Všichni Autoři a témata

Jan Galandauer (22)

Jan Galandauer je český historik zaměřený na období přelomu 19. a 20. století v habsburské monarchii a Československu. Vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde později též přednášel. Do roku 1966 byl vědeckým pracovníkem Muzea Klementa Gottwalda, poté až do roku 1990 působil v Ústavu dějin socialismu, resp. Ústavu marxismu-leninismu. Pro léta 1990–2002 se jeho působištěm stal Historický ústav Armády ČR – Památník odboje. Byl členem redakčních rad periodik Husitský Tábor a Historie a vojenství. V "Rudém Právu" dne 14. září 1987 vyšel jeho obsáhlý článek k padesátému výročí úmrtí prvního prezidenta republiky T.G. Masaryka s fotografií Masaryka a Gorkého, za jejich prázdninového pobytu na ostrově Capri. Předmětem jeho specializace jsou politické dějiny pozdní habsburské monarchie, okolnosti vzniku Československa a odboj za první světové války. Kromě toho se věnuje problematice historických tradic. Nemalou část jeho díla představují biografie a početná je jeho popularizační tvorba v rámci žánru literatury faktu. V anketě časopisu Dějiny a současnost o nejlepší historickou knihu zvítězila v roce 2002 jeho publikace o bitvě u Zborova. Jeho matkou byla básnířka Jarmila Urbánková.

Jan Čermák (21)

je český lingvista, medievalista a překladatel z angličtiny a finštiny. V letech 1986-2008 působil v Ústavu anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, po jeho rozdělení se stal ředitelem nástupnického Ústavu anglického jazyka a didaktiky, kde působí dodnes. Zabývá se historickým vývojem angličtiny, především historickou fonologií, morfologií a slovotvorbou. V oblasti literární pak především anglickým středověkem. Překládá z moderní, staré a střední angličtiny a z finštiny. Je synem překladatele Josefa Čermáka. Dne 24. února 2014 byl na návrh Vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze jmenován profesorem pro anglický jazyk

James Joyce (38)

James Augustine Aloysius Joyce byl irský, anglicky píšící romanopisec a básník. Svým dílem náleží mezi klíčové představitele modernistické literatury, vedle např. Marcela Prousta, Roberta Musila či Virginie Woolfové. V jeho díle se často objevuje motiv jeho rodného města, Dublinu, přestože většinu svého dospělého života prožil v zahraničí. Dalším silným motivem v jeho díle je římskokatolická církev, nejzřetelněji je jeho vztah k této instituci vidět v psychologii Štěpána Dedala, autobiografického hrdiny Joyceova románu Portrét umělce v jinošských letech a vedlejší postavy románu Odysseus. Jeho literární tvorba vstoupila do dějin písemnictví 20. století svou modernistickou experimentální formou, rozvinutou zejména v románu Odysseus. 16. červen je od roku 1954 slaven v Irsku jako Bloomsday, oficiální státní svátek upomínající na Joyceovu památku. Název Bloomsday odkazuje na jeho nejslavnějšího hrdinu, Leopolda Blooma. Narodil se na jižním předměstí Dublinu zvaném Rathgar. Vyrůstal v katolické rodině. Byl prvorozeným dítětem. Jeho otec byl výběrčím daní. Zpočátku jeho post zaručoval rodině slušné ekonomické postavení, ale alkohol a nezodpovědnost v práci způsobovaly, že se rodina propadala více a více do chudoby. James měl devět sourozenců, pět jich však zemřelo v dětství. Od šesti let byl vzděláván na internátní jezuitské koleji Clongowes Wood, od devíti na podobné instituci Belvedere College, obě se později staly jednou z jeho literárních inspirací. Od roku 1898 studoval moderní filologii na University College v Dublinu. Na jazyky měl talent, uměl italsky, francouzsky, německy a norsky. K norštině ho přivedl obdiv k Henriku Ibsenovi. Po promoci v roce 1902 odešel do Paříže, kde zamýšlel studovat medicínu, což se však nestalo. Sesbíral zde mnoho zkušeností, když pracoval mj. jako novinář či učitel angličtiny. Do Dublinu se vrátil roku 1903 pouze na krátko, zhrub...

Ivo Fleischmann (30)

Ivo Fleischmann byl lyrický básník a překladatel z francouzštiny. Ivo Fleischmann se narodil v rodině advokáta. Vystudoval francouzské a reálné gymnázium v Praze, maturoval v roce 1940. Za 2. světové války pracoval Ivo Fleischmann v truhlářské dílně a byl zapojen do protifašistického odboje. V květnu roku 1945 byl spoluzakladatelem deníku Mladá fronta a podílel se i na založení stejnojmenného nakladatelství. Od roku 1946 byl Ivo Fleischmann kulturním přidělencem na československém velvyslanectví v Paříži, v dalších letech působil na ministerstvu kultury v Praze , jako redaktor Lidových novin, publikoval v řadě novin a časopisů. Od roku 1964 vykonával Ivo Fleischmann funkci kulturního rady v Paříži, kde v roce 1969 požádal o politický azyl.

Ivan Poldauf (33)

Ivan Poldauf byl český jazykovědec, anglista a bohemista, univerzitní profesor angličtiny, lexikograf a překladatel z angličtiny. Ivan Poldauf studoval v letech 1934 až 1939 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1945 se na téže fakultě stal asistentem. Roku 1946 studoval na University of Oxford. V roce 1947 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1949 až 1961 působil jako profesor na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v letech 1961 až 1965 jako profesor aplikované lingvistiky a teorie překladu a tlumočení na Univerzitě 17. listopadu v Praze. Od roku 1965 byl profesorem anglistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Ivan Broz (34)

Ivan Brož byl český diplomat, překladatel, publicista a spisovatel literatury faktu. Jako agent StB poprvé evidován coby externí přednášející VAAZ v Brně pod krycím jménem VLTAVA . Před rokem 1989 psal také politicky zaměřené knihy, úvahy, brožury aj., které byly volně dostupné nebo pro tzv. vnitřní potřebu, např. pro vojáky, učitele atd. Později byl dlouholetým spolupracovníkem Haló novin.

Gabriela Preissová (43)

Gabriela Preissová, rozená Gabriela Sekerová, pseudonym Matylda Dumontová , byla česká dramatička a spisovatelka, představitelka realismu a dramaturgyně Národního divadla. Narodila se v rodině řeznického mistra Františka Sekery a matky Anny, rozené Procházkové. Otec jí zemřel 5. 2.1863. Po úmrtí otce se matka po roce znovu provdala; i druhý manžel jí zemřel, roku 1867. Matka se znovu provdala a rodina se s druhým otčímem přestěhovala do Plaňan. Zde Gabriela vychodila trojtřídní školu. V letech 1871–1874 byla vychovávána v pražské smíchovské rodině archiváře Františka Dvorského. Jeho manželka Luisa byla její teta z matčiny strany. V této rodině se scházeli literáti jako Karolína Světlá, Eliška Krásnohorská nebo Jakub Arbes. V roce 1873 odjela na rok do Hodonína ke svému strýci Karlu Procházkovi. Zde se seznámila s pokladníkem Stummerova cukrovaru Janem Preissem , za kterého se roku 1880 provdala. Z Hodonína se odstěhovali v roce 1890 do Preissova rodného domu ve Šternberku na Moravě. Nějaký čas žila v Oslavanech a odtud podnikala cesty do Haliče a Ruska. Dva roky také bydlela poblíž Klagenfurtu na statku svého manžela, kde se zajímala o život korutanských Slovinců. V roce 1894 se zúčastnila sjezdu polských spisovatelů ve Lvově a o dva roky později cestovala do Moskvy a Nižného Novgorodu. Tuto cestu popsala v Obrázcích z ruské pouti. V roce 1898 se manželé Preissovi přestěhovali do Prahy, kde 3. února 1908 Preissová ovdověla. Vychovali spolu tři děti: syny JUDr. Richarda Preisse , JUDr. Dimitrije Preisse a dceru Gabrielu Preissovou . 4. 10. 1908 se provdala podruhé za rakouského plukovníka Adolfa Halbaertha ze Štýrského Hradce, s nímž se odstěhovala do istrijské Puly a podnikala odtud výlety do Itálie a Francie. Od roku 1910 byli manželé Halbaerthovi vedeni v Soupisu pražských obyvatel, spolu s dětmi z prvního manželství Gabriel...

Filip Drlík (40)

Narozen 1. 7. 1986 v Brně. Hudebník, překladatel z angličtiny, autor povídek.

F. V Krejčí (36)

František Václav Krejčí byl český spisovatel, novinář, kritik a překladatel, politik, meziválečný poslanec a senátor za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Už koncem 19. století se angažoval v sociálně demokratickém hnutí, kam přešel jako původně studentský aktivista blízký proudu takzvaných realistů, který měl zpočátku blízko ke Straně pokrokových socialistů. V roce 1896 se podílel na vzniku Dělnické akademie, jejíž zřízení inspiroval Tomáš Garrigue Masaryk. V letech 1897–1933 vedl kulturní rubriku deníku Právo lidu, která díky němu dosáhla vysoké úrovně. V letech 1918–1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Později přešel do horní komory parlamentu. V parlamentních volbách v roce 1929 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. V senátu setrval do roku 1935.

Elizabeth Lowell (40)

Ann Maxwell je americká spisovatelka píšící pod pseudonym. Narodila se v r.1944 ve Wisconsinu, o 22 let později získala na Kalifornské univerzitě bakalářský titul v oboru anglická literatura. Krátce nato se vdala za novináře Evana Maxwella. O této ženě se rozhodně nedá říct, že jí chybí píle. Má na svém kontě přes 60 románů a povídek, ať už z oblasti romance , tak z oblasti záhad, detektivní příběhy, science-fiction a historické fikce, případně milostné příběhy vydávané v edici Silhouette. Dost svých děl psala společně s manželem pod jménem A.E. Maxwell. Spolu také vydali jednu knihu populárně naučnou.

Elinor Glyn (38)

Anglická scenáristka a spisovatelka ženských romantických příběhů.

August Strindberg (37)

Johan August Strindberg byl švédský spisovatel, umělec a novinář. Dnes je považován za nejvýznamnějšího moderního švédského spisovatele, ve své době však nebyl příliš doceněn. Přestože se v některých zemích těšil jisté přízni již koncem 19. století , skutečně doceněným se stal až po druhé světové válce, především díky svým dramatům. Strindbergově próze i poezii mimo Švédsko tolik pozornosti věnováno nebylo, avšak nové impulzy vnesl bezpochyby do všech literárních žánrů. Přestože za jeho života Švédsko nemělo spisovatele většího formátu, nikdy nezískal Nobelovu cenu. Dodnes ovšem představuje jednu z nejkontroverznějších ikon švédské literární historie. Ve veřejném i soukromém životě byl v mnoha ohledech jen obtížně snesitelná osobnost. Jako nemilosrdný kritik soudobé švédské společnosti nikoho nešetřil. Byl psychicky labilní, v několika životních obdobích trpěl paranoiou a silnou úzkostí. Lze nicméně říci, že právě některé chorobné rysy Strindbergovy osobnosti způsobily, že jeho dílo bylo ve své době tak novátorské, především po stránce ztvárnění lidské psychiky. V autorově tvorbě hraje klíčovou roli autopsie – puzení vypsat se ze všech osobních problémů. Mnoho jeho děl má ráz hluboce intimní, krutě otevřené výpovědi, ať už jde o sexuální problémy, či třeba nenávist k partnerce. Mimo to, že psal ve všech literárních žánrech, usiloval Strindberg o úspěch i v jiných oblastech umění a také na poli humanitních i nehumanitních věd. Zajímal se o alchymii, okultismus, buddhismus a mnohé další oblasti lidského poznání, z nichž čerpal nové podněty. Byl univerzální osobností, jež do sebe chtěla vstřebat vše a snažila se také na vše reagovat. August Strindberg se narodil 22. ledna 1849 ve Stockholmu. Otec Carl Oscar Strindberg byl komisionářem, matka Ulrika Eleonora Norlingová pracovala jako pokojská. Tato skutečnost v synovi vyvolávala po celý život pocity méněcennosti, které po...

Arnaldur Indriðason (25)

Arnaldur Indriðason je islandský spisovatel detektivek. V roce 1996 absolvoval studium historie na Islandské univerzitě. Později pracoval jako novinář a filmový kritik u největších islandských novin Morgunblaðið. Ve většině jeho knih je hlavní postavou komisař Erlendur Sveinsson a jeho kolegové Sigurður Óli, Elínborg a jeho dávný mentor Marion Briem z kriminální policie v Reykjavíku. Je to rozvedený padesátník, kterého chodí čas od času navštěvovat jeho již dospělé děti. Dcera Eva Lind, která skončila na drogách a Sindri Snær, který už má za sebou několik odvykacích kůr. Vztahy mezi nimi jsou značně komplikované. Knihy Oběť, Propast a Chlad probíhají ve stejném časovém rozmezí a mají vždy jiného hlavního hrdinu, u Oběti je to Elínborg, u Propasti Sigurður Óli a u Chladu Erlendur. Knihy napsané po roce 2010 se vracejí do starší minulosti, před první knihu série , hlavním hrdinou knih Duel a Kamp Knox je Erlendurův mentor Marion Briem a Reykjavícké noci popisují začátek policejní kariéry Erlendura u dopravní policie, kdy ve svém volném času vyřeší starší případ dvojnásobné vraždy a je mu nabídnuto místo u kriminálky. Obvykle jsou vyšetřovány případy, kde jejich původ leží daleko v minulosti a svědků už není mnoho. Kniha Severní blata byla v roce 2006 zfilmována a film získal hlavní cenu Křišťálový glóbus na 42. Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary.

Antoine François Prévost (26)

Antoine François Prévost se narodil 1. dubna 1697 v Hesdin, známý jako Abbé Prévost, francouzský spisovatel a romanopisec. Studoval u jezuitů, kde působil jako novic. Roku 1717 vstoupil do armády. Pak několikrát vystřídal službu v armádě a v klášteře, nakonec složil roku 1721 řeholní slib v Řádu svatého Benedikta. Poté vyučoval a pracoval v Saint-Germain. Roku 1727 nuceně odešel do Anglie a o dva roky později odešel do Nizozemí. Zde byl obviněn z podvodů, proto odjel do Anglie. Roku 1733 se mu díky podpoře prince Contiho podařilo vrátit do Francie, kde se nakonec smířil i s církví. Roku 1741 je opět nucen opustit Francii, ale již o rok později je mu umožněn návrat. Roku 1754 získal převorství. Kromě vlastní tvorby přeložil do francouzštiny řadu známých děl především z angličtiny. V letech 1733 – 1740 vydával a z velké části i psal literární noviny Pour et Contre, kde se specializoval na anglickou kulturu. Ke konci života si koupil domek v Courteil, kde 23. listopadu 1763 po záchvatu mozkové mrtvice také zemřel. Dílo: * Memoires et aventures d'un homme de qualité qui s'est retiré du monde, autobiografický román, jehož první díl vyšel v roce 1728 * Manon Lescaut , román tento román vyšel v Haagu jako 7. díl Memoires et aventures d'un homme de qualité qui s'est retiré du monde. Jedná se o jeho nejznámější a prakticky jediné doposud živé dílo. * Le doyen de Killérine šestidílný román * Mémoire d'un honnęte homme , román

Annette Broadrick (34)

Americká spisovatelka, autorka romancí, milostných románů.

Anna Seghers (33)

Anna Seghersová, vlastním jménem Netty Radványi, rozená Reiling, byla německá socialistická spisovatelka a esejistka. Narodila se v roce 1900 v německé Mohuči v rodině židovského obchodníka se starožitnostmi a znalce umění Isidora Reilinga a Hedwigy Reilingové . Vystudovala historii, dějiny umění a sinologii v Kolíně nad Rýnem a Heidelbergu; v roce 1924 získala doktorát za dizertaci o Rembrandtovi. V roce 1925 se provdala za maďarského sociologa Lászla Radványiho, se kterým měla dvě děti – syn Peter se narodil v roce 1926 a dcera Ruth v roce 1928 – a se kterým se rok nato přestěhovala do Berlína. V roce 1927 uveřejnila svou první povídku Grubetsch pod pseudonymem Seghers – ten byl odvozen od jména jejího oblíbeného nizozemského malíře Hercula Segerse. V roce 1928 vstoupila do Komunistické strany Německa a o rok později do Svazu proletářsko-revolučních spisovatelů Německa. V roce 1933 byla po nástupu nacismu k moci zadržena gestapem, ale podařilo se jí přes Švýcarsko utéct do Paříže. V nacistickém Německu byly její knihy posléze zakázány a páleny. V Paříži spolupracovala při vydávání časopisu Neue Deutsche Blätter, po dobytí Francie byl její muž zatčen a internován v táboře La Vernet v jižní Francii. Seghersová se přestěhovala do Marseille, kde bojovala o jeho propuštění a hledala cestu k emigraci. V březnu roku 1941 se jí s celou rodinou podařilo přes Martinik a New York emigrovat do Mexika, usazuje se v Mexico City a v roce 1942 zde píše svůj nejslavnější román Sedmý kříž, který byl v roce 1944 Fredem Zinnemannem zfilmován. V roce 1947 se vrací zpět do Německa. Usazuje se v Západním Berlíně, je členkou Jednotné socialistické strany Německa. V roce 1950 se přestěhovala do Východního Berlína, účastní se 1. světového mírového kongresu a spoluzakládá Německou akademii umění. Od roku 1952 byla předsedkyní Svazu spisovatelů Východního Německa, kterou zůstala až do roku 1978, poté zůstala jeho ...

Alphonse Daudet (42)

Alphonse Daudet byl francouzský spisovatel, čelný představitel naturalismu a autor divadelních her. Narodil se v Nîmes v rodině obchodníka s hedvábím. Po nepokojích roku 1848 přestal obchod jeho otce prosperovat a roku 1849 se rodina přestěhovala do Lyonu. Již v průběhu studia na gymnáziu projevoval Alphonse Daudet intenzivní zájem o literaturu – svůj první román napsal v roce 1855. Po maturitě roku 1856 byl nucen z důvodu nedostatku finančních prostředků pro další studium nastoupit jako pomocný učitel v Alès. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu pro nešťastnou lásku jej rodiče poslali za starším bratrem Ernestem do Paříže kde Alphonse Daudet ihned nastoupil dráhu spisovatele. Kromě svého pařížského bytu pobýval často i v blízkém Champrosay kde brzy zakoupil dům. Od roku 1860 pracoval také jako sekretář knížete z Morny, a to až do jeho smrti v r. 1865; poté se už věnoval výlučně tvůrčí činnosti. 23. ledna 1867 se oženil s Julií Allard, s níž pak prožil mnoho let šťastného manželství a rostoucí literární slávy. Od roku 1880 trpěl Daudet postupně čím dál více neznámou a nevyléčitelnou nemocí míchy. Přes opakované ozdravné pobyty v Alpách se jeho zdravotní stav dále zhoršoval a během 90. let 19. století jeho literární aktivita postupně slábla. Zemřel náhle na zástavu srdce 16. prosince 1897.

Zdenka Wattersonová (22)

Narozena 17.2.1890 v Třeboni, zemřela 19.12.1980 v Praze. Redaktorka, autorka cestopisu o USA, překladatelka z angličtiny, autorka příručky anglické gramatiky.

Zdeněk Kriebel (31)

Zdeněk Kriebel byl český básník a redaktor, autor občanské a milostné lyriky a veršů a próz pro děti a mládež. Pocházel z právnické rodiny. Po maturitě roku 1930 začal studovat na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a studium ukončil roku 1938 získáním titulu doktora práv. V letech 1935–1939 pracoval jako advokátní koncipient v Brně a 1939–1940 v Praze. Pak zde do roku 1956 působil jako právník a obhájce. Od roku 1956 byl redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Roku 1961 se vrátil do Brna a až do odchodu do důchodu v roce 1972 pracoval v literárním oddělení brněnského Československého rozhlasu. Jeho manželkou byla v letech 1936–1956 a znovu v letech 1986–1989 operní pěvkyně Marie Podvalová. Počátek jeho tvorby byl ovlivněn příslušností k brněnskému okruhu levicově orientovaných autorů, soustředěných kolem Bedřicha Václavka. Proto je jeho první vydaná básnická sbírka Hořící keř napsána v duchu proletářské poezie. Druhá sbírka Polytonfox vychází z poetismu. Tématem dalších básníkových předválečných sbírek je úzkostné prožívání života a smrti a osobitá milostná a přírodní lyrika . V poválečných sbírkách se projevilo autorovo zaujetí pro ideál sociálně spravedlivé společnosti a pro intimní lyriku . Od poloviny padesátých let se autor zabýval také literaturou pro děti a mládež, za kterou byl roku 1960 zapsán na Čestnou listinu Hanse Christiana Andersena Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu . Koncem padesátých let byly časopisecky zveřejňovány jeho verše občanské poezie s názvem Listy z Prahy, které pak autor až do konce života průběžně doplňoval, třebaže věděl, že jsou pro nekonformní postoj knižně nepublikovatelné.

William Styron (26)

William Clark Styron, Jr. byl americký prozaik, představitel tzv. jižanské prózy. Proslul především románem Sophiina volba. Ve druhé světové válce vstoupil do americké armády, kde se zúčastnil bojů v Tichomoří. Po válce vystudoval Dukeovu universitu. Poté krátce působil jako redaktor v několika nakladatelstvích. Tato činnost ho neuspokojovala, proto se začal věnovat vlastní tvorbě. Za svou knihu Doznání Nata Turnera obdržel v roce 1968 Pulitzerovu cenu. Narodil se roku 1925 v Newport News ve Virginii jako syn námořního inženýra, svérázného zásadového Jižana, v podmanivé atmosféře kouzelného Jihu, v němž však mladý Styron vycítil i ovzduší, jež ironicky označuje jako arktický kraj "Byrdland", "absolutní srdce zmrtvělé kultury", světa, kde duch ante bellum, to je doby před vítězstvím Unie nad Konfederací, byl stále ještě realitou. V roce 1944 vstoupil na presbyteriánskou Davidson College a odtud o rok později na Dukeovu univerzitu v Severní Karolíně; tam vzhledem k válečnému stavu zároveň prodělával výcvik u jednotky námořní pěchoty. I když byl vyslán do války, přímé akce se díky svému mladistvému věku nezúčastnil. Po válce se na Dukeovu univerzitu vrátil a absolvoval v roce 1947. V roce 1947 odjel do New Yorku, kde pracoval po tři roky na své prvotině Ulehni v temnotách. Navštěvoval tu také seminář tvůrčího psaní a tedy vznikly jeho první pokusy o povídkovou tvorbu. Budoucí velká témata signalizují krátké prózy Dlouhá temná cesta a Chvíle v Terstu. Po vypuknutí korejské války byl v roce 1950 povolán k námořní pěchotě. Rukopis románu Ulehni v temnotách měl už dokončený, a tak ho mohl ponechat u nakladatele. Úspěch tohoto díla mu umožnil, aby se po relativně krátkém redaktorském působení v nakladatelství McGraw-Hill a v redakci slavné The Paris Review věnoval cele a výhradně dráze spisovatelské. Poválečný pobyt v armádě Styrona vyprovokoval k napsání jednoho z n...

Vladimir Vladimirovič Majakovskij (41)

Vladimir Vladimirovič Majakovskij byl ruský prozaik, básník a dramatik. Stal se zakladatelem ruského futurismu, který ovlivnil celou sovětskou literaturu. Psal také filmové scénáře a dětskou literaturu. Narodil se v Bagdati v Gruzii v rodině polesného rusko-kozáckého původu. Jeho matka byla ukrajinského původu. Přestože vyrůstal v gruzínsky mluvícím prostředí, jeho rodným jazykem byla ruština. Politicky se angažoval již od roku 1908, kdy četl marxistickou literaturu . Od roku 1911 studoval na moskevském učilišti malířství, architekturu a sochařství. Roku 1914 byl vyloučen. Poprvé publikoval v roce 1912 ve futuristickém almanachu Políček obecnému vkusu , jeho první větší báseň Oblak v kalhotách pochází z roku 1915. V letech 1915–1917 pracoval jako kreslič v Petrohradu. Po vypuknutí VŘSR se přihlásil ke komunismu a psal především propagační poezii. V občanské válce pracoval ve státní zpravodajské agentuře ROSTA . Roku 1923 založil časopis LEF, který také později řídil. Ve dvacátých letech jako přední sovětský básník mohl cestovat, navštívil Lotyšsko, Velkou Británii, Německo, Spojené státy, Kubu, Československo, psal tendenční a milostnou poezii a satiry, zaměřené proti šosáctví a byrokracii. V roce 1930 spáchal sebevraždu. Jeho rané dílo spadá do futurismu, jeho pozdější dílo je silně ovlivněné marxismem, socialistickou ideologií a socialistickým realismem, také se snažil oba postupy spojit v takzvaný комфут, tj. komunistický futurismus. Byl nejvýznamnějším oficiálním spisovatelem v tehdejším SSSR. Většina jeho básní je proto silně tendenční, což jim může v očích některých čtenářů ubírat na literární hodnotě. Majakovskij zpravidla používal bohatě rýmovaný tónický verš většinou o třech iktech, typický pro ruskou lidovou poezii, v umělecké tvorbě ale neob...

Vladimír Nárožník (25)

Vyrostl v Praze-Dejvicích, kde také navštěvoval ZŠ . Po maturitě na Střední průmyslové škole stavební nastoupil do podniku Stavby silnic a železnic, v listopadu téhož roku do projektové kanceláře Agroprojektu. V roce 1959 se zapsal na Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze, po pěti semestrech však začal pracovat jako stavební dělník v Peci pod Sněžkou. V letech 1963–1965 absolvoval dvouletou vojenskou službu v Praze-Ruzyni. Poté byl zaměstnán jako stavební technik u Generálního investora výstavby hlavního města Prahy, rok pracoval v dokumentačním oddělení Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Od roku 1969 působil v nakladatelství Odeon, nejprve jako pracovník propagačního oddělení a redaktor dvouměsíčníku Novinky Odeonu, od roku 1976 jako výtvarný redaktor, roku 1982 se stává vedoucím redaktorem výtvarné redakce Odeonu. Od ledna 1995 byl ve svobodném povolání, spoluprecoval s řadou předních českých nakladatelství, galerií a jiných kulturních institucí. Těžištěm Nárožníkovy umělecké tvorby je knižní grafika, své výtvarné práce z tohoto oboru vystavoval v roce 1989 v Malé galerii Československého spisovatele na Národní třídě a na mnoha skupinových výstavách, ilustrace uveřejnil mj. v časopise Světová literatura. Publikoval v Plameni, Sešitech pro mladou literaturu a ojediněle na začátku 80. let ve Svědectví . Nárožníkova sbírka Slova, carte blanche představuje typ expresivní a vizuální poezie, směřující k maximální hutnosti a k filozofickému pojetí básnické výpovědi. Její osou je neoklasicistický důraz na nepomíjivou krásu uměleckého prožitku a jeho subjektivního zrcadlení. Romantický vztah k umění a dějinám básník vtěluje do vyhraněně patetické dikce svých veršů. Po vydání prvotiny Nárožník své další texty, soustředěné v drobných rukopisných sbírkách, již nepublikoval a zaměřil se především na gestické kresby a typografickou tvorbu. Pozdější autorovu básnickou tvorbu (cykly Defenestrace psa a Anglické hodiny, skladba...

Václav Tille (26)

Václav Tille byl knihovník, učitel, divadelní a literární kritik a český spisovatel. Používal také pseudonym Václav Říha. Narodil se v rodině profesora reálného gymnázia v Táboře, Antonína Tilleho, a jeho ženy Marie, rozené Eisensteinové. Babička z otcovy strany pocházela z rodu Nádherných z Borutína. Václav Tille absolvoval gymnázium, pak filosofickou fakultu Karlovy university v Praze a další v Innsbrucku, studia zakončil doktorátem. Později vykonával práci v pražské univerzitní a olomoucké studijní knihovně. V té době působil také jako revizor sbírek knihovny Národního muzea . Následoval pobyt na univerzitě v Paříži. V roce 1903 habilitoval a v letech 1921–1937 byl řádným profesorem srovnávacích dějin na Karlově universitě. Stal se členem Rotary klubu, Evropského literárního klubu, Československé Intelektuální Unie, v roce 1925 je spoluzakladatelem PEN klubu. V roce 1925 se stal členem Mezinárodní akademické unie. Uveřejnil řadu divadelních a literárních kritik v Národních listech , Venkově, Prager Presse a dalších novinách i časopisech. Vytvořil velmi mnoho srovnávacích studií u umění scénickém, mimickém, kriticky rozebíral tvorbu povídkovou, pohádkovou a zabýval se i dalšími obory české i cizí literatury a knihovnictví. Při psaní pohádek použil pseudonym V. Říha, odborné články podepisoval často různými zkratkami a značkami. Dr. Václav Tille redigoval od roku 1902 knižnici pro mládež Žeň z literatur. a mnoho dalších a mnoho dalších, všechny pod pseudonymem V. Říha.

Theodore Dreiser (30)

Theodore Dreiser byl americký prozaik a novinář. Představitel naturalismu. Byl ovlivněn svými novinářskými počátky a studiem sociologie. Pro jeho díla je typická kritika americké společnosti a lidí toužící po kariéře a penězích. Jeho kritika je založena na tvrzení, že peníze a kariéra vedou ke ztrátě lidskosti a citů. Zároveň o něm lze říct, že ho „lepší“ vrstvy fascinovaly. Ve svých dílech se pokoušel najít moderního amerického hrdinu. Člen komunistické strany se zájmem o sociální politiku.

Steve R Pieczenik (29)

Americký psychiatr, odborník v oblasti zahraniční politiky, mezinárodního krizového managementu, vyjednávání a psychologické války, vydavatel a autor psycho-politických thrillerů.

Robert Čapek (31)

Robert Čapek se dlouhodobě se věnuje otázkám vzdělávání, zejména třídnímu a školnímu klimatu, ale i didaktice, kázni ve třídě, otázkám spolupráce s rodiči a dalším tématům. Kromě učitelské činnosti pracuje i jako lektor dalšího vzdělávání učitelů. Je autorem publikací v oblasti pedagogiky a pedagogické psychologie. Jeho první pedagogická profese se datuje od roku 1992, kdy pracoval jako učitel ve Zvláštní internátní škole v Chudeřicích. Později nastoupil jako vychovatel v Domově mládeže při SOU Hudební nástroje HK a později na SOU Březhrad. Následně pracoval jako učitel na ZŠ B. Němcové v Jaroměři a pak i na katedře pedagogiky a psychologie Pedagogická fakulty Univerzity Hradec Králové jako odborný asistent, kde vyučoval např. didaktiku, dramatickou výchovu nebo teorii výchovy. Postupně přijal i úvazky jako učitel na ZŠ v Hořicích, později i na SOU obchodní a na Hotelové škole v Třebechovicích. Od Pak přešel na Fakultu informatiky a managementu UHK, kde pracoval na katedře managementu jako vyučující psychologických předmětů a sociologie. Jeho 24-letá učitelská historie obsahuje všechny typy škol – zvláštní, základní, střední i vysokou. Za zmínku snad také stojí působení externího lektora pro Business Institut a Cambridge Business School v Praze. Po této učitelské éře pracoval jako školní psycholog na různých ZŠ, SŠ a VOŠ, někde též jako didaktický mentor: učil ve třídách ukázkové hodiny a pracoval s pedagogy na zkvalitnění jejich výuky. Jako řešitel úspěšně realizoval několik grantů MŠMT, FRVŠ i jiných. Na pozici lektora, vedoucího lektora nebo vedoucího projektu se podílel na řešení evropských grantů OPRLZ a OPVK. Důležitou součástí jeho činnosti je postgraduální vzdělávání, zejména pedagogických pracovníků. Od roku 2000 lektoruje semináře pro sborovny základních a středních škol a vzdělávací instituce. Zabývá se pedagogicko-psychologickými tématy, jako jsou Líný učitel, Alternativní výukové metody, Třídní klima, Hodnocení a sebehodnocení žáků, Odměny a tresty v...

Richard Wagner (36)

Wilhelm Richard Wagner byl německý hudební skladatel, dramatik, básník, spisovatel, divadelní režisér a dirigent, výrazný představitel hudebního romantismu. Mezi jeho nejznámější díla patří opery Rienzi, Bludný Holanďan, Tannhäuser, Lohengrin, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, operní tetralogie Prsten Nibelungův a jeho poslední opera Parsifal. Mnoho let žil mimo Německo – především v Rize , Francii, Rakousku a Itálii. Nejdelší období však strávil ve Švýcarsku, kde se usadil poté, když po nezdařené revoluci v roce 1848 musel uprchnout z Německa. Několikrát navštívil i Čechy – především Prahu, kde uvedl některá svá díla. Měsíc strávil i v Teplicích; výlet na hrad Střekov jej inspiroval ke složení opery Tannhäuser. V Bayreuthu mu bylo v roce 1873 umožněno s pomocí bavorského krále Ludvíka II. postavit pro inscenace svých oper divadlo s tehdy vynikající akustikou a založit zde tradici Hudebních slavností v Bayreuthu , které si svoji světovou proslulost udržují až dodnes. Pro skladatelovy protižidovské názory bylo jeho dílo již za Německého císařství jednostranně posuzováno a zejména v období nacismu přímo zneužito. Wagner bývá spojován s Adolfem Hitlerem z toho důvodu, že Wagnerova snacha Winifred Marjorie Wagner  byla dlouholetou Hitlerovou osobní přítelkyní. Narodil se 22. května 1813 v Lipsku jako osmé dítě policejního úředníka Carla Friedricha Wagnera a dcery pekaře Johanny Rosine Wagnerové, roz. Pätzové . Šest měsíců po jeho narození, 23. listopadu 1813, zemřel jeho otec na tyfus. V srpnu 1814 se jeho matka znovu provdala za herce a básníka Ludwiga Geyera , který se ujal celé rodiny a kterého si Wagner sám velice vážil. Johanna Rosine Wagnerová měla s Geyerem ještě dceru Cäcilii . Objevily se také spekulace, že by Geyer mohl být dokonce jeho biologickým otcem, nebyly a...

Petr Pithart (29)

Petr Pithart je český politik, historik a spisovatel, člen Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová|Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové, bývalý člen KSČ, bývalý předseda české vlády v rámci federace, bývalý předseda a dlouholetý místopředseda Senátu Parlamentu České republiky. Po sametové revoluci krátce i poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, počátkem 90. let politik Občanského hnutí. Bývá označován za jednoho z "otců zakladatelů" české politiky a ústavnosti. Roku 1963 se oženil se spisovatelkou Drahomírou, roz. Hromádkovou. Jeho otcem byl náměstek ministra průmyslu, velvyslanec v Jugoslávii a později ve Francii Vilém Pithart, předválečný člen KSČ vězněný za války nacisty, který byl po roce 1970 perzekvován, mj. za protest proti okupaci Československa u prezidenta de Gaulla. Petr Pithart v roce 1960 vstoupil do Komunistické strany Československa, své členství ukončil dle svých slov v říjnu 1968. Byl jedním ze signatářů Charty 77 a angažoval se i v oblasti samizdatové literatury. Spolu s Milanem Otáhalem a Petrem Příhodou napsal pod pseudonymem PODIVEN knihu Češi v dějinách nové doby v níž její autoři zpochybňovali některé mýty českých moderních dějin, například okolo českého národního obrození, vzniku moderního českého národa či poválečného vysídlení Němců z Československa. Část historiků, například historička Věra Olivová, ovšem knihu hodnotí kriticky coby nahlížení na dějiny prizmatem univerzalistického katolicismu, zpochybňujícího samotný vznik československého státu a jeho představitele Masaryka a Beneše. Některá svá samizdatová díla napsal pod pseudonymem J. Sládeček. V roce 1989 a později se Petr Pithart angažoval v Občanském fóru. K roku 1990 je uváděn profesně jako člen Koordinačního centra OF. 30. ledna 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do české části Sněmovny národů (volební obvod č. 2 – Praha...

Otakar Kunstovný (26)

Narozen 13.7.1884 v Jindřichově Hradci, zemřel 9.5.1945 v Praze. PhDr., středoškolský profesor, společenskovědní, filosofické a jazykovědné práce, překladatel z francouzštiny, němčiny a italštiny.

Miroslav Novák (17)

Prof. Dr. Miroslav Novák se stal v roce 2004 prvním profesorem politologie na Univerzitě Karlově. V roce 2006 byl jmenován rektorem vysoké školy CEVRO Institut v Praze. Specializuje se na komparativní politickou sociologii, zejména na stranické systémy a typy demokracie. Publikoval odborné knihy ve francouzštině i v češtině. Současně s touto jeho monografií vydává nakladatelství Dokořán sborník pod jeho vedením a za spolupráce PhDr. M. Brunclíka o roli prezidenta v parlamentních a poloprezidentských systémech.

Lukáš Fibrich (40)

Lukáš Fibrich je kmenový výtvarník časopisu ABC. Vystudoval obor kreslené animace na pražské FAMU a filmovou a televizní grafiku na VŠUP. S časopisem ABC spolupracuje pravidelně od roku 1990, publikoval zde přes 4000 kreseb. Je autorem pěti krátkých kreslených filmů, ilustroval deset jazykových učebnic. Věnuje se též reklamní ilustraci.

Luigi Pirandello (33)

Luigi Pirandello byl italský dramatik, prozaik a básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1934. Luigi Pirandello se narodil roku 1867 v usedlosti Chaos poblíž města Agrigento na Sicílii v zámožné, patriotické rodině vlastníků sirných dolů. Do základní školy nechodil, měl domácího učitele. Poté ho otec zapsal na technický institut, ale Pirandello po dvou letech přestoupil na klasické gymnázium. Po jeho ukončení se zapsal současně na filozofickou i právnickou fakultu v Palermu. Roku 1887 se přestěhoval do Říma ke strýci z matčiny strany a pokračoval již pouze ve studiu na fakultě filozofické. Kvůli neshodě s profesorem latiny musel školu opustit a dokončit univerzitní vzdělání v německém Bonnu, kde promoval roku 1891. Roku 1893 se vrátil do Říma, kde se po svatbě s dcerou otcova společníka roku 1894 natrvalo usadil. Svou literární činnost zahájil Pirandello roku 1889 sbírkou básní Hravá bolest inspirovaných poezií Giosua Carducciho. V Bonnu vznikly básnické sbírky Gaiin svátek a Rýnské elegie napsané po vzoru Johanna Wolfganga Goetheho. V Římě navázal kontakty s literárními kruhy, především s krajanem Luigim Capuanou, který ho nasměroval od poezie k próze. Roku 1893 napsal svůj první román Marta Ajala , který byl silně ovlivněn poetikou verismu, a roku 1894 svou první povídkovou sbírku Lásky bez lásky. Roku 1897 přijal Pirandello místo na katedře stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Roku 1902 vydal svůj druhý román Pořadí vykazující již rysy jeho poetiky humoru, kterou Pirandello naplno rozvinul roku 1904 ve svém nejznámějším románu Nebožtík Mattia Pascal a jejíž principy důkladně vysvětlil roku 1908 ve svých literárněvědných esejích Umění a věda a O humoru. Podle Pirandellova názoru je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem a podstatou . Stržení „masky“ může zpočátku vyvolat smích, další analýza však vede k tragickému poznání podstaty...

Jozef Kot (44)

Jako překladatel používal pseudonym Jakub Bond Narodil sa 1. septembra 1936 v Bratislave v rodine filmoveho technika. Ludovu skolu i gymnazium vychodil v Bratislave , na Filozofickej fakulte UK v Bratislave absolvoval studium anglictiny a slovenciny . Uz ako vysokoskolak bol redaktorom casopisu Mlada tvorba , neskor bol redaktorom Slovenskych pohladov , kde sa neskor stal i zastupujucim sefredaktorom. Zastupcom sefredaktora bol v rokoch 1966-1968 v Revue svetovej literatury, neskor sefredaktorom vydavatelstva Tatran v rokoch 1968-1971. Od roku 1971 az do prevratu roku 1989 pracoval ako veduci pracovnik na ministerstve kultury. Roku 1990 bol pracovnikom Ustavu umeleckej kritiky a divadelnej dokumentacie. Od roku 1991 pracuje ako pedagog na Statnej jazykovej skole v Bratislave. Prvu poviedku uverejnil uz roku 1956 v Mladej tvorbe a knizne debutoval roku 1963 cyklom proz z vojenskeho prostredia Posledni. Od zaciatku sa usiloval o nekonvencny vyraz a styl, v debute prevlada atmosfera chvile, casty je humor a ironia s prechodom do satiry. Experimentom bola druha knizka proz Nanebevstupenie stredneho utocnika , ktorou kritizoval psychicke a spolocenske mechanizmy deformujuce cloveka a spolocnost. V racionalnej analyze sa nevyhyba humoru, satirickemu ci sarkastickemu zveliceniu, ktore vo vyslednom tvare prechadza do grotesky s prvkami fantastiky a absurdity. Tieto prvky obsahuje aj zbierka poviedok Vitanie jari . Rozvinul v nej pribehy do poloh nezvycajnosti s prekvapujucimi pointami. Od prvej polovice 70. rokov Kot opusta predchadzajucu, v mnohom inovacnu poetiku a priklana sa k dobovej spolocensky angazovanej literature. V novele Horucka , zasadenej do prostredia malej tlaciarne, sa pokusal odkryt korene tzv. krizy z konca 60. rokov. Podobny charakter ma i novela Narodeniny , v ktorej veduci pracovnik bilancuje vysledky svojho zivota a prace. V novele Kolkaren zasa kontrolor zisti nezrovnalosti...

Josef Petráň (35)

Josef Petráň byl český vysokoškolský učitel a historik, zaměřující se na 16.–18. století. Po absolvování Reálného gymnázia v Benešově vystudoval Filozofickou fakultu UK . V roce 1965 se zde habilitoval a byl jmenován docentem, profesorem se však mohl stát až v roce 1990. Působil na katedře československých dějin a vedle toho též v Ústavu dějin a Archivu Univerzity Karlovy, jejž v letech 1994–2005 vedl. V letech 1990–1994 byl prorektorem na Univerzitě Karlově a byl členem několika redakčních rad. Zaměřoval se především na české dějiny pozdního středověku a raného novověku a na dějiny Univerzity Karlovy. Významný byl jeho přínos regionálním dějinám, praktikovaný na případu rodného Podblanicka a chápaný coby nosná platforma pro národní dějiny viděné "zdola". S tím byl těsně spjat jeho zájem o dějiny zemědělství, českého lidu a hmotné kultury. Oceňována je i jeho role pedagoga, jehož semináři prošla řada dnes významných představitelů české historické obce. Vedle odborných publikací se podílel na sepsání několika učebnic. Dne 28. října 2008 jej prezident České republiky Václav Klaus vyznamenal Medailí Za zásluhy.

Josef Holeček (42)

Josef Holeček byl český spisovatel s regionálním zaměřením na jižní Čechy, představitel realismu, ruralismu a tzv. venkovské prózy. Dále působil jako překladatel a novinář. Narodil se v selské rodině Vojtěcha Holečka a Kateřiny Blahové ze Žďáru. Měl sedm sourozenců, kromě pěti, kteří se nedožili jednoho roku; čtyři vlastní: Annu , Vácslava , Jana a Františka Xavera redaktora v Chicagu a další tři, z druhého manželství otce s Eleonorou Blahovou sestrou Kateřiny: Marii Vaněrovou , Eleonoru Vaněrovou a Kateřinu řádovou sestru a učitelku. Josef si 16. 11. 1889 vzal za manželku Zdenku Zemanovou . Měli spolu tři děti: Jarolíma legionářského spisovatele, PhDr. Dariu Podlipskou překladatelku a PhDr. Jelenu Dolanskou-Heidenreichovou zpěvačku a pedagožku. Studovat začal v Písku, kde se spřátelil s Františkem Heritesem, dále v Českých Budějovicích a potom, jak sám napsal ve vzpomínkách, ho srdce táhlo do Tábora – na reálné gymnázium. V Táboře na gymnáziu Holeček obdivoval ředitele Václava Křížka. Vzpomíná na něho: „Křížek, učený, osvícený a na slovo vzatý Čech a Slovan. Nekrčí se a neomlouvá za svůj slovanský původ a také jeho žáci jsou hrdí a sebevědomí Češi“ . Nejstarší táborský park dnes nese název Holečkovy sady. Od roku 1926 je v něm umístěn pomník Josefa Holečka. Přátelství navázané na táborském gymnáziu s Jihoslovany přivedlo Holečka k celoživotnímu zájmu o dějiny, literaturu a umění. Po studiích pracoval v Záhřebu jako vychovatel; od roku 1875 byl dopisovatelem Národních listů ve válce na Balkáně. Jeden čas sám vydával Slovanské listy. Pracoval v redakci Národních listů, překládal slovanský a finský folklor. Byl velkým zastáncem Slovanů, roku 1887 navštívil Rusko a v roce 1889 se dostal do Malé Asie a Cařihradu. Od roku 1895 až do své smrti žil na Smíchově (o...

Johanna Paungger (27)

Raoská autorka zabývající se astrologií a léčitelstvím.

Jitka Vrbová (26)

Jitka Vrbová je česká zpěvačka, která je známa především jako výrazná představitelka žánru trampské a country hudby, věnuje se ale i jazzu a swingu. Původním povoláním učitelka.

Jiří Dědeček (36)

Jiří Dědeček je český písničkář, básník, textař, překladatel, spisovatel a autor četných rozhlasových a televizních pořadů. V letech 1973–1985 tvořil a vystupoval ve dvojici s Janem Burianem. Od roku 1964 žije v Praze. Po maturitě roku 1971 a roce studia žurnalistiky přešel na obor knihovnictví a vědecké informace na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, který absolvoval v roce 1976; v letech 1983–1987 vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Jeho diplomová práce měla název Společenské funkce vědecko-fantastické literatury. Po roční vojenské službě pracoval v letech 1977–1983 v Pražské informační službě jako tlumočník z francouzštiny, od té doby je ve svobodném povolání. Roku 1984 se oženil s publicistkou a spisovatelkou Terezou Brdečkovou, s níž má dvě dcery: Viktorii a Antonii. V letech 1973 až 1985 vystupoval po celé republice jako člen divadla malých forem Burian a Dědeček. Od roku 2001 externě vyučuje tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Dne 25. dubna 2006 byl zvolen předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, druhé funkční mu začalo roku 2009. V 70. letech byl dorosteneckým mistrem ČSSR ve veslování na skifu. Jedná se o člena Čestné rady ekologického sdružení Děti Země a od roku 2005 členem jeho komise pro udělování anticeny Ropák roku; podporuje též Hnutí DUHA. V parlamentních volbách 2002 byl figuroval na 2. místě středočeské kandidátky Balbínovy poetické strany; před volbami rezignoval a veřejně podpořil Stranu zelených, ale zmocněnec BPS ho nevyškrtl z kandidátky „s tím, že je to stejně jedno“; následně tam získal nejvyšší počet preferenčních hlasů. Jako nestraník byl volebním lídrem Strany zelených v kraji Vysočina ve sněmovních volbách v červnu 2006 . V senátních volbách v říjnu 2006 Dědeček kandidoval za Stranu zelených ve volebním obvodu 23 – Praha 8. Mezi dvanácti kandidáty (spolu s obvodem 26 – Praha 2 a 3 ne...

Jaroslav Kučera (46)

Ing., fotograf a novinář, katalogy k výstavám, fotografické publikace, časopisecké fotografie. Narodil se 19. prosince 1946 ve vesnici Ředhošť v okrese Litoměřice. Od roku 1962 do roku 1966 studoval na Mělníku Střední průmyslovou školu stavební. V roce 1967 zahájil studium na stavební fakultě Českého vysokého učení technického v Praze, kde také bydlel ve strahovských kolejích. V tomtéž roce se aktivně zúčastnil protirežimních studentských demonstrací, které byly předzvěstí Pražského jara 1968. Na Strahovských kolejích se stal spoluzakladatelem Fotoklubu Strahov, z něhož vzešlo několik později známých fotografů . V roce 1969 byl při fotografování 1. výročí okupace Československa sovětskou armádou zatčen, surově zbit a několik týdnů vězněn ve věznici na Pankráci a poté souzen jako kontrarevoluční živel. V roce 1973 ukončil studium jako stavební inženýr, avšak ihned po státnicích se stal fotografem „na volné noze“. V období normalizace fotografoval pro některé časopisy a státní podniky. Po převratu v roce 1989 stál u zrodu fotografické skupiny Signum a v roce 1996 se stal členem agentury Bilderberg Hamburg. V roce 2006 založil vydavatelství JAKURA, kde vydává umělecké publikace.

Jaroslav Kosina (31)

Narozen 26.4.1862 v Hradci Králové, zemřel 16.2.1928 v Praze. PhDr., středoškolský profesor, literatura z oboru dějepisu a zeměpisu.

Jaroslav Čechura (32)

Jaroslav Čechura je český historik, specializující se na novověké sociální dějiny. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obory historie – politická ekonomie – dějiny umění. V letech 1977 až 1986 byl pracovníkem Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody v Praze; dalších 17 let vedl Archiv Národního muzea a 25 let redakci historické řady Časopisu Národního muzea. Učil na FF UK a spolupracoval též s Max-Planck-Institut für Geschichte v Göttingenu. Kromě toho vyučuje na KTF UK a Technické univerzitě v Liberci. Je členem několika redakčních či vědeckých rad. Od počátku se profiloval jako medievalista a zabýval se hospodářskými a sociálními dějinami Čech ve středoevropském kontextu. Později rozšířil svůj záběr o období raného novověku, jež nahlíží „zdola“, konkrétně pak prizmatem poddanských vztahů, každodennosti, rebelií, kriminality, sexuality, stavovské politiky či tradiční kultury venkova. Vzhledem k nebývalému rozsahu knižní tvorby, která cílí nejen na odborného, ale i laického konzumenta, tak Čechura náleží k nejvýznamnějším současným českým představitelům mikrohistorie. V rámci reorganizace bylo schváleno děkankou filosofické fakulty UK rozhodnutí ředitele Ústavu českých dějin Ivana Šedivého o zrušení profesorského místa se specializací na české dějiny raného novověku s účinností 1. července 2015. Zrušení místa, a tedy Čechurovo propuštění, vzbudilo jisté překvapení v rámci univerzity, ovšem upozornil na ně i Petr Zídek v Lidových novinách.

Jan Halada (26)

Jan Halada je český historik, novinář, redaktor a spisovatel, autor knih literatury faktu. V letech 1963–1968 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor filozofie–historie. Na téže fakultě získal v roce 1971 titul PhDr. Po studiu začal pracovat jako redaktor nakladatelství Mladá fronta. V roce 1975 se stal vedoucím redakce společenskovědní literatury a od roku 1981 pak zástupcem šéfredaktora nebeletristického úseku nakladatelství. Zde působil až do roku 1988, kdy se stal šéfredaktorem Lidového nakladatelství. Od roku 1990 působí na katedry žurnalistiky nově vzniklé Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Přednášel i na Filozofické fakultě UK, VŠE, ČVUT, Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové, Vyšší odborné škole publicistiky v Praze, aj. V roce 1990 získal na FF UK vědeckou hodnost kandidáta věd . V roce 1996 byl jmenován docentem. Je autorem či spoluautorem asi čtyřiceti knih, mnoha článků a statí v četných periodikách. Je předsedou literární soutěže Cena Miroslava Ivanova za literaturu faktu. V roce 2012 obdržel Cenu M. Ivanova za celoživotní dílo a v roce 2013 obdržel slovenskou Cenu V. Zamarovského za literaturu faktu.

Géza Včelička (36)

Géza Včelička, vlastním jménem Antonín Eduard Včelička , byl český levicový novinář, reportér, spisovatel , cestovatel, trampský organizátor a malíř. Géza Včelička byl druhým synem sklepníka Eduarda Včeličky a švadleny Marie, rozené Plassové . Svatba rodičů se konala v roce 1900, až po narození staršího bratra Ladislava . Ten se v roce 1919 utopil. Rodina se často stěhovala, trvale se zabydlel až v nábřežní chudinské čtvrti Na Františku, v blízkosti pražského Anežského kláštera. Místo se opakovaně objevovalo v jeho tvorbě. Na přání otce se vyučil číšníkem a pracoval v různých kavárnách. Po absolvování jednoroční obchodní školy pracoval 6 let jako praktikant a skladník v továrně na kovové zboží. V roce 1926 onemocněl plicní chorobou a po léčbě v sanatoriu se dále živil jen příležitostnou prací a jako redaktor. Géza Včelička se aktivně zapsal do historie předválečného trampského hnutí, kde patřil k levicovému křídlu. Zájem o jeho názory vzrostl až v době platnosti tzv. Kubátova zákona . Stejně jako trampové soustředění kolem Boba Hurikána i trampové levicového křídla Gézy Včeličky organizovali nezávisle protesty proti této vyhlášce. Mnohem více trampských osad tehdy vyjadřovalo podporu Včeličkovu křídlu. Přestože po roce 1948 začal být tramping pronásledován, Géza Včelička se nikdy nezřekl své trampské minulosti a nadále se k trampingu hlásil a tehdejší pronásledování trampingu těžce nesl. V roce 1964 svolal tiskovou konferenci, kde opět zdůraznil svou příslušnost k hodnotám trampingu, obhajoval tramping a vyzval zástupce tisku o prostor pro tramping. Je velmi pravděpodobné, že přispěl k tolerantnějšímu přístupu státních složek k trampingu. V letech 1928 cestoval do Bulharska a ...

Galina Miklínová (35)

Galina Miklínová je česká režisérka, výtvarnice animovaných filmů a ilustrátorka. V letech 1984–1988 vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor užitá grafika, a v letech 1991–1997 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ateliér filmové a televizní grafiky u prof. Miroslava Jágra a prof. Jiřího Barty. V roce 1995 studovala animovaný film na Humberside University ve Velké Británii. Zabývá se jak filmovou tvorbou, tak knižními ilustracemi. identová znělka ČT2, Radio City, Cinemart

František Emmert (31)

František Emmert je spisovatel a autor literatury faktu o moderních dějinách. František Emmert se narodil v roce 1974 v Brně v rodině hudebního skladatele a profesora JAMU Františka Gregora Emmerta. Rodina otce pochází z města Weiden v Bavorsku, rodina matky z Teplic v Čechách. Předkové z otcovy strany pracovali po generace jako skláři na německé straně Šumavy. Matka pochází z rodiny živnostníků původem z Prahy, kteří před rokem 1948 vlastnili v Teplicích rodinné cukrářství. Dědeček z matčiny strany byl za druhé světové války účastníkem francouzského protinacistického odboje jako člen skupiny Organisation de résistance de l'armée ve městě Montbard. Po absolvování gymnázia František Emmert studoval nejprve historii a religionistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, později vystudoval práva. V roce 2011 získal titul JUDr. na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a později také vědeckou hodnost Ph.D. na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1992 až 2006 pracoval jako novinář, publicista a knižní redaktor. Prošel Českým rozhlasem, deníky Rovnost, Právo a ZN noviny/Slovo a Českou tiskovou kanceláří . V letech 2009-2011 byl tiskovým mluvčím Nejvyššího správního soudu v Brně. Od roku 2013 působí jako vědeckovýzkumný pracovník na Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. V letech 2014 a 2015 vyučoval na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2020 působí na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Psaní knih se věnuje od roku 2001. První dvě beletristická díla mu vyšla v letech 2003 a 2004. Prosadil se však až literaturou faktu o moderních českých dějinách. V roce 2005 mu nakladatelství Vyšehrad vydalo první knížku z řady literatury faktu Češi ve wehrmachtu, která se brzy dočkala několika dotisků a vzbudila ohlas u čtenářů i odborné veřejnosti. Následovaly výpravné publikace – nazvané jako muzea v knize – přehledně mapující klíčové historické ...

Daisy Mrázková (34)

Daisy Mrázková byla česká spisovatelka, výtvarnice, autorka knížek pro děti. Otec Daisy Mrázkové byl krejčí, který v mládí odjel za prací do Londýna. Zde se seznámil s její maminkou Elsie Rice , se kterou se roku 1908 oženil a po třech letech si ji přivezl do Čech. Anglická babička kupovala Daisy anglické dětské knížky a některé, zejména knížky o zvířatech od Helen Beatrix Potterové, ovlivnily později i její vlastní tvorbu pro děti. Rodiče se rozvedli, když bylo Daisy pět let a od té doby vyrůstala pouze s maminkou. Spolu s ní se přestěhovala do bytu v Nuslích, kde pak strávila celý život. Během války absolvovala střední pedagogickou školu a rok byla učitelkou. V letech 1942-1943 studovala na grafické škole v Praze a poté si podala přihlášku na Uměleckoprůmyslovou školu. Na Uměleckoprůmyslové škole studovala u prof. Antonína Strnadela v letech 1943–1944. Po uzavření školy roku 1944 odjela k přátelům na Vysočinu, aby se vyhnula pracovnímu nasazení. Po válce už nedostudovala, protože se provdala za Jiřího Mrázka a čekala dítě. Další dcera se narodila roku 1947 a syn Cyril roku 1949. Daisy Mrázková dál malovala doma a od roku 1953 se pravidelně stýkala s okruhem umělců budoucí Tvůrčí skupiny UB 12. Počátkem 60. let obeslala soutěž Státního nakladatelství dětské knihy na dětské omalovánky. Seznámila se s redaktorkou Olgou Krejčovou, která jí nabídla výtvarnou spolupráci na své knize Malenka a štětec a později i vydání vlastních pohádek Daisy Mrázkové s názvem Neplač, muchomůrko. Roku 1964 pobývala s Jiřím Mrázkem v Londýně. Daisy Mrázková vydávala dětské knížky pravidelně do roku 1982 a poté se odmlčela a téměř třicet let se starala o svého nemocného muže. Roku 2007 vydalo nakladatelství Baobab dětské knihy s jejími staršími texty ze 60. let. K vlastní malířské tvorbě se vrátila až roku 2008 po smrti Jiřího Mrázka a roku 2011 měla soubornou výstavu svého díla v Topičově salonu. Její literární díla jsou přeložen...

Brian Wilson Aldiss (25)

Brian Wilson Aldiss byl britský autor science fiction řazený mezi autory tzv. Nové vlny. Mezi jeho nejznámější díla patří román Nonstop a trilogie Helikonie. Brian Wilson Aldiss se narodil 18. srpna 1925 v Derehamu . Navštěvoval St. Peter´s Court Preparatory School v Bactonu, v roce 1936 byl přijat na Framlingham College v Suffolku a o tři roky později začal studovat na West Buckland School v Devonu. V září roku 1943 vstoupil do armády, v Norwichi absolvoval základní výcvik, načež byl převelen ke spojařům do tábora Catterick v Yorkshire. Od roku 1944 do roku 1947 sloužil na mnoha místech jihovýchodní Asie , odkud si přivezl nejednu inspiraci pro svou tvorbu. V roce 1947 odešel z armády a začal pracovat jako knihkupec v Oxfordu. O rok později se oženil s Olive Fortescueovou. První dítě, Clive, se mu narodilo v roce 1955, o rok později přestal pracovat jako knihkupec a dal se na dráhu profesionálního spisovatele. Druhé dítě, Caroline, se narodilo v roce 1959. V roce 1965 rozvedl se svou první ženou a vzal si Margaret Mansonovou. Spolu měli dvě děti, Timothyho a Charlotte . V roce 1954 vyšla Brianu Aldissovi první práce, A Book in Time, v únorovém vydání The Bookseller. První SF, Criminal Record, bylo publikováno v červencovém vydání Science Fantasy. Jeho první kniha, The Brightfount Diaries, vyšla o rok později. V roce 1957 vydal první SF knihu, sbírku krátkých povídek Space, Time, and Nathaniel a zároveň se stal literárním redaktorem Oxford Mail. První SF román Non-Stop vydal v roce 1958, za což mu byla udělena cena Nejslibnější nový autor roku 1959 na 16. World Science Fiction Convention. Hlavním tématem románu je cesta generační kosmické lodě a dramatické osudy jejich obyvatel. Ačkoliv nebyl prvním, kdo toto téma do science-fiction přinesl , jeho brilantním zpracováním s...

Bohumír Mráz (26)

Bohumír Mráz byl historik a teoretik umění, kurátor, překladatel, středoškolský a vysokoškolský pedagog a redaktor. Manžel historičky umění Marcely Mrázové. Absolvoval Masarykovo gymnázium v Plzni a poté v letech 1949–1953 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějiny umění a historii. Roku 1953 obhájil diplomovou práci Karel Postl a základy české krajinomalby, která mu byla roku 1967 uznána jako rigorózní . Od roku 1954 působil jako asistent prof. Vojtěcha Volavky na Katedře dějin umění Filozofické fakulty UK, ale roku 1960 byl z politických důvodů donucen odejít. Pracoval pak jako redaktor Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1961–1962 jako nezávislý publicista, od roku 1962 byl redaktorem Československé vlastivědy nakl. Horizont. Svazek Československá vlastivěda: Lidová kultura, díl III, vyšel roku 1968, následující Film a fotografie byl po sovětské okupaci skartován. Roku 1969 byl rehabilitován, ale počátkem normalizace byl opět perzekvován a nemohl se vrátit na FF UK. V letech 1969–1975 byl redaktorem nakladatelství Horizont, v letech 1972–1990 působil jako učitel dějin umění na Střední průmyslové škole grafické v Praze, v letech 1976–1977 též na Vyšší uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově, 1988–2001 na Výtvarné škole Václava Hollara. Po pádu komunistického režimu působil jako vysokoškolský pedagog a přednášel dějiny umění a filozofii na FAMU v Praze a na Institutu tvůrčí fotografie FF Slezské univerzity v Opavě. Působil jako kritik a recenzent časopisů Výtvarná práce a Výtvarné umění , v 60. letech byl výtvarným redaktorem časopisu Tvář. Od roku 1966 byl členem AICA, v letech 1965–1970 člen výstavní komise a komisař výstavní síně na Karlově náměstí. Publikoval odborné články v časopisech Umění, Výtvarné umění, Výtvarná kultura, Výtvarná práce, Ateliér, Dějiny a současnost, Tvář, Listy, Estetická vý...

Blanka Stárková (21)

Blanka Stárková je česká překladatelka ze španělštiny, redaktorka, dramaturgyně a moderátorka Českého rozhlasu. V roce 1962 maturovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze. V letech 1962–68 studovala obor španělština – výtvarná výchova na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1970 pracuje v Československém, později Českém rozhlasu. Působila v redakci španělského vysílání pro zahraničí. V letech 1984–1989 studovala na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy a studium zakončila doktorátem. Od roku 1990 pracovala v hlavní redakci literárně dramatického vysílání. V letech 1999-2002 byla šéfredaktorkou stanice Český rozhlas 3 - Vltava. Od roku 2002 pracuje v redakci dokumentu a speciálních projektů téže stanice. Překládá ze španělštiny.

Antonín Podlaha (43)

Antonín Podlaha byl český římskokatolický kněz, teolog, archeolog, historik umění a docent Univerzity Karlovy. V letech 1919–1930 byl generálním vikářem pražské arcidiecéze a od roku 1920 pomocným biskupem pražským a titulárním biskupem z Pafu. Podle tabulky, která je umístěna před jeho hrobem v katedrále sv. Víta, zemřel „v pověsti svatosti“. Pocházel z významné pražské středostavovské rodiny Antonína Podlahy a jeho ženy Aloisie, rozené Černické . Narodil se jako druhý potomek ze tří sourozenců. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze studoval na Karlově univerzitě nejprve v roce 1883-84 práva, pak přešel na teologii. V roce 1888 byl vysvěcen na kněze a nastoupil na dva roky jako kaplan do Rokycan, pokračoval pět měsíců v Kojetíně, odkud odešel do Prahy, kde první rok dělal kaplana u sv. Haštala. Od roku 1891 se stal adjunktem na Teologické fakultě Univerzity Karlovy, dále tam působil v alumnátu, a pak dlouhá léta přednášel. 8. listopadu 1894 získal doktorát teologie. Roku 1895 vyučoval náboženství na novoměstském gymnasiu, odkud byl povolán na Strakovu akademii pro zchudlé šlechtice jako prefekt a spirituál. Od roku 1899 učil na malostranském reálném gymnasiu. V arcibiskupském semináři dále přednášel biblistiku , od 1. ledna 1906 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Řadu l...

Vladimíra Vopičková (37)

Známá ilustrátorka, malířka a autorka leporel s bezpočtem roztomilých ilustrací které dětem usnadňují a dospělým zpestřují čtení veršovaných textů a hádanek.

Vladimír Šlechta (42)

Vladimír Šlechta je český spisovatel žánru science-fiction a fantasy. Narodil se roku 1960 v Liberci, ale většinu života prožil na jihu Čech v Českých Budějovicích. Roku 1984 absolvoval Stavební fakultu ČVUT, obor vodní stavby, a poté byl zaměstnán v projekčních odděleních různých vodohospodářských institucí a také tři roky jako úředník u hasičů. Od poloviny roku 1999 samostatně podniká v oboru projektování vodohospodářských zařízení. Také nějaký čas externě vyučoval na stavební průmyslové škole. Debutoval v roce 1993 v časopise Ikarie krátkou povídkou Legendární zbraň. V roce 1999 vyšly první jeho dva romány: Projekt Bersekr a Ostří ozvěny. Do roku 2007 se jeho knih prodalo celkem kolem 15 tisíc kusů, je tak jedním z nejprodávanějších českých autorů fantasy a sci-fi. Je dvojnásobným držitelem ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu v kategorii nejlepší publikovaná povídka. V současnosti je autorem zatím devíti knih, ve kterých dovedně kombinuje prvky dobrodružné science-fiction a fantasy. Tři z nich patří do cyklu, odehrávajícím se v postkatastrofickém prostředí Evropy , další spadají do fantasy cyklu Krvavé pohraničí . Je ženatý a má dva syny - Jana a Pavla. Tento cyklus povídek a románů se odehrává v Evropě po druhé energetické válce vyvolané nedostatkem fosilních paliv, kdy se svět po vyčerpání téměř všech zdrojů energie vrátil do středověku a kde na troskách atlantické civilizace prosazuje své zákony germánské Císařství. Jde o cyklus fantasy příběhů odehrávajících se v hraničním území mezi teritorii lidí, elfů a skřetů, o které se vede neustálý boj. Jde o cyklus, sestávající zatím ze čtyř povídek, který se odehrává v blízké budoucnosti v Čechách, které jsou zdevastované...

Vladimír Fiala (15)

Vladimír Fiala byl český a československý inženýr, odborník na statiku, ornitolog a politik, po sametové revoluci poslanec Sněmovny lidu za Občanské fórum, respektive za ODS. Do věku deseti let žil v rodném městě, pak po dobu čtyř let v Olomouci a od roku 1935 v Brně. Byl aktivní ve skautingu. Za mobilizace v roce 1938 se přihlásil jako dobrovolník na hlídání železniční trati z Nového Města na Moravě do Veselíčka. V roce 1940 maturoval na 1.reálném gymnáziu v Brně. Za války byl totálně nasazen v Rakousku. V březnu 1945 utekl domů. Po válce vystudoval vysokou školu stavební. Profesně začínal roku 1949 jako statik v podniku Stavoprojekt v Brně, pak po celé období let 1951 až do odchodu do penze v roce 1984 byl zaměstnancem podniku Keramoprojekt . Zasloužil se o záchranu četných stavebních památek. Profesně pak spojil práci statika se zájmem o ornitologii, po desítky let sledoval detailně ekosystém ptactva v okolí rybníků u Náměšti nad Oslavou, kam ho přivedla jeho manželka, která bydlela v Náměšti. Podrobně zmapoval biotopy všech 24 zdejších rybníků. Odborně se podílel na projektování rekonstrukcí jednotlivých vodních nádrží. V 60. letech se neúspěšně snažil o prohlášení rybničního komplexu za přírodní rezervaci. V 70. letech byl po devět let vedoucím mezinárodního sčítání vodních ptáků v českých zemích. Svá celoživotní pozorování shrnul v roce 2008 do knihy Náměšťské rybníky a jejich ptactvo 1885 – 2008. V roce 1989 podepsal Několik vět, během sametové revoluce byl zvolen do Rady Občanského fóra v Brně. Ve volbách roku 1990 kandidoval do Sněmovny lidu za OF. Mandát nabyl až dodatečně v březnu 1992 jako náhradník poté, co na post poslance rezignoval Zdeněk Kessler. V té době již Občanské fórum neexistovalo a Fiala tak nastoupil do poslaneckého klubu Občanské demokratické strany. Ve Federálním shromáždění setrval...

Vítězslav Unzeitig (46)

Narozen 23.9.1877 v Čuníně, zemřel 15.9.1931 ve Vysokém Mýtě. Redaktor, prózy, překladatel z ruštiny, němčiny a francouzštiny.

Viktor Olíva (37)

Viktor Oliva byl český malíř a ilustrátor období pozdního historismu, impresionismu a secese. V letech 1879–1883 studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze, kde byl žákem plzeňského rodáka Františka Sequense. Roku 1888 byl na studijním pobytu v Paříži. Dále studoval také na mnichovské Akademii. Oženil se s Annou Adamcovou a roku 1894 se manželé usadili v Praze na Malé Straně v domě čp. 445/III. Oliva navrhoval plakáty, knižní vazby, knižní ilustrace. Pracoval pro pražské nakladatelství Jan Otto, byl vedoucím redaktorem obrazové části časopisu Zlatá Praha. Dále se spřátelil s pražským nakladatelem Františkem Topičem, pro něhož navhoval knižní grafiku a vedl dramaturgii Topičova salónu. Vedle předčasně zemřelého Luďka Marolda byl nejúspěšnějším českým ilustrátorem knih a časopisů v období od konce historismu do secese.

Tomáš Kapic (42)

Překladatel přírodovědné a dětské literatury z angličtiny a francouzštiny.

The Smurfs (9)

The Smurfs , v češtině známí jako "Šmoulové", jsou fiktivní skupinou malých modrých postaviček, které vytvořil belgický kreslíř Peyo v roce 1958. Ačkoli jsou známí především díky komiksům a televizním seriálům, The Smurfs se objevují i na hudebních albech. Tato alba obvykle obsahují písničky pro děti a často se vztahují k postavám a příběhům ze šmoulího světa. Hudba je obvykle odlehčená a navržená tak, aby byla zábavná pro mladší publikum. Je však důležité poznamenat, že The Smurfs jako skupina není tradičním umělcem ani kapelou, ale spíše značkou používanou k prodeji různých produktů, včetně hudby, založených na populárních postavičkách.

Stanislava Jarolímková (36)

Pražská rodačka, absolvovala fakultu žurnalistiky UK, psala pro řadu pražských novin a časopisů, spolupracovala i s rozhlasem a televizí. Knihy začala psát v roce 1999 a zatím má na svém kontě 15 vlastních knih.

Raye Morgan (41)

Helen Conrad píše také pod pseudonymy Jena Hunt a Raye Morgan. Pod pseudonymem Raye Morgan píše příběhy pro nakladatelství Harlequin. Raye Morgan vyrůstala v Holandsku, Kalifornii a strávila několik let ve Washingtonu D.C. Dnes žije s manželem a čtyřmi syny v okolí Los Angeles. "Tím, že kolem sebe neustále mám tolik mužů, udržuje mě to v neustálém střehu," říká Raye se smíchem. "Psaní mě však dodává romantického ducha, který samozřejmě v takovéto rodině chybí." Na psaní se jí nejvíce líbí, že může snít i ve dne, ale vyžaduje to určitou disciplínu. Raye miluje Kalifornii, malá pobřežní městečka, farmy a ranče a sněhem pokryté hory. To prý je to nejhezčí na celém světě.

Publius Ovidius Naso (9)