30. letech se přestěhoval do Novosibirsku, kde dobré tři desítky let pracoval jako vedoucí velkých zeměměřičských expedicí ve východosibiřské tajze a na dálném východě. Po namáhavé celodenní práci zapisoval velitel expedice u nočních táboráků den po dni všechno, čím výprava žila. postupně se tak hromadil autentický , dramatický životní materiál. který se později stal základem mnoha fedosejevových dobrodružných příběhů.
Více od autora
Graham Hurley (5)
Kdo se umí vzdát jedné úspěšné kariéry, aby byl v té druhé ještě úspěšnější? Už jako dítě miloval staré válečné filmy, ale na Cambridge University šel s pevným odhodláním stát se spisovatelem. Zjistil však, že pouze čtením klasických románů se psát nenaučí, o čemž ho utvrdily především jeho vlastní rukopisy, odmítnuté všude, kam je poslal. Bylo třeba přehodnotit budoucnost, a tak se rozpomněl na své filmové nadšení a zkusil to u televize. Začínal jako pomocný scénárista, až postupně dospěl do režisérského křesla. Dalších 20 let si budoval kariéru režírováním a produkováním televizních dokumentů. Natočil např. fascinující dokumenty o vracích Titaniku a Bismarcku, posbíral i několik cen… ale stále chtěl vidět své jméno také na papíře. Když však produkční společnost odstoupila od smlouvy, od které se hodně očekávalo, byl to přesně ten impulz, na který Hurley čekal. Skončil s filmy a vrhl se plně na dráhu spisovatelskou. Díky dokumentům získal spoustu zkušeností a přehled o různých problémech světa, a tak autorovy první knihy zavádějí čtenáře do všech koutů planety a dotýkají se současných palčivých kauz. V 90. letech takto napsal 9 samostatných thrillerů. S rokem 2000 však přišla na trh první kniha z veleúspěšné série moderních detektivních románů, ukazující autorův oblíbený Portsmouth z té temnější stránky. V roce 2008 se připravuje k vydání již osmá kniha z řady, kde hlavní slovo mají dva policisté z jednoho města, ale s naprosto rozdílnými povahami – detektiv inspektor Joe Faraday a detektiv konstábl Paul Winter.
Více od autora
Gonbožab Cebekovič Cybikov (2)
Gonbožab Cebekovič Cybikov byl ruský cestovatel, etnograf, jazykovědec a orientalista. Mezi lety 1899–1902 podnikl cestu do Tibetu, o které zanechal cestopisnou zprávu, která v českém jazyce vyšla pod názvem Cesta k posvátným místům Tibetu. Po návratu z Tibetu se věnoval především akademické činnosti. Cybikov se narodil v rodině burjatského úředníka. Jeho otec Cebek Montujev velmi usiloval o to, aby jeho syn obdržel dostatečné vzdělání, které se Cebekovi nedostávalo. Už od pěti let svého syna učil mongolské abecedě a poté, co Gonbožab Cybikov strávil rok ve farní škole, jej dal na studia do Čity, kde se nacházelo nově otevřené gymnázium. Cybikov patřil mezi první čtyři burjatské studenty, kteří na tomto gymnáziu začali studovat. Zde Cybikov studoval 9 let a roku 1893 svá studia završil. Po neúspěšném studiu medicíny začal roku 1895 navštěvovat fakultu orientálních jazyků na petrohradské univerzitě. Zde studoval až do roku 1899. Cybikov se na cestu do Tibetu vydal ještě v roce dokončení svých studií. K dlouhé cestě jej vyzval ruský mongolista a Cybikův učitel A. M. Pozdnějev, který poslal Ruské zeměpisné společnosti na Cybika doporučení, což mu umožnilo rychlé a bezproblémové sestavení malé výpravy a vyražení na cestu ještě téhož roku. Konečným Cybikovým cílem byla Lhasa, do které se do té doby dostalo jen málo cizinců . Cybikov se na cestu vypravil 25. listopadu 1899 v přestrojení za burjatského lámu, jelikož Tibet nebyl tehdy pro cizince otevřen. Cestu Cybikov započal v mongolské Urze , odkud se vydal směrem na jih přes poušť Gobi. Podél Žluté řeky došel až do amdského kláštera Kumbum, kde pobýval v prvních měsících roku 1900. Čas strávený zde na několik týdnů přerušil cestou a pobytem v klášt...
Více od autora
Gloria Hargreaves (5)
Patří mezi nejvýznamnější britské grafology. Asistovala různým společnostem na celém světě ve výběru zaměstnanců, mnohokrát vystupovala v televizi.
Více od autora
Glenn Miller (5)
Glenn Miller byl americký bigbandový trombonista, aranžér, skladatel a kapelník swingové éry. Narodil se 1. března 1904 a stal se jednou z nejikoničtějších postav v historii jazzové hudby. Jeho kariéra se vyznačovala vývojem jedinečného zvuku, který vešel ve známost jako " Glenn Miller sound" a který se vyznačuje tím, že melodickou linku drží klarinet nad saxofonovou sekcí hrající harmonii. Tento zvuk proslavil jeho kapelu a vedl k řadě hitů.
Více od autora
Giovanni Arpino (3)
Giovanni Arpino byl italský prozaik, básník a publicista, představitel italského neorealismu. Ve svých psychologických románech zobrazil typické současné italské politické, sociální a mravní problémy. Za román L'ombra delle colline získal v roce 1964 cenu Strega.
Více od autora
Giordano Bruno (6)
Giordano Bruno, původně Filippo Bruno, též Nolan nebo Nolanus byl italský dominikánský mnich, filozof , spisovatel , teoretický kosmolog, zabýval se rovněž mnemotechnikou. Ovlivněn byl Mikulášem Kusánským a Bernardem Telesiem. V astronomii se proslavil tezemi o tom, že Země ani Slunce nejsou středem vesmíru a že vesmír je nekonečný. Od roku 1593 byly některé jeho názory šetřeny jako hereze římskou inkvizicí – byl obviněn z popírání několika katolických doktrín, zejména věčného zatracení, boží trojjedinosti, božské podstaty Kristovy, panenství Panny Marie a transubstanciace. Také jeho panteismus vzbuzoval vážné obavy. Inkvizice ho shledala vinným a byl upálen v římském Campo dei Fiori v roce 1600. Po své smrti a zejména v 19. a na počátku 20. století se stal jedním ze symbolů násilného útlaku svobodného vědeckého bádání katolickou církví a posléze jedním z idolů volnomyšlenkářů, i když není zřejmé, nakolik se jeho rozsudek za teologické hereze a filosofické náhledy vztahoval i na jeho kosmologické spekulace. Historička Frances Yatesová tvrdí, že byl potrestán spíše za obhajobu hermetické tradice. Byl hluboce ovlivněn arabskou astrologií , Neoplatonismem, renesanční hermeneutikou a legendami opřádajícími egyptského boha Thovta. Teologická heterodoxnost vedla Bruna ke snižování úlohy náboženství, které se podle něho hodí jen k uspokojení nevzdělanců. Narodil se roku 1548 ve vesnici Nola nedaleko Neapole v Itálii, původním jménem se jmenoval Filippo Bruno, za svoji přezdívku si později zvolil jméno Nolanus nebo Nolan, podle místa svého narození) . Po studiích v Neapoli vstoupil jako patnáctiletý do dominikánského kláštera a později roku 1565 se stal členem dominikánského řádu, kde přijal své nové jméno Giordano. O sedm let později byl vysvěcen na kněze. V pozdějš...
Více od autora
Gina Mayer (8)
Gina Mayerová se narodila v roce 1965 v Ellwangenu. V roce 1984 absolvovala střední školu v Schwäbisch Hall. Potom se přestěhovala na rok do Neapole a po návratu do Německa začala studovat obor grafického designu na Univerzitě aplikovaných věd v Trieru. Studium dokončila v roce 1991. Do roku 2005 pracovala jako copywriter a napsala několik knih pro děti, pro které ale nenašla vydavatele. Takže změnila zaměření a začala psát historické romány. V roce 2006 v nakladatelství Diana vyšel její první historický román "Die Protestantin" a v nakladatelství Sauerlander román "Dívka bez paměti". V roce 2006 se stala nezávislou spisovatelkou a od té doby vydala řadu úspěšných knih. Nyní žije se svým manželem a dvěma dětmi v Düsseldorfu.
Více od autora
Gilles Deleuze (7)
Gilles Deleuze byl významný francouzský teoretik 20. století, který působil v mnoha oblastech a disciplínách, především pak ve filozofii, filmové teorii, teorii umění a literatury nebo kritické teorii současné kultury. Jeho radikální filozofické i politické postoje jsou těsně spjaty s vlivem nacistické okupace a s květnovými událostmi r. 1968 v Paříži a v celé Evropě. Jeho myšlení se prolíná s velkou řadu dalších vědeckých oborů – s psychologií, antropologií, geologií, biologií a jinými. Spolu s J. F. Lyotardem, M. Foucaltem, J. Derridou, J. Lacanem a dalšími je považován za představitele poststrukturalismu – myšlení zaměřeného na kritiku evropské kultury a filozofie. Jeho filozofická práce je originálním příspěvkem k ontologické problematice systematicky rozvíjené v průběhu 20. století počínaje Whiteheadem nebo Heideggerem a jeho ontologická pozice je svébytnou variantou monismu. Ve filozofii také představuje nezanedbatelný hlas v diskuzi o povaze subjektivity a reflexivního vědomí. Jeho pojmy jsou ovšem kromě filozofie používány také v estetice, filmové, literární i divadelní vědě nebo v radikální politické a kulturologické analýze současné civilizace. Deleuzovo myšlení dalece a mnoha směry přesahuje úzce vymezené hranice institucializované filozofie, a v tom je jedním z potomků Nietzscheho, z jehož díla opakovaně čerpá pojmové nástroje pro svou vlastní práci. Svými pojmy a teoretickými postoji překračuje hranice akademického světa. Jeho cílem je vyvést filozofii z jejího školského gheta a propojit ji s dalšími vědami a formami komunikace. Deleuze se kromě Nietzscheho obracel k mnoha dalším autorům západní tradice, např. k Lucretiovi, Spinozovi, Leibnizovi, Peircovi, Bergsonovi, Simonodonovi a mnoha dalším. Své myšlení koncipoval vždy jako rozhovor s mnoha různými současnými i minulými mysliteli, a také jako vášnivou starost o evropskou civilizační tradici, která má počátky v řeckém starověku a během 20. století se pr...
Více od autora