Všichni Autoři a témata

Bolesław Prus (23)

Aleksander Głowacki, známý pod pseudonymem Bolesław Prus , byl polský prozaik a publicista období pozitivismu a realismu, jehož tvorba odráží základní proměny společnosti ve 2. polovině 19. století. Byl také mimo jiné kronikářem Varšavy, filosofem, popularizátorem vědy či propagátorem turistiky a cykloturistiky. Narodil se 20. srpna roku 1847 ve městě Hrubieszów v Lublinském vojvodství. Jeho otec Antoni Głowacki byl ekonom se šlechtickými kořeny . Aleksandrova matka Apolonia Trembińska zemřela, když chlapci byly 3 roky. O šest let později mu zemřel také otec a o malého Aleksandra se starala jeho babička Marcjanna Trembińska, jež bydlela ve městě Puławy. Po její smrti se chlapec přestěhoval k tetě Domicele z Trembińskich Olszewské do Lublinu, kde 4 léta navštěvoval reálku . Poté bydlel ve městě Siedlce , kde se o něj staral o 13 let starší bratr Leon Głowacki, učitel historie. Společně se v roce 1862 přestěhovali do Kielc, kde Aleksander navštěvoval školu. Vlivem staršího bratra Leona, příslušníka strany „Červených“, 16letý Aleksander Głowacki v roce 1863 přerušil školu a účastnil se lednového povstání. 1. září byl raněn během potyčky ve vsi Białki, vzdálené 4 km od Siedlec. Dostal se ruského zajetí, ale vzhledem k jeho mladému věku a na přímluvu tety se mohl po propuštění z nemocnice vrátit do Lublinu a bydlet z rodinou. 10. ledna roku 1864 byla v „Kurierze Niedzielnym“ publikována jeho báseň Do Pegaza, podepsána pod pseudonymem Jan w Oleju. 20. ledna roku 1864 byl Głowacki za účast v povstání zatčen. Od ledna do května byl vězněn na Lublinském zámku a v kasárnách . Vojenský soud mu odebral šlechtický titul. Poněvadž jeho starší bratr Leon Głowacki trpěl nevyléčitelnou psychickou chorobou, staral se o Aleksandra strýc Klemens Olszewski. Po propuštění z vězení chlapec v Lublině opět chodil do školy, kterou ...

Blanka Kovaříková (15)

PhDr. Blanka Kovaříková vystudovala Fakultu žurnalistiky UK a od té doby se věnuje publicistice. Od roku 2000 je redaktorkou časopisu VLASTA, v němž se zabývá retro osudy legendárních českých herců a hereček, ale i dalších pozoruhodných osobností. Je také autorkou Retro magazínu Vlasta, který vyšel v roce 2009 a v červnu 2010. Vydala několik knih: Herecké romance , Herecké balady , Jak se dědí sláva? a Rada Vacátko a jeho hříšní lidé. Podle této knížky byl natočen hodinový dokumentární film Kriminální policie aneb na jménech nezáleží. Blanka Kovaříková je také autorkou námětu dokumentu o Slávce Budínové Malostranská hraběnka. Podle jejího námětu se realizovala 13. komnata s Consuelou Morávkovou. 1.12.2010 vyjde v nakladatelství Brána autorky nová kníha Lexikon slavných českých dynastií.

Bing Crosby (5)

Bing Crosby byl americký zpěvák a herec, jehož kariéra trvala více než půl století. Narodil se jako Harry Lillis Crosby 3. května 1903 v Tacomě ve státě Washington, proslavil se na počátku 30. let 20. století a stal se jedním z nejpopulárnějších a nejvlivnějších hudebních umělců 20. století. Crosbyho hladký barytonový hlas z něj udělal nejprodávanějšího nahrávacího umělce až hluboko do rockové éry, s více než půl miliardou desek v oběhu.

Anuše Kejřová (17)

Anuše Kejřová se narodila roku 1874 jako Anna Nápravníková v Kralupech nad Vltavou. Byla velmi činorodá a podnikavá, a proto se kromě psaní kuchařek věnovala i dalším činnostem. Na přelomu minulého století se stala majitelkou koncesované školy kuchařské, kterou v roce 1910 založila a kde také sama vyučovala. Kromě toho učila vaření i na dívčí měšťanské škole a dívčím lyceu v Hradci Králové. Dále také pořádala “kočovné” kuchařské a hospodářské kurzy určené mladým dívkám, které měly zájem se kromě vaření naučit i správnému hospodaření v domácnosti. V roce 1905 napsala a poprvé vydala knihu s názvem “Úsporná kuchařka – Zlatá kniha malé domácnosti”, v níž zužitkovala své bohaté zkušenosti.

Anna Strunecká (16)

Anna Strunecká je bývalá pedagožka a vědecká pracovnice Univerzity Karlovy, v současnosti kontroverzní publicistka v oblasti medicíny, především imunologie, autismu a zdravého životního stylu. Od její publikační činnosti se Univerzita Karlova distancuje. Absolvovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v oboru biologie a chemie, kde získala doktorát v oboru přírodních věd, později se stala docentkou a 1. února 1989 byla jmenována profesorkou. Od roku 1981 do roku 2006 působila na Katedře fyziologie a vývojové biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. V roce 1995 získala ocenění České neuropsychofarmakologické společnosti jako spoluautorka práce „Postreceptorové signální systémy u schizofrenie“. V roce 2003 byla oceněna spolu s kolektivem autorů vedených doktorkou Danielou Řípovou cenou Aloise Alzheimera, kterou uděluje nadace Academia Medica Pragensis. Ocenění získali za práci z oblasti diagnostiky a terapie Alzheimerovy demence. V roce 1998 získala anticenu Českého klubu skeptiků Sisyfos za „transcendentálně-holistický pohled na fyziologii člověka“. V roce 2018 získala diamantový Bludný balvan za „mimořádný celoživotní přínos pseudovědě". Prof. Strunecká je autorkou řady populárních knih a také odborných prací. Její kniha Doba jedová vévodila prodejnímu žebříčku serveru Booknet za rok 2011 a 2012. Google Scholar indexoval v listopadu 2019 142 prací. Databáze biomedicínských vědeckých MEDLINE indexovala 40 vědeckých článků, u kterých je Anna Strunecká uvedena jako autorka nebo spoluautorka. Publikovala v následujících časopisech : Klub skeptiků Sisyfos na adresu knihy prohlásil, že „paní profesorka Strunecká šíří falešný obraz vědy, ale nejen to. Nabízí veřejnosti líbivé pseudovědecké představy, jako by mělo jít o hodnověrná, objektivní fakta.“ V roce 1998 získala ...

Andrew Morton (16)

Andrew Keith Paul Morton je australský programátor, vývojář linuxového jádra. Udržuje patchset známý jako mm tree, který obsahuje nedostatečně testované změny, které by později mohly být přidány do oficiálního jádra spravovaného Linusem Torvaldsem. Často bývá označován za Linusovu pravou ruku. Na konci 80. let byl jedním z partnerů společnosti v Sydney, která produkovala počítačové kity Applix 1616, dále byl také hardwarovým inženýrem pro dnes již neexistující australskou dílnu herních výrobků Keno Computer Systems. Získal titul honours degree v oboru elektroinženýrství na University of New South Wales v Austrálii. V roce 2001 se Andrew Morton a jeho rodina přestěhovali z Wollongong, New South Wales do Palo Alto v Kalifornii. V červenci 2003 se Morton přidal k Open Source Development Labs. V srpnu 2006 byl zaměstnán firmou Google.

Alexander Stainforth (27)

Alexander Stainforth , je mladý český autor, který se proslavil románovou ságou o Lady Jane. Dosud napsal deset knih. V nakladatelství Daranus mu vyšel thriller Tušení zla, sbírka povídek Kočka na lovu a romantická sága o Lady Jane.

Alena Jakoubková (30)

Alena Jakoubková píšící též pod pseudonymy Anita Pilar a Aliena de Longhe, je autorkou deseti knih, jedenáctá je připravena k vydání a na dvanácté usilovně pracuje. Povoláním je literární redaktorka, k vydání připravuje zejména publikace o umění a historii. První kniha jí vyšla v roce 1999; ačkoli si vždy přála psát romány, osud jí z počátku přihrával jiné žánry. Na jedné straně Ostrov ve znamení tygra a draka, reportážní kniha o Tchaj-wanu, na druhé Hubnout musíš od hlavy, kniha, v níž popsala, jak se jí podařilo v padesáti letech zhubnout skoro dvacet kilo – a váhu si udržet. Svou tvorbou záměrně oslovuje ženy. Chce jim okořenit život romantikou a nabídnout oddechové čtení bez krve a násilí.

Wabi Ryvola (7)

Wabi Ryvola byl český folkový a country písničkář, známý svým významným přínosem pro českou trampskou hudební scénu. Spolu se svým bratrem Janem Ryvolou vytvořil duo "Bratři Ryvolové", které se stalo populární v bývalém Československu. Bratři se zasloužili o popularizaci žánru trampské písně, což je svébytná hudební forma kombinující prvky folku, country a bluegrassu, často spojená s outdoorovým stylem života a romantikou putování a přírody.

Vojtěch Zelinka (15)

Narozen 8.9.1890 v Praze, zemřel 5.4.1963 v Dolních Počernicích. Středoškolský profesor, publikace z oboru literární historie, školní literární příručky.

Vladimír Adamec (19)

Autor turistických průvodců po Československu.

Vicki Lewis Thompson (22)

Píše již od svého dětství. Svou kariéru začala jako sportovní reportérka v místních novinách na střední škole, stala se novinářkou. Dělala rozhovory s parašutisty a fotografovala muže, kteří odebírají jed hadům! Svou první knihu prodala Harlequinu v červnu 1983 a od té doby tomuto žánru zůstala věrná. Vzpomněla si, jak se kdysi sama také vydala na lov manžela. Bylo to v době, kdy měla slabost pro kovboje a tak se vydala do westernové tančírny. Místnost byla plná chlapců v džínách s ocvočkovanými pásy, ve vysokých botách s ostruhami a stetsony na hlavách. Ona si však nakonec umluvila schůzku s jedním mladíkem, který tam byl ve sportovní košili a normálních kalhotách. A nejspíš si vybrala dobře, protože už jsou spolu osmadvacet let. Kromě psaní a čtení romantické literatury miluje Vicki dvě věci - smích a cestování. A protože má manžela, s kterým se dobře směje, a protože děti již odrostly a ona si pořídila laptop, může nyní všechny tyto tři své záliby provozovat současně. V češtině již Vicki Lewis Thompsonové vyšlo dvacet knih.

Václav Archibald Novák (24)

Narozen 28.4.1895 ve Vodňanech, zemřel 8.8.1979 v Černošicích u Prahy. Architekt, cestovatel po USA a Polynésii, cestopisná literatura. Iniciála A. někdy rozšifrována jako architekt, nebo Archibald.

Sui Išida (28)

石田スイ je japonským manga spisovatelem, známým především temnou fantasy mangou Tokyo Ghoul, která byla na špičce seznamu bestsellerů New York Times v roce 2015.

Sophie Hannah (22)

Sophie Hannahová je autorka několika psychologických thrillerů, které se staly bestsellery. Její romány vyšly ve 20 zemích světa, přeloženy do několika světových jazyků. Také píše poezii. Publikovala pět sbírek. Je vdaná a žije se svým manželem a dětmi v Cambridgi. SH je úspěšná britská básnířka, nominovaná například na cenu T.S. Eliota, a především prozaička, jejíž romány jsou vydány v 32 jazycích a 51 zemích. Je autorkou několika knih pro děti, mezinárodní renomé jí však vydobyly především psychothrillery. V žánru debutovala roku 2006 románem "Little Face", jehož se okamžitě prodalo více než 100 000 kusů a v němž se poprvé objevili detektivové Simon Waterhouse a Charlie Zailerová. Za román "The Carrier", osmý titul z volné série s touto dvojicí, která vystupuje i v "Bludných sděleních", získala autorka v roce 2013 britskou National Book Award za nejlepší thriller roku. Doslova literární bombou a knižní událostí roku 2014 se však stalo uveřejnění románu Sophie Hannah "Vraždy s monogramem", který vyšel současně v 28 jazycích v 50 zemích. V něm se poprvé se svolením dědiců v novém příběhu vrátila nejznámější postava "královny zločinu" Agathy Christie - legendární belgický puntičkář Hercule Poirot.

Richard Webster (20)

Richard Webster je novozélandský okultista, hypnotizér. Vystudval King\'s School a King\'s College. Cestuje po celém světě, přednáší a řídí semináře na téma okultních a parapsychologických jevů. Napsal mnoho knih, většinou s tematikou New Age, které byly přeloženy do 29 jazyků, pravidelně přispívá do časopisů.

Petr Macek (27)

Narozen 23. 4. 1981 v Praze. Spisovatel, scénárista a novinář.

Pavlína Šamalíková (30)

Spoluautorka učebnice angličtiny.

Pavla Momčilová (30)

Pavla Momčilová je autorkou kuchařek o zdravé výživě pro děti a dospělé, je podepsána pod mnoha publikacemi o zdravém vaření a životním stylu, zároveň je ředitelkou nakladatelství MEDICA PUBLISHING a poradkyní pro zdravou výživu.

Pavel Kucharský (16)

Narozen 11.1.1910 v Nemošicích u Pardubic, zemřel 22.3.1979 v Praze. PhDr., klasický filolog, jazykovědné práce, překlady z latiny.

Paul Perry (15)

Paul Perry je spoluautorem několika bestsellerů New York Times, včetně Evidence of the Afterlife, Closer to the Light, Transformed by the Light a Saved by the Light, z nichž vytvořil populární film Fox.

Patrik Ouřednik (19)

Patrik Ouředník, ve francouzském kontextu někdy Patrick , je česky a francouzsky tvořící spisovatel a překladatel, žijící ve Francii. Narodil se v roce 1957 v Praze v rodině lékaře a středoškolské učitelky francouzštiny, Francouzsky italského původu. V 70. letech se podílel na činnosti Jazzové sekce, v roce 1979 podepsal petici VONSu za propuštění politických vězňů v Československu, čímž se mu uzavřel přístup k vysokoškolskému studiu. Vystřídal řadu různých zaměstnání, mj. jako knihkupecký příručí, archivář, skladník, sanitář, listonoš, domácí dělník. Současně se aktivně věnoval šachu. V roce 1984 emigroval do Francie, kde zprvu pracoval jako šachový konzultant, později jako knihovník. Večerně vystudoval francouzskou literaturu, poté jako volný posluchač dějiny idejí a dějiny náboženského myšlení. V letech 1986–1998 byl redaktorem a vedoucím literární rubriky ve čtvrtletníku L'Autre Europe. V roce 1992 podnítil založení Svobodné univerzity v Nouallaguetu, kde také v letech 1995–2010 přednášel. Česky publikoval literární a společensko-kulturní články ve Svědectví a 150 000 slov, francouzsky přispíval do periodik L'Autre Europe, La Nouvelle alternative, Lettre internationale, Liber, Cadmos aj. Ve Francii také uspořádal několik publikací včetně prvního francouzského sborníku studií o Vladimíru Holanovi . Je lektorem a spoluautorem Slovníku autorů a Slovníku literárních děl v nakladatelství Robert Laffont a autorem hesla „Kultura v Československu“ v Encyclopaedia Universalis . Po roce 1989 publikuje rovněž v českém tisku . V letech 2003 – 2007 vedl v nakladatelství Paseka ediční řadu Smil: jazykem o jazyce. Jako překladatel debutoval v samizdatovém sborníku překladů Borise Viana Kroniky, texty, povídky , který sám uspořádal, a oficiálně r. 1984 ve Světové literatuře texty Jacquese Brela. Vlastní tvorbu začal uveřejňova...

Otakar Brůna (26)

Otakar Brůna byl český redaktor, publicista, dramaturg a spisovatel.. Vystudoval reálné gymnázium ve Vysokém Mýtě a na přelomu čtyřicátých a padesátých let studoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity. V roce 1947 začal publikovat v regionálním tisku své první příspěvky týkající se československého filmu. Roku 1950 se stal redaktorem deníku Mladá fronta. Po absolvování základní vojenské služby začal pracovat jako novinář v armádních časopisech. Do roku 1962 pracoval pro obdeník Dukla v Bratislavě a pak se stal vedoucím kulturní rubriky časopisu Československý voják. Publikoval také v různých filmových periodikách . Krátce působil jako dramaturg Armádního divadla v Martině a v Československé televizi V roce 1974 se stal šéfredaktorem měsíčníku Gramorevue. a od roku 1976 do roku 1984 byl šéfredaktorem čtrnáctideníku Svazu českých dramatických umělců Scéna, kde ale vedle odborných textů dostávaly prostor také příspěvky podporující kulturní politiku KSČ. V devadesátých letech by redaktorem TV Prima a spolupracoval s populárními časopisy . Začal jako básník. První samostatnou knihu Nebe plné hedvábí vydal v roce 1961. Pro mládež napsal dvě ideologicky motivované novely Čertovo kolo a Boj o perlu . Nejznámější z jeho tvorby jsou však knižní podoby rozhovorů se známými herci . V roce 2001 obdržel za knihu literatury faktu Vladaři Dračích údolí cenu Miroslava Ivanova.

Oldřich Žurman (17)

Narozen 29.6.1920, zemřel 16.2.1978 v Praze. Sportovní redaktor, publikace z oboru.

Nathaniel Hawthorne (16)

Nathaniel Hawthorne byl americký romantický spisovatel románů a povídek. Narodil se ve staré puritánské rodině, otec zahynul na moři a chlapce vychovávala rodina matky. V letech 1821–1824 studoval na Bawdoin College v Maine a brzy se začal zajímat o literaturu. Spřátelil se s básníkem Longfellowem a pozdějším prezidentem Piercem. Krátce byl zaměstnán jako celní úředník, pak se už živil pouze literaturou. Od roku 1840 patřil do kruhu transcendentalistů, kde se spřátelil s Thoreauem a Emersonem, roku 1842 se oženil s malířkou Mary Peabody a měli spolu tři děti. Dopisoval si s H. Melvillem, který mu věnoval svůj román "Bílá velryba", a roku 1852 pomohl při presidentské kampani starému příteli Piercovi, který ho později jmenoval konzulem v Liverpoolu. Po čtyřech letech v Anglii strávil rok a půl v Itálii a po návratu žil opět v Concordu. Hawthorne patří mezi klasiky americké literatury a společně s Melvillem a E. A. Poem se řadí mezi "temné" romantiky. Jeho díla vyjadřují silnou skepsi a věnují se hlavně temným stránkám člověka i společnosti. Psal povídky s podivnou poeticko-fantastickou atmosférou, většinou křesťansky orientované a ovlivněné protestantským pohledem na etiku. Využívá hojně alegorie a jeho dílo některými rysy připomíná pozdější magický realismus. Je pokládán za jednoho ze zakladatelů americké fantasy. Jeho nejznámější dílo je román "Šarlatové písmeno" z roku 1850 Je to symbolicko-alegorický příběh mladé ženy Hester Prynne o křesťansko-židovském pojetí viny a hříchu. Hester byla poslána manželem z Anglie do Nového světa napřed. Manžel se k ní měl připojit později, cestou však zmizel beze stopy a lidé věřili, že zahynul. Mezitím Hester Prynne, která také věřila, že je vdova, otěhotněla s protestantským duchovním. Místní úředníci jí nařídili nosit na oděvu v oblasti živůtku vyšité šarlatové písmeno "A" jako adultere...

Miroslava Varáčková (25)

Miroslava Varáčková žije a tvorí v Trnave. Je vydatá a má dve malé deti. Píše príbehy pre young aldults a väčšina jej kníh sa radí do žánru fantasy. Je verná novým, originálnym témam. Vo voľnom čase sa venuje svojej rodine, s ktorou často chodí do hôr. Miluje svoje deti, manžela, knihy, turistiku, cestovanie, dobré filmy a rockovú hudbu. Bojí sa hlbokej vody a neznáša faloš.

Mirko Svrček (9)

Mirko Svrček byl český botanik a mykolog. Jeho oficiální autorská botanická a mykologická zkratka je „Svrček“. Po studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze byl jeho vědecký život spjat s Národním muzeem v Praze. Zde pracoval z počátku v botanickém oddělení, od roku 1965 působil v mykologickém oddělení. Mykologické oddělení pravidelně navštěvoval po svém odchodu do důchodu v roce 2014. Desítky tisíc herbárřových exemplářů, které shromáždil v Československu a několika dalších evropských zemích jsou uloženy v mykologickém herbáři Národního muzea , včétně typových sbírek taxonů, které popsal. V letech 1974 až 1992 byl vedoucím redaktorem mezinárodního vědeckeho časopisu Česká Mykologie, obecně Czech Mycology. Byl dlouholetým členem České vědecké společnosti pro mykologii . Na jeho počest byly popsány rody Svrcekia a Svrcekomyces . Pét druhů hub Ascomycetes má své epitety odvozené z jeho příjmení: Amicodisca svrcekii , Octospora svrcekii , Rhodophyllus svrcekii , Solenia svrcekii a Capronia svrcekiana . Byl autorem popisů novych druhů, na příklad:

Milan Rúfus (25)

Milan Rúfus byl slovenský básník, literární historik, překladatel a esejista. Narodil se v rodině zedníka a vzdělání získal v lidové škole ve svém rodišti, na gymnáziu v Liptovském Mikuláši, kde v roce 1948 úspěšně maturoval. V letech 1948-1952 studoval slovenštinu a dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Po ukončení vysokoškolských studií zůstal na Filozofické fakultě Univerzity Komenského jako pedagog. Přednášel zde dějiny slovenské a české literatury. V školním roce 1971-1972 působil na univerzitě Instituto Universitario v Neapoli, kde přednášel slovenský jazyk a literaturu. První básně publikoval v časopisech Prameň, Nový rod, Mladá tvorba a Borba. Debutoval básnickou sbírkou Až dozrieme, která znamenala výrazný posun dobového chápání poezie. Jeho tvorbu ovlivnil symbolismus, měl silné sociální cítění a nechal se inspirovat i dílem fotografa M. Martinčeka. Inspiroval se slovenskou lidovou slovesností a díly vícero slovenských malířů. Kromě tvorby pro dospělé se věnoval také psaní knih pro děti a mládež. Svojí tvorbou patří k nejvýraznějším básnickým zjevům. Představil se jako básník s autonomním pohledem na životní a morální hodnoty lidského jednání, na lásku, pravdu, krásu, utrpení i tragiku člověka i světa druhé poloviny 20. století. Velmi vnímavě a citlivě hledá smysl a podstatu lidského života. Hluboko nazřel do jeho starostí, bolestí, nejistot, radosti, štěstí i vzdoru. Je to poezie vysokých ideových, morálních a estetických hodnot zakotvená v mnohorozměrném prostoru lidského světa. Kromě vlastní tvorby též přebásnil Dobšinského prostonárodní pověsti a věnoval se překladům z norštiny, španělštiny, ruštiny a češtiny. Jeho díla vyšla v angličtině, bulharštině, češtině, francouzštině, maďarštině, němčině, norštině, polštině, ruštině, italštině a dalších jazycích. Od roku 2002 vychází ve vydavatelství MilaniuM Souborné dílo Milana Rúfuse (do...

Maxine Paetro (20)

Americká novinářka a spisovatelka. Pracovala také v reklamním průmyslu. Autorka krimi románů a publikace se zaměřením na reklamu. Spoluautorka detektivních románů s Jamesem Pattersonem.

Martin Šinkovský (15)

Z tvůrčí činnosti jsem nejvíc pyšný na Krysáky , Sajbršanson a komiksy, které vytvářím s výtvarníkem TICHO762 . Absolvoval obor teorie a dějiny dramatických umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Na komiksech jako scenárista nejčastěji spolupracuje s Tichem 762, své práce publikovali v časopisech ABC, Bublifuk nebo KomiksFest! revue, společně také připravili komiksy pro počítačovou hru Československo 38–89. Je spoluautorem večerníčku Krysáci, úspěšně se věnuje i psaní knížek pro děti.

Marie Maroušková (32)

Prof. PhDr. Marie Maroušková, CSc., profesorka na Katedře germanistiky Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. 1962 absolvovala FF UK Praha, obor německý jazyk- český jazyk 1962 - 1963 SEŠ Mariánské Lázně, učitelka Nj 1963 - 1965 SVVŠ Praha, učitelka Nj 1965 - 1994 PEDF UK Praha, odb.asist. docentka 1994 - 2006 PF UJEP – Kat. germanistiky, docentka 1997 - získala v SRN titul profesorky od r. 2007 FF UJEP, Katedra germanistiky, profesorka

Maheshwarananda (18)

Mahámandaléšvar Paramhans svámí Mahéšvaránanda, narozený jako Mangilal Garg, známý též jako Svámídží či Swamiji , je jogínský guru a autor a zakladatel systému "Jóga v denním životě" . Pochází z indického státu Radžastán. Je žákem paramhanse svámího Mádhavánandy. Do Evropy přišel v roce 1972, seznámil se s mentalitou západního člověka a jeho duchovnímu hledání otevřel cestu jógy. Propojil starodávnou jógovou tradici se svými bohatými zkušenostmi a výsledky bádání moderní vědy. Vytvořil tak integrální systém cvičení nazvaný Jóga v denním životě, který se z Evropy rozšířil do všech částí světa. V roce 2001 mu byl v přítomnosti Jeho Svatosti Jagadguru Shankaracharya Šrí svámí Narendranandaji Sarasvatího udělen shromážděním Vidvat Samaj duchovní titul Višvaguru, a to při příležitosti hinduistické pouti Kumbhaméla v Prayagraj .

Lúkianos (5)

Lúkianos ze Samosaty, lat. Lucianus Samosatensis byl starověký řečník, satirik a filosof, který psal řecky. Lúkianos se narodil v nemajetné rodině v Samosatě na horním toku Eufratu, dnes Samsat v jihovýchodním Turecku blízko hranic se Sýrii. Učil se nejprve sochařem, ale pak se rozhodl pro dráhu řečníka a spisovatele. Hodně cestoval po celém Středomoří až po Gallii, deset let žil v Athénách, byl také v Římě a uměl trochu latinsky. V pozdním věku se stal úředníkem v Alexandrii, kde snad také zemřel . Lúkianovo dílo bylo velmi oblíbené, i když nepsal lidovou řečtinou své doby, nýbrž slohem i jazykem klasické doby. Pod jeho jménem se uvádí 80 spisů, z nichž asi 70 je pravých. Psal nejprve jednoduché dialogy z běžného života a lehké kritické satiry o náboženství , o marnivosti bohatých , o prostitutkách nebo o lidské hlouposti. Později psal ostřejší satiry o slavných lidech nebo o filosofech , o historii a také fantastické příběhy . Díky satiře „Pravdivé příběhy“ je někdy označován za jednoho ze zakladatelů science fiction. V díle Lúkiána se například také dozvídáme, že obyvatelé antického světa již znali zkamenělé otisky stop pravěkých živočichů, interpretovali je však jako pozůstatky mytických heroů . Lúkianovo dílo se těšilo velké pozornosti v humanismu a Erasmus Rotterdamský vydal spolu s Thomasem Morem roku 1506 jeho spisy. Hodně se četl také v osvícenství, kdy se podle jeho popisů malovaly obrazy i psaly divadelní hry.

Ludmila Pešková (20)

Publikace v oboru ručních prací.

Ladislav Stroupežnický (25)

Ladislav Stroupežnický byl český spisovatel, dramatik a dramaturg Národního divadla. Stroupežnický se narodil v prostředí regionálních vzdělanců, otec byl hospodářským správcem premonstrátských statků a ředitelem patrimoniální kanceláře panství v Cerhonicích. Absolvoval pouze dvě třídy reálky v Písku, než byl pro kázeňské přestupky vyloučen. Poté se stal ve svém rodišti praktikantem na premonstrátském velkostatku a archivářem, nezískal sice žádné literární vzdělání, ale měl dobrou společnost a dobrý přístup do knihoven. Ve svých sedmnácti letech, v noci při číhané, omylem vystřelil po hajném, načež se v pominutí mysli pokusil o sebevraždu. Rána mu utrhla spodní čelist a nos. Otec jej dal převézt na pražskou kliniku k později proslulému chirurgovi Vilému Weissovi, kde Ladislav podstoupil několik operací, rok nemohl mluvit a věnoval se kreslení, psaní a vyřezávání ze dřeva či slonoviny, zejména siluetám řezaným lupénkovou pilkou. I po ročním pobytu v nemocnici a plastice mu až do konce života zůstal zohavený obličej. Brzy po nehodě se přestěhoval do Prahy, kde přispíval do několika časopisů. Nejprve se snažil prosadit jako humorista. V té době pracoval jako úředník v pojišťovně, později jako písař na berní správě magistrátu. Roku 1882, když se po požáru začalo znovu budovat pražské Národní divadlo, stal se až do své smrti jeho prvním dramaturgem. V této funkci musel překonávat řadu překážek a odrážet útoky a kritiku, nejen nepřátel, ale také autorů a publika romantického spektra. Jeho příkrou kritiku těžce snášel například Julius Zeyer. Podle jiných kritiků jeho přísnost a vysoké nároky vůči dramatikům získaly divadlu vysoký kredit již od jeho počátků. Dne 22. května 1890 se oženil s herečkou Annou Turkovou . Žili spolu v Praze, zprvu Na Zderaze.; z prosperující živnosti manželů Anna zakoupila na Vinohradech vlastní dům čp. 271. Roku 1892 Stroupežnický zemřel, když podlehl onemocnění t...

Klára Jarunková (18)

Klára Jarunková byla slovenská prozaička a autorka knih pro děti a mládež. Narodila se v rodině poštovního úředníka, její otec se později stal správcem horské chaty v Nízkých Tatrách. Vzdělání získala na dívčím gymnáziu v Banské Bystrici, kde také v roce 1940 maturovala. Při zaměstnání pak začala studovat slovenštinu a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, avšak toto studium nikdy nedokončila. Začala pracovat jako učitelka, později byla zaměstnána na bratislavské radnici, v Československém rozhlase a nakonec se usadila v redakci časopisu Roháč. V roce 1953 začala psát pro rozhlas a později i pro časopis Roháč a pro další časopisy a deníky. První kniha jí však vyšla až v roce 1960. Její přístup k dětské literatuře v té době nezvyklý – příběhy podávala z pohledu dítěte a psala je v první osobě, čímž dávala dětem možnost lépe se vcítit do děje a ztotožnit se s ním. Kromě pohádek psala i dívčí romány a umělecko-naučnou a cestopisnou literaturu. Díla jako Jediná a Bratr mlčenlivého Vlka se díky sedmdesáti překladům stala součástí zlatého fondu světové literatury pro děti a mládež. Její díla jsou přeložena do téměř 40 jazyků.

Ken Kesey (14)

Ken Elton Kesey byl americký spisovatel. Bývá řazen do postmoderní literatury, někdy je považován za styčný bod mezi beatníky a hnutím hippies. Kesey vystudoval divadelní umění na oregonské univerzitě v Eugene. Na Stanfordově univerzitě v Kalifornii absolvoval kurz tvůrčího psaní . V době studií se stal dobrovolníkem ve výzkumu Veterans Hospital v Menlo Parku, který zkoumal účinky halucinogenů . Role pokusného králíka v tomto výzkumu ho později inspirovala k napsání jeho prvního románu Vyhoďme ho z kola ven, který vyšel v roce 1962, dosáhl velkého úspěchu, byl zpracován do podoby divadelní hry. V roce 1975 natočil režisér Miloš Forman podle divadelní adaptace Keseyho knihy Vyhoďme ho z kola ven úspěšný film Přelet nad kukaččím hnízdem, který získal 5 Oscarů. Sám Kesey prý film nikdy neviděl, kvůli sporům o ocenění jeho autorských práv. Také se mu nelíbilo, že ve filmu nebyl jako vypravěč indián Bromden, tak jak je tomu v knize. Po vydání svého druhého románu Tak mě někdy napadá v roce 1964 si koupil Kesey školní autobus, pojmenoval ho Further a vydal se v doprovodu Neala Cassadyho a skupiny přátel, kteří si říkali The Merry Pranksters na výlet přes USA na newyorskou Světovou výstavu. V New Yorku se tehdy seznámil s Allenem Ginsbergem a Jackem Kerouackem. Tento výlet následně popsal další jeho účastník Tom Wolfe ve své knize The Electric Kool-Aid Acid Test. V roce 1971 byl jeho román Tak mě někdy napadá zfilmován a dostal dvě nominace na Oscara. Zemřel 10. listopadu 2001 po operaci, při níž mu byl z jater odstraněn rakovinný nádor. Ve svých dílech se zabývá problémem odcizení, které nastává díky anonymitě moderní společnosti. Často se zabývá problémy jedince, který se vinou společnosti dostane do jemu nepřátelského prostředí, autor se staví do role protestujícího proti této situaci. Po napsání prvních dvou knih se na 20 let odmlčel. Některá jeho...

Karel Vágner (16)

Karel Vágner je významný český hudebník, skladatel, aranžér a kapelník. Narodil se 8. června 1942 v Praze a výrazně ovlivnil českou hudební scénu. Vágner je známý svou tvorbou v oblasti populární hudby a spoluprací s mnoha známými českými zpěváky a hudebníky. Během své kariéry vydal řadu alb a podílel se na různých hudebních projektech. Jeho všestrannost jako hudebníka se projevuje ve schopnosti hrát na více nástrojů a pracovat napříč různými žánry.

Karel Taufman (23)

Karel Svoboda (14)

Karel Svoboda byl významný český hudební skladatel, který se významně zapsal do světa hudby, zejména ve své vlasti. Narodil se 19. prosince 1938 v Praze a nejprve se věnoval zubařství, než se díky své vášni pro hudbu stal jedním z nejplodnějších a nejoblíbenějších skladatelů v Československu. Svoboda je znám především díky své práci na filmové a televizní hudbě a také díky psaní písní pro mnoho populárních zpěváků. Jeho skladby se často objevovaly v dětských pořadech, včetně znělky pro kultovní dětský seriál "Večerníček".

Julia Parker (26)

Derek a Julia Parkerovi patří mezi nejznámější spisovatele knih zabývajících se astrologií a výkladem snů. Narodili se v Anglii přesně dva měsíce od sebe ve stejném roce - Julia , 27. července, a Derek 27. května. O dvacet pět let později se vzali. Společně publikovali 29 knih a Julia sama 6 knih. Derek a Julia nyní žijí v Sydney.

Josef Kratochvíl (26)

Autor literatury faktu - skutečné kriminální případy.

Josef Jiří Stankovský (25)

Josef Jiří Stankovský byl český divadelník, spisovatel a dramatik, autor mnoha desítek knih a divadelních her. Pocházel z bohaté rodiny správce velkostatku. Mládí prožil v Čelákovicích, kde jeho otec zakoupil hospodářství. Vystudoval gymnázium v Praze, ale poté nedokončil studium práv, protože se začal plně věnovat divadlu a psaní. Od 60. let 19. století začaly být jeho hry hrány v kamenných divadlech . Pokus o vedení vlastního divadla skončil po dvouletém působení v roce 1875 krachem a následnou těžkou nemocí. Posledních několik let se živil prakticky výhradně psaním. Zemřel ve věku 35 let. Za svůj život napsal desítky divadelních her a hříček, románů, povídek i faktografických knih. Stručný výběr:

Jiří Sovák (15)

Jiří Sovák, vlastním jménem Jiří Schmitzer , byl český herec. Jeho syn Jiří Schmitzer je také hercem. Narodil se 27. prosince 1920 v ulici Na bojišti do pražské rodiny hostinského, matka byla v domácnosti a zároveň kuchařka v jejich restauraci. Jiří měl dva starší sourozence, sestru Zdenu a bratra Ladislava. Protože otec chtěl, aby se vyučil řádnému řemeslu, zvolil si po vzoru otce pohostinství – obor číšník. Na praxi sloužil v restauraci U Khůnů na Kladně a poté v hotelu Hubertus v Jílovišti. Poté se chvíli jako číšník živil. Přesto v 19 letech odešel proti vůli otce z domova, aby se mohl přidat k ochotnickému souboru na Mlynářce, pak k souboru Dé tvář a nakonec přešel k téměř profesionální scéně Divadla práce. Přitom pracoval v různých pomocných i dělnických profesích, např. v kamenolomu. Během okupace studoval herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře , v té době byl rovněž totálně nasazený v Jinonické Waltrovce jako skladník ve skladu tyčového železa. Od roku 1941 účinkoval po večerech v pražském kabaretním divadle Živé jeviště, pozdější divadlo Rokoko. V roce 1943 působil v divadle v Třebíči a poté byl angažován do Horáckého divadla. Tam již mladý herec získal řadu zkušeností s pestrou paletou rolí klasického repertoáru. Během základní vojenské služby v letech 1946–1947 působil v Armádním uměleckém souboru , kde se setkal s Miroslavem Horníčkem. U armády se zdržel coby civilní zaměstnanec v Ústředním divadle československé armády. Tam si ho všiml režisér a divadelní autor E. F. Burian, který ho roku 1947 angažoval do svého divadla D 34. Sám Sovák o této spolupráci řekl: „Byl to on, kdo nejvíc poznamenal moje začátky. Při práci přesně odhadl, kdy je nejlepší mě nechat, ať se s rolí potrápím sám. Nenaléhal, nespěchal, nechal mě se stydět.“ Burianovo divadlo dávalo hercům možnost vytvořit mnoho klasických rolí světového repertoáru. Zde Sovák ztvárnil např. roli 70letého Go...

Jiří Procházka (16)

Jiří Procházka byl český scenárista, prozaik, dramatik a dramaturg. Nejvíce jej proslavil pravděpodobně seriál 30 případů majora Zemana a scénář k filmu ideologicky interpretujícímu rumburskou vzpouru Hvězda zvaná Pelyněk . Nositel Ceny ÚV SČSP.

Jiří Kuthan (19)

Jiří Kuthan je český historik a historik umění, vedoucí Ústavu dějin křesťanského umění na katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Odborně se zabývá především architekturou a uměním doby posledních Přemyslovců, Lucemburků a Jagellonců. Po studiu na gymnasiu v Písku absolvoval studium historie a dějin umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy . Ve své diplomové, rigorózní a kandidátské práci se zabýval středověkou architekturou jižních Čech. V letech 1968-1969 pracoval jako odborný pracovník v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou a člen redakce revue Arch, poté jako redaktor v nakladatelství Artia v oddělení publikací o umění . V letech 1972–1977 pracoval jako historik umění na Útvaru hlavního architekta města Prahy, 1977–1983 byl odborným pracovníkem Středočeského muzea v Roztokách u Prahy. Od 1. ledna 1984 nastoupil jako vědecký pracovník do Ústavu dějin umění ČSAV. V letech 1988-1989 absolvoval studijní pobyt v Německu umožněný nadací Konrad-Adenauer-Stiftung. Od roku 1990 vyučuje dějiny umění a památkové péče na katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1994–1995 byl hostujícím profesorem na Technické univerzitě v Berlíně na Ústavu pro dějiny umění . V roce 1996 se habilitoval na Univerzitě Palackého v Olomouci a v roce 1997 získal titul DrSc. Od roku 2001 působí i v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Dne 15. května 2002 byl jmenován profesorem pro dějiny umění na Univerzitě Karlově a v letech 2003–2018 vedl Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Je rytířem papežského řádu svatého Řehoře Velikého a rytířem katolického řádu sv. Lazara. V letech 2006–2007 krátce působil jako proděkan pro vědu na FF UK. V letech 2005–2012 člen vědecké rady Centra medievistických studií AV ČR a UK, od roku 2013 člen Vědecké ...

Jiří Křenek (21)

Jiří Křenek je současný český fotograf, který se zaměřuje na oblast motoristického sportu. Jako jediný občan České republiky má akreditaci k fotografování závodů Formule 1. Vedle motoristických snímků zpracovává také sociologicky laděné dokumentární soubory - mj. o hypermarketech, satelitních vesničkách a fenoménu mobilního telefonu. Jeho aktuální volnou tvorbou jsou dokumenty z prostředí in-line bruslařů a hráčů počítačových her. Křenek absolvoval Střední odborné fotografické učiliště v Praze a Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ještě během studií na učilišti začal pracovat pro vydavatelství časopisů Axel Springer, konkrétně pro jím vydávané motoristické časopisy. Za své fotografie získal několik cen – mimo jiné dvě 1. místa v soutěži Czech Press Photo , grant pražského primátora , hlavní cenu Talentinum , 1. cenu za nejlepší výtvarnou fotografii motoristického sportu v Paříži nebo Cenu Jaromíra Funkeho za druhé místo v soutěži o nejlepšího českého fotografa do 35 let .

Jaromír Hořejš (23)

Jaromír Hořejš, vlastním jménem František Hořejš byl český básník, dramatik a překladatel z angličtiny. Jaromír Hořejš absolvoval učitelský ústav v roce 1922, stal se mimořádným posluchačem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a Vysoké školy pedagogické v Praze . Působil jako učitel ve Větřní a mezi lety 1926 a 1930 v Českém Krumlově, poté v Praze. Od roku 1938 do 1949 byl redaktorem Státního pedagogického nakladatelství. V letech 1949 a 1950 pracoval v loděnicích, ve sklárně a v porcelánce, od roku 1952 až do odchodu do důchodu učil v Praze-Strašnicích.

Jana Sommerová (20)

Učebnice němčiny.

Jan Wenig (20)

Dr. Jan Wenig byl český spisovatel a rozhlasový publicista. Byl synem spisovatele a pedagoga Adolfa Weniga a Pavlíny , rozené Korbové, dcery pražského obchodníka. Rodina žila na Královských Vinohradech. Kromě otce bylo v rodině několik dalších osobností z oblasti kultury: Josef Wenig , Adolf Wenig ml. , František Adolf Šubert , Vojtěch Kristián Blahník . Jan Wenig maturoval na v roce 1924 na reálném gymnáziu na Vinohradech a vystudoval pražskou filozofickou fakultu, obor srovnávací dějiny literatur a dějiny divadla. Promoval v roce 1930. V letech 1931–1933 byl zaměstnán jako knihovník v Národní knihovně v Praze. Poté byl do roku 1937 zaměstnán jako redaktor časopisu Radiojournal. Od roku 1937 až do roku 1966 pracoval v pražském rozhlasu a byl autorem řady rozhlasových pořadů. V rozhlase vystupoval s vlastními pořady a přednáškami. Byl správcem pozůstalosti svého otce Adolfa Weniga. Je pochován v rodinném hrobě na Vinohradském hřbitově . V počátcích vydával dívčí romány. V době okupace se zvýšil jeho zájem o národní minulost a umění. Po válce se především věnoval kulturnímu místopisu Prahy. Dr. Jan Wenig byl autorem námětů filmů: Scénář: Jazykový poradce: Jan Wenig pravidelně vystupoval v rozhlase s osvětovými pořady. Byl autorem stovek drobných rozhlasových pořadů a rozhovorů, zejména s herci. Námětem rozhlasových pořadů Jana Weniga nebyla jen kultura, ale např. i civilní obrana – téma "Zabezpečujeme dům proti leteckému útoku" v roce 1938.

Jan Patočka (25)

Jan Patočka byl jeden z nejvýznamnějších českých filosofů 20. století. Zabýval se fenomenologií, filosofií dějin, filosofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, českou literaturou, uměním a kulturou. Patočkovo dílo a jeho osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu 60. až 80. let. Byl jedním z prvních mluvčích Charty 77. K jeho početným žákům patří mj. V. Bělohradský, V. Borecký, T. Halík, L. Hejdánek, P. Kouba, D. Kroupa, L. Menzel, J. Michálek, J. Němec, Z. Neubauer, R. Palouš, M. Petříček, Z. Pinc, Petr Rezek, J. Sokol a mnoho dalších. Narodil se jako třetí ze čtyř synů klasického filologa a středoškolského pedagoga Josefa Patočky a zpěvačky Františky, rozené Procházkové. Dva z jeho bratří se také stali vysokoškolskými profesory. Jeho otec choval velkou úctu k Masarykovi a Hostinskému, za jejichž žáka se považoval. Po maturitě na vinohradském reálném gymnáziu v Praze se roku 1925 zapsal ke studiu slovanské filologie, romanistiky a filosofie na Filozofické fakultě UK. V roce 1928 při studijním pobytu v Paříži se poprvé setkal s Edmundem Husserlem. 31. června roku 1931 promoval z filozofie disertační prací Pojem evidence a jeho význam pro noetiku u J. B. Kozáka a stal se jeho asistentem. Vedlejší rigorózní zkoušku složil z estetikyJako stipendista Humboldtovy nadace v roce 1933 studoval u Husserla a Martina Heideggera ve Freiburgu fenomenologii a navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem. Podílel se na založení Cercle philosophique de Prague, stal se jeho českým sekretářem a v roce 1936 se habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém, která ovlivnila české filosofické prostředí na mnoho let. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze a po jeho smrti se přičinil o záchranu jeho pozůstalosti. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1...

Jan Květ (17)

Jan Květ byl český historik umění zaměřený na středověké umění, zejména iluminace, a na malířství přelomu 19. a 20. století, vysokoškolský pedagog, scénograf. Jan Květ pocházel z právnické rodiny, která se s otcovou službou často stěhovala. Od mládí se zajímal o výtvarné umění a památky, kreslil, maloval a věnoval se trojrozměrným návrhům. Absolvoval školní docházku v Táboře a poté v Praze na Jiráskově gymnasiu v Žitné ulici čp.308 . Dále vystudoval na Univerzitě Karlově v Praze učitelství dějepisu a zeměpisu pro střední školy. Jeho učiteli byli Josef Šusta, Václav Novotný, Lubor Niederle, Gustav Friedrich, Josef Pekař a Otakar Kádner. Květovy zájmy byly daleko širší, navštěvoval přednášky z dějin literatury u Arne Nováka, semináře Vojtěcha Birnbauma a přednášky dějin umění Karla Chytila a Antonína Matějčka. Soukromě studoval malbu u Oty Bubeníčka. V letech 1919–23 byl asistentem a knihovníkem Historického semináře UK. Ve školním roce 1922–1923 Květ získal roční stipendium francouzské vlády a studoval v Paříži na Sorbonně a na École du Louvre, kde medievalistiku přednášeli slavní profesoři Émil Male, Marcel Aubert a Paul Vitry. Roku 1923 nastoupil jako asistent do Národního muzea, od roku 1924 byl jmenován adjunktem v oddělení historické archeologie Národního muzea v Praze, kde se definitivně rozhodl věnovat vědecké kariéře v oboru dějin umění středověku. Katalogizoval sbírky Lapidária a v letech 1940-1942 byl vedoucím národopisného oddělení. Pracovní poměr v muzeu ukončil roku 1945. Roku 1931 se prací o iluminovaných rukopisech královny Elišky Rejčky habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy jako soukromý docent středověkého umění. Téhož roku napsal zásadní stať do akademického Dějepisu umění v Čechách I. Roku 1933 se mu narodil syn Jan Květ, pozdější přírodovědec . V roce 1945 byl jmenován profesorem UK a roku ...

Jan Kostrhun (20)

Jan Kostrhun je český spisovatel, scenárista a politik ČSSD, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, po sametové revoluci československý poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Zemědělskou stranu, respektive za LSU, od poloviny 90. let poslanec Poslanecké sněmovny za ČSSD. Je ženatý, má tři děti. Jeho otec Jan Kostrhun byl novinářem a redaktorem Zemědělských novin. Absolvoval jedenáctiletou střední školu v Břeclavi, kde maturoval roku 1959. Roku 1964 vystudoval Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. V letech 1965–1984 pracoval jako zootechnik. Nejprve na Státním statku Drnholec, po základní vojenské službě v Okresním plemenářském středisku v Hustopečích u Brna, zpočátku na postu plemenářského zootechnika, později odborného poradce a šlechtitele. V období let 1985–1990 pracoval coby scenárista. Ovšem již od roku 1965 byl aktivní jako literát, scenárista a publicista. Je autorem či spoluautorem 25 knih, pěti celovečerních filmů, pěti dokumentárních filmů, dvou televizních inscenací a pěti rozhlasových her. Je nositelem několika cen za literaturu a scénář a členem PEN klubu. Své prvotiny publikoval v Rovnosti a Práci, od roku 1965 pak uveřejňoval své texty v Zemědělských novinách, Rovnosti, Literárních novinách, Československém vojáku, Hostu do domu a Kurýru, později v časopisech Květy, Tvorba, Universitas, Literární měsíčník, Kmen, Mladý svět, Dikobraz, Vlasta, Malovaný kraj, Sedmička pionýrů, Rudé právo a rovněž v listu Smena na Slovensku a v sovětském časopisu Chudožestvennaja literatura. V roce 1970 vydal coby knižní prvotinu povídku Štika ve sborníku O rybářích pro rybáře. Pak se v 70. letech profiloval jako autor románů se soudobou tematikou , nichž se zabýval tematikou socializace venkova a emigrace. Dodatečně po přepracování vydal také prozy Svatba ve vypůjčených šatech a Strakatá kajda. Stylisticky využíval nadsázku, ironii. Od přelomu 70. a 80. l...

Ivan Poldauf (21)

Ivan Poldauf byl český jazykovědec, anglista a bohemista, univerzitní profesor angličtiny, lexikograf a překladatel z angličtiny. Ivan Poldauf studoval v letech 1934 až 1939 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1945 se na téže fakultě stal asistentem. Roku 1946 studoval na University of Oxford. V roce 1947 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1949 až 1961 působil jako profesor na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v letech 1961 až 1965 jako profesor aplikované lingvistiky a teorie překladu a tlumočení na Univerzitě 17. listopadu v Praze. Od roku 1965 byl profesorem anglistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Igor Stravinsky (16)

Igor Stravinsky byl významný ruský skladatel, klavírista a dirigent, který je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších skladatelů 20. století. Narodil se 17. června 1882 v ruském Oranienbaumu a mezinárodní slávu mu přinesly tři balety, které na objednávku impresária Sergeje Ďagileva uvedl Ďagilevův Ballets Russes: ", "Petruška" a "Svěcení jara" . Avantgardní přístup k rytmu a disonanci v posledně jmenovaném díle vyvolal při premiéře v Paříži bouři, ale později se stal slavným pro svůj revoluční hudební jazyk a mezníkem ve vývoji modernistické hudby.

Henri Charrière (17)

Henri Charrière byl Francouz usvědčený za vraždu a odsouzený k nuceným pracím ve Francouzské Guyaně, odkud utekl a žil ve Venezuele. Známým se stal především proto, že svůj útěk zaznamenal v autobiografickém románu Motýlek, který se stal bestsellerem, přestože je často zpochybňována jeho autenticita. Narodil se ve městě Ardèche. Jeho matka zemřela, když mu bylo deset let. V roce 1923 vstoupil do vojenského námořnictva, kde sloužil dva roky. Později se stal členem pařížského podsvětí, oženil se a měl dceru. 26. října 1931 byl za vraždu pasáka, známého jako malý Roland, odsouzen k doživotnímu vězení a deseti letům nucených prací . Po krátkém uvěznění byl deportován na Francouzskou Guyanu, odkud 29. listopadu 1933 s dvěma spoluvězni uprchl do Kolumbie, kde byl znovu chycen a uvězněn. Měl být znovu vydán Francii, podařilo se mu ale utéci na území indiánských kmenů, kde prožil několik měsíců. Musel odsud ale odejít, v Santa Marta byl v roce 1934 znovu zatčen a vydán do Francie. Byli opět uvězněni a odsouzeni ke dvěma letům na samotce. Po propuštění do běžného vězeňského režimu a jednom dalším neúspěšném pokusu se mu konečně v roce 1945 podařilo utéci do Venezuely. Uplaval na pytli kokosových ořechů, jeho společník se při tomto pokusu utopil. Ve Venezuele se usadil, otevřel si restauraci, oženil se s ženou jménem Rita a stal se místní celebritou. Své vzpomínky vtělil do dvou autobiografických románů, Motýlek a Banco . Motýlek se stal bestsellerem, byl dokonce zfilmován . Zemřel v roce 1973 v Madridu na rakovinu. Charrièrův Motýlek , popisující jednoduchým dobrodružným stylem vězeňské zážitky a nezdařené úniky v letech 1931-1945, byl velmi úspěšný, jen ve Francii se prodalo více než 1 500 000 výtisků. Záhy byl přeložen i do češtiny...

Helen Brooks (24)

se narodila a dodnes žije se svou rodinou v Northamptonu v Anglii. Ačkoliv velmi ráda tráví dovolenou někde v cizích zemích, nikde jinde by žít nechtěla. Helen potkala svého manžela v šestnácti letech a i dnes po pětatřiceti letech je mezi nimi stále stejné kouzlo. Mají tři krásné děti Caru, Faye a Benjamina. V domě s nimi žijí ještě domácí mazlíčci - dva psi. Helen začala psát v roce 1990, kdy oslavila čtyřicáté narozeniny. Splnila si tak svůj sen z doby dospívání, neboť předtím se musela věnovat svým třem dětem a hektickému rodinnému životu. Dnes má na svém kontě již osmatřicet romancí a několik ság. Helen je velkou milovnicí zvířátek, dlouhých procházek po okolí s manželem, čtení a plavání. Volný čas velmi ráda tráví na své nádherné staré zahradě v lehátku na slunci a se sklenkou dobrého červeného vína. Helen se v současné době věnuje pouze psaní romantických příběhů, což ji plně uspokojuje. Sama se přesvědčila, že realita je leckdy zajímavější než fantazie. Při psaní příběhů čerpá ze svých zkušeností sekretářky - moc dobře ví, že každá mladá dívka sní o svém šéfovi. Jejím nejoblíbenějším filmem je Osobní strážce a miluje písničky od Beatles. Na mužích nejvíce obdivuje něžnost.Na otázku, čím by byla, kdyby nepsala knížky, odpověděla: "Určitě bych pracovala v nějakém zvířecím útulku nebo jako veterinární sestra." České čtenářky si od Helen Brooksové mohly dosud přečíst deset knížek v edicích Polibky , Romance a Desire a na další se mohou těšit.

Giacomo Casanova (21)

Giacomo Girolamo Casanova byl italský spisovatel, intrikán, špión a diplomat. Zanechal po sobě všestranné literární dílo , nicméně je především známý jako dobrodruh a muž, jehož jméno je synonymem pro svůdce. Této pověsti se těší pravděpodobně zásluhou svého nejvýznamnějšího autobiografického díla, „Dějiny mého života“ , v němž autor bez skrupulí popisuje svá četná milostná dobrodružství. Giacomo Casanova se narodil v Benátkách v ulici Calle della Commedia v sousedství kostela sv. Samuela, kde byl také pokřtěn. Jeho otcem byl herec Gaetano Casanova a matkou Zanetta Farussi; některé zdroje ho ale považují za nemanželského syna matky se šlechticem a abbém Michelem Grimanim. Rodiče byli herci a zdá se, že především matka byla ve své profesi úspěšná, neboť se o ní zmiňuje Carlo Goldoni ve svých Pamětech, kde ji popsal slovy: „… překrásná vdova a velice schopná žena“. Malý Giacomo, vychovávaný babičkou Marziou Farussiovou, byl křehkého zdraví. Proto ho babička jednoho dne odvezla k čarodějnici do Murana a té se podařilo vyléčit jeho potíže. Po tomto dětském zážitku ho zájem o magické praktiky provázel po celý zbytek života, ale on sám byl prvním, kdo se vysmíval důvěřivosti, s níž mnozí přijímali esoterismus. Vystudoval na padovské univerzitě filozofii a práva, absolvoval v roce 1742. Následně cestoval na ostrov Korfu a do Istanbulu. V roce 1743 se vrátil do Benátek a v témže roce jeho babička Maria zemřela. Abbé Grimani jej dovedl učit v semináři, ale dlouho tam pro své nemravné chování nevydržel, údajně sváděl ostatní seminaristy. byl ze studií vyloučen a od konce března do konce července vězněn v benátské pevnosti sv. Ondřeje . Spíše než o výkon trestu, šlo o výstrahu a snahu o nápravu jeho bouřlivých prostopášných sklonů. Když se dostal na svobodu, odcestoval díky matčiným dobrým vztahům jako doprovod bi...

George Sand (22)

George Sandová , vlastním jménem Amantine Aurore Lucile Dupin de Francueil, baronka Dudevant , byla francouzská romantická spisovatelka. George Sandová pocházela ze šlechtického rodu. Její otec Maurice Dupin de Francueil byl důstojník Napoleonovy armády a vnuk francouzského maršála Hermana Moritze von Sachsen, známého jako Maréchal de Saxe, který byl nemanželským synem polského krále a saského kurfiřta Augusta II. Silného. Roku 1822, tedy ve věku 18 let, se Amandine Aurore Lucile Dupin de Francueil provdala za advokáta Françoise Casimira Dudevanta, se kterým pak měla dvě děti, Maurice Sanda, celým křestním jménem Jean-François-Maurice-Arnauld , a Solange Sand . V roce 1835 opustila baronka Dudevant manžela pro jeho hrubé chování vůči ní i s dětmi, a roku 1836 se rozvedli. Brzy poté začala George Sandová preferovat mužský styl oblékání, což zdůvodňovala ekonomickou situací. Tento způsob odívání však neprosazovala nijak důsledně. Při společenských příležitostech si oblékala dámské šaty. George Sandová žila na zámku Nohant ve střední Francii, v departementu Indre, asi 50 km jihozápadně od Bourges. V roce 1836 pobývala na tomto zámku také její přítelkyně Marie d'Agoult společně se svým novým partnerem, proslulým klavírním virtuózem a skladatelem Franzem Lisztem. O nikoliv bezkonfliktním vztahu obou přítelkyň podala George Sandová zprávu ve svém životopise. George Sandová se stala proslulou také svým sexuálním životem, který byl mnoha lidem známější než její dílo. Měla postupně vztah s Alfredem de Musset, Franzem Lisztem, Prosperem Mériméem a především s Fryderykem Chopinem, o něhož obětavě pečovala a rozešla se s ním až krátce před jeho smrtí . Známým se stal i její poměr s herečkou Marií Dorvalovou. Byla také blízkou přítelkyní romanopisce Honoré de Balzaca i malíře Eugène Delacroix. Určitou zajímavostí je, že George Sandová patři...

George & Beatovens (14)

Česká rocková skupina z Prahy. Založil ji v roce 1965 zpěvák Petr Novák s textařem Ivo Plickou a pojmenovali ji podle svého bubeníka Jiřího Jiráska . Průkopníci autentického rockového písničkářství v češtině s rozhlasovými hity z roku 1965 "Já budu chodit po špičkách" a "Povídej" . Dočasně se rozpadla koncem roku 1965, znovu se dala dohromady v roce 1967. Do roku 1970 se skupina vyvinula k progresivnějšímu rocku à la Jethro Tull, v roce 1972 se opět rozpadla. V roce 1980 začal Petr Novák používat pro svou doprovodnou skupinu zkrácený název "G&B", původní anglický název byl komunistickými úřady až do roku 1989 zakázán. Po Novákově smrti v roce 1997 skupinu nakonec obnovil Karel Kahovec a od roku 2009 stále aktivně vystupuje. Členové: Miloš Kovařík, Jiří Kovařík, Jiří Kovařík, Jiří Kovařík: Petr Novák Karel Sluka , Michal Burian , Jaroslav Bednář , Zdeněk Juračka , Vladimír Mišík , Miroslav Dudáček , Bohuslav "Slávek" Janda , Jiří Jirásek , Ivan Pelíšek , Pavel Zuman , Jiří Čížek , Michal Ditrich , Oldřich Wajsar , Miroslav Helcl , Jan F. Obermayer , Petr Bezpalec , Jiří Sluka , Petr Formánek , Stanislav Staněk , Ladislav Klein , Hubert Täuber , Adolf Seidl , Karel Novák , Zdeněk Nedvěd , Martin Rychta , Michal Pavlík , Karel Kahovec , Petr Eichler .