961–1020 z 142163 Autoři
Josef Sudek (25)
Josef Sudek byl významný český fotograf pražských motivů, ateliérových aranžmá, zátiší, reportáže, krajiny i reklamy. Začal fotografovat ve svých 17 letech. Svá vrcholná díla vytvořil ve zralém věku – poté, co rezignoval na vlivy moderních proudů. Ve 30. letech odrážely jeho fotografie především vnější svět a teprve od 40. let našel obratem k sobě samému svou nezaměnitelnou tvůrčí podobu, díky které je známý i v zahraničí. Tehdy začaly vznikat jeho proslavené pohledy z okna ateliéru a pozoruhodná zátiší, oboje zpracované kontaktním otiskem různě velkých negativů na pozitiv. Sudkovu práci nepřerušila ani válka, ani poválečný vnější tlak, který nutil umělce řídit se doktrínou socialistického realismu. V té době se Sudek naopak vrátil k piktorialismu, a v řadě svých prací předjímal pozdější vývoj fotografie k postmoderní syntéze, aby se tak stal stále živým zdrojem inspirace pro další generace. Spolu s Františkem Drtikolem, Jaroslavem Rösslerem a Jaromírem Funkem patří k nejvýznamnějším českým fotografům období mezi první a druhou světovou válkou. Je zároveň jedním z výjimečných avantgardních fotografů v Evropě. Josef Sudek se narodil 17. března 1896 v Kolíně, otci Václavovi a matce Johanně. O rok později se narodila jeho sestra Božena. Jeho otec, který byl malíř a dekoratér, zemřel 1. ledna 1899 na zápal plic. Sudek začal v letech 1902–1908 chodit do obecné školy v Nových Dvorech. Pak pokračoval dva roky na Královské zemské škole řemeslnické v Kutné Hoře. Po ní se v červenci 1910 zapsal do tříletého učení u pražského knihaře Františka Jermanna, kde také poprvé začal fotografovat. Roku 1913 ukončil studium a získal tovaryšský list Společenstva knihařů, kartonážníků, ozdobníků a pouzdrařů, se kterým nastoupil do zaměstnání u knihaře v Nymburku. Okolí Nových Dvorů a tamější „panoramaticky působící“ krajina nepochybně velmi ovlivnila jeho pozdější krajinářskou tvorbu. Bylo krátce před začátkem první ...
Více od autora
Jiří Mikulčák (23)
RNDr. Jiří Mikulčák, CSc. Narodil se 19. 4. 1923 v Kyjově a zemřel 13.října 2011 Byl profesí matematik, ale byl také znalcem a milovníkem slováckého folkloru. Jeho rodina měla úzké vazby na Moravu, rod Mikulčáků pocházel ze Stupavy. Na obecnou školu začal docházet v Kyjově, reálné gymnazium absolvoval v Ostravě, kam se rodina přestěhovala. Po válce a totálním nasazení nastoupil v r. 1945 ke studiu na Matematicko-fyzikální fakultu KU v Praze. Po skončení studia od r. 1948 působil jako profesor matematiky na gymnáziu v Jeseníku a na Vojenské škole Jana Žižky v Moravské Třebové. Po sedmi letech přechází do Prahy, kde tehdy žili jeho rodiče a sestry. V druhé polovině padesátých let pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém a od r. 1961 až do ochodu do penze byl odborným asistentem na Katedře didaktiky matematiky na výše zmíněné fakultě KU v Praze. Během tohoto období se zabýval zejména pedagogickými aspekty středoškolského studia matematiky a vydal řadu publikací. Byly mezi nimi např. z posledních let Matematické, fyzikální a chemické tabulky nebo rozsáhlý soubor prací na téma Nástin dějin vyučování v matematice. Zasloužil se také o popularizaci matematiky přednáškami, semináři a svého času známým pořadem Ćeské televize Matematika převážně vážně. Za svou vynikající činnost v tomto oboru obdržel řadu ocenění a vyznamenání. Jeho celoživotním zájmem byla historie, které se původně chtěl i profesně věnovat. Sledoval dějiny politické i kulturní . K jeho koníčkům patřila mj. turistika a samozřejmě intenzivní zájem o folklor. Do Slováckého krúžku v Praze začal docházet již koncem války, zejména pak po r. 1945 zde velmi aktivně působil jako zpěvák a tanečník. Platným členem krúžku byl i jeho otec, v padesátých letech jednatel a člen výboru. Jura se i při učitelském působení mimo Prahu folkloru pilně věnoval. Jeho vztah k folkloru b yl živý a věci znalý. Po založení časopisu Vědomosť přispíval do něj řadou článků zejména týkajících s...
Více od autora
Jiří Kotalík (23)
Narozen 22. 7. 1920 v Praze, zemřel 26. 1. 1996 tamtéž. PhDr., profesor dějin umění, umělecký kritik, překladatel z angličtiny, ředitel Národní galerie v Praze, publikace z oboru.
Více od autora
Jessica Hart (44)
Jessica Hartová prošla nejrůznějšími povoláními, než si začala psaním vydělávat na studium historie. Živila se jako číšnice, asistentka produkce a sekretářka ve zpravodajské redakci, učila angličtinu. Při svých rozmanitých aktivitách pracovala v mnoha zemích světa - například ve Francii, v Indonésii, Austrálii a Kamerunu. Poté se usadila v severní Anglii a své aktivity omezila na dobré jídlo a pití. Také ráda cestuje a přednost dává těm zemím, kde se může setkat s dobrou kuchyní nebo s tropickými dešti. Jessica napsala pro Harlequin Romance více než 45 knih a v roce 2005 získala prestižní cenu RITA Romance Writers of America za nejlepší ženský románek.
Více od autora
Jaroslav Kvapil (38)
Jaroslav Kvapil byl český básník, dramatik, překladatel, libretista a divadelní režisér. Byl syn lékaře v Chudenicích u Klatov, kde též vychodil obecnou školu. Po studiu na klatovském a plzeňském gymnáziu studoval lékařství a filosofii v Praze, studia však nedokončil. V letech 1891 až 1904 pracoval jako novinář v redakcích listů Hlas národa, Národní listy, Česká stráž a jako redaktor Zlaté Prahy. V letech 1888–1902 přispíval pod pseudonymem Olaf do humoristického časopisu Švanda dudák. Jeho první žena Hana Kvapilová , herečka Národního divadla, jej přivedla k trvalému zájmu o divadlo a on se ve svých příspěvcích pro noviny a časopisy věnoval často divadlu. S Hanou jej seznámil začátkem roku 1890 J. V. Frič. Jeho druhou manželkou byla Zdena Rydlová, herečka Národního divadla. První básně publikoval ve Světozoru. Spolu s Alfonsem Muchou a Ladislavem Syllabou se podílel na obnovení svobodného zednářství v Československu. V roce 1898 založil spolu s Janem Vávrou, Gustavem Schmoranzem a členy spolku Máj v Praze divadlo Uranie, umístěné u příležitosti Výstavy architektury a inženýrství zprvu na pražském Výstavišti, později přenesené do pivovarské zahrady v Holešovicích. Celý svůj další život pak věnoval divadlu, působil mnoho let jak v Národním divadle, tak v Městském divadle na Královských Vinohradech. Kromě režie i překládal, psal libreta a upravoval divadelní hry pro jevištní provedení. Za první světové války se účastnil prvního odboje. V letech 1918–1920 byl poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé za Českou státoprávní demokracii, respektive za Československou národní demokracii z ní vzniklou. Za druhé světové války byl spoluzakladatelem odbojové organizace Prozatímní revoluční národní výbor. Po odhalení skupiny byl uvězněn a do doby osvobození rep...
Více od autora
František Buriánek (31)
František Buriánek byl český literární historik a kritik. Narodil se v Rokycanech, po maturitě na reálném gymnáziu v Klatovech v roce 1936 studoval v letech 1936–1939 a 1945–1946 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze češtinu a francouzštinu . V letech 1939–1942 byl vězněn v rámci akce „17. listopad 1939“ v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Za účast v národním odboji byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939. Po válce pracoval nejdříve jako dělník, po ukončení studia na knihovnické škole v Praze v letech 1946–1950 jako knihovník v Úřadu předsednictva vlády. V roce 1947 vstoupil do KSČ. V letech 1950–1955 byl zaměstnán jako knihovník, později jako vedoucí kulturního odboru Kanceláře prezidenta republiky, od roku 1950 externě vyučoval na FF UK, habilitoval se v roce 1955 prací Bezruč – Toman – Gellner –Šrámek, profesorem novodobé české literatury byl jmenován roku 1961. Titul CSc. získal v roce 1957 monografií Petr Bezruč, titul DrSc. v roce 1969 prací Generace buřičů. Katedru české a slovenské literatury vedl v období 1956–1972, proděkanem byl v letech 1960–1963. Na počátku tzv. normalizace byl vyškrtnut z KSČ , ale setrval jako profesor na katedře české a slovenské literatury a literární vědy FF UK. V roce 1981 odešel do důchodu. Literární kritiky publikoval v různých novinách a časopisech, například v Rudém právu, v Tvorbě, v Literárních novinách, odborné práce pak zvláště v České literatuře, Českém jazyku a literatuře. Redigoval měsíčník Impuls. Jako editor se podílel na vydání několika knih, například Česká poesie, 1951; J. Hora: Výbor z básní, 1954; F. Gellner: Má píseň ze sna budívá, 1955; V. Dyk: Opustíš-li mne, nezahynu, 1956; Patnáct májů (sb. z české a slovenské poezie 1945–1960, 1960; Čítanka českého myšlení o literatuře, 1976 Zabýval se českou literaturou 20. století, zvláštní pozornost věnoval české poezii...
Více od autora
František Bartoš (31)
Pedagog, jazykovědec, etnograf. Významná osobnost moravské vzdělanosti a kultury druhé poloviny 19. století, organizátor vědeckého a národního života na Moravě. Narodil se v Mladcové u Zlína. Obecnou školu navštěvoval ve Zlíně, i přes nedostatek prostředků pokračoval ve studiu na gymnáziu v Olomouci. Už zde se aktivně účastnil národního a literárního dění ve spolku Uměna. Na univerzitě ve Vídni vystudoval klasickou filologii a češtinu. Potkal zde pedagogy, kteří ho trvale ovlivnili: filologa F. Miklošiče a moravského historika a jazykovědce A. V. Šemberu. Navázal kontakty se studenty slovanských národností a stal se členem slovanského spolku Morava. Po studiích ve Vídni vyučoval na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, německém gymnáziu v Olomouci a německém katolickém gymnázium v Těšíně. Z Těšína odešel do Brna, kde působil téměř třicet let, nejprve jako profesor na slovanském gymnáziu, od roku 1888 jako ředitel na nižším českém gymnáziu. Po příchodu do Brna se aktivně účastnil kulturního i společenského dění. Byl zakládajícím členem Ústřední Matice školské, ředitelem a protektorem ústavů Vesny, v devadesátých letech působil jako člen zemské školní rady, byl členem Matice moravské , Filharmonické besedy, Musejního spolku, Sokola, Čtenářského spolku v Brně a dalších. Uznáním jeho práce bylo členství v Královské české společnosti nauk , čestné předsednictví Národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895 i jmenování členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění . Za jeho práci se mu dostalo poct i v zahraničí, když v roce 1890 carská Akademie nauk v Petrohradě udělila cenu Kotljarevského jeho dílu Dialektologie moravská. Po celý život se věnoval pedagogické práci, která se mu stala naplní života. Svým žákům imponoval rozsáhlými vědomostmi, ryzím charakterem, i publikačními úspěchy. Vychoval celou řadu budoucích literátů ...
Více od autora
Bruno Ferrero (35)
Bruno Ferrero je italský římskokatolický kněz, salesián a spisovatel. Jako sedmnáctiletý vstoupil k salesiánům a v roce 1974 přijal kněžské svěcení. V letech 1988 až 2009 pracoval v nakladatelství Elledici, a to od roku 1996 jako jeho ředitel. Od roku 2011 řídí salesiánský časopis Il bollettino salesiano.
Více od autora
Albert Pražák (31)
Albert Pražák byl český literární historik. Do roku 1914 působil jako středoškolský profesor v Praze na gymnáziu Karla Sladkovského. Po vypuknutí 1. světové války byl odveden a prošel srbskou a ruskou frontu. Od roku 1921 působil jako profesor na univerzitě v Bratislavě a od roku 1933 v Praze. Roku 1924 se stal členem české akademie věd a Královské společnosti nauk. Roku 1926 se podílel na založení Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, v této společnosti působil jako generální sekretář. V květnu 1945 byl předsedou České národní rady. Po návratu presidenta Beneše do Československa 16. května 1945 se navrátil k pedagogické činnosti na Univerzitě Karlově. Do důchodu odešel v roce 1951. V padesátých letech se ocitl v nemilosti a byl znovu oceněn až po smrti, v roce 1966. Albert Pražák byl dvakrát ženatý. S první manželkou Marií, rozenou Pexovou měl syna Přemysla a Jiřího. Jeho druhou manželkou byla od roku 1919 filoložka dr. Klára Pražáková, rozená Fuxová. Třetím dítětem byla Hana Drábková.
Více od autora
Zdeněk Pohlreich (22)
Zdeněk Pohlreich je český šéfkuchař, gastronom, podnikatel, lektor, herec, autor kuchařek a moderátor kuchařských pořadů na televizi Prima. V letech 2009 až 2018 moderoval pořad Ano, šéfe! Poté, co nesložil přijímací zkoušky na střední školu, nastoupil do učebního oboru kuchař. Vaření jej nejprve vůbec nebavilo. Po vyučení nastoupil do pražského hotelu Stop. Na přelomu 70. a 80. let byl členem reprezentačního baseballového týmu. Po zájezdu do Nizozemska začal uvažovat o emigraci a v roce 1986 se k ní rozhodl. Realizoval ji o tři roky později. Přes jeden rok strávil v Nizozemsku jako šéfkuchař restaurace Het Schellinkje, odtud po obdržení povolení odjel do australského Adelaide, kde mu v začátcích pomáhal strýc. Začal jako sous-chef v restauraci La Guillotine, v níž se později stal šéfkuchařem. Po návratu z emigrace postupně pracoval na stejných pozicích v pražských hotelech Renaissance, Villa Voyta, Radisson SAS nebo Marriott. V roce 2007 založil vlastní podnik v ulici Na Poříčí poblíž Náměstí Republiky – Café Imperial ve stylu prvorepublikových Grand Café. O rok později zakládá druhou restauraci Divinis na Starém Městě za Týnským chrámem, ta je vedena v italském duchu. Zatím posledním přírůstkem do sítě Pohlreichových podniků je v roce 2016 otevřené moderní české bistro Next Door by Imperial, které se nachází naproti první restauraci. Do povědomí široké veřejnosti se Zdeněk Pohlreich dostal díky jeho působení v pořadech TV Prima. Mezi ty nejznámější patří gastronomické reality-show Ano, šéfe! a Na nože podle námětu britských pořadů kuchaře Gordona Ramseyho. K těmto dvěma prvním pořadům se později přidaly také Šéf na grilu, Česko vaří s Pohlreichem, Vařte jako šéf!, Už dost, šéfe!, Teď vaří šéf!, Rozpal to, šéfe! a Zdeňkova akademie. Zdeněk Pohlreich je také autorem mnoha kuchařek. V současnosti učí na Střední škole gastronomické a hotelové v Praze a vede několik kurzů v rámci Pražského kulinářského institutu.[...
Více od autora
Wolfgang Hohlbein (36)
Wolfgang Hohlbein je německý spisovatel sci-fi, fantasy a hororu fiction, který žije v blízkosti Neuss v Severním Porýní-Vestfálsku. Jeho manželka, Heike, je také spisovatelka a se svým manželem často spolupracuje. Wolfgang a Heike spolu mají dceru Rebeccu, která se rovněž věnuje psaní románů, v Česku vyšlo její dílo Vzhůru k nebesům. Patří mezi nejčtenější německé autory současnosti. S psaním povídek začal již ve věku patnácti let. Spolu s manželkou napsal román Märchenmond . S tímto dílem se zúčastnili literární soutěže, kterou vyhráli a román se stal během poměrně krátké doby bestsellerem. V současné době má na svém kontě více než dvěstě knih, z nichž značná část byla přeložena i do jiných jazyků . I přes tyto úspěchy byl až v roce 2006 prvním dílem přeloženým do angličtiny román Märchenmond a publikován ve Spojených státech amerických. Sám tvrdí, že Hagen von Tronje je jeho vlastním nejoblíbenějším dílem. Patří mezi autory, jehož díla vyšla i v České republice. Zatím posledními díly, které se dostaly na český trh jsou dva díly trilogie Letopisy Elfů a tři díly z legendy o pokladu Nibelungů.
Více od autora
Vladimír Prokop (21)
Mgr. Vladimír Prokop je předním odborníkem na ilustrátory české dobrodružné literatury a autory rekonstrukcí pravěku, především pak na dílo Zdeňka Buriana.Je rovněž autorem středoškolských skrip z dějin literatury a výtvarného umění a publikuje práce týkající se uměleckých osobností Sokolovska. V současné době učí na sokolovském gymnáziu.
Více od autora
Vladimír Menšík (19)
Vladimír Menšík byl známý československý herec, který nebyl znám především jako hudebník nebo skladatel. Narodil se 9. října 1929 v Ivančicích v Československu a stal se jedním z nejoblíbenějších herců své země. Jeho kariéra trvala několik desetiletí, během nichž se objevil v mnoha filmech, televizních pořadech a divadelních inscenacích. Menšík proslul zejména svými komediálními rolemi a schopností navázat s diváky kontakt díky svému humoru a vřelosti.
Více od autora
Vladimír Barta (51)
Pochádza z Banskej Štiavnice . Vysokoškolské štúdiá absolvoval v Nitre a postgraduálne absolvoval štúdium žurnalistiky na UK Bratislave. Žije a tvorí v Banskej Bystrici. Fotografickej tvorbe sa venuje už štvrté desaťročie. Je zakladateľom a predsedom novinárskeho Klubu fotopublicistov. Ešte počas redaktorskej práce v Československom a neskôr v Slovenskom rozhlase spolupracoval, ako autor fotografií a publicista, s rôznymi slovenskými i zahraničnými periodikami. Neskôr jeho tvorivá činnosť smerovala najmä ku knižnej tvorbe. Jeho meno sa objavuje v tiráži 109 slovenských a českých publikácií. Po revolúcii v roku 1990 zakladá vydavateľstvo reprezentačných obrazových kníh a fotoagentúru - AB ART press. Vlastným nákladom od r. 1990 do 1. 1. 2008 vydal 62 obrazových kníh o Slovensku a 8 sprievodcov. Niektoré publikácie boli ocenené a prezentovali Slovenskú republiku na medzinárodných výstavách. Medzi najkrajšie knihy Vladimíra Bártu patria: Krajina môjho srdca, Hory moje hory, Slovensko v treťom tisícročí, Slovensko v Európe, Slovenské hrady, Nad Slovenskom, Tatry čarovné. Počas svojej doterajšej tvorby na verejnosti sa prezentoval vyše 30 autorskými výstavami, na Slovensku i v zahraničí. S fotoaparátom prešiel mnoho krajín. Doménou v jeho tvorbe však naďalej zostáva Slovensko a jeho krásy.
Více od autora
Václav Němeček (26)
Svoji publicistickou činnost začal v září 1945 jako spoluautor seriálu „Letadla ve válce 1939—1945” v tehdejším týdeníku Rozlet. Záhy začal uveřejňovat samostatné články o soudobé letecké technice, o vývoji letadel a jejich použití a v této práci pokračuje dodnes na stránkách časopisu Letectví + kosmonautika. Je rovněž členem redakční rady tohoto časopisu. V roce 1951 se pokusil po studiu archivních materiálů o první soustavný přehled vývoje československých letadel. Uveřejňoval jej na pokračování v tehdejším časopise Letectví. Seriál se po novém zpracování a rozšíření stal základem první autorovy samostatné publikace Československá letadla. Nakladatelství Naše vojsko ji vydalo v roce 1958 při příležitosti 40. výročí založení našeho leteckého průmyslu. Rozšířené druhé vydání vyšlo v roce 1968 a nyní se objevuje po prvním dílu i druhý díl přepracovaného a dále rozšířeného vydání. Problematice obrovského technického rozvoje sovětského letectví věnoval autor seriál Letadla SSSR v časopise Letectví v roce 1950. Pokračoval ve studiu této tematiky, zpracoval archivní materiál v SSSR a v roce 1969 vydal knihu Sovětská letadla. Za toto dílo mu byla udělena cena Víta Nejedlého. Kniha vyšla i v NSR. Dodnes patří k ojedinělým publikacím na toto téma svým souhrnným zpracováním všech známých i do té doby neznámých typů letadel vzniklých v SSSR. Za stěžejní dílo autora se považuje pětidílná práce Vojenská letadla, vycházející v Našem vojsku zprvu v jednom svazku v roce 1962 a po jeho úspěchu v rozšířeném provedení v letech 1972 až 1982. Určitým protějškem tohoto díla jsou Civilní letadla, věnovaná rozvoji dopravních letounů ve světě. Tuto dvoudílnou publikaci vydalo Nakladatelství dopravy a spojů . V témže nakladatelství vychází řada nazvaná Atlas letadel, jejíž jednotlivé svazky jsou věnovány každý jedné kategorii civilních letadel. Václav Němeček pracoval řadu let jako letecký konstruktér, taky působil ve Výzkumném ústavu pozemních staveb v Praze.
Více od autora
Tomáš Halík (27)
Tomáš Halík je český katolický kněz, teolog, religionista, sociolog, psycholog, a filozof. Přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je farářem akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze a prezidentem České křesťanské akademie. V červnu roku 2008 mu papež Benedikt XVI. udělil čestný titul monsignore – prelát Jeho Svatosti. V kruhu svých známých používal krycí jméno Kalypton. V roce 2014 se stal prvním českým laureátem Templetonovy ceny, když byl oceněn jako „mezinárodně uznávaná osobnost obhajující dialog mezi různými vyznáními a nevěřícími, která se v době okupace Československa zasloužila o budování náboženské a kulturní svobody“. V roce 2015 se stal viceprezidentem mezinárodní vědecké rady pro výzkum hodnot a filozofie – Council for Research in Values and Philosophy. Narodil se roku 1948 v Praze do rodiny Miroslava Halíka a ženy v domácnosti Marie Halíkové, rozené Wimmerové . Předci z otcovy i matčiny strany žili v Domažlicích. Otec vystudoval filozofii, českou literaturu a francouzštinu na Karlově univerzitě. Působil v úřednických profesích, po roce 1948 jako bibliograf v Národní knihovně v Klementinu. Na návrh Ferdinanda Peroutky se po úmrtí Karla Čapka také věnoval správě spisovatelovy literární pozůstalosti. Tomáš Halík maturoval v roce 1966 na Střední všeobecně vzdělávací škole v Michli. V témže roce prožil první zpověď a první přijímání. Ke kněžství jej poprvé v 60. letech „postrčil“ Jiří Reinsberg. Během letnic 1967 jej na Vyšehradě biřmoval tehdejší biskup František Tomášek. V období 1966–1971 studoval sociologii a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde byl žákem Jana Patočky. Na jaře 1971 obhájil diplomovou práci na téma sociální nauky církve, nazvanou Společenskokritický význam utopických a profetických proudů v dějinách křesťanského sociálního myšlení. Téma rozvinul v rigorózní práci s titulem ...
Více od autora
Susanna Kubelka (26)
Susanna Kubelka se narodila v Linci, vystudovala anglistiku a po promoci pracovala tři roky jako novinářka ve vídeňském deníku Die Presse. Proslula zejména svými humorně erotickými romány a optimistickými knížkami pro ženy každého věku.
Více od autora
Quido Maria Vyskočil (38)
Quido Maria Vyskočil, rozený Antonín Ludvík Vyskočil byl český spisovatel, básník a knihovník. Narodil se v rodině příbramského gymnaziálního profesora Františka Vyskočila a jeho manželky Marie, rozené Belšanové . Vysokoškolská studia započal v 1900 na právech v Praze, studia přerušil po roce. V letech 1901–1904 studoval na německé báňské akademii. V období 1904–1909 vystudoval moderní filologii na pražské Filozofické fakultě Karlovy univerzity a studia ukončil roku 1910 doktorátem. Nejprve pracoval jako středoškolský profesor, od roku 1915 byl magistrátním úředníkem. V roce 1920 se stal knihovníkem a později přednostou knihovního oddělení ministerstva obchodu. Dne 6. února 1926 se v Praze oženil s Jiřinou Antonií Kaninskou . Do penze odešel v roce 1946. Je pohřben v rodné Příbrami na Městském hřbitově "na Panské louce". Jeho publikační dílo, s kterým začal již na studiích v Praze pod pseudonymem Quido Maria, je rozsáhlé. Největší slávu si získala díla inspirovaná příbramským podzemím, hornickými pověstmi, důležitá jsou díla Stříbrné město a Šachta . Některá jeho díla posloužila jako námět pro film, pro dva filmy také napsal scénář, je autorem libret k operám, pantomimám a oratoriím. V denním tisku a časopisech zveřejňoval svá prozaická literární díla, verše, fejetony, recenze beletrie a referoval o výtvarném umění a divadle.
Více od autora
Napoleon Hill (29)
Napoleon Hill byl americký spisovatel, který byl jedním z prvních producentů moderního žánru literatury věnované osobnímu úspěchu. Jeho nejznámější kniha, Myšlením k bohatství , je jednou z nejprodávanějších knih všech dob. V Americe podle Hilla lidé mohou věřit, čemu chtějí věřit, a to je to, co odlišuje Spojené státy od všech ostatních zemí na světě. Hillova práce zkoumala sílu osobních přesvědčení a to, jakou roli hrají v osobním úspěchu. Hillovým charakteristickým vyjádřením je: „Cokoliv si lidská mysl dokáže představit a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout“. Hillovy knihy se věnují tomu, jak vzniká úspěch, a vzorci, který jej umožní dosáhnout průměrnému člověku. Hill nazval své učení „filozofie úspěchu“. Tajemství úspěchu bylo ve svůdné formě nabídnuto čtenářům knihy Myšlením k bohatství a nebylo vysloveno přímo, neboť Hill cítil, že jeho postupné poodhalování čtenářem samotným tomuto čtenáři přinese největší užitek. Hillových knih byly prodány miliony výtisků. Dle jeho oficiálního životopisce se Hill narodil do chudoby dvoupokojového srubu v městě Pound okresu Wise County ve Virginii. Jeho matka zemřela, když mu bylo 10 let. Začal psát ve věku 13 let jako reportér místních novin. Svou reportérskou výplatu použil pro vstup na právnickou školu, avšak byl brzy nucen odejít z finančních důvodů. Za bod zlomu jeho kariéry je považováno, když dostal nařízeno v rámci série článků o slavných mužích provést rozhovor s Andrewem Carnegie, toho času jedním z nejmocnějších mužů na světě. Jak Hill zjistil, Carnegie věřil, že proces úspěchu může být vyjádřen jednoduchým vzorcem, který by mohl být zopakován průměrnou osobou. Díky tomu, jaký Hill budil dojem, jej Carnegie pověřil provést rozhovory s více než 500 úspěšnými muži a ženami, mnoho z nich milionářů, za účelem odhalit a publikovat vzorec na úspěch...
Více od autora
Marcela Mlynářová (31)
Marcela Mlynářová se narodila 20. 3. 1948 v Praze. Literární činnosti se věnuje od roku 1999. Náměty čerpá ze svého , ne vždy lehkého, života.
Více od autora
Jozef Pavlovič (37)
Dátum a miesto narodenia 13. 06. 1934 Veľké Kostoľany Oblasti záujmu próza, poézia, literatúra pre deti a mládež, scenáristika Životopis autora Narodil sa 13. júna 1934 vo Veľkých Kostoľanoch. Do školy chodil tri roky v Trnave, 4. ročník v Šaštíne a 5. ročník v Hodoch , kde urobil skúšky na gymnázium do Trnavy k saleziánom. Po zatvorení kláštora zmaturoval na gymnáziu v Piešťanoch. Absolvoval Vysokú školu pedagogickú v Bratislave a do roku 1981 pôsobil ako stredoškolský profesor na gymnáziu v Trenčíne. Od tohto roku sa venuje iba literárnej tvorbe. Žije v Bratislave. Literárna tvorba Próza: Slovenská Sibyla Literárna tvorba - pre deti a mládež Poézia: Pri potoku, pri vode , Na jarnom slniečku , Košíček plný básničiek , O usilovných kolieskach, Veselá abeceda , Odslovadoslova , Dnu a vonku , Príhody na divoko, Veselé zvieratká , Za kľúčovou dierkou , Dúha farbičky si strúha , Kolieska nás odvezú , Kam sa skryli púpavy , Generál Guľôčka , Hádanky z lesa a lúky, Hurá do Afriky , Polička a jej políčka , Hádali sa hádanky, Slzičky , Hlavolamy, čo zvládneme hravo samy , Bola raz trieda, bol raz žiak , Dom píše verše komínom, Zábavné oriešky pre bystré hlavičky , Riekankovo Próza: Roztopašné rozprávky , Neobyčajný poľovník , Baran Bé , Lov slov , Bračekovia mravčekovia , Z môjho kráľovstva , Princezná Kvapôčka, Štvornohé rozprávky , Kuriatko a obláčik , Ježko Jožko a krtko Rudko , Prózy kozy Rózy , Tri zlé princezné , Lienka Anulienka , Rozprávky od výmyslu sveta , Veveričiak Dodo , Veselí prváci , Krochkajúca postieľka, Števko Drievko a Alenka z polienka , Tri zelené rozprávky , Moje priateľky myšky , Najkrajšie biblické príbehy 1, 2 ,...
Více od autora
Josef Polišenský (27)
Josef Polišenský byl přední český historik a pedagog, který se specializoval především na novověké dějiny Českých zemí, Evropy a dějiny Latinské Ameriky. Josef Polišenský v letech 1935–1939 vystudoval historii a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Přestože uzavřel studium svou doktorskou prací už v roce 1939, z důvodu uzavření českých vysokých škol mohl být promován až po skončení druhé světové války. Současně se studiem univerzity navštěvoval Státní archivní školu, kterou absolvoval roku 1940. V roce 1947 se habilitoval v oboru obecná historie, 1951 byl jmenován státním docentem, 1957 jmenován profesorem obecných dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v témže roce dosáhl titulu doktora historických věd. V 60. letech 20. století působil krátce jako hostující profesor na Universidad de Chile. V této době pracovně navštívil také Uruguay, Brazílii, Kolumbii, Mexiko a Kubu. Na konci 60. let se stal spoluzakladatelem Střediska Iberoamerických studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a jehož byl v letech 1967–1981 prvním vedoucím. V roce 1969 byl vyslán jako hostující profesor na University of California v Berkeley. Byl členem Rakouské akademie věd a Nizozemské královské akademie věd. Publikační aktivita Josefa Polišenského zahrnuje více než 120 knižních titulů vydaných kromě češtiny ve stěžejních světových jazycích a kolem jednoho a půl tisíce odborných pojednání publikovaných v prestižních světových historických časopisech.
Více od autora
John Green (30)
John Michael Green je americký spisovatel a vloger. V roce 2006 získal za své první dílo Hledání Aljašky Cenu Michaela L. Printze. Jeho román Hvězdy nám nepřály z ledna 2012 se umístil na vrcholu žebříčku bestsellerů deníku The New York Times. V roce 2014 byl podle knižní předlohy natočen stejnojmenný film, ve kterém se v jedné ze scén objevil i sám autor. Doposud napsal Green sedm knih: kromě výše uvedených jsou to Papírová města , Příliš mnoho Kateřin, Will Grayson, Will Grayson , Sněží, sněží... a zatím poslední Jedna želva za druhou. Do češtiny všechny knihy přeložila Veronika Volhejnová. Green je nejen světoznámý spisovatel, ale patří i k nejznámějším osobnostem na YouTube. V roce 2007 John Green spolu se svým bratrem Hankem založili kanál VlogBrothers. Od té doby John a Hank zavedli projekty jako Project for Awesome nebo VidCon a vytvořili jedenáct online sérií včetně vzdělávacího programu Crash Course, kde publikují videa z oblasti historie, literatury, přírodních a humanitních věd. V roce 2014 ho časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Green je díky rychlému vzestupu popularity a osobitému hlasu považován za spouštěče významného obratu v literatuře pro mládež . A. J. Jacobs z The New York Times ve své recenzi románu Winger od Andrewa Smithe použil termín „GreenLit“. Označil tak young adult knihy, v nichž je možné najít „vybroušené dialogy, nedokonalé dospělé vzory, občasné popíjení alkoholu, neopětovanou lásku a jeden či víc srdceryvných zvratů.“ Podle Wall Street Journal Greenovi „někteří připisují nastolení nové zlaté éry současné realistické literatury pro mládež, která nastala po více než desetileté dominanci knih o mladých čarodějích, třpytivých upírech a dystopiích...
Více od autora
Jitka Taišlová (31)
Knihovnice a autorka učebnic francouzštiny. Referentka Nakladatelství Oeconomica Vysoké školy ekonomické v Praze
Více od autora
Jiří Pernes (26)
Jiří Pernes je moravský historik, politika v květnu až dubnu 2010 též ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Vystudoval v letech 1966 až 1972 český jazyk a dějepis na Filosofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně a v letech 1978 až 1980 na téže škole postgraduální studium muzeologie. V roce 1996 získal vědecký titul Dr. a v roce 2008 se habilitoval s prací Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě a stal se docentem pro obor Historie se zaměřením na české a československé dějiny. Od roku 1977 pracoval v několika muzeích , v letech 1990–1992 byl ředitelem Moravského zemského muzea v Brně. Od roku 1994 je zaměstnán v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a mezi lety 2003 až 2017 byl vedoucím jeho brněnské pobočky. Je též externím vyučujícím na Masarykově univerzitě, působí mimo jiné i na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mezi lety 2008 až 2010 zastával post předsedy Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. V únoru 2010 byl Jiří Pernes zvolen na místo ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, kde od 1. dubna téhož roku nahradil Pavla Žáčka. Dne 12. května 2010 byl pro podezření z plagiátorství Radou ústavu z pozice ředitele ke dni 13. května 2010 odvolán. Jako historik se odborně zaměřuje zejména na moravské, české, československé a středoevropské moderní a soudobé dějiny. Mezi předměty jeho zájmu patří zejména dějiny pozdního období existence habsburské monarchie a Rakousko-Uherska, dějiny osobností z řad Habsburků a z oblasti soudobých dějin pak zejména dějiny Československa 50. a 60. let a dějiny jeho politických elit. Zabýval se také dějinami čs. exilu po roce 1948. Známým se stal také jako host, odborný poradce a spolutvůrce dokumentárních pořadů a jako autor velkéh...
Více od autora
Jiří Orten (28)
Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein , byl český básník. Narodil se v Kutné Hoře jako druhý syn manželů Eduarda a Berty Ohrensteinových. Jeho rodiče vlastnili malý obchod se střižním a galanterním zbožím. V letech 1929–1936 navštěvoval místní reálku. Po neúspěšném pokusu o přijetí na konzervatoř odešel do Prahy, aby studoval jazykovou školu. Zároveň pracoval jako archivář karlínské firmy Crediton. Na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby, kam vstoupil v roce 1937, absolvoval tři ročníky. Studia přerušil koncem školního roku 1939–1940, kdy byl kvůli svému židovskému původu nucen odejít. Po svém vyloučení publikoval pod cizími jmény: Karel Jílek, Václav Jílek, Jiří Jakub. Aktivně se podílel na přípravě recitačních večerů a studentského divadla, které hrálo v Jednotném svazu na Zbořenci nebo v Umělecké besedě jako Divadlo mladých a uvedlo mimo jiné Ortenovu dramatizaci Jammesova Anýzového jablka. V Apollinairových Prsech Tiresiových byl obsazen do role manžela. Kromě Nezvalova Podivuhodného kouzelníka vytvořil hlavní postavu ještě v jevištní úpravě Horova Jana houslisty, kterou nastudoval režisér Gustav Schorsch. Pro svou básnickou činnost si zvolil pseudonym Jiří Orten. Debutoval v Mladé kultuře a Haló novinách , kde po určitý čas redigoval rubriku mladých. Kromě toho přispíval do časopisů Hej rup!, Eva, Rozhledy, Čteme, Kritický měsíčník a jiných. V halasovské edici První knížky v nakladatelství Václava Petra mu vyšla o tři roky později prvotina Čítanka jaro. Uveřejnil ji pod jménem Karel Jílek, s nímž spojil i další sbírku veršů, kterou mu Petrovo nakladatelství vydalo pod názvem Cesta k mrazu. Soukromý tisk Zdeňka Urbánka k Novému roku 1941 – rozsáhlá báseň Jeremiášův pláč – byl již podepsán jménem Jiří Jakub stejně jako sbírka Ohnice, kterou do edičního plánu Melantrichu zařadil v témže roce A. M. Píša. Sbírka Ohnice se tak stala poslední knížkou, jejíhož uvedení se autor dožil. Sám sice ješt...
Více od autora
Jiří Karásek ze Lvovic (33)
Jiří Josef Antonín Karásek ze Lvovic, vlastním jménem Josef Karásek, byl český básník, spisovatel, kritik, překladatel a editor – jeden z hlavních autorů české literární moderny přelomu století, která navazovala na evropský novoromantismus 2. poloviny 19. století, na francouzský literární symbolismus a dekadenci. Jako kritik zastával krédo, že kritika má být uměleckou disciplínou, a jeho kritické dílo je oficiálně řazeno do žánru tzv. impresionistické kritiky. Ve 20. letech uspořádal ze své ředitelské funkce pražské Poštovní muzeum a jeho novou expozici v budově Karolina. Působil jako redaktor v uměleckých časopisech Moderní revue, Týn, Literární listy, Okultní a spiritualistická revue, Český bibliofil. Studijní zájem o okultismus uplatnil i jako zakládající člen martinistické lóže Simeon . Přídomek ze Lvovic ke svému jménu připojil na základě rodinné tradice, že je potomkem erbovní rodiny Lvovických ze Lvovic z Hradce Králové . Od roku 1901 se psal jako Jiří Karásek ze Lvovic . Narodil se v rodině drážního průvodčího Andrease Karáska a jeho manželky Anny, rozené Feitové . Měl 6 sourozenců, z nichž dva zemřeli v dětském věku. Pokřtěn byl jako Josef Karásek. Některé druhotné zdroje uvádějí „vlastním jménem“ Jiří Antonín Karásek nebo „občanským jménem“ Josef Jiří Antonín Karásek Na policejní přihlášce z roku 1900 je uveden jako Josef Georg. Po ukončení studia na Městské střední škole na Malé Straně v Praze roku 1890 pokračoval na bohoslovecké fakultě, kde strávil necelé dva roky. Poté žil rok v Bavorsku. V roce 1892 nastoupil jako úředník k poště, kde mj. jezdil ve vlakové poště do Vídně. V roce 1921 byl jmenován ředitelem knihovny ministerstva pošt a ředitelem Poštovního muzea a archivu. V roce 1894 založil společně s Arnoštem Procházkou časopis M...
Více od autora
Jackson Gregory (31)
Středoškolský učitel, žurnalista, jeden z úspěšnějších amerických autorů z první poloviny dvacátého století. Drtivá většina jeho knih byly westerny. Formou příběhů byla obvykle úspěšná kombinace množství akce, dobrodružství a napětí spolu se spolehlivou dějovou linií. Jackson sám byl skutečně také v mládí kovbojem, pracujícím na dobytčích rančích v Nevadě.
Více od autora
Jackie Merritt (32)
Jackie pevně věří tomu, že každý, kdo ovládá gramatiku, může napsat knihu. Stačí chtít a mít do toho chuť. Dokazuje to na svém vlastním příkladu. Po léta pracovala jako účetní a napsala stovky a stovky obchodních dopisů, nikdy ale ani jediné slůvko z jakéhokoliv příběhu. V roce 1987 se rozhodla, že to zkusí, a o rok později jí vyšla první kniha. Jackie žije s manželem na americkém jihozápadě. Kromě rodiny jsou její největší radostí knihy; ráda je píše, ráda je i čte. Když právě nepíše ani si neužívá četby, ráda amatérsky maluje a hraje na klavír. V češtině zatím Jackii vyšlo pětadvacet knih
Více od autora
Holly Black (41)
Holly Blacková se narodila 10. listopadu 1971. Je to americká spisovatelka a editorka. Její nejznámější prací je patrně Kronika rodu Spiderwicků, která se stala velmi oblíbenou u dětí napříč státy, mj. i díky kresbám ilustrátora Tonyho DiTerlizzi. Žije s manželem v městečku Amherts v americkém státě Massachusetts. Kronika rodu Spiderwicků byla zfilmována, celovečerní rodinný snímek spatřil světlo světa v roce 2008. Kniha byla též předělána do formátu videohry. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Holly Black na anglické Wikipedii.
Více od autora
Hiromu Arakawa (37)
Hiromu Arakawa je japonská manga umělkyně z Hokkaido, která se narodila 8.5. 1973. Její nejznámější manga je Fullmetal Alchemist, která byla později několikrát zfilmovaná jako anime Fullmetal Alchemist a Fullmetal Alchemist: Brotherhood. Vyrůstala na mléčné farmě společně se třemi staršími sestrami a jedním bratrem. Roku 1999 se přestěhovala do Tokia a začala pracovat jako asistent Hiroyuki Etō, autor Mahōjin Guru Guru. Její vlastní kariéra jako manga spisovatele začala až vydáním Zatoulaný Pes v Square Enix Měsíční Shōnen Gangan v roce 1999. V červenci 2001, Arakawa zveřejnila první kapitolu Fullmetal Alchemist.
Více od autora
Hermann Hesse (32)
Hermann Hesse byl německo-švýcarský prozaik, básník a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946. Hermann Hesse se narodil ve švábském městečku Calw. Jeho otec přišel do Německa z Estonska roku 1873, matka a další příbuzní z její strany působili po léta jako křesťanští misionáři v Indii. Rodina předpokládala, že stejná bude i Hermannova životní dráha. Roku 1891 vstoupil Hesse do evangelického semináře v Maulbronnu. Opustil jej však již po půl roce a následující pobyt na gymnáziu v Cannstattu trval sotva rok. Jeho rodina se tak konečně smířila s tím, že z jeho studií nic nebude, a dala ho roku 1893 do učení na knihkupce v Esslingenu, Roku 1894 se stal zámečnickým učněm v Calwu v továrně na věžní hodiny a od roku 1895 se vrátil k povolání knihkupce. Přitom byl pilným samoukem, studoval klasické jazyky a dějiny evropské a orientální kultury. Roku 1899 se odstěhoval do Basileje, našel si nenáročné místo v knihkupectví a přitom psal – zpočátku lyrickou poezii, např. Romantické písně. Díky úspěchu prvního románu, romantického příběhu Peter Camenzind , si mohl po pěti letech dovolit knihkupectví opustit. Usadil se v Gaienhofenu na břehu Bodamského jezera a oženil se s šestatřicetiletou fotografkou Marií Bernoulliovou, se kterou měl tři syny. Zde také napsal svůj druhý román V soukolí, uveřejněný roku 1906, ve kterém shrnul traumata svého dětství a puberty. V roce 1911 se mu splnil dávný sen – podnikl cestu do Indie a do Indonésie. Cesta však neznamenala pro Hesseho žádné ztotožnění s východním světem. Hesse si spíše uvědomil, že je jako člověk Západu odlišný a že pro něj příslovečné světlo z Východu není řešením, protože ho musí hledat v sobě. Po návratu z cesty se Hesse s rodinou usadil roku 1912 v Bernu, což byl počátek jeho trvalého pobytu ve Švýcarsku. V té době napsal dva do značné míry autobiografické romány o umělcích Gertruda a Panský dům a povídkov...
Více od autora
Helena Zmatlíková (32)
Helena Zmatlíková rozená Wehrbergerová byla česká malířka a ilustrátorka. Ilustrovala přibližně 250 knížek, hlavně pro děti. Studovala nejprve na soukromé Ukrajinské akademii u Grigorije Musatova, později přešla na Rotterovu školu kresby a propagační grafiky. Své studium dokončila ve škole volné a užitné grafiky, knižního a reklamního umění Officina Pragensis . Již během studií si přivydělávala jako módní kreslířka. Po studiích nejprve pracovala v ateliéru Melantrich, pak se osamostatnila, ale nakonec přešla pod nakladatelství Albatros jako jeho kmenová ilustrátorka. Soustavně se vydávání knížek s jejími ilustracemi věnuje nakladatelství Artur. Za své dílo získala řadu ocenění za nejkrásnější knížku. Podílela se i na Světové výstavě v Bruselu 1958. Známé jsou její ilustrace Honzíkovy cesty od Bohumila Říhy a dětských knížek od Eduarda Petišky. Podobně známé jsou i Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové. Mezi její nejoblíbenější knížky patřilo Aškenazyho Putování za švestkovou vůní, Collodiho Pinocchiova dobrodružství a Malý princ od A. de Saint-Exupéryho. Kromě knih ilustrovala i mnoho leporel pro nejmenší. Pracovala i na animovaných filmech, například na večerníčku Domeček u tří koťátek. Knihy, které ilustrovala, byly překládány do mnoha jazyků a vycházely v zahraničí i s původními ilustracemi, takže je znají děti takřka na celém světě. Jejím synovcem je právník a politik Pavel Rychetský. Její syn Ivan Zmatlík byl ženatý s herečkou Kateřinou Macháčkovou, se kterou má dceru Helenu. Místem jejího posledního odpočinku je Vyšehradský hřbitov v Praze.
Více od autora
Gaston Leroux (27)
Gaston Louis Alfred Leroux byl francouzský spisovatel, dramatik a novinář. Narodil se v Paříži, mládí prožil v Normandii a roku 1886 získal titul bakaláře na lyceu v Caen. Poté se přestěhoval do Paříže a přihlásil se ke studiu práv. Studium dokončil roku 1889 a stal se advokátem. Když zdědil téměř milion franků, prohýřil celé své dědictví v alkoholu a v hazardním hrách. Proto začal pracovat jako reportér a divadelní kritik pro L‘Echo de Paris a od roku 1890 se stal novinářem na plný úvazek. V letech 1894 až 1906 procestoval Evropu, Asii a Afriku jako zpravodaj deníku Le Mattin, kterému také podával zprávy o revoluci v Rusku v roce 1905. Svůj první román napsal již v roce 1903, ale teprve od roku 1907 se začal psaní věnovat výhradně. Většina jeho děl vyšla nejprve na pokračování v novinách a časopisech . Svým románem Tajemství žlutého pokoje , ve kterém vytvořil postavu novináře a detektiva-amatéra Josepha Rouletabilla, se stal jedním ze zakladatelů detektivní literatury. Některými svými příběhy, plnými převleků a hrůzných a tajuplných zápletek, zapůsobil na surrealisty. Šlo zejména o jeho neslavnější román Fantom opery z roku 1910 nebo o knihu Stroj na vraždění . V roce 1919 založil společně s Arthurem Bernèdem vlastní společnost Société des Cinéromans, která se zabývala natáčením filmů. Zemřel na akutní infekci močových cest. Filmové adaptace Fantoma opery jsou uvedeny v článku týkajícího se tohoto románu.
Více od autora
Eva Urbaníková (27)
Eva Urbaníková je slovenská spisovatelka a zakladatelka vydavatelství EvitaPress. V 18 letech odešla z rodné Žiliny, vystudovala žurnalistiku, a poté pracovala jako moderátorka v Rock FM rádiu. Je rozvedená a má dvě děti, Lindu a Filipa. Její knihy jsou pro český knižní trh překládány do češtiny.
Více od autora
Antonín Zápotocký (34)
Antonín Zápotocký byl československý komunistický politik, odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953. Byl synem Ladislava Zápotockého , krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové; narodil se jako druhé z pěti dětí. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze. V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě. Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců, devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka. Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny. Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil v...
Více od autora
Alena Ježková (30)
Alena Ježková, občanským jménem Alena Wagner je česká novinářka a spisovatelka a odbornice na public relations. V prezidentských volbách 2018 působila jako mluvčí a poradkyně kandidáta Pavla Fischera. V roce 2014 sama úspěšně kandidovala jako nezávislá za KDU-ČSL na prvním místě kandidátky „My, co tady žijeme“ v komunálních volbách do zastupitelstva Prahy 1. Vystudovala obor čeština pedagogika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a doktorské studium obor grafický design a vizuální komunikace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Pracovala jako nezávislá novinářka a publicistka pro Práci, Lidové noviny a Respekt a jako reportérka, editorka a zástupce šéfredaktora v časopise Reflex. V letech 2000–2002 působila jako ředitelka odboru public relations Magistrátu hlavního města Prahy, v této pozici iniciovala mezinárodní soutěž na dodnes užívané logo hl. m. Prahy. Posléze působila na řídících pozicích v PR a komunikačních agenturách REGTIME a AMI Corporate Design, od roku 2005 jako nezávislý konzultant v oblasti komunikace, PR, grafického designu, publikací a periodik. Na podzim 2017 se stala mluvčí a poradkyní kandidáta na prezidenta Pavla Fischera, který skončil třetí po prvním kole volby. Jako kurátorka vytvořila historickou stálou expozici Králův dvůr v Prašné bráně v Praze a expozici Pražské zvony ve věži chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Její literární tvorba se vyznačuje takřka básnickým čtivým jazykem. Za geniální dětské knihy považuje díla Roalda Dahla nebo Astrid Lindgrenové. Je autorkou dvoudílné publikace Tichá srdce, která přibližuje historii českých a moravských klášterů i život členů různých řeholních řádů. Poslední knihou Aleny Ježkové je osobní cestopis Poutnice – Tři cesty do Santiaga. Kniha byla vydána po úspěšném crowdsourcingovém projektu.
Více od autora
Zuzana Maléřová (24)
Zuzana Maléřová je česká spisovatelka a publicistka. Od roku 1990 do roku 1997 pracovala jako tisková mluvčí činohry Národního divadla, na svých projektech spolupracuje s Českou televizí obyčejné životy natočila 11 dokumentárních filmů např. o Stanislavu Zindulkovi, Lubomírovi Kostelkovi, Martě Kubišové či Marii Drahokoupilové) a Českým rozhlasem , je stálou spolupracovnicí časopisu Xantypa. Součástí její knihy Kolemjdoucí je rozsáhlý cyklus deseti audio kazet a CD s podtitulem Hovory o životě s herci českého divadla. Od roku 2003 do roku 2007 měla svůj autorský pořad v Divadle Viola Praha, na jehož základě vznikly její dvě výpravné knihy. Od května roku 2008 vystupovala v představení Národního divadla uváděného na scéně Divadla Kolowrat Barevný život - benefice Blanky Bohdanové. Dlouhodobě spolupracuje s FK Dukla Praha . Za svou knižní prvotinu Život je kulatý získala Cenu literárního fondu. Manželem Zuzany Maléřové je fotograf Vlado Bohdan - syn herečky Blanky Bohdanové, který je spoluautorem řady jejích knih. Jejich dcera Alžběta Bohdanová je zpěvačka a herečka, mladší syn Jeroným Bohdan studuje výtvarnou školu a ilustroval knihu O květině. Dosud napsala 21 knižních titulů. Webové stránky Zuzany Maléřové
Více od autora
Václav Junek (33)
Václav Junek byl český malíř a grafik, autor novoročenek a exlibris, ilustrátor dětských knih a učebnic, tvůrce cyklu litografií s náměty z rodného Kladna. Z velkého množství Junkových knižních ilustrací je například možno jmenovat:
Více od autora
Stanislav Hložek & Petr Kotvald (13)
Stanislav Hložek & Petr Kotvald je české hudební duo známé svými vystoupeními a nahrávkami v oblasti pop music v 80. letech a později. Ve své vlasti na sebe poprvé výrazně upozornili jako členové skupiny "Kotvald-Hložek-Roth", která se později přejmenovala na "Kotvald-Hložek". Jejich spolupráce se vyznačovala řadou úspěšných hitů a alb a přispěla k rozvoji československé a později české hudební scény.
Více od autora
Petr Prouza (27)
Petr Prouza je český spisovatel a novinář. Maturoval v roce 1960 a poté vystudoval práva . Do roku 1968 se věnoval právu, poté se stal postupně redaktorem několika časopisů, přičemž mezi jednotlivými redaktorskými zaměstnáními byl spisovatelem z povolání. V letech 1970–1977 byl redaktorem týdeníku Mladý svět, kde umožnil tehdy již zakázanému spisovateli Milanu Kunderovi pod pseudonymem Emil Werner publikovat seriál astrologických statí. Tím se ocitl v hledáčku StB, byl vyhozen z redakce a další roky byl bez zaměstnání. V letech 1989–1990 byl tajemníkem Sdružení československých spisovatelů. Později působil jako jednatel česko-německo-rakouské Nadace Bernarda Bolzana. Po odtajnění agentů StB bylo uvedeno, že byl agentem s krycím jménem Brňák. Že je v seznamech StB evidován neoprávněně potvrdilo soudní jednání v r. 1999, soud posléze nařídil také výmaz z oficiálního registru MV ČR. Je členem Penklubu a Klubu českých spisovatelů.
Více od autora
Peter Nagy (17)
Peter Nagy je významný slovenský zpěvák, skladatel a hudebník, známý svým významným přínosem pro slovenskou hudební scénu. Narodil se 9. dubna 1959 ve východoslovenském Prešově a výraznou osobností se stal v 80. letech 20. století. Jeho kariéra začala účastí ve skupině Indigo, která byla základem jeho raného úspěchu. Jako sólový umělec se Peter Nagy dočkal bohaté kariéry a vydal řadu alb, která měla u posluchačů velký ohlas.
Více od autora
Milena Brůhová (17)
Milena Brůhová byla autorka detektivek, románů pro ženy, filmových a divadelních scénářů. Přezdívalo se jí „jihočeská Agatha Christie“. Autorka prožila své dětství ve svém rodišti Miroticích u Písku. Od roku 1945 studovala gymnázium v Písku. Protože nebyla přijata na vysokou školu, začala pracovat jako farmaceutická laborantka. V letech 1973–1975 dálkově vystudovala dvouleté pomaturitní farmaceutické studium a roku 1981 se stala vedoucí laborantkou v písecké lékárně. Vdaná byla za Jiřího Brůhu, se kterým měla syna Jiřího Brůhu , architekta. Od 70. let přispívala do různých časopisů: Vlasta, Literární měsíčník, Rudé právo, Jihočeská pravda, Jihočeská revue. Česká televize vysílala adaptace jejích próz. V roce 1988 získala „Prémii českého literárního fondu“ za knihu Zkouška kvality. Jako první žena dostala cenu „Číše Petra Voka“, kterou uděluje Jihočeský klub Obce spisovatelů za celoživotní dílo. V roce 1997 získala Cenu Jiřího Marka za knihu Tak ona spí s vrahem. Její oblíbení spisovatelé byli Karel Čapek, Daphne de Maurier a Dick Francis.
Více od autora
Milan Machovec (24)
Milan Machovec byl český filosof. Vystudoval filosofii a klasickou filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednášel od roku 1950 do roku 1970 a znovu od roku 1990 až do své smrti. V 60. letech spolu s Erichem Frommem a Ernstem Blochem inicioval dialog mezi marxisty a křesťany, ze kterého mimo jiné čerpal pro svoje dílo Ježíš pro moderního člověka. Jako reformně orientovaný marxista měl podíl na pražském jaru 1968. V 70. a 80. letech byl činný v opozičním hnutí, byl signatářem Charty 77. Od 80. let se aktivně věnoval otázkám ekologie a feminismu. Po roce 1989 se dočkal plné rehabilitace. Roku 2000 mu byl propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy. Coby syn středoškolského učitele prošel Machovec striktní katolickou výchovou. Jeho názor, že náboženství je stejně důležité jako morálka, byl podnícen hlavně matkou. Poté, co absolvoval střední školu, pracoval roku 1944 krátce jako učitel na odborné škole v Brandýse nad Labem. Na jaře roku 1945 začal studovat filosofii a klasickou filologii na Univerzitě Karlově v Praze. Také po zkušenostech v rámci nacistické diktatury se Milan Machovec brzy obrátil k marxismu. V letech 1948 – 1950 absolvoval základní vojenskou službu. Nedlouho poté se stal odborným asistentem na univerzitě v Praze a okamžitě poté, co habilitoval v roce 1953, profesorem dialektického materialismu a marxismu-leninismu tamtéž. V této pozici získal mezinárodní renomé; změnil "Seminář pro marxistické kritiky náboženství a náboženské historie" Univerzity Karlovy v "dialogický seminář", kterého se jako hosté zúčastnili filosofové jako Erich Fromm, stejně jako teologové, například Karl Rahner. Byl pravidelným diskusním partnerem filosofů a teologů na celém světě, ale především v Německu, pravděpodobně proto, že mluvil plynně německy. Konečně, Machovec byl jeden z inspirátorů "pražského jara" roku 1968. Po rozdrcení pražského jara byl v roce 1970 vyhozen z univerzity, post...
Více od autora
Max Švabinský (28)
Max Švabinský, celým jménem Maxmilian Theodor Jan Švabinský , byl český malíř a rytec. Jeden z nejvýznamnějších českých umělců dvacátého století, který byl obdivován pro neobyčejnou kreslířskou zručnost a rozmanitost grafických technik. Příkladnou celoživotní prací, spojenou s neutuchající láskou k přírodě, vytvořil dílo, jež prověřil čas. Na jeho portrétech se můžeme setkat s mnoha významnými osobnostmi jeho doby. Společně s Janem Preislerem, Antonínem Slavíčkem a Milošem Jiránkem patří ke generaci umělců, kteří položili základy našeho moderního výtvarného umění 20. století. Švabinský se také velkou měrou podílel na zviditelnění českého výtvarného umění v celé Evropě. Narodil se 17. září 1873 v moravské Kroměříži v Jánské ulici domě číslo 15 jako nemanželský syn Marii Švabinské. Na rodném domě i na domku v areálu kroměřížské Octárny, kam se se brzy odstěhovali jsou umístěny pamětní desky. Jeho otcem byl později prohlášen Jan Novotný z Klenovic. Již jako desetiletý vystavoval ve výkladní skříni kroměřížské lékárny své první práce a jejich prodejem pomáhal rodině. V roce 1891 vystoupil z kroměřížské reálky, kde studoval v kvintě a byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, na které studoval do roku 1896. V roce 1900 se oženil s Elou Vejrychovou, s jejíž rodinou se znal již od roku 1895. Elu opustil v roce 1919. Manželství bylo rozvedeno v roce 1923 a odděleno v roce 1931. Příčinou rozpadu byl vztah Švabinského s Annou Vejrychovou, manželkou švagra Rudolfa Vejrycha. Obě ženy byly častými modely Švabinského děl. Ela Vejrychová např. na olejomalbách Kulatý portrét a Chudý kraj, Anna Vejrychová na řadě grafik, např. Rajská sonáta. V roce 1931 se s Annou Vejrychovou oženil a žil s ní až do její smrti v roce 1942. V roce 1945 adoptoval dceru Anny Vejrychové a Rudolfa Vejrycha Zuzanu Švabinskou . Ta po smrti Maxe Švabinského pečovala o jeho dílo a napsala knihu vzpomínek Světla paměti...
Více od autora
Ludvík Kundera (33)
Ludvík Kundera byl český básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, editor, literární historik, člen 'Sdružení Q'. Byl synovcem klavíristy a hudebního vědce Ludvíka Kundery a bratrancem známějšího spisovatele Milana Kundery. Ludvík Kundera byl spjatý s avantgardními směry, především surrealismem. Po maturitě na litoměřickém gymnáziu se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale přešel do Brna. Tam ho zastihlo uzavření vysokých škol, a proto studium na FF MU, obor bohemistika a germanistika, dokončil až v roce 1946. Za války byl totálně nasazen v Německu ve Špandavě. Po válce se stal jedním ze zakladatelů postsurrealistké Skupiny Ra. V letech 1968–70 byl dramaturgem Mahenovy činohry v Brně, odkud byl normalizací vypuzen a žil bez stálého zaměstnání, avšak při pokračující literární činnosti, v Kunštátu. Bylo mu zakázáno publikovat, přesto se literatuře věnoval i nadále . Jako historik se zaměřoval zejména na Františka Halase, Hanse Arpa a Bertolta Brechta. Ve svých rozhlasových hrách usiloval o antiiluzívní divadlo. Po roce 1989 začal přednášet, v letech 1991–2004 přednášel na katedře germanistiky FF UP. Zemřel v roce 2010 v Boskovicích. Pohřeb se konal v krematoriu v Brně, urna s ostatky pak byla pohřbena do hrobu v Kunštátě. V roce 1994 byl jmenován čestným občanem města Brna. 1. června 2000 byl jmenován čestným občanem města Litoměřice, mimo jiné jako student litoměřického gymnázia. V červnu 2000 převzal v Bratislavě Cenu Jána Smreka za celoživotní dílo - z rukou Smrekova syna I. Čieteka a prvního laureáta Ceny J. Smreka švédského básníka T. Tranströmera. V roce 2002 převzal na lipském mezinárodním knižním veletrhu 'Cenu za celoživotní dílo' oceňující přínos ke zprostředkovávání české a německé literatury. V den státního svátku 28. října 2007 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil Státní vyznamená...
Více od autora
Lewis Carroll (32)
Charles Lutwidge Dodgson , známý pod pseudonymem Lewis Carroll, byl anglický spisovatel, matematik, logik, učenec, anglikánský diakon a fotograf. Jeho nejznámější knihou je Alenka v říši divů a její následné pokračování Za zrcadlem a co tam Alenka našla. Pokračování Alenčiných příběhů Alenka za zrcadlem poprvé vyšlo roku 1871. Toto dílo mimo jiné obsahuje slavnou báseň Žvahlav , která ukazuje Carrollův smysl pro hravost a fantazii. Jeho třetím nejproslulejším dílem ve světě po obou Alenkách je alegorická báseň The Hunting of the Snark . Posledním Carrollovým románem byla kniha Sylvie and Bruno . Pod svým jménem publikoval odborné texty z oblasti matematiky. Rodina Dodgsonů pocházela převážně ze severní Anglie a částečně z Irska. Předkové Charlese Dodgsona byli většinou lidé konzervativní a činní v anglikánské církvi nebo v armádě. Jeho pradědeček Charles Dodgson byl anglikánským biskupem. Dědeček, rovněž Charles, byl důstojníkem a zahynul v roce 1803, když jeho dva synové byli ještě malé děti. Starší z těchto synů – opět Charles Dodgson – byl Carrollův otec. Navrátil se k druhé rodinné profesi a stal se duchovním. Navštěvoval střední školu Rugby School a potom kolej Christ Church na Oxfordské univerzitě. Měl talent pro matematiku a získal dva bakalářské tituly, což mohl být dobrý začátek vynikající akademické kariéry. Místo toho se ale v roce 1827 oženil se svou sestřenicí a uchýlil se do ústraní jako venkovský kněz. Charlesův otec byl aktivní a velmi konzervativní duchovní anglikánské církve, který se později stal arcidiákonem Richmondu . Zapojoval se do ostrých náboženských polemik, které rozdělovaly anglikánskou církev. K anglikánské církvi se snažil vést i své děti. Mladý Charles si ale k otcovým hodnotám a celé anglikánské církvi vytvořil r...
Více od autora
Karel Kumprecht (30)
Narozen 11.11.1888 v Poděbradech. Nakladatelský i časopisecký redaktor, jazykovědné práce, učebnice a slovníky ruštiny a němčiny.
Více od autora
Joy Adamson (16)
Joy Adamsonová byla spisovatelka, malířka a ochránkyně zvířat. V roce 1977 jí byl udělen rakouský čestný odznak Za vědu a umění Narodila se jako Friederike Victoria Gessnerová v Opavě, v ulici Na Rybníčku čp. 48. Byla druhorozená dcera ing. V. Gessnera , který byl stavebním radou na technickém oddělení zemského úřadu v Opavě a Friederiky Gertrudy, roz. Greipelové. V Opavě žila dvanáct let, poté se s matkou přestěhovala do Vídně. Jejím pradědečkem byl rakouský podnikatel Carl Weisshuhn. Se svým prvním mužem Viktorem von Klarwillem odcestovala roku 1937 do Afriky, kde poznala svého druhého muže, švýcarského přírodovědce Petera Ballyho, který ji prvně začal říkat Joy. Díky němu začala malovat a stala se z ní výborná kreslířka. Její rozsáhlý cyklus portrétů příslušníků keňských kmenů tvoří dnes stálou expozici Keňského národního muzea v Nairobi. Její poslední muž, George Adamson, kterého si vzala roku 1944, patřil k zakladatelům afrických národních parků. Jeho prostřednictvím se začala starat o malou lvici, kterou se jim oběma po velkém úsilí nakonec podařilo zčásti „znovuzdivočet“ a navrátit do přírody. Její životní příběh popsala v knize Příběh lvice Elsy. Navazující knihu Příběh levhartice Penny dokončil až spisovatelčin asistent. Mezi návratem lvice Elsy a příchodem levhartice Penny se starala o gepardici Pippu, kterou se jí podařilo také navrátit přírodě. Uskutečnila tak výzkum chování všech tří velkých afrických koček. Mezi známé knihy patří také autobiografie Volání divočiny, která byla v roce 1966 zfilmována. Založila nadaci Elsa Wild Animal Appeal, která má dodnes pobočky v USA, Kanadě, Japonsku a Keni. Prostřednictvím této nadace byly například založeny národní parky Meru a Samburu. Její život ukončil v roce 1980 bývalý zaměstnanec Paul Wakwaro Ekai, kterého propustila za krádež. Podle pitvy ji ubodal, on sám tvrdí, že ji zastřelil. Za tuto vraždu byl poslán na doživ...
Více od autora
Joseph Haydn (32)
Franz Joseph Haydn byl plodný rakouský hudební skladatel, který hrál zásadní roli ve vývoji klasické hudby v 18. století. Pro svůj významný přínos oběma žánrům je často označován jako "otec symfonie" a "otec smyčcového kvarteta". Haydnova kariéra trvala více než šest desetiletí, během nichž složil obrovské množství děl, včetně 104 symfonií, 68 smyčcových kvartetů, mnoha oper, mší, klavírních sonát a koncertů.
Více od autora
Johnny Cash (15)
Johnny Cash , narozený 26. února 1932 jako J. R. Cash, byl americký zpěvák, skladatel, kytarista, herec a spisovatel. Je jedním z nejprodávanějších hudebních umělců všech dob, celosvětově prodal více než 90 milionů desek. Jeho žánrově pestré písně a zvuk zahrnovaly country, rock and roll, rockabilly, blues, folk i gospel. Cash byl známý svým hlubokým, klidným basbarytonovým hlasem, charakteristickým zvukem své doprovodné kapely Tennessee Three, který se vyznačoval vlakově znějícími kytarovými rytmy, rebelstvím spojeným se stále pochmurnějším a pokornějším chováním, bezplatnými vězeňskými koncerty a charakteristickým vzhledem, který mu vynesl přezdívku "Muž v černém".
Více od autora
Jitka Zelenková (14)
Jitka Zelenková je český zpěvák, který působí v hudebním průmyslu od 60. let 20. století. Svou kariéru zahájila jako členka souboru Semafor a později se stala sólovou umělkyní. Zelenková je známá svým výrazným hlasem a emotivním projevem, díky nimž si ve své vlasti získala oddané příznivce. V průběhu let vydala řadu alb a singlů, které pokrývají celou škálu žánrů od popu po šanson. Její přínos české hudbě byl oceněn různými cenami a vyznamenáními, což odráží její postavení jako uznávané osobnosti české hudební scény.
Více od autora
Jiří Svetozar Kupka (26)
Jiří Svetozar Kupka byl český spisovatel, prozaik a scenárista. Narodil se v roce 1921 v rodině úředníka. Absolvoval v 1940 reálné gymnázium v Praze-Libni a v 1941 abiturientský kurz při Obchodní akademii v Praze na Vinohradech. V letech 1941 až 1945 pracoval jako obchodní referent u zemědělské firmy Selecta. Publikovat začal po konci druhé světové války a napsal řadu románů a televizních her o životě významných osobností české historie. Od roku 1946 se stal redaktorem časopisů vydávaných Ústřední radou družstev: Zemědělské družstevní noviny, Družstevní věstník, Spotřebitel a Nový svět. V letech 1950–1951 byl redaktorem kulturněpolitického měsíčníku Směna v nakladatelství Mladá fronta. V letech 1950–1959 byl filmovým dramaturgem v Československým státním filmu ; z toho však rok byl řidičem na stavbě Slapské přehrady. V této době vydal román z prostředí libeňských závodů Pražské jaro , v němž zobrazil budovatelské nadšení mládeže na počátku 50. let. Z brigády na stavbě Slapské přehrady vytěžil román Rušné dny , který se řadí k umělecky nejhodnotnějším budovatelským románům 50. let. Od října 1956 do května 1957 se s režisérem Jiřím Sequensem a kameramanem Rudolfem Miličem zúčastnil námořní cesty z Gdyně kolem Afriky na Dálný východ a Suezským průplavem zpět, kde natočili společně středometrážní dokumentární filmy „Muži na palubě“, „Hranice světadílů“ a „Země středu“ . V letech 1959–1970 byl vedoucím zahraničního oddělení Svazu československých spisovatelů. Roku 1970 začal pracovat jako topič v teplárně. Za pobytu v Německu v roce 1971 utrpěl těžký úraz s trvalými následky; čtyři roky byl v invalidním důchodu. Pak se stal spisovatelem z povolání. V roce 1977 vydal obsáhlý román Vzpoura, v němž zpracoval skutečnou událost, vzpouru rakousko-uherských válečných námořníků deseti národností v boce Kotorské, v jejímž čele stál přerovský rodák František Rasch. V 70. letech se...
Více od autora
Jiří Gruša (25)
Jiří Gruša byl český básník, prozaik, překladatel, literární kritik, diplomat a politik. Od června 1997 do ledna 1998 zastával post ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR ve druhé Klausově vládě . V letech 2003 až 2009 byl prezidentem mezinárodního centra PEN klubu. Pro jednu ze svých knih použil pseudonym Samuel Lewis. Narodil se v Pardubicích. Jeho otec byl technickým úředníkem, který byl po válce nucen se přihlásit do dolu v rámci náboru pracující inteligence. Po absolvování středoškolského studia v Pardubicích byl Gruša, nyní pocházející z dělnické rodiny, přijat na Karlovu univerzitu, aniž by musel vstoupit do komunistické strany. Nejprve studoval český jazyk a historii, po roce přešel na Filozofickou fakultu studovat obory filozofie a historie. Během studia se u něho začal projevovat organizační talent, díky kterému působil na pozici redaktora v různých literárních časopisech. Svou poezii pravidelně zasílal do redakcí pražských novin, kde se jeho básně setkávaly vždy s odmítavou odpovědí redakcí pro intelektuální obsah a neplnění potřebných ideových předpokladů. Vysokou školu ukončil v roce 1962, kdy vyšla jeho básnická sbírka Torna. V tomto roce také nastoupil základní vojenskou službu. Dále se věnoval básnické tvorbě. V roce 1963 byla v pražských novinách zveřejněna část jeho práce, která byla vytržena z kontextu. V této práci byly zmíněna i osoba Fidela Castra. Díky tomu byl pozván do Dobříše, kde se setkal s celou řadou mladých spisovatelů. Zde vznikla myšlenka vzniku časopisu pro mladou literaturu, proto zorganizoval vše potřebné a ještě během jeho vojenské služby vznikl časopis Tvář, s odkazem na Františka Halase, jehož se stal redaktorem. Po měsíci působení v časopise Tvář, se objevil v tisku článek jeho přítele z Pardubic Vladimíra Medka, pojednávající o tom, že není správné, aby nevycházely starší básně bez stalinských ve...
Více od autora