2281–2340 z 152842 Autoři
Peter Dvorský (18)
Peter Dvorský je známý slovenský operní tenorista, narozený 25. září 1951 v Partizánském v Československu . Je uznáván pro svůj silný hlas a schopnost ztvárnit širokou škálu operních rolí, od lyrických až po dramatické. Dvorského kariéra začala nabývat mezinárodního významu v 70. letech 20. století poté, co zvítězil v několika prestižních pěveckých soutěžích, včetně Čajkovského soutěže v Moskvě.
Více od autora
Penelope Bloom (14)
Penelope Bloom je autorkou řady bestsellerů deníků USA Today a Washington Post. U nás debutovala románem Jeho banán, který si okamžitě získal pozornost i přízeň fanoušků erotické humorné literatury. Pracovala nejdříve jako učitelka na střední škole, ale poté se rozhodla splnit si svůj sen a stát se spisovatelkou na plný úvazek. Své knihy vydávala zpočátku samonákladem, takže se vedle samotného textu výrazně podílí i na návrzích obálek a propagaci. Na svém kontě má téměř tři desítky románů, z nichž si řada získala věrné fanoušky i v zahraničí. Autorka je velice aktivní na sociálních sítích, nejznámější knižní databázi Goodreads.com i na svém vlastním blogu. Komunikuje zde s fanoušky nejen o své tvorbě – dává tipy pro psaní , sdílí, jak se vyrovnává s negativní kritikou i odhaluje zákulisní informace ohledně vydávání knih samonákladem. Ke své spisovatelské práci se stále staví s pokorou – uznává, že je nervózní před každým vydáním, a uvědomuje si, že je stále co zlepšovat. Penelope Bloom je vdaná a má dvě malé dcery – skloubit rodinný život a kariéru úspěšné spisovatelky není lehké, ale Penelope by za nic na světě neměnila.
Více od autora
Pavol Országh Hviezdoslav (30)
Pavol Országh Hviezdoslav byl slovenský básník, spisovatel-prozaik, dramatik a překladatel, jedna z vedoucích osobností slovenské literatury a slovenské kultury vůbec. Narodil se na Oravě na severním Slovensku jako třetí dítě chudého zemana. Základní vzdělání nabyl ve svém rodišti, v Jasenové a v Leštinách. Jako žák měl velmi dobré studijní výsledky a v roce 1862 se dostal na gymnázium v maďarském Miškovci. Zde bydlel u svého strýčka – krejčovského mistra. Na prázdniny nejezdil domů, ale zůstával v Miškovci, kde prostudoval celou strýčkovu knihovnu. Tak si oblíbil poezii a díla maďarských básníků. Po strýčkově smrti v roce 1865 se vrátil domů na Slovensko a nastoupil na evangelické gymnázium v Kežmarku. Po ukončení gymnaziálních studií se přestěhoval do Prešova, kde studoval na Právnické akademii. V době studií pracoval jako editor studentského almanachu Napred. Studium ukončil v roce 1872 a začal působit jako advokátní koncipient ve slovenských městech Dolný Kubín, Martin nebo Senica. V roce 1875 v Budapešti složil advokátské zkoušky a otevřel si v Námestově samostatnou advokátní praxi. Všechna svá tvůrčí léta tak prožil na Oravě, kde působil také jako člen soudu nebo vedoucí filiálky Tatrabanky. V roce 1876 odjel do Dolného Kubína, kde se stal přísedícím soudcem, v květnu se oženil s Ilonou Novákovou, dcerou místního evangelického seniora. Jejich manželství bylo bezdětné, ale když v roce 1887 zemřela jeho matka, v roce 1888 jeho otec a o rok později i jeho bratr Mikuláš, rozhodl se s manželkou, že adoptují obě Mikulášovy děti, synovce Jaroslava a neteř Sidónii. V květnu roku 1918 vedl slovenskou delegaci na oslavách 50. výročí vzniku Národního divadla v Praze. Do svého projevu vložil náznak možného blízkého spolužití Slováků a Čechů. Proto koncem téhož roku nadšeně ...
Více od autora
Pavel Kucharský (17)
Narozen 11.1.1910 v Nemošicích u Pardubic, zemřel 22.3.1979 v Praze. PhDr., klasický filolog, jazykovědné práce, překlady z latiny.
Více od autora
Paul Tobin (20)
Paul Tobin je komiksový spisovatel, k jehož nejznámějšímu dílu patří Spider-Man a další tituly převážně pro Marvel Comics.
Více od autora
Oroken (7)
Více od autora
Oldřich Matoušek (18)
Oldřich Matoušek byl český psycholog specializovaný na problematiku práce a ergonomie. Rozhodujícím přínosem jeho práce byla podpora rozvoje psychické části ergonomie, která byla dlouho v praktických aplikacích zanedbávána. Oldřich Matoušek vystudoval psychologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 1945 pracoval v Ústavu lidské práce, kde se věnoval především problematice psychologie práce, psychologickým aspektům bezpečnosti práce a později též v oblasti inženýrské psychologie, zejména při navrhování a projektování řídících center. V roce 1951 byl tento ústav zrušen a dr. Matoušek pokračoval v této činnosti ve Výzkumném ústavu bezpečnosti práce. Od roku 1961 do roku 2001 pracoval ve Státním zdravotním ústavu, jeho hlavním pracovištěm bylo oddělení hygieny práce a chorob z povolání. Podílel se na řešení úkolů ergonomie, hygieny a psychologie práce, například při přípravě legislativy, harmonizaci našich předpisů a norem s legislativou EU, stanovení ukazatelů a limitů pro hodnocení fyzické, senzorické a psychické zátěže a dále i na kategorizaci prací a posuzování projektů různých technických zařízení z pohledu ergonomie apod. Byl spoluzakladatelem České ergonomické společnosti a řadu let byl i jejím předsedou. Bohatá je i jeho publikační činnost. Publikoval přes 300 odborných a popularizačních článků a 7 odborných publikací. K nejvýznamnějším patřily v roce 1972 „Člověk a práce“ , v roce 1979 „Metody studia práce v průmyslu“, v roce 1988 „ABC ergonomie pro vedoucí pracovníky“, v roce 1998 „Pracovní místo a zdraví“ . Poslední publikací byla v roce 2002 „Ergonomie – optimalizace lidské činnosti . Pravidelně publikoval v časopise Průmyslový design, čím výrazně obohatil kvalitu a komplexnost práce jeho vydavatele – Institutu průmyslového designu Praha. Byl lektorem nejen na řadě konferencí a sympozií, ale velmi často též při osvětové a vzd...
Více od autora
Milan Rúfus (22)
Milan Rúfus byl slovenský básník, literární historik, překladatel a esejista. Narodil se v rodině zedníka a vzdělání získal v lidové škole ve svém rodišti, na gymnáziu v Liptovském Mikuláši, kde v roce 1948 úspěšně maturoval. V letech 1948-1952 studoval slovenštinu a dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Po ukončení vysokoškolských studií zůstal na Filozofické fakultě Univerzity Komenského jako pedagog. Přednášel zde dějiny slovenské a české literatury. V školním roce 1971-1972 působil na univerzitě Instituto Universitario v Neapoli, kde přednášel slovenský jazyk a literaturu. První básně publikoval v časopisech Prameň, Nový rod, Mladá tvorba a Borba. Debutoval básnickou sbírkou Až dozrieme, která znamenala výrazný posun dobového chápání poezie. Jeho tvorbu ovlivnil symbolismus, měl silné sociální cítění a nechal se inspirovat i dílem fotografa M. Martinčeka. Inspiroval se slovenskou lidovou slovesností a díly vícero slovenských malířů. Kromě tvorby pro dospělé se věnoval také psaní knih pro děti a mládež. Svojí tvorbou patří k nejvýraznějším básnickým zjevům. Představil se jako básník s autonomním pohledem na životní a morální hodnoty lidského jednání, na lásku, pravdu, krásu, utrpení i tragiku člověka i světa druhé poloviny 20. století. Velmi vnímavě a citlivě hledá smysl a podstatu lidského života. Hluboko nazřel do jeho starostí, bolestí, nejistot, radosti, štěstí i vzdoru. Je to poezie vysokých ideových, morálních a estetických hodnot zakotvená v mnohorozměrném prostoru lidského světa. Kromě vlastní tvorby též přebásnil Dobšinského prostonárodní pověsti a věnoval se překladům z norštiny, španělštiny, ruštiny a češtiny. Jeho díla vyšla v angličtině, bulharštině, češtině, francouzštině, maďarštině, němčině, norštině, polštině, ruštině, italštině a dalších jazycích. Od roku 2002 vychází ve vydavatelství MilaniuM Souborné dílo Milana Rúfuse (do...
Více od autora
Miki Ryvola (11)
Miki Ryvola, vlastním jménem Mirko Ryvola je český trampský písničkář, zpěvák a kytarista. Narodil se 7 let po svém bratrovi Wabim, se kterým hrál dlouho v trampské skupině Hoboes. Během společného působení složil a nazpíval mnoho písní, které jsou dnes klasikou u táboráků – například Bedna vod whisky, Bál v lapáku, Pane bože vod tý lásky zachraň nás, Mrtvej vlak a mnoho dalších. V současné době vystupuje buď sám nebo s členy skupiny Nezmaři. Dne 18. září 2012 obdržel Cenu města Kladna.
Více od autora
Michel Houellebecq (18)
Michel Houellebecq , narozen jako Michel Thomas , je francouzský spisovatel. Jeho otec byl horský vůdce a matka anestezioložka. Když mu bylo 6 let, jeho matka opustila rodinu, konvertovala k islámu a žije s muslimem. Malý Michel pak žil u své babičky z otcovy strany, Henriette Houellebecqové, členky Francouzské komunistické strany a pravověrné stalinistky, v Crécy-en-Brie u Paříže. Dobrý vztah s babičkou měl vliv na jeho levicovost. Vystudoval lycéum v Meaux a Vysokou školu zemědělskou. Z prvního manželství se sestrou přítele má syna Etiennea , ale svazek se rozpadl již po roce vztahu. Znovu se pak oženil až v roce 1999. V 80. letech trpěl depresemi, které utápěl v alkoholu, a psal poezii. Na počátku 90. let napsal biografii amerického autora hororů, monarchisty H. P. Lovecrafta a svou románovou prvotinu Rozšíření bitevního pole . Druhý román, Elementární částice , ho rázem vynesl na francouzské literární nebe. Příběh dvou čtyřicátníků žijících ve světě masturbace a peep show pobouřil vládnoucí generaci osmašedesátníků a vyvolal senzaci. Dostal za něj dvě ceny: Velkou národní literární cenu pro mladé talenty a Listopadovou cenu. Ještě větší pobouření vyvolal třetí román, Platforma . Liga lidských práv ho udala za podněcování k rasové nenávisti. Soud však smetl tento pokus omezovat uměleckou svobodu. Houellebecq v něm skvěle vystihl ducha doby, když hrdinka umírá v Thajsku po teroristickém útoku islamistů. Její přítel pak říká, že pokaždé, když izraelské síly usmrtí palestinské dítě nebo těhotnou ženu, cítí uspokojení. Román přitom vyšel ještě před 11. zářím 2001. Dostal za něj Mezinárodní dublinskou cenu Impac. Dalším počinem byl čtvrtý román Možnost ostrova , který se dočkal i filmového zpracování. Režie filmu s názvem La Possibilité d'une île se ujal sám autor. Je laciné ztotožňovat autobiografického hrdinu a autora samotného. Houellebecq o sobě tvrdí, že je demokrat a evropský federalista...
Více od autora
Martin Vokurka (22)
Martin Vokurka je český lékař, patologický fyziolog a spisovatel Od září 2020 je děkanem 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Po ukončení Gymnázia Na Zatlance v roce 1981 pokračoval studiem všeobecného lékařství na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy, kterou absolvoval v roce 1987. V roce 1993 dokončil atestaci z vnitřního lékařství I. stupně, v roce 1997 obhájil kandidátskou práci a obdržel titul kandidáta věd. V roce 2005 pak byl jmenován docentem pro obor patologická fyziologie. V prosinci 2020 byl jmenován profesorem pro obor patologická fyziologie. Od roku 2012 je přednostou Ústavu patologické fyziologie 1. lékařské fakulty. Až do svého zvolení za děkana působil mezi lety 2008 a 2020 jako proděkan 1. LF UK pro teoretickou a preklinickou výuku, v letech 2018 až 2020 byl zároveň statutárním zástupcem děkana. Je autorem či spoluautorem řady učebnic , lékařských slovníků a odborných publikací . Píše i poezii a prózu .
Více od autora
Marilyn Monroe (27)
Marilyn Monroe , narozená 1. června 1926 jako Norma Jeane Mortensonová, byla kultovní americká herečka, modelka a zpěvačka, která se v 50. a na počátku 60. let 20. století stala významným sexsymbolem. Ačkoli je Monroe známá především díky své herecké kariéře a okouzlujícímu vystupování na veřejnosti, pustila se také do světa hudby. Její pěvecká vystoupení ve filmech jako "Gentlemen Prefer Blondes" se slavným číslem "Diamonds Are a Girl's Best Friend" a "Some Like It Hot", kde zpívala "I Wanna Be Loved by You", ukázala její pěvecký talent a přispěla k jejímu půvabu jako bavičky.
Více od autora
Lukáš Pavlásek (23)
Lukáš Pavlásek je český komik, herec, autor a textař. Narodil se 24. července 1978 v Humpolci, dnes žije v Praze. Začínal u piva jako hospodský komik, posléze se dostal do pořadu Na stojáka, který se natáčí v baru a stal se barovým komikem pohybujícím se ve všech stylech a zákoutích humoru. Kromě standup comedy hraje v divadelní hře Gogol na Stojáka aneb Ženitba a v představení Český lev v Brně. V televizi se scénáristicky a herecky podílel na skečové show KOKO TV na TV Barrandov. Vystupoval v Manéži Bolka Polívky nebo na Nominačním večeru Českého lva. Kromě jiného píše texty k písním, jedním textem přispěl na poslední desku Davida Kollera. V roce 2012 vydal knihu básní pro děti s vlastními ilustracemi - Jestli počkáš trochu dýl, tak sem přijde krokodýl
Více od autora
Linda Ronstadt (17)
Linda Ronstadt je americký zpěvák a skladatel, který významně přispěl k populární hudbě a jehož kariéra trvá již více než čtyři desetiletí. Ronstadtová se narodila 15. července 1946 v arizonském Tucsonu a stala se klíčovou postavou losangeleské hudební scény konce 60. a počátku 70. let. Proslavila se svým silným hlasem a všestranným repertoárem, který zahrnuje rock, country, lehkou operu a latinskoamerickou hudbu.
Více od autora
Linda Chapman (27)
Linda Anne Chapman se narodila v Liverpoolu. V současné době žije v Leicestershiru, společně se svým manželem Peterem a třemi dcerami Iolou, Amany a Spike. Její první kniha, Bunny Bonanza, byla vydána v roce 1999. Autorka dívčích románů.
Více od autora
Katherine Stone (22)
Skvělá vypravěčka K. Stoneová, autorka 11 románů, napsala mimo jiné úspěšné bestsellery Síla naděje, Sliby, Žárlivost, Křehké vztahy nebo Perlový měsíc. Než se začala naplno věnovat psaní, provozovala lékařskou praxi. Dnes žije s manželem poblíž Seattlu.
Více od autora
Kateřina Bečková (21)
Kateřina Bečková je česká historička, kurátorka, spisovatelka a publicistka. Od roku 2000 je předsedkyní Klubu Za starou Prahu. Vystudovala teorii kultury na Filosofické fakultě University Karlovy. Poté nastoupila do Muzea hlavního města Prahy, kde pracuje jako kurátorka sbírky historických fotografií a Langweilova modelu Prahy. Je členkou Klubu Za starou Prahu, od roku 2000 je jeho předsedkyní. Od roku 1990 provozuje nakladatelství Schola ludus Pragensia. Tato edice navazuje na stejnojmennou sérii publikací, kterou vydáválo nakladatelství Václava Poláčka v letech 1945–1948 a kterou vydalo v reedici Nakladatelství Paseka v letech 2002–2003. Publikovala a publikuje v časopisech:
Více od autora
Karel Schwarzenberg (13)
Karel Schwarzenberg , dle rodové tradice Karel VII. ze Schwarzenbergu, v německojazyčném prostředí také Karl Fürst zu Schwarzenberg, celým jménem Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas kníže ze Schwarzenbergu , je český politik, čestný předseda TOP 09, poslanec, bývalý senátor, exministr zahraničí, bývalý místopředseda Nečasovy vlády, kancléř prezidenta Václava Havla a kandidát TOP 09 v prezidentské volbě v roce 2013. V prvním kole přímé volby prezidenta v roce 2013 se umístil na druhém místě s 23,40 % hlasů za Milošem Zemanem. Ve druhém kole volby získal Karel Schwarzenberg 45,19 % odevzdaných hlasů. Pro vítězného kandidáta Miloše Zemana hlasovalo 54,80 % voličů. Je příslušník české větve rodu Schwarzenbergů. Jeho dědičný šlechtický titul je „kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a lankrabě klettgavský“. Je též rytířem rakouského Řádu zlatého rouna. V letech 2009–2015 byl předsedou strany TOP 09, kterou spoluzaložil. Od května 2010 je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V minulosti působil jako vedoucí kanceláře prezidenta Václava Havla, byl ministrem zahraničních věcí v druhé Topolánkově a prvním místopředsedou vlády a ministrem zahraničních věcí v Nečasově vládě . V letech 2004–2010 byl senátorem Parlamentu ČR za Prahu 6. Jako své povolání pravidelně uváděl, že je lesník a hostinský Schwarzenberg má trvalý pobyt na zámku Dřevíč v obci Sýkořice, v okrese Rakovník. Je vlastníkem zámku Obermurau v rakouském Štýrsku, kde žijí jeho manželka Therese Schwarzenbergová a starší syn Johann, a rodového zámku Schwarzenberg v bavorském Scheinfeldu. Má také byt v Praze a v palác...
Více od autora
Karel Černý (21)
Český publicista. Nar. 12.1.1965 Nové Město na Moravě. Zabývá se regionálními dějinami oblasti Vysočina, převážně ve vztahu k druhé světové válce, též práce o filatelii, též práce o regionálních dějinách železniční dopravy, historických pohlednících. Od roku 1998 poslanec Parlamentu ČR za ČSSD.
Více od autora
Karel Boušek (19)
Karel Boušek byl český básník, překladatel a politický pracovník. Narodil se jako syn cukrářského dělníka, předválečného člena KSČ. Roku 1942 absolvoval obchodní školu a obchodní akademii v Chocni a pak do roku 1945 pracoval v kanceláři nemocnice v Ústí nad Orlicí. V letech 1945–1947 působil ve Východočeském rozhlasu v Pardubicích a krátce v redakci Mladé fronty. Poté byl propagačním pracovníkem firmy Velton v Hradci Králové a později ředitelem národního podniku Panar v Praze. V letech 1951–1967, kdy pracoval v Gramofonových závodech , připravil řadu literárních pořadů pro Divadlo hudby, jehož byl ředitelem. Od roku 1967 do roku 1969 byl politickým pracovníkem oddělení kultury sekretariátu ÚV KSČ, v letech 1970–1971 ředitelem odboru knižní kultury Ministerstva kultury ČSR a pak do roku 1976 ředitelem Divadelní a literární agentury DILIA, pro kterou připravil řadu literárních pásem. Poté se stal šéfredaktorem nakladatelství Odeon a roku 1984 odešel do důchodu. Debutoval ještě během středoškolských studií ve Studentském časopise a roku 1940 sbírkou básní Probuzené město, ve které se přihlásil k odkazu Jiřího Wolkra. Hned jeho následující sbírka Prameny žízní se ale vyznačuje katolickou orientací, křesťanskou symbolikou a hymnickým patosem. Následujících třicet let nepublikoval a věnoval se své profesní a politické činnosti. Až roku 1971 vydal sbírku básní Ploty. Po ní následovala celá řada dalších sbírek a výborů, které upevnily jeho postavení jako jednoho z oficiálních básníků normalizačních sedmdesátých a osmdesátých let. Kromě lyrické poezie a písňových textů psal také básně s politicky orientovanými náměty. Patřil tak mezi prorežimní autory a roku 1982 obdržel titul zasloužilý umělec. Po roce 1990 uveřejnil už jen dva tituly, ale roku 1995 obdržel Cenu Jiřího Wolkera. Za jazykové spolupráce překládal poezii z bulharštiny a němčiny....
Více od autora
Kahlil Gibran (22)
Chalíl Džibrán byl původem libanonský malíř, básník a spisovatel, který strávil většinu času v USA. Chalíl Džibrán se narodil roku 1883 ve městě Bašrré v oblasti severního Libanonu v rodině maronitských křesťanů. Jelikož pocházel z velmi chudých poměrů, během svého mládí stráveného v Libanonu se mu nedostalo žádného oficiálního vzdělání. Nicméně navštěvovali jej kněží, kteří ho vzdělávali v oblasti arabského jazyka a učili jej o Bibli. Během tohoto období se začali v hlavě Chalíla rozvíjet myšlenky které se později objevily v jeho dílech. Poté co byl jeho otec uvězněn za podvody a daňové úniky, turecké úřady zkonfiskovaly jejich rodinný majetek. Džibránův otec byl propuštěn roku 1894, ale rodina neměla žádný domov a proto se jeho matka Kamilah rozhodla následovat jeho strýce, a emigrovat do USA, jeho otec se rozhodl v Libanonu zůstat. Tak tedy Kamilah spolu se svými dětmi Chalílem, jeho mladší sestrou Marianou, Sultanou a polovičním bratrem Peterem odcestovali 25. června 1895 do New Yorku. Toho času byla druhá největší libanonsko-americká komunita v Bostonu a jeho okolí, což bylo důvodem proč se Džibránovi usadili právě zde. Aby jeho matka uživila rodinu, začala pracovat jako podomní prodejce. V Bostonu také začal Chalíl od 30. září 1895 navštěvovat školu. Protože v Libanonu nenavštěvoval žádnou školu, byl v Americe zařazen do speciální třídy pro imigranty, kde byla rozšířená výuka angličtiny. Roku 1898 se rozhodl vrátit do své rodné země studovat arabskou literaturu. Téhož roku se rozhodl vydavatel Fred Holland Day použít některé Džibránovy kresby na přebal knihy. Roku 1902 se Chalíl dozvěděl, že jeho matce byla nalezena rakovina a jeho sestra Sultana má tuberkulózu. Okamžitě se vydal na cestu, avšak přijel příliš pozdě. Sultana zemřela 4. dubna 1902 ve věku 14 let. Rok na to zemřel i jeho bratr Peter 12. března 1903. Matka podstoupila operaci pro odstranění nádoru. Nakonec však 28. č...
Více od autora
Josef Roden (21)
Josef RODEN se narodil 12. 12. 1891 v Praze, zemřel 12. 1. 1950 tamtéž. Pseudonym Roden si zvolil podle francouzského sochaře Rodina, kterého obdivoval. Jméno však převzal ve fonetickém tvaru. Do české literatury se zapsal ve dvojí roli, a to jako prozaik a autor knih pro mládež, ale též jako majitel knihtiskárny a knihkupectví. Jeho nejpopulárnějším dílem se stal cyklus dívčích románů: Irčin románek , Irča v pensionátě , Irča a Lexa , Irča v hnízdečku , Irčino tajemství . Irčin románek byl zfilmován, poprvé režisérem Budinským ještě jako němý film, podruhé Karlem Hašlerem . Stejně romanticky jsou zabarveny novely a romány o lásce: Snílkové , Fantom , Martička kouzelnice , Hudba srdcí a j. Prostředí peněžních burs a pražského obchodnictva probírá román Vítr v haluzích , zatím co Bíla rakev sleduje osud několika lidí v horském tuberkulosním sanatoriu . Roden vydal také několik pohádek a povídek pro děti: Rozmarné pohádky , Naše maličká, Tulinek a Bulínek, Křehnoucí ptáče Jediná básnická sbírka nese název Uzlíček na cestu .
Více od autora
Josef Macek (18)
Josef Macek byl český historik-medievista a československý politik Komunistické strany Československa. Tématem jeho studií bylo nejprve husitské hnutí, později italská renesance a jagellonské období v českých zemích. Působil také jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Po únoru 1948 se jako mladý komunista stal předním režimním historikem. V šedesátých letech ve své práci z marxistických pozic ustupoval. Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za Jihomoravský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968. K roku 1968 se profesně zmiňuje coby ředitel Historického ústavu ČSAV z obvodu Brno. XII. sjezd KSČ ho zvolil kandidátem Ústředního výboru KSČ. XIII. sjezd KSČ ho zvolil za člena ÚV KSČ. Na funkci rezignoval v říjnu 1969. Na přelomu let 1967-1968, při jednání ÚV KSČ o odchodu Antonína Novotného z postu prvního tajemníka strany, navrhl Macek úspěšně, aby odcházejícímu Novotnému bylo vysloveno poděkování za jeho dosavadní veřejnou činnost, čímž mu neměla být brána možnost budoucího politického uplatnění. Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění , kde setrval do prosince 1969, kdy rezignoval na poslaneckou funkci. Jeho kariéra skončila po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jako historik i jako poslanec Federálního shromáždění se jasně postavil proti okupaci Československa. V roce 1970 byl zbaven všech funkcí, vyloučen z KSČ a Historický ústav, který budoval a vedl, byl reorganizován. Doma nemohl publikovat, proto vydával v zahraničí. Posmrtně vyšlo jeho velké dílo Jagellonský věk v Čechách. Ke konci života se zajímal o Zjevení Panny Marie v Suchém Dole....
Více od autora
Josef Klempera (16)
Josef Klempera byl český prozaik a autor odborné a naučné literatury.
Více od autora
John Habberton (17)
John Habberton byl americký spisovatel a literární kritik. Pracoval v novinách New York Herald. Známý je především jako autor knihy pro děti, v češtině obvykle uváděné jako Hýta a Batul nebo Helenina drůbež . Kromě toho psal příběhy ze života v Kalifornii, sebrané později v knize Romance of California Life: Illustrated by Pacific Slope Stories, Thrilling, Pathetic and Humorous .
Více od autora
Jiří Stano (20)
Jiří Stano je český spisovatel. Působil jako redaktor, reportér a fejetonista Rudého práva. Narodil se 29. ledna 1926 v osadě dolu František v rodině důlního geometra. Začal studovat na reálném gymnáziu v Ostravě-Přívoze, ale za okupace bylo studium přerušeno totálním nasazením ve Vítkovických železárnách a na šachtě František. Po osvobození dokončil gymnázium a byl přijat na Karlovu univerzitu v Praze, kde studoval psychologii, sociologii a filozofii ; dosáhl akademického titulu doktor filozofie . V roce 1950 byl pověřen řízením brněnského nakladatelství Rovnost. V roce 1952 nastoupil povinnou dvouletou vojenskou službu. Po návratu do civilu byl od roku 1954 zaměstnán v Rudém právu, kde vystřídal řadu pozic . Jako reportér procestoval mnoho zemí Evropy, Asie a Afriky. V roce 1993 se stal spoluzakladatelem Výboru národní kultury a spoluzakládal i Unii českých spisovatelů. Obdržel Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní literární dílo. Psal velmi angažovaně, prosocialisticky, častým námětem mu byli horníci a havíři. Dále psal reportáže z cizích zemí. Zvláštní kapitolu spisovatele Jiřího Stana tvoří cestopisy a reportáže. V nich čtenář pozná, že mu nejde jen o cestovatelské zážitky, ale o hluboce promyšlenou konfrontaci dneška s kulturně společenským vzepjetím lidského ducha v různých koutech světa a v různých historických etapách. Čtenáře Stano upoutá i jazykovým mistrovstvím. Dovede nově vidět i to, co čtenář se domnívá, že už zná z historie, filmu či jiných knih.
Více od autora
Jiří Kratochvil (26)
Prozaik, esejista, dramatik, fejetonista. Narodil jsem se 4. ledna 1940 v Brně, s kterým jsem stále spojen pupeční šňůrou: všechny mé romány se odehrávají v Brně. Absolvoval jsem filozofickou fakultu, ale taky spoustu dělnických profesí. První povídku jsem publikoval ve čtyřiadvaceti, ale první knížka mi směla vyjít až v jednapadesáti , pak rychle následovaly četné další, osm vysílaných rozhlasových her a jedna inscenovaná divadelní. Posbíral jsem několik literárních cen a umístil své knížky i v zahraničí .
Více od autora
Jiří Hajíček (17)
Jiří Hájíček je český spisovatel. Vyrůstal v obci Purkarec, vystudoval gymnázium v Týně nad Vltavou a pak Zemědělskou fakultu Jihočeské univerzity. Začínal s poezií, mimo jiné v pořadech Mirka Kováříka koncem osmdesátých let, knižně publikuje od roku 1998 jako prozaik. Ve svých povídkách a románech reflektuje především prostředí jihočeského venkova. V roce 2006 získal jeho román Selský baroko cenu Magnesia Litera za prózu. Jaroslav Rudiš vybral jeho román Rybí krev do Finnegan's List pro rok 2013 – seznamu vydávaného Společností evropských autorů a obsahujícího díla, která by měla být více překládána do evropských jazyků. Rybí krev byla následně vyhlášena knihou roku v soutěži Magnesia Litera 2013. V roce 2015 byl Hájíček hostem 16. ročníku Měsíce autorského čtení. Román Děšťová hůl zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin 2016 a získal Cenu Česká kniha 2017. V roce 2016 Dan Wlodarczyk podle knihy Jiřího Hájíčka natočil film Zloději zelených koní. Na protest proti zpolitizování členů poroty odmítl v roce 2018 udělení Státní ceny za literaturu. Romány Rybí krev, Dešťová hůl a Plachetnice na vinětách vydalo nakladatelství One Hot Book jako audioknihy.
Více od autora
Jiří Grygar (18)
Jiří Grygar je český astronom a astrofyzik, popularizátor vědy v oblasti astronomie, astrofyziky a vztahu vědy a víry, držitel několika ocenění. Je znám též jako dlouholetý člen Českého klubu skeptiků Sisyfos a jako člen a bývalý vicepresident Evropské rady skeptických organizací. Je členem Učené společnosti ČR, v letech 2004–2008 byl jejím předsedou. Narodil se 17. března 1936 u československých hranic ve slezském Heinersdorfu , tehdy součásti Německa v rodině československého celníka Josefa Grygara. V mládí býval skautem v oddíle v brněnských Černých Polích, do oddílu chodil i po přestěhování do Opavy. Absolvoval jedenáctiletku v brněnských Husovicích, kde odmaturoval v roce 1954. Mezi lety 1954 a 1957 studoval fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, v letech 1957−1959 vystudoval na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy astronomii. Roku 1963 získal v Astronomickém ústavu Československé akademie věd hodnost kandidáta věd, o čtyři roky později na Matematicko-fyzikální fakultě UK titul RNDr. Od roku 1959 je členem Československé, resp. České astronomické společnosti, v letech 1992–1998 byl jejím předsedou. Po vystudování astronomie pracoval až do roku 1980 v Astronomickém ústavu ČSAV, od té doby působí ve Fyzikálním ústavu Československé akademie věd / Akademie věd České republiky. Má 3 děti, z nichž nejmladší je Lukáš Grygar, překladatel, publicista a odborník na počítačové hry. Jiří Grygar působí v Oddělení astročásticové fyziky Fyzikálního ústavu AV ČR. Celý život se věnuje také popularizaci astronomie a příbuzných oborů fyziky. Publikoval více než dvě stě odborných prací a řadu populárně-naučných publikací. Je autorem, spoluautorem a přispěvatelem mnoha rozhlasových a televizních vzd...
Více od autora
Jaroslav Putík (19)
Jaroslav Putík byl český spisovatel. Za druhé světové války se aktivně účastnil protinacistického odboje a následně byl vězněn v koncentračním táboře Dachau. Mezi jeho nejznámější díla patří Muž s břitvou, Smrtelná neděle, Brána blažených či Volný let voliérou. Jeho otec byl tesařem. Od roku 1938 se učil modelářem u firmy Otto Hellebrandt v pražské Libni. V roce 1940 se zapojil do odboje, když se stal členem levicové organizace Národní hnutí pracující mládeže. Zatčen byl v roce 1942 a odsouzen ke třem letům vězení, a to za „přípravu velezrady“. Trest si odpykával nejprve ve věznici v Litoměřicích, poté byl převezen do polského Gollnowu, pak do Landsbergu na Lechu, do Berlíně a nakonec, na začátku roku 1945, do koncentrační tábora Dachau. Z koncentráku se vrátil vážně nemocný, ale rychle se zotavil. Po osvobození začal nadšeně podporovat komunistické hnutí, začal se angažovat ve Československém svazu mládeže a také psát do jeho deníku Mladá fronta. V roce 1946 začal studovat novinářskou fakultu Vysoké školy politické a sociální. Absolvoval v roce 1949. V roce 1948 nastoupil jako redaktor Svobodných novin . Vedl zahraniční rubriku, posléze byl i zástupcem šéfredaktora. V letech 1951–1953 byl na vojně. Mezitím Svobodné noviny zanikly, a tak nastoupil do Literárních novin, a to na stejný post, vedoucího zahraniční rubriky i zástupce šéfredaktora. V roce 1959 byl však donucen odejít, když se znelíbil polemikou, která se na stránkách novin rozvinula krátce předtím. Nastoupil pak do týdeníku Tvorba a později do časopisu Kulturní tvorba. V roce 1962 publikoval první prózu nazvanou Zeď. Od roku 1964 byl ve svobodném povolání. V roce 1968 se k redigování novin vrátil, když vedl kulturní dvouměsíčník Orientace. Ten byl však v roce 1970 zrušen jako "osmašedesátnický" projekt a Putík se stal politicky nepohodlným. Až do konce 80. let nesměl publikovat. Psal poté anonymní anotace do časopisů o výpočetní technice, ...
Více od autora
Jaroslav Herout (12)
Jaroslav Herout byl český památkář a historik umění, působící v odborné organizaci státní památkové péče. Široké veřejnosti je známý především důkladnými a srozumitelnými publikacemi, seznamujícími zejména s typologií, genezí, tvaroslovím a terminologií historických staveb. V letech 1946-1952 vystudoval obory dějiny umění a klasická archeologie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kdy byli jeho učiteli Jan Květ, Jaroslav Pešina a Václav Mencl. Titul PhDr. obdržel v roce 1952 po obhajobě rigorózní práce Vývoj gotického domu v Čechách. Směr jeho studia i pozdější profesní dráhy ovlivnilo prostředí historické Kutné Hory, ale také vzor předchůdce a vzdáleného příbuzného prof. Josefa Braniše. Václav Mencl jej záhy přivedl k publikační činnosti V roce 1954 nastoupil do odboru kultury Rady Krajského národního výboru v Pardubicích. Zde byl pověřen fotografickou a dokumentační službou. Od 1. ledna 1955 působil v Oblastní správě státního kulturního majetku. Tehdy se pracovně setkával s arch. Břetislavem Štormem, od kterého načerpal další znalosti. Od začátku roku 1959 byl nucen zaměstnání vícekráte měnit. Ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody krátce zastupoval nemocnou pracovnici ve sbírce fotografií. Z odborného hlediska byla přínosná i několikaměsíční brigáda při stavebně-historických průzkumech, vedených dr. Dobroslavem Líbalem. Od srpna 1959 byl zařazen do koordinační komise pro kulturní využití státních hradů a zámků. Ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody byl začleněn do oddělení státního seznamu kulturních památek . V té době přes značné pracovní nároky sepsal i několik publikací o zpřístupněných hradech a zámcích (Mnichovo Hradiště, Kunětická hora, Slatiňany, Lichnice, Košumbe...
Více od autora
Jana Knitlová (9)
Prozaička, dramatička, autorka rozhlasových her, filmová a televizní scenáristka Rozená Poslušná. Manželka spisovatele Oldřicha Knitla. Narodila se v rodině advokáta. Po jedenáctileté střední škole studovala na DAMU režii a dramaturgii. Absolvovala 1965 režií Lorkovy Krvavé svatby a první poloviny hry Ivy Janžurové Holčičí improvizace. Jako zpěvačka a herečka působila pod rodným jménem v Semaforu , v divadle Paravan a v literární kavárně Luxor . Dále účinkovala v pražském zájezdovém divadle Zuzany Kočové Maringotka . 1965 byla pomocnou silou v bufetu Metro. Publicisticky přispívala do rozhlasového pořadu Mikrofórum, jako reportérka působila v Čs. televizi. 1967–74 byla lektorkou a později dramaturgyní v Divadle Jiřího Wolkra, 1974–89 dramaturgyní a scenáristkou Filmového studia Barrandov , poté ve svobodném povolání. Příležitostně se uplatnila i jako divadelní režisérka. V současné době režíruje rozhlasové pořady na stanici Český rozhlas 3 – Vltava. Od 1994 pracuje pro Bílý kruh bezpečí – také jako jednatelka pražské poradny a odborná konzultantka na lince domácího násilí , v rámci občanského sdružení Audabiac – uměním ke svobodě se věnuje projektu zaměřenému na rozvíjení tvůrčí fantazie dětí z dětských domovů.
Více od autora
Jan Kotrba (17)
Jan Kotrba byl český a československý politik a meziválečný senátor Národního shromáždění ČSR za Československou živnostensko-obchodnickou stranu středostavovskou. Povoláním byl mistrem pekařským v Praze a předsedou Zemské jednoty řemeslnických a živnostenských společenstev, bytem Praha II, Rumunská ulice 8, údaje z roku 1919 uvádějí jako bydliště Prahu II, Žitnou ulici 651. V parlamentních volbách v roce 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. Mandát obhájil v parlamentních volbách v roce 1925, parlamentních volbách v roce 1929 a parlamentních volbách v roce 1935. V senátu zasedal až do jeho zrušení v roce 1939. Ještě předtím, v prosinci 1938, přestoupil do senátorského klubu nově zřízené Strany národní jednoty.
Více od autora
Jan de Hartog (15)
Jan de Hartog byl nizozemský spisovatel a dramatik. Jan de Hartly se narodil roku 1914 v nizozemském Haarlemu v rodině protestantského teologa. Odmalička projevoval vášeň pro moře a již v deseti letech utekl na kutr, kde pracoval jako plavčík. Na otcovo naléhání se sice vrátil domů, ale Nizozemskou královskou námořní akademii nedokončil. Našel si práci v amsterdamském přístavu na remorkéru a od roku 1932 pracoval jako inspektor přístavní policie. Do této doby se také datuje počátek jeho literární práce, ale jeho první díla neměla příliš velký úspěch. Začal tedy pod pseudonymem F. R. Eckmar publikovat úspěšné detektivky, které jsou spíše vtipnými parodiemi, ve kterých autor uplatnil humor, pitoresknost a hrůzostrašnost. Zvolený pseudonym byl vtipnou replikou na nepříznivou kritiku, protože znamená něco jako T. R. Hnisi nebo J. D. I. Sevycpat. Roku 1940 se dočkal prvního úspěchu svým románem Hollands Glorie . Titul vyšel těsně před obsazením Nizozemska nacisty a pro svůj odbojný obsah vyvolal v obsazené zemi živý čtenářský ohlas. Ani okupanti proti knize nic nenamítali, dokud Hartog neodmítl roku 1942 vstoupit do kolaborantské umělecké komory. Román byl zakázán a Hartog se musel skrývat v Amsterdamu v ženském domově pro přestárlé. Roku 1943 se mu podařilo uprchnout do Anglie, kde pracoval v nizozemském zahraničním vysílání BBC Radio Oranje, roku 1949 přesídlil do Francie a roku 1957 do USA. Zde se plavil se svou rodinou na rybářském člunu po řekách a průplavech severní Ameriky, aby se nakonec usadil v Houstonu. Psal nizozemsky i anglicky a díla v angličtině následně překládal do nizozemštiny. A zatímco v USA byl považován za úspěšného spisovatele, v rodném Nizozemsku byla jeho díla přijímána většinou vlažně. Kromě námořní a válečné tematiky se mnohá jeho díla vyznačují také silnou společenskou angažovaností. V USA se stal kvaker...
Více od autora
Helena Mniszkówna (23)
Mniszkówna Helena, rodená Mniszek-Tchorznická , nar. 24.května 1878 rok v tom čase Volyň, zomrela 18. marca 1943 v Podlasie Sabniach. Poľská romantická prozaička. Písala prevažne zo života poľskej šľachty. V 19 rokoch sa prvý raz vydala za Vladislava Chyżyńskieho, s ktorým sa presťahovala do Litvy. Tam sa zrodila myšlienka napísať román Malomocná - románový súbor zo života aristokracie. Životné prostredie pre tento román získala práve počas prvého manželstva. Ale keď v roku 1903 zomrel jej manžel, vrátila sa k rodičom. Prvé dva zväzky románu Malomocná vyšli v roku 1909 s finančnou podporou jej otca. Kniha sa rýchlo rozpredala. Napriek tomu, že rukopis hodnotil aj Mark Twain, ktorý bol rodinným priateľom, neskôr sa objavili nepriaznivé kritiky, ktoré však nezabránili, aby sa vydalo už 16 vydanie tohto románu. V roku 1910 sa Helena druhý raz vydala za Anthonyho Rawicz Radomyskieho z Rogala. Z tohto manželstva sa narodili dve dcéry, dvojičky. V 1939 im Nemci zhabali majetok a o osem rokov neskôr sa stala druhý raz vdovou. Opäť sa vrátila domov k rodičom a tam zostala až do svojej smrti. Je pochovaná v rodinnej hrobke Mniszek-Tchorznických. zdroj foto: http://sabnie.pl/gmina/helena-mniszek/ iné zdroje fotografií a webstránok: http://www.michal-razniewski.orangespace.pl/kuchary.html http://pl.wikipedia.org/wiki/Helena_Mniszk%C3%B3wna http://www.michal-razniewski.orangespace.pl/helena_mniszek.html
Více od autora
Heda Bartíková (21)
Heda Bartíková je česká redaktorka, novinářka a spisovatelka. Její tatínek byl spisovatel Alois Hříbal. Po základní škola absolvovala Střední průmyslovou školu zemědělskou, ale zemědělství se nevěnovala. Pracovala jako novinářka, v Kartografii byla techničkou, na tělovýchovné škole ČUV ČSTV působila v roli odborné referentky. V roce 1985 se stala redaktorkou nakladatelství Olympia. Hodně psala, používala také pseudonym Hedy Bartley.. Psala poezii, detektivky, biografii o Páralovi, horrorové a sci-fi povídky. Povídky ji otiskly časopisy Květy, Maska, Magazín Co vás zajímá a další.
Více od autora
Hana Pražáková (16)
Hana Pražáková byla česká spisovatelka. Jejím otcem byl český prozaik František Křelina. Vystudovala češtinu a ukrajinštinu na Karlově univerzitě v Praze, po studiích pracovala jako nakladatelská redaktorka a překladatelka, v letech 1972 až 1990 byla redaktorkou literárně-dramatické redakce Československého rozhlasu v Brně. Je autorkou devíti knih pro děti a dívky, nejúspěšnější z nich Dárek pro Moniku, byla přeložena do několika jazyků. Česky vyšla třikrát, naposledy v roce 2000. V roce 2001 vydala memoárovou prózu Nadějí tu žijem, v níž líčí život své rodiny v padesátých letech, kdy byl její otec politickým vězněm v komunistickém vězení. Na ni pak navázala kniha Dobrý den Brno, v níž autorka zachycuje období normalizace v Brně, ale i devadesátá léta v Budapešti, kde její manžel Richard Pražák působil jako první velvyslanec České republiky. V posledních dvou letech svého života bojovala s rakovinou, ještě krátce před smrtí, 22. listopadu 2010 měla autorské čtení v Mahenově památníku v Brně.
Více od autora
H. G Rubell (20)
Narozen 18. 3. 1893 v Praze, zemřel 14. 4. 1966 tamtéž. Beletrista, autor dobrodružných románů a knih pro mládež, práce z oboru světových dějin a křesťanského mysticismu, překladatel z němčiny.
Více od autora
Gustav Brom (14)
Gustav Brom byl český bigbandový leader, aranžér a klarinetista, narozený 22. května 1921 ve Veľkých Levárech na Slovensku. Proslavil se v Evropě a významně ovlivnil jazzovou scénu zejména ve východní Evropě ve 20. století. Bromova kariéra trvala více než pět desetiletí, během nichž vedl vlastní soubor Gustav Brom Big Band. Tato skupina se stala jedním z nejoblíbenějších a nejtrvalejších orchestrů v Československu a byla známá svým spojením jazzu s dalšími hudebními styly, včetně swingu a popu.
Více od autora
Gina Wilkins (21)
Jakmila mohla Gina Wilkins držet tužku, psala příběhy a snila o tom, že uvidí své jméno na obálce knihy. Dětství strávila v Arkansasu. Je vášnivá čtenářka, romantické, dobrodružství, klasiku, thrillery, sci-fi - miluje všechny, zejména ty, které obsahují rozsáhlý románek. Gina získala bakalářský titul v žurnalistice, pracovala v reklamě a rozvoje lidských zdrojů a zároveň sledovala svůj konečný cíl - psaní románů. Je spisovatelkou na plný úvazek, prodala nakladatelství Harlequin více než sto knih, první v roce 1987. Pravidelně se objevuje v kategorii romantických bestsellerů, a byla nominována na cenu za celoživotní dílo od redakce časopisu Romantic Times. Je čtyřnásobnou vítězkou váženého Maggie Award for Excellence sponzorované Gruzie Romance spisovatelů. Gina je vdaná má dvě dcery a syna, kteří rozvíjí kariéru v medicíně a lékařském výzkumu.
Více od autora
František (25)
Leoš Kyša alias František Kotleta , je spisovatel a bývalý novinář. Jeho alter ego, František Kotleta, pravidelně vévodí žebříčkům nejprodávanějších knih a v rámci tuzemské fantastiky se zařadil mezi absolutní špičku. Jeho prvním vydaným románem byl Hustej nářez , první kniha ze série Bratrstvo krve. Jedná se o silně emotivní příběh o několikasetletém upírovi Janu Bezzemkovi, který se svojí upírskou „rodinou“ brání Zemi před invazí mimozemských okupantů. V roce 2012 vyšlo pokračování Fakt hustej nářez a roku 2013 třetí díl Mega hustej nářez. Z roku 2013 pochází i první díl staroslovanskou mytologií inspirovaného dvojdílného románu Perunova krev, jehož druhý díl vyšel o rok později. V roce 2014 vyšla rovněž sbírka povídek Příliš dlouhá swingers party, v roce 2015 pak román Lovci a prequel k trilogii Bratrstvo krve, novela Vlci. V roce 2016 vyšla kniha Velké problémy v malém Vietnamu a první díl trilogie Spad. Druhý a třetí díl této trilogie Poločas rozpadu a Rázová vlna vyšly v roce 2017. V roce 2018 vychází kniha Poslední tango v Havaně.
Více od autora
Evelyn Waugh (17)
Arthur Evelyn St. John Waugh byl anglický spisovatel, satirik a humorista píšící především tragické grotesky nemilosrdně kritizující tzv. vyšší společnost. Byl vrstevníkem Aldouse Huxleyho a přítelem Grahama Greena. Narodil se jako druhý syn v rodině Arthura Waugha, redaktora a literárního kritika. Vyrůstal v literárním prostředí, jeho bratr Alec byl rovněž spisovatelem. Měl začít studovat na renomované Sherborne School v Dorsetu stejně jako jeho otec a bratr. Bratr Alec ale otiskl kontroverzní novelu The Loom of Youth, ve které se dotkl otázky homosexuálních vztahů na koleji a která zpochybnila renomé školy. Proto byl vyloučen a Evelyn nastoupil na přísnou anglikánskou Lancing College ve West Sussexu. Díky zdejší výchově ztratil víru, ačkoli o náboženské otázky se velmi zajímal. V letech 1922–1924 studoval historii na Hertford College v Oxfordu. Vlastní studium zanedbával a žil životem zlaté mládeže. Tuto skutečnost ilustruje Waughova odpověď na otázku, jakému sportu se během studia věnoval. Odpověděl: „Chlastal jsem za Hertford“. Studia v Oxfordu nedokončil, od roku 1925 pracoval jako učitel na Arnold House School ve Walesu. Podle svých deníků se pokusil o sebevraždu při plavání v moři. V letech 1925–1927 učil na Aston Clinton v Buckinghamshire. V roce 1927 potkal Evelyn Gardner , vnučku významného aristokrata Henry Herberta, 4. hraběte Carnarvona. V roce 1928 se vzali. Ve stejném roce uveřejňuje svou první knihu: Sestup a pád. Manželství páru, který přátelé nazývali Ten-Evelyn a Ta-Evelyn , bylo krátké a nešťastné. V roce 1930 se rozvedli a Waugh konvertoval ke katolické církvi. V roce 1937 se oženil s katoličkou Laurou Herbert, shodou okolností rovněž vnučkou Henry Herberta, 4. hraběte Carnarvona. Toto druhé manželství bylo šťastné, manželé měli sedm dětí, syn Auberon Waugh...
Více od autora
Ernst Fischer (15)
Ernst Fischer byl rakouský marxistický spisovatel, novinář, literární vědec a politik. Psal také pod pseudonymy Peter Wieden, F. Ernst, W. Peter und P. Vidal. Fischer vyrůstal v buržoazním prostředí ve Štýrském Hradci, kde vstoupil do rakouské sociální demokracie. V roce 1927 přesídlil do Vídně, kde pracoval pro stranické noviny. Po nastolení tzv. austrofašismu v roce 1934 mohl díky přátelům prchnout do Prahy a posléze odcestovat do Moskvy; současně se stal členem Komunistické strany Rakouska. Po roce 1945 se vrátil do Rakouska, kde se stal předním marxistickým intelektuálem. V roce 1963 se účastnil Kafkovské konference v Liblici. V roce 1968/9 kritizoval potlačení Pražského jara, za což byl vyloučen Komunistické strany Rakouska. V posledních letech života byl blízký nedogmatickému marxismu. Ve svých dílech se zabýval jednak politickými otázkami, jednak zejména německojazyčnou literaturou , literární teorií a úlohou umění ve společnosti. Fischer požadoval od umění „adekvátní zobrazení skutečnosti“, které neizoluje literární témata od celosvětového dění; neprosazoval však jednostranně pouze socialistický realismus, nýbrž upozorňoval, že „k tomuto cíli nevede pouze jedna cesta“. Proto si cenil také některých měšťanských autorů, např. Thomase Manna. Vybraná díla
Více od autora
Eric Knight (16)
Eric Oswald Mowbray Knight byl angloamerický spisovatel, novinář a filmový kritik. Narodil se v Anglii, ale brzy se s rodinou přestěhoval do Jižní Afriky, protože jeho otec byl obchodníkem s diamanty. Když mu byly dva roky, byl jeho otec zabit během druhé búrské války a jeho matka se pak odstěhovala do Petrohradu, kde pracovala jako vychovatelka. Od svých patnácti let žil v USA, kam se odstěhoval za svou matkou, která se po druhé vdala za Američana. Byl ale stále britským občanem, americké občanství obdržel až roku 1942. V USA vystudoval Cambridge Latin School v Massachusetts a poté pracoval jako novinář. Zúčastnil se obou světových válek, v první bojoval za Kanadu a v druhé za USA. Roku 1943 zahynul v hodnosti majora speciálních jednotek Armády Spojených států amerických během leteckého transportu do Severní Afriky při leteckém neštěstí poblíž Paramariba v tehdejší Nizozemské Guyaně . Posmrtně mu bylo uděleno vysoké vojenské vyznamenání Legion of Merit . Jako spisovatel si získal věhlas dojemným příběhem o psí věrnosti Lassie Come-Home , který se stal bestsellerem.
Více od autora
Emanuel Svoboda (23)
Narozen 24. 6. 1940 v Pelhřimově, zemřel 18. 4. 2020. Prof. RNDr., CSc., fyzik, vysokoškolský pedagog didaktiky fyziky, molekulové fyziky a termodynamiky. Autor učebnic a dalších publikací z oboru.
Více od autora
Eduard Stehlík (25)
Eduard Stehlík je český vojenský historik, spisovatel a bývalý voják. Zaměřuje se na československé vojenské dějiny, zejména období 1914–1956. Byl ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany a působil také jako historik Vojenského historického ústavu Praha a později jako předseda vědecké rady a 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Od roku 2020 působí jako ředitel Památníku Lidice. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor ruština – dějiny. V letech 1989–2012 byl zaměstnancem Vojenského historického ústavu Praha. V roce 1992 se stal vojákem z povolání. Již od zahájení příprav na vznik Ústavu pro studium totalitních režimů v srpnu 2008 byl členem jeho vědecké rady, 14. prosince 2010 byl zvolen jejím předsedou. V roce 2012 z vědecké rady vystoupil, když se stal v srpnu 1. náměstkem ředitele Daniela Hermana. Z funkce byl odvolán a výpověď z ústavu dostal 15. dubna 2013 s výpovědní lhůtou do 30. června. Konec jeho působení v ÚSTR byl spojený zejména s nesouhlasem s personální politikou nově jmenované ředitelky Pavly Foglové, především se záměrem odvolat ředitelku Archivu bezpečnostních složek Zlatuši Kukánovou. Výpověď ale označil v dubnu 2014 soud za neplatnou. V květnu téhož roku poslanci navrhli Stehlíka jako člena Rady ÚSTR a 18. června byl hlasy 37 ze 62 senátorů do rady skutečně zvolen. Působil jako jeden z poradců ministra obrany Vlastimila Picka. Dne 3. března 2014 byl jmenován ředitelem odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany, který vedl do konce roku 2019. Tehdy také ukončil svůj pracovní poměr v armádě a odešel do zálohy. Dne 24. února 2020 se stal ředitelem Památníku Lidice. V roce 2006 začal spolupracovat s Českou televizí na pořadu Historický magazín. Dne 27. října 2006 byl vyhlášen čestným občanem Lidic. V červenci 2019 byl opět zvolen členem Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, získal 57 hlasů od 74 senátorů. N...
Více od autora
Dušan Šindelář (20)
Dušan Šindelář je český estetik, teoretik užitého umění, výtvarný a literární kritik, akademik a vysokoškolský pedagog. Narodil se v rodině venkovského učitele. Za 2. světové války byl totálně nasazen v Německu. Poté vystudoval filozofii a estetiku u prof. Jana Mukařovského na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, absolvoval roku 1951, do roku 1958 zůstal ve škole jako asistent oddělení estetiky a zastával názory konformní s tehdejším komunistickým režimem. V 50. letech ho získala jako tajného spolupracovníka Státní bezpečnost. V 60.letech byl ovlivněn estetickými názory Emila Utitze. Působil v Praze při Ústavu bytové a oděvní kultury. Dále se po celý život věnoval práci pedagoga a popularizátora svého oboru. Habilitoval se jako profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde učil estetiku a teorii umění a v letech 1969-1980 byl prorektorem, dále učil na Akademii výtvarných umění v Praze, a to až do svého penzionování v roce 1991. Externě učil také na katedře estetiky FFUK. Roku 1969 získal titul DrSc., od roku 1988 byl členem korespondentem ČSAV. V letech 1954 – 1971 byl redaktorem časopisu Výtvarné umění, po zastavení jeho vydávání redaktorem časopisu Estetika, přispíval do časopisů Umění, Umění a řemesla, Tvar, Výtvarná práce, psal také do Literárních novin. Věnoval se zejména monografiím o estetice užitého umění, mimoumělecké estetice všedního dne. Psal úvody a stati do katalogů výstav současných výtvarných umělců, především sochařů , keramiků a sklářských výtvarníků , ale také malířů či grafiků . Sklářským výtvarníkem, sochařem a medailérem byl také jeho starší bratr Lumír Šindelář . Patřil k nejplodnějším autorům své generace. Mezi léty 1952 – 1988 vydal 64 titulů knih, studií, a textů katalogů výstav, množství studií. Mezi nejvýznamnější publikace...
Více od autora
Dominik Tatarka (21)
Dominik Tatarka byl slovenský spisovatel a publicista. Gymnázium začal studovat v Nitře, ale odmaturoval roku 1934 v Trenčíně. Poté studoval na UK v Praze a na Sorbonně v Paříži . Od 1939 do 1944 vyučoval na střední škole v Žilině a v Martině. Aktivně se zúčastnil Slovenského národního povstání. Po skončení války pracoval jako úředník a redaktor v různých denících, v letech 1949–1951 byl tajemníkem a ústředním tajemníkem Svazu československých spisovatelů, v letech 1951–1952 byl redaktorem deníku Pravda. V roce 1969 vrátil legitimaci KSČ, protože nebránila suverenitu Československa, poté byl vyloučen ze všech organizací a od roku 1970 pracoval v manuálních profesích a stal se zakázaným autorem. Od tohoto vystoupení byl pod stálým dozorem StB. Od roku 1971 byl v invalidním důchodu. Roku 1977 jako první Slovák podepsal Chartu 77 . Roku 1986 mu Nadace Charty 77 ve Stockholmu udělila Cenu Jaroslava Seiferta. V roce 1991 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy . Při příležitosti 100. výročí jeho narození v r. 2013 vydala Slovenská pošta poštovní známku s portrétem Dominika Tatarky od akademického malíře Dušana Grečnera.
Více od autora
Dobroslava Menclová (15)
Dobroslava Menclová, rozená Vavroušková, byla česká historička umění, architektka a archeoložka. Dobroslava Menclová se narodila 2. ledna 1904 v Přerově v rodině akademického malíře Františka Vavrouška a Filipíny, rozené Moučkové. Větší část školní docházky absolvovala v Bučovicích, ale z tamního gymnázia po šestém ročníku přešla na jinou školu. Po absolvování střední školy začala studovat malířství na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Josefa Loukoty. Po kritickém přehodnocení svého talentu nakonec vystudovala architekturu na ČVUT. Dne 6. dubna 1930 se provdala za Václava Mencla. Spolu s ním pracovala v Bratislavě a projektovala úpravy některých kostelů nebo zámeckého parku v Pezinku. Od roku 1933 do roku 1939 se svým mužem spolupracovala na archeologických výzkumech slovenských klášterů a hradů. Na počátku druhé světové války se manželé Menclovi vrátili do Prahy a věnovali se výzkumu českých hradů, například provedli archeologický výzkum Dražic. Od počátku padesátých let spolupracovala s historiky umění se specializací na nástěnné malby . Sama se detailně zabývala fortifikační architekturou a vývojem stavebních typů hradů a kromě řady průvodcovských monografií hradů připravila v padesátých letech dvoudílné souborné dílo České hrady, které vyšlo až v roce 1972 a pak doplněné v roce 1976. Rozsáhlé studie o stavebním vývoji hradů Moravy, na kterých pracovala v závěru života a které měly vyústit v knihu Moravské hrady, zůstaly nedokončeny. Dne 28. července 1978 došlo na silnici mezi Nemilkovem a Sušicí k dopravní nehodě, při které zemřel Václav Mencl. Dobroslava Menclová zemřela na následky nehody v sušické nemocnici 19. listopadu 1978. Na Slovensku vydala Menclová několik studií, které se zabývaly vývojem slovenské architektury od renesance do novověku. Od počátku své odborné činnosti se zaměřila na stav...
Více od autora
Danuše Kvasničková (27)
PhDr. RNDr. Danuše Kvasničková, CSc. je česká ekoložka a pedagožka, vědecká odbornice v oboru ekologické výchovy dětí, mládeže a přírodovědného vzdělávání vůbec. Jedná se o nestorku tohoto pedagogického oboru v České republice, odbornici evropského významu. Absolvovala Přírodovědeckou fakultu tehdejší Vysoké školy pedagogické v Praze ; učila chemii a biologii na střední zdravotní škole a gymnáziu. Od roku 1967 pracovala ve Výzkumném ústavu odborného školství v Praze, po roce 1968 odešla do Výzkumného ústavu pedagogického a v roce 1982 do Ústavu aplikované ekologie a ekotechniky Vysoké školy zemědělské v Kostelci nad Černými lesy. V roce 1992 přijala místo zástupkyně vedoucího odboru ekologie na ministerstvu zemědělství. Kromě své praktické pedagogické a vědecké činnosti se jedná o bývalou ředitelku Prvního pražského ekogymnázia, kde působila do roku 1998. Nadto je předsedkyní Klubu ekologické výchovy, jenž v roce 1995 založila. Jedná se o společenskou organizaci sdružující jak školy všech typů věnující se ekologické výchově, tak i jednotlivé pedagogické a ekologické pracovníky. Již v roce 1968 založila přírodovědeckou soutěž mládeže Natura semper viva, je autorkou nebo spoluautorkou celé řady odborných učebnic pro základní i střední školy, odborných metodik i vysokoškolských skript. Známé jsou například učebnice Základy ekologie pro základní a střední školy či řada učebnic Ekologický přírodopis. Autorsky spolupracovala i na televizním pořadu Ekologie všemi pády. V roce 1996 obdržela za svoji dlouholetou činnost v tomto oboru mezinárodní ocenění UNEP Global 500 a Cenu ministra životního prostředí.
Více od autora
Collegium Musicum (16)
Collegium Musicum byla slovenská progresivní rocková skupina, kterou koncem 60. let založil Marián Varga, významný klávesista a skladatel. Kapela byla známá svou jedinečnou směsí rocku s vlivy klasické hudby, často se složitými aranžemi a rozsáhlými instrumentálními pasážemi. Během své kariéry se Collegium Musicum stala jednou z předních skupin československé progresivní rockové scény a v sedmdesátých letech získala značnou popularitu.
Více od autora
Clifford D Simak (13)
Přední americký spisovatel vědecko-fantastické literatury a novinář Clifford Donald Simak se narodil roku 1904 v Millville jako syn Johna Lewise a Margarety . Jak napovídá samotné jméno, Simakovi předci pocházeli z Čech. Simak se nikdy nepovažoval za profesionálního spisovatele, ale za žurnalistu, což bylo povolání, kterému se věnoval celý svůj produktivní věk. Novinařinu vystudoval na University of Wisconsin. V roce 1929 začal jako reportér v malém regionálním žurnálu The Iron River Reporter. Ve stejném roce se i oženil s Agnes Kuchenbergovou, se kterou měl dva syny. O tři roky později začal pracovat pro McGuiffon Newspaper z Kansasu. Díky tomu procestoval Iowu, Dakotu a jiné typicky zemědělské státy. Možná zde našel své zalíbení pro venkovský život. Nakonec Simak skončil v roce 1939 v Minneapolis Star a Tribune na různých postech, především v technických rubrikách a zpravodajství, a zůstal tam až do svého odchodu do důchodu roku 1976. Do světa science fiction vstoupil Simak povídkou The World of the Red Sun, kterou uveřejnili v roce 1931 v prosincovém čísle časopisu Wonder Stories. Následně napsal další čtyři povídky, ale poté dobrovolně přestal psát, protože tehdejší magazínová tvorba SF se svými space operami mu přestala vyhovovat. Výjimkou byla pouze novela The Creator z roku 1935, která pro svůj námět byla vydána v druhořadém časopisu Marvel Tales. K sci-fi se vrátil až roku 1938 po nástupu legendárního Johna Campbella jr. na post šéfredaktora časopisu Astouding Science Fiction. Říkal: „Pro Campbella psát můžu, ten se nespokojí s tím průměrem, co teď vychází, ten bude chtít něco nového.“ Simak za svůj život napsal kolem 30 sci-fi románů a 130 povídek z tohoto žánru. Do češtiny byl však přeložen jen zlomek jeho díla. Řada Simakových povídek byly vydána jako součást různých antologií. V Simakových prózách se objevují obvyklé hrozby – mimozemšťané, různé formy bytí, nové možnosti existence. Ale jeho příběhy nám říkají: není se čeho...
Více od autora