Všichni Autoři a témata

Jaromír Pečírka (25)

Pocházel z lékařské rodiny. Jeho děd, lékař a gymnasiální profesor Josef Pečírka byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Jaromír Pečírka byl synem lékaře a docenta Univerzity Karlovy MUDr. Ferdinanda Pečírky a Emilie rozené Dufkové, dcery ředitele továrny Kolben – Daněk. Jeho otec se kromě lékařské praxe aktivně věnoval kultuře a byl mj. zakládajícím členem Českého spolku pro komorní hudbu v Praze a dlouholetým členem družstva Národního a Vinohradského divadla. Jeho strýc Jaromír Pečírka st. byl lékař se širokými vědeckými zájmy, alpinista, armádní generál a sběratel umění. Jaromír Pečírka roku 1910 maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze. Po otci zdědil lásku k hudbě a sám byl výborným klavíristou. V mládí byl literárně činný a psal povídky a básně . V letech 1910-1913 a 1914-1916 studoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze dějiny umění a klasickou archeologii . V letech 1913-1914 a 1917-1918 studoval u Maxe Dvořáka na vídeňské univerzitě a byl jedním z jeho posledních žáků. Rigorózní práci Studie k dějinám románské skulptury v Čechách a na Moravě obhájil roku 1916 na Filozofické fakultě v Praze. Za války pracoval jako asistent v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a v Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni , poté do roku 1920 jako koncipista Ministerstva školství a národní osvěty. Od roku 1919 do roku 1938 byl výtvarným kritikem Prager Presse. Od roku 1920 byl profesorem dějin umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze , roku 1937 se habilitoval pro obor všeobecných dějin umění na Univerzitě Karlově. Po válce byl profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze . V letech 1948-1949 byl zároveň zástupcem Antonína Matějčka v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a do roku 1951 zde přednášel. V letech 1963-1964 působil na FF UK jako externí pedagog. Byl kurátorem SVU Mánes, členem Archeologické komise při České akademii věd a umění, Kruhu pro pěstování dějin umění, v letech 1934-1942 členem kuratoria Moderní galerie, členem Společnosti Bedřicha Smetany. Od roku 1935 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby. Psal odborné statě do časopisů Umění, Výtvarná práce a Volné směry a články do časopisů a novin Kultura, Květy, Lidová demokracie, Prager Presse, Prager Rundschau, Svět v obrazech a Tvar. Zemřel 22. srpna 1966 v Praze, ve věku 75 let.

Jan Zahradníček (29)

Jan Alois Zahradníček starší byl český básník, novinář, překladatel a spisovatel, jeden z nejvýznamnějších českých básníků 20. století a vrcholný představitel české katolické poezie. Ve čtyřicátých letech redigoval katolickou revue Akord. Jeho otevřeně katolická a ostře protikomunistická tvorba jej přiváděla do ostrého konfliktu s levicovými autory, již před druhou světovou válkou se někteří z nich, jako například Jan Drda, vyjádřili, že Zahradníček musí po jejich vítězství za mříže. Po únorovém převratu byl nejprve vyloučen z Československého svazu spisovatelů a posléze odsouzen ve vykonstruovaném procesu k 13 letům vězení. Dlouhodobé a kruté věznění vedlo ke zhoršení jeho už tak trvale špatného zdraví, krátce po propuštění zemřel. Monumentální básnická skladba Znamení moci, kterou dokončil těsně před svým uvězněním, je považována za nejostřejší a nejlepší české básnické protikomunistické a protitotalitní dílo. Komunistický režim jej vyškrtl z učebnic a oficiální historie české literatury, po jeho trvání se Zahradníčkova díla šířila pouze samizdatem a v zahraničí. F. X. Šalda jej nazval knížetem české poezie. Jan Zahradníček se narodil v obci Mastník na Třebíčsku v rodině rolníka Tomáše Zahradníčka a jeho ženy Antonie, rozené Lorencové . Byl dvanáctý z 19 dětí, z nichž ovšem bylo pět mrtvorozených. Dospělosti se dožilo sedm z nich, včetně Jana. Rodina byla poměrně chudá – asi 15,2 ha polí ji jen stěží uživilo. Jan měl navíc velkou smůlu, v druhém roce svého života spadl z půdy a pohmoždil si páteř a hrudník. Toto zranění ve spojitosti s nedostatečnou lékařskou péčí a podvýživou vyústilo v těžkou kyfoskoliózu páteře a tzv. plicní srdce. Malý Zahradníček se tak stal již ve dvou letech invalidou s vyhlídkou na budoucí progresi zdravotních problémů. V domácnosti a hospodářství mu byly vyhrazeny lehčí p...

Jan Hnízdil (19)

Jan Hnízdil je známý český celostní a rehabilitační lékař, jeden z průkopníků české komplexní a psychosomatické medicíny a také autor a spoluautor celostně-medicínsky zaměřených odborných a popularizačních knih. Jan Hnízdil vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, je atestovaným internistou a rehabilitačním lékařem, po škole pracoval jako odborný asistent na katedře tělovýchovného lékařství FTVS UK a deset let vedl rehabilitační oddělení fakultní polikliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Jako externista také přednášel problematiku dopingu a sportovní zátěže na 3. LF UK v Praze. Je členem akreditační komise Ministerstva zdravotnictví ČR pro psychosomatiku. Jan Hnízdil je znám díky svému veřejnému působení a knihám, snaze o výklad medicíny celostně , tj. tak, že zdravotní stav pacienta výrazně závisí na jeho psychickém stavu a na jeho tzv. životním příběhu, kdy případná nemoc zapadá do kontextu pacientova života a řešení jednotlivých životních situací, také díky kritice současného jednostranně biologického zaměření moderní západní medicíny a snaze o jeho vyvážení o celostní pohled a návrat ke kořenům a pravému smyslu medicíny. Dále se opakovaně veřejně vyjadřoval k problematice dopingu ve vrcholovém sportu, o kterém napsal ze svých zkušeností sportovního lékaře knihu Doping, aneb, Zákulisí vrcholového sportu, kritizuje, podle něj chorobnou, provázanost zdravotnického systému a lobby nadnárodních farmaceutických firem, doporučuje a usiluje o změny ve vzdělávání budoucích lékařů ve smyslu výrazného rozšíření výuky psychosomatiky pro všechny budoucí lékaře bez ohledu na budoucí specializaci, protože psychosomatiku chápe jako jádro a výchozí bod pro další jednání a pomoc pacientům. Tyto myšlenky shrnul např. ve své netradičně pojaté knize o přístupu k vlastnímu zdraví každého člověka s názvem Mým marodům : Jak vyrobit pacienta. V součas...

Ivan Aleksandrovič Gončarov (31)

Ivan Alexandrovič Gončarov byl ruský spisovatel. Počátky jeho tvory jsou spojeny s tzv. naturální školou, postupně však její rámec přerostl. Romány: Hrdinou Strže je šlechtic Rajskij, člověk inteligentní a umělecky nadaný, který však nedokáže žádný svůj projekt dovést do konce. Rozčarován petrohradskou společností, odjíždí k příbuzným na venkov, kde poznává tři podoby ženství, symbolizující tři možnosti dalšího vývoje Ruska: babička je přísná, ale spravedlivá a ušlechtilá aristokratka, staromódní, ale velmi schopná statkářka. Sestřenice Marfinka je dobrosrdečná, poddajná a prostoduchá hospodyně, která je šťastná ve svém jednoduchém venkovském životě. Její sestra Věra je romantická a hrdá intelektuálka, která prožije tragické milostné vzplanutí k místnímu anarchistovi Volochovovi. Strž, ve které se spolu scházejí, symbolizuje temné síly, které ohrožují tradiční pořádek.

Henri Barbusse (21)

Henri Barbusse byl francouzský prozaik, levicově orientovaný novinář a politik. Proslavil se svým protiválečným románem Oheň. Jeho otec byl novinář a divadelní publicista. Matka zemřela, když Henrimu ještě nebyly tři roky. Studoval literaturu a filosofii v Paříži. Jeho učitelem na gymnáziu byl Stéphane Mallarmé. Do literatury vstoupil několika povídkami a sbírkou lyrických veršů s názvem Plačky vydanou v roce 1895. Vzbudila pozornost literárního kritika Catulle Mendèse, který se stal jeho ochráncem a povzbuzoval ho v další tvorbě. Roku 1898 se Barbusse oženil s jeho dcerou Hélyonou. Po skončení studií byl zaměstnán v tiskovém úřadě ministerstva vnitra. V roce 1897 se stal na Mendèsovu přímluvu divadelním redaktorem v nově založené politickém časopisu La Grande Revue. Jako publicista se zaměřoval na literární kritiku . Jeho první román, vydaný v roce 1903 pod názvem Prosebníci , zapadl. Po pěti letech vyšel jeho románový esej Peklo , který zaujal čtenáře novátorským zpracováním tématu vztahu člověka a společnosti ovládané kapitálem. Jeho talentu si povšimli i známí literáti France, Maeterlinck nebo Loti. V letech 1911–1914 spolupracoval s deníkem Le Matin, kam pravidelně psal krátké povídky. Jeho krátké prózy byly později vydány v několika sbornících: Nous autres..., Quelques coins du coeur , L’Illusion a L’Etrangère. Zásadní předěl v jeho životě byl rok 1914, kdy jako dobrovolník narukoval do první světové války. Bylo mu 41 let, prodělal tuberkulózu, ale věřil, že je třeba za mír bojovat. Brzy však z toho vystřízlivěl a chtěl mimo jiné vyvést z omylu i ostatní lidi. V bojových jednotkách pěchoty se zúčastnil bojů na frontách až do listopadu 1915. V zákopech a vojenských nemocnicích pak napsal svůj protiválečný román Oheň , který vycházel na pokračování v deníku L’O...

Hadžime Isajama (32)

Hajime Isayama se narodil 29. srpna 1986. Je japonský manga umělec, který se proslavil díky jeho první a zatím jediné sérii Útok titánů . Jeho manga se stala jednou z nejprodávanějších s 86 miliony kopiemi v oběhu v říjnu 2018. Isayama se narodil v Ojama v Japonsku. Na střední škole, Hita Rinko Senior High School, se zúčastnil soutěžích s mangami. Poté, co odmaturoval, se odstěhoval do Tokia, kde začal pracovat na svých manga pracích. V roce 2006 se přihlásil do časopisu Grand Prix, známého také jako MGP, který propaguje společnost Kodansha Ltd., a za svou práci Attack on Titan získal ocenění Fine Work. Původně nabízel svou práci oddělení Týdenní Shōnen Jump v Shueisha, kde mu bylo doporučeno upravit svůj styl a příběh tak, aby byl vhodnější. Odmítl a rozhodl se vzít nabízené místo v oddělení Weekly Shōnen Magazine v Kodansha Ltd. V roce 2008 se přihlásil do 80. týdne časopisu Shōnen Magazine Freshman Manga Award, kde za svou práci Heart Break One získal cenu Special Encouragement Award. Jeho další dílo, orz, bylo vybráno jako vybrané dílo v 81. týdenním časopisu Shōnen Magazine Freshman Manga Award. V roce 2009 se jeho první sériové dílo Attack on Titan objevilo v měsíčníku Bessatsu Shōnen Magazine. V roce 2011 získal Attack on Titan 35. cenu Kodansha Manga v kategorii Shōnen. Manga získala velkou popularitu zejména poté, co se začala od dubna do září 2013 vysílat její stejnojmenná 25-ti dílná anime adaptace z dílny studií Production I.G a Wit Studio. 31. prosince 2018 Isayama ve svém blogu odhalil, že se toho roku oženil. Potvrdil, že zvěsti o tom, že Yamamoto Arisa je jeho manželkou, byly nepravdivé, a také prohlásil, že v roce 2019 bude i nadále kreslit mangu.

Emma Darcy (32)

Emma Darcy je pseudonym pro spisovatelské duo manželů Wendy Brennan a Frank Brennan . Za 12 společných tvůrčích let napsali něco kolem 45 romantických příběhů. Po smrti manžela žije Wendy v New South Wales.

Edmond Rostand (20)

Edmond Eugène Joseph Alexis Rostand byl francouzský dramatik a básník. Rostand se narodil do zámožné rodiny jako syn ekonoma a advokáta Eugèna Rostanda , díky čemuž se mu dostalo nejen dobrého vzdělání na Collège Stanislas de Paris, ale i finančního zajištění, které mu umožnilo věnovat se volné literární tvorbě. Svá nejvýznamnější dramata sepsal v letech 1890 – 1898. V roce 1901 se díky své tvorbě stal členem Francouzské akademie. Jeho syn Maurice Rostand byl rovněž spisovatelem. Zemřel roku 1918 na španělskou chřipku. Byl pochován na hřbitově 'Cimetière Saint-Pierre' v rodném Marseille. Podle francouzského básníka Edmonda Rostanda je nazvána úprava kuřete, kdy se kuře dusí na másle s koňakem, karotkou, pečárkami a na kostičky nakrájeným celerem.

E. L James (21)

E L James je pseudonymem Eriky Mitchell Leonard , televizní produkční a manželky scenáristy a režiséra Nialla Leonarda, s nímž je více než dvacet let a má s ním dva pubertální syny. Ve svém reálném životě řídí Mini, má ráda cenově přijatelné bílé víno a Nutellu a nejvíc času jí zabere špinavé prádlo synů, kteří oba hrají ragby. V jejich londýnském domě není ani stopy po Červené mučírně z jejího románu, přesto jí manžel něžně říká Dračice. Studovala historii na University of Kent, psát chtěla už od dětství, snila o tom, že jednou napíše román, který způsobí poprask, ale kvůli rodině a kariéře své sny na čas odložila. Nakonec ale sebrala odvahu a pustila se do psaní svého prvního románu, Fifty Shades od Grey. Původně je psala jako fanfiction ságy Stmívání pod jménem Snowqueens Icedragons, to bylo v roce 2009. Úspěch, kterého její dílo dosáhlo na internetu, ji naprosto šokoval. Vtělila do něj podle svých slov svoji krizi středního věku a všechny své fantazie, které se zřejmě potkaly s fantaziemi mnoha žen po celém světě. Dokazuje to záplava e-mailů v její schránce, jejichž obsah je podobný: „Miluju vaší knihu. A manžel taky děkuje!“ Později změnila jména hlavních postav a v roce 2011 vydala Fifty Shades of Grey v nynější podobě. Erika Mitchelová Leonardová se publicitě spíš vyhýbá. Její agentka Valerie Hoskinsová říká, že autorka nemá zapotřebí dávat rozhovory, protože se její kniha prodává sama. Přesto Erika svolila k prvnímu veřejnému vystoupení v Británii, kam se dostalo 450 fanynek ochotných zaplatit 20 liber za vstupenku. Tam například prozradila, že musela zavolat do prodejny aut, aby se zeptala, zda mohou mít dva lidé sex v Audi R8. Prodejce řekl rezolutní „ne“. Autorka se však vypravila do autosalonu osobně a poté, co si do auta sedla, rozhodla se, že ano. Na otázku, zda její knihu četli její synové řekla: „Panebože, ne. To by mě zabilo a je taky.“ Naopak její dvaaosmdesátiletá matka je knihou nadšena. E. L. James a manželství O svém soukromí autorka ...

David Lodge (20)

David Lodge je britský prozaik, dramatik, satirik a literární kritik. Jeho beletristické dílo většinou vychází z tzv. univerzitního románu. Ve svých prózách často paroduje klasiky moderní prózy. Po studiích a službě v armádě přednášel v letech 1960 – 1987 anglickou literaturu na univerzitě v Birminghamu, kde žije dodnes jako svobodný spisovatel. Jeho dílo zahrnuje jak humoristické romány , tak i literárněvědné práce a kritické eseje . Podobně jako jeden z hrdinů Hostujících profesorů přednášel Lodge v roce 1969 na Berkeleyské univerzitě v Kalifornii a je specialistou na Jane Austenovou a editorem kritických vydání jejích děl. Author, Author, 2004

Arthur Schopenhauer (31)

Arthur Schopenhauer byl německý filosof 19. století. Byl hlasatelem pesimistické filosofie a ač zůstal za svého života téměř neznámý, svým přesvědčením o iracionálním základě světa výrazně ovlivnil mnoho pozdějších myslitelů, mj. Friedricha Nietzscheho. Byl synem gdaňského velkoobchodníka. V roce 1793, tedy pět let po synově narození, přesídlil otec do Hamburku. Devátý až jedenáctý rok svého života strávil Schopenhauer u otcova přítele v Le Havru, kde se dokonale naučil francouzsky. Také později brali s sebou rodiče chlapce na své dlouhé cesty Belgií, Francií, Švýcarskem a Německem. Za svého půlročního pobytu v Anglii se důkladně seznámil s anglickým jazykem a literaturou. V šestnácti letech vstoupil na přání svého otce do učení u hamburského obchodníka. Otcova smrt , k níž došlo krátce poté, přiměla matku Johannu Schopenhauerovou, později známou spisovatelku, která byla o dvacet let mladší než manžel, aby přesídlila do Výmaru. Zde se setkával mladý Schopenhauer např. s Goethem, Schlegelovými apod. a osvojil si vzdělání potřebné k tomu, aby se mohl zapsat na univerzitu. Výmarské společnosti nicméně mladý Arthur připadal příliš kritický a přemoudřelý, s matkou se proto po hádce rozešel ve zlém a až do její smrti se s ní nestýkal. Se svou sestrou Adel vedl pouze sporou korespondenci, po svém odchodu z domova se potkali pouze jednou v roce 1840, Adel o devět let později umírá. Dva roky studoval v Göttingenu, pak stejně dlouho v Berlíně. Roku 1813 promoval prací O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu. Následná čtyři léta žil v Drážďanech, kde napsal spisy O vidění a barvách a pak i své hlavní dílo Svět jako vůle a představa . Roku 1820 se habilitoval v Berlíně, ale po neúspěšném prvním semestru, kdy všichni posluchači následovali slavného Hegela, se stáhl do ústraní. Hegelovi nicméně nikdy svůj neúspěch nezap...

Arkadij Timofejevič Averčenko (25)

Arkadij Timofejevič Averčenko byl ruský spisovatel, humorista, satirik, dramatik a divadelní kritik. Narodil se v kupecké rodině. Nedokončil gymnázium a od patnácti let pracoval jako písař a úředník. V roce 1897 odjíždí pracovat do Donbasu a asi v roce 1900 do Charkova. Zde otiskl 31. října 1903 v novinách Jižní kraj svou první povídku Jak jsem pojistil život . V letech 1906-1907 přispíval do místních humoristických časopisů Štyk , Meč . V roce 1908 odjíždí do Petrohradu, kde se stal sekretářem časopisu Strekoza , který byl později přejmenován na Satirikon 1908–1913 a Nový Satirikon 1913–1918. Od roku 1913 byl pak jeho redaktorem. V letech 1910–1912 cestoval po Evropě s malíři Aleksejem Aleksandrovičem Radakovem a Nikolajem Vladimirovičem Remizovem. Z této cesty napsal knihu Výprava do západní Evropy satirikonovců: Južakina, Sanderse, Mifasova a Krysakova. Říjnovou revoluci nepřijal. V srpnu 1918 zastavili bolševici vydávání časopisu Nový Satirikon. Na podzim 1918 uprchl Averčenko na jih do Sevastopolu, kde se angažoval v novinách Приазовский край, Юг a Юг России proti bolševikům. 15. listopadu 1920 byl Sevastopol dobyt Rudou armádou. Averčenko odjel jednou z posledních lodí do Konstantinopole. V červnu 1922 přijel do Prahy, kde zůstal až do své smrti. V létě roku 1924 absolvoval oční operaci, po které mu lékaři zakázali pracovat. Začátkem roku 1925 byl hospitalizován se srdeční chorobou, které v březnu 1925 podlehl. Averčenkovu knihu Tucet nožů do zad revoluce četl Vladimir Iljič Lenin a spisovatele nazval „zuřivým psem, uboze vyjícím do plamenů Revoluce...“ Meduza Gordone, Falstaff, Foma Opiskin, Volk, Ave Na motivy Averčenkových děl napsal Jan Pišta divadelní hru Šalebné rozmary dam ...

Antonín Příhoda (12)

Narozen 2.11.1919. Ing., docent lesnické fytopatologie na vědeckém lesnickém ústavu Vysoké školy zemědělské, mykolog. Práce v oborech, publikoval též časopisecky.

Anthony Horowitz (27)

Anthony Horowitz je britský spisovatel a scenárista. Známým se stal především sérií románů o dětském agentovi tajných služeb Alexu Riderovi. Narodil se v židovské rodině. Píše především dětské knihy. Jeho knihy se prodávají ve více než dvaceti zemích po celém světě. Za své dílo byl nominován na nespočet cen. Jako scenárista napsal scénáře k televizním seriálům jako Vraždy v Midsomeru, Poirot nebo Foylova válka. Žije v severním Londýně se svou ženou Jill Greenovou a dvěma syny, Nicholasem a Cassianem.

Aleš Cibulka (19)

Aleš Cibulka je český televizní a rozhlasový moderátor a publicista. Začínal v roce 1992 jako rozhlasový moderátor v karlovarském soukromém rádiu Diana. Dva roky působil v Televizi Nova, kde moderoval pořad Snídaně s Novou. Od roku 1998, kdy ukončil svá studia na Vyšší odborné škole herecké, se stal spolupracovníkem a posléze i zaměstnancem České televize, kde moderoval pořad Dobré ráno s ČT. Rovněž s kolegyní Magdou Reifovou moderoval pro Českou televizi zeměpisnou soutěž pro děti Baťoh a společně s Ivanou Andrlovou a Zbyškem Pantůčkem účinkuje také v pořadu věnovaném českému jazyku O češtině. Jeho hlas je známý z pořadů Dobré jitro s Českým rozhlasem, Host do domu a Tobogan. Poté, co Yvonne Přenosilová jako jeho host pořadu Host do domu počátkem května 2006 řekla, že „pan Paroubek, jak říkám, si trošku hraje na Mussoliniho…“, byl z pořadu odvolán a mohl nadále moderovat již jen zábavný pořad Tobogan. 17. ledna 2015 uvedl 1000. díl, pro Aleše Cibulku to byl díl s pořadovým číslem 396. a 11 let s pořadem. 28. února 2015 Aleš Cibulka odvysílal svůj 400. díl. Od roku 2019 dostal postupně v rámci nové koncepce stanice Dvojka více prostoru . Vysílá dnes pořady Nedělní kolotoč , Dva na dvojce, Blízká setkání, Na červeném koberci, O češtině a další. Dvakrát společně s Jiřinou Jiráskovou moderoval slavností vyhlašování cen TýTý. Každý rok moderuje dětskou soutěž Zlatý oříšek. Kromě této činnosti působí i jako umělecký publicista, napsal celkem 3 knihy, z toho dvě životopisné knihy o české herečce Nataše Gollové a jednu knihu o Zdence Sulanové. Po dlouhé známosti uzavřel v roce 2007 registrované partnerství s Michalem Jagelkou. V České televizi moderoval také např. pořad Kolo plné hvězd, kam zval známe osobnosti, které si na "kole plném hvězd" vytáčely zábavné scénky z různých pořadů. Od roku 2012 moderoval na TV Barrandov každodenní soutěž Česká tajenka, kterou po něm převzal ...

Albert Einstein (17)

Albert Einstein byl teoretický fyzik, jeden z nejvýznamnějších vědců všech dob. Často je označován za největšího vědce 20. století, případně spolu s Newtonem za nejvýznamnějšího fyzika vůbec. Mezi jeho příspěvky fyzice patří speciální teorie relativity , myšlenka kvantování elektromagnetického pole a vysvětlení fotoelektrického jevu , vysvětlení Brownova pohybu a snad nejvíce obecná teorie relativity , která doposud nejlépe popisuje vesmír ve velkých měřítkách. Einstein se podílel i na statistické fyzice a kvantové statistice , diskusi o interpretaci kvantové mechaniky . S Leó Szilárdem vynalezli nový typ chladničky. V roce 1921 byl Einstein oceněn Nobelovou cenou za fyziku za „vysvětlení fotoelektrického jevu a za zásluhy o teoretickou fyziku“. Velmi významné byly ovšem již jeho další tři práce z roku 1905, ale v prvé řadě Einsteinova obecná teorie relativity z roku 1915, v době udělení ceny ještě nedoceněná. Poté, co zformuloval obecnou teorii relativity, se stal známým po celém světě, což je pro vědce nevídaný úspěch. V pozdějších letech jeho sláva zastínila ostatní vědce a Einstein se stal synonymem pro člověka s velmi vysokou inteligencí nebo zkrátka génia. Jeho tvář se stala jednou z nejznámějších na celém světě. V roce 1999 ho časopis Time vybral jako Osobnost století. Jeho popularita často vedla k používání jeho jména v reklamách a obchodu a dokonce i k registraci obchodní známky Albert Einstein. Na jeho počest byly po něm pojmenovány fotochemická jednotka einstein, chemický prvek einsteinium a planetka 2001 Einstein. Einstein se narodil roku 1879 v Ulmu v německém Württembersku, asi 100 km východně od Stuttgartu v židovské rodině. Jeho rodiči byli Hermann Einstein , obchodník, který později pracoval jako elektrochemik, a jeho žena Pauline rozená Kochová . Albert navštěvov...

Václav Vokolek (27)

Václav Vokolek je český spisovatel a publicista. Narodil se jako syn katolického literáta a esejisty Vladimíra Vokolka. Po středoškolských a nedokončených vysokoškolských studiích pracoval jako zámecký správce, pracovník muzea a později restaurátor výtvarných děl zejména v severních Čechách; v roce 1975 si zvolil svobodné povolání. Po listopadu 1989 působil i v literárních redakcích, podílel se na založení nakladatelství Triáda, od roku 1995 vyučuje na pražské Vyšší odborné škole publicistiky. Roku 1999 byl jedním ze signatářů monarchistického prohlášení Na prahu nového milénia, které sepsal spisovatel Petr Placák. Editorsky se věnuje literárnímu odkazu svého otce a kulturní historii českých zemí z pohledu duchovna. Intenzivně se věnuje také výtvarné tvorbě. Žije v Milovicích. Mikoláš Chadima, Milan Jakobec, Petr Piňos a Zuzana Dumková, Jakub Pech a David Peltán Jakub Pech Slunovrat Definice revoluce Pravidelná spolupráce s ČRo – Vltava a se stanicí Čro 6 Česko jedna báseň Uchem jehly rozhovory Sváteční slovo Projekt Mezi nebem a zemí – sedmidílný seriál Krajina v nás – dílo Václava Vokolka , režie Jan Maroušek Očarovaný les , režie Jan Maroušek Vnitřní místo , režie Jan Maroušek Sólo pro Island na texty z Očarovaných kamenů , režie Alena Krejčová Host, Souvislosti, Literární noviny, Tvar, Ateliér, Moderní analfabet, Proglas, Humus, Neon, Aluze, Regenerace, A2, Listy aj. Redaktorem časopisu Host a šéfredaktorem Souvislostí 1968 Litvínov, 1969 Gelsenkirchen, 1977 Praha, Blansko, 1978 Brno, 1979 Wrocław, Olesnica, 1980 Budapest, 1981 Wałbrzych, 1984 B...

Thomas Harris (20)

Thomas Harris je americký spisovatel a scenárista, který se nejvíce proslavil svou sérií knih vyobrazující celosvětově známou postavu Hannibala Lectera. Všechny jeho práce o této postavě byly zfilmovány, mezi nejslavnější filmový snímek patří Mlčení jehňátek podle stejnojmenné knihy, v seriálovém světě je to pak seriál Hannibal, který se začal vysílat v roce 2013 na americké stanici NBC.

Thomas Block (19)

Thomas Harris Block pracoval déle než 25 let v předních amerických leteckých společnostech jako profesionální pilot. Za svůj život se obeznámil s nejrůznějšími typy letounů. V mládí začínal u kluzáků, přešel na lehká jednomotorová letadla, obsluhoval i balony. Jako zkušený kapitán pilotoval velká trysková a dopravní letadla. Z leteckého prostředí si také vybírá náměty pro svou tvorbu. Píše romány, publikuje rovněž v novinách a časopisech. V současné době žije v Kalifornii.

Sara Shepard (28)

Sara Shepard je americká spisovatelka, autorka série románů Roztomilé malé lhářky , podle níž byl později natočen stejnojmenný seriál. Další její literární sérií je Hra lží . Do češtiny už bylo přeloženo 6 dílů této série a jeden díl, který je zřejmě na pomezí 4. a 5. dílu:

Roman Vaněk (24)

Roman Vaněk je popularizátor oboru gastronomie, odborný gastronomický poradce, autor kuchařských bestsellerů, moderátor, scenárista, publicista, průvodce rozhlasovými pořady, tvůrce internetových pořadů o gastronomii a zakladatel Pražského kulinářského institutu. Od jara 2018 spolupracuje s novou internetovou televizí MALL.TV. Jeho autorský internetový pořad Peklo na talíři byl oceněn na mezinárodním filmovém festivalu Life Sciences Film Festival cenou studentů a v roce 2013 získal nejvyšší ocenění Křišťálové Lupy ve dvou kategoriích . Narodil se v Praze. Původně se věnoval fotografii. V letech 1984 až 1988 vystudoval Střední odbornou výtvarnou škola V. Hollara v Praze. Po skončení školy nastoupil do Československé tiskové kanceláře jako laborant a fotograf. Po listopadové revoluci v roce 1989 spoluzakládal Studentské listy, souběžně spolupracoval s Lidovými novinami jako fotoreportér. V letech 1993-2005 působil jako zástupce předních brazilských producentů obuvi pro ČR, Slovensko, Estonsko a Lotyšsko. Od roku 2002 začal dovážet brazilská vína a stal se tak historicky prvním dovozcem brazilských vín do ČR. Brazilskou vinařskou asociací byl zvolen členem prestižní mezinárodní poroty Avaliação dos Vinhos Brasileiros pro rok 2006. O brazilském vinařství a gastronomii přednášel v České republice, Německu, Estonsku a Norsku. V letech 2004 až 2007 absolvoval kurzy vaření v hotelu Radisson SAS Alcron pod vedením Jiřího Štifta. Na obchodních zahraničních cestách se seznamoval s gastronomií navštívených zemí. Protože neměl oficiální vzdělání v oboru gastronomie, doplnil si je v roce 2011 absolvováním Střední školy gastronomické a hotelové v Praze, kde získal výuční list v oboru kuchař. V roce 2007 založil s manželkou Janou Pražský kulinářský institut, který nabízí profesionální kuchařské kurzy pro laickou i odbornou veřejnost a ve které nyní působí jako ředitel a lektor. V roce 2010 založil společně se Zdeň...

Robert Arthur (28)

Robert Jay Arthur byl autor spekulativní sci-fi. Narodil sa vo Fort Mills, ostrov Corregidor, Filipíny, kde bol umiestnený jeho otec, Robert Arthur, Sr., neskôr poručík v armáde USA. Jeho matka bola Sarah Fee Arthur, pôvodom z New Orleans. Arthurovo strávil detstvo sťahovaním sa, tak ako jeho otec bol prevelovaný z jednej armádnej základne na ďalšiu. Arthur a jeho mladší brat John Arthur, narodený v 1914, boli vzdelávaní na verejnej škole v Hulle, štát Massachusetts, Ann Arbore, štát Michigan, Leavenworthe, štát Kansas, a Hamptone, štát Virgínia. Zatiaľ čo jeho otec bol umiestnený vo Fort Monroe v Hampton Roads, štát Virgínia, Arthur navštevoval Hamptonsku strednú školu, kde bol zvolený za prezidenta seniorskej triedy. Hoci získal štipendium na West Point, Arthur sa rozhodol nenasledovať svojho otca v armáde, a namiesto toho išiel na jeseň 1926 na William a Mary College vo Williamsburge, štát Virgína. Dva roky neskôr, prestúpil na University of Michigan v Anne Arbore, kde Arthur býval niekoľko rokov zatiaľ čo jeho otec bol profesorom ozbrojených vied a taktiky v programu ROTC. Arthur promoval na University of Michigan v 1930 s titulom B.A. v anglickom jazyku. Po práci ako redaktor na jednej z Munseyových publikácii, sa vrátil na University of Michigan kde získal titul M.A. v žurnalistike v 1932. Potom sa presťahoval do New York City, kde býval v Greenwich Village v byte na nižšom poschodí. Počas tohto obdobia, začal písať príbehy do časopisov. Medzi jeho promóciou na Michigane v 1930 a 1940, boli uverejnené jeho príbehy v časopisoch Wonder Stories, Detective Fiction Weekly, Mystery, The Illustrated Detective Magazine, Street & Smith\'s Detective Story Magazine, Amazing Stories, The Shadow, Street & Smith Mystery Reader, Detective Tales, Thrilling Detective, Double Detective, Startling Stories, Collier\'s, The Phantom Detective, Argosy Weekly, Unknown Worlds, and Black Mask. Naviac, v tom čase, Arthur pracoval ako spisovateľ a redaktor pre ...

Renáta Fučíková (28)

Renáta Fučíková je česká výtvarnice a ilustrátorka, která se věnuje především tvorbě autorských knih o historii. Je nositelkou mnoha ocenění včetně několika Zlatých stuh, tří nominací na cenu Magnesia Litera, Grand Prix v Záhřebu 2018, zápisu na Čestnou listinu IBBY 1998 nebo ceny na Bienále ilustrací v Teheránu z roku 1997. Českou republikou byla v letech 2011–2013 třikrát po sobě nominována na prestižní Astrid Lindgren Memorial Award. Pochází z výtvarnické rodiny. Dětství prožila střídavě v Táboře a v Praze. Její dědeček, PhDr. František Kroupa, byl ředitel Husitského muzea v Táboře. Babička, Marie Kroupová, vystudovala UMPRUM a byla malířka. Matka, akademická sochařka Alena Kroupová, byla absolventkou VŠUP a patřila ke generaci EXPO 58, za svou keramickou tvorbu získala Zlatou medaili v Bruselu, ocenění v Montrealu a v Ósace; v posledních letech života se věnovala restaurování historické keramiky, reliéfů, zámeckých kamen Sestra, inženýrka Alena Lexová, působí jako architektka, věnuje se tvorbě interiéru a designového nábytku. Renáta Fučíková vystudovala v letech 1978–1982 gymnázium Wilhelma Piecka v Praze na Vinohradech . V letech 1982–1988 absolvovala VŠUP, ateliér Ilustrace a užité grafiky. V době studií se věnovala také dalším činnostem: hrála na dudy , v letech 1984 – 1986 působila v doprovodné hudební skupině divadla Sklep. V letech 1984–1987 byla členkou divadelní skupiny JELO, vedené režisérem Petrem Léblem. Roku 1986 nahrála skladbu „Hrály dudy“ se skupinou Pražský výběr. V letech 1993–1995 se podílela na vánočním koncertním turné skupiny Nerez. Od absolutoria na VŠUP v roce 1988 až do roku 2016, kdy nastoupila pedagogickou dráhu, byla na volné noze, nepřetržitě činná v oboru ilustrace. První významnější prací Renáty Fučíkové byly ilustrace ...

Rebecca Yarros (33)

Raye Morgan (30)

Helen Conrad píše také pod pseudonymy Jena Hunt a Raye Morgan. Pod pseudonymem Raye Morgan píše příběhy pro nakladatelství Harlequin. Raye Morgan vyrůstala v Holandsku, Kalifornii a strávila několik let ve Washingtonu D.C. Dnes žije s manželem a čtyřmi syny v okolí Los Angeles. "Tím, že kolem sebe neustále mám tolik mužů, udržuje mě to v neustálém střehu," říká Raye se smíchem. "Psaní mě však dodává romantického ducha, který samozřejmě v takovéto rodině chybí." Na psaní se jí nejvíce líbí, že může snít i ve dne, ale vyžaduje to určitou disciplínu. Raye miluje Kalifornii, malá pobřežní městečka, farmy a ranče a sněhem pokryté hory. To prý je to nejhezčí na celém světě.

Petr Ludvík (30)

Narozen 13. 5. 1977 v Praze. Geograf a historik, pracovník v oblasti turistického ruchu. Autor cestopisných článků, publikací a průvodců.

Pavel Juřík (26)

Ing. Pavel Juřík se narodil v roce 1965 v Praze. Po studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze měl příležitost podílet se v letech 1990-1998 na zavádění prvních mezinárodních platebních karet a bankomatů zapojených do systému MasterCard a později i Visa a American Express. V letech 1990-2001 byl předsedou nebo místopředsedou Sdružení pro bankovní karty a v bankovnictví pracuje dodnes. Na téma platebních karet napsal pět knih. Obsahem jeho knih nebyla jen technologie nebo marketing platebních karet, ale také historie, která sahá kupodivu až do konce 19. století. Na téma platebních karet a bankovnictví publikoval několik set článků v tuzemsku i v zahraničí. Jeho velkým koníčkem je historie, proto se rozhodl věnovat jiné oblasti, než je bankovnictví - historii české šlechty, která donedávna stála tak trochu stranou zájmu profesionálních historiků.

Otakar Štěpánek (16)

Narozen 24. 8. 1903, zemřel 30. 3. 1995. Od 1. 8. 1948 do 28 .2. 1949 byl pověřen vedením zoo ve funkci ředitele na poloviční úvazek Doc. RNDr. Otakar Štěpánek, vedoucí zoologického oddělení Národního muzea v Praze. Doc. dr. O. Štěpánek patřil k význačným ornitologům a herpetologům. Poměry v zoo velmi dobře znal, zastával tady od roku 1939 funkce v komisích, především v odborné komisi zoo.

Nina Bonhardová (15)

Nina Bonhardová, vlastním jménem Anna Urbánková , byla česká spisovatelka, novinářka a publicistka. Ve své tvorbě se věnovala především historickým námětům. Jejím synem byl klavírista Roman Bonhard . Nina Bonhardová se narodila v Żołyni v Haliči, kde byl její otec velitelem vojenské posádky . V Haliči také začala chodit do školy. V roce 1919 se její otec stal četnickým důstojníkem v Opavě a Nina Bonhardová zde v letech 1921–1925 vystudovala obchodní akademii. V roce 1926 se provdala a pak v Opavě pracovala jako úřednice pojišťovny. V roce 1940 se přestěhovala do Písku a v roce 1943 do Prahy, kde byla do roku 1945 zaměstnána ve Filmovém archivu. Roku 1946 se stala spoluzakladatelkou časopisu Vlasta, jehož byla poté šéfredaktorkou. Dále působila v redakcích několika časopisů , vedla týdeník Praha, pracovala v tiskovém odboru Ústředního národního výboru hl. m. Prahy a později se stala vedoucí propagačního oddělení náborového podniku tohoto úřadu. Od roku 1953 do roku 1962 působila jako účetní Státního nakladatelství technické literatury. Poté se zcela věnovala literární tvorbě a žila střídavě v Praze a v Třeboni, v Tylově domku. A po celé vlasti pořádala literární večery často v klavírním doprovodu svého syna Romana. Nina Bonhardová je především autorkou historických románů založených na bohatém ději. Ve svých dílech, orientovaných na nejširší čtenářské vrstvy, zdůrazňovala úlohu lidových mas v dějinách a stala se jimi dovršitelkou tradice české historické prózy v duchu Aloise Jiráska. Svou literární tvorbu začala ve 30. letech psaním povídek, kritik a článků do novin a časopisů . Její prvotina, básnická próza Písecké vánoce 1940, byla nacistickými okupačními úřady zabavena. Svůj první...

Niccolò Machiavelli (15)

Niccolò Machiavelli byl italský politik, filozof, diplomat, spisovatel, historik, vojenský teoretik a polyhistor žijící v období renesance. Často je označován za zakladatele politologie. Ve svých spisech formuloval politicko-mocenský ideál a prostředky k vytvoření silného, jednotného státu v čele s osvíceným vladařem. Pocházel z notářské, ne příliš zámožné florentské rodiny. Jeho otec Bernardo byl právníkem, se svou ženou Bartolomeou měl kromě Niccola ještě syna Totta a dcery Primaveru a Ginevru. Niccolovi se dostalo humanitního vzdělání a jeho myšlení formovala díla antických klasiků, především Aristotela, Cicerona a Tita Livia. Roku 1498, po pádu Savonarolova režimu, byl Machiavelli 19. června jmenován do funkce kancléře florentské republiky. Dalších třináct let vedl druhou kancelář sekretariátu, která se zabývala správou zahraničněpolitických a vojenských záležitostí. Jako skvělý diplomat a schopný úředník se zúčastnil mnoha jednání i zahraničních misí. Machiavelli byl čtyřikrát ve Francii, ve Švýcarsku a v Německu, plnil poslání i k papežskému dvoru Julia II. a byl jmenován komisařem pro válku proti Pise. Při těchto příležitostech pořizoval podrobné záznamy z jednání a zpracoval řadu dokumentů obsahujících analýzy politické situace v příslušných zemích jako Zpráva o německých záležitostech nebo Popis německých záležitostí . Byly také podkladem pro jeho pozdější díla. V roce 1500 se stal poprvé otcem a rok poté se oženil s Mariettou, dcerou Bartolomea Corsiniho. Ta Niccolovi porodila nakonec šest dětí a podle manželových dopisů k ní Niccolò nikdy neztratil náklonnost, ačkoliv jí byl mnohokrát nevěrný. Po politickém převratu se v roce 1512 do Florencie vrátili Medicejové. Ti v roce 1513 dali Machiavelliho kvůli podezření ze spiknutí proti nim zatknout, vyslýchat a mučit. Byl zbaven všech funkcí a odsouzen k vyhnanství...

Miroslav Míčko (15)

Miroslav Míčko byl historik umění, estetik, vysokoškolský pedagog, výtvarný kritik, a překladatel. Miroslav Míčko absolvoval jeden rok studia na Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru Arnošta Hofbauera a potom studoval dějiny literatury , románskou filologii a estetiku a dějiny výtvarného umění na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho disertační práce z roku 1936 se zabývala vztahem R.M. Rilkeho k výtvarnému umění. Od roku 1939 publikoval kritické články v novinách, v časopise Volné směry a v revue Umělecké besedy Život a psal úvody k výstavním katalogům. Byl komisařem čs. expozic na bienále v Benátkách. V letech 1945–46 absolvoval jednoroční studijní pobyt ve Francii, navštívil ateliéry Matisse a Bonnarda a spřátelil se s Františkem Kupkou. V 50. letech byl v redakční radě časopisů Výtvarné umění a Výtvarná práce a působil jako pedagog dějin umění na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze: v letech 1946-1970, 1952 docent, 1958 profesor, 1967-1970 vedoucí katedry. kromě toho vyučoval dějiny umění a estetiky také na AVU . Byl členem mezinárodního sdružení výtvarných kritiku AICA. Od počátku roku 1939 se Míčko věnoval podrobně dílu Mikoláše Alše, protože v době nacistické okupace v něm spatřoval ztělesnění češství a morální oporu. Monografie vyšla hned po válce. Později se soustředil na některé otázky Alšovy tvorby a vydal o něm další studie. V roce 1944 vydal knihu Umění nebo život, která formou rozhovorů fiktivních osob osvětluje podstatu a cesty uměleckého tvoření, jeho smysl a poslání. Kniha se dočkala několika vydání, naposled v roce 2004. Zabýval se některými vůdčími osobnostmi francouzského umění 19. století nebo F. Goyou a své statě shrnul v knize Člověk v umělci . Míčko je au...

Marek Liška (38)

Autor učebnice matematiky.

Lucius Apuleius (15)

Lucius Apuleius Platonicus , známý obvykle jen jako Apuleius, byl latinsky hovořícím a píšícím řečníkem a platónským filosofem. Narodil se přibližně roku 125 po Kr. v africké Madauře, čtvrtém největším africkém městě své doby. Na svůj africký původ byl hrdý a sám jej definoval jako „Polonumiďan a Pologaetul“. V Madauře a v Kartágu vystudoval řečnictví a gramatiku, pokračoval ve studiích v Aténách, kde se věnoval především platónské filosofii. Poté cestoval po Malé Asii a navštívil i Řím, nakonec se vrátil do Afriky, kde bydlel v Oeji. Věnoval se filosofii, řečnictví, vědě a různým oborům, neboť široké vzdělání a rozhled byly pro řečnickou praxi nutné. Z jeho výzkumů a prací se například dodnes dochovaly termíny, resp. taxony a „živorodí“. Přibližně ve svých 33 letech byl Apuleius obviněn nevlastním synem z magie a čarodějnictví. Tento zločin se v antickém Římě trestal smrtí, obvinění tedy pro Apuleia znamenalo vážnou hrozbu. Před soudem se však obhájil a jeho tehdy pronesená řeč se nám dochovala. V Kartágu a snad i v Oeji města postavila Apuleiovi ještě za jeho života sochu jako uznání jeho zásluh a významu. Posléze byl v Kartágu jmenován hlavním knězem provincie, pečoval o císařský kult a předsedal provinciálnímu sněmu. O jeho smrti nám není nic bližšího známo.

Leonid Maksimovič Leonov (30)

Leonid Maximovič Leonov byl ruský sovětský spisovatel a dramaturg, který hrál v literatuře významnou roli po více než 60 let. Jeho otec Maxim Leonidov Leonov, básník a novinář, carem i s rodinou vyhnán na Sibiř, do Archangelska. Leonidovi se zde líbilo a později se tamní kraj objevil v řadě jeho povídek a novel. V ruské občanské válce byl v armádě, nejprve jako voják, poté i jako novinář. Své literární prvotiny, zejména poezii podepisoval pseudonymem Lapoť. Po roce 1925 začal psát romány, z nichž řada byla brzy vydána v zahraničí. Mimo psaní knih se odhodlal v třicátách letech k napsání celé řady mnohdy velice úspěšných dramat. I nadále působil jako aktivní novinář, po válce psal např. o ochraně pracovního prostředí, ochraně přírody a památek, o estetice pracovních nástrojů. Jeho novely se zabývají etickými problémy Ruska mezi roky 1917 - 1941, je však nutno mít na paměti, že jeho pojetí těchto problémů je v rámci „socialistické morálky“. Celá řada jeho prací byla vydána v češtině. Po roce 1960 dostal možnost cesty po Americe a i tyto prožitky využil ve své tvorbě. Byl veřejně činný v mírovém hnutí, byl poslanec Nejvyššího sovětu. Roku 1967 dostal státní cenu SSSR, poté i Leninovu cenu a roku 1972 byl zvolen do Akademie věd SSSR a stal se také členem obdobné instituce v Jugoslávii. Uměl psát nejen knihy poplatné době, ale i romantické milostné příběhy, věnoval se starým legendám, napsal bajky i pohádky, desítky povídek různých žánrů. Mnohé z nich se dočkaly několika vydání

Krista Bendová (30)

Krista Bendová byla slovenská spisovatelka, básnířka, prozaička, novinářka a dramatička, známá především jako autorka knih pro děti a mládež. Pocházela z rodiny železničního úředníka. Studovala v Kráľové Lehotě, Kremnici, Nových Zámcích, později pokračovala ve vzdělávání na gymnáziu v Banské Bystrici, po maturitě přešla na Filosofickou fakultu Slovenské univerzity, kde studovala slovenštinu a ruštinu. Zároveň studovala i na dramatické akademii v Bratislavě, ale ze zdravotních důvodů své studium v roce 1945 přerušila a už jej nikdy nedokončila. Podstoupila poměrně zdlouhavé léčení a po roce 1948 začala pracovat ve vydavatelství Pravda a ve Svazu slovenských spisovatelů. Později byla krátce redaktorkou časopisů Ohník, v letech 1956–1958 časopisu Roháč a v letech 1958–1964 i deníku Pravda. Od roku 1964 se věnovala jen psaní. V roce 1983 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně. První literární pokusy začala uveřejňovat už v době středoškolských studií v různých časopisech. Její tvorba vycházela z poezie Jána Smreka či Emila Boleslava Lukáča. Začínala psaním poezie, vydala několik básnických sbírek, ale od 40. let 20. století se věnovala soustavně tvorbě pro děti a mládež, přičemž se zasloužila o rozvoj dětské literatury. Ve své básnické tvorbě byla ovlivněna jak vlastním zdravotním stavem, který měl vliv i na její psychiku, tak politickými a sociálními změnami, které nastaly po roce 1948. V tvorbě pro děti se zaměřovala hlavně na vtipné využívání komických situací a charakteristických vlastností dětí. Kromě vlastní tvorby se věnovala také překladům ze sovětské a české literatury. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Krista Bendová na slovenské Wikipedii....

Josef Macek (27)

Josef Macek byl český historik-medievista a československý politik Komunistické strany Československa. Tématem jeho studií bylo nejprve husitské hnutí, později italská renesance a jagellonské období v českých zemích. Působil také jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po únoru 1948 se jako mladý komunista stal předním režimním historikem. V šedesátých letech ve své práci z marxistických pozic ustupoval. Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Jihomoravský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968. K roku 1968 se profesně zmiňuje coby ředitel Historického ústavu ČSAV z obvodu Brno. XII. sjezd KSČ ho zvolil kandidátem Ústředního výboru KSČ. XIII. sjezd KSČ ho zvolil za člena ÚV KSČ. Na funkci rezignoval v říjnu 1969. Na přelomu let 1967-1968, při jednání ÚV KSČ o odchodu Antonína Novotného z postu prvního tajemníka strany, navrhl Macek úspěšně, aby odcházejícímu Novotnému bylo vysloveno poděkování za jeho dosavadní veřejnou činnost, čímž mu neměla být brána možnost budoucího politického uplatnění. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění , kde setrval do prosince 1969, kdy rezignoval na poslaneckou funkci. Jeho kariéra skončila po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jako historik i jako poslanec Federálního shromáždění se jasně postavil proti okupaci Československa. V roce 1970 byl zbaven všech funkcí, vyloučen z KSČ a Historický ústav, který budoval a vedl, byl reorganizován. Doma nemohl publikovat, proto vydával v zahraničí. Posmrtně vyšlo jeho velké dílo Jagellonský věk v Čechách. Ke konci života se zajímal o Zjevení Panny Marie v Suchém Dole....

Josef František Karas (29)

Josef František Karas byl český spisovatel historických románů, přezdívaný Moravský Jirásek. Narodil se v rodině tkalce Josefa Karase a jeho manželky Kateřiny, rozené Klinkáčové . Zájem o historii v něm probudil už ve škole v Tišnově učitel dějepisu. V letech 1889–1891 studoval na gymnáziích v Brně ; po dvou letech, kdy dobře prospíval z dějepisu a latiny, ale z dalších předmětů mu hrozilo propadnutí, studium ukončil. Protože mu zemřela matka a příbuzní odmítli ho dále podporovat, musel se živit sám. Učil se zámečníkem a knihařem, roku 1893 odešel do Prahy. Zde se stal stavebním úředníkem a současně se vzdělával v knihovnách a archivech. Pokoušel se psát, ale své pokusy pálil, i když ho Jaroslav Vrchlický pobízel k další práci. V době pražského pobytu se přátelil i s Jakubem Arbesem. V roce 1896 se vrátil do Tišnova, kde přijal zaměstnání v advokátní kanceláři. Poté, co utratil dědictví po matce, byl jako pobuřující element z Tišnova vyhoštěn a přijal místo v mramorových lomech v Nedvědici. Roku 1900 se v Moravských Knínicích oženil se svou celoživotní partnerkou Františkou Nasadilovou a o rok později se s ní a otcem přestěhoval do Brna. Po třech letech bez zaměstnání byl v letech 1904–1914 redaktorem různých moravských periodik; poté žil v Hutisku jako spisovatel z povolání, redaktorem se opět stal roku 1919. Od roku 1926 pobýval osaměle v Dluhonicích. Byl slavnostně pohřben v Přerově, jeho ostatky byly roku 1982 přemístěny na Valašský Slavín. Životní družkou Josefa Františka Karase byla Františka, rozená Nasadilová . Dcera Vilma Volková–Karasová byla spisovatelka a národopisná pracovnice, věnující se moravskému Valašsku. Z rozsáhlého Karasova díla jsou nejtypičtější historické romány, povídky a divadelní hry odehrávající se na Moravě...

Josef Ehm (20)

Josef Ehm byl významný český fotograf uměleckých památek, pedagog a redaktor. V letech 1934–1946 učil na Státní grafické škole v Praze. Roku 1939 se zúčastnil výstavy Uměleckopúrůmyslového muzea v Praze Století české fotografie. Mezi léty 1939 a 1941 redigoval s Jaromírem Funkem časopis Fotografický obzor. Kromě toho přispíval svými fotografiemi do novin a časopisů , které vycházely opakované i v cizojazyčných verzích. Ilustroval také beletrii v Praze. Josef Ehm zůstal do konce své dlouholeté praxe vyznavačem černobílé fotografie, i když fotgrafoval i barevně. Ve druhé polovině 60. let nároky na fotodokumentaci ve sbírkových institucích vzrostly tak, že zaměstnávaly vlastní fotografy, takže s Ehmem ukončily spolupráci. "Papírové" zvětšeniny jeho fotografií se dodnes dochovaly na evidenčních kartách předmětů Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Národní galerie v Praze, Národního muzea či ve fototé...

Johannes von Buttlar (21)

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (34)

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, původním jménem Jiří Guth, křtěný Jiří Karel byl český propagátor sportu, generální tajemník Mezinárodního olympijského výboru a spoluautor olympijské charty. V letech 1900–1929 byl předsedou Českého a po vzniku republiky Československého olympijského výboru, spoluzakladatel a první předseda České amatérské atletické unie, předseda a redaktor Klubu turistů. Známý je zejména jako autor publikací o správném a slušném chování. Jiří Guth se narodil v rodině knížecího důchodního Karla Gutha a jeho manželky Barbory, rozené Bařinové, v noci z 23. na 24. ledna, matrikové datum narození je 24. ledna, podle rodinné tradice se narodil ještě 23. Pokřtěn byl jako Jiří Karel Guth. Z jeho tří bratrů byli dva lékaři, třetí byl radou zemského soudu. V letech 1870—1878 vystudoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou, poté studoval filozofii, matematiku a fyziku v Praze; studium ukončil roku 1883, když získal první doktorát udělený na české části Karlo-Ferdinandovy univerzity. Po ukončení univerzitního vzdělání se stal vychovatelem synů knížete Schaumburg-Lippe, žil v Náchodě, Ratibořicích a ve Švýcarsku. S knížecí rodinou projel Evropu, Afriku, Asii a Severní Ameriku. Od roku 1888 do vzniku Československa učil na gymnáziích v Praze (na Akademickém gymnáziu, Gymnáziu v Žitné ul., Gymnáziu v Truhlářské a Klatovech a na dívčí škole Minerva. V roce 1919 byl Jiří Guth jmenován odborovým radou v kanceláři presidenta republiky. V letech 1919–1922 pracoval jako ceremoniář prezidenta T. G. Masaryka, kdy navrhl statut řádu Bílého lva, který dodnes propůjčuje nebo uděluje prezident republiky, zavedl úřadování na zámku v Lánech a vypracoval audienční řád. Od roku 1922 vedl agendu řádu Bílého lva. V roce 1925 odešel do výslužby. Dne 7. srpna 1897 se oženil s Annou Černou (18. června 1875 - 3. června 19...

Jiří Kouřimský (20)

RNDr. Jiří Kouřimský, CSc. - pracovní i společenský život dr. Kouřimského byl od dob univerzitních studií úzce spjat s Národním muzeem - byl nejen u nás i v zahraničí uznávaným mineralogem, ale zastával i řadu významných funkcí od vedoucího tehdejšího mineralogického oddělení přes ředitele Přírodovědeckého muzea až po ředitele Národního muzea. Působil ve výboru Společnosti Národního muzea a byl i jejím čestným členem. Kromě muzejní mineralogie se záhy věnoval poznání drahých kamenů, způsobům jejich zpracování a využití a jejich lokalitám - stal se zakladatelem české gemologie. Jiří Kouřimský byl nesmírně pilný a výkonný člověk. Vždyť jeho bibliografie čítá na 350 titulů odborných článků a knih, které jako magnet přitahovaly zájem veřejnosti o mineralogii a muzejní sbírky…. Byl jedním z mála, kteří dokázali svůj obor popularizovat a přiblížit ho široké veřejnosti. Vyňato a kráceno z textu J. Litochleba z Národního muzea v Praze.

Jennifer Greene (25)

Jennifer svoji první knihu prodala v roce 1980, od té doby prodala nespočet romantických knih. Její knihy se prodávají po celém světě, přeloženy byly až do 20 jazyků. Má několik pseudonymů. Nejznámnější jsou Jennifer Greene, Jeanne Grant nebo Jessica Massey. Narodila se v Michiganu, příběhy začala psát v 7. třídě, absolvovala Misiganskou státní univerzitu a vyučila se angličtině a psychologii.

Jaroslav Holeček (13)

Narozen 16.7.1911 v Turn Severinu , zemřel asi 28.2.1973. Myslivec, fotograf, zvláště zvěře a přírodních scenérií. Na některých dílech spolupracoval se synem Jaroslavem.

Jarmila Hřebejková (26)

Narozena 26. 8. 1911 v Praze, zemřela 25. 9. 2001 v Říčanech u Prahy. Pedagožka, autorka a spoluautorka učebnic a metodických materiálů k výuce čtení, psaní a českého jazyka na 1. stupni základních škol.

Jan Filip (26)

PhDr. Jan Filipský, CSc. je český vysokoškolský učitel, jazykovědec, zaměřením indolog, a také překladatel. V 60. letech 20. století vystudoval tamilistiku, indologii a anglistiku na FF UK v Praze. Několikrát absolvoval dlouhodobé pobyty v jižní Asii. Působí jako vědecký pracovník Orientálního ústavu Akademie věd ČR. Za svůj život napsal několik odborných monografií a článků. Překládá zejména z tamilštiny, sanskrtu a páli, ale i dalších jazyků. Zdroje: a)http://www.orient.cas.cz/kontakty/pracovnici/filipsky.html b)aleph.nkp.cz

Ivan Binar (26)

Ivan Binar je český spisovatel a překladatel. V roce 1959 odmaturoval, poté studoval češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu na Pedagogickém institutu v Ostravě. Po absolvování tohoto institutu vyučoval na základní škole. Souběžně s tím pracoval v zájmovém centru mládeže, na konci 60. let se stal redaktorem časopisu Tramp, v době kdy zde působil šéfredaktor Jiří Goj - Gaučo. Od roku 1970 se stal šéfredaktorem - až do zákazu vydávání časopisu Tramp v březnu 1971 a publikoval v řadě dalších časopisů např. v Mladém světě. Po roce 1965 se významně podílel na ostravském studentském Divadélku pod okapem . V roce 1971 byl zatčen a odsouzen za pobuřování, kterého se měl dopustit při muzikálu Syn pluku. Vězněn byl až do roku 1973, po svém návratu se stal ineditním spisovatelem, kdy byl zaměstnán v několika manuálních profesích. Roku 1977 emigroval do Rakouska , kde působil jako překladatel a restaurátor keramiky. Roku 1983 se přestěhoval do Mnichova, kde se stal redaktorem rádia Svobodná Evropa. Roku 1994 se vrátil do Prahy, kde se stal spisovatelem na volné noze. V letech 2003–2004 byl předsedou Obce spisovatelů. V roce 2003 působil jako člen Rady České televize. V roce 2016 obdržel na návrh Rady města Plzně Cenu 1. června připomínající veřejné vystoupení Plzeňanů proti totalitnímu režimu v roce 1953 , za významný přínos k objasnění a prosazení principů demokracie, svobody a spravedlnosti a za důslednou obhajobu lidských práv a svobod prostřednictvím tisku, rozhlasu a televize. A zařadil se mezi oceněné Laureáty Ceny 1. června Jeho dílo je ovlivněno Beat generation a rozvádí jejich myšlenku o nutnosti chránit si vnitřní svobodu, akorát ji staví do jiného světla. Tento jiný pohled mu umožňuje především přímá zkušenost s komunistickou diktaturou. V roce 2013 mu byla udělena Cena Václava Bendy....

Gisela Fischer (26)

George Gershwin (19)

George Gershwin byl americký skladatel a klavírista, jehož skladby zahrnovaly jak populární, tak klasické žánry. Gershwin se narodil 26. září 1898 v newyorském Brooklynu, svou kariéru zahájil jako písničkář v Tin Pan Alley a brzy se stal uznávaným skladatelem broadwayských muzikálů. Mezi jeho nejslavnější orchestrální skladby patří "Rapsodie v modrém" , v níž se plynule prolíná klasická hudba s jazzovými vlivy, a "Američan v Paříži" , tónová báseň inspirovaná pobytem Gershwina ve Francii. Obě skladby jsou proslulé svou inovativností a staly se základními díly amerického hudebního repertoáru.

Gabriele Praschl-Bichler (18)

Gabriele Praschl-Bichler se narodila roku 1958 ve Vídni. Po imatrikulaci na vysoké školy vystudovala francouzskou literaturu a umění, a později italskou literaturu a umění. V průběhu studia pracovala v divadle . Po promoci v roce 1983 získala titul PhDr., stále pokračuje v práci v divadle a mezitím spolupracuje jako odborná asistentka v uměleckých galerií a u vydavatelů. Od roku 1989 pracuje jako spisovatelka na volné noze, většinu času tráví bádáním v archivech. Je autorkou více než 20 knih o umění a kultuře. Nejvíce se věnuje tématu Habsburkové.

František Šmahel (27)

František Šmahel je český historik–medievista, který se zabývá dějinami pozdního středověku, zvláště počátky české reformace, dějinami humanismu, dějinami Univerzity Karlovy a pozdně středověkou filosofií. Po maturitě na Reálném gymnáziu v Chrudimi roku 1953 pracoval František Šmahel jako horník na dole Jan Šverma v Ostravě. V letech 1954–1959 vystudoval Filozofickou fakultu UK a do roku 1963 byl ředitelem Městského muzea v Litvínově. Roku 1963 získal doktorát a roku 1965 titul CSc na FF UK a v letech 1964–1974 pracoval v Historickém ústavu ČSAV. V letech 1975–1979 pracoval jako řidič tramvaje v Praze, v letech 1980–1989 jako historik v Museu husitského revolučního hnutí v Táboře. Roku 1990 získal titul DrSc a v letech 1990–1998 byl ředitelem Historického ústavu ČSAV . V roce 1991 se habilitoval pro obor starších českých dějin a v letech 1993–1998 byl vedoucím semináře českých středověkých dějin na FF UK. Roku 1995 byl jmenován profesorem. V letech 1998–2004 působil jako ředitel Centra medievistických studií, od roku 2004 jako zástupce ředitele. Kompletní bibliografie Františka Šmahela viz databáze Bibliografie dějin Českých zemí .

František Malíř (26)

Narozen 13.9.1919 v Klatovech, zemřel 1. 6. 2008. PhDr., profesor, autor jazykových učebnic, překlad z ruštiny.

Evžen Veselý (21)

Evžen Veselý byl český fotbalový útočník a československý amatérský reprezentant. V roce 1927 se čtyřmi góly podílel na vítězství Sparty Praha v prvním ročníku Středoevropského poháru a o rok později se stal v dresu SK Prostějov amatérským mistrem Československa. Ve Slavii i ve Spartě byl nejčastěji náhradníkem a v obou klubech nastupoval převážně za rezervu. Ve Spartě se v roce 1927 prosadil do prvoligového mužstva, odehrál i jedno derby se Slavií a upozornil na sebe především v úvodu prvního ročníku Středoevropského poháru . V roce 1928 se stal s mužstvem SK Prostějov amatérským mistrem Československa. Ve druholigové sezoně 1932/33 nastřílel 22 branky, byl nejlepším střelcem SK Židenice a výrazně přispěl k premiérovému postupu tohoto klubu do I. ligy. V dresu SK Židenice zaznamenal v ročníku 1933/34 svůj poslední prvoligový gól i poslední prvoligový start . Jednou nastoupil za amatérské reprezentační mužstvo Československa v zápase s polským reprezentačním A-mužstvem. Toto utkání se hrálo v neděli 28. října 1928 v Praze na Letné v rámci Slovanských her u příležitosti 10. výročí vzniku Československa a přihlíželo mu 15 000 diváků. Ve 25. minutě se srazil s polským brankářem Szumiecem a oba byli nuceni opustit hřiště. Se Spartou Praha startoval v prvním ročníku Středoevropského poháru  a čtyřmi góly ve čtyřech startech se podílel na jejím prvním vítězství v této soutěži . Vstřelil první dvě branky Sparty v evropských pohárech a ve vídeňské odvetě dal dvě důležité branky, jimiž snižoval na průběžných 2:5 a konečných 3:5 z pohledu Sparty. Objevil se také v obou utkáních s Hungárií Budapešť. Do finále Amatérského mistrovství Československé republiky se probojovala mužstva SK Prostějov a SK Kr...

Emily Brontë (20)

Emily Jane Brontëová byla anglická spisovatelka. Emily se narodila v Thorntonu v Yorkshiru Patricku Brontëovi a Marii Branwellové jako páté z jejich šesti dětí. Jejími sourozenci byli Charlotte Brontëová, Anne Brontëová a Patrick Branwell Brontë. Roku 1824 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde získal otec Emily stálé místo vikáře. Toto prostředí mělo klíčový význam při vytváření zvláštního literárního světa sourozenců Brontëových. V dětství, po smrti své matky, si tři sestry a jejich bratr vymysleli fiktivní země , které se pak objevovali v jejich příbězích. Z tohoto období se nedochvalo téměř nic z prací Emily Brontëové, výjimku tvoří několik básní. Roku 1842 začala Emily pracovat jako vychovatelka v Miss Patchett\'s Ladies Academy v Law Hill Hall, nedaleko Halifaxu. Později se sestrou Charlotte navštěvovaly také soukromou školu v Bruselu. Doma si pak založily vlastní školu, ale neměly žádné žáky. Objevení básnického talentu Emily vedlo ji a její sestry Charlotte a Anne roku 1846 k vydání společné sbírky jejich básní. Chtěly se však vyhnout předsudkům, které by v polovině 19. století ženské autorky vyvolaly, proto zvolily pseudonymy skrývající jejich pohlaví. Ponechaly si jen své iniciály: Charlotte se stala Currer Bell, Anne Acton Bell a Emily Ellis Bell. Roku 1847 vydala Emily svůj jediný román Na Větrné hůrce jako dva svazky trojdílného souboru . Inovační struktura románu poněkud zmátla kritiky. I když při svém prvním vydání kniha vyvolala smíšené reakce, později se zařadila mezi klasická díla anglické literatury. Roku 1850 vydala Charlotte Na Větrné hůrce znovu, tentokrát jako samostatný román pod skutečným jménem Emily Brontëová. Stejně jako její sestry měla i Emily zdraví oslabené drsným podnebím doma a ve škole. Během pohřbu svého bratra v září roku 1848 proch...

David Gruber (29)

David Gruber je český autor, podnikatel a propagátor technik duševní práce. Po střední škole nastoupil na Vysokou školu báňskou Ostrava, obor systémové inženýrství. Asi v polovině Gruberových studií byl jeho obor zařazen pod nově vzniklou Ekonomickou fakultu VŠB, na níž Gruber také v roce 1979 promoval diplomovou prací psychologického zaměření – o systému v oblasti lidských potřeb. Později se účastnil postgraduálního studia pedagogiky a psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého Olomouc, kde absolvoval závěrečnou státní zkoušku v září 1984. Studium ukončil závěrečnou vědeckou prací „Technika duševní práce jako složka dovednosti samostatně studovat“. V této práci splnil všechny požadavky na vznik nové odborné disciplíny - definoval její předmět, metodiku, položky, klasifikační systém a způsob začleňování položek do něj. David Gruber vytvořil námět, scénář a moderoval v Československu tři televizní vzdělávací seriály – o rychločtení , o time managementu a využití osobních počítačů , o práci s informacemi pro děti . Jeho časopisecké seriály o technikách duševní práce se objevovaly např. v Mladém světě, časopise Československá televize, Květech aj.) nebo v řadě slovenských novin a časopisů. Od 1. září 1986 pracoval jako lektor, konzultant a kouč na volné noze. Od roku 1990 dosud pracuje již na živnostenský list převážně samostatně, ale též pro domácí i zahraniční školicí firmy, a publikuje. Pořádá kurzy rychločtení, racionálního čtení, koncentrace, paměti a tvořivosti, veškerých relevantních manažerských měkkých dovedností, efektivního rychlostudia cizích jazyků a dalších dovedností. V roce 2011 sestavil scénář desetidílného televizního seriálu „Kurz rychlého čtení“, v němž vystupoval spolu s moderátorkou Evou Jurinovou v TV Metropol. David Gruber publikoval celkem přes 50 klasických papírových knih; dohromady s publikovanými e-knihami a audioknihami pak přes 100 samostatných publika...

Daniel Hevier (30)

Daniel Hevier je slovenský spisovatel a vydavatel. Se ženou Maruškou a 3 dětmi žije v Petržalce u Bratislavy. Příležitostně učí na různých typech škol a vede kurzy tvořivého psaní a vnitřní kreativity. Daniel Hevier se narodil 6. prosince 1955 v Bratislavě, dětství prožil v Prievidzi, kde chodil na základní školu a absolvoval gymnázium. Následně studoval na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě obor estetika a slovenský jazyk. Během studia pracoval jako redaktor literární redakce v Československém rozhlase v Bratislavě. V letech 1982–1989 pracoval jako spisovatel na volné noze, poté působil ve vydavatelství Mladé letá . Od roku 1991 vede vlastní vydavatelství HEVI v Bratislavě. Literárně začal tvořit už jako středoškolák, své první verše uveřejňoval v různých literárních a dětských časopisech. Jako básník debutoval v roce 1974 sbírkou poezie Motýlí kolotoč, ve které projevil radost a okouzlení ze života, z krásy přírody, šťastného rodinného zázemí i z prvních citových okouzlení. Od té doby vydal necelou stovku knih – poezii, prózu, eseje, básně pro děti, pohádky, překlady, autorské antologie pro dospělé i děti… Některé z jeho knih byly přeloženy do dalších jazyků. Kromě knih píše i texty písní, divadelní a rozhlasové hry, libreta muzikálů, filmové a televizní scénáře, spolupracuje s rozhlasem, televizí, překládá z angličtiny. Z americké literatury přeložil výběry poezie Wallace Stewensa Planéta na stole a Charlese Bukowského . Z češtiny do slovenštiny přeložil několik knih pro děti – např. Mach a Šebestová, Arabela-Rumburak od Miloše Macourka nebo Aprílovou školu od Jiřího Žáčka.

Dagmar Hilarová (18)

Dagmar Hilarová byla česká spisovatelka a básnířka. Těžiště její práce bylo v tvorbě pro děti. Za svůj život publikovala přes 60 knih a přispívala do více než 60 časopisů. Její práce byly přeloženy do mnoha jazyků. Byla členkou Svazu spisovatelů a Syndikátu novinářů. 1943–1945 internována v koncentračním táboře, po válce dokončila střední školu. Pracovala v zemědělství, ve zdravotnictví a jako sekretářka filmové produkce. Psala verše, povídky, aforismy, texty k písním, epigramy a knížky pro děti. Její verše vyšly ve francouzštině, nizozemštině, němčině, angličtině, maďarštině a drobná próza v esperantu. Dětské verše byly zařazeny do knihy My Favourite Storybook v anglickém a německém vydání. Publikovala asi ve třiceti novinách a časopisech v zahraničí a účastnila se četných literárních pořadů a besed s posluchači. Zhudebněné texty byly uvedeny v Umělecké besedě v Praze v pořadu Šanson 77 – zpíval Rudolf Pellar – a jiné v interpretaci národního umělce Karla Bermana v NDR, vysílány rozhlasem a natočeny na gramofonovou desku. Jiné zhudebněné verše byly uvedeny v Klubu skladatelů, Klubu školství a kultury, Muzeu Bedřicha Smetany a ve Šternberském paláci . Na představeních se podíleli Ljuba Hermanová, Jaroslav Jakoubek a Petr Eben. Překládala také poezii západoněmeckých básníků a snažila se je uplatnit v českých novinách a časopisech . V pražské Viole byla uvedena tři pásma její poezie . Spolupracovala s československým rozhlasem. Dagmar Hilarová literárně zpracovala svoje záznamy z terezínského ghetta. Tato kniha, jejíž český originál se dočkal svého prvního vydání teprve v březnu 2012 , předtím několikrát vyšla v Nizozemsku a v Německu a dostalo se jí řady mezinárodních ocenění: Vinou neseriózního jednání nizozemské spisovatelky Miep Diekmannové nebylo dlouho známo, že autorkou je právě Dagmar Hilarová. (Po...

Bohumil Němec (32)

Bohumil Němec byl český botanik, mykolog, pedagog, rektor University Karlovy, svobodný zednář a meziválečný československý politik, který v roce 1935 byl zvažován jako kandidát na prezidenta Československa. Narodil se roku 1873 v selské rodině na východě Čech, v roce 1891 maturoval na gymnasiu v Novém Bydžově. Poté studoval přírodní vědy na filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy university v Praze. Zpočátku se věnoval zoologii, ale později se jeho zájem soustředil na botaniku. Zkušenosti získané při studiu zoologie uplatnil v experimentálních metodách, které vnesl do botaniky. V roce 1893 byl perzekvován v procesu s Omladinou. Roku 1895, před ukončením studií, dostal místo asistenta v Botanickém ústavu české univerzity a byl zvolen čestným členem Královské české společnosti nauk. V roce 1898 pobýval na univerzitě v Jeně a navštívil botanické ústavy v různých zemích Evropy. Po vystudování university se podílel na založení Ústavu anatomie a fysiologie rostlin a přednášel o všeobecné botanice. Roku 1907 se stal profesorem a o rok později členem Česká akademie věd a umění. . V letech 1919–1920 byl děkanem Filosofické fakulty University Karlovy, zasloužil se o vznik samostatné přírodovědecké fakulty. V letech 1921–1922 byl dokonce rektorem celé university. Pedagogické práci se věnoval celý život, rád předával své zkušeností mladým. Vychoval několik generací botaniků. Byl popularizátorem vědy - v roce 1923 se zasloužil o vydávání populárně vědeckého časopisu Vesmír. V období 1923–1927 byl vydavatelem vědeckého časopisu Studies from the Plant Physiological Laboratory of Charles University a v roce 1959 založil časopis Biologia plantarum. Mimo jiné mezi lety 1930–1943 pracoval i jako šéfredaktor Ottova slovníku naučného nové doby a v období 1956–1959 byl ředitelem Encyklopedické kanceláře ČSAV. V rozmezí 175 let své působnosti Linnéova společnost v Londýně zvolila do svých řad jen...

Anne Wilson (28)

Kuchařky.

Alois Křesala (27)

Narozen 17.12.1959 Hranice na Moravě. Malíř, knižní ilustrátor.

Zygmunt Bauman (24)

Zygmunt Bauman byl polsko-britský sociolog židovského původu, který žil od roku 1971 ve Velké Británii. Byl známý pro svou analýzu souvislostí mezi modernitou a holocaustem a úvahy o postmoderním konzumerismu. Narodil se v Poznani v roce 1925 v polské židovské rodině. Po okupaci Polska nacistickým Německem za druhé světové války uprchl do Sovětského svazu. Později sloužil v První armádě polského vojska , která byla kontrolována Sověty. Zúčastnil se bojů o Kołobrzeg a o Berlín. V 1AWP působil jako politický důstojník. Podle polooficiálního prohlášení polského historika z Ústavu národní paměti, které bylo uveřejněno v květnu 2006 v konzervativním časopise Ozon, působil Bauman v letech 1945 až 1953 ve vojenských oddílech tzv. Jednotek vnitřní bezpečnosti , které byly určeny k odhalování a potírání antikomunistických, ukrajinských a německých podzemních hnutí. Podle zmíněného časopisu se Bauman vyznamenal jako velitel jednotky, která zatkla velký počet protikomunistických bojovníků a byl za to vyznamenán polským Válečným křížem v roce 1950. V článku časopisu Ozon se také uvádí, že Bauman byl v letech 1945–1948 informátorem Vojenské rozvědky. V KBW dosáhl Bauman hodnosti rovnající se majorovi, ale v roce 1953 byl propuštěn za to, že se jeho otec pokusil emigrovat do Izraele. To vedlo k několika vážným nedorozuměním mezi otcem a synem, který nejen nesdílel otcovo nadšení pro sionismus, ale byl doslova zatvrzelým anti-sionistou. Po skončení 2. světové války začal studovat sociologii na varšavské Akademii sociálních věd, později přešel na studia filosofie, protože sociologie byla mezitím zrušena jako buržoazní učební obor. Po dokončení vysokoškolského vzdělání nastoupil na Varšavskou univerzitu, kde byl zaměstnán až do roku 1968. Po březnu 1968 byl spolu s řadou svých kolegů i pro svůj židovský původ vyhoze...