16381–16440 z 153394 Autoři
Eva Bendová (4)
Eva Bendová je česká historička umění. Zabývá se interdisciplinárními dějinami umění, vizuálním uměním a architekturou 19., 20. a 21. století. Věnuje se tématu kaváren a jejich významu v oblasti umění, architektury i každodenního života. V letech 1995–1999 studovala Fakultu architektury ČVUT v Praze, v letech 1999–2005 magisterský obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 2013 ukončila studium doktorátem na stejné fakultě. Od roku 2005 do 2018 působila v Národní galerii v Praze ve Sbírce grafiky a kresby jako kurátorka grafiky a kresby 20. a 21. století; v letech 2007–2012 jako vedoucí kurátorka oddělení grafiky. První zahraniční stáž podnikla v letech 2001–2002 při Ludwig-Maxmilian Universität München. Následovala stáž programu DAAD, Humboldt – Universität Berlin v roce 2009 a program AKTION při Universität Wien v roce 2010. Je autorkou a kurátorkou výstavních projektů v Národní galerii v Praze , Západočeské galerii v Plzni , Oblastní galerii Liberec Williama Hogartha, 2016 ve spolupráci s Národní galerií Praha) a dalších výstav včetně zahraničních . Od roku 2016 je spoluřeši...
Více od autora
Eugen Wiškovský (3)
Eugen Wiškovský byl český pedagog, filolog a amatérský fotograf. Vystudoval filologii v Praze a v Ženevě. Od roku 1912 byl profesorem na gymnáziu v Kolíně, kde byl jeho žákem Jaromír Funke, s nímž se spřátelil. V roce 1937 se přestěhoval do Prahy, kde učil na reálce v Ječné ulici a od roku 1946 na dívčím reálném gymnáziu v Libni. Zabýval se také psychoanalýzou a překládal . Od roku 1930 byly fotografie Eugena Wiškovského publikovány v knihách a časopisech. V roce 1936 vystavoval v Kolíně a v Praze. V letech 1940 – 1948 psal články do fotografických časopisů. V letech 1940 – 1941 se podílel s Jaromírem Funkem a Josefem Ehmem na vydávání časopisu Fotografický obzor. Fotografie Eugena Wiškovského, který patří k předním českým fotografům 30. let, jsou zaměřeny na tvar a estetiku fotografovaného předmětu .
Více od autora
Eugen Fink (4)
Eugen Fink byl německý filosof a fenomenolog, žák a asistent E. Husserla. Po maturitě v Kostnici studoval filosofii, germanistiku, historii a ekonomii v Münsteru, v Berlíně a nakonec ve Freiburgu, kde u E. Husserla a M. Heideggera roku 1929 promoval. Husserl byl roku 1930 pensionován, jezdilo za ním ale stále víc studentů, zejména zahraničních, a Husserl tedy Finka pověřil, aby pro ně vedl soukromé semináře. Jedním z jeho svěřenců byl i Jan Patočka, který se s Finkem velmi spřátelil. Když byl roku 1933 Husserl nacisty z univerzity odvolán, opustil univerzitu i Fink a zůstal Husserlovým soukromým asistentem. Po jeho smrti roku 1938 se velmi zasloužil o záchranu Husserlovy pozůstalosti v belgické Lovani, kam se odstěhoval. Roku 1940 byli ale všichni Němci v Belgii internováni a po obsazení země nacisty byl Fink odveden na frontu. Po válce byl profesorem filosofie ve Freiburgu, kde v roce 1965–66 vedl spolu s M. Heideggerem slavný seminář o Hérakleitovi, a roku 1971 se pro zdravotní potíže nechal penzionovat. Hlavním tématem Finkova myšlení, jeho „kosmické antropologie“ byla otázka světa, kterou zkoumal v návaznosti na Husserla, ale zejména také na Heideggera. Proti příliš individuálnímu a introspektivnímu východisku svých učitelů se snažil ukázat člověka v jeho vztahu ke světu a k Vesmíru. Fink nechápe svět jako věc či nádobu, „v níž“ se věci vyskytují, nýbrž jako „horizont“ a tedy nezbytnou podmínku každého jevení jsoucího. V této souvislosti si všímal různých forem lidského vztahování k celku světa, zejména fenoménu hry. Zabýval se také interpretací antické filosofie, filosofií G. W. F. Hegela a F. Nietzscheho, otázkami lidské konečnosti a filosofií výchovy, kde formuloval slavné „aporie výchovy“. Na Finkovu filosofii výchovy navázali u nás zejména Jan Patočka, Radim Palouš a Jaroslava Pešková. Fink se účastnil i symposia Letní škola na Korčule, pořádané skupinou Praxis....
Více od autora
Ernst Wegner (4)
Německý léčitel, autor publikací z oblasti alternativní medicíny a farmakologie.
Více od autora
Ernst Haefliger (6)
Ernst Haefliger byl proslulý švýcarský tenorista, který se proslavil jak v operních rolích, tak jako koncertní pěvec. Narodil se 6. července 1919 ve švýcarském Davosu a získal si pověst zpěváka s jasnou dikcí a inteligentní hudební interpretací. Haefliger studoval na curyšské konzervatoři a později ve Vídni u slavného tenoristy Julia Patzaka. Jeho kariéra odstartovala po druhé světové válce, kdy se stal prvním tenoristou curyšské opery.
Více od autora
Ernest Zavarský (3)
Významný slovenský muzikolog a organolog. Po studiích filozofie a hudby v Mnichově, Innsbrucku a Krakově absolvoval 1943 studium psychologie a dějin umění na Slovenské univerzitě v Bratislavě, 1951 hudební vědy na MU v Brně a 1952 skladby na JAMU. Studoval též klavír a varhany. Průkopník profesionální hudební vědy na Slovensku. Autor prací ze starších i novějších dějin slovenské hudby a dalších monografií . Odborník v oblasti výstavby a zvukových dispozic varhan, znalec varhanní literatury.
Více od autora
Erik Gilk (5)
Narozen 26.2.1973 v Boskovicích. Bohemista a historik, práce z oboru literární historie a teorie, redakční práce.
Více od autora
Erhard Rauss (3)
Byl německý generálplukovník během druhé světové války. Velel 6. tankové divizi během dřívějších let války na východní frontě.
Více od autora
Epikúros (2)
Epikúros byl starověký řecký hédonistický filosof období helénismu, zakladatel a současně nejvýznamnější představitel po něm nazývaného směru – epikúreismu. Ve své nauce vycházel především z Démokritova atomismu, zavrhl však jeho představu absolutního determinismu připuštěním existence samovolné odchylky v pohybu jinak zcela mechanicky se pohybujících atomů, jíž usiloval „usnadnit výklad bohatství proměn světa a především lidské svobody.“ Zásadně odmítal koncepci osudové nutnosti a teleologické pojetí skutečnosti. Za hlavní cíl své filosofie, v níž v souladu se soudobou tradicí přikládal největší význam etice, považoval dosažení blaženého života v podobě duševního klidu a z něj vyplývajícího štěstí. Toho lze podle Epikúra dosáhnout jen skrze slast, jíž rozumí uspokojení přirozených potřeb vedoucí k odstranění bolesti těla a neklidu duše, z nichž pochází protiklad slasti a její hlavní překážka – strast. Ačkoli v tomto pojetí je slast přirozenou podstatou života, je chápána především negativně jako nepřítomnost strasti. Proto lze blaženosti v podobě trvalé slasti dosáhnout výhradně vyhýbáním se strasti. V důsledku toho je v úsilí o blaženost klíčové rozpoznání skutečných potřeb, jejichž uspokojení je nezbytné pro odstranění strasti, od jen domněle opodstatněných, jejichž naplnění nezbytné není či v konečném důsledku je dokonce samo zdrojem strasti, takže je vhodné se jich zdržet. Tyto liché potřeby podle Epikúra pramení z několika druhů strachu – ze strachu z utrpení a ze smrti, strachu z bohů a strachu z nemožnosti dosáhnout štěstí. Protože je to strach, čím je člověk spoutáván a vzdalován od blaženosti tím, že mu znemožňuje rozpoznat přirozené potřeby od potřeb lichých, je pro dosažení slasti nejprve nutné osvobození od strachu. To je možné jen cestou rozumnosti, jíž lze pochopit bezdůvodnost strachu a odtud pak správně usuzovat, vyhově...
Více od autora
Enzo Russo (4)
Původem ze Sicilie, nyní žije v Monze a věnuje se literatuře a novinařině. Debutoval detektivními příběhy pro děti a posléze přešel k tvorbě úspěšných společenských románů s detektivní zápletkou.
Více od autora
Enzo Ferrari (1)
Enzo Anselmo „Commendatore“ Ferrari byl italský automobilový závodník, zakladatel a manažer závodního týmu Scuderia Ferrari a posléze zakladatel automobilky Ferrari. Enzo Ferrari získal jen základní vzdělání. Jeho bratr Alfred, přezdívaný Dino, si v rodinném sídle zařídil dílnu, kde pak pracoval i Enzo a jejich otec. Za války zemřel Alfred i otec během chřipkové epidemie. Enzo také onemocněl, ale přežil. Netroufl si však udržet dílnu bez otce a bratra a našel si tedy nové zaměstnání, stal se testovacím řidičem společnosti C.M.N. v Miláně. Roku 1919 absolvoval svůj první závod. O rok později již byl závodním jezdcem továrního týmu Alfa Romeo. V roce 1929 založil vlastní závodní tým, který nazval Scuderia Ferrari. Roku 1932 závodní kariéru ukončil, nechtěl již dále riskovat život po narození prvního syna Alfreda. Nastoupil poté do vývojového oddělení Alfy Romeo, souběžně dál vedl vlastní tým, v němž bylo čtyřicet závodních jezdců, k nejznámějším z nich patřil Tazio Nuvolari. Uzavřel za tým smlouvu s Alfu Romeo, časem se ke spolupráci přidala i firma Pirelli. S vývojem Alfy však Ferrari nebyl spokojen. V roce 1937 tým Scuderia Ferrari rozpustil. Roku 1939 pak opustil i Alfu Romeo. V Modeně poté založil konstrukční firmu Auto-Avio Costruzioni. Krátce na to firma přesídlila do Maranella. Vývoj aut ovšem zbrzdila druhá světová válka, protože firma musela povinně vyrábět letecké díly pro armádu. Po válce se firma znovu soustředila na automobily. Roku 1947 založila závodní tým a Ferrari mu dal znovu název Scuderia Ferrari. V roce 1949 zvítězil v závodě 24 hodin Le Mans, a to s vozem Ferrari 166M. V roce 1950 se tým přihlásil do nově vzniklé Formule 1. První závod vyhrál v roce 1951 na britském okruhu v Silverstone. Za rok již Ferrari vyhrálo prvně celý šampionát. Roku 1956 zemřel Enzův nejstarší syn Alfredo, zvaný Dino, v důsledku svalové dystrofie. Enzo pak na jeho počest pojmenoval něk...
Více od autora
Enn Vetemaa (2)
Enn Vetemaa byl estonský spisovatel literatury 2. poloviny 20. století – prozaik, dramatik i básník. Enn Vetemaa vystudoval chemii na polytechnickém institutu v Tallinnu a krátce působil jako chemický inženýr ve výrobě. Následně však od technické kariéry přešel k umění. Na tallinské konzervatoři absolvoval obor skladba. Než se roku 1977 stal spisovatelem na plný úvazek, působil jako redaktor a kulturní činitel. Do světa literatury vstoupil Enn Vetemaa jako básník počátkem 60. let, dnes je znám především svou prózou. Ještě v 60. letech vydal několik novel, které jsou detailními analýzami lidské osobnosti a chování. První z nich je novela Pomník z roku 1965, jež popisuje konání sochaře kariéristy, který jako by tahal za pomyslné nitky a manipuloval svým okolím ke svému vlastnímu prospěchu. Kritizováno je zde předstírané omezování a podléhání konvencím bez ohledu na umělecký přínos či jiné společenské hodnoty. Druhou obdobně zaměřenou novelou je Hudlař z roku 1967. Zde se jedná o psychologickou analýzu vyhrocenou tragickým příběhem nevděku a zrady osoby, která byla pro vývoj protagonistova života nepostradatelná. Zároveň dílo nabízí letmý pohled na způsob, jakým fungovala kultura SSSR, a na ty, kteří se kulturního dění účastnili. Ze druhé poloviny 70. let pochází tzv. malý román Snovači stříbrných snů , který poukazuje na to, jak jsou různé posty obsazovány nedostatečně kvalifikovanými či neschopnými lidmi. Dílo je psáno z pohledu několika postav, je tedy zároveň sondou do jejich niter, jejich myšlenek a plánů. V roce 1979 vyšla kniha s názvem Ach tak... popisující příběh člověka, který se i přes veškerou snahu být co nejprospěšnější zprotiví režimu a nedosáhne vytouženého povýšení. Všechna čtyři zmíněná díla, v češtině vydaná roku 1984 pod souhrnným názvem Snovači stříbrných snů, spojuje téma potrestané touhy dosáhnout něč...
Více od autora
Emmylou Harris (7)
Emmylou Harris je americká zpěvačka, skladatelka a hudebnice známá svým bohatým vokálem a rozmanitými hudebními styly, které zahrnují prvky country, folku, rocku a popu. Harrisová se narodila 2. dubna 1947 v Birminghamu ve státě Alabama a na hudební dráhu se vydala v 60. letech 20. století. Výrazného uznání se jí dostalo v 70. letech jako spolupracovnici Grama Parsonse, poté zahájila úspěšnou sólovou kariéru. V průběhu let vydala Harrisová řadu alb, která si získala uznání kritiky i komerční úspěch.
Více od autora
Emmy Destinn (4)
Emmy Destinn , rozená Ema Destinnová , byla významná česká operní sopranistka, která koncem 19. a počátkem 20. století dosáhla významného úspěchu v Evropě i Americe. Byla proslulá svým silným hlasem, širokým rozsahem a dramatickou intenzitou. Destinnová debutovala v roce 1898 v Berlíně, rychle se proslavila a stala se jednou z předních sopranistek své doby. Vystupovala ve významných operních domech, včetně berlínské Dvorní opery, Metropolitní opery v New Yorku a Královské opery v Londýně.
Více od autora
Emmanuel Levinas (7)
Emmanuel Levinas – 25. prosince 1995, Paříž) byl francouzsko-židovský filosof. Zabýval se hlavně fenomenologií, judaismem a etikou. Vyrostl v Litvě ve zbožné a vzdělané židovské rodině, „s židovským Zákonem , s Puškinem a Tolstým“, jak sám napsal. V letech 1923–1927 studoval filosofii ve Štrasburku, 1928–1929 ve Freiburgu, kde se seznámil s Edmundem Husserlem i Martinem Heideggerem, a od roku 1930 v Paříži. Podílel se na uvedení Husserlova díla do francouzského prostředí a už roku 1934 napsal varovný rozbor „filosofie hitlerismu“. Jako francouzský důstojník byl roku 1940 zajat a strávil pět let v německém zajetí. Teprve po válce se dozvěděl, že všechny jeho příbuzné v Litvě nacisté povraždili; jeho žena s dcerou se skrývaly v ženském klášteře ve Francii. V letech 1946–60 učil a posléze vedl židovské lyceum "École Normale Israélite Orientale" v Paříži, kde se věnoval studiu Talmudu. V roce 1961 se habilitoval knihou „Totalita a nekonečno“, začal učit na univerzitě v Poitiers, v roce 1967 se stal profesorem v Nanterre, na pařížské universitě, kde se spřátelil s Paulem Ricoeurem, a od roku 1973 byl profesorem na pařížské Sorbonně. V roce 1974 vychází jeho druhé nejvýznamnější dílo „Jinak než být“. Mezi jeho nejvýznamnější žáky patřil Jacques Derrida. Lévinasovo předválečné dílo je věnováno Husserlově fenomenologii, zejména problému intuice. Poválečné dílo, psané pod dojmem nacistické šoa, navazuje také na filosofii Martina Bubera a Franze Rosenzweiga. Naivní, „bez-božná“ existence se rozpíná a prosazuje, dokud se nesetká s Tváří druhého, která je sice bezbranná a „nahá“, nicméně přikazuje „Nezabiješ“. Přijetím tohoto příkazu začíná etika, která je v tomto smyslu základem a počátkem filosofie. Tuto základní myšlenku Lévinas potom rozvíjí v nesmírně bohatých i hlubokých analýzách, psaných ovšem nesnadným, dramatickým jazykem, plným překvapivých obratů. S Druhým se setkávám jako s tím, koho nelze zahrnout do žádné myslitelné jedno...
Více od autora
Emma Mars (4)
Francouzský novinář a spisovatel, publikace z oboru partnerských vztahů, sexuality. Též autor románu.
Více od autora
Emma Donoghue (7)
Emma Donoghue je spisovatelka, literární historička a autorka řady povídek a dramat. Narodila se v akademicky vzdělané rodině jako nejmladší z osmi dětí. Na Dublinské univerzitě vystudovala angličtinu a francouzštinu. Doktorát získala po studiu na University of Cambridge. Má syna a dceru. Několik jejích románů bylo ověnčeno literárními cenami.
Více od autora
Emil Holárek (3)
Emil Holárek , byl český akademický malíř, grafik a kreslíř. Emil Holárek se narodil v Lounech do rodiny hodináře Jana Holárka. Již od raného dětství se u něho projevoval výrazný výtvarný talent. V Lounech absolvoval obecnou i měšťanskou školu. V posledním ročníku měšťanky byli jeho spolužáky budoucí architekt Kamil Hilbert a varhaní virtuós Eduard Tregler. Další studium na pražské malířské akademii mu umožnilo stipendium města Loun, respektive Městské spořitelny, které obdržel. Od roku 1882 studoval na pražské akademii u prof. Maxmilián Pirnera. Poté odešel studovat na šest let do Mnichova. V roce 1889 se vrátil do Prahy a pokračoval ve studiu u prof. Františka Sequense. V roce 1892 pak odjel ještě studovat na jeden rok do Říma. Během studia byl Holárek silně ovlivněn dílem významného německého symbolisty Maxe Klingera. Po návratu ze studií byl poctěn úkolem vyzdobit zasedací síň Živnobanky v Praze, společně s M. Alšem, M. Švabinským. V letech 1899 a 1907 uspořádal souborné výstavy v pražském Rudolfinu. V roce 1895 vydal Holárek první vydání kreslířského cyklu z názvem „Reflexe z katechismu“. Dílo vzbudilo velký rozruch a pro značný zájem bylo vydáno v řadě dalších nákladů. V roce 1901 pak vydal cyklus kreseb s názvem „Noc“ a v ten samý rok následoval další cyklus kreseb k básním Jaroslava Vrchlického s názvem „Sen“. V roce 1906 vydal opět cyklus kreseb s názvem „Válka“, v němž se odrážela zdrcující porážka Ruské říše v rusko-japonské válce roku 1905. V roce 1916 nastoupil již téměř padesátiletý Emil Holárek vojenskou službu v Chomutově. Postupně se stal kadetem a záhy dosáhl hodnost c.k. poručíka. Během svého působení v rakousko-uherské armádě byl několikrát vyznamenán, což mělo za následek ztrátu téměř všech přátel. Z vojny se vrátil s podlomeným zdravím a následně 26. února 1919 v podolském sanatoriu zemřel. Jeho ostatky byly převezeny do rodných Loun, kde byl pohřben na "Novém hřbitově". V Lounec...
Více od autora
Emil Boleslav Lukáč (6)
Emil Lukáč, plným jménem Emil Boleslav Lukáč , byl slovenský básník, československý politik a meziválečný poslanec Národního shromáždění za Československou stranu národně socialistickou. Působil jako básník, krátce i jako evangelický kněz. V letech 1940–1944 založil a vedl časopis Tvorba, ke kterému se vrátil ještě na přelomu 40. a 50. let. I pak se věnoval kulturní práci. Roku 1976 získal titul zasloužilý umělec. Po parlamentních volbách v roce 1935 se stal poslancem Národního shromáždění za československé národní socialisty. Poslanecký mandát získal až dodatečně roku 1936 poté, co rezignoval poslanec Igor Hrušovský. V poslanecké sněmovně setrval do zrušení parlamentu roku 1939, přičemž krátce předtím, v prosinci 1938, ještě přestoupil do klubu Hlinkova slovenská ľudova strana - Strana slovenskej národnej jednoty, do které se spojily všechny slovenské nesocialistické strany. Po Mnichovu se v říjnu 1938 podílel za národní socialisty na dojednávání Žilinské dohody coby společné platformy slovenských stran ve prospěch autonomie a byl jedním ze signatářů její finální verze. V prosinci 1938 potom byl zvolen ve volbách do Sněmu Slovenskej krajiny. Je tehdy uváděn jako profesor, bytem v Bratislavě. Poezie: Další dílo: Překlady: Operní libreto: Výběry z tvorby:
Více od autora
Emanuele Ridi (4)
Emanuele Ridi je italský kuchař a restauratér původem z ostrova Elba, V současnosti žije v Praze, kde vlastní restaurace MANÚ Risto & Lounge a Manu Praga, které jsou zaměřené na pokrmy dle italských a středomořských receptů a pravou neapolskou pizzu. V Itálii vystudoval ekonomiku a obchod. Vyučeným kuchařem není, vařit se naučil v restauraci prarodičů. Na ostrově Elba žil spolu se svojí matkou Marcellou do svých 19 let. V prosinci 1992 však odešel do tehdejšího Československa za svým otcem, který zde provozoval síť obchodů s italskou módou. Po pár letech podnikání s otcem a vystřídání několika profesí se Emanuele rozhodl zkusit štěstí a v roce 1998 otevřel svou první restauraci v pražských Dejvicích, kde působil až do roku 2015. Tuto původní restauraci prodal a v roce 2016 otevřel nový projekt na Dětském Ostrově MANÚ Risto & Lounge. V roce 2019 vybudoval ,v tehdejší kavárně Vltava, další restauraci s názvem Manu Praga - kde se připravují jak typicky italské pokrmy tak pravá neapolská pizza. Z předchozího manželství má syna Giacoma . Pro TV Prima uvádí úspěšný pořad o vaření S Italem v kuchyni od roku 2009 ve kterém předvádí vaření italských i evropských pokrmů. Pravidelně si zve do pořadu slavné osobnosti v oblasti kultury, sportu a své přátelé a kuchařské kolegy. Během léta 2012 uváděl mutaci pořadu Léto s Italem, ve kterém se vydal do své rodné Itálie a projel přes Lago Di Garda až domů na ostrov Elba. Spolu s Jaroslavem Žídkem také uváděl soutěžní pořad "Nejlíp Vaří moje máma!" - rok 2015, televize Nova. V roce 2016 se zúčastnil taneční soutěže StarDance …když hvězdy tančí. Kde se protančil až do čtvrtfinále a obsadil celkově páté místo. Jako jeden z dalších pořadů v roce 2017 Emanuele natočil spolu se svým synem Giacomem "Čau Bambini", pořad byl zaměřen na zábavnou výuku italského jazyka pro děti. V roce 2018 účinkoval spolu s Matějem Ruppertem v pořadu Manu a Matěj na cestě do Říma. V roce 2020 navázal na ús...
Více od autora
Emanuel Swedenborg (7)
Emanuel Swedenborg byl švédský vědec, vynálezce, teolog a mystik, autor mnoha latinských spisů. Z jeho učení vzešla Církev Nového Jeruzaléma, jejíž členové jsou známi jako swedenborgiáni. Swedenborg pocházel ze zámožné švédské rodiny, jeho otec Jesper Swedberg byl profesorem teologie na universitě v Uppsale a děkanem v tamní katedrále. Později se stal biskupem ve Skaře, a to znamenalo povýšení jeho rodiny do šlechtického stavu a změnu rodinného jména ze Swedberg na Swedenborg. Emanuel vystudoval na univerzitě v Uppsale filozofii. Fakulta filosofie zahrnovala také vědu a matematiku; dalším studiem a cestováním si pak osvojil latinu, hebrejštinu, řečtinu, angličtinu, holandštinu, francouzštinu a italštinu. Pro zábavu psal v latině poezii a studoval hudbu. Roku 1710 se vydal na velkou cestu po Evropě, na které mu bylo umožněno individuálně studovat fyziku, astronomii a většinu dalších přírodních věd. Také se začíná intenzivně zajímat o praktickou mechaniku a od zručných anglických řemeslníků se učí sestrojovat hodiny, vázat knihy, osvojuje si rytectví a konstrukci dechových nástrojů. Jeho pozdější studia zahrnují kosmologii, matematiku, anatomii, fyziologii, politiku, ekonomii, metalurgii, mineralogii, geologii, důlní inženýrství a chemii. V roce 1716 jej jmenoval král Karel XII. mimořádným poradcem Královského kolegia dolů. To představovalo různé druhy povinností spojených s inspekcí a rozvojem těžby. Po třicet jedna let Swedenborg také sloužil jako asesor Báňské rady, která rozhodovala o všech záležitostech v důlním průmyslu. Se svým švagrem, chemikem E. Berzeliem, vydával v latině časopis "Severský vynálezce" , první periodikum, které se ve Švédsku zabývalo přírodními vědami. V královských službách Swedenborg zastával místo stavebního dozorce na několika důležitých veřejných stavbách. Byl pověřen zpracováním projektů a provedením staveb nového typu suchého doku, plavebních kanálů, st...
Více od autora
Emanuel Procházka (4)
Narozen 21.11.1916, zemřel 17.3.1992. Ing., dr., CSc., docent speciální geodézie, práce z oboru.
Více od autora
Emanuel Kopecký (2)
Narozen 22.5.1902 v Praze, zemřel 9.1.1985 tamtéž. JUDr., koncertní a operní pěvec, hudební kritik, publikace z oboru zpěvu.
Více od autora
Emanuel Eugen Lauseger (5)
Narozen 9.10.1890 v Českých Budějovicích, zemřel 19.1.1940 v Praze. Nakladatelský redaktor, prozaik, redigoval sborník historických vzpomínek.
Více od autora
Elizabeth Lunday (2)
Texaská novinářka Elizabeth Lundayová zaměřená na hudbu, výtvarné umění, architekturu a kulturu.
Více od autora
Elizabeth Fremantle (3)
Elizabeth Fremantleová ve svém vydařeném románovém debutu zhmotnila svou dávnou dětskou touhu stát se spisovatelkou a zúročila celoživotní zálibu v literatuře i několikaletou práci pro různé literární agenty, kdy četla a hodnotila díla neznámých a začínajících autorů. Vystudovala angličtinu na univerzitě Birkbeck, další, magisterský diplom získala v oboru tvůrčího psaní. Je rozvedená, má dvě děti a žije v Londýně.
Více od autora
Elizabeth Bowen (3)
Elizabeth Bowenová, nepřechýleně Bowen , byla anglická spisovatelka a povídkářka irského původu. Známá je především díky sbírce povídek Schody zarostlé břečťanem nebo románem Skon srdce. Elizabeth Bowenová, rodným jménem Elizabeth Dorothea Cole Bowen, se narodila 7. června 1899 na Herbert Place 15 v Dublinu, pokřtěna byla v nedalekém kostele svatého Štěpána na Upper Mount Street. Její rodiče, Henry Charles Cole Bowen a jeho manželka Florence , se poté přestěhovali do venkovského domu, zvaného Bowen's Court, u obce Farahy v hrabství Cork. Zde také Elizabeth strávila své dětství. Když její otec v roce 1907 duševně onemocněl, přestěhovala se s matkou Florence do Anglie, kde se nakonec usadili v Hythe. O několik let později, roku 1912, ale Florence zemřela a Elizabeth nadále vychovávaly její tety. Studovala na umělecké škole v Londýně, avšak umění ji brzy přestalo bavit a rozhodla se zvolit si jako budoucí profesi spisovatelství. Přidala se do Bloomsbury Group, kde se seznámila s Rose Macaulayovou, která jí později pomohla najít vydavatele pro Elizabethinu první knihu; sbírku povídek s názvem Encounters . V roce 1923 se vdala za Alana Camerona, který později pracoval u BBC. Manželství samotné ale pravděpodobně nebylo z lásky, údajně nikdy nebylo naplněno. Sama Elizabeth měla několik mimomanželských vztahů, mimo jiné i s Charlesem Ritchiem, o sedm let mladším kanadským diplomatem. Údajně také udržovala intimní vztah s irským spisovatelem Seánem Ó Faoláinem nebo americkým básníkem Mayem Sartonem. Bowenová s manželem nejdříve žili nedaleko Oxfordu, kde se Elizabeth stýkala s Mauricem Bowrayem, Johnem Buchanem a Susan Buchanovou a kde napsala své první romány, včetně knihy Poslední září . Po vydání knihy Na sever , se ale přestěhovali do Regent's Park v Londýně. Zde napsala romány Dům v Paříži a Skon srdce (The Death of the H...
Více od autora
Eliška Junková (1)
Eliška Junková-Khásová, narozená jako Alžběta Pospíšilová , byla česká automobilová závodnice. Závodila na vozech Bugatti, a to nejprve jako spolujezdkyně svého manžela Čeňka Junka a posléze sama. Ve 20. letech 20. století byla nejrychlejší ženou světa a jako jediná žena v historii Grand Prix se dokázala vyrovnat nejlepším jezdcům této soutěže. Jejím největším úspěchem bylo páté místo z její samostatné éry v závodě Targa Florio, kterého dosáhla v roce 1928. Vedle toho vyhrála i několik dalších závodů . Mezinárodní závod Zbraslav – Jíloviště vyhrála v roce 1926 v absolutní klasifikaci a stala se tak první ženou na světě, které se to povedlo. Svou závodnickou kariéru ukončila roku 1928 v reakci na smrt manžela a dále se věnovala organizační práci v motoristickém sportu . V 60. letech 20. století psala motoristické sloupky do časopisu Za volantem a v roce 1972 vydala v nakladatelství Olympia knihu Má vzpomínka je Bugatti. Za své úspěchy získala ocenění Zasloužilá mistryně sportu. V roce 2019 jí prezident Miloš Zeman in memoriam udělil medaili za zásluhy. Narodila se jako Alžběta Pospíšilová do rodiny zámečnického mistra. Měla celkem sedm sourozenců, z nichž se však dospělosti dožili jen čtyři: Alžběta, její sestra a dva jejich bratři. Protože toužila cestovat, učila se jazyky, což jí šlo poměrně snadno. Po dokončení studií, v šestnácti letech, začala pracovat v nově zřizované olomoucké pobočce Pražské úvěrové banky jako korespondentka burzovního oddělení. Zřízení pobočky měl na starosti Čeněk Junek a když tuto práci po půl roce dokončil, byl pověřen založením další pobočky v Brně. Tam si s sebou vzal i několik svých osvědčených pracovníků, mezi nimiž byla také Alžběta. V Brně se Alžběta Pospíšilová věnovala nejen práci v bance, ale dále studovala jazyky a začal...
Více od autora
Elisabeth Heresch (4)
Rakouská slavistka a romanistka, žurnalistka, autorka prací z oboru ruských dějin a kultury.
Více od autora
Eleanor Berman (5)
Eleanor Bermanová žije v New Yorku již téměř 40 let. Její cestopisné články se objevují v mnoha časopisech a je také autorkou oblíbené publikace „Away for the Weekend: New York“. K dalším jejím knihám patří průvodci ze série „Away for the Weekend:“ Mid-Atlantic, New England a Northern California, „Travelling on Your Own“ a „Reflections of Washington, DC“. .)
Více od autora
Èdvard Stanislavovič Radzinskij (4)
Edvard Stanislavovič Radzinskij je ruský spisovatel, historik, autor biografií, historických próz, divadelních her a filmových scénářů. Absolvoval moskevský Institut historie a archivnictví . V roce 1960 byla v Moskevském divadle uvedena jeho první divadelní hra "Můj sen...Indie" . Všeobecně známým se stal poté, co režisér Anatolij Efros uvedl v Divadle umění leninského komsomolu jeho hru „104 stránek pro lásku“ , která se posléze stala předlohou pro filmové zpracování. Od tohoto momentu se staly další hry populární a byly nasazovány v divadlech po celé zemi i v zahraničí. Od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 napsal několik knih v rámci série Záhady dějin. Je autorem knihy o Stalinovi, která vychází z pramenů ruských tajných archivů. Popisuje v ní kremelský boj o moc krátce po Leninově smrti. Napsal také faktografický román o posledním ruském carovi Mikuláši II. a konci jeho rodiny. Obě knihy se staly bestsellery. Poslední kniha se zaměřuje na dalšího cara Alexandra II. Divadelní představení vzešlé z jeho historické trilogie „Lunin“ , „Hovory se Sokratem“ a „Divadlo z dob Nerona a Seneky“ jsou uváděny také v zahraničí. V posledních letech píše populárněhistorické knihy o tragických etapách ruských a světových dějin, stejně jako o významných postavách. Vydává v řadě zahraničních nakladatelstvích jako jsou Doubl day, Simon and Schuster, Bertelsman, Mondadory, Norsted, WSOY, NHK, Hodder and Stoughton. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Радзинский, Эдвард Станиславович na ruské Wikipedii.
Více od autora
Eduard Vavruška (4)
Narozen 25.3.1927 ve Vodňanech. Učitel, redaktor časopisu Mateřídouška, autor loutkových scének.
Více od autora
Eduard Svítivý (5)
Narozen 1966 v Praze. Autor kriminálních příběhů, hudební publicista, novinář.
Více od autora
Eduard Světlík (6)
Eduard Světlík byl český spisovatel a překladatel. Reálné gymnázium v Teplicích , sociologie a teorie kultury na FF UK v Praze, státní zkouška z němčiny na Jazykové škole v Ostravě. Vyrostl v Rakovníku a Teplicích. V padesátých letech působil v tomto lázeňském městě jako flétnista v symfonickém orchestru, volný novinář a tajemník Krušnohorského loutkového divadla. Dále strávil několik let v Kolíně jako zemědělec a dělník. Na počátku šedesátých let odešel do Karviné, kde pracoval jako kulturní pracovník na hornickém učilišti a ředitel Klubu Máj Karviná. Spolu se Stanislavem Sohrem založil v Ostravě nakladatelství PULS a vydával Foglarovy knihy. Od roku 1970 žil v Praze. Nejprve tu byl ředitelem kulturní agentury Fortuna, v důsledku kádrových škraloupů za rok 1968 byl nucen živit se několik let jako hudebník , načež se mu podařilo proniknout do Ústředního domu pionýrů a mládeže, kde zastával funkci vedoucího oddělení estetické výchovy. V té době se jeho hlavní aktivita přesunula k literatuře. Od osmdesátých let pracoval jako redaktor literárních časopisů , nakladatelský lektor, organizátor a porotce literárních soutěží. Do devadesátých let vstoupil jako šéfredaktor humoristického měsíčníku Škrt a poté založil s Petrou Urbánkovou nakladatelství Marsyas, které kromě vydávání české literatury provozovalo knihkupectví a galerii na Žižkově a prodejnu slovenské literatury v Domě slovenské kultury. Po ukončení podnikatelské etapy působil jako šéfredaktor nakladatelství Pragma a časopisu Regena. Od roku 2000 se věnoval převážně překládání, zasedal v redakční radě časopisu Obce spisovatelů a byl členem tvůrčí komise DILIA. Třicet pět knižních titulů z věcné i umělecké literatury, mj. Dále romány M. Kampfové, S. Obermeiera, C. C. Berg...
Více od autora