Výpis všech autorů

Kristýna Pivodová

Narodila se v roce 1982 a vystudovala žurnalistiku a masovou komunikaci na FSV UK. Pracuje jako novinářka. Píše především dívčí románky a detektivky. Mgr. Absolventka gymnázia v Praze-Karlíně.

Kjartan Poskitt

Autor humorných příruček pro děti o matematice a sudoku. Nar. 15.5.1956 York

Karel Půhoný

Ing., autor publikací z oboru potravinářství.

Karel Procházka

Práce o olympijských hrách.

Karel Polomis

Publikace o pionýrských táborech.

Kamil Peteraj

Kamil Peteraj je významný slovenský textař a básník, známý svým rozsáhlým přínosem pro slovenskou hudební scénu. Ačkoli sám není známý především jako skladatel nebo interpret, jeho dílo bylo nedílnou součástí úspěchu mnoha slovenských umělců a skupin. Peteraj psal texty pro celou řadu hudebníků, často spolupracoval se známými slovenskými skladateli a zpěváky. Jeho kariéra trvá již několik desetiletí, během nichž se stal jedním z nejuznávanějších a nejplodnějších textařů v zemi. Jeho vliv sahá napříč různými žánry, od popu až po rock, a jeho poetický rukopis pomohl formovat slovenský hudební průmysl.

Josef Pytelka

Narozen 25.2.1920 v Nedvědicích. PhDr., docent na katedře anglistiky Vysoké školy ekonomické v Praze. Práce v oboru, publikoval též anglicky.

Josef Píč

Zemřel 21.1.1983 v Praze. Ing., DrSc., profesor Českého vysokého učení technického v Praze. Spoluautor technického spisu.

Josef Peiker

Narozen 26.12.1910 v St. Andrä Wöndern . Ing., dr., práce v oboru zahradnictví a ovocnářství. Zemřel 1985.

Josef Miroslav Pražák

Narozen 10.11.1860 v Solnici, zemřel 6.2.1938 v Praze. PhDr., středoškolský profesor, práce z klasické filologie.

Josef Bernard Prokop

Narodil se a studoval v Praze . Po krátké pedagogické praxi zakotvil roku 1992 v Českém rozhlase, kde je redaktorem a moderátorem. Kromě toho je také autorem více než dvou stovek rozhlasových pořadů, spoluautorem televizních pořadů a autorem dvou divadelních her. Aktivně koncertuje na varhany, a to nejenom v Čechách, ale ve většině zemí Evropy. Je aktivní i v muzikologické práci, mj. je zakladatelem a předsedou České společnosti Jana Ladislava Dusíka. Vychovává mladé klavíristy v ZUŠ Jana Zacha v Čelákovicích.

John C Parkin

John C. Parkin řekl Fuck It ke své práci v mediálním průmyslu v Londýně a utekl s manželkou a syny do Itálie, otevírat tam centrum. Rychle se ukázalo, že se k němu Fuck to říkají stejně velká síla má dát dohromady jako všechny moudrosti učení Dálného východu, který studoval více než 20 let. Dnes mu dává jeho Fuck to ustupuje do velkolepé místech po celé Itálii, včetně sopky Stromboli. Fuck It-Botschaft se šíří i při Fuck It kurzů na internetu, a to is Fuck It hudbou. Tráví zbytek času se svou rodinou, chodí na kopci nebo zdřímnout na slunci.

Joan Palmer

Anglická zooložka.

Jiří Robert Pick

Jiří Robert Pick byl český spisovatel, textař a dramatik. Studoval gymnázium, to ale musel v roce 1939 opustit pro svůj židovský původ. Roku 1943 byl odvezen do Terezína; otec zahynul, ostatní členové rodiny přežili; J.R Pick si z Terezína odnesl těžce podlomené zdraví. V roce 1954 absolvoval Vysokou školu politických a hospodářských věd. Po studiích se stal redaktorem Literárních novin. Poté se stal spisovatelem z povolání, brzy se začal věnovat i divadlu. Koncem 50. let spolupracoval s pražským klubem Reduta. V roce 1959 založil divadlo Paravan, které pak řídil jako jeho umělecký vedoucí. S Ivanem Vyskočilem se angažoval v tzv. „malých jevištních formách“. Roku 1968 založil divadélko AU. V této době byl poměrně aktivní i v humoristickém časopise Dikobraz. Po roce 1969 se stal zakázaným autorem, jeho tvorbu občas vydávali někteří z jeho přátel. Od roku 1961 byla jeho manželkou Iva Hercíková. Zemřel roku 1983 v Praze. Pohřben byl na Novém židovském hřbitově na Olšanech. Další knihy už navazují na tradici české parodie a v „mezích možností“, kde občas kritizoval i některé lokální nešvary socialismu, tato kritika je vedena samozřejmě pod klasickou zástěrkou snahy o zlepšení socialismu. Většina jeho her byla napsána pro divadla, ve kterých působil, tzv. „na míru“.

Jiří Plamínek

RNDr. Jiří Plamínek, CSc. Ve své poradenské praxi se hrdě hlásím k myšlenkám tří českých velikánů – Jana Ámose Komenského, Josefa Švejka a Járy Cimrmana. Ámosova hravost, Švejkova prostota a Cimrmanova všestrannost – to jsou ideály, ke kterým nemotorně směřuji. Zatím jsem pod jejich vlídným vlivem dospěl v zarostlé individuum, jež bývá pro svůj zanedbaný zevnějšek, marně vydávaný za nedbalou eleganci, odháněno od vrat firem a přednáškových síní, dokud se nelegitimuje. Protože jsem naprosto neschopný uživit se rukama, zkusil jsem to hlavou. Z podobnosti dějů v přírodních a ekonomických systémech jsem odvodil teorii vitality, která dnes sice skromně, ale stále spolehlivěji pomáhá identifikovat a odstraňovat problémy našich firem a institucí. Vedle managementu se věnuji i řešení konfliktů. Moji kamarádi dokonce tvrdí, že konflikty vytvářím, abych je potom mohl řešit. Dlouho jsem to považoval za povedený bonmot – než jsem si uvědomil, že v teorii vitality skutečně takový postup existuje pro případ, že je firma příliš nehybná a konzervativní. Řešení konfliktů je totiž podstatou vývoje. Jako zatvrzelý pacifista jsem se zamiloval do nenásilného řešení sporů. Z výletů do USA jsem přivezl do tehdejšího Československa mediaci - řešení sporů za pomoci neutrálního odborníka – a stal se prvním českým mediátorem. Na tu dobu rád vzpomínám - občas jsem musel vysvětlovat, že v rámci mediace nebudeme ani meditovat, ani vyvolávat duchy. Vystřídal jsem devatero řemesel – rád jsem byl prospektorem v poušti, českým koordinátorem programu řešení konfliktů a rozhodování při OSN, ředitelem odboru na federálním ministerstvu, koordinátorem vzdělávání trenérů při Johns Hopkins University v Baltimore, ale třeba i členem komise pro vyčíslování škod po okupaci Československa v letech 1968 – 1991. Posledních zhruba 15 let jsem nezávislým lektorem a konzultantem. Píšu tradiční a e-learningové tréninkové programy, snažím se být užitečný jako facilitátor a mediátor. Tato praxe je neuvěřitelně boha...

Jiří Petráček

Narozen 13.1.1941 v Praze. Výtvarník, ilustrátor, autor komiksů.

Jiří Pánek

Narozen 4. 7. 1960 v Praze. Spisovatel, editor a nakladatelský redaktor . Majitel nakladatelství Littera.

Jindra Perušičová

Prof. MUDr. Jindřiška Perušičová DrSc. Pracoviště: Fakultní nemocnice v Motole a 2. LF UK Praha, V Úvalu 84, Praha 5 Funkce: lektor Vzdělání Základní škola: 1948-1956 Střední odborná škola: 1956-1960 Fakulta všeobecného lékařství UK Praha: 1962-196 Specializace: - atestace I. stupně z vnitřního lékařství - atestace II. stupně z vnitřního lékařství - atestace z diabetologie Licence: diabetologie, interna Dosavadní praxe Od 1.8.1981 na interním oddělení fakultní polikliniky 1.LF UK Praha: do 31.7.1990 jako krajská ordinářka pro diabetologii v Praze, od 1.8.1990 jako odborná asistentka 1. LF UK v Praze; od 1.8.1998 jako docentka/profesorka 3. interní kliniky a vedoucí ambulantního úseku 3. Interní kliniky na fakultní poliklinice a vedoucí Diabetologického centra VFN. Od 1.3.2005 pracuji v FN Motol jako lékařka od 1.4.2005 současně jako vysokoškolský profesor na 2.LF UK Vědecké hodnosti: Hodnost kandidátky lékařských věd jsem obhájila 23.2.1988. Habilitovala jsem 3.10.1994 a byla jmenována docentkou pro obor vnitřního lékařství. Vědecká hodnost doktorky lékařských věd mi byla udělena 29.11.2001. 10.11.2003 jsem byla jmenována profesorkou pro obor vnitřního lékařství. Práce v odborných společnostech, redakčních radách apod. : Členka odborné společnosti diabetologické a internistické při ČLS JEP Od roku 1985 členka výboru České diabetologické společnosti Členka výboru St.Vincentské deklarace v ČR. V letech 1985-1990 členka řídícího výboru celospolečenského Diabetologického programu ČR. 1.1.1990 – 1.10. 1992 členka Organizačním výboru kongresu EASD , který se konal v záři 1992 v Praze Jsem členkou EASD, IDF , IDS , 12 let jsem byla členkou DIABCARE GROUP (mezinárodní skupina expertů pro kontinuální zlepšování kvality péče o diabetiky, která pracovala pod zá...

Jaroslav Průcha

Jaroslav Průcha byl český herec, režisér, příležitostný dramatik a divadelní organizátor. Vyučil se lakýrníkem, avšak pracoval jako zámečník ve Škodových závodech v Plzni. Po několika peripetiích v ochotnických spolcích, válečném divadle během vojenské služby za první světové války, několika angažmá u kočovných divadelních společností, neúspěšném pokusu založit vlastní divadelní společnost, angažmá v různých oblastních divadlech , které pak na jeho počest společně s divadlem v Mladé Boleslavi neslo jeho jméno), krátkém působení v Osvobozeném divadle, v Olomouci a  v brněnském Národním divadle , nakonec zakotvil po nabídce K. H. Hilara v roce 1931 v pražském Národním divadle. Zde působil až do roku 1958, kdy v důsledku těžkého onemocnění musel přestat hrát, členem Národního divadla byl až do své smrti. V letech 1944 až 1945, kdy Národní divadlo kvůli nacistickému zákazu nehrálo, se pokoušel i o vlastní dramatickou tvorbu, dále zde také působil jako režisér. Vzhledem ke svému levicovému smýšlení a své tehdejší politické angažovanosti působil v Národním divadle i jako šéf činohry a dále také jako hlavní režisér. Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat. Dne 21. prosince 1928 se v Pardubicích oženil s Amalií Kubicovou , členkou činohry v Pardubicích, se kterou měl syna Jiřího , v roce 1949, se však rozvedli, pak se oženil podruhé s jistou paní Bělou . Jednalo se o výrazného a dosti typického představitele výrazných charakterních postav, často hrál prosté a moudré chlapíky pocházející z lidu. Ve filmu hrál od roku 1928 téměř do smrti....

Jaroslav Pavelka

Jaroslav Pavelka je český hokejový brankář, a bývalý mládežnický reprezentant. Svoji hokejovou kariéru začal v Tamboru Dvůr Králové nad Labem. V průběhu mládeže zamířil do týmu HC VČE Hradec Králové, kde v sezoně 2010/11 ve věku 17 let poprvé chytal za A-mužstvo tehdy působící v první lize a zároveň formou střídavých startů pomáhal klubu TJ SC Kolín ze třetí nejvyšší soutěže. V roce 2011 odešel do zámoří a nastupoval v juniorské OHL za kanadské týmy Niagara IceDogs, se kterým vybojoval v ročníku 2011/12 ligové stříbro, a Windsor Spitfires. V červenci 2013 zamířil na zkoušku zpět do Hradce Králové, kde uspěl a po podpisu smlouvy doplnil v extraligovém mužstvu tehdejší brankářskou dvojici Ondřej Kacetl - Pavel Kantor. Krátce po svém příchodu si s klubem zahrál na turnaji European Trophy 2013 v severní divizi, kde Hradec skončil v konfrontaci s týmy Luleå HF , EC Red Bull Salzburg , HC Škoda Plzeň, HC Kometa Brno, Kärpät Oulu , Hamburg Freezers a Eisbären Berlín na osmém nepostupovém místě. V Hradci vykonával převážně pozici třetího brankáře a kvůli většímu hernímu vytížení nastupoval za Stadion Vrchlabí či Stadion Litoměřice. Svůj první zápas za Hradec Králové v nejvyšší soutěži odchytal v říjnu 2014 proti mužstvu HC Oceláři Třinec. 9. března 2015 královéhradecké vedení využilo předkupní právo a prodloužilo s Pavelkou kontrakt. V ročníku 2016/17 se částečně podílel na historickému úspěchu Hradce, se kterým získal v lize bronzovou medaili. Jaroslav Pavelka je bývalý mládežnický reprezentant České republiky, nastupoval postupně za výběry do 16, 17, 18 a 20 let. S reprezentací U18 se představil v roce 2011 na Mistrovství světa do 18 let v Německu.

Jan Pivec

Jan Pivec byl český herec. Narodil se jako jediný syn v rodině nožíře a zámečníka Jana Pivce a jeho ženy Františky v Praze na Vinohradech. S matkou od dětství navštěvoval divadlo, učil se hře na housle a zpěv. Měl se stát účetním v obchodě, ale odtud sběhl. Rád říkal, že se stal hercem, protože se nikdy nenaučil deskriptivní geometrii. Po prvním angažmá ve vinohradskému ochotnickému spolku VAVŘÍN se rozhodl přidat ke kočovné divadelní společnosti Karla Hroudy , kde trávil část roku 1926 a jaro roku 1927 a pak přešel ke společnosti Jana Drobného a později společnosti Oldřicha Nádhery. Stal se tedy divadelním hercem a posléze i hercem filmovým. Ještě ve společnosti Oldřicha Nádhery si jej povšiml Jaroslav Hurt, v tu dobu bývalý člen činohry ND a profesor konzervatoře. Hurt jej doporučil a přijal ke studiu a vymohl mu státní stipendium z Vojanovy nadace. V letech 1927 až 1930 tedy Jan Pivec navštěvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby v Praze. Jeho třídním učitelem byl např. i Rudolf Deyl. K jeho spolužákům patřili např. Vlasta Fabianová, Marie Glázrová, Miloš Nedbal, Nelly Gaierová a Hana Vítová . Po vystřídání několika divadelních scén zakotvil na pozvání K.H.Hilara v roce 1934 v pražském Národním divadle, ve kterém setrval bezmála čtyřicet let. Vrcholem Pivcova divadelního herectví byla role Falstaffa v Shakespearových Veselých paničkách windsorských. Ve filmu proslul jako tradiční milovník, jako například ve snímku Poznej svého muže režiséra Vladimíra Slavínského. Spoluúčinkovali například Jaroslav Marvan, Theodor Pištěk anebo Marta Fričová. Nezapomenutelná je také, mimo jiné, jeho nádherná role panského správce v televizním filmu se zpracováním Jiráskovy Lucerny. Jeho hereckou generaci tvořily hvězdy jako byl Ladislav Pešek, Jiřina Steimarová, Jiřina Štěpničk...

Jakov Isidorovič Perel'man

Ruský spisovatel, autor populárně-naučných publikací z oblasti matematiky, fyziky a astronomie.

František Procházka

Franta Župan se narodil v roce 1858 v obci Běštín a zemřel v roce 1929 v Kolíně. Byl českým učitelem a spisovatelem. Do školy chodil v Hostomicích. Gymnázium absolvoval v Berouně a poté vystudoval zeměpis a dějepis na filozofické fakultě v Praze. Jako vystudovaný učitel pobýval v letech 1884-85 v Bulharsku jako učitel v rodině hraběte Rudolfa Thurn-Taxise. Od roku 1886 byl profesorem na českých středních školách v Praze, Olomouci, Třebíči, Brně, Novém Městě na Moravě a nejdéle v Kolíně . Během studia na filozofické fakultě získal svůj literární pseudonym. Přispíval tehdy také do humoristického časopisu Švanda dudák, který redigoval o čtyři roky starší Ignát Herrmann. Na jedno z Herrmannových upozornění, že nepodepsal svůj příspěvek, prý František Procházka odpověděl: \"Dejte jakékoli jméno!\"

Eva Paulerová

Edward Packard

EDWARD PACKARD absolvoval Prince-tonskú univerzitu a Právnickú fakultu Columbijskej univerzity. Keď vymýšľal príbehy pre svoje deti Caroline, Andreu a Wellsa, objavil jedinečný rozprávačský štýl, ktorý použil v seriáloch Vyber si vlastné dobrodružstvo.

Duchoslav Panýrek

Jan Duchoslav Panýrek byl český chirurg, docent nauky o první pomoci, překladatel, redaktor, beletrista a básník . Jeho otcem byl autor epigramů, básník a překladatel Jan Duchoslav Panýrek . V letech 1878–1885 studoval gymnázium v Hradci Králové. Vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde získal v roce 1895 titul doktora všeobecného lékařství. V letech 1896–1899 působil jako operační elév české chirurgické kliniky prof. Karla Maydla, od roku 1899 působil v Praze již jako samostatný chirurg. Od roku 1909 působil jako soukromý docent nauky o první pomoci na české technice v Praze. Byl též vedoucím školních lékařů hlavního města a lékařem Národního divadla. Roku 1934 se stal městským zdravotním radou. Byl členem mnoha lékařských organizací, vyvíjel rozsáhlou organizační, osvětovou a přednáškovou činnost. Byl členem Svatoboru, Spolku českých spisovatelů beletristů Máj a jedním ze zakladatelů Nakladatelského družstva Máje. Redigoval lékařské časopisy, sborníky a příručky, psal causerie a fejetony. Je autorem mnoho knih s lékařskou tematikou pro širší veřejnost a pro mládež a zasloužil se tak o popularizování zdravotnických znalostí a zdravotnictví vůbec. Věnoval se překladům z polštiny, italštiny, němčiny, ruštiny a francouzštiny. Publikoval pod pseudonymy: Bajraktar, Jan Černý, Václav Černý, Kerýnap, Jaroslav Květ, Jiří Lípa, Alexander Mrak, Alexander Mráz.

Dominik Pecka

Dominik Pecka byl český římskokatolický kněz , od roku 1926 gymnaziální profesor, autor řady studií z oblasti sociologie, antropologie a teologie. Byl také činný v oblasti krásné literatury a působil jako redaktor časopisů Úsvit a Jitro. Byl perzekvován komunistickým režimem . Studoval nejprve na gymnáziu v Kyjově , poté v kněžském semináři v Brně . Maturoval v roce 1914 na gymnáziu na Starém Brně. Po maturitě pokračoval ve studiu v kněžském semináři v Brně. Kněžské svěcení přijal 5. července 1918. Po svěcení působil v letech 1918 až 1926 postupně jako kaplan v Tuřanech, Loděnicích a Zábrdovicích. Na doporučení představených se rozhodl pro pedagogickou službu. V roce 1926 získal po složení předepsaných zkoušek profesorskou způsobilost pro gymnázia. Vyučoval náboženství, filosofii, němčinu a francouzštinu. Jeho působištěm bylo v letech 1926 až 1941 české gymnázium v Jihlavě. Po jeho zrušení učil na gymnáziu v Brně – Králově Poli a v Brně-Husovicích . V letech 1949–1950 působil také jako docent sociologie na Teologickém ústavu v Brně. V květnu 1954 byl zatčen a odsouzen na dva a půl roku odnětí svobody. Po propuštění na amnestii v květnu 1955 se vrátil do Brna, kde pak působil jako zpovědník Kongregace milosrdných sester III. řádu sv. Františka. V roce 1958 byl však znovu zatčen a pro „maření dozoru nad církvemi“ odsouzen na čtrnáct měsíců vězení. Po propuštění v únoru 1960 odešel do brněnského kapucínského kláštera. V roce 1969 byl částečně rehabilitován; téhož roku mu Cyrilometodějská teologická fakulta udělila čestný doktorát. Poslední rok života prožil v kněžském domově v Moravci.

Denisa Prošková

Denisa Prošková je novinářka a spisovatelka. V roce 2003 získala s textem Titulovaná blbost cenu v soutěži Evropský fejeton. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové vystudovala obor atelier knižní ilustrace a grafiky. Po narození dětí se shodou okolností a náhod dostala k novinařině. Přestože tento \"přestup\" brala jako \"provizorium\" věnuje se jí do dnes. S odstupem bere tuto zkušenost jako velmi obohacující a pro svůj osobnostní rozvoj důležitou. Přesně podle hesla: věci, které se na začátku mohou jevit jako prohra se ukáží jak výhra a naopak. Když děti odrostly, vrací se zpět k ilustrátorské činnosti a zkušenosti z novinařiny využívá i při samostatné literární tvorbě. Denisa nevypadá jako typická Češka. Její portugalský pradědeček jedné bezbožné noci koncem 19. století svedl svou třináctiletou africkou otrokyni. Vzniklý potomek v dospělosti úspěšně zatloukl otrocký status matky a oženil se s Egypťankou z lepší rodiny. Jejich potomek se shodou neuvěřitelných náhod spojil s Denisinou středoevropskou matku. Ta si ovšem věnem přinesla genetickou infuzi babičky ze švýcarského Lugana.

Daniel Pennac

Daniel Pennac, vlastním jménem Daniel Pennacchioni , je francouzský spisovatel. Ve Francii je jedním z nejpřekládanějších autorů . Píše knihy pro děti a mládež, stejně tak jako knihy pro dospělé čtenáře, kromě toho napsal i několik teoretických knih a esejů, stal se součástí týmu vytvářejícího komiksová alba a podílel se i na sestavení několika televizních a filmových scénářů. Daniel Pennac byl nejmladším dítětem v rodině vojáka, proto se museli často stěhovat . Čtení knih se mu neodmyslitelně pojí se vzpomínkami na otce, který vždy u čtení pokuřoval a vyzýval všechny své čtyři děti, aby se k němu přidaly a četly si také. Mimo jiné ho ke čtení přivedl také zákaz provádění volnočasového čtení vydaný na internátu, kde přebýval po dobu studia na střední škole. K zájmu o literaturu se tedy přidala i touha dělat něco nedovoleného. Následně studoval humanitní vědy v Nice, které ho přivedly k učení a předávání moudrosti, a tak mezi léty 1965–1995 vyučoval druhý stupeň, načež se přesunul na gymnázia ležící v Soisson a v Paříži. Svou prvotinu vytvořil Daniel Pennac v roce 1973, po dokončení základní vojenské služby. Na vojenskou službu také jeho pamflet reaguje, neboť se snaží potlačit přesvědčení o tom, že díky vojně se kluci stávají mužnější, zralejší a rovnější. Myslel však na pověst svého otce, a změnil si jméno. První knihu vydal pod pseudonymem Daniel Pennac. V roce 1985 vyšel v Série noire první díl ságy s hlavním hrdinou smolařem Benjaminem Malaussenem Au bonheur des ogres , která z něj udělá veřejně známou osobnost. Následně píše dětskou tetralogii s hlavním hrdinou jménem Kamo, zaměřenou na školu a přátelství (česky tyto knihy vycházejí v letech 2012 – 2014 v nakladatelství Meander pod názvy Kamo...

Cyril Podolský

Narozen 10. 7. 1974 ve Frýdlantě v Čechách. Spisovatel, scenárista, režisér, animátor, též herec.

Alena Plháková

Alena Plháková je česká psycholožka, která působila na Katedře psychologie Univerzity Palackého v Olomouci. Je autorkou Učebnice obecné psychologie, sloužící často jako učebnice základních kurzů psychologického studia. V letech 1969–1973 navštěvovala gymnázium ve Zlíně. Od roku 1973 studovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V průběhu let 1978–2000 získala postupně tituly PhDr. a doc. v Olomouci a v Brně na Masarykově univerzitě získala titul CSc. 2. března 2009 byla jmenována profesorkou v oboru klinické psychologie tehdejším prezidentem České republiky Václavem Klausem. V rámci postgraduálního studia absolvovala kurz hypnózy pod vedením prof. Stanislava Kratochvíla. Mezi léty 1978–1981 pracovala v Pedagogicko-psychologické poradně ve Zlíně a poté působila v Psychiatrické léčebně v Kroměříži jako klinická psycholožka do roku 1985 u prof. Kratochvíla. Následující čtyři roky se zabývala poradenstvím v Manželské a předmanželské poradně v Kroměříži. Od roku 1995 působí v Olomouci, nejprve rok na Katedře psychologie a patopsychologie Pedagogické fakulty a poté na Katedře psychologie Filozofické fakulty. Přednáší obecnou a kognitivní psychologii, dějiny psychologie a psychodynamické teorie osobnosti. Také vede studentské práce, zabývá se výzkumem a působí ve studentské poradně. Je autorkou publikací Učebnice obecné psychologie, Dějiny psychologie a dalších monografií. Jejími oblastmi zájmu jsou především psychodynamická teorie a výklad snů, inteligence a kreativita. Věnovala se také psychologii maskulinity a feminity, psychologii vědy a českým dějinám psychologie, především osobností Vladimíra Tardyho. Má ráda staré filmy, například z Hitchcockovy produkce; chov psů, fotografování a rodinu. Mimo jiné přispívá prof. Alena Plháková do odborných časopisů. V budoucnu by ráda napsala knihu o inteligenci a tvořivosti a feministické psychologii a přepracovala Dějiny psychologie a Učebnici obecné psychologi...

Zdeněk Pokluda

Narozen 10. 11. 1946 ve Zlíně. Historik a archivář, historické a vlastivědné práce ze zlínského regionu. Vystudoval obory historie-filosofie na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, v roce 1982 absolvoval odbornou archivní stáž v Národním archivu v Paříži. Pracoval jako archivář ve Státním okresním archivu v Mikulově, historik v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, ředitel Státního okresního archivu ve Zlíně; nyní působí v knihovně Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Kromě jiných témat se zabýval hospodářskými dějinami 19. - 20. století, specializuje se na vývoj a působení firmy Baťa.

Vlastimil Pilous

Narozen 20.3.1946 v Hostinném. Práce z oboru geomorfologie a ekologické situace v Krkonoších.

Vilém Přibyl

Vilém Přibyl byl slavný český operní tenorista, proslulý svým silným hlasem a emotivními výkony. Narodil se 10. dubna 1925 v Moravských Budějovicích v Československu a vášeň pro hudbu si vypěstoval již v raném věku. Přibylova kariéra nabrala výrazný spád v 50. a 60. letech 20. století, kdy se stal vůdčí osobností Janáčkovy opery v Brně. Jeho repertoár byl rozsáhlý a zahrnoval širokou škálu operních rolí českých i světových skladatelů.

Tomáš Pánek

Tomáš Pánek se zabývá geomorfologií, morfotektonikou a fyzickou geografií.

Timo Parvela

Finský autor literatury pro děti a mládež, TV scenářů.

Susan Elizabeth Phillips

Susan Elizabeth Phillips . Pracovala jako učitelka angličtiny a dramatické výchovy na střední škole. Se svou kamarádkou Claire Lefkowitzovou se často bavily o knihách, které přečetly, a rozhodly se zkusit nějakou napsat společně. Uspěly hned u prvního nakladatele a kniha The Copeland Bride vyšla v roce 1983 pod jménem Justine Cole. Pak začala Susan E. Phillipsová psát sama a její nepřeslazené a vtipně psané romány slavily úspěch. Některé knihy se dostaly do seznamu bestsellerů USA Today a New York Times a v roce 2001 byla Phillipsová uvedena do Síně slávy autorů romancí. Svého manžela potkala ještě na univerzitě na rande naslepo. V současné době jsou spolu čtyřicet let a žijí v Chicagu.

Steve R Pieczenik

Americký psychiatr, odborník v oblasti zahraniční politiky, mezinárodního krizového managementu, vyjednávání a psychologické války, vydavatel a autor psycho-politických thrillerů.

Stanislav Procházka

Stanislav Procházka je český zpěvák a hudebník, známý svou tvorbou v žánru pop music. Popularitu získal v bývalém Československu a po jeho rozdělení úspěšně pokračoval v kariéře v České republice. Procházkova hudební kariéra trvá již několik desetiletí, během nichž vydal řadu alb a singlů, čímž si vydobyl pevné místo na české hudební scéně. Jeho tvorba se často vyznačuje chytlavými melodiemi a romantickými motivy, které oslovují široké publikum.

Songling Pu

Čínský prozaik a básník. Psal naučnou prózu, divadelní hry, fantastické povídky a výpravné básně.

Rio Preisner

Profesor Rio Preisner byl český katolický a konzervativně orientovaný pedagog, básník, filosof, spisovatel, překladatel a teatrolog. Komunistický režim v Československu velmi omezil jeho možnosti vědecky pracovat a publikovat, strávil dva roky u PTP a v roce 1968 s celou rodinou uprchl za hranice. Nejprve přebýval ve Vídni a v roce 1969 přesídlil do USA, kde působil jako profesor germanistiky na Pennsylvania State University . Kromě jeho vysoce ceněných překladů z němčiny a odborných germanistických prací je autorem další rozsáhlé vlastní tvorby, z níž nejznámější je Americana – dvoudílná esejistická práce o moderní Americe. Pod pseudonymem Egon Feigel přeložil knihu Cesta kolem světa podniknutá Dr. Johannem Forsterem a jeho synem Georgem Forsterem v letech 1772–1775 na lodi "Resolution" pod velením kapitána Cooka. V roce 2000 mu prezident Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy I. stupně

Richard Platt

Britský spisovatel a fotograf, autor popularně-naučných publikací pro děti a mládež o vědě, technice, historii, též píše o námořních tématech, fotografování, špionážích a forenzních vědách.

Radij Petrovič Pogodin

Ruský prozaik, spisovatel pro děti.

Peter Pišťanek

Slovenský prozaik, publicista a cestovatel.

Orhan Pamuk

Ferit Orhan Pamuk je turecký spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2006. Jeho dílo bývá řazeno k postmodernismu. Narodil se 7. června 1952 v Istanbulu. Jeho dědeček byl inženýrem a obchodníkem a vydělal jmění stavbou železnic a továren. Jeho otec ale následně všeho pozbyl. Vzdělával se od roku 1970 na soukromé škole v Istanbulu, tři roky studoval architekturu, pak ale studium přerušil a zapsal se na žurnalistiku. Rozhodl se, že se stane spisovatelem. Ve 22 letech napsal svůj první román Pan Cevdet a jeho synové. Tento román vyhrál literární cenu za románovou prvotinu, navzdory tomu však trvalo čtyři roky, než se Orhan Pamuk dočkal jeho vydání. V roce 1982 se oženil s Aylin Türegün, dívkou ze sousedství. Roku 1991 se jim narodila dcera, kterou pojmenovali Rüya po hrdince Černé knihy. V roce 2001 se rozvedli, zůstali ale dobrými přáteli. Dlouho žil s matkou a věnoval se výhradně psaní. Mezi lety 1985 a 1988 pobýval v New Yorku, kde jeho druhá žena studovala a získala doktorát na Kolumbijské univerzitě. Roku 2006, měsíc před obdržením Nobelovy ceny, začal Orhan Pamuk vyučovat na Kolumbijské univerzitě literaturu. V roce 2013 se zúčastnil Festivalu spisovatelů Praha. V roce 2014 získalo Muzeum nevinnosti, které Pamuk vybudoval v Istanbulu podle stejnojmenného románu, prestižní ocenění EMYA za rok 2014. Dne 12. října 2006 mu byla jako prvnímu Turkovi udělena Nobelova cena za literaturu. V odůvodnění udělení ceny se píše: „Při hledání melancholické duše svého rodného města objevil nové symboly civilizačních střetů a kontaktů.“

Norman Vincent Peale

Norman Vincent Peale byl americký protestantský kazatel a spisovatel, autor příruček o pozitivním myšlení. Absolvoval studia teologie na Ohio Wesleyan University a Boston University School of Theology. Roku 1922 byl ordinován metodistickým duchovním, ale od roku 1932 byl členem reformované denominace „Reformed Church in America“ a po dobu 52 let pastorem Marble Collegiate Church na Manhattanu. Během této doby se stal známým kazatelem a napsal několik desítek knih, z nichž kniha Síla pozitivního myšlení z října 1952 se stala bestsellerem. Roku 1934 zahájil týdenní rozhlasový program The Art of Living, který trval 54 let, vystupoval i v televizi. Roku 1984 mu prezident USA Ronald Reagan udělil Prezidentskou medaili svobody za jeho přínos na poli teologie. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Norman Vincent Peale na anglické Wikipedii.

Niccolò Paganini

Niccolò Paganini byl italský houslista, violista, kytarista a skladatel, všeobecně považovaný za jednoho z největších houslových virtuózů všech dob. Paganini se narodil 27. října 1782 v Janově a jeho výjimečný talent se projevoval již od útlého věku. Hudbě se učil od svého otce a poté studoval u různých místních hudebníků. V 16 letech se vydal na profesionální dráhu.

Miloslav Pospíšil

Miloslav Pospíšil byl československý člen protikomunistického odboje. Roku 1951 byl za svou činnost v odbojové skupině Hory Hostýnské odsouzen za velezradu a rozvracení státu k trestu smrti. Narodil se roku 1918 v obci Bystřice pod Hostýnem do dělnické rodiny. V mládí se vyučil kamenosochařem. Roku 1939 nastoupil do armádní služby v době mobilizace. Na podzim roku 1939 již byl nasazen na práci do Říše, kde pracoval na stavbách. Roku 1942 byl zatčen gestapem za drobné sabotáže, za které byl vězněn až do roku 1944. Během spojeneckého náletu se mu podařilo z vězeňského tábora uprchnout zpět na Moravu, kde se přidal k partyzánům. Po válce se usadil v Odrách, kde provozoval kamenosochařství. Živnost řídil až do roku 1948, kdy začal mít po únorovém převratu jako živnostník problémy s komunistickými úřady. V dubnu téhož roku mu bylo odebráno povolení podnikat. Nebyl však ani z daleka jediným komu se to stalo, s dalšími třemi bývalými živnostníky se tedy rozhodl emigrovat. Všichni byli zatknuti SNB již v Olomouci a uvrženi do vyšetřovací vazby, kde strávili dva měsíce než dostali prezidentskou milost. Poté se znovu usadil, přijal práci v kamenické dílně a oženil se. Brzy poté však byl znovu vyšetřován SNB, kdy byl udán, že neohlásil ukryté zbraně z dob působení u partyzánů. Hrozilo mu až patnáct let vězení, a tak uprchl. Spolu s Vlastimilem Perutkou a Ladislavem Palou, které potkal stejný osud, se ukryli v horách a posléze se přidali k odbojové skupině zvané Hory Hostýnské. Jeho skupina poté například odcizila 170 tisíc československých korun z kampeličky v Blazicích, které rozdali rodinám odbojářů. Také stáli za přepadeními lokálních komunistických funkcionářů. Od roku 1949 skupina Hory Hostýnské čelila řadě zátahů, při kterých byla většina členů zatčena. Na jaře roku 1950 se tedy skupina ukryla na severu Moravy, ale brzy se vrátila zpět na Hostýnsko. Mezitím však státní složky s pomocí informátorů zí...

Miloslav Pajer

Autor prací z historie letectví, zejména z období 2. světové války.

Michal Petrov

Michal Petrov je autorem úspěšného televizního cyklu Retro . Nastoupil jako čerstvý absolvent Obchodní fakulty Vysoké školy ekonomické po převratu v roce 1989 do zahraniční rubriky tehdy ještě Československé televize. Jako její zpravodaj v Německu v první polovině 90. let zažil první vlnu tzv. nostalgie, sentimentálního stesku po fenoménech spojených se zaniklou Německou demokratickou republikou. Jako celá řada dalších se stal účastníkem historického procesu změn společenského řádu ve střední a východní Evropě, kdy na místě jednoho mizejícího světa začal vznikat svět nový. Po sbírání zkušeností v celé řadě dalších redakcí se vrátil na Kavčí hory, aby se podílel na vzniku zpravodajského programu ČT24. Této příležitosti využil i ke splnění svého snu – pokusit se alespoň částečně zmapovat socialistický konzum u nás. V roce 2008 se tak stává duchovním autorem magazínu Retro, věnovaného fenoménům čtyř dekád před revolučním rokem 1989. Díky výbornému zázemí archivu České televize, Národního filmového ústavu a nadšení celého přípravného týmu vznikl cyklus o úctyhodných 190 dílech, který si hned zpočátku získal přízeň diváků laických i odborných. Výrazem ocenění profesionálů se stala cena Elsa udělená magazínu Retro v roce 2009. Na televizní práci Petrov navázal v roce 2013 i knižně vydáním publikace Retro ČS, která se v průběhu následujících měsíců setkala s velkým zájmem čtenářů. Byla to určitě i zásluha vysokého podílu obrazového materiálu pocházejícího z autorova osobního archivu, který patří k jedněm z nejbohatších u nás. Titul se dočkal obchodního i odborného ocenění, když získal cenu Český bestseller 2013, 2014 a čestné uznání v rámci mezinárodních cen E. E. Kische za literaturu faktu....

Markéta Procházková

Narozena 25. 9. 1963 v Praze, zemřela 2. 6. 2020 tamtéž. Básnířka, hudební skladatelka a pedagožka.

Ludmila Pelcová

Dětství prožila v Praze, od roku 1948 žije ve Vrchlabí. Publikovala v rozhlase a časopisech.

Louis Pergaud

Louis Pergaud byl francouzský spisovatel, známý jako autor Knoflíkové války. Narodil se v obci Belmont blízko švýcarských hranic, působil jako učitel v několika vesnicích kraje Franche-Comté. Jako příznivec odluky církve od státu se dostal do sporu s místními autoritami a v roce 1907 odešel do Paříže. Snažil se prosadit jako spisovatel na volné noze, ale žil ve velké bídě. Vydal sbírku básní Úsvit, prosadil se až díky povídkám ze života zvířat: Havranova pomsta a Od straky k lišce . Bestsellerem se stala Knoflíková válka, kterou vydal v roce 1912 s podtitulem Román mého dvanáctého roku. Kniha vypráví o rvačkách mezi chlapci ze dvou sousedních vesnic. Jejich zvláštností je, že zajatým nepřátelům se uřezávají knoflíky. Tak kluci, kteří odešli z domu v pořádku, se musí vrátit v oblečení s uřezanými knoflíky, za což je doma čeká samozřejmý rodičovský výprask. Příběh je vyprávěn jadrným skatologickým jazykem a obsahuje ironické paralely ke světu velké politiky. Román vyšel v mnoha vydáních a byl přeložen do předních světových jazyků, vznikla podle něj také opera. V roce 1962 natočil Yves Robert podle Knoflíkové války film, který mj. obdržel Cenu Jeana Viga. Louis Pergaud padl za první světové války, když po zranění padl do německého zajetí a polní lazaret se stal terčem francouzského bombardování.

Karel Polák

Narozen 31.10.1912, zemřel 13.3.1987. Akvarista, práce z oboru.

Jožka Pejskar

Jožka Pejskar, vlastním jménem Josef Pejskar, přezdívaný Jožka Pero byl český rozhlasový redaktor a exilový pracovník. Narodil se v Malé Skalici na Náchodsku. Byl členem Československé strany národně socialistické. Ve 20. a 30. letech navštěvoval v Brně Ústřední školu dělnickou, kterou zřizovala právě ČSNS a kde působili profesoři Masarykovy univerzity. Pracoval jako dopisovatel Českého slova a roku 1945 začal pracovat pro Slovo národa, stranický list ČSNS. Byl zároveň zaměstnancem nakladatelství Melantrich a ve Znojmě, kde v té době bydlel, měl na starosti distribuci. Psal do stranického tisku a psal protikomunistické články. Komunisty byl označován jako „rozbíječ Národní fronty“, po komunistickém převratu v únoru 1948 byl zbaven pozice redaktora a České slovo bylo pozastaveno. Od mládí měl problém se zrakem, únorové události přečkal na oční klinice ve Znojmě díky dobrodiní primáře, ač člena KSČ. Zatykač na něho vydaný pozbyl platnosti amnestií Klementa Gottwalda u příležitosti jeho nástupu do funkce prezidenta. Emigroval v listopadu/prosinci 1948, když překročil státní hranice do Rakouska po předchozím upozornění, že má být zatčen. Toto upozornění mu předal úředník Státní bezpečnosti Cipr. Jožka Pejskar byl v té době ženat, měl jednoho syna, který roku 1948 ve věku devíti let zemřel na plicní chorobu. Od roku 1950 pracoval ve Svobodné Evropě, kam jej získal Ferdinand Peroutka, když jej doporučil Pavlu Tigridovi do mnichovské redakce. Jožka Pejskar pracoval hlavně pro pořad Rub a líc, který pojednával o tom jak číst komunistický tisk a poslouchat komunistický rozhlas. Roku 1955 založil exilový měsíčník České slovo a stal se jeho šéfredaktorem. Roku 1958 byl vyloupen Pejskarův byt agenty Státní bezpečnosti. Krátce poté, v roce 1959, zemřela jeho manželka a Pejskar se dostal se do tíživé finanční situace spojené s její nákladnou léčbou v USA. Roku 1961 se znovu oženil s Češkou žijící v Torontu. Zde po ...

Josef Prokes

Narozen 1947 v Brně, působí jako vysokoškolský učitel. Je členem Obce spisovatelů a Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním. Jeho povídky a recenze vycházejí zejména v Hostu, Literárních novinách a Tvaru. Režíruje studentské divadlo a jeho autorská čtení jsou divácky oblíbeným programem ve sklepní scéně CED Divadla Husa na provázku, v klubu Leitnerova, v jazzovém klubu Stará Pekárna i jinde.

Josef Peterka

Josef Peterka je český socialistický básník a literární teoretik. Josef Peterka odmaturoval v r. 1962, poté vystudoval filosofii a bohemistiku na Univerzitě Karlově, kde roku 1968, získal titul PhDr. prací Prolegomena k obsahovému rozboru. V tomtéž roce nastoupil jako učitel na gymnázium, kde vyučoval do roku 1972, kdy nastoupil do ČSAV Ústavu pro českou a světovou literaturu. Roku 1981 se stal tajemníkem Svazu českých spisovatelů. Po rozpadu tohoto svazu přednáší na Katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty UK v Praze. V Cibulkových seznamech StB je veden jako důvěrník. Jeho básnická tvorba se nese v reflexivních duchu, jenž je spojen s dialektikou materialismu. Na autorovu tvorbu měl velký vliv především V. Holan a R.M. Rilke. Peterka je též ovlivněn ruralismem V jednotlivých básních se objevuje tematika milostná, čistě reflexivní, společenská. Tvorba je prozatím uzavřena svazkem ekologické poezie Ekologie duše. Jeho literárně-teoretické práce jsou částečně poplatné duchu socialismu, někdy bývá řazen mezi marxistické literární teoretiky. V jeho odborném díle se však projevuje celá řada literárně-teoretických směrů. Kromě této tvorby se věnoval překladům, především ruskojazyčné tvorby, ale i z angličtiny.

Jiří Padrta

Jiří Padrta byl český teoretik umění, výtvarný kritik, redaktor, kurátor a překladatel. V letech 1948–1953 vystudoval výtvarnou výchovu a francouzštinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a obhájil zde rigorózní práci . Po ukončení studia byl zaměstnán jako středoškolský profesor v Soběslavi. V letech 1955–1970 byl redaktorem časopisu Výtvarná práce . Roku 1956 byl na tříměsíčním pobytu ve Francii. Roku 1957 organizoval spolu s Miroslavem Lamačem a J.M. Tomešem přelomovou výstavu Zakladatelé moderního českého umění v Domě umění města Brna, kde byla poprvé od komunistického převratu představena česká předválečná avantgarda. V témže roce vyšel jeho článek Umění nezobrazující a neobjektivní, jeho počátky a vývoj v časopisu Výtvarné umění, kde představil abstraktní umění Kandinského, Duchampa, Hartunga, G. Mathieu, Mondriana, Miróa, Wolse, Pollocka, Dubuffeta, P. Soulage, italských futuristů, ad. Tento článek zásadně ovlivnil mnoho českých umělců a stál u vzniku domácího abstraktního umění. Padrta ovládal francouzštinu, němčinu, italštinu a ruštinu, znal se osobně s významnými zahraničními umělci i kunsthistoriky a díky práci v redakci Výtvarné práce, kam přicházely odborné časopisy ze zahraničí, patřil k nejlépe informovaným českým výtvarným teoretikům. Podle Jiřího Šetlíka, který vedl redakci Výtvarné práce od roku 1964, si Padrta vydobyl úctu mimo jiné svou schopností analyzovat na základě pramenů teoretická východiska avantgardního umění. Roku 1964 byl spoluzakladatelem a teoretikem skupiny Křižovatka a svou rozsáhlou teoretickou a publikační činností se podílel na uvedení konstruktivních tendencí do Československa. Podílel se na významných výstavních projektech věnovaných lettrismu a abstrakci (Nov...

Jean Piaget

Jean Piaget byl švýcarský filozof, přírodní vědec a vývojový psycholog, který se proslavil studiem dětského myšlení a teorií kognitivního vývoje či genetické epistemologie. Soustavným empirickým zkoumáním se pokusil vysvětlit, jak se v dětství vytvářejí základní struktury a předpoklady poznávání, které Immanuel Kant pokládal za apriorní. Byl druhým nejcitovanějším psychologem 20. století. Významně se přičinil o reformy školního vzdělávání a jak říká Ernst von Glasersfeld, byl také "velkým průkopníkem konstruktivistické teorie znalostí". Piaget se narodil v Neuchâtelu ve francouzskojazyčné části Švýcarska. Jeho otec, Arthur Piaget, byl profesorem středověké literatury na Neuchâtelské universitě. Piaget byl nadprůměrně nadané dítě se zájmem o biologii a přírodu, zvlášť ho zajímali měkkýši a ještě před ukončením střední školy publikoval několik prací. Svou dlouhou kariéru vědeckého výzkumu začal vlastně již v jedenácti letech publikací krátké práce o albínském vrabci. V průběhu svého života napsal Piaget více než šedesát knih a několik set článků. Doktorát v oboru zoologie obdržel na Neuchâtelské universitě, na universitách v Curychu a v Paříži studoval dětskou psychologii a pedagogiku. Během této doby publikoval dvě filozofické práce, které vyjadřují směr jeho tehdejšího myšlení, které však později zavrhl jako nezralé. Jeho zájem o psychoanalýzu jako psychologický přístup, který se právě tehdy bouřlivě rozvíjel, také spadá do tohoto období. Roku 1919 se přestěhoval ze Švýcarska do Paříže, kde učil na chlapecké škole Grange-aux-Belles vedené Alfredem Binetem, tvůrcem tzv. Binetova testu inteligence. Při známkování několika takových inteligenčních testů si všiml, že malé děti opakovaně chybovaly v určitých otázkách. Piageta tolik nezajímal samotný fakt, že děti chybovaly, ale že stále dělaly stejný druh chyb, který starší děti a dospělí nedělali. To ho vedlo k myšlence, že v poznáv...

Jaroslav Páv

Jaroslav Pavlíček je odborníkem na přežití v extrémních podmínkách. Studoval na Karlově Universitě koreanistiku, ale po srpnu 1968 ze školy odešel do hor. Pracoval ve Vysokých Tatrách jako nosič a posléze jako zástupce chataře na Teryho chatě, kde si udělal známosti s polskými horolezci, kteří jej v roce 1979 - 80 propašovali jako korespondenta na polskou, světově první zimní expedici na Everest, kterého pak skutečně dosáhli. V roce 1984 přešel se dvěma kamarády za 41 dní Grónsko. Své poznatky shromáždil v knížce “Člověk v drsné přírodě”, které se od roku 1987 prodalo padesát tisíc výtisků. Velkým Pavlíčkovým snem byl vlastní ostrov. Kamarád astronom Mrkos mu doporučil, aby jej hledal v Antarktidě, v největším mezinárodním parku. V roce 1987 se s kamarádem vypravil na polské školní lodi do oblasti Jižních Shetland, kde hledali několik měsíců vhodné místo a sbírali zkušenosti z provozu trvale i sezónně osídlených stanic. V únoru 1988 objevili ostrov Nelson, který se ukázal jako nejvhodnější pro experimenty v oblasti přežití a "zelené domácnosti". Následovala jedna akce za druhou: od stavby primitivních přístřešků, přes montované domky zakoupené z horolezeckých brigád, po současný stav, kdy většina věcí je dovezena z Chile, Argentiny a Uruguaye. Dnes má česká antarktická stanice tři domky: v jednom se bydlí, v druhém se skladuje odpad, ve třetím palivo. Na stanici stále někdo pobývá, Češi i cizinci: 1 - 7 obyvatel. Program stanice byl doplněn o studium změny životního stylu jako základní podmínky ke globálnímu přežití, což se později stalo hlavní náplní programu nazvaného "Zelená domácnost v drsné Antarktidě" s cílem přispět k propagaci pozitivních hodnot křesťanských a ekologických. Jaroslav Pavlíček je ženatý, žije v Písku a má tři dcery. Je profesionálním polárníkem: když není zrovna v Antarktidě, věnuje se přípravám, přednáší a publikuje....