Výpis všech autorů

Ladislav Pecháček

Ladislav Pecháček je český lékař, spisovatel a humorista. Na jedenáctileté střední škole v Litoměřicích odmaturoval v roce 1958. Po té studoval medicínu na vojenské lékařské fakultě v Hradci Králové, kterou absolvoval v roce 1964. Po studiích pracoval jako sekundář ve Vojenské nemocnici v Plzni. Od roku 1966 působil jako posádkový lékař v Chomutově. Po svém vyloučení z armády v 1971 z politických důvodů pracoval dále v Chomutově jako obvodní lékař. V letech 1974 až 1989 byl obvodním a závodním lékařem v Prachovicích na Chrudimsku. V letech 1990 až 1991 pracoval v Chrudimi jako posudkový lékař, později se zde stal vedoucím referátu zdravotnictví a zástupcem přednosty Okresního úřadu. V roce 2001 odešel do penze a současně pracuje pro zdravotní pojišťovnu. Žije v Pardubicích. Debutoval 1981 v Rovnosti, dále publikoval v Rudém právu, Dikobrazu, Tvorbě, Vlastě, Pochodni , Kmeni, Literárním měsíčníku aj. Podle jeho námětů a scénářů napsaných ve spolupráci s režisérem Dušanem Kleinem vznikla filmová hexalogie Jak svět přichází o básníky , Jak básníci přicházejí o iluze , Jak básníkům chutná život , Konec básníků v Čechách… , Jak básníci neztrácejí naději a Jak básníci čekají na zázrak . Dále pak filmy Dobří holubi se vracejí a Vážení přátelé, ano . Scenáristicky se podílel také na filmu Kdo se bojí, utíká . Je autorem scénáře televizní inscenace Dáma ví, kdy přijít . Román Osvobozené kino Mír pro Český rozhlas zdramatizovali Jana Pithartová a Pavel Krejčí . Podle Slovníku české literatury po roce 1945: PROKOP, Vladimír. Přehled české literatury 20. století. Sokolov: O.K. - Soft, 2003. 

Ladislav Pallas

Narozen 14.9.1929 v Halenkově u Vsetína, zemřel 6.3.1982 v Opavě. PhDr., CSc., pracovník Slezského ústavu Československé akademie věd v Opavě. Práce v oboru českého pravopisu a dějin jazyka ve Slezsku.

Krista Pokorná

Výtvarnice.

Karel Pinka

Narozen 2. 2. 1922. Číšník a autor publikací z oblasti gastronomie a kulinářství. Když si Karel Pinka poprvé zavazoval černého motýlka, který tehdy neodmyslitelně patřil k číšnické uniformě, psal se rok 1936. Když tento doyen české gastronomie, autor a spoluautor několika publikací své číšnické sako oblékal naposledy, psal se rok 1982. Během své dlouhé profesní pouti zažil Karel Pinka nejen prvorepublikové gastronomy a hoteliéry, jako například Karla Šroubka, ale i neutěšené období socialistické gastronomie. Pracoval v mnoha restauracích, prošel nejlepšími pražskými hotely, jako byly Alcron, Ambassador, Esplanade. Obsluhoval úplně prvního hosta hotelu Jalta, kde potom pracoval pětadvacet let až do svého odchodu do penze.

Josef Poulík

Josef Poulík byl český archeolog, odborník na tzv. střední dobu hradištní . Proslul zejména výzkumy lokality Valy u Mikulčic. Narodil se v Jiříkovicích u Brna. Studoval nejprve na Průmyslové škole textilní a na reálném gymnasiu. Zájem o archeologii, resp. archeologické nálezy v okolí svého rodiště, projevovaný již od dětství, ho přivedl k zaměstnání technika v laboratoři archeologického oddělení Moravského zemského muzea v Brně, kde působil v letech 1934-1942. Vystudoval archeologii na Karlově univerzitě v Praze. Od roku 1942 pracoval v brněnské pobočce Státního archeologického ústavu v Praze, kde byl od roku 1945 vedoucím. Roku 1953 se jeho pracovištěm stal Archeologický ústav ČSAV. Zkoumal hlavně archeologické lokality a sídliště starých Slovanů. Pod jeho vedením bylo v květnu a červnu roku 1941 prozkoumáno rozsáhlé keltské pohřebiště ze 4. až 3. století př. n. l. v Brně-Maloměřicích. Josef Poulík byl spolu se dvěma kolegy vedoucím archeologického výzkumu hradiska Staré Zámky u Líšně v letech 1948-1965, v letech 1948-1950 prokopal knížecí mohylu doby stěhování národů na Žuráni u Brna. Koncem roku 1949 vedl záchranný výzkum v lokalitě Špitálky ve Starém Městě; ten ho přivedl k výzkumu velkomoravského období. Věhlas v oblasti slovanské archeologie však získal především díky svým výzkumům na lokalitě Valy u Mikulčic, dnes známé pod oficiálním označením „Slovanské hradiště v Mikulčicích“, kde byl po celou řadu let vedoucím systematického archeologického výzkumu v období 1954- 1975. Vedl i práce na vytvoření dalších muzejních expozic na Valech, kde byly prezentovány dosavadní archeologické nálezy. Ve známost v českých zemích, v Evropě i ve světě vešly Mikulčice díky jeho odborným i populárně naučným pracím, knihám a článkům, jichž bylo přes 230. V roce 1962 obhájil docenturu na tehdejší brněnské Universitě Jana Evangelisty Purkyně a v roce 1964 byl na této univerzitě ...

Jevgenij ič Petrov

Jaroslav Průšek

Jaroslav Průšek, tradiční čínština: 普實克, zjednodušená čínština:普实克, byl český sinolog s mezinárodní pověstí. Jeho otec–strojvůdce předčasně zemřel a Jaroslav Průšek byl vychováván prarodiči. Vystudoval gymnázium v Praze a po maturitě v roce 1917 studoval dějiny antických národů a Byzance na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studiu čínštiny se věnoval soukromě od roku 1927. Ve studiu sinologie a japanologie pokračoval v Göteborgu a v Halle, studia ukončil doktorátem na Filozofické fakultě v roce 1930. Čínštině a japonštině se dále věnoval během studií v Lipsku. V roce 1932 jej Orientální ústav vyslal na studijní pobyt do Číny. Na Národní univerzitě v Pekingu studoval dějiny hospodářství a navazoval osobní kontakty s předními osobnostmi čínské literatury a literárního dějepisectví. V letech 1934-37 pokračoval ve studiu čínské literatury na císařské univerzitě v Tokiu, 1937 vedl letní dvouměsíční kurs dějin čínské literatury v Berkeley . Po návratu do vlasti pracoval v Exportním ústavu , učil čínštinu na Vyšší lidové škole ve Zlíně , katalogizoval čínské knihy v Univerzitní knihovně , a především působil jako lektor čínštiny a japonštiny ve Škole živých orientálních jazyků při Orientálním ústavu v Praze . Za války odmítal nabídky na působení v Německu. V roce 1945 byl jmenován docentem FF UK . V témže roce založil katedru filologie a dějin Dálného východu a inicioval založení časopisu Nový Orient. 1947 byl jmenován mimořádným, 1948 řádným profesorem čínské a japonské řeči a literatury na FF UK v Praze. Zároveň přednášel na Univerzitě Palackého v Olomouci. V roce 1948 se stal úřadujícím místopředsedou Orientálního ústavu, 1952 zvolen proděkanem FF UK v Praze. V listopadu 1954 rezignoval na vedení katedry filologie a dějin Dálného východu FF UK. V roce 1955 byl zvolen členem ČSAV; v Orientálním ú...

Francesco Petrarca

Francesco Petrarca byl italský spisovatel a básník. Společně se svým vrstevníkem a přítelem Boccacciem je považován za jednoho z prvních autorů renesanční literatury. Bývá označován za největšího humanistu a nejvlivnějšího italského lyrického básníka. Tvořil v latině i v italštině a jeho nejproslulejším dílem je italsky psaný Zpěvník, popisující v 366 básních zejména platonickou lásku k idealizované Lauře. Petrarcova latinská tvorba zahrnuje smyšlený dialog básníka se svatým Augustinem známý jako Mé tajemství, filosofický traktát O lécích proti štěstí a neštěstí nebo polemické spisy proti lékařům či aristotelikům. Svým dílem navazoval jak na Vergilia, Ovidia, Cicerona, Senecu, svatého Augustina a další antické autory, tak na pozdně středověkého Danta Alighieriho. Také Petrarcův život je předmětem zájmu, zejména jeho kontakty s jinými učenci a spisovateli té doby, obsáhlá korespondence, politická a diplomatická činnost a také vztah k přírodě. Sám Petrarca se ke svému životu vracel ve svých básních, vzpomínkových textech a úvahách, a tím vnímání své osoby značně ovlivnil. Vzhledem ke své zálibě v cestování bývá někdy Petrarca označován za prvního turistu. Obzvláštní pozornost je věnována jeho popisu výstupu na Mont Ventoux. Petrarca tuto horu pravděpodobně skutečně zlezl v dubnu 1336. Podle dobových pramenů však byly výlety na vrchol hory v Petrarcově době běžnou záležitostí, a jeho důležitost tedy spočívá spíše ve skutečnosti, že o své cestě a prožitku podal literární zprávu. Čeština připouští skloňování jména jak se zachováním písmena -c- , tak v podobě vytvořené v souladu s výslovnosti, tedy -k- . V titulech knih i v odborné literatuře se lze setkat s oběma variantami. Francesco Petrarca se narodil roku 1304 v toskánském městě Arezzo. Jeho otec, florentský právník Ser Pietro di Parenzo byl z rodného města v...

Zdenka Pudilová

Práce z oboru ručních prací.

Vilém Prečan

Vilém Prečan je český historik, zabývající se moderními českými dějinami. Narodil se v rodině lékaře. Dětství prožil v Bystřici nad Pernštejnem, kde ještě jako dítě pomáhal spolu s rodiči partyzánům a po válce se stal jedním z nejmladších držitelů medaile Za zásluhy. Rodiče vstoupili do ilegální KSČ již za války, Vilém Prečan je následoval po dosažení zletilosti v roce 1951. Vystudoval Vysokou školu politických a hospodářských věd, specializoval se na dějiny KSČ. Po krátkém působení v Bratislavě působil v letech 1957–1970 v Historickém ústavu ČSAV. Věnoval se mj. vztahům Čechů a Slováků ve 40. letech 20. století, významně zasáhl do debaty o federalizaci Československa. Podílel se na vydání sborníku dokumentů Sedm pražských dnů, 21.–27. 8. 1968. V roce 1970 byl propuštěn z ČSAV, vyloučen z KSČ a trestně stíhán. Následně pracoval jako topič v motolské nemocnici, uklízeč, pomocník ve skladu, vrátný a šatnář a zároveň publikoval v exilovém tisku a v samizdatu. Roku 1976 emigroval do SRN, kde se vrátil k profesi historika. V roce 1986 spoluzaložil a do roku 1994 vedl Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu, které shromažďovalo fondy samizdatové literatury, osobností a institucí kulturního i společenského života v exilu. Po návratu do Československa založil Ústav soudobých dějin ČSAV, jehož byl v letech 1990–1998 ředitelem, a odborný časopis Soudobé dějiny. V roce 1995 byl jmenován docentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 2005 profesorem historie na Univerzitě Palackého. V letech 2008–2010 byl a od roku 2013 je znovu členem vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. 28. října 1998 obdržel z rukou prezidenta ČR Václava Havla Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy. Dále je držitelem Ceny ČSAV za popularizaci vědy za rok 1991, Ceny za literaturu Bavorské akademie krásných umění pro rok 1993 , Pamětní medaile Františka Palackého Akademie věd ČR za zás...

Václav Pavlíček

Václav Pavlíček je český právník, odborník na ústavní právo. To také jako profesor vyučuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a Západočeské univerzity. Je známým odborníkem na Benešovy dekrety a jejich obhájcem. Maturoval na gymnáziu v Mladé Boleslavi, kde byl také politicky činný ve studentských komisích. Poté vystudoval právnickou fakultu University Karlovy, kterou ukončil v roce 1958. Během tohoto studia se také v roce 1954 stal členem KSČ. Po vystudování pracoval jako soudce, od roku 1961 působil na Karlově universitě, a to nejprve jako odborný pracovník , od roku 1963 jako odborný asistent na její právnické fakultě. Byl členem vědeckého týmu pro vývoj politického systému, pro otázky samosprávy, odborné pracovní skupiny rehabilitační komise ÚV KSČ, pro ústavní problematiku ČSAV, v letech 1968–1969 byl předsedou komise pro obnovu činnosti řeholí a členem rehabilitační komise ministerstva kultury. Z právnické fakulty byl donucen odejít v roce 1971 z politických důvodů, tou dobou byl také vyloučen z KSČ. Od počátku roku 1989 vedl právní sekci Československého helsinského výboru, v roce 1990 byl zvolen jeho místopředsedou. Po listopadu 1989 se účastnil legislativních prací zejména v oblasti úpravy politických práv. V lednu 1990 se vrátil na právnickou fakultu, byl jmenován docentem a stal se jejím proděkanem. Byl členem několika legislativních rad vlády, působí také v různých orgánech AV ČR. Od roku 2000 je předsedou Hlávkovy nadace. Je také autorem několika učebnic ústavního práva. V roce 1991 byl Právnickou fakultou UK navržen na funkci ústavního soudce v Ústavním soudě ČSFR, zvolen však v žádném kole nebyl. V roce 2003 byl prezidentem Václavem Klausem navržen na stejnou funkci v Ústavním soudu ČR. V Senátu však získal jen 22 hlasů ze 76, když mu bylo vytýkána zejména jeho aktiv...

Tomáš Pasák

Tomáš Pasák byl český historik a vysokoškolský pedagog. Od 60. let 20. století působil na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou však musel v období tzv. normalizace z politických důvodů opustit. Pracoval v Pedagogickém muzeu Jana Amose Komenského, jehož se po listopadovém převratu stal ředitelem, a tehdy se též vrátil na akademickou půdu. Jeho profesní aktivity ukončilo předčasné úmrtí ve věku 62 let. Ve svých odborných pracích se zabýval zejména českými dějinami v období první a druhé republiky, a především obdobím Protektorátu Čechy a Morava. Zaměřoval se na spornou a nedostatečně objasněnou tematiku, často formou biografií předních osobností politiky . Jeho starší práce jsou poněkud ovlivněny tehdejší ideologií, ty pozdější však umožnily zaplnit některá „bílá“ místa v českých dějinách. Většina z nich mohla vyjít až po roce 1989. Za knihu o Emilu Háchovi získal Cenu Egona Erwina Kische. Spolu se svou manželkou u sebe přechovával urnu s ostatky československého generála a protektorátního předsedy vlády Aloise Eliáše, které díky tomu mohly být v roce 2005 se všemi poctami pohřbeny v Národním památníku na pražském Vítkově.

Rudolf Paňák

Publikace z oboru technologie obrábění.

Rostislav Pleský

Spoluautor rusko-českých slovníků.

Radegast Parolek

Radegast Parolek byl vysokoškolský pedagog, překladatel z litevštiny a lotyštiny a autor několika prací o ruské literatuře a literatuře Pobaltí. Byl držitelem nejvyššího lotyšského státního vyznamenání Řádu tří hvězd ve stupni komandér . Jeho otcem byl malíř, archivář, básník, esejista a legionář František Parolek. Radegast Parolek je autorem studie a řady dalších literárních studií.

Plinius

Římský státní úředník, řečník a spisovatel.

Petr Placák

Mgr. Petr Placák, publikující dříve také pod pseudonymem Petr Zmrzlík , je český spisovatel, textař, historik a publicista. Vyučil se mechanikem, poté prošel různými dělnickými profesemi. Roku 1985 byl přijat na České vysoké učení technické, ale z politických důvodů mu bylo studium znemožněno. Patřil ke klíčovým postavám českého literárního undergroundu, publikoval v samizdatu, organizoval mnoho protikomunistických demonstrací, mimo jiné na pražském Škroupově náměstí v prosinci 1988. V letech 1982–1986 byl klarinetistou undergroundové kapely The Plastic People of the Universe, se kterou nahrál alba Hovězí Porážka a Půlnoční Myš. V roce 1988 spolu s přáteli založil nezávislou iniciativu České děti a vydával její samizdatový zpravodaj Koruna. Zatímco mnohé jiné opoziční skupiny vybízely k umírněnosti a opatrnosti, on a jeho družina Českých dětí měli vyzývat k boji. V roce 2012 byli obvodním soudem v Praze odsouzeni tři bývalí příslušníci StB, kteří Petra Placáka trápili v souvislosti s jeho protirežimní angažovaností. Server Aktuálně.cz, který zprávu uveřejnil, vyjádřil názor, že mohlo jít i o poslední tuzemskou příležitost potrestat staré komunistické zločiny. Po listopadu 1989 působil v Nezávislém tiskovém středisku, později týdeníku Respekt, Necenzurovaných novinách, Českém deníku, Českém týdeníku a Lidových novinách, od roku 1995 je šéfredaktorem studentského politicko-kulturního měsíčníku Babylon a od roku 2001 rovněž šéfredaktorem stejnojmenného nakladatelství. Na poli publicistiky zastává názory převážně v duchu konzervativně tradicionalistických ideálů. V letech 1992-2000 vystudoval specializaci Moderní české dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1990 až 1992 zastával funkci místopředsedy roajalistického hnutí Koruna česká a také nadále se řadí mezi monarchistické aktivisty; pravidelně pořádá Tříkrálový pochod za monarchii. Je autorem monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia a pe...

Miroslav Potočný

JUDr. Miroslav Potočný, DrSc. , docent katedry mezinárodního práva, publikace v oboru.

Michelle Paver

Michelle Paverová je anglická spisovatelka a vystudovaná biochemička. Michelle Paverová se narodila v Lilongwe, hlavním městě afrického státu Malawi . Spolu s rodiči, belgickou matkou a anglickým novinářem, se po vyhlášení nezávislosti země v roce 1964 vrátila do Londýna, konkrétně do londýnské čtvrti Wimbledon, kde vyrůstala. Vystudovala biochemii na univerzitě v Oxfordu, poté působila ve firmě zaměřené na patentové právo. Přestože bylo její zaměstnání výnosné, rozhodla se z firmy odejít a splnit si dětský sen - stát se spisovatelkou. Autorku ovlivnilo už v dětství vyprávění chův o mýtech starodávných kmenů. Ve svých dílech se snažila zobrazit život prehistorických lovců z dob, kdy sever Evropy pokrýval mohutný ledovec. Aby její knihy působily co nejdůvěryhodněji, chtěla Michelle Paverová věrně popsat prostředí, v němž se děj odehrává. Procestovala tedy skandinávské fjordy, horstva Kanady, Jižní Ameriky či Karpat, v nichž čelila nástrahám nástrahám drsné přírody, kterou poté zobrazila ve svých dílech. Mnohé z nich patří k vrcholům současné britské literatury pro děti a mládež. Největším dosavadním literárním úspěchem Paverové je cyklus Letopisy z hlubin věků, započatý roku 2004 románem Bratr vlk. https://web.archive.org/web/20161031212528/http://citarny.cz/index.php/nove-knihy/knihy-mladez/beletrie-mladez/117-paver-letopisy-z-hlubin-veku Šestisvazkový seriál zobrazuje živobytí i představy pravěkých lovců na pozadí osudů chlapce Toraka. Získal řadu ocenění, byl přeložen do 45 jazyků. Režisér sir Ridley Scott si zakoupil práva na filmovou adaptaci Torakova příběhu.

Michal Plavec

Narozen 26.3.1973 v Nymburce. Novinář, regionální historik, práce z oboru vojenských dějin, pracuje jako kurátor leteckých sbírek Národního technického muzea.

Mary Jo Putney

Je americkou autorkou, vystudovala anglickou literaturu a průmyslový design. Ačkoliv být romanopiscem byl její dávný sen, realizovala ho až ve chvíli, kdy se jí do rukou dostal počítač. A od té doby už jen samá pozitiva. Teď píše na plný úvazek. Kromě historických romancí píše ještě fantasy příběhy a o paranormálních jevech, a objevilo se i několik románů ze současnosti.

Marie Podešvová

Marie Podešvová, pseudonym Marie Jensenová byla česká spisovatelka a překladatelka. Velkou část života prožila na Valašsku. Láska k tomuto kraji, jeho lidem a přírodě se odráží i v jejích dílech. Marie Podešvová vyrůstala v Brně, její otec byl vedoucím administrace Lidových novin a starostou brněnského Sokola. V letech 1918–19 absolvovala tři semestry v pařížském Institutu Maintenon. Roku 1922 hrála pod pseudonymem Máňa Jensenová v němých filmech rakouského režiséra Hanse Otto Löwensteina. S manželem žili v Praze, od roku 1938 v Beskydech na Soláni, kde se scházeli s dalšími malíři, spisovateli nebo hudebními skladateli. Podešvová psala do dlouhé řady periodik: Salon, Rozkvět, Zora, Venkov, Červený květ, Lidové noviny, Lidová demokracie, Mateřídouška, Květy, Naše rodina, Výběr, Literární noviny, Ostravský večerník, Literární měsíčník, Tvorba. Někdy přitom využívala pseudonym Marie Jensenová, zejména ve svých překladech z francouzštiny a ruštiny. Ve druhé polovině 50. let se začala více soustředit na literární tvorbu. Zemřela ve věku 93 let, je pochována na Valašském Slavíně. Jejím manželem byl od roku 1926 akademický malíř František Podešva . Její nejstarší dcera Eva Fuková byla významnou fotografkou, 35 let žila v USA.

Libuše Palečková

Narozena 4. 9. 1937 v Milíně u Příbrami, zemřela 2013. Režisérka, scenáristka, výtvarnice, básnířka a spisovatelka dětských knih.

Leif G. W Persson

*12. března 1945 Stockholm Významný švédský kriminalista a spisovatel, držitel prestižních skandinávských ocenění. Od roku 1991 je profesorem Švédského Národního policejního výboru, pracoval také jako poradce ministerstva spravedlnosti, coby přední expert je často zván do televizních debat jako komentátor významných kriminálních kauz. V současné době spolupracuje na televizním pořadu, který se věnuje nevyřešeným případům Švédska. Jakožto odborník na zločin a nevyřešené případy a zároveň úspěšný spisovatel neodolal a pustil se do stále nevysvětleného atentátu na ministerského předsedu Olofa Palmeho z roku 1986, který dodnes vyvolává řadu otázek. Perssonovo literární zpracování v sobě kombinuje thriller, satiru, policejní procedurálku i psychologické drama. Autor příběh koncipoval jako volnou románovou trilogii – právě prvním dílem se v Česku Persson poprvé představuje prostřednictvím nakladatelství Moba. Autorův nejnovější román Umírající detektiv sklízí ve Skandinávii velký úspěch, literární ceny však Leif Gustav Willy Persson sbírá už přes dvacet let. V 90. letech autor také psal scénáře k detektivním seriálům, v jeho románech má rovněž svůj podíl černý humor a řada kritiků se shoduje, že často a s oblibou přesahuje hranice daných žánrů…

L. a R Pellarovi

Kay Pollak

Švédský filmový režisér a spisovatel. Po dlouhé přestávce se vrátil v roce 2004 filmem Jako v nebi. Měl ve Švédsku velký kasovní úspěch . Film byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Navíc Pollak je autorem psychologického průvodce s názvem "Žádná setkání nejsou náhodná".

Jozef Ponec

Jozef Ponec sa narodil 17. októbra 1918 v Bíňovciach. Vyštudoval kartografiu na odbornej škole kartografickej v Bratislave . Už počas štúdia pracoval ako kartograf vo Vojenskom zemskom ústave v Bratislave , neskôr bol redaktorom v nakladateľstve P. Gardelána , v nakladateľstve Obzor v Trnave , od roku 1950 technickým redaktorom máp v Slovenskej kartografii. Od roku 1976 pôsobil v slobodnom povolaní a venoval sa svojej záľube – fotografovaniu prírody a písaniu o nej. Na dôchodku žil v Bratislave. Zomrel 6. novembra 2006 v Bratislave. Jozef Ponec bol nestorom prírodovedeckej fotografie, priekopníkom populárno-náučných kníh o slovenskej prírode a naším prvým autorom literatúry faktu. Vo svojich knihách propagoval slovenskú prírodu a jej ochranu, pričom umelecké fotografie spájal s textom, sprvu poetizovaným, neskôr sa prepracoval k pútavému autentickému rozprávaniu o zážitkoch z potuliek prírodou. V prípade Ponca išlo totiž o výnimočnú osobnosť slovenskej prírodovednej fotografie, o človeka, ktorý za takmer päťdesiat rokov urobil pre prezentáciu našej fauny a flóry naozaj jedinečnú prácu. Dôkazom toho nie sú iba vysoké náklady jeho kníh, ktoré robili mnoho rokov propagáciu originálnej slovenskej prírody doma aj v zahraničí, ale aj tisíce unikátnych autorových fotografií, ktoré sú ich súčasťou. Výnimočnosť a veľkosť Poncovho posolstva spočíva v sile obrazového momentu. Jeho obrázky sú vytvorené s jasným zámerom dať vyniknúť nádhernej symbióze s prostredím. Sú vierohodné, a preto majstrovské. Vystáte čakaním a odmenené úľavou zo sebatrýzne úspešnej sekundy, tej pravej, ktorú si autor želá zo všetkých najviac. Dojem pokoja je vyjadrený v postoji autora. Napriek tomu je tu dynamika formy, v detailoch i v celku, dokazujúca Poncovu mnohoročnú skúsenosť. Je autorom kníh: Potulky lesom , Kde vtáky hniezdia, Naše motýle , Na ostrove kormoránov , V ríši plazo...

Josef Podzimek

Josef Podzimek je český stavební inženýr a podnikatel. 28. října 2008 obdržel z rukou prezidenta republiky státní ocenění Medaile Za zásluhy III. stupně. Po druhé světové válce se stal členem skautského oddílu a získal přezdívku Egil. Vystudoval průmyslovou školu stavební a následně fakultu inženýrského stavitelství. Tam posléze působil mezi lety 1958 a 1961 jako asistent. Posléze pracoval v podniku Labe-Vltava a později také na povodí Dolní Vltava. Od roku 1968 do roku 1990 pracoval v podniku Povodí Vltavy. Mezi lety 1990 a 1994 působil jako ředitel společnosti Ekotrans Moravia a od roku 1994 působil jako jednatel rodinné firmy v Třešti. Mezi jeho koníčky patří krom jiného i fotografování.

Josef Pelnář

Josef Pelnář byl český lékař, jeden za zakladatelů českého vnitřního lékařství. Vytvořil vědeckou školu, ze které vzešla řada významných českých internistů. Josef Pelnář se narodil v rodině obuvnického mistra Tomáše Pelnáře a jeho ženy Barbory. Vystudoval domažlické gymnázium a poté pokračoval ve studiu na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Zde jej nejvíce inspirovaly osobnosti profesora vnitřního lékařství Josefa Thomayera a patologa Jaroslava Hlavy. Na II. lékařské klinice začal pracovat už v době studia, které ukončil roku 1897. Poté zde pokračoval jako externista. Prošel také ústavem patologické anatomie, posádkovou nemocnicí na Pohořelci nebo patologickým ústavem prof. Obrzuta ve Lvově. V letech 1901–1902 byl asistentem na Kuffnerově psychiatrické klinice, poté pět let na Thomayerově klinice. V roce 1905 se habilitoval pro patologii a internu. Podnikl studijní cesty do řady evropských zemí. Od roku 1907 pracoval jako soukromý odborný lékař. Roku 1912 byl jmenován mimořádným profesorem odborné patologie a terapie nemocí vnitřních, o pět let později skutečným mimořádným profesorem. Za 1. světové války pracoval v Srbsku, poté ve vojenské nemocnici v italském Terstu. V roce 1920 získal titul řádného profesora. O rok později se stal přednostou II. interní kliniky Lékařské fakulty UK v Praze. V roce 1939 byl nuceně penzionován. Na kliniku však docházel po zbytek života tak dlouho, dokud mu to zdraví dovolilo. Zemřel roku 1972 a byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Josef Pechar

Narozen roku 1934. Ing. architekt, CSc., docent na katedře vývoje a teorie architektury, práce v oboru.

Jiří Robert Pick

Jiří Robert Pick byl český spisovatel, textař a dramatik. Studoval gymnázium, to ale musel v roce 1939 opustit pro svůj židovský původ. Roku 1943 byl odvezen do Terezína; otec zahynul, ostatní členové rodiny přežili; J.R Pick si z Terezína odnesl těžce podlomené zdraví. V roce 1954 absolvoval Vysokou školu politických a hospodářských věd. Po studiích se stal redaktorem Literárních novin. Poté se stal spisovatelem z povolání, brzy se začal věnovat i divadlu. Koncem 50. let spolupracoval s pražským klubem Reduta. V roce 1959 založil divadlo Paravan, které pak řídil jako jeho umělecký vedoucí. S Ivanem Vyskočilem se angažoval v tzv. „malých jevištních formách“. Roku 1968 založil divadélko AU. V této době byl poměrně aktivní i v humoristickém časopise Dikobraz. Po roce 1969 se stal zakázaným autorem, jeho tvorbu občas vydávali někteří z jeho přátel. Od roku 1961 byla jeho manželkou Iva Hercíková. Zemřel roku 1983 v Praze. Pohřben byl na Novém židovském hřbitově na Olšanech. Další knihy už navazují na tradici české parodie a v „mezích možností“, kde občas kritizoval i některé lokální nešvary socialismu, tato kritika je vedena samozřejmě pod klasickou zástěrkou snahy o zlepšení socialismu. Většina jeho her byla napsána pro divadla, ve kterých působil, tzv. „na míru“.

Jiří Pokorný

Jiří Pokorný je český choreograf, tanečník a současný šéf baletu Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, dlouhou dobu působil jako sólista Baletu Národního divadla, má také bohaté zkušenosti ze zahraničí. Maturoval na gymnáziu v Ostravě. Po základní vojenské službě vystudoval režii na Divadelní fakultě AMU. V roce 1993 se v rámci projektu Tempus zúčastnil stáže v Antverpách a v roce 1995 stáže na Royal Court Summer School v Londýně. V letech 1993-1997 byl režisérem a uměleckým vedoucím Činoherního studia v Ústí nad Labem. V letech 1999-2004 byl uměleckým šéfem HaDivadla a v letech 2002-2006 byl členem uměleckého vedení Divadla Na zábradlí. Jako host režíroval též v divadlech: Národní divadlo v Praze, Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Divadlo Ta Fantastika, Dejvické divadlo.

Jiří Plachetka

Narozen 4. 9. 1927 v Opavě, zemřel 19. 1. 2012. Novinář, nakladatelský redaktor, dramatik, beletrista, práce pro děti, básně, publicista, překladatel z ruštiny.

Jaroslav Průcha

Autor publikací z oboru alternativní medicíny.

Jaroslav Prokeš

Jaroslav Prokeš byl český historik a archivář. Otec František Prokeš byl řídící učitel, matka Marie roz. Pižlová, učitelka. Otec zemřel na diabetes v roce 1906. Jaroslav Prokeš studoval Reálné vyšší gymnázium v Novém Bydžově . Poté nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze . Po absolutoriu složil v roce 1917 učitelskou zkoušku pro obor dějepis-zeměpis a nastoupil na reálném gymnasiu v Berouně . Hodnosti PhDr. dosáhl 26. ledna 1918, aprobace na učitelství na vyšších středních školách dosáhl 16. prosince 1918. Aby se mohl věnovat studiu české historie nastoupil 24. září 1918 na státní reálku v Praze-Vršovicích. 1. dubna 1919 nastoupil místo koncipisty státního archivu II. třídy. Ředitelem zde byl dr. Ladislav Klicman. Zde vytrval ve stoupajících funkcích nakonec nástupce dr. Klicmana až do konce svých aktivních let. Docentem českých dějin byl jmenován po úspěšné habilitaci dne 17. března 1928 a mimořádným profesorem 21. srpna 1935. Vyučoval také na Státní archivní škole. Z počátku ve spolupráci se svým univerzitním učitelem a později přítelem prof. Václavem Novotným se věnoval době husitské, později otázce archivnictví. Ředitelem Archivu ministerstva vnitra byl jmenován 28. června 1934. Z velkého počtu prací jmenujme dodnes oblíbené dvoudílné Obrázkové Dějiny naší samostatnosti a Dějiny Prahy . Vytištěn byl pouze první díl. Rukopis druhého dílu se ztratil z Archivu Univerzity Karlovy. Celkem publikoval 346 odborných prací.

Jan Preisler

Jan Preisler byl český akademický malíř a vysokoškolský profesor. Jan Preisler se narodil v rodině slévače pracujícího v železárnách v Králově Dvoře. Měšťanskou školu navštěvoval v Karlově Huti u Popovic. Od dětství byl samotář, bavilo ho pozorování přírody a živlů. V měšťanské škole v Berouně vzbudil pozornost svými výkresy i soukromými kresbami. Ředitel školy Kozel, matematik, pozdější profesor brněnské techniky Václav Karel Řehořovský a poslanec Neumann, milovníci umění, vyzvali prostřednictvím dopisů Preislerovy rodiče, aby dali chlapce na studie do Prahy, a zaručili se, že ho budou finančně podporovat. Návrh podpořil i Emil Kratochvíl, ředitel železáren v Králově Dvoře, kde pracoval Preislerův otec. Proto v roce 1887, kdy mu bylo 15 let, odešel studovat do Prahy na umělecko-průmyslovou školu, kterou tehdy vedl František Ženíšek . Po jejím absolvování sdílel s Karlem Špillarem ateliér v budově Malostranské záložny. V době studií navázal kontakt se spolkem Mánes, který byl tehdy jen studentským sdružením. Od počátku se podílel na publikační aktivitě spolku, v roce 1894 nakreslil obálku k albu Listy z palety a o dva roky později byla jeho kresba Vánek a vítr použita na obálku prvního čísla časopisu Volné směry, který po několik ročníků redigoval. Členem spolku Mánes byl v letech 1896–1918, čtyřikrát byl jeho předsedou V roce 1902 cestoval s přítelem Antonínem Hudečkem po Itálii. Na zpáteční cestě se ve Vídni setkal s Augustem Rodinem. Po legendární výstavě Edvarda Muncha v Praze v roce 1905, kterou pomáhal zorganizovat a navrhl i plakát, navštívil Paříž v roce 1906, kde se seznámil s dílem Paula Gauguina. V roce 1903 se stal externím učitelem kresby aktu na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a v letech 1913 – 1918 pak působil jako profesor na Akademii výtvarných umění. Jedním z jeho žáků byl Josef Šíma. Od roku 1908 se Jan P...

Jan Petrus

Narozen 18.12.1890 ve Vsetíně, zemřel 14.1.1968 v Praze. PhDr., pedagog, beletrista, autor knih pro děti a mládež, příspěvky do četných literárních a denních časopisů.

Františka Pecháčková

Františka Pecháčková byla česká spisovatelka.

František Přeučil

Narozen 30.7.1926 v Borovce na Benešovsku. Fotograf, zejména místopisné fotografie krajiny a kulturních památek.

Fedor Ivanovič Panferov

Ruský spisovatel.

Danuše Pavelčíková

Brian Posehn

Celým jménem Brian Edmund Posehn. Americký herec, bavič, dabér a autor komiksů s Deadpoolem.

Angelo Purgert

Narozen 24. 10. 1965 v Praze. Fotograf.

Zdeněk Pokorný

Zdeněk Pokorný byl český astronom a popularizátor tohoto oboru. Působil na Hvězdárně a planetáriu Mikuláše Koperníka v Brně, v posledních letech života jako ředitel.

Zdeněk Pavlis

Zdeněk Pavlis pracuje už přes čtyřicet let jako sportovní novinář a publicista. Působil v redakcích Zemědělských a poté Zemských novin, Lidových novin, Svobodného slova a nyní publikuje na nejnavštěvovanějším českém sportovním internetovém portálu www.sport.cz. Celé desetiletí spolupracoval se slovenským fotbalovým týdeníkem Tip, dvanáct let je předsedou Klubu sportovních novinářů ČR. Se sportem procestoval polovinu zeměkoule, zúčastnil se osmi evropských a pěti světových fotbalových šampionátů, pěti olympijských her, stejně jako mistrovství světa a Evropy v krasobruslení, stolním tenise, vzpírání, atletice i dalších významných sportovních podniků. V poslední době se věnuje převážně fotbalu. Z jeho předchozích knih stojí za připomenutí publikace z produkce nakladatelství XYZ Králové fotbalu a Klub ligových kanonýrů, které jsou věnovány největším postavám českého, resp. československého fotbalu, či třeba spoluautorství na knize Petra Čtvrtníčka Krev, pot a skluzy o největší korupční aféře v českém fotbale, nebo publikací o olympijských hrách a fotbalových šampionátech či největších postavách českého sportu.

Yves Paccalet

Biolog, zoolog, botanik. Francouz Yves Paccalet byl od roku 1972 až do smrti Jacquese-Yvese Consteaua „oficiálním spisovatelem“ jeho týmu. Spolu s ním napsal sedmnáct populárně-oceánologických knih . V češtině byl též vydán jeho životopis Jacquese-Yvese Consteaua V oceánu života. Kromě populárně-vědeckých knih píše i romány a eseje.

Włodzimierz Puchalski

Polský přírodovědec, fotograf, režisér přírodovědných filmů.

Wiener Philharmoniker

Wiener Philharmoniker , známý také jako Vídeňská filharmonie, je jedním z nejznámějších a nejprestižnějších orchestrů na světě. Orchestr byl založen v roce 1842 Otto Nicolaiem a má dlouholetou tradici v provádění klasické hudby na nejvyšší úrovni. Vídeňská filharmonie sídlí ve Vídni a je úzce spjata s Vídeňskou státní operou, neboť její členové se tradičně rekrutují z orchestru opery. Soubor je známý svým charakteristickým zvukem, který byl utvářen jeho historií a akustikou jeho domovského sálu, Musikvereinu.

Vlastimil Peška

Vlastimil Peška je hudební skladatel, režisér, televizní scenárista, dramatik, hudebník, herec. Od roku 1994 působí jako ředitel a umělecký šéf Divadla Radost v Brně. Vydal pohádku s písničkami Dlouhý, Široký a Bystrozraký a knihu mapující historii Ořechovského divadla.

Vladimír Plešinger

Vladimír Plešinger byl český cestovatel, autor cestopisných knih, hydrogeolog a vedoucí dlouhodobých expertních misí OSN v Africe a v Latinské Americe . Narodil se v Čestíně v horním Posázaví, vyrostl v Kladně. Vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Od 70. let pracoval na dlouhodobých misích ve Venezuele, v Gambii a ve Středoafrické republice, později pracoval v kratších časových úsecích v Tádžikistánu, Peru a Etiopii. Od 60. let publikoval, nejdříve odbornou literaturu, později cestopisné články a od 80. let také literaturu faktu, podle jeho vlastní definice „pobytopisy“ vycházející ze zahraničních zkušeností. Byl synovcem významného českého cestovatele Adolfa Parlesáka a otcem Jana Plešingera, českého diplomata. V roce 2008 obdržel hlavní Cenu Egona Erwina Kische za Knihu Konga. V dubnu 2011 obdržel cenu Kantuta na festivalu cestování, poznávání a sbližování kultur Neznámá země ve Zlíně. V roce 2015 obdržel opět hlavní Cenu Egona Erwina Kische, tentokrát za knihu Amazonie a řeky příběhů. Autor knih s tematikou Venezuely , Amazonie, Gambie, Středoafrické republiky, Konga, Peru a Etiopie:

Věra Ptáčková

* 6.11. 1933 Ostrava 1951 Maturita na reálném gymnáziu v Ostravě – Přívoze. 1956 Absolventka dějin umění a klasické archeologie FFUJEP v Brně. 1967 doktorát z dějin umění a divadelní vědy 1959 - 1995 Divadelní ústav, scénografický odbor 1979 Angažována na katedře scénografie DAMU doc. A. Pražákem jako externí pedagog; po měsíci z politických důvodů úvazek zrušen. 1990 - 2000 Externí pedagog na JAMU, 1995 docentura tamtéž. Od roku 1996 externí pedagog na katedře alternativního a loutkového divadla, DAMU. Téma: zprvu česká scénografie XX. Století, posléze s krátkým historickým rozšířením od barokní scénografie přes 19. století a s úvodem, který má upozornit jednak na specifičnost oboru, jednak na jeho měnící se funkci v celku dramatického díla. Smyslem není pasivní znalost historie jako nutná součást vzdělání, ale její praktické uplatnění, možnosti aktualizace. Orientace v dějinách scénografie měla by pro posluchače znamenat osvojení si nástrojů, kterými vládli jejich slavní kolegové v minulosti a upevnění vlastního povědomí o tvarovém bohatství a možnostech scénografie. Jako srovnávací materiál jsou tu i dějiny evropské scénografie. Látka, která je ve dvou semestrech těžko k zvládnutí, spíš jako inspirace než jako klasická výuka. Přednášky na Palackého univerzitě v Olomouci, katedra teorie a dějin dramatického umění.

Tony Parsons

Anglický novinář, spisovatel a moderátor, dříve hudební publicista.

T. Jefferson Parker

Oblíbený americký autor policejně-procedurálních detektivek. Vystudoval angličtinu na University of California a celý život v Kalifornii žije – nejdřív v Orange County, později v San Diegu. Prezidentem se nestal, ale roku 1978 začal svou novinářskou kariéru v oranžském týdeníku, kde byly jeho tématem zprávy z radnice, kultury a policejní práce. Pak přešel do Daily Pilot, kde získat tři novinářská ocenění za své články. Ale cítil, že nemá na to být profesionálním reportérem, a tak si po celou dobu u novin schovával informace a poznatky, které by mohl použít ve své první knize. Tu se mu podařilo udat do nakladatelství roku 1985 a ihned po vydání se vyšplhala na přední příčky žebříčku bestsellerů, také byla zfilmována pro HBO. Nyní už napsal celkem 14 detektivních románů, většinou z policejního prostředí, z toho tři mají jako hlavní hrdinku policistku Merci Raybornovou. Autorovy hlavní postavy se často musejí vyrovnávat s nějakou ztrátou, což TJP zná velmi dobře – jeho první žena zemřela na rakovinu. V současné době je podruhé ženatý a má dva malé kluky.

Štefan Pisoň

Slovenský autor místopisných kulturních publikací.

Ridley Pearson

Autor úspěšných detektivek, zároveň tvůrce fantastických příběhů pro děti se narodil v roce 1953. Od mládí chtěl být muzikant. Měl svoji rockovou kapelu a zpíval pro ni texty. Roku 1985 vydal svou první detektivku, která slavila velký úspěch. Od té doby napsal 18 románů, z toho několik s oblíbenou dvojicí detektivem Lou Boldtem a policejní psycholožkou Daphne Matthewsovou. Na hudbu nezanevřel a v roce 1992 založil kapelu Rock Bottom Remainders, v níž hráli spisovatelé všech možných žánrů . V kapele si padli do noty s fejetonistou Davem Barrym a napsali spolu knihy pro děti o začátcích Petra Pana. U nás byly přeloženy tyto romány: Spodní proudy , Krysař , První oběť , V zemi nikoho , Paralelní lži , Staré hříchy , Smrtící ostří .

Pavel Pafko

Pavel Pafko je český břišní a hrudní chirurg, který v letech 1992–2010 působil jako přednosta III. chirurgické kliniky 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Fakultní nemocnice Motol. Mediální známost získal v prosinci 1996 operativním odstraněním plicního nádoru prezidentu republiky Václavu Havlovi. V prosinci 1997 provedl se svým týmem první transplantaci plic na území České republiky. Dne 28. října 2013 jej prezident republiky Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy. V roce 2016 byl pasován na rytíře českého lékařského stavu. Narodil se roku 1940 v Bratislavě, metropoli Slovenské republiky. Otec Gejza Pafko byl Slovák pocházející ze Solivaru, obce, která se později stala součástí Prešova. Na pražské Univerzitě Karlově studoval od roku 1933. Absolvoval na ní Právnickou fakultu. Matka byla Češka, která se narodila v Heřmaničkách a s rodinou poté žila v Holešovicích. Vychodila školu spravovanou řádovými sestrami, kde získala všeobecné a kulturní vzdělání. Manželé po sňatku v roce 1937 bydleli v Košicích. Po maďarském záboru Košic na jaře 1939 se rodina přestěhovala do Bratislavy, kde se Pavel Pafko narodil. O rok později přišla na svět jeho sestra Angela Pafková . Během druhé světové války pak s matkou vyrůstali v podtatranském Važci. Po skončení války žila celá rodina v Bratislavě. Po bratislavské střední škole studoval od roku 1957 lékařství na pražské Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Ve třetím ročníku se stal demonstrátorem na Anatomickém ústavu, na němž působil do ukončení studia. Promoce se uskutečnila v červnu 1963 a od září téhož roku nastoupil na roční základní vojenskou službu, kterou jako lékař absolvoval na letecké základně v Čáslavi. Po vojenské službě se vrátil na Anatomický ústav FVL UK, kde již působil jako posluchač lékařství. Vedle pedagogické činnosti praktikoval noční služby na různých odděleních nemocnice Na Františku. Od června 1966 začal pra...

Ota Petřina

Ota Petřina byl český kytarista, skladatel a zpěvák, známý svým přínosem rockové a popové hudbě v bývalém Československu v 70. a 80. letech 20. století. Byl významnou osobností progresivního rockového žánru v zemi. Petřinova kariéra byla poznamenána jeho působením v různých kapelách, včetně progresivně rockové skupiny Progres 2. Jeho vliv se rozšířil i na jeho sólové projekty, kde předvedl svou hudební všestrannost a kreativitu. Pozoruhodné je, že na Ota Petřina vydal několik alb, která se setkala s příznivým ohlasem posluchačů, například "Super-robot", který je považován za klasiku českého rockového repertoáru. Během své kariéry spolupracoval s mnoha umělci a přispěl k vývoji zvuku české hudby v době kulturních změn. Jeho tvorba zůstává vlivná a je připomínána pro jeho jedinečný styl a přínos hudebnímu průmyslu v České republice.

Miloslav Pojsl

Miloslav Pojsl byl církevní historik, památkář a historik umění, působící na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého. V r. 1969 ukončil studium dějin a archivnictví na Filosofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. Roku 1971 obhájil disertační práci, složil rigorózní zkoušku a získal doktorát filosofie. V letech 1969–1971 studoval na olomoucké pobočce Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích a byl formován v arcibiskupském kněžském semináři tamtéž. Studia zde však již nedokončil a rozhodl se zůstat laikem. V letech 1971–1974 působil ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti a v letech 1974–1977 v Lidovém spotřebním družstvu Jednota Olomouc jako plánovač. Od roku 1977 byl odborným pracovníkem a vedoucím oddělení evidence a dokumentace na Okresním středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Olomouci. Zde působil až do konce roku 1990, kdy se rozhodl toto povolání opustit a věnovat se plně již jen pedagogické a vědecké činnosti. V říjnu 1990 byl přijat do funkce odborného asistenta na CMBF UP a následně vedoucího katedry církevních dějin a práva. Po reorganizaci a přejmenování fakulty se následně reorganizovala i katedra a stala se z ní Katedra církevních dějin a dějin křesťanského umění a Miloslav Pojsl pak byl až do své smrti jejím vedoucím a budovatelem její rozsáhlé knihovny. V letech 1989–1993 absolvoval rozšiřující postgraduální studium dějin umění na FF UK v Praze. V letech 1991–1994 byl proděkanem CMTF UP. Roku 1991 se habilitoval na katedře historie FF UP a koncem roku 1999 byl jmenován profesorem dějin křesťanského umění. Roku 1990 spoluzakládal Historickou společnost Starý Velehrad a stal se jejím prvním předsedou a význačným podporovatelem zejména v oblasti knižní . Pravidelně v rámci Univerzity Palackého dělal čím dál více úspěšné exkurze po církevních památkách u nás i v zahraničí. Byl redaktorem ...

Milan Polák

Milan Polák byl slovenský a československý voják, účastník slovenského národního povstání, politik, poválečný poslanec Prozatímního Národního shromáždění, Slovenské národní rady a Ústavodárného Národního shromáždění za Demokratickou stranu. Po roce 1948 poslanec Národního shromáždění ČSR a funkcionář Strany slovenské obrody coby loajální součásti komunistického režimu. V letech 1948-1951 pověřenec zdravotnictví. Absolvoval obecnou a měšťanskou školu v Žilině a učitelský ústav Ostřihomi. Působil jako učitel, později jako vládní úředník. V meziválečném Československu se angažoval v Republikánské straně zemědělského a malorolnického lidu . Po Mnichovu se v říjnu 1938 podílel za slovenské agrárníky na dojednávání Žilinské dohody coby společné platformy slovenských stran ve prospěch autonomie a byl jedním ze signatářů její finální verze. Za druhé světové války působil v odboji, podílel se na přípravě slovenského národního povstání. Ještě před vypuknutí povstání se stal členem Slovenské národní rady, která sdružovala komunistické a nekomunistické špičky odboje. Působil jako kapitán na velitelství pozemních vojsk v povstaleckém centru v Banské Bystrici. Byl pobočníkem Jána Goliana. Zastával post pověřence pro zdravotnictví. Byl mu udělen roku 1945 Řád Slovenského národního povstání a roku 1969 in memoriam Řád Rudé hvězdy. Patřil mezi zakladatele Demokratické strany jako hlavní politické síly nesocialistického odboje. Na sjezdu DS v dubnu 1945 byl zvolen jedním z jejích místopředsedů. Ve funkci ho potvrdil sjezd v červenci 1945. Předsedal vlivnému Svazu vojáků Slovenského národního povstání. Účastnil se v delegaci Slovenské národní rady, která 1. června 1945 jednala s prezidentem Edvardem Benešem a řešila mimo jiné postavení Slovenska v obnovené republice. V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za Demokratickou stranu. Po parlamentních vo...

Martina Pašková

Pedagožka, didaktické materiály a učebnice k výuce českého jazyka na ZŠ a SŠ.