Následující strana je zasvěcena přehledu všech oblíbených autorů, jejichž knihy tolik obdivujeme a milujeme. Seznamte se podrobněji s jejich životy, poznejte jejich inspiraci a poodhalte jejich tajemství úspěchu, které dohromady daly vzniknout dílům poutavým a nesmrtelným, jež dokázaly ovlivnit nejen jednotlivce, ale celé generace čtenářů...
Zobrazuji 61 - 120 z celkem 7589 záznamů
Edith Piaf
Edith Piaf , narozená jako Édith Giovanna Gassion 19. prosince 1915 v Paříži, je jednou z nejslavnějších francouzských zpěvaček všech dob. Její hudební kariéra začala ve 30. letech 20. století, kdy byla objevena při zpívání na pařížských ulicích. Piaf si díky svému silnému hlasu a emotivnímu projevu rychle získala slávu a proslavila se svými baladami o lásce, ztrátě a smutku. Její charakteristická píseň "La Vie en Rose", vydaná v roce 1947, se stala trvalým mezinárodním hitem a je dodnes široce uznávaná.
Více od autora
Josef Polišenský
Josef Polišenský byl přední český historik a pedagog, který se specializoval především na novověké dějiny Českých zemí, Evropy a dějiny Latinské Ameriky. Josef Polišenský v letech 1935–1939 vystudoval historii a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Přestože uzavřel studium svou doktorskou prací už v roce 1939, z důvodu uzavření českých vysokých škol mohl být promován až po skončení druhé světové války. Současně se studiem univerzity navštěvoval Státní archivní školu, kterou absolvoval roku 1940. V roce 1947 se habilitoval v oboru obecná historie, 1951 byl jmenován státním docentem, 1957 jmenován profesorem obecných dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v témže roce dosáhl titulu doktora historických věd. V 60. letech 20. století působil krátce jako hostující profesor na Universidad de Chile. V této době pracovně navštívil také Uruguay, Brazílii, Kolumbii, Mexiko a Kubu. Na konci 60. let se stal spoluzakladatelem Střediska Iberoamerických studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a jehož byl v letech 1967–1981 prvním vedoucím. V roce 1969 byl vyslán jako hostující profesor na University of California v Berkeley. Byl členem Rakouské akademie věd a Nizozemské královské akademie věd. Publikační aktivita Josefa Polišenského zahrnuje více než 120 knižních titulů vydaných kromě češtiny ve stěžejních světových jazycích a kolem jednoho a půl tisíce odborných pojednání publikovaných v prestižních světových historických časopisech.
Více od autora
Albert Pilát
Albert Pilát byl český mykolog, botanik a muzejní pracovník. Albert Pilát pocházel z rodiny pražského úředníka Karla Piláta a jeho ženy Marie, rozené Tauchenové. Když v roce 1922 dokončil studium na Akademickém gymnáziu v Praze a začal studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, byl již plně oddán botanice a zcela orientován na mykologii vyšších hub. Na vysoké škole byl žákem Josefa Velenovského, se kterým se seznámil už jako středoškolský student na počátku 20. let. Pilát byl už v té době pilným sběratelem makromycetů , které určoval a studoval. Když byl v roce 1923 založen Československý mykologický klub, stal se jeho aktivním členem. O rok později začal klub vydávat časopis Mykologia a Pilát se stal okamžitě nejpilnějším přispěvatelem až do zániku časopisu v době světové hospodářské krize. V roce 1926 dosáhl doktorátu, v té době už rok pracoval jako asistent v botanickém ústavu přírodovědecké fakulty. Odtud odešel o dva roky později a v roce 1930 nastoupil do botanického oddělení Národního muzea v Praze jako pomocný vědecký pracovník a v roce 1933 získal postaveni definitivního odborného pracovníka. Zde dostal za úkol prozkoumat bezcenný materiál neznámého původu, který byl určen ke skartaci. Tak Pilát zachránil obrovský poklad české mykologie, jednalo se o část mykologického herbáře slavného muzejního badatele Augusta Cordy. Dalším jeho obrovským přínosem byla jeho sbírkotvorná práce. Začal budovat rozsáhlý mykologický herbář, především ze svých vlastních sběrů, ale také výměnou se zahraničními kolegy mykology i mykologickými ústavy. Získával také sbírky ostatních československých mykologů. V únoru 1948 přijal Pilát funkci přednosty botanického oddělení Národního muzea. Při reorganizaci muzea v roce 1965 bylo vedle botanického oddělení vytvořeno samostatné mykologické oddělení a Pilát se stal jeho přednostou. Toto pracov...
Více od autora
Jiří Pilka
Narozen v Praze. Po maturitě na reálném gymnáziu vystudoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze hudební vědu. Pro ilegální činnost ve skautském hnutí, zakázaném v době komunistické totality, byl odsouzen a zavřen na půl roku. Určitý čas pracoval jako pomocný dělník a řidič, později se stal archivářem Českého hudebního fondu, posléze dramaturgem hudebního vysílání Československé televize. V roce 1969 působil jako šéfredaktor tohoto vysílání, ale jako nestraník byl v roce 1972 propuštěn. Po určité době nezaměstnanosti se stal provozním pracovníkem komorního orchestru v Pardubicích, který byl veden dirigentem Liborem Peškem. 1977-1989 působil v hudebním oddělení Divadelního ústavu v Praze, v roce 1990 se stal znovu šéfredaktorem hudebního vysílání Československé televize. 1991-1992 zastával funkci ředitele Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK, 1992-1996 a 2000 byl ředitelem mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Vedle zaměstnání působil trvale v oboru kritiky, hudební publicistiky, napsal stovky hudebních programů pro rozhlas, scénáře pro televizi. Soustavně se věnuje hudební popularizaci, vydal 15 knih o hudbě.
Více od autora
Marcel Proust
Valentin Louis Georges Eugène Marcel Proust byl francouzský romanopisec, kritik a esejista. Nejvíce se proslavil monumentálním cyklem Hledání ztraceného času, který vyšel v sedmi dílech v letech 1913 až 1927. Marcel Proust se narodil v roce 1871 v Auteuil v 16. pařížském obvodu v domě svého prastrýce dva měsíce poté, co frankfurtská smlouva formálně ukončila francouzsko-pruskou válku. Jeho narození bylo poznamenáno násilnostmi, které provázely potlačení Pařížské komuny a jeho dětství spadalo do období konsolidace Třetí republiky. Mnoho motivů z Hledání ztraceného času se dotýká rozsáhlých společenských změn, zejména úpadku aristokracie a vzestupu střední třídy, ke kterým došlo ve Francii během Třetí republiky a fin de siècle. Otec Achille Adrien Proust byl prominentní patolog a epidemiolog, zodpovědný za opatření proti šíření cholery, autor mnoha článků a knih z oboru lékařství a hygieny. Matka Jeanne Clémence Weilová pocházela z bohaté a kultivované židovské rodiny z Alsaska. Byla gramotná a sečtělá, její dopisy ukazují na dobře vyvinutý smysl pro humor. Díky své znalosti angličtiny mohla pomáhat synovi s překládáním próz Johna Ruskina. V devíti letech postihla Prousta první vážná ataka astmatu a od té doby byl považován za neduživé dítě. Proust trávíval dlouhé prázdniny v Illiers. Tato vesnice a také dům Proustova prastrýce v Auteuil se staly předlohou pro smyšlené město Combray, kde se odehrávají některé důležité scény z Hledání ztraceného času. V roce 1882, ve věku jedenácti let, se Proust stal žákem prestižního Lycée Condorcet. Vinou své nemoci ve škole často chyběl; přesto vynikal v literatuře a v posledním ročníku obdržel ocenění. Díky spolužákům získal přístup do salonů vyšší buržoazie, které mu poskytly bohatý materiál pro Hledání ztraceného času. Přes své chabé zdraví Proust rok (18...
Více od autora
Jaromír Pečírka
Pocházel z lékařské rodiny. Jeho děd, lékař a gymnasiální profesor Josef Pečírka byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Jaromír Pečírka byl synem lékaře a docenta Univerzity Karlovy MUDr. Ferdinanda Pečírky a Emilie rozené Dufkové, dcery ředitele továrny Kolben – Daněk. Jeho otec se kromě lékařské praxe aktivně věnoval kultuře a byl mj. zakládajícím členem Českého spolku pro komorní hudbu v Praze a dlouholetým členem družstva Národního a Vinohradského divadla. Jeho strýc Jaromír Pečírka st. byl lékař se širokými vědeckými zájmy, alpinista, armádní generál a sběratel umění. Jaromír Pečírka roku 1910 maturoval na Akademickém gymnáziu v Praze. Po otci zdědil lásku k hudbě a sám byl výborným klavíristou. V mládí byl literárně činný a psal povídky a básně . V letech 1910-1913 a 1914-1916 studoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze dějiny umění a klasickou archeologii . V letech 1913-1914 a 1917-1918 studoval u Maxe Dvořáka na vídeňské univerzitě a byl jedním z jeho posledních žáků. Rigorózní práci Studie k dějinám románské skulptury v Čechách a na Moravě obhájil roku 1916 na Filozofické fakultě v Praze. Za války pracoval jako asistent v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a v Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni , poté do roku 1920 jako koncipista Ministerstva školství a národní osvěty. Od roku 1919 do roku 1938 byl výtvarným kritikem Prager Presse. Od roku 1920 byl profesorem dějin umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze , roku 1937 se habilitoval pro obor všeobecných dějin umění na Univerzitě Karlově. Po válce byl profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze . V letech 1948-1949 byl zároveň zástupcem Antonína Matějčka v Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a do roku 1951 zde přednášel. V letech 1963-1964 působil na FF UK jako externí pedagog. Byl kurátorem SVU Mánes, členem Archeologické komise při České akademii věd a umění, Kruhu pro pěstování dějin umění, v letech 1934-1942 členem kuratoria Moderní galerie, členem Společnosti Bedřicha Smetany. Od roku 1935 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby. Psal odborné statě do časopisů Umění, Výtvarná práce a Volné směry a články do časopisů a novin Kultura, Květy, Lidová demokracie, Prager Presse, Prager Rundschau, Svět v obrazech a Tvar. Zemřel 22. srpna 1966 v Praze, ve věku 75 let.
Více od autora
Jan Procházka
Jan Procházka byl autorem společensky angažovaných próz s etickým akcentem, filmový scenárista a politický publicista. Je otcem spisovatelek Lenky a Ivy Procházkových. Jan procházka pocházel ze selského rodu, znalost vesnického prostředí měla význam i pro jeho tvorbu. Vystudoval Vyšší rolnickou školu v Olomouci, poté se stal vedoucím Státního statku mládeže na Bruntálsku. V roce 1950 byl Jan Procházka pracovníkem aparátu Čs. svazu mládeže, v roce 1959 dramaturgem, scénáristou a vedoucím skupiny Filmového studia Barrandov. Byl autorem a spoluautorem řady scénářů a námětům k filmům. Od mládí psal Jan Procházka do řady časopisů např. do Československého vojáka, Obrany lidu, Mladé fronty, Literárních novin aj. Fejetony z časopisu My vyšly v roce 1968 knižně pod názvem Politika pro každého. Publicistika Jana Procházky na přelomu 50. a 60. let prodělala rychlý vývoj od souhlasu s režimem, kdy byl členem ÚV ČSM a kandidátem ÚV KSČ, k jeho přímočaré kritice. V roce 1968 se stal jednou z předních osobností Pražského jara. Po sovětské okupaci Československa byl Jan Procházka mezi prvními autory, kteří byli prohlášeni za ineditní a brzy byl i sledován jako nepřítel státní moci.
Více od autora
Ján Praško
Ján Praško Pavlov je český psychiatr a psychoterapeut, od roku 2008 přednosta Kliniky psychiatrie Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a FN Olomouc. 22. března 2010 úspěšně absolvoval profesorské řízení na Univerzitě Palackého v Olomouci a byl vědeckou radou UP navržen prezidentovi republiky ke jmenování univerzitním profesorem lékařství, v oboru psychiatrie. Po promoci roku 1982 na lékařské fakultě UK v Praze pracoval až do roku 1987 jako sekundární lékař na psychiatrickém oddělení NsP Ostrov. V roce 1987 nastoupil jako klinický psychiatr a samostatný vědecký pracovník do tehdejšího Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze . Po roce působení se stal vedoucím lékařem oddělení neurotických poruch. Od roku 1994 vyučuje na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze a v současnosti na Lékařské fakultě UPOL. Pracuje ve výborech České společnosti pro biologickou psychiatrii , České společnosti pro kognitivně behaviorální terapii , České neuropsychofarmakologické společnosti a Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně . Výzkumné činnosti se věnuje od roku 1985, kdy začal studovat cirkadiánní rytmy a léčbu pomocí jasného intenzivního světla u afektivních poruch. Dále se věnuje výzkumu etiologie a léčby deliria tremens , socioterapii a farmakoterapii u depresivních poruch , fototerapii u velkých depresivních poruch a farmakoterapii a psychoterapii v léčbě sociální fobie z pohledu dvouletého katamnestického sledování . Jeho manželkou je MUDr. Hana Prašková. Pracuje jako psychoterapeutka v Denním sanatoriu Horní Palata a přednáší na 1. LF UK. Je také spoluautorkou některých jeho publikací. Dcera Jana Prašková je spoluautork...
Více od autora
The Alan Parsons Project
The Alan Parsons Project byla britská progresivní rocková skupina, kterou v roce 1975 založili zvukový inženýr a hudební producent Alan Parsons a skladatel, hudebník a manažer Eric Woolfson. Skupina byla známá svými koncepčními alby, na kterých se místo stálé sestavy kapely střídali hudebníci a zpěváci. Alan Parsons si již předtím vybudoval úspěšnou kariéru v hudebním průmyslu díky své inženýrské práci na významných albech, jako je "Abbey Road" skupiny The Beatles a "The Dark Side of the Moon" skupiny Pink Floyd. The Alan Parsons Project Debutové album "Tales of Mystery and Imagination" čerpalo inspiraci z děl Edgara Allana Poea a udávalo tón tematickému a často orchestrálnímu přístupu kapely k tvorbě alb.
Více od autora
Slávka Poberová
Slávka Poberová, dívčím jménem Jaroslava Vojtěchová , je česká prozaička, redaktorka, překladatelka z angličtiny a nakladatelka. Slávka Poberová vystudovala dějepis a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1960-1965. Po absolutoriu nastoupila jako tisková referentka v hudební agentuře Pragokoncert, kde zůstala do roku 1968. Přešla do Čs. ústředí knižní kultury, po jeho zrušení v roce 1969 se stala redaktorkou a posléze vedoucí kulturní rubriky Světa práce. Od roku 1979 působila jako vedoucí redaktorka beletrie v nakladatelství Olympia, kde se stala r. 1992 zástupkyní šéfredaktora a v roce 1996 šéfredaktorkou. V roce 1968-1970 absolvovala na Fakultě žurnalistiky UK postgraduální studium zaměřené na nakladatelskou činnost, v roce 1980 tam získala za práci Počátky českého ženského hnutí v tisku doktorát filozofie. Od roku 1963 publikovala v kulturním zpravodajství Čs. rozhlasu, psala divadelní recenze do Středočeského vysílání, pak přidávala další noviny a časopisy , v 80. letech spolupracovala s rozhlasovým Kolotočem. Upravovala různé knihy mnoha autorů, ke kterým ji vázaly vzpomínky z dětství, např. E. H. Porterová Pollyanna či Paul d´Ivoi Tajemný doktor . Začala překládat z angličtiny nejdřív jako spolupracovnice Jiřího Pobera, potom samostatně , ale brzy dala přednost vlastní prozaické práci. Debutovala v roce 1974 Životy na schovávanou , vyd. Mladá fronta. V roce 1978 vyšly Zlodějky vody, vyd. Čs. spisovatel, v roce 1982 Případ pro veverku v kole, vyd. Práce, v roce 1983 Jablko od stromu, vyd. Olympia, v roce 1985 Žirafka, vyd. Olympia, v roce 1989 Čekatelky, vyd. Práce a v roc...
Více od autora
Ivan Poldauf
Ivan Poldauf byl český jazykovědec, anglista a bohemista, univerzitní profesor angličtiny, lexikograf a překladatel z angličtiny. Ivan Poldauf studoval v letech 1934 až 1939 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1945 se na téže fakultě stal asistentem. Roku 1946 studoval na University of Oxford. V roce 1947 se habilitoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1949 až 1961 působil jako profesor na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v letech 1961 až 1965 jako profesor aplikované lingvistiky a teorie překladu a tlumočení na Univerzitě 17. listopadu v Praze. Od roku 1965 byl profesorem anglistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Více od autora
Henri Perruchot
Henri Perruchot byl francouzský spisovatel, výtvarný a literární kritik. Proslul především jako autor i do češtiny překládaných životopisů francouzských malířů, mj. Henriho de Toulouse-Lautreca, Vincenta van Gogha či Paula Cézanna. Narodil se v hornickém městečku Montceau-les-Mines v oblasti Morvan v Burgundsku, dětství a mládí prožil v Marseille. Na univerzitě v Aix-en-Provence vystudoval anglickou a francouzskou literaturu a získal akademickou hodnost licencé ès lettres. Obdržel zde místo profesora. Výuka ho však neuspokojovala, a tak odešel do Paříže. Jeho začátky v Paříži nebyly jednoduché. Perruchot zpočátku pracoval jako editor; roku 1944 připravil k vydání Pensées morales francouzského teologa jansenistického zaměření Jeana Duvergiera de Hauranne. V roce 1946 vyšla jeho románová prvotina Le maitre d'homme , po které následovaly další romány, novely a eseje. V reakci na Sartrův existencialismus založil roku 1947 humanistické hnutí s názvem epifanismus, v němž šlo o mystiku člověka. Psaní esejů o výtvarných umělcích ho inspirovalo k myšlence vytvořit soubor životopisných knih o nejvýznamnějších moderních francouzských malířích. Perruchot měl v úmyslu napsat asi dvacet monografií, které by zahrnovaly období od Delacroixe po Picassa. Soubor měl nést název Umění a osud. Předčasné úmrtí mu zabránilo v uskutečnění celého záměru, nicméně se mu podařilo vydat následující životopisy: Vincenta van Gogha , Paula Cézanna , Celníka Rousseaua , Toulouse-Lautreca , Edouarda Maneta , Paula Gauguina , Auguste Renoira a Georgese Seurata , biografii Auguste Rodina už nedokončil. Do češtiny byly přeloženy všechny s výjimkou životopisu Celníka Rousseau. V letech 1961 a 1962 ho Francouzská akademie za knihy o Manetovi a Gauguinovi vyznamenala cenou Charlese-Blanca, roku 1963 obdržel Perruchot za soubor svého díla Velkou cenu města Paříže. V roce 1967 se stal ve...
Více od autora
Prúdy
Prúdy je významná skupina v historii slovenské hudby, známá především svou tvorbou v 60. a 70. letech 20. století. Skupinu založil Pavol Hammel v Bratislavě a stala se jedním z průkopníků slovenské rockové hudby. Jejich zvuk byl směsicí rocku, popu a prvků lidové hudby, což dobře rezonovalo s tehdejší mládeží. Prúdy si získala široké uznání svým albem "Zvoňte, Zvonky" z roku 1969, které je často považováno za milník slovenské rockové hudby a zanechalo v tomto žánru trvalý odkaz. Album svým novátorským přístupem spojilo poetické texty s moderními hudebními aranžemi a stanovilo nový standard slovenské populární hudby. Během své kariéry skupina Prúdy pokračovala ve vydávání úspěšných alb a zůstala vlivnou silou na slovenské hudební scéně. S jejich diskografií jsou spojeny také tituly "Šlehačková Princezna" a "The Best Of", které dokládají všestrannost a neutuchající popularitu skupiny.
Více od autora
Konstantin Georgijevič Paustovskij
Konstantin Georgijevič Paustovskij byl ruský a sovětský spisovatel ukrajinského původu, dramatik a publicista. V roce 1965 byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu.
Více od autora
Louise Penny
Louise Pennyová je kanadská spisovatelka, autorka detektivních románů z prostředí kanadské provincie Quebec. Narodila v roce 1958 v Torontu. Její matka byla vášnivou čtenářkou s velkým zájmem o detektivní romány. Ona sama v dětství četla díla Agathy Christie, Georga Simenona, Dorothy L. Sayersové a Michaela Inna. V roce 1979 absolvovala Ryerson Polytechnical Institute . Po ukončení studií pracovala 18 let jako novinářka a rozhlasová moderátorka v Canadian Broadcasting Corporation. Jejím manželem se stal Michael Whitehead, vedoucí hematolog v nemocnici Montreal Children's Hospital . V současné době žije na vesnici jižně od Montréalu. Po svatbě odešla z CBC a začala se věnovat psaní. Začala psát historický román, ale potíže s jeho dokončením vedly k tomu, že přešla k psaní detektivních románů. Od roku 2005 vydává sérii klasických detektivek. Její první román Zátiší se umístil v soutěži Debut Dagger ve Spojeném království na druhém místě mezi 800 účastníky. Román získal další ceny, včetně New Blood Dagger, Arthur Ellis Awards v Kanadě za nejlepší první kriminální novelu, dále Anthony Award, Dilys Award a Barry Award za nejlepší první novelu ve Spojených státech amerických. Ústřední postavou jejích románů je vrchní inspektor Armand Gamache z oddělení vražd Sûreté du Québec. Tyto romány se dočkaly mnoha ocenění , pravidelných zařazení mezi tituly roku a především celosvětové čtenářské přízně. Téměř všechny její další romány získaly nominace na řadu ocenění a několik cen poté také získaly. V roce 2009 pomohla založit novou cenu pro začínající kanadské autory detektivek. V roce 2013 se stala členkou Řádu Kanady, za svůj přínos pro kanadskou kulturu. Několik let nechtěla televizi a filmu prodat práva na svá díla z obavy, že by ztratila kontrolu nad svými postavami. Nicméně, když ji ...
Více od autora
Deep Purple
Deep Purple je zásadní britská rocková skupina, která vznikla v roce 1968 v Hertfordu. Jsou považováni za jedny z průkopníků heavy metalu a moderního hard rocku, i když se jejich hudební přístup v průběhu let měnil. V průběhu historie se v sestavě kapely vystřídalo mnoho členů, ale klasickou sestavu tvořili Ian Gillan , Ritchie Blackmore , Jon Lord , Roger Glover a Ian Paice . Deep Purple si získala širokou popularitu díky svým průkopnickým albům, jako jsou " Deep Purple In Rock" a "Machine Head" , která obsahovala hity jako "Smoke on the Water", "Highway Star" a "Child in Time". Jejich zvuk se vyznačoval silnými kytarovými riffy, vlivy klasické hudby a dynamickou hrou na varhany. Kapela prošla několika přestávkami a reuniony a navzdory četným změnám v sestavě pokračovala v koncertování a nahrávání nové hudby. Deep Purple byla v roce 2016 uvedena do Rock and Rollové síně slávy, což svědčí o jejím vlivu a odkazu ve světě rockové hudby.
Více od autora
Taťána Polášková
Středoškolská pedagožka, působící v Českém Těšíně, autorka učebnic českého jazyka a literatury. Vystudovala český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě v Ostravě. Je spoluautorkou učebnice literatury pro střední školy.
Více od autora
Michail Michajlovič Prišvin
Michail Michajlovič Prišvin, rusky Михаил Михайлович Пришвин, byl ruský sovětský spisovatel, autor básnických próz o přírodě ruského severu. V nedokončeném autobiografickém románu Řetěz Smrtonošův vylíčil, jak se v mládí probouzel jako umělec. Pro děti sbíral a zpracoval sibiřské pohádky. S hlubokou znalostí sibiřské přírody psal příběhy o tamních zvířatech a dětech. Nejznámější je jeho příběh Za sluncem vyprávějící o sibiřských dětech, děvčátku Nastě a jejím bratříčkovi Mitrašovi. V češtině vyšel kromě dalšího jeho cestopis po Laponsku Kouzelný vdoleček v překladu Olgy a Pavla Bojarových. Ve svých dílech se zastával menšinových severských národů - Laponců, Něnců, Eskymáků, Komijců a dalších - a bránil je před rusifikací.
Více od autora
Marcel Pagnol
Marcel Pagnol byl francouzský spisovatel, dramatik a filmař, člen Francouzské akademie. Znám je především pro svou tetralogii Vzpomínky z dětství. Narodil se v Aubagne jako syn učitele. Byl rovněž učitelem a později profesorem na střední škole v Marseille a Lycée Condorcet v Paříži. Zde začal psát své první divadelní hry, z nichž největší úspěch měla hra Topaze. Ve 30. letech se Pagnol zaměřil na filmovou tvorbu . K tomu účelu zakoupil na návrších nad vesnicí La Treille čtyřiadvacetihektarový pozemek s úmyslem vytvořit zde „provencalský Hollywood“ a natáčel zde své filmy. Byl ženatý, jeho manželství bylo v roce 1931 rozvedeno. Jeho tři děti pocházely z mimomanželského vztahu. Z jeho literární tvorby jsou nejznámější romány Vzpomínky z dětství , které představují oslavu šťastného dětství a zároveň jeho rodného kraje Provence, a Živá voda. V roce 1947 byl jmenován členem Francouzské akademie. Zemřel v roce 1974 v Paříži na rakovinu, pochován byl v rodinném hrobě v Marseille, v okrsku La Treille . Marcel Pagnol byl režisérem, autorem námětů a scénařů, případně producentem řady filmů. V Česku byly známy např. filmy Tatínkova sláva a Maminčin zámek z roku 1990, podle románu Jak voní tymián. Hra Malajský šíp byla ve 30. letech 20. století hrána v Praze, Brně a Ostravě. Hra Topaze byla na českých jevištích uváděna jako Abeceda úspěchu.
Více od autora
José María Parramón
Španělský malíř, grafik a vydavatel, autor publikací o výtvarných technikách.
Více od autora
Jacques Prévert
Jacques Prévert byl francouzský básník, scenárista a výtvarník. Jacques Prévert trávil své dětství v Paříži od roku 1907. Se svým otcem, divadelním kritikem, navštěvoval často divadelní představení. Matka ho od mládí vedla k četbě. Po ukončení základní školy pracoval ve velkoobchodě Le Bon Marché, v roce 1918 byl nucen nastoupit vojenskou službu a byl odveden na Blízký východ . Po návratu spolupracoval se surrealistickým hnutím, po boku např. Raymonda Queneaua nebo Marcela Duhamela. Prévert byl však příliš svobodného a nezávislého ducha, aby sem mohl stát opravdovým členem jakékoli organizované skupiny. V roce 1928 založil se svým bratrem Pierrem produkční dům a stal se scenáristou a autorem dialogů mnoha velkých francouzských filmů čtyřicátých let. V roce 1932 začal psát texty k písním , které od roku 1933 zhudebňoval geniální Joseph Kosma . Prévert byl rovněž autorem mnoha divadelních her. Vydáním své sbírky Slova dosáhl obrovského úspěchu. Stal se čestným členem Patafyzického kolegia založeného na popud zakladatele patafyziky a moderní dramatické tvorby: Alfreda Jarryho. V roce 1948 vypadl z francouzského okna . Ocitl se na několik dní v těžkém kómatu. Zranění mu způsobilo vážné neurologické následky. Zemřel na následky rakoviny plic. Neodmyslitelná cigareta se mu tak stala osudnou. Jacques Prévert byl ovlivněn surrealismem, jeho básně se v některých ohledech podobají lidové písňové tvorbě. Jeho dílo má obrovskou zásluhu na rozšíření zpívané poezie, jelikož zastával názor, že poezie je řeč, která zpívá . Motivy čerpal především ze života prostých lidí a zpracovával je dvojím způsobem: vytvářel příběh, nebo enumerativní řady. Stal se velmi oblíbeným básníkem, v jeho poezii se často objevuje (často če...
Více od autora
Charles Perrault
Charles Perrault byl francouzský spisovatel a vysoký úředník na dvoře krále Ludvíka XIV., člen Francouzské akademie. Proslavil se jako jeden z prvních spisovatelů a vydavatelů pohádek. Narodil se jako nejmladší ze čtyř synů bohatého právníka a dvorského úředníka. Vystudoval práva a v roce 1651 dostal advokátskou licenci. Už v této době publikoval parodické básně, roku 1648 parodii na Vergiliovu Aeneis a roku 1649 veršovaný spis „Hradby Troje čili o původu burlesky“, kde ironizuje jak lidové povstání na začátku Frondy, tak také kardinála a ministra Mazarina. Po konci povstání roku 1653 ho nejstarší bratr Pierre Perrault, vysoký úředník královských financí, uvedl ke dvoru. Zde si ho všiml spisovatel Jean Chapelain a doporučil ho novému ministru Colbertovi. Ten ho roku 1662 jmenoval tajemníkem tak zvané „Malé akademie“, komise znalců, kteří posuzovali nákupy uměleckých děl pro krále a dohlíželi na budování Louvru i zámku ve Versailles. Roku 1671 byl přijat do Francouzské akademie a v roce 1673 se stal jejím tajemníkem a knihovníkem. Roku 1672 se oženil s Marií Guichon, s níž měl jednu dceru a tři syny. Jeho žena však už roku 1678 zemřela. V roce 1680 se vzdal svého místa v komisi ve prospěch Colbertova syna a když Colbert 1683 zemřel, věnoval se literatuře. Jeho „Paměti“ vyšly až posmrtně roku 1756. Při slavnostním zasedání Akademie, věnovaném oslavě Ludvíka XIV. roku 1687, přednesl báseň „Století Ludvíka Velikého“, kde tvrdil, že jeho doba v umění a vědách předstihla antiku. Báseň vyvolala velkou polemiku, která jako „Spor starých s moderními“ vstoupila do dějin. Proti Perraultovi se tehdy postavili skoro všichni významní autoři, zejména Bossuet, Fénelon, La Bruyère, La Fontaine, Racine a Boileau. Na stranu „moderních“ se postavili Saint-Évremond, Bayle a Fontenelle. Téma sporu se ovšem objevovalo už dříve a když René Descartes roku 163...
Více od autora
Petronius Arbiter
Petronius, zvaný též Gaius Petronius Arbiter nebo Titus Petronius, byl římský patricij, o jehož působení na dvoře císaře Nerona a stoické smrti se zmiňuje římský historik Tacitus. Často bývá označován za autora Satirikonu. Tacitus ve svých Análech uvádí, že Petronius byl prokonzulem v Bithýnii. Prokonzul Titus Petronius byl osobním přítelem císaře Nerona, který jej učinil „rozhodčím ve věcech vkusu“ . Po neúspěšném Pisonově pokusu o státní převrat ho pretoriánský prefekt Tigellinus, který byl jeho konkurentem v boji o císařovu přízeň, obvinil z účasti na spiknutí. Petronius byl tak v roce 66 n. l. přinucen spáchat sebevraždu. Ještě před svou smrtí podle Tacita napsal Neronovi dopis na rozloučenou, ve kterém podrobně vypsal císařovy zločiny a vypsal spolupachatele. Tacitus zdůrazňuje stoický charakter Petroniovy sebevraždy, když uvádí, že po stvrzení inkriminovaného dopisu nezapomněl zlomit svůj pečetní prsten, aby zabránil jeho zneužití. Petronius je hlavním hrdinou románu Není římského lidu od Jarmily Loukotkové. Vystupuje i v románu Quo vadis od Henryka Sienkiewicze. Dochovanými zlomky Satyrikonu se inspiroval italský neorealistický režisér Federico Fellini k natočení stejnojmenného filmu. Ve filmu vystupuje rovněž postava autora Petronia, která nese rysy ideálního stoického filozofa, jak je nacházíme například v Senekových textech. Pod Petroniovým jménem je obecně znám román Satirikon či Satyrikon. Tacitus se však nezmiňuje o žádné spisovatelské činnosti Tita Petronia. Do dnešní doby se dochovaly pouze zlomky původně mnohem delšího textu. Autor zde vypráví o putování tří mladíků po Itálii. Tito mladíci zažívají mnohá dobrodružství a jejich zážitky jsou obrazem tehdejších společenských poměrů. Vše je psáno zábavnou a ironickou formou. Nejdelší zachovalou částí je Hostina u Trimalchiona. Hlavním hrdinou této epizody je neotesaný zbohatlík otrockého původu. Průběh hostiny poskytuje barvitý obraz života teh...
Více od autora
Marie Poledňáková
Marie Poledňáková, rodným jménem Marie Jandová , je česká scenáristka, režisérka a mediální podnikatelka. Marie Poledňáková se narodila ve Strakonicích do rodiny univerzitního profesora. V 15 letech měla vážnou autonehodu a krátce poté prodělala zánět srdečního svalu, který jí na několik měsíců upoutal na lůžko. Po absolování gymnázia chtěla studovat chemii, což jí nebylo umožněno z kádrových důvodů – část rodiny emigrovala. Namísto na vysokou školu nastoupila do továrny na nádobí Napako. Byla vdaná, jejím manželem byl Ivan Poledňák, český muzikolog. Mají spolu jedno dítě – syna Petra Poledňáka. Manželství ale nevydrželo, po několika letech se opět rozvedli a Marie zůstala sama s tehdy osmiletým Petrem. Právě tato událost se později stala inspirací k oblíbeným komediím s Tomášem Holým v hlavní roli. Petr si prostě sháněl náhradního tatínka, mimoto toužil jet s mámou na hory a mít psa jako jeho bratranec. V roce 1961 jí dramaturg Jaroslav Dietl nabídl místo asistentky režie v Československé televizi. Jako asistentka režie pracovala 10 let. Po večerním studiu AMU obor dramaturgie pracovala jako scenáristka a režisérka. V roce 1982 odešla na Barrandov, kde pracovala šest let jako režisérka Filmového studia Barrandov. V roce 1990 spoluzaložila akciovou společnost FTV Premiera, která získala první licenci pro soukromé televizní vysílání v Česku . Po prodeji obchodního podílu v roce 1994 podniká v nakladatelství a vydavatelství Premiéra Studio. Film Jak dostat tatínka do polepšovny vyvolal pozdvižení na mezinárodním festivalu v Monte Carlu. Odborná porota po projekci prohlásila, že Tomáš Holý je nejlepším dětským hercem od dob Shirley Templové a na počest Marie Poledňákové uspořádali slavnostní oběd. Film dostal hlavní cenu Zlatá nymfa a cenu Cine del Duca, která se uděluje režisérům do 30 let, přesto, že Marii bylo už 37. Po návratu do Československa se pozlacené sošky zmocnil tehdejší ředitel Československé Televize, Jan Zele...
Více od autora
Ivo Pondělíček
Ivo Pondělíček byl český sexuolog, malíř a filmový teoretik. Byl autorem řady sexuologických publikací, také kultovní příručky pro dospívající Sexuální zrání mladého muže. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Založil první poválečnou manželskou poradnu v Československu. Zkušenosti ze sexuologické praxe přenesl později do výtvarného umění, kterému se aktivně věnoval až v důchodovém věku.
Více od autora
František Pilař
František Pilař byl český spisovatel, autor knih pro mládež a publicista. Narodil se v rodině soudce. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Příbrami roku 1922 začal studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, zde ale absolvoval pouze tři semestry. Pak roku 1926 absolvoval jednoroční abiturientský kurz při obchodní akademii v Praze a v letech 1926-1927 angličtinu na English University College. Po skončení studia začal pracovat jako pomocný účetní u anglické dopravní společnosti Royal Mail Line a od roku 1928 pracoval jako úředník v Státním statistickém úřadě. Psát začal pod vlivem spisovatele Václava Řezáče a své verše, fejetony, sloupky, povídky i delší prózy zpočátku publikoval výhradně v novinách a časopisech. Roku 1950 se stal scenáristou Československého státního filmu, roku 1952 redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. Vedle svého povolání se zajímal o techniku a velice rád cestoval . Roku 1963 byl nucen odejít do invalidního důchodu. Zemřel v lednu roku 1980 v Praze.
Více od autora
The Mamas & The Papas
The Mamas & The Papas byla významná americká folkrocková vokální skupina, která vznikla v roce 1965 v Los Angeles. Jejími členy byli John Phillips, Michelle Phillips, Cass Elliot a Denny Doherty. Jsou všeobecně známí svými bohatými harmoniemi a prolínáním folkového hnutí se zvuky vznikající psychedelické rockové scény. Jejich hudba často odrážela kontrakulturu 60. let a stali se jedním ze symbolů dobové "květinové síly".
Více od autora
Petr Prouza
Petr Prouza je český spisovatel a novinář. Maturoval v roce 1960 a poté vystudoval práva . Do roku 1968 se věnoval právu, poté se stal postupně redaktorem několika časopisů, přičemž mezi jednotlivými redaktorskými zaměstnáními byl spisovatelem z povolání. V letech 1970–1977 byl redaktorem týdeníku Mladý svět, kde umožnil tehdy již zakázanému spisovateli Milanu Kunderovi pod pseudonymem Emil Werner publikovat seriál astrologických statí. Tím se ocitl v hledáčku StB, byl vyhozen z redakce a další roky byl bez zaměstnání. V letech 1989–1990 byl tajemníkem Sdružení československých spisovatelů. Později působil jako jednatel česko-německo-rakouské Nadace Bernarda Bolzana. Po odtajnění agentů StB bylo uvedeno, že byl agentem s krycím jménem Brňák. Že je v seznamech StB evidován neoprávněně potvrdilo soudní jednání v r. 1999, soud posléze nařídil také výmaz z oficiálního registru MV ČR. Je členem Penklubu a Klubu českých spisovatelů.
Více od autora
Josef Pavel
Josef Pavel , byl československý komunistický funkcionář a politik. V letech 1937–1939 byl příslušníkem interbrigád ve španělské občanské válce. Po komunistickém převratu v únoru 1948, kterého se zúčastnil jako velitel Lidových milicí, se stal náměstkem ministra vnitra a podílel se na represích proti odpůrcům režimu. V roce 1951 byl zatčen a roku 1953 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu k 25 letům odnětí svobody. V roce 1955 byl z vězení propuštěn a poté pracoval na mezinárodním oddělení ústředního výboru ČSTV. Do politiky se vrátil v době pražského jara 1968, kdy byl ministrem vnitra ČSSR. Pocházel z chudé dělnické rodiny. Po ukončení měšťanské školy se vyučil obchodním příručím a dále pracoval v různých zaměstnáních. Od mládí byl levicově orientován, byl členem Federace proletářské tělovýchovy, v roce 1928 vstoupil do Komsomolu. Členem KSČ se stal v roce 1932 a zanedlouho se dostal do jejího pražského krajského vedení. Roku 1935 ho strana vyslala na Mezinárodní leninskou školu v Moskvě, kde používal krycí jméno František Šustr. Zkušenosti s vedením ozbrojených oddílů získal ve vojenském učilišti v Rjazani. V lednu 1937 odjel do Španělska, kde se jako příslušník interbrigád zapojil na straně republikánů do občanské války. Postupně působil jako instruktor pro sovětskou výzbroj, politruk, velitel praporu Dimitrov a nakonec jako velitel praporu při obraně Barcelony v roce 1939. Po porážce republikánů uprchl do Francie a byl internován, napřed na francouzském území a od roku 1941 v Alžírsku, kde byl v květnu 1943 osvobozen. Byl přemístěn do Velké Británie a vstoupil do československé zahraniční armády. Nebyl zařazen do bojové jednotky, ale do tankových dílen. V Británii se oženil s Lilly Fischlovou , dcerou židovského průmyslníka z Ústí nad Labem. Jejich syn Josef se narodil v roce 1944. V letech 1944–1945 se Pavel jako příslušník Čs. obrněné brigády zúčastnil obléhání Dunke...
Více od autora
Jodi Picoult
Jodi Lynn Picoult je americká spisovatelka, která v roce 2003 získala cenu New England Bookseller Award. Jodi se narodila a vyrůstala v Nesconsetu na Long Islandu. Když jí bylo 13 let, přestěhovala se s rodinou do New Hampshire. Svou první knihu napsala v pěti letech a nazvala ji The Lobster Which Missunderstood. Jodi vystudovala tvůrčí psaní na Univerzitě v Princetonu a absolvovala v roce 1987. Ihned po škole vystřídala celou řadu pracovních míst, mezi které můžeme zařadit také editaci učebnic pro výuku anglického jazyka. Dále získala magisterský titul v oboru vzdělávání na Harvardu. Picoult zahájila svou spisovatelskou kariéru psaním DC komiksu Wonder Woman. Její kniha Nineteen Minutes, což byla novela o střelbě na škole, se stala hitem podle žebříčku New York Times Best Seller. Stejným hitem se stala i kniha z roku 2008 s názvem Change of Heart. Po celém světě se prodalo asi 14 milionů jejích knih. Jodi Picoult je vdaná za Timothyho Warreena Van Leera, mají tři děti a celá rodina žije v Hanoveru v New Hampshire. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jodi Picoult na anglické Wikipedii.
Více od autora
Jaroslava Pondělíčková-Mašlová
Narozena 14.8.1927 v Přelouči. MUDr., sexuoložka, od r.1961 v Sexuologickém ústavu 1. LF UK v Praze. Věnuje se sexuálním poruchám, parafiliím, sexuální delikvenci a poruchám plodnosti mužů. Je naší přední propagátorkou otevřené sexuální výchovy. Nedocenitelné jsou její životní zkušenosti v léčení a sexuálním poradenství u dětí s poruchami somatosexuálního vývoje. Publikace z oboru sexuologie. Manžel byl klinický psycholog Ivo Pondělíček , syn David je rovněž MUDr.
Více od autora
Edita Plicková
Narozena 1940 v Praze. Edita Plicková je výtvarnice - malířka, ilustrátorka, graička, obrázkové práce pro děti, na jejíchž ilustracích vyrostlo už několik generací dětí. Je autorkou mnoha ilustrací ke knihám pro děti, k edukativním materiálům. Ilustrace připravila mimojiné např. i k večerníčku. Mnozí z nás dostali při odchodu od lékaře například didaktické kartičky, jiní vyrůstali na omalovánkách či knížkách plné jejích ilustrací. Má zkrátka široký umělecký záběr. Získala Cenu Noci s Andersenem za ilustrace ke knize Dagmar Lhotová a Zdeněk K. Slabý: Pohádky, které přinesl vítr. Spolupracovala na více než 45 knížkách a 25 leporel. Má dvě dcery.
Více od autora
Alexandra Potter
Alexandra Potterová je britská autorka píšící především romantické komedie. Narodila se v Bradfordu v hrabství Yorkshire, studovala na Liverpoolské univerzitě anglickou literaturu a filmová studia. Než začala s kariérou spisovatelky, pracovala jako redaktorka časopisů pro ženy, např. pro australskou verzi Vogue nebo Cleo. Potterová napsala do roku 2014 deset románů . Prvním románem A. Potterové je What’s New, Pussycat? a posledním The Love Detective který byl publikován 16. ledna 2014 ve Spojeném království. Za svou knihu Me and Mr. Darcy získala cenu od Jane Austen Regency World Awards v kategorii Best New Fiction. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alexandra Potter na anglické Wikipedii.
Více od autora
Věra Provazníková
Věra Provazníková je česká básnířka, spisovatelka a výtvarnice. Narodila se v Praze. Ještě velmi mladá se sblížila s Vladimírem Holanem a Bohuslavem Reynkem. Nezastírá, že tato setkání byla osudová. Židovské město, staroměstské, malostranské uličky jsou další nedílnou součástí jejího zázemí. Ve své tvorbě se domáhá vlastního poetického vidění světa, a to nejen netradičním slovem, ale i ve výtvarném, méně známém projevu. Koláže a obrazy naposledy vystavovala v galerii V podkroví v Praze, v galerii Efram v Mikulově aj. Její výtvarné dílo nebylo dosud publikováno. Mimo tyto pořady dále pracovala na celé řadě Nedělních pohádek a také připravovala čtvrthodinku pro nejmenší. Spolupráce s Pavlem Jurkovičem /Hrajeme si u maminky/ a Zdeňkem Lukášem /kantáta Svítá op. 169/ a Silvií Bodorovou, v současné době s Lubošem Malinou a Martou Töpferovou.
Více od autora
Robert B Parker
Robert Brown Parker , jeden z komerčně nejúspěšnějších spisovatelů detektivního žánru. Jeho nejslavnějšími díly bylo 40 románů o soukromém detektivovi Spenserovi. Na kontě má kromě desítek vlastních knih i dokončený poslední román klasika Raymonda Chandlera Případ z Poodle Springs. Parker byl ve své tvorbě ovlivněn především autory tzv. drsné školy, kromě zmíněného Raymonda Chandlera také Dashiellem Hammetem a Rossem Macdonaldem. Další postavou, kterou Parker vytvořil, byl Jesse Stone, bývalý detektiv, který začíná novou kariéru jako policejní šéf v malém městě New England. V letech 1997 až 2010 napsal o něm devět románů, z nichž čtyři byly upraveny jako seriál televizních filmů CBS, kde hraje Tom Selleck jako Jesse Stone. Na žádost herečky Helen Huntové vytvořil Parker detektivku Sunny Randallovou. Napsal první knihu a filmová verze byla naplánována na rok 2000, ale nikdy se nerealizovala. Nicméně na přání vydavatele pokračoval v sérii, napsal šest románů založených na postavě Sunny Randallové. Jeho knihy byly často nominovány na různé ceny a on získal mnoho ocenění. Zemřel náhle na srdeční záchvat ve svém domě v Cambridge dne 18. ledna 2010; byl objeven manželkou ve své pracovně u rozepsaného románu.
Více od autora
Radko Pytlík
Radko Pytlík je český literární historik, spisovatel a editor; v denním tisku užívá autorskou šifru "rp". Věnoval se především životu a dílu Jaroslava Haška a jeho Osudům dobrého vojáka Švejka. Narodil se v rodině vědce hydrobiologa. Po absolvování reálného gymnázia v Praze od roku 1947 studoval češtinu, literární vědu a filosofii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. V roce 1952 obhájil doktorskou disertaci na téma „Počátky tvorby Jaroslava Haška“. Ke konci studií pracoval jako tajemník odboru umění Socialistické akademie. Od roku 1951 po celou kariéru publikoval články v denním tisku – Lidové noviny, Rudé právo, Svobodné slovo a v periodikách , Host do domu, Kulturní tvorba, Věda a život, Divadlo, Květy, Dikobraz, Literární noviny, Tvorba a dalších. Zasloužil se o popularizaci české literatury a literárního humoru. Po absolvování základní vojenské služby nastoupil roku 1955 do Ústavu české a světové literatury Československé akademie věd v Praze, kde zůstal po celou vědeckou kariéru. Kromě toho přednášel na FFUK v Praze i v zahraničí. Věnoval se především životu a dílu Jaroslava Haška, ale psal také o jeho literárních současnících Vilému Mrštíkovi, E. E. Kischovi, Franzi Kafkovi, Josefu Kadlecovi, Jiřím Křenkovi a dalších, ze současných spisovatelů se věnoval například Bohumilu Hrabalovi. V roce 1991 odešel do důchodu. Byl dvakrát ženat. Jeho druhou manželkou se stala Věra Dyková , jež byla archivářkou Památníku národního písemnictví a v současnosti vede nakladatelství Emporius. Jeho synem z druhého manželství je zpěvák Vojtěch Dyk.
Více od autora
Miroslav Pravda
Narozen 18.11.1928 ve Strakonicích. PhDr., asistent francouzštiny na Karlově univerzitě, práce a překlady z oboru.
Více od autora
Marie Pravdová
Narozena 2.11.1942 v Praze. PhDr., romanistka, práce z oboru francouzštiny.
Více od autora
Luigi Pirandello
Luigi Pirandello byl italský dramatik, prozaik a básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1934. Luigi Pirandello se narodil roku 1867 v usedlosti Chaos poblíž města Agrigento na Sicílii v zámožné, patriotické rodině vlastníků sirných dolů. Do základní školy nechodil, měl domácího učitele. Poté ho otec zapsal na technický institut, ale Pirandello po dvou letech přestoupil na klasické gymnázium. Po jeho ukončení se zapsal současně na filozofickou i právnickou fakultu v Palermu. Roku 1887 se přestěhoval do Říma ke strýci z matčiny strany a pokračoval již pouze ve studiu na fakultě filozofické. Kvůli neshodě s profesorem latiny musel školu opustit a dokončit univerzitní vzdělání v německém Bonnu, kde promoval roku 1891. Roku 1893 se vrátil do Říma, kde se po svatbě s dcerou otcova společníka roku 1894 natrvalo usadil. Svou literární činnost zahájil Pirandello roku 1889 sbírkou básní Hravá bolest inspirovaných poezií Giosua Carducciho. V Bonnu vznikly básnické sbírky Gaiin svátek a Rýnské elegie napsané po vzoru Johanna Wolfganga Goetheho. V Římě navázal kontakty s literárními kruhy, především s krajanem Luigim Capuanou, který ho nasměroval od poezie k próze. Roku 1893 napsal svůj první román Marta Ajala , který byl silně ovlivněn poetikou verismu, a roku 1894 svou první povídkovou sbírku Lásky bez lásky. Roku 1897 přijal Pirandello místo na katedře stylistiky v učitelském ústavu v Římě. Roku 1902 vydal svůj druhý román Pořadí vykazující již rysy jeho poetiky humoru, kterou Pirandello naplno rozvinul roku 1904 ve svém nejznámějším románu Nebožtík Mattia Pascal a jejíž principy důkladně vysvětlil roku 1908 ve svých literárněvědných esejích Umění a věda a O humoru. Podle Pirandellova názoru je povinností umělce odhalit rozpor mezi jevem a podstatou . Stržení „masky“ může zpočátku vyvolat smích, další analýza však vede k tragickému poznání podstaty...
Více od autora
Jaroslav Pokorný
* 30.08.1899 † 09.02.1940 Devátý syn z dělnické rodiny. Vystudoval obchodní akademii , poté pracoval jako bankovní úředník v Praze. Po ukončení vysokoškolského studia na VŠ obchodní vyučoval jako suplent na školách ve Vysokém Mýtě, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Hradci Králové a v Praze. Již v době sudií na VŠ vydal své první sbírky básní ve stylu Jiřího Wolkera a Fráni Šrámka . V roce 1926 opustil učitelské zaměstnání a věnoval se jen literatuře, jeho literární produkce postupně vystoupala až na desítky svazků ročně. Převážně se jednalo i populární prózu pod velkým množstvím pseudonymů: Charles Patterson White, James Lewington, J. Chotěbořská, J.W.Warren, Pavla Dvořáková, Petr Kalina, Ralph Kennedy, Rex Carrey, Axel Johanson, John Waren, M. Waren. V pouhých čtyřiceti letech podlehl tuberkulóze. Jeho osud vyvolal pozornost kulturní veřejnosti a diskuzi o sociálních podmínkách literátů a nakladatelských praktikách.
Více od autora
Iva Procházková
Iva Procházková je česká spisovatelka, autorka literatury pro děti. Zabývá se též dětským dramatem. Narodila se v rodině spisovatele Jana Procházky. Dětství prožila v Praze. V roce 1972 maturovala na gymnáziu, ovšem z politických důvodů nepokračovala v dalším studiu. Pracovala jako pomocnice na letišti a uklízečka. Literární tvorbě pro děti se věnuje od konce 70. let 20. století, přičemž sporadicky publikovala již od počátku 70. let. V roce 1983 s rodinou emigrovala a usadila se v Rakousku a posléze v Německu. Tam s manželem, režisérem a hercem Ivanem Pokorným, rozvíjela divadelní projekty, věnovala se ale i literární tvorbě pro dospělé a dětské čtenáře. Po politickém převratu v roce 1989 začala publikovat také v českých zemích, natrvalo se do vlasti vrátila v roce 1994. Žije a tvoří v Praze. S manželem mají tři děti. Publikuje česky i německy. Její starší sestra Lenka Procházková je rovněž spisovatelka. Iva Procházková obdržela tato ocenění:
Více od autora
Ferdinand Peroutka
Ferdinand Peroutka byl český spisovatel, dramatik a publicista. Bývá považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů české předválečné demokratické žurnalistiky. Je autorem díla Budování státu, pojednávajícího o vzniku a prvních letech Československa. Studoval gymnázium v Praze, odkud však před maturitou v roce 1913 odešel a započal svoji novinářskou kariéru příležitostnými příspěvky do Herbenova časopisu Čas. Po komunistickém únorovém převratu roku 1948 odešel do exilu. Narodil se 6. února 1895 v Praze čp. 668-II jako syn Emanuela Peroutky, úředníka klubu cukrovarníků v Praze, a jeho manželky Leontiny roz. Kopfové původem z Obory na Jičínsku. Jeho rodiče uzavřeli sňatek 10. dubna 1894 v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici. Ferdinand byl jejich první potomek; později se jim narodil ještě syn Karel a dcera Ludmila . V letech 1919–1924 působil jako redaktor novin Tribuna, později od roku 1924 do roku 1939 jako šéfredaktor revue Přítomnost. Jeho činnost byla podporována prezidentem republiky T.G. Masarykem, který též pod různými šiframi často do časopisu přispíval. V letech 1924–1939 byl Peroutka také politickým komentátorem Lidových novin. Byl členem kruhu tzv. Pátečníků, což byla skupina intelektuálů, kteří se scházeli v Čapkově vile a někdy i u prezidenta Masaryka, zejména v prostředí Lánského zámku. Jako novinář se ve svých politických komentářích věnoval širokému rozsahu témat vnitřní i mezinárodní politiky. Patřil k výrazným kritikům nacismu a komunismu, jejichž ideologie považoval za zhoubné. Z těchto důvodů byl už během první republiky často napadán jak komunisty, tak ze strany krajně pravicových kruhů. Opakovaně kritizoval Adolfa Hitlera za jeho lži a falešné sliby. V článku Češi, Němci a židé, který vyšel v Přítomnosti 22. února 1939 v období druhé republiky, Peroutka napsal: Podle odborníka na dějiny médií 1...
Více od autora
Eva Pomykalová
RNDr. Eva Pomykalová je matematička a pedagožka, místopředsedkyně pobočky Jednoty českých matematiků a fyziků, též autorka středoškolských učebnic matematiky. Vyučuje matematiku na Gymnáziu Zlín. V roce 2003 získala ocenění pedagogických pracovníků Zlínského kraje za vynikající pedagogickou činnost a významný přínos pro výchovu a vzdělávání mladé generace.
Více od autora
Poutníci
Poutníci je česká bluegrassová skupina, která vznikla v roce 1967 a patří k průkopníkům české bluegrassové scény. Název kapely v překladu znamená "Poutníci". Během své kariéry se Poutníci proslavila spojením tradiční bluegrassové hudby s českými folklorními prvky, čímž vytvořila jedinečný zvuk, který našel odezvu u posluchačů doma i v zahraničí. Zasloužili se o popularizaci bluegrassové hudby v České republice a ovlivnili mnoho umělců tohoto žánru. V průběhu let prošla skupina Poutníci několika změnami v sestavě, ale na hudební scéně si udržela stálou pozici, vystupuje na festivalech a koncertech a vydává řadu alb, která ukazují její hudební vývoj a řemeslné umění.
Více od autora
Josef Petráň
Josef Petráň byl český vysokoškolský učitel a historik, zaměřující se na 16.–18. století. Po absolvování Reálného gymnázia v Benešově vystudoval Filozofickou fakultu UK . V roce 1965 se zde habilitoval a byl jmenován docentem, profesorem se však mohl stát až v roce 1990. Působil na katedře československých dějin a vedle toho též v Ústavu dějin a Archivu Univerzity Karlovy, jejž v letech 1994–2005 vedl. V letech 1990–1994 byl prorektorem na Univerzitě Karlově a byl členem několika redakčních rad. Zaměřoval se především na české dějiny pozdního středověku a raného novověku a na dějiny Univerzity Karlovy. Významný byl jeho přínos regionálním dějinám, praktikovaný na případu rodného Podblanicka a chápaný coby nosná platforma pro národní dějiny viděné "zdola". S tím byl těsně spjat jeho zájem o dějiny zemědělství, českého lidu a hmotné kultury. Oceňována je i jeho role pedagoga, jehož semináři prošla řada dnes významných představitelů české historické obce. Vedle odborných publikací se podílel na sepsání několika učebnic. Dne 28. října 2008 jej prezident České republiky Václav Klaus vyznamenal Medailí Za zásluhy.
Více od autora
Gabriela Preissová
Gabriela Preissová, rozená Gabriela Sekerová, pseudonym Matylda Dumontová , byla česká dramatička a spisovatelka, představitelka realismu a dramaturgyně Národního divadla. Narodila se v rodině řeznického mistra Františka Sekery a matky Anny, rozené Procházkové. Otec jí zemřel 5. 2.1863. Po úmrtí otce se matka po roce znovu provdala; i druhý manžel jí zemřel, roku 1867. Matka se znovu provdala a rodina se s druhým otčímem přestěhovala do Plaňan. Zde Gabriela vychodila trojtřídní školu. V letech 1871–1874 byla vychovávána v pražské smíchovské rodině archiváře Františka Dvorského. Jeho manželka Luisa byla její teta z matčiny strany. V této rodině se scházeli literáti jako Karolína Světlá, Eliška Krásnohorská nebo Jakub Arbes. V roce 1873 odjela na rok do Hodonína ke svému strýci Karlu Procházkovi. Zde se seznámila s pokladníkem Stummerova cukrovaru Janem Preissem , za kterého se roku 1880 provdala. Z Hodonína se odstěhovali v roce 1890 do Preissova rodného domu ve Šternberku na Moravě. Nějaký čas žila v Oslavanech a odtud podnikala cesty do Haliče a Ruska. Dva roky také bydlela poblíž Klagenfurtu na statku svého manžela, kde se zajímala o život korutanských Slovinců. V roce 1894 se zúčastnila sjezdu polských spisovatelů ve Lvově a o dva roky později cestovala do Moskvy a Nižného Novgorodu. Tuto cestu popsala v Obrázcích z ruské pouti. V roce 1898 se manželé Preissovi přestěhovali do Prahy, kde 3. února 1908 Preissová ovdověla. Vychovali spolu tři děti: syny JUDr. Richarda Preisse , JUDr. Dimitrije Preisse a dceru Gabrielu Preissovou . 4. 10. 1908 se provdala podruhé za rakouského plukovníka Adolfa Halbaertha ze Štýrského Hradce, s nímž se odstěhovala do istrijské Puly a podnikala odtud výlety do Itálie a Francie. Od roku 1910 byli manželé Halbaerthovi vedeni v Soupisu pražských obyvatel, spolu s dětmi z prvního manželství Gabriel...
Více od autora
Eva Petrová
Eva Petrová byla česká výtvarná kritička, kurátorka, teoretička a historička umění, grafička, spisovatelka a básnířka. V letech 1948–1953 vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějiny umění a estetiku a obhájila zde rigorózní práci Kresby Alšova mládí a kandidátskou dizertaci Figurální obraz v počátcích obrození; Charakter a proměny hlavních tendencí . V letech 1953–1972 byla vědeckou pracovnicí Ústavu teorie a dějin umění ČSAV v Praze, 1964–1970 členkou výstavní komise Galerie Václava Špály . V šedesátých letech připravila Výstavu mladých ke kongresu AICA , výstavu Zdeny Fibichové ve Vídni a výstavu Nová figurace . Na počátku normalizace byla z ÚTDU ČSAV propuštěna. Od roku 1972 působila ve svobodném povolání jako výtvarnice a spisovatelka. Za normalizace uvedla výstavy Olgy Čechové , Jaroslava Šerých a Rudolfa Němce . Po roce 1989 se podílela na koncipování výstavního programu Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích. Byla hlavní teoretičkou skupiny Trasa. Byla členkou, v letech 2005–2009 předsedkyní, výtvarného odboru Umělecké besedy, členkou SČUG Hollar, PEN klubu a Mezinárodní asociace výtvarných kritiků . Působila v redakční radě časopisu Kámen. Publikovala v časopisech Umění, Výtvarné umění, Ateliér, Výtvarná práce, Zlatý máj, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu, ad. Je autorkou hesel v Nové encyklopedii českého výtvarného umění a přispěla do sborníků ke 200. výročí Velké francouzské revoluce , Česká kultura na přelomu 50. a 60. let a do souboru článků Zakázané umění II. Jejím partnerem a spolupracovníkem byl teoretik umění Luděk Novák . Ve své odborné práci se po více jak padesát l...
Více od autora
Christopher Pike
Christopher Pike je fiktivní postava ze sci-fi světa Star Treku. Působí jako kapitán hvězdné lodi USS Enterprise předtím, než velení převzal kapitán James T. Kirk. Postava Christophera Pikea byla velícím důstojníkem v prvním, původně nevysílaném pilotním díle seriálu Star Trek s názvem „Klec“ . Zde jej zvárnil Jeffrey Hunter. Část záběrů z „Klece“ byla následně využita ve dvojepizodě „Zvěřinec“ , kde se v roli Pikea objevil Sean Kenney. V rebootové filmové sérii hrál kapitána Pikea v letech 2009 a 2013 Bruce Greenwood. V seriálu Star Trek: Discovery jej od roku 2019 ztvárnil Anson Mount. O osobním životě kapitána Pikea je toho známo velmi málo. Podle pilotní epizody pochází ze Spojených států z města Mojave. Velení hvězdné lodi USS Enterprise převzal po kapitánu Robertu Aprilovi. Z pouhých dvou epizod, z toho jedné dvoudílné, vychází, že kapitán Pike je znaven velením hvězdné lodi a především s tím spojenou odpovědností za životy členů posádky. Později se stává admirálem Hvězdné flotily, ale utrpí vážná poranění od delta záření při záchraně několika kadetů Akademie a končí na invalidním vozíku. Jeho jediným způsobem komunikace je pípací zařízení na jeho vozíku. Informace o něm končí na planetě Talos IV, kde mu zdejší rasa za pomoci jejich mentálních schopností vrátí představu normálního života. Kromě uvedených epizod jsou o kapitánu Pikeovi zmínky v dalších epizodách. Díl „Zrcadlo, zrcadlo“, kde je ovšem vyprávěn příběh z alternativní reality „zlého světa“, uvádí, ústy pana Spocka, že kapitán James Kirk se stal kapitánem právě když zabil kapitána Pikea. V epizodě „Slzy Proroků“ seriálu Star Trek: Stanice Deep Space Nine je Benjamin Sisko vyznamenán medailí kapitána Pikea. V pilotním díle „Klec“ doráží Christopher Pike jako kapitán hvězdné lodi USS Enterprise na planetu Talos IV, kde je uvězněn rasou Talosianů, kteří jsou schopni evokovat představy a halucinace nerozeznatelné od reality a chtějí Pikea využít pro rozšíření rasy, která by za n...
Více od autora
Zdeněk Pohlreich
Zdeněk Pohlreich je český šéfkuchař, gastronom, podnikatel, lektor, herec, autor kuchařek a moderátor kuchařských pořadů na televizi Prima. V letech 2009 až 2018 moderoval pořad Ano, šéfe! Poté, co nesložil přijímací zkoušky na střední školu, nastoupil do učebního oboru kuchař. Vaření jej nejprve vůbec nebavilo. Po vyučení nastoupil do pražského hotelu Stop. Na přelomu 70. a 80. let byl členem reprezentačního baseballového týmu. Po zájezdu do Nizozemska začal uvažovat o emigraci a v roce 1986 se k ní rozhodl. Realizoval ji o tři roky později. Přes jeden rok strávil v Nizozemsku jako šéfkuchař restaurace Het Schellinkje, odtud po obdržení povolení odjel do australského Adelaide, kde mu v začátcích pomáhal strýc. Začal jako sous-chef v restauraci La Guillotine, v níž se později stal šéfkuchařem. Po návratu z emigrace postupně pracoval na stejných pozicích v pražských hotelech Renaissance, Villa Voyta, Radisson SAS nebo Marriott. V roce 2007 založil vlastní podnik v ulici Na Poříčí poblíž Náměstí Republiky – Café Imperial ve stylu prvorepublikových Grand Café. O rok později zakládá druhou restauraci Divinis na Starém Městě za Týnským chrámem, ta je vedena v italském duchu. Zatím posledním přírůstkem do sítě Pohlreichových podniků je v roce 2016 otevřené moderní české bistro Next Door by Imperial, které se nachází naproti první restauraci. Do povědomí široké veřejnosti se Zdeněk Pohlreich dostal díky jeho působení v pořadech TV Prima. Mezi ty nejznámější patří gastronomické reality-show Ano, šéfe! a Na nože podle námětu britských pořadů kuchaře Gordona Ramseyho. K těmto dvěma prvním pořadům se později přidaly také Šéf na grilu, Česko vaří s Pohlreichem, Vařte jako šéf!, Už dost, šéfe!, Teď vaří šéf!, Rozpal to, šéfe! a Zdeňkova akademie. Zdeněk Pohlreich je také autorem mnoha kuchařek. V současnosti učí na Střední škole gastronomické a hotelové v Praze a vede několik kurzů v rámci Pražského kulinářského institutu.[...
Více od autora
Šárka Pěchoučková
Narozena v roce 1961. Matematička zaměřená na didaktiku matematiky. Publikace v oboru.
Více od autora
Markéta Pilátová
Markéta Pilátová je česká spisovatelka, hispanistka a novinářka. Po maturitě na kroměřížském gymnáziu v roce 1991 studovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po ukončení studia zde pracovala šest let jako odborná asistentka. Od roku 2007 do roku 2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce týdeníku Respekt. Poté odcestovala do Argentiny a do Brazílie: pět let pobývala v brazilském státě Mato Grosso do Sul, v São Paulu a v Buenos Aires, kde učila potomky českých krajanů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny. V mnoha českých médiích publikuje eseje, zahraničně-politické články, reportáže, recenze, povídky a autorské sloupky. Píše rovněž povídky pro rozhlasovou stanici Vltava a písňové texty pro zpěvačku Moniku Načevu. V současnosti pracuje v Institutu Cervantes v kulturním oddělení. Je vdaná, bydlí v Praze a ve Velkých Losinách. Pobyt v Brazílii a Argentině ji inspiroval k prozaickému debutu, románu Žluté oči vedou domů, který byl nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého, v roce 2010 byl přeložen do němčiny a portugalštiny, v roce 2012 se připravují překlady do polštiny, nizozemštiny a španělštiny. V roce 2009 jí vyšel druhý román Má nejmilejší kniha, rovněž nominovaný na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Rozdíl mezi dvěma romány zmiňovala autorka v jednom z rozhovorů: Zatímco první román pojednává o hledání kořenů domova a je více autobiografický, v druhém románu už se autorka neptá, co všechno ještě český čtenář snese a zda je příběh uvěřitelný. Je o hledání kořenů Zla. Specifický vypravěčský styl Markéty Pilátové můžeme srovnávat s narativními tendencemi moderní světové literatury. Autorka ve svých textech poukazuje na současný svět, její výpověď o něm je prostupována prostřihy do vzdálenějších časových údobí. Markéta Pilátová se věnuje t...
Více od autora
Ludvík Páleníček
Narozen 16. 7. 1904 v Kroměříži, zemřel 13. 5. 1991 v Praze. Rodák z Kroměříže.Studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy.Učil na ekonomických školách a byl také docentem na Vysoké škole ekonomické v Praze.Život a dílo Maxe Švabinského je ve středu autorova zájmu mnoho let a výsledkem je několik knih a studií. Kulturní a regionální historik, teatrolog, kunsthistorik, překladatel a autor knih pro mládež Jeho otec byl listonošem. Páleníček po maturitě na reálce v Kroměříži a doplňovací maturitě na gymnáziu v Chrudimi studoval češtinu a němčinu na FF UK . PhDr. 1935 prací Jaroslav Vrchlický divadelním kritikem. 1927–45 učil na obchodní akademii v rodišti, kde se také jako organizátor a režisér účastnil místního ochotnického divadelního dění . V roce 1945 přešel do Prahy, kde zprvu učil na Dívčí obchodní akademii a od roku 1946 na Čs. obchodní akademii. Od 1953 externě, 1957–70 interně přednášel dějiny české a slovenské kultury na katedře pedagogiky Vysoké školy ekonomické. Titul CSc. získal v roce 1966 na základě pedagogické práce o čs. ekonomickém školství, habilitoval se na FF UK pro obor divadelní vědy 1962 prací o Jaroslavu Mošnovi. V roce 1970 odešel do důchodu
Více od autora
Jozef Pavlovič
Dátum a miesto narodenia 13. 06. 1934 Veľké Kostoľany Oblasti záujmu próza, poézia, literatúra pre deti a mládež, scenáristika Životopis autora Narodil sa 13. júna 1934 vo Veľkých Kostoľanoch. Do školy chodil tri roky v Trnave, 4. ročník v Šaštíne a 5. ročník v Hodoch , kde urobil skúšky na gymnázium do Trnavy k saleziánom. Po zatvorení kláštora zmaturoval na gymnáziu v Piešťanoch. Absolvoval Vysokú školu pedagogickú v Bratislave a do roku 1981 pôsobil ako stredoškolský profesor na gymnáziu v Trenčíne. Od tohto roku sa venuje iba literárnej tvorbe. Žije v Bratislave. Literárna tvorba Próza: Slovenská Sibyla Literárna tvorba - pre deti a mládež Poézia: Pri potoku, pri vode , Na jarnom slniečku , Košíček plný básničiek , O usilovných kolieskach, Veselá abeceda , Odslovadoslova , Dnu a vonku , Príhody na divoko, Veselé zvieratká , Za kľúčovou dierkou , Dúha farbičky si strúha , Kolieska nás odvezú , Kam sa skryli púpavy , Generál Guľôčka , Hádanky z lesa a lúky, Hurá do Afriky , Polička a jej políčka , Hádali sa hádanky, Slzičky , Hlavolamy, čo zvládneme hravo samy , Bola raz trieda, bol raz žiak , Dom píše verše komínom, Zábavné oriešky pre bystré hlavičky , Riekankovo Próza: Roztopašné rozprávky , Neobyčajný poľovník , Baran Bé , Lov slov , Bračekovia mravčekovia , Z môjho kráľovstva , Princezná Kvapôčka, Štvornohé rozprávky , Kuriatko a obláčik , Ježko Jožko a krtko Rudko , Prózy kozy Rózy , Tri zlé princezné , Lienka Anulienka , Rozprávky od výmyslu sveta , Veveričiak Dodo , Veselí prváci , Krochkajúca postieľka, Števko Drievko a Alenka z polienka , Tri zelené rozprávky , Moje priateľky myšky , Najkrajšie biblické príbehy 1, 2 ,...
Více od autora
Jiří Pernes
Jiří Pernes je moravský historik, politika v květnu až dubnu 2010 též ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů. Vystudoval v letech 1966 až 1972 český jazyk a dějepis na Filosofické fakultě University Jana Evangelisty Purkyně v Brně a v letech 1978 až 1980 na téže škole postgraduální studium muzeologie. V roce 1996 získal vědecký titul Dr. a v roce 2008 se habilitoval s prací Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě a stal se docentem pro obor Historie se zaměřením na české a československé dějiny. Od roku 1977 pracoval v několika muzeích , v letech 1990–1992 byl ředitelem Moravského zemského muzea v Brně. Od roku 1994 je zaměstnán v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a mezi lety 2003 až 2017 byl vedoucím jeho brněnské pobočky. Je též externím vyučujícím na Masarykově univerzitě, působí mimo jiné i na Universitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Mezi lety 2008 až 2010 zastával post předsedy Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů. V únoru 2010 byl Jiří Pernes zvolen na místo ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, kde od 1. dubna téhož roku nahradil Pavla Žáčka. Dne 12. května 2010 byl pro podezření z plagiátorství Radou ústavu z pozice ředitele ke dni 13. května 2010 odvolán. Jako historik se odborně zaměřuje zejména na moravské, české, československé a středoevropské moderní a soudobé dějiny. Mezi předměty jeho zájmu patří zejména dějiny pozdního období existence habsburské monarchie a Rakousko-Uherska, dějiny osobností z řad Habsburků a z oblasti soudobých dějin pak zejména dějiny Československa 50. a 60. let a dějiny jeho politických elit. Zabýval se také dějinami čs. exilu po roce 1948. Známým se stal také jako host, odborný poradce a spolutvůrce dokumentárních pořadů a jako autor velkéh...
Více od autora
Jaroslav Putík
Jaroslav Putík byl český spisovatel. Za druhé světové války se aktivně účastnil protinacistického odboje a následně byl vězněn v koncentračním táboře Dachau. Mezi jeho nejznámější díla patří Muž s břitvou, Smrtelná neděle, Brána blažených či Volný let voliérou. Jeho otec byl tesařem. Od roku 1938 se učil modelářem u firmy Otto Hellebrandt v pražské Libni. V roce 1940 se zapojil do odboje, když se stal členem levicové organizace Národní hnutí pracující mládeže. Zatčen byl v roce 1942 a odsouzen ke třem letům vězení, a to za „přípravu velezrady“. Trest si odpykával nejprve ve věznici v Litoměřicích, poté byl převezen do polského Gollnowu, pak do Landsbergu na Lechu, do Berlíně a nakonec, na začátku roku 1945, do koncentrační tábora Dachau. Z koncentráku se vrátil vážně nemocný, ale rychle se zotavil. Po osvobození začal nadšeně podporovat komunistické hnutí, začal se angažovat ve Československém svazu mládeže a také psát do jeho deníku Mladá fronta. V roce 1946 začal studovat novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální. Absolvoval v roce 1949. V roce 1948 nastoupil jako redaktor Svobodných novin . Vedl zahraniční rubriku, posléze byl i zástupcem šéfredaktora. V letech 1951–1953 byl na vojně. Mezitím Svobodné noviny zanikly, a tak nastoupil do Literárních novin, a to na stejný post, vedoucího zahraniční rubriky i zástupce šéfredaktora. V roce 1959 byl však donucen odejít, když se znelíbil polemikou, která se na stránkách novin rozvinula krátce předtím. Nastoupil pak do týdeníku Tvorba a později do časopisu Kulturní tvorba. V roce 1962 publikoval první prózu nazvanou Zeď. Od roku 1964 byl ve svobodném povolání. V roce 1968 se k redigování novin vrátil, když vedl kulturní dvouměsíčník Orientace. Ten byl však v roce 1970 zrušen jako "osmašedesátnický" projekt a Putík se stal politicky nepohodlným. Až do konce 80. let nesměl publikovat. Psal poté anonymní anotace do časopisů o výpočetní technice, ...
Více od autora