1081–1140 z 146342 Autoři
Dixie Browning (36)
Pod pseudonymem Bronwyn Williams se skrývají dvě sestry Dixie Browning a Mary Williams. Dnes jsou obě na odpočinku, ale ve svých historických romancích se vrátily do dětství, které strávily na pobřeží v Severní Karolíně, kde byl jejich dědeček námořním kapitánem. Tam také většinou situují děje svých historických příběhů, které spolu vymýšlejí od roku 1988. Dixie Browning sama je autorkou téměř sedmdesáti romancí ze současnosti.
Více od autora
Čingiz Ajtmatov (21)
Čingiz Torekulovič Ajtmatov, kyrgyzsky Чыңгыз Айтматов, rusky Чингиз Торекулович Айтматов, byl kyrgyzský spisovatel, prozaik a publicista, píšící kyrgyzsky a rusky, jeden z představitelů tzv. magického realismu. Proslavila ho milostná novela Džamila , zasazená do období 2. světové války, za kterou obdržel Leninovu cenu. V tvorbě Čingize Ajtmatova se obdivuhodným způsobem snoubí realismus a legenda, motivy národní kyrgyzské kultury, témata humanismu a hlubokého člověčenství. Jeho tvorba je poetická natolik, nakolik může být próza přirovnávána k poezii. Čingiz Ajtmatov se narodil 12. prosince 1928 v rodině Torekula a Nagimy Ajtmatových, ve vesnici Šeker v Talaské oblasti, Kyrgyzstánu. Byl kyrgyzské národnosti . Podle kyrgyzské tradice má každý znát všechny své předky až do sedmého pokolení a Čingiz znal opravdu každého z nich jménem a o každém věděl, čeho ve svém životě dosáhl. Jméno Čingiz dostal Ajtmatov podle slavného vojevůdce Čingischána. Rodina Ajtmatova držela vždy při sobě. Čingizovi byla blízká zejména jeho babička, která ho brala s sebou na významné oslavy a setkání , k vypravěčům národních bájí, zpěvákům. Spisovatel reflektuje tyto své zážitky z dětství ve své tvorbě, která je protkána kyrgyzským národním koloritem a změnami, které pro národ přineslo období sovětské moci. Otec Čingize Ajtmatova, Torekul, byl významným politickým činovníkem Kyrgyzské sovětské socialistické republiky. V roce 1935 odjel s rodinou do Moskvy studovat politickou školu. V roce 1937 byl však zatčen, obviněn z buržoazního nacionalismu a spolu s mnoha dalšími kyrgyzskými komunisty o rok později popraven. Čingize spolu s jeho dalšími sourozenci vychovávala matka sama, rodina nesla punc nepřítele sovětského národa. Čingiz Ajtmatov vystudoval Vysokou školu zemědělskou ve Frunze a pracoval jako zootechnik a veterinář až do roku 1966. Mezitím vystudoval Li...
Více od autora
Charles Alden Seltzer (27)
Charles Alden Seltzer se narodil 15.8. roku 1875. Janesville, Wisconsin a zemřel 9.2. 1942 Cleveland, Ohio. Ve své době populární autor westernů. Než začal psát, pracoval jako tesař a dvě období byl starostou v North Olmstead, Ohio. Největší popularity dosáhl v Anglii a Austrálii.
Více od autora
Bohumil Vurm (27)
Bohumil Vurm, narozen v roce 1952 v Praze. Mezi jeho dlouhodobé zájmy patří studium záhad evropské historie a problematika tarotu. Věnuje se studiu tajných organizací a zasvětitelských škol a jejich souvislosti s rosenkruciánskými ideály. Klíčovou postavou jeho zájmu je nizozemský malíř Hieronymus Bosch. Publikace: Tajné dějiny Evropy, Tajné dějiny Prahy, Rudolf II. a jeho Praha atd. Je také spoluautorem a vydavatelem Nová encyklopedie českého a moravského vína.
Více od autora
August Sedláček (36)
August Sedláček byl český historik, genealog, sfragistik a heraldik. Narodil se 28. srpna 1843 v Mladé Vožici, v rodině justiciára Františka Sedláčka a jeho manželky Františky, rozené Šemberové . Zde také začal chodit do školy. Dne 16. června 1850 se přestěhoval s rodiči do Počátek , kam byl jeho otec přeložen jako soudce nově zřízeného okresního soudu. Poslední roky tehdejší hlavní školy absolvoval v Jindřichově Hradci. Poté začal studovat na gymnáziu v Jihlavě, odkud přestoupil na gymnázium v Písku, kde v roce 1863 maturoval. V letech 1863–1867 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Celá rodina byla v Praze policejně hlášena od roku 1872. Mimo jiné navštěvoval přednášky historiků Václava Vladivoje Tomka, Antonína Gindelyho, Konstantina Höflera, archeologa Jana Erazima Vocela a klasického filologa Jana Kvíčaly. Podobně jako Zikmunda Wintera i jeho nejvíce inspiroval archivář Josef Emler. V letech 1867–1869 působil v Litomyšli jako středoškolský profesor dějepisu, zpočátku též latiny, češtiny a němčiny, poté v letech 1869–1875 v Rychnově nad Kněžnou a v letech 1875–1899 v Táboře, kde mimo jiné učil Emanuela Chalupného. V Ličně nedaleko Rychnova nad Kněžnou se v roce 1871 oženil s Ernestinou Hlavatou. Když v 52 letech v roce 1899 zemřela, odešel do penze a přestěhoval se do Písku, kde pracoval jako městský archivář. Dne 26. dubna 1922 se v Písku oženil podruhé, s učitelkou Terezou Barcalovou , která byla téměř o 40 let mladší. Již od mládí tíhl k historické topografii a ke kastelologii. Přípravou patnáctidílného díla Hrady, zámky a tvrze království Českého strávil přes dvacet let. Z nakladatelských důvodů vycházelo po celý jeho život a vydání bylo dovršeno teprve posmrtně. Při práci v archivech shromáždil množství materiálu, jen gene...
Více od autora
Zuzana Francková (38)
Zuzana Francková je česká spisovatelka románů pro dívky, romantických knih pro ženy, historických románů a kuchařek. Zuzana Francková studovala gymnázium s maturitou v Pardubicích, dále nastoupila na Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, kde vystudovala český jazyk a dějepis, a poté absolvovala knihovnickou školu. Po studiích pracovala jako učitelka, knihovnice a novinářka. Nyní se věnuje zejména literatuře. Autorka se v literatuře zaměřila především na psaní románů pro dospívající dívky, ve kterých jsou osudy hlavních hrdinek natolik reálné, že se v nich mnohé čtenářky najdou. Knihy jsou lehce zamilované, velmi čtivé, a dá se říct, že se čtou samy. Zuzana Francková napsala dvě série Barča, Cilka, a mnoho samostatných románů, např.: Zlatá klec, Příliš brzy dospělá, Čekání na lásku, Život jako pohádka.
Více od autora
Zdenek Seydl (20)
Zdenek Seydl byl český malíř, grafik, scénograf, všestranný výtvarník a člen skupiny Sedm v říjnu ze čtyřicátých let 20. století. Vyrostl po smrti rodičů v rodině sochaře Karla Pokorného. V roce 1929 poprvé vystavoval v Mánesu na Přehlídce dětských kreseb a odnesl si cenu za dětskou kresbu. Vyučil se typografem, v období 1932/1933 navštěvoval jednoroční kurs kreslení na Státmí grafické škole a později vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kterou v roce 1941 absolvoval ve třídě profesora Františka Kysely. Jeho neobvyklý grafický projev charakterizuje grafická lapidárnost, dekorativní stylizace a svoboda projevu. Válečné zážitky se odrazily v tvorbě , později přešel do groteskní nadsázky realizované výraznými liniemi a plošně pokládanými barvami . Po druhé světové válce se věnoval převážně grafice, ilustrování, loutkovému i kreslenému filmu . Byl autorem knížek pro děti, např. Co jsem viděl a slyšel v trávě , Motýli . Pracoval také jako výtvarný redaktor v nakladatelství Československý spisovatel. Za zmínku stojí též jeho scénografická tvorba. Již ve 30. letech spolupracoval s amatérskou skupinou Divadelní kolektiv mladých, v 50. letech s Divadlem E. F. Buriana a od roku 1957 pak po mnoho let s pražským Národním divadlem, kde vytvářel nejen kostýmy , ale i celou výpravu . Za soubor kostýmů ke Stravinského baletu Petruška získal na Pražském quadriennale 1967 stříbrnou medaili. Jeho obálky a grafické úpravy textů Bohumila Hrabala patří k vynikajícím dílům české typografie. K malířské tvorbě se vrátil v šedesátých letech....
Více od autora
Zdeněk Kriebel (27)
Zdeněk Kriebel byl český básník a redaktor, autor občanské a milostné lyriky a veršů a próz pro děti a mládež. Pocházel z právnické rodiny. Po maturitě roku 1930 začal studovat na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a studium ukončil roku 1938 získáním titulu doktora práv. V letech 1935–1939 pracoval jako advokátní koncipient v Brně a 1939–1940 v Praze. Pak zde do roku 1956 působil jako právník a obhájce. Od roku 1956 byl redaktorem Státního nakladatelství dětské knihy. Roku 1961 se vrátil do Brna a až do odchodu do důchodu v roce 1972 pracoval v literárním oddělení brněnského Československého rozhlasu. Jeho manželkou byla v letech 1936–1956 a znovu v letech 1986–1989 operní pěvkyně Marie Podvalová. Počátek jeho tvorby byl ovlivněn příslušností k brněnskému okruhu levicově orientovaných autorů, soustředěných kolem Bedřicha Václavka. Proto je jeho první vydaná básnická sbírka Hořící keř napsána v duchu proletářské poezie. Druhá sbírka Polytonfox vychází z poetismu. Tématem dalších básníkových předválečných sbírek je úzkostné prožívání života a smrti a osobitá milostná a přírodní lyrika . V poválečných sbírkách se projevilo autorovo zaujetí pro ideál sociálně spravedlivé společnosti a pro intimní lyriku . Od poloviny padesátých let se autor zabýval také literaturou pro děti a mládež, za kterou byl roku 1960 zapsán na Čestnou listinu Hanse Christiana Andersena Mezinárodního sdružení pro dětskou knihu . Koncem padesátých let byly časopisecky zveřejňovány jeho verše občanské poezie s názvem Listy z Prahy, které pak autor až do konce života průběžně doplňoval, třebaže věděl, že jsou pro nekonformní postoj knižně nepublikovatelné.
Více od autora
Vladimír Mináč (37)
Vladimír Mináč byl slovenský spisovatel-prozaik, esejista, filmový scenárista, publicista, kulturní organizátor a politik Komunistické strany Slovenska. Působil jako poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR, za normalizace předseda Matice slovenské, poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění a Slovenské národní rady. Ve Federálním shromáždění zasedal znovu po sametové revoluci v letech 1990-1992 za slovenské komunisty . Vzdělání získal na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v Tisovci, kde také nakonec maturoval. Na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě studoval slovenštinu a němčinu. Zúčastnil se aktivně Slovenského národního povstání, koncem roku 1944 byl zatčen a odvlečen do koncentračního tábora v Mauthausenu a později do Dachau. Po válce byl redaktorem armádního časopisu Bojovník . V roce 1949 se stal tajemníkem slovenské sekce Svazu československých spisovatelů a zároveň byl redaktorem deníku Kultúrny život. V roce 1951 se stal vedoucím scenáristického oddělení Československého státního filmu, později šéfredaktorem časopisu Kultúrny život a od roku 1955 šéfredaktorem Slovenských pohľadov. V letech 1956–1974 se profesionálně věnoval literární tvorbě. Ve volbách roku 1964 byl zvolen za KSS do Národního shromáždění ČSSR za Západoslovenský kraj. V Národním shromáždění zasedal až do konce volebního období parlamentu v roce 1968. V 60. letech se zapojoval do četných dobových diskuzí o postavení Slováků a Slovenska. V roce 1965 například vystupoval v polemice o dědictví slovenského povstání v letech 1848–1849, které Karel Marx a ortodoxní marxistická historiografie hodnotila jako reakční, provídeňské a sabotující liberální maďarskou revoluci. Mináč tento výklad odmítl a postoj maďarských revolucionářů označil za šovinistický. V červnu 1967 se zúčastnil 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů, na kterém p...
Více od autora
Robert Harris (30)
Robert Dennis Harris je anglický spisovatel, autor románů. Působil také jako novinář a televizní reportér na veřejnoprávní stanici BBC. Narodil se roku 1957 v Nottinghamu. Ambice stát se spisovatelem pochází z mládí, kdy navštěvoval místní tiskárnu, ve které byl jeho otec zaměstnán. Nejdříve nastoupil na střední školu Belvoir High School v Bottesfordu, odkud přestoupil na školu krále Eduarda VII. v Melton Mowbray, ve které byla po něm pojmenována posluchárna. Tam začal s psaním divadelních her a vydáváním školního časopisu. Poté pokračoval studiem oboru anglická literatura na Selwyn College cambridžské univerzity, na které se stal prezidentem univerzitní debatní společnosti Cambridge Union a také zde editoval studentské noviny Varsity. Harris žije na bývalé berkshirské faře poblíž Newbury, spolu s manželkou Gill Hornbyovou, která je také spisovatelkou a sestrou romanopisce Nicka Hornbyho. Mají čtyři děti. V roce 2000 Harris přispěl do Hornbyho sbírky Speaking with the Angel krátkou povídkou „PMQ“. Po ukončení Cambridge nastoupil do BBC, kde pracoval v sekci aktuálního zpravodajství a podílel se na vysílání programů typu Panorama a Newsnight. V roce 1987, ve třiceti letech, se stal politickým vydavatelem časopisu The Observer. Později pravidelně přispíval sloupky do periodik The Sunday Times a The Daily Telegraph. První kniha A Higher Form Of Killing vyšla v roce 1982. Jejím předmětem je popis chemické a biologické formy války. Napsal ji s kolegou z BBC a blízkým přítelem Jeremy Paxmanem. Následovaly další díla Gotcha, the Media, the Government and the Falklands Crisis , The Making of Neil Kinnock , Selling Hitler , o vyšetřování skandálu Hitlerových deníků a Good and Faithful Servant , věnující se Bernardu Inghamovi, tiskovému mluvčí Margaret Thatcherové. Prvním románem s miliónem prodaných výtisků se v roce 1992 stal Otčina , využívající alternativní historii. Autor nastín...
Více od autora
Reinhold Messner (24)
Reinhold Messner je italský horolezec rakouské národnosti, cestovatel a spisovatel. Mimo jiné je prvním horolezcem, který vylezl na všech 14 osmitisícovek, jako první vylezl na Mount Everest bez použití kyslíkového přístroje a jako první provedl na Mount Everest kompletní sólový výstup. Kromě výstupů na vrcholy je známý i svými pěšími výpravami – prošel napříč Antarktidou, Grónskem a pouštěmi Taklamakan a Gobi. Neúspěšně se pokoušel přejít Arktidu ze Sibiře do Kanady. Je autorem mnoha desítek knih, z nichž bylo přibližně 30 přeloženo do češtiny. V letech 1999–2004 byl poslancem Evropského parlamentu za italské zelené. Založil skupinu muzeí věnovaných horám . Reinhold Messner se narodil v Brixenu, vyrůstal v údolí Villnöss v Jižním Tyrolsku. Tuto oblast získala sice po první světové válce Itálie na úkor Rakouska, většina obyvatel včetně Messnera však mluví německy. Reinhold se narodil jako druhé z devíti dětí, měl jednoho staršího a šest mladších bratrů a jednu sestru. Jeho otec pracoval jako venkovský učitel, na živobytí si přivydělával ještě chovem králíků a slepic. Mladý Reinhold musel brzy pomáhat s pracemi na farmě, již od dětství také rád lezl po okolních kopcích. V pěti letech mu otec vysvětloval základy lezení při výstupu na horu Sass Rigais. Ve dvanácti letech podnikl se svým otcem první obtížnější lezeckou túru ve východní stěně Malé Fermedy . Později lezl hlavně se svým o dva roky mladším bratrem Güntherem, s nímž od roku 1964 podnikl v Alpách řadu obtížných prvovýstupů. Mezitím studoval stavební průmyslovku. V posledním ročníku zameškal kvůli lezení týden školy, což spolu s jeho tvrdohlavostí způsobilo, že ho někteří učitelé neměli rádi a nechali ho propadnout u maturity. Dříve, než se mu podařilo maturitu o rok později složit, získal místo učitele matematiky a tělesné výchovy v nedalekém Eppanu. Díky vhodnému rozvrhu mohl tři dny v týdnu lézt. V roce 1968 začal studovat stavební...
Více od autora
Quido Maria Vyskočil (37)
Quido Maria Vyskočil, rozený Antonín Ludvík Vyskočil byl český spisovatel, básník a knihovník. Narodil se v rodině příbramského gymnaziálního profesora Františka Vyskočila a jeho manželky Marie, rozené Belšanové . Vysokoškolská studia započal v 1900 na právech v Praze, studia přerušil po roce. V letech 1901–1904 studoval na německé báňské akademii. V období 1904–1909 vystudoval moderní filologii na pražské Filozofické fakultě Karlovy univerzity a studia ukončil roku 1910 doktorátem. Nejprve pracoval jako středoškolský profesor, od roku 1915 byl magistrátním úředníkem. V roce 1920 se stal knihovníkem a později přednostou knihovního oddělení ministerstva obchodu. Dne 6. února 1926 se v Praze oženil s Jiřinou Antonií Kaninskou . Do penze odešel v roce 1946. Je pohřben v rodné Příbrami na Městském hřbitově "na Panské louce". Jeho publikační dílo, s kterým začal již na studiích v Praze pod pseudonymem Quido Maria, je rozsáhlé. Největší slávu si získala díla inspirovaná příbramským podzemím, hornickými pověstmi, důležitá jsou díla Stříbrné město a Šachta . Některá jeho díla posloužila jako námět pro film, pro dva filmy také napsal scénář, je autorem libret k operám, pantomimám a oratoriím. V denním tisku a časopisech zveřejňoval svá prozaická literární díla, verše, fejetony, recenze beletrie a referoval o výtvarném umění a divadle.
Více od autora
Prague Chamber Orchestra (31)
Prague Chamber Orchestra je renomované české hudební těleso, které je známé svou výjimečnou muzikálností a všestranností. Orchestr byl založen v roce 1951 a vybudoval si pověst díky svému osobitému přístupu k interpretaci, kdy často hraje bez dirigenta, což vyžaduje mimořádnou míru soudržnosti a vzájemného porozumění mezi jeho členy. Repertoár souboru sahá od baroka až po současnou hudbu a je oceňován za interpretaci děl skladatelů, jako jsou Mozart, Haydn a Dvořák.
Více od autora
Petra Adámková (20)
Narozena 17. 7. 1979 v Brně. Mgr., filoložka, bohemistka, pedagožka se specializací na češtinu a němčinu. Získala též titul Bc. na Ekonomicko-správní fakultě MU, obor Podniková ekonomika a management.
Více od autora
Otakar Chaloupka (31)
Otakar Chaloupka byl český učitel, literární kritik a vědec, spisovatel. Své dětství prožil v Chotěboři a tady také absolvoval gymnázium zakončené maturitou v roce 1953. Vystudoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obory čeština a maďarština. Po zdárném ukončení studií se stal na několik let učitelem. V roce 1962 své zaměstnání změnil, nastoupil jako aspirant do Pedagogického institutu Jana Ámose Komenského při ČSAV a tady po čtyřech letech obhájil kandidátskou práci nazvanou Umělecké literární dílo v systému výchovy. Pak zde získal doktorát filozofie. V roce 1967 v tomto ústavu působil jako vědecký pracovník. V roce 1980 převzal do svého vedení Kabinet dětské literatury a teorie literární výchovy. Byl mu udělen titul zasloužilý umělec. Od roku 1958 se stal autorem doslovů k řadě knih, vědeckých prací, sci-fi povídek a románů. Spolupracoval s filmem i televizí.
Více od autora
Miroslav Hroch (26)
Miroslav Hroch je český historik se zaměřením na problematiku formování moderních národů. V 50. letech vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, se kterou následně spojil takřka po celý svůj profesní život. Od roku 2000 pak přednášel na Fakultě humanitních studií, kde v letech 2002–2004 vedl společně s prof. Richardem van Dülmenem první doktorandské kolegium zaměřené na historii a kulturní antropologii v České republice. Zabývá se dějinami novověku, zejména srovnávacími dějinami národních hnutí v Evropě. Hostoval na univerzitách v Německu, Itálii, USA, Finsku a Litvě. Průběžně zasedá v odborných a vědeckých grémiích a je dopisujícím členem Finské akademie věd. V roce 1997 obdržel čestný doktorát univerzity v Uppsale. Od roku 1984 je v materiálech Státní bezpečnosti veden jako její agent, jeho svazek byl však zničen 8. prosince 1989, krátce po vypuknutí sametové revoluce. Jeho manželkou byla česká historička Věra Hrochová. Hroch se stal mezinárodně uznávanou autoritou svými srovnávacími pracemi o vzniku a vývoji národních hnutí menších národů ve střední, severní a východní Evropě, Hroch ukázal, že toto "národní obrození" všude probíhalo obdobně, i když s časovým posunem, daným hlavně sociálními a politickými podmínkami, a to ve třech fázích.
Více od autora
Marie Tetourová (32)
Narozena 1935 v Praze, zemřela v říjnu 2015. Autorka pohádkových i naučných knih pro děti, textů omalovánek a leporel, dříve též hudebních textů pro rozhlasové vysílání.
Více od autora
Marie Čechová (29)
prof. PhDr. Marie Čechová, DrSc. je česká vysokoškolská profesorka českého jazyka a autorka prací z oboru. Zdroj: Zimová, Ludmila. Životní jubileum prof. PhDr. Marie Čechové, DrSc. In: http://nase-rec.ujc.cas.cz
Více od autora
Mária Ďuríčková (37)
Mária Ďuríčková byla slovenská spisovatelka, překladatelka, scenáristka a autorka literatury pro děti a mládež. Narodila se 29. září 1919 ve Zvolenské Slatině v rolnické rodině a vzdělání získala ve Zvolenské Slatině, Zvoleně a na učitelském ústavu v Lučenci, později pokračovala ve studiu při zaměstnání na pedagogické fakultě v Bratislavě, ale studium nedokončila. Pracovala jako učitelka např. v obcích Horný Tisovník, Omastiná a pak v Bratislavě. V roce 1951 byla šéfredaktorkou časopisu Družba, v roce 1952 se stala šéfredaktorkou časopisu Zornička. Od roku 1954 byla redaktorkou nakladatelství Mladé letá a v letech 1969–1970 šéfredaktorkou obnoveného časopisu Slniečko. Od roku 1971 se plně věnovala literární tvorbě. Svá první díla začala publikovat v různých časopisech a její první knižní debut vyšel v roce 1954. Její tvorba se zaměřovala výhradně na díla pro děti a mládež. Ve svých dílech dokázala citlivě zachytit životní zážitky dospívající mládeže, její citové kolize a konflikty, často používala žákovský slang, ale také dokázala klást velký důraz na charakter postav. Nechává otevřenou hranici mezi reálným a fantastickým, které se navzájem prolíná. Kromě vlastní tvorby se věnovala také sestavováním sborníků a výběrů, ve kterých často sahala po lidových námětech a lidové slovesnosti. Také se věnovala překladům z ruštiny, češtiny a němčiny . V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mária Ďuríčková na slovenské Wikipedii.
Více od autora
Konstantin Biebl (33)
Konstantin Biebl byl český básník a prozaik lyrické, snové orientace. Narodil se ve Slavětíně u Loun do rodiny lékaře Petra Biebla, podle matriky praktického lékaře, podle literatury zubního lékaře a za první světové války lékaře vojenského, především chirurga, který působil na haličské frontě v Chelmu, kde onemocněl břišním tyfem a během rekonvalescence spáchal sebevraždu. Obecnou školu navštěvoval ve Slavětíně, reálku začal studovat v Lounech, kde v 5. ročníku propadl z češtiny a opakoval jej v Praze, kde složil maturitu již jako voják rakousko-uherské armády. Poté musel narukovat na frontu první světové války. V lednu 1918 byl na balkánské frontě raněn, zajat a odsouzen k trestu smrti, popravě unikl útěkem ze zajetí; léčil se v Sarajevu. Roku 1918 se vrátil do Prahy, ohrožen tuberkulózou. Roku 1921 složil na novoměstském piaristickém gymnáziu v Praze maturitní zkoušku z latiny a nastoupil na lékařskou fakultu Karlovy univerzity, ale studia nedokončil. Věnoval se zcela básnické tvorbě. V roce 1922 se svými levicově orientovanými přáteli vstoupil do KSČ. Mezi jeho nejbližší přátele patřili spolužák z lounské reálky Karel Konrád a Jiří Wolker, s nímž v roce 1922 trávil prázdniny na léčení v Jugoslávii v sanatoriu v Bašce na ostrově Krk, kde se zamiloval do tuberkulózní pacientky J. Mikšovské, jejíž smrt ho -mimo jiné- inspirovala k básnické sbírce Zloděj z Bagdádu. Z TBC se vyléčil. V letech 1921-1924 byl členem Literární skupiny, z níž společně s přáteli přešel do Devětsilu. V roce 1925 navštívil Francii, v letech 1926 a 1927 podnikl cestu do exotických zemí , jež ho inspirovala k básnické sbírce S lodí, jež dováží kávu a čaj, k četným reportážím a próze. V té době svou senzitivní, přecitlivělou a labilní psychiku začal posilovat alkoholem a drogami. Roku 1931 se oženil s Marií Bulovovou, na svatební cestu odjeli do Alžírska a Tunisu. V roce 1934 podepsal prohlášení ustavují...
Více od autora
Kathy Reichs (34)
Kathleen Joan „Kathy“ Reichs je americká forenzní antropoložka a spisovatelka. Podle jejích knih byl natočen seriál Sběratelé kostí. Patří k osmaosmdesáti soudním antropologům jmenovaným Americkou radou soudní antropologie a je členkou Výkonného výboru rady a místopředsedkyní Americké akademie soudních věd a členkou Poradní rady národního policejního sboru v Kanadě. Působí jako profesorka antropologie na Severokarolínské univerzitě v Charlotte. Narodila se v Chicagu, kde získala doktorát z filozofie na Severozápadní univerzitě. Je držitelkou čestného doktorátu Concordia University v Montréalu. Nyní pracuje jako soudní antopoložka střídavě v Charlotte a v Montréalu a často spolupracuje jako soudní znalkyně při soudních líčeních. Je autorkou šestnácti detektivních novel, které byly přeloženy do 30 jazyků včetně češtiny. Proslavila se hned svým prvním románem Přijdu tě zabít , který v roce 1997 získal Ellisovu cenu za nejlepší prvotinu. V něm poprvé vystupuje hrdinka Temperance "Tempe" Brennanová, která je stejně jako spisovatelka forenzní antropoložkou a která má řadu stejných vlastností jako sama spisovatelka. Se svým synem Brendanem začala psát i knihy pro mládež , ve kterých líčí dobrodružství čtrnáctileté Tory Brennanové, blízké příbuzné její hrdinky z detektivních románů, Její zatím poslední knihou je román "Bones Are Forever" . Kathy Reichs je producentkou a autorkou předlohy televizního seriálu Sběratelé kostí, který se natáčí již dvanáctou sezónu. V seriálu je antropoložka Temperance Brennanová mladší než v knihách a i její soukromý život se od toho knižního odlišuje.
Více od autora
Karel Vaněk (22)
Fejetonista a prozaik, za 1. svět. války poslán na rus. frontu. Své zážitky vylíčil ve vál. deníku Charašo, pan, da? Karel Vaněk se narodil 28. 3. 1887 v Kostelci nad Černými lesy v rodině kolářského mistra Josefa Vaňka jako pátý ze sedmi dětí. V Praze se vyučil se obchodním příručím a zpočátku se živil jako obchodní cestující. Posléze působil jako novinář v Rudém právu, v Pražském ilustrovaném zpravodaji, ve Večerním českém slově i v dalších listech. Uveřejněné povídky a fejetony vydával také knižně. Množstvím fejetonů, kursivek a drobných povídek se zasloužil o zlidovění literárního jazyka. Lehkým dobrosrdečným humorem člověka znalého lidové psychologie podává kaleidoskop denních záznamů a uplatňuje bohatství zkušeností v zájmu i o vážné otázky doby. Vaněk měl živý smysl sociální, měl i schopnost zachytit v postavě i v situaci všechnu směšnost, ale pod jeho smíchem cítíme těžký žal člověka, vědomého si těžkého lidského údělu. Takové jsou všechny jeho fejetony sebrané knižně: Střepiny , Čtvrt kila střepin , Třetí kniha střepin a výbor z pozůstalosti Poslední střepiny , kde je též náčrt nezpracovaného románu ´Rajzáci´ z prostředí obchodních cestujících. Všechno má u Vaňka kořeny v malých událostech. Na zdánlivé groteskností osudů malých lidí objevuje pak autor stopy jejich lidskosti. První Vaňkova práce, zápisky vojáka z let 1914–19 – Charašo, pan, da? jsou prací dokumentární, protože se v nich objevuje válka bez pathosu, ve špíně a hrůze i ve frázi. Tento deník z války a ruského zajetí je v jádře projevem protiválečným. Ráz čistě beletristický má humoristický román Kráva matky Ungrové . Smysl pro lidovou řeč tu Vaněk nad jiné osvědčil. Po smrti Jaroslava Haška dopsal na žádost nakladatele Adolfa Synka čtvrtý díl románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války a pak pokračoval pátým a šestým dílem v líčení Švejkových osudů v ruském zajetí. Postava Švejka je t...
Více od autora
Jules Amédée Barbey d'Aurevilly (26)
Pocházel z normandské šlechtické rodiny. Studoval na Collège Stanislas v Paříži a v letech 1829-1833 práva v Caen. Po prvotních sympatiích s republikány přešel ke krajně pravicovému monarchismu a katolicismu. Během studií v Paříži se seznámil s básníkem Mauricem de Guérin. Od roku 1833 se usadil v Paříži a psal kritiky do royalistických novin. Francouzský spisovatel, básník, žurnalista a kritik. Jeho dílo je spolu s dílem Augusta Villiers de l'Isle Adam považováno za spojovací článek mezi romantismem na jedné straně a dekadencí a symbolismem na straně druhé. Jeho romány a povídky jsou často situovány do rodné Normandie. Popisuje stav společnosti za revoluce a po ní a kritizuje i úpadek mravů kněží a šlechty. Ačkoli se sám označoval za nepřítele naturalismu, jeho práce jsou realismem a naturalismem zásadně ovlivněny. Dalším paradoxem jeho díla je, že - ač katolík a royalista - byl konzervativními kruhy odmítán a některá jeho díla byla na církevním seznamu zakázaných knih. Ve svých kritických soudech a názorech uplatňoval nejpřísnější kritéria a často se uchyloval až k nesnášenlivým útokům . V raném období byl také teoretikem dandysmu a napsal esej o G. Brummellovi.
Více od autora
Josef Spilka (22)
Narozen 7.3.1899 v Ratboři u Kolína, zemřel 25.8.1986 v Praze. Pracovník Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd v Praze. Práce v oboru, editor českých přísloví, beletrista pro děti, básník, překladatel ze slovenštiny, němčiny a ukrajinštiny.
Více od autora
Johannes Brahms (36)
Johannes Brahms byl německý skladatel a klavírista období romantismu, který se narodil 7. května 1833 v Hamburku a zemřel 3. dubna 1897 ve Vídni. Pro svůj významný přínos klasické hudbě je často řazen do skupiny "tří B" spolu s Johannem Sebastianem Bachem a Ludwigem van Beethovenem. Brahmsova kariéra se vyznačovala tradicionalismem i novátorstvím. Jeho díla jsou hluboce zakořeněna ve strukturách a kompozičních technikách klasicistních mistrů. Ačkoli nepsal opery, byl plodný v mnoha jiných formách, včetně komorní hudby, symfonií, klavírních děl a sborových skladeb.
Více od autora
Jiří Orten (26)
Jiří Orten, vlastním jménem Jiří Ohrenstein , byl český básník. Narodil se v Kutné Hoře jako druhý syn manželů Eduarda a Berty Ohrensteinových. Jeho rodiče vlastnili malý obchod se střižním a galanterním zbožím. V letech 1929–1936 navštěvoval místní reálku. Po neúspěšném pokusu o přijetí na konzervatoř odešel do Prahy, aby studoval jazykovou školu. Zároveň pracoval jako archivář karlínské firmy Crediton. Na dramatickém oddělení Státní konzervatoře hudby, kam vstoupil v roce 1937, absolvoval tři ročníky. Studia přerušil koncem školního roku 1939–1940, kdy byl kvůli svému židovskému původu nucen odejít. Po svém vyloučení publikoval pod cizími jmény: Karel Jílek, Václav Jílek, Jiří Jakub. Aktivně se podílel na přípravě recitačních večerů a studentského divadla, které hrálo v Jednotném svazu na Zbořenci nebo v Umělecké besedě jako Divadlo mladých a uvedlo mimo jiné Ortenovu dramatizaci Jammesova Anýzového jablka. V Apollinairových Prsech Tiresiových byl obsazen do role manžela. Kromě Nezvalova Podivuhodného kouzelníka vytvořil hlavní postavu ještě v jevištní úpravě Horova Jana houslisty, kterou nastudoval režisér Gustav Schorsch. Pro svou básnickou činnost si zvolil pseudonym Jiří Orten. Debutoval v Mladé kultuře a Haló novinách , kde po určitý čas redigoval rubriku mladých. Kromě toho přispíval do časopisů Hej rup!, Eva, Rozhledy, Čteme, Kritický měsíčník a jiných. V halasovské edici První knížky v nakladatelství Václava Petra mu vyšla o tři roky později prvotina Čítanka jaro. Uveřejnil ji pod jménem Karel Jílek, s nímž spojil i další sbírku veršů, kterou mu Petrovo nakladatelství vydalo pod názvem Cesta k mrazu. Soukromý tisk Zdeňka Urbánka k Novému roku 1941 – rozsáhlá báseň Jeremiášův pláč – byl již podepsán jménem Jiří Jakub stejně jako sbírka Ohnice, kterou do edičního plánu Melantrichu zařadil v témže roce A. M. Píša. Sbírka Ohnice se tak stala poslední knížkou, jejíhož uvedení se autor dožil. Sám sice ješt...
Více od autora
Jiří Fidler (29)
Jiří Fidler je český historik, spisovatel a překladatel odborné literatury. Pracoval jako vědecký pracovník ve Vojenském historickém ústavu, přednášel na Univerzitě Palackého v Olomouci a Univerzitě Karlově v Praze. Zabývá se českými a evropskými vojenskými dějinami s důrazem na 20. století. Jiří Fidler vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci . V letech 1985 až 1991 působil jako asistent a odborný asistent tamtéž. Absolvoval postgraduální studium politologie v rámci programu TEMPUS , doktorské studium v oboru politologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1991 až 2004 byl zaměstnancem Vojenského historického ústavu v Praze, kde působil jako vědecký pracovník, vědecký tajemník a vedoucí oddělení, od roku 1994 jako voják z povolání. Zároveň v letech 1995 až 2006 přednášel na katedře mezinárodních vztahů Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2004 až 2006 pracoval ve Vojenském ústředním archivu Praha a v letech 2007 až 2010 působil jako poradce na Úřadu vlády ČR.
Více od autora
Jarmila Urbánková (27)
Jarmila Urbánková, provdaná Galandauerová byla česká překladatelka a lyrická básnířka. Jarmila Urbánková se narodila v Horních Vilémovicích na Třebíčsku v rodině českobratrského faráře Jaroslava Urbánka. Po gymnáziu v Třebíči a v Přerově, kam se v roce 1924 přestěhovala , vystudovala Filozofickou fakultu MU v Brně , studium ukončila roku 1935. Po studiích se začala živit jako překladatelka. V listopadu 1935 odjela na pět měsíců do Londýna, aby se zdokonalila v angličtině. Za necelý rok se provdala za právníka Maxe Galandauera, aktivního komunistu brněnské Levé fronty. Na začátku okupace byl její muž zatčen. Později zemřel v koncentračním táboře. Jejich syn Jan Galandauer je historik. Po skončení války pracovala v Praze na ministerstvu informací. Na jaře 1953 přešla do Státního nakladatelství dětské knihy, kde byla vedoucí redaktorkou. V roce 1955 se stala redaktorkou Literárních novin, odkud za dva roky odešla a nastoupila do Zrcadla kultury v Čs. rozhlasu. Od začátku 60. let se věnovala výhradně literární práci. První básně uveřejňovala v přerovském deníku Obzor pod pseudonymem Jurka Baranákov nebo Marina Kraftová. Přispívala do Listů pro umění a kritiku, Literárních novin, Rudého práva, Tvorby, Večerní Prahy, Literárního měsíčníku aj. Překládala především z angličtiny, francouzštiny, němčiny, bulharštiny a slovenštiny. Zaměřila se na autory, jako jsou A. J. Cronin, G. Hauptmann, J. Keats, P. B. Shelley. Také přebásnila Shakespearovy sonety. Za básnické a překladatelské dílo byla v roce 1976 oceněna titulem zasloužilá umělkyně.
Více od autora
Jarmila Hřebejková (30)
Narozena 26. 8. 1911 v Praze, zemřela 25. 9. 2001 v Říčanech u Prahy. Pedagožka, autorka a spoluautorka učebnic a metodických materiálů k výuce čtení, psaní a českého jazyka na 1. stupni základních škol.
Více od autora
Jana Štroblová (31)
Jana Štroblová je česká básnířka, prozaička, esejistka, autorka knížek pro děti a mládež a překladatelka z ruštiny i dalších jazyků. V letech 1954 až 1959 studovala obory čeština a ruština na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Následně pracovala ve Státním nakladatelství dětské knihy . Od roku 1990 do roku 1993 působila jako redaktorka literárního vysílání Československého rozhlasu. V roce 1994 začala spolupracovat s pražskou redakcí Rádia Svobodná Evropa. Za své básnické dílo obdržela v Bratislavě v roce 2011 Cenu Jána Smreka a v Praze Cenu Františka Hrubína . Překládala především z ruštiny a slovenštiny , podílela se však za jazykové spolupráce odborníků i na překladech arabské, čínské, tibetské maďarské poezie. Jádro její překladatelské práce tvoří překlady poezie Mariny Cvetajevové.
Více od autora
Jan Procházka (19)
Jan Procházka byl autorem společensky angažovaných próz s etickým akcentem, filmový scenárista a politický publicista. Je otcem spisovatelek Lenky a Ivy Procházkových. Jan procházka pocházel ze selského rodu, znalost vesnického prostředí měla význam i pro jeho tvorbu. Vystudoval Vyšší rolnickou školu v Olomouci, poté se stal vedoucím Státního statku mládeže na Bruntálsku. V roce 1950 byl Jan Procházka pracovníkem aparátu Čs. svazu mládeže, v roce 1959 dramaturgem, scénáristou a vedoucím skupiny Filmového studia Barrandov. Byl autorem a spoluautorem řady scénářů a námětům k filmům. Od mládí psal Jan Procházka do řady časopisů např. do Československého vojáka, Obrany lidu, Mladé fronty, Literárních novin aj. Fejetony z časopisu My vyšly v roce 1968 knižně pod názvem Politika pro každého. Publicistika Jana Procházky na přelomu 50. a 60. let prodělala rychlý vývoj od souhlasu s režimem, kdy byl členem ÚV ČSM a kandidátem ÚV KSČ, k jeho přímočaré kritice. V roce 1968 se stal jednou z předních osobností Pražského jara. Po sovětské okupaci Československa byl Jan Procházka mezi prvními autory, kteří byli prohlášeni za ineditní a brzy byl i sledován jako nepřítel státní moci.
Více od autora
Jan Kábrt (27)
Profesor Jan Kábrt se narodil 17. července 1910 v Trubějově na Náchodsku. Absolvoval náročný obor klasické filologie a germanistiky na Filozofické fakultě UK v Praze, ve studiích pokračoval ve Štýrském Hradci a promoval v r. 1934. Potom pracoval až do roku 1954 jako profesor latiny na gymnáziu, po zrušení tohoto předmětu nastoupil na lékařskou fakultu UK v Praze a velmi aktivně se zasadil o zřízení samostatné katedry jazyků na této fakultě. Od roku 1966 až do osmdesátých let stál v jejím čele. Měl zcela rozhodující podíl na tvorbě a koncepci nového oboru, vyučovaného na lékařských fakultách – základů řecko-latinské lékařské terminologie.
Více od autora
Ivo Krsek (8)
Narozen 6. 6. 1922 v Hodoníně, zemřel 24. 7. 1993 v Brně. PhDr., CSc., docent katedry dějin umění a výtvarné výchovy, monografie z oboru dějin umění.
Více od autora
Ivan Broz (28)
Ivan Brož byl český diplomat, překladatel, publicista a spisovatel literatury faktu. Jako agent StB poprvé evidován coby externí přednášející VAAZ v Brně pod krycím jménem VLTAVA . Před rokem 1989 psal také politicky zaměřené knihy, úvahy, brožury aj., které byly volně dostupné nebo pro tzv. vnitřní potřebu, např. pro vojáky, učitele atd. Později byl dlouholetým spolupracovníkem Haló novin.
Více od autora
Helena Kholová (23)
Helena Kholová byla česká popularizátorka přírodních věd, spisovatelka a překladatelka. Pracovala jako redaktorka v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců. Helena Kholová se narodila v roce 1932. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Krátce pracovala v biologické laboratoři Spolany v Neratovicích a poté se 9 let věnovala lesnickému výzkumu se zaměřením na ochranu lesa. V tomto oboru získala aspiranturu. Následně nastoupila do redakce časopisu ABC mladých techniků a přírodovědců, kde pracovala jako odborná přírodovědná redaktorka. V psaní článků o přírodě a zvířatech byla velmi aktivní a měla neobyčejný rozhled i mimo biologické vědy. Zajímala se o historii chovu domácích zvířat a vzniku plemen hospodářských zvířat. Napsala množství popularizačních knih. Mezi jejími přáteli byly osoby spjaté mimo jiné s pražskou zoologickou zahradou jako Zdeněk Veselovský, Jiří Felix a Luděk J. Dobroruka. V 70. a 80. letech pořádala Dny ABC v pražské zoo. Její publikační a překladatelská práce pokračovala i po odchodu do důchodu.
Více od autora
Heinrich Böll (24)
Heinrich Böll byl německý spisovatel. Byl vychován katolicky a v odporu k násilí, ale později se od církve odvrátil. Po maturitě se vyučil knihkupcem. Poté studoval germanistiku a klasickou filologii. Druhou světovou válku strávil na frontě jako voják wehrmachtu. Díky svému křesťanskému přesvědčení odmítal vraždění a válku, a proto zůstal do konce své služby pouhým vojínem. Po válce byl v zajetí. Od roku 1951 se věnoval pouze literatuře. H. Böll hodně cestoval po Evropě, zajímavostí je, že srpen 1968 strávil v Praze. Poté v západním Německu mnohokrát ostře vystupoval proti okupaci Československa a snažil se podporovat tamější inteligenci za časů normalizace. Z toho důvodu byla jeho díla v Československu zakázána. V letech 1971–1974 byl prezidentem Mezinárodního PEN klubu. Roku 1972 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Po tomto spisovateli byla pro jeho životní postoje pojmenována Nadace Heinricha Bölla – Heinrich Böll Stiftung, organizace propojená s německou Stranou zelených . Jeho dílo velmi kriticky popisuje tehdejší Německo, účtuje s válkou, militarismem, zbrojením, mentalitou hospodářského zázraku, klerikalismem, pokrytectvím, pokřivenými vztahy mezi lidmi.
Více od autora
Géza Včelička (32)
Géza Včelička, vlastním jménem Antonín Eduard Včelička , byl český levicový novinář, reportér, spisovatel , cestovatel, trampský organizátor a malíř. Géza Včelička byl druhým synem sklepníka Eduarda Včeličky a švadleny Marie, rozené Plassové . Svatba rodičů se konala v roce 1900, až po narození staršího bratra Ladislava . Ten se v roce 1919 utopil. Rodina se často stěhovala, trvale se zabydlel až v nábřežní chudinské čtvrti Na Františku, v blízkosti pražského Anežského kláštera. Místo se opakovaně objevovalo v jeho tvorbě. Na přání otce se vyučil číšníkem a pracoval v různých kavárnách. Po absolvování jednoroční obchodní školy pracoval 6 let jako praktikant a skladník v továrně na kovové zboží. V roce 1926 onemocněl plicní chorobou a po léčbě v sanatoriu se dále živil jen příležitostnou prací a jako redaktor. Géza Včelička se aktivně zapsal do historie předválečného trampského hnutí, kde patřil k levicovému křídlu. Zájem o jeho názory vzrostl až v době platnosti tzv. Kubátova zákona . Stejně jako trampové soustředění kolem Boba Hurikána i trampové levicového křídla Gézy Včeličky organizovali nezávisle protesty proti této vyhlášce. Mnohem více trampských osad tehdy vyjadřovalo podporu Včeličkovu křídlu. Přestože po roce 1948 začal být tramping pronásledován, Géza Včelička se nikdy nezřekl své trampské minulosti a nadále se k trampingu hlásil a tehdejší pronásledování trampingu těžce nesl. V roce 1964 svolal tiskovou konferenci, kde opět zdůraznil svou příslušnost k hodnotám trampingu, obhajoval tramping a vyzval zástupce tisku o prostor pro tramping. Je velmi pravděpodobné, že přispěl k tolerantnějšímu přístupu státních složek k trampingu. V letech 1928 cestoval do Bulharska a ...
Více od autora
Gaston Leroux (27)
Gaston Louis Alfred Leroux byl francouzský spisovatel, dramatik a novinář. Narodil se v Paříži, mládí prožil v Normandii a roku 1886 získal titul bakaláře na lyceu v Caen. Poté se přestěhoval do Paříže a přihlásil se ke studiu práv. Studium dokončil roku 1889 a stal se advokátem. Když zdědil téměř milion franků, prohýřil celé své dědictví v alkoholu a v hazardním hrách. Proto začal pracovat jako reportér a divadelní kritik pro L‘Echo de Paris a od roku 1890 se stal novinářem na plný úvazek. V letech 1894 až 1906 procestoval Evropu, Asii a Afriku jako zpravodaj deníku Le Mattin, kterému také podával zprávy o revoluci v Rusku v roce 1905. Svůj první román napsal již v roce 1903, ale teprve od roku 1907 se začal psaní věnovat výhradně. Většina jeho děl vyšla nejprve na pokračování v novinách a časopisech . Svým románem Tajemství žlutého pokoje , ve kterém vytvořil postavu novináře a detektiva-amatéra Josepha Rouletabilla, se stal jedním ze zakladatelů detektivní literatury. Některými svými příběhy, plnými převleků a hrůzných a tajuplných zápletek, zapůsobil na surrealisty. Šlo zejména o jeho neslavnější román Fantom opery z roku 1910 nebo o knihu Stroj na vraždění . V roce 1919 založil společně s Arthurem Bernèdem vlastní společnost Société des Cinéromans, která se zabývala natáčením filmů. Zemřel na akutní infekci močových cest. Filmové adaptace Fantoma opery jsou uvedeny v článku týkajícího se tohoto románu.
Více od autora
František Kábele (24)
František Kábele byl český speciální pedagog – logoped, somatoped. Patří k zakladatelským osobnostem české a československé somatopedie a logopedie. Celý život se věnoval postiženým dětem i dospělým a pomáhal jim. Narodil se v rodině drobného zemědělce v Radčicích, které jsou dnes částí města Skutče v okrese Chrudim v Pardubickém kraji. Od roku 1928 studoval na Učitelském ústavu v Litomyšli. Po jeho absolvování odešel na Podkarpatskou Rus, kde přijal místo učitele. Po dvou letech získal místo s definitivou v Proseči u Skutče, kde pracoval až do konce 2. světové války. Jeho profesní vývoj ovlivnila účast na logopedickém kurzu v Košumberku v roce 1944. Po skončení války se v roce 1946 přestěhoval do Prahy, kde začal pracovat na škole pro nedoslýchavé jako tělocvikář. Současně se přihlásil ke studiu speciální pedagogiky na Pedagogicé fakultě Univerzity Karlovy. Toto studium zakončil v roce 1952 státní rigorózní zkouškou a udělením doktorátu. Od roku 1953 působil jako ředitel základní školy při II. ortopedické klinice Fakultní nemocnice v Motole, při jejímž vzniku dva roky předtím spolu s přednostou kliniky prof. MUDr. Otakarem Hněvkovským stál. Škola se stala vzorem pro další vznikající nemocniční školy. Od roku 1952 působil jako externista v Ústavu pro defektologii Univerzity Karlovy, z něhož se později stala katedra speciální pedagogiky. V roce 1956 se tam stal odborným asistentem. Současně pracoval i v Logopedickém ústavu hlavního města Prahy, kde pečoval především o mládež po mozkové obrně. Roku 1963 získal František Kábele docenturu, když obhájil práci o problematice dětí s mozkovou obrnou a s ní souvisejícími vadami řeči a hybnosti. V roce 1968 mu byla udělena vědecká hodnost kandidát věd a roku 1972 byl jmenován profesorem. V roce 1973 se stal po profesoru Miloši Sovákovi vedoucím Katedry speciální pedagogiky UK, načež byl z této funkce pro takzvanou kádrovou nezpůsobilost roku 1...
Více od autora
Ferdinand Havlík (10)
Ferdinand Havlík byl český hudebník, skladatel a dirigent, známý především svou tvorbou v oblasti jazzu a svým působením v pražském divadle Semafor. Narodil se 5. října 1928 v Československu a stal se významnou osobností české hudební scény. Havlík vedl orchestr Ferdinand Havlík , který hrál zásadní roli při ozvučování mnoha inscenací divadla Semafor. Divadlo Semafor bylo vlivnou kulturní institucí, která spojovala prvky kabaretu, revue a divadla a kterou v roce 1959 spoluzaložili Jiří Suchý a Jiří Šlitr.
Více od autora
Esther Verhoef-Verhallen (28)
Esther Verhoef-Verhallen je již dlouhá léta zárukou čtivých a srozumitelných naučných knih o zvířatech, které oslovují širokou čtenářskou veřejnost. V roce 1997 se její Encyklopedie koček umístila v žebříčku CPNB Top 100 nejlépe prodávaných knih. Její knihy vycházejí v mnoha zemích na celém světě. Kromě psaní knih o zvířatech a fotografování se Esther věnuje redaktorské práci, je hlavní redaktorkou časopisu o zvířatech a šéfredaktorkou měsíčníku pro milovníky koček.
Více od autora
Erich Einhorn (26)
Erich Einhorn byl český fotograf a publicista. Studoval gymnázium, jehož dokončení mu bylo během německé okupace znemožněno. V roce 1944 byl internován ve sběrném táboře u Opole, odkud uprchl a přešel přes frontu na sovětskou stranu. S fotografem Jindřichem Marcem se pak dostal do Košic, kde fotografovali pro novou československou vládu. Po válce pracoval u filmu postupně jako střihač, asistent režie a dramaturg. Organizoval rovněž fotografické výstavy, např. v roce 1946 Pražské povstání ve fotografii. V roce 1951 nastoupil do dolů, v roce 1952 začal studovat Státní grafickou školu v Praze. Jeho souputníci kolegové na škole byli například Jovan Dezort, zpravodajec Skalski a mnozí jiní, kteří našli uplatnění v tisku, v reportáži, reklamě, dokumentaci i ve filmu. Roku 1955 nastoupil jako fotoreportér do novin Večerní Praha. Od roku 1960 fotografoval na volné noze, psal praktické příručky pro fotografy, organizoval fotografické výstavy a se svou ženou Miladou Einhornovou vydával fotografické vlastivědné publikace.
Více od autora
Elizabeth Adler (31)
Elizabeth Adlerová se narodila v Yorkshiru na severu Anglie. Je vdaná, má jednu dceru a v současné době žije přechodně v různých státech: v Brazílii, USA, Anglii, Francii a v Irsku. Její romány jsou překládány do všech světových jazyků.
Více od autora
Dominik Landsman (20)
Svého času na Mateřské dovolené autor knížky Deníček moderního fotra Až budu velký, budu kosmonaut nebo učitelka. Autor vystudoval na Vysokém učení technickém v Brně obor Finance podniku, následně pracoval jako realitní makléř. V době, kdy dostal v zaměstnání výpověď, hledal novou práci, ale když konečně nastoupil, po čtrnácti dnech sám odešel. Rozhodl se tedy zůstat místo manželky na mateřské dovolené, které se syn narodil zhruba měsíc před výpovědí. O zážitky z mateřské dovolené se rozhodl podělit s ostatními, a jelikož v dětství zkoušel psát pohádky a povídky, rozhodl se napsat knihu. Nejdříve založit vlastní blog, kde humorně, s nadhledem a cynismem popisoval dny prožité se svým maličkým synem. Po ohromném úspěchu na blogu vydal své příspěvky knižně, a to se stejně velkým úspěchem: Deníček moderního fotra aneb Proč by muži neměli mít děti, Deníček moderního fotra 2 – aneb Pánbůh mi to oplatil na dětech. Dominik Landsman aktuálně zveřejňuje své příspěvky v časopisech a na internetu, pracuje na knihách jiného zaměření a věnuje se svému koníčku – rybaření.
Více od autora
Dana Čermáková (34)
Narozena v r. 1960 v Praze, česká publicistka. Absolventka fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy.
Více od autora
Colin Dexter (28)
* 29. září 1930 - Stamford, Lincolnshire - + 21.března 2017 Oxford. Colin Dexter je anglický autor detektíviek, preslávený knihami, v ktorých hlavným hrdinom je inšpektor Morse. Je držiteľom Rádu britského impéria za prínos do literatúry.
Více od autora
Bram Stoker (29)
Abraham „Bram“ Stoker byl irský spisovatel a divadelní kritik. V roce 1897 vydal svůj nejznámější román Dracula. Narodil se v dublinském Clontarfu jako třetí ze sedmi dětí Charlotty a Abrahama Stokerových. Téměř do jeho osmi let jej neidentifikovaná choroba držela na lůžku, která mu nedovolovala stát nebo chodit. Údajně mu matka v této době vyprávěla lidové příběhy a keltské mýty. Tato choroba a bezmoc byly traumatizující zkušeností znatelnou v jeho dílech – například jako dlouhotrvající spánek a vzkříšení z mrtvých v Drakulovi. Lékaři nepovažovali za zázrak jen jeho chorobu, ale také jeho uzdravení. Po něm začal žít normálním životem a dokonce se stal atletem a fotbalovou hvězdou na místní Dublinské univerzitě, kde studoval historii, literaturu a fyziku na Trinity College. Byl prezidentem tamní filosofické společnosti a auditorem společnosti historické. I přestože se již od mládí chtěl stát spisovatelem, nakonec nastoupil na úřednické místo na Dublinském hradě. Tato kariéra jej však nijak neuspokojovala, a tak začal také pracovat jako novinář a divadelní kritik. Jeho zájem o divadlo vedl k dlouholetému přátelství s hercem Henrym Irvingem. V této době také napsal své první dílo: Duties of Clerks of Petty Sessions in Ireland: Collected Works of Bram Stoker, vydané však až v roce 1879. Publikoval své první povídky The Crystal Cup , The Chain of Destiny a The Spectre of Doom . V roce 1878 se oženil s Florencí Balcombeovou, tehdejší přítelkyní Oscara Wilda. Existuje domněnka, že právě kvůli tomuto sňatku opustil Oscar Wilde Irsko. Společně se svojí ženou se pak přestěhovali do Londýna, kde v roce 1878 doporučil Henry Irving Bramovi práci hereckého manažera v London's Lyceum Theatre. Zde zůstal po 27 let. Rok po přestěhování se Stokerovým narodil syn Noel. Díky svému přátelství s Irvingem se dostal do londýnské vyšší společnosti, kde se setkal, mimo...
Více od autora
Božena Benešová (33)
Božena Benešová, roz. Zapletalová, byla moravská básnířka a spisovatelka. Větší část svého mládí prožila v Uherském Hradišti a Napajedlích, kde se i vdala. V roce 1908 se přestěhovala do Prahy. Její rodiče byli Roman Zapletal a Bertha Zapletalová-Kostelniková. Za manžela si vzala r. 1896 Josefa Beneše, se kterým se r. 1912 rozvedli; zůstali spolu až do jeho smrti r. 1933. Jejím prastrýcem byl moravskoslezský vrchní státní zástupce František Zapletal z Luběnova . Velký vliv na ni mělo přátelství s Růženou Svobodovou. Pomohla jí z rezignované melancholie v době po svatbě a podporovala ji jako spisovatelku. Bohatě korespondovaly, Svobodová ji navštívila na Moravě, společně cestovaly do Itálie . Přátelství trvalo až do smrti Růženy Svobodové v roce 1920. Svobodová vyžadovala po Benešové kázeň a každodenní práci s literaturou, nutila ji dokončovat práci. Seznámila ji s F. X. Šaldou. Na druhou cestu do Itálie v r. 1907 se vydaly Svobodová s Benešovou spolu s Josefem Svatoplukem Macharem. V roce 1907 a 1908 redigovala Benešová přílohu Ženské revui Žena v umění. Tato zkušenost jí otevřela dveře k pozdější spolupráci s jinými časopisy, např. Masarykovou Naší dobou. V této situaci se r. 1908 rodina rozhodla přestěhovat do Prahy. Během válečných let 1914–1918 dokončila knihy povídek Myšky a Kruté mládí a začala pracovat na dosud největším literárním díle, románu Člověk. Roku 1926 začala pracovat v YWCE jako tajemnice německého kroužku, knihovnice, vedoucí letního tábora ap. Práce byla do určité míry východiskem z finanční nouze, dívky z klubovny YWCA si ji velmi oblíbily a utvořily kroužek „Dívky Boženy Benešové“. Později, když byla nemocná, jim diktovala poslední pokračování Dona Pabla, Dona Pedra a Věry Lukášové. Od 24. května 1932 byla řádnou členkou České akademie věd a umění. Zemřela 8. dubna 1936 ve svém dejvickém bytě v S...
Více od autora
Antonín Zhoř (28)
Antonín Zhoř byl česky píšící spisovatel, ilustrátor a pedagog. Psal pro děti a mládež, zpočátku publikoval pod jménem Pavel Čermák. Od roku 1910 studoval na učitelském ústavu v Brně. Po ukončení studia byl zatímním učitelem na obecné škole v Oslavanech. Po vypuknutí první světové války byl v roce 1915 odveden, na ruské frontě se nechal zajmout a přihlásil se do československých legií v Rusku. Po skončení války učil opět v Brně. V roce 1929 založil vlastní nakladatelství pro děti a mládež Epos. V roce 1934 se toto nakladatelství spojilo s vydavatelským odborem Ústředního sdružení jednot učitelských a vznikla knižnice Antonína Zhoře Jitro. Tato knižnice přečkala 2. světovou válku a zanikla až v roce 1948. Epos a Jitro vydalo za 18 let své existence 73 titulů v celkovém nákladu 300 tisíc výtisků. V letech 1937–1949 redigoval Antonín Zhoř spolu s Karlem Kallábem dětský měsíčník Vlaštovička – časopis šťastných dětí. V knihovně Vlaštovičky vyšlo 19 pohádkových svazečků . V letech 1945–1949 redigoval Zhoř ještě časopis Brouček – časopis nejmladších čtenářů. Oba časopisy vydávalo Učitelské nakladatelství . Zemřel v roce 1965 a je pochován na Ústředním hřbitově v Brně.
Více od autora
Antoine François Prévost (22)
Antoine François Prévost se narodil 1. dubna 1697 v Hesdin, známý jako Abbé Prévost, francouzský spisovatel a romanopisec. Studoval u jezuitů, kde působil jako novic. Roku 1717 vstoupil do armády. Pak několikrát vystřídal službu v armádě a v klášteře, nakonec složil roku 1721 řeholní slib v Řádu svatého Benedikta. Poté vyučoval a pracoval v Saint-Germain. Roku 1727 nuceně odešel do Anglie a o dva roky později odešel do Nizozemí. Zde byl obviněn z podvodů, proto odjel do Anglie. Roku 1733 se mu díky podpoře prince Contiho podařilo vrátit do Francie, kde se nakonec smířil i s církví. Roku 1741 je opět nucen opustit Francii, ale již o rok později je mu umožněn návrat. Roku 1754 získal převorství. Kromě vlastní tvorby přeložil do francouzštiny řadu známých děl především z angličtiny. V letech 1733 – 1740 vydával a z velké části i psal literární noviny Pour et Contre, kde se specializoval na anglickou kulturu. Ke konci života si koupil domek v Courteil, kde 23. listopadu 1763 po záchvatu mozkové mrtvice také zemřel. Dílo: * Memoires et aventures d'un homme de qualité qui s'est retiré du monde, autobiografický román, jehož první díl vyšel v roce 1728 * Manon Lescaut , román tento román vyšel v Haagu jako 7. díl Memoires et aventures d'un homme de qualité qui s'est retiré du monde. Jedná se o jeho nejznámější a prakticky jediné doposud živé dílo. * Le doyen de Killérine šestidílný román * Mémoire d'un honnęte homme , román
Více od autora
Zdeněk Matějček (29)
Zdeněk Matějček byl světově uznávaný dětský psycholog, který se průkopnicky věnoval studiu podmínek vývoje dětí v ústavech – v prostředí psychického strádání neboli deprivace. Jednalo se o moderního reformátora péče o děti, který zdůrazňoval nezastupitelnou úlohu rodiny. Narodil se v Chlumci nad Cidlinou ve východních Čechách. Jeho otec byl ředitelem kladrubského hřebčína. V Chlumci setrval až do dospělosti, spolu s rodiči a mladším bratrem. Do míst svého mládí se Matějček později rád vracel ve vzpomínkách. Jeho rodiče pocházeli z českobratrských kořenů a tato tradice byla zachována i jeho třemi dětmi . Matějček se stal spoluzakladatelem a prvním předsedou sdružení, které do terapie dětí zapojilo i domácí zvířata, například psy nebo koně. Po velmi úspěšné maturitě na reálném gymnáziu v Pardubicích vzhledem k válce nemohl studovat, a tak pracoval v otcově hřebčíně jako zemědělský dělník a později u Bati ve Zlíně. Po válce vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy češtinu a filozofii . Pro profesní dráhu psychologa se rozhodl v důsledku událostí po únoru 1948. Krátce působil jako psycholog ve výchovném ústavu „Dobrý pastýř“ , poté nastoupil jako psycholog v Sociodiagnostickém ústavu v Praze, jehož úkolem bylo mimo jiné sledovat vývoj dětí v kojeneckých ústavech a v dětských domovech. Sociodiagnostický ústav předběhl svou dobu tím, že se na vyšetření každého dítěte podílel celý tým odborníků – psycholog, lékař a sociální pracovnice. Velká pozornost se věnovala hodnocení funkce rodiny. V ústavu, který byl zaměřen na péči o dítě, diagnostiku a terapii poruch a vad, se seznámil s Josefem Langmeierem, s nímž společně vytvořili originální a světově objevné dílo o psychické deprivaci. Definovali tak nový psychologický pojem. Na základě pravidelného a mnohaletého sledování vývoje dětí v dětských domovech, tedy v podmínkách, v n...
Více od autora
Zdeněk Matěj Kuděj (31)
Zdeněk Matěj Kuděj, vlastním jménem Zdenek Marian Kuděj , byl český novinář, cestovatel, překladatel a spisovatel. Byl přítelem Jaroslava Haška. Zdenek Marian Kuděj se narodil se v rodině stavebního inženýra na stavbě železnice Jana Kuděje a jeho manželky Boženy, rozené Fibigrové. Studium na gymnáziu v Příbrami nedokončil. Pracoval jako lékárnický praktikant v Pacově a Sadské, pak se rozhodl cestovat. V roce 1903 vyhrál v Hamburku lodní lístek a odjel do USA, kde pracoval jako dělník, laborant, umývač nádobí, zemědělec, plavčík, kovboj i zlatokop, jako tramp procestoval část USA a Kanady. Po návratu pracoval v Praze jako zednický přidavač a své zážitky začal literárně zpracovávat – brzy se stal členem svobodomyslné pražské bohémy a přítelem spisovatele Jaroslava Haška, malíře Josefa Lady a dalších. V roce 1912 podnikl cestu do Ruska , poté se s Haškem a jinými toulal po Čechách. Do 1. světové války narukoval až v roce 1917, ale brzy byl z armády propuštěn pro předstíranou duševní chorobu. Po válce byl několik měsíců – jedinkrát v životě – zaměstnán, poté se věnoval volné novinářské, literární a překladatelské činnosti. Ve 20. letech 20. století žil několik let na Podkarpatské Rusi, od let druhé světové války si oblíbil Českomoravskou vrchovinu a žil v kraji kolem Lipnice a Ledče nad Sázavou, kde patřil k rázovitým a všeobecně známým postavičkám. Roku 1952 se přestěhoval do Litomyšle, kde 8. srpna 1955 zemřel a je tam i pohřben. Z Kudějova díla jsou dodnes cenné jeho reportážní črty a fejetony z cest a jeho vzpomínky na přítele Haška a dění kolem něj; úspěšné byly i jeho humoristické a parodické prózy. Zážitky ze svých cest vepsal do řady povídek a reportáží, které vycházely jak v USA, tak především po jeho návratu v Česku. Podle mnoha dobových svědectví Hašek jeho přátelství zneužíval. Kuděj překládal z angličtiny, např. ...
Více od autora
Vojtěch Volavka (25)
Vojtěch Volavka byl historik umění zaměřený na české a francouzské umění 19. a 20. století a na teoretické otázky malby a sochařství. S manželkou Hanou Volavkovou, rozenou Frankensteinovou, měl syna Jana Vojtěcha Volavku, který působí jako profesor psychiatrie na New York University. Vojtěch Volavka pocházel z rodiny pražského zlatníka a byl vzdáleně spřízněn s rodem Aloise Jiráska. Po maturitě na gymnáziu v Praze na Smíchově studoval v letech 1918–1924 na Filozofické fakultě UK dějiny umění a klasickou archeologii . Patřil k tzv. pretoriánům, kteří navštěvovali od počátku Birnbaumův soukromý seminář a později tvořili jádro Birnbaumovy školy. Za studií navštívil Vídeň, Německo a severní Itálii, později také Holandsko a Belgii. Roku 1924 obhájil rigorózní práci Ignác František Platzer. V letech 1920–1921 absolvoval kreslířský kurz na Uměleckoprůmyslové škole v Praze , kde ve stejné době studovala Toyen a také Jan Čumpelík. Roku 1926 byl jako stipendista Historického ústavu na studijním pobytu v Římě a v letech 1936–1937 a 1968 pobýval v Paříži, v technologické laboratoři Mainiova ústavu pro vědecké studium malby v museu Louvre. Francouzské řády, které mu byly za jeho vědeckou práci uděleny, vrátil po francouzském podpisu Mnichovské dohody. Od roku 1924 působil jako kurátor Moderní galerie v Praze až do jejího zrušení za protektorátu v roce 1942. Zde se stýkal s místopředsedou jejího kuratoria Karlem Boromejským Mádlem, kterého považoval za svého dalšího učitele. Od roku 1936 spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby. Byl aktivním členem Kruhu pro pěstování dějin umění. Z manželství s Hanou Frankensteinovou se roku 1934 narodil syn Jan Vojtěch. Manželé se pro vzájemné neshody ještě před válkou rozvedli, ale žili dál společně. Vojtěch Volavka dostal nabídku pracovat na Princeton University a počátkem roku 1939 byl na ko...
Více od autora
Vladimír Klevis (26)
Vladimír Klevis je prozaik, autor povídek a novel. Vladimír Klevis se narodil v rodině lesního inženýra, který byl v době krize často bez práce. Matka, vyučená modistka, zůstala po narození syna v domácnosti. Dětství prožil Vladimír v Dobrušce, válečná léta v Berlíně a poválečná léta v Josefově. Gymnázium navštěvoval v Jaroměři. Po přestěhování rodiny do Mariánských Lázní, ukončil studium maturitou v Plané. Poté učil na jednotřídkách v pohraničí a dálkově studoval pedagogickou školu. Studia však nedokončil, změnil zaměstnání a pracoval od roku 1958 v knižním obchodě v Plzni. V roce 1961 odešel do Prahy, kde získal místo kulturního redaktora v Zemědělských novinách, později v redakci Světa práce a v Literárním měsíčníku. Od roku 1979 působil Vladimír Klevis jako dramaturg na Barrandově, později jako šéfredaktor časopisu Pionýr.
Více od autora
Slovak Philharmonic Orchestra (30)
Slovak Philharmonic Orchestra je uznávaný symfonický orchestr se sídlem v Bratislavě na Slovensku. Orchestr byl založen v roce 1949 a stal se jedním z nejvýznamnějších a nejvýznamnějších těles klasické hudby v zemi. Během své historie spolupracovala Slovenská filharmonie s řadou uznávaných dirigentů a sólistů z celého světa, což posílilo její mezinárodní renomé. Repertoár orchestru je rozmanitý a zahrnuje širokou škálu děl z různých období a stylů, včetně klasické, romantické a soudobé hudby.
Více od autora
Roman Ráž (28)
Roman Ráž je český spisovatel, dramatik, dramaturg a scenárista, jenž se prosadil v období normalizace. Autor 25 próz, 15 televizních her a řady rozhlasových her a seriálů. Čtyřikrát navržen na Státní cenu za literaturu, nositel Ceny Egona Ervina Kische a Chlumecké literární ceny Jaroslava Golla. Autor rozsáhlé historické ságy – trilogie: Lázeňské dobrodružství, Lázeňské naděje a Lázeňské ozvěny. Jeho román Prodavač humoru byl zfilmován režisérem Jiřím Krejčíkem. Roman Ráž se narodil v Praze – Novém Městě v nemocnici v Klimentské ulici, následně byl pokřtěn v kostele sv. Klimenta. Jeho otec Otto Ráž byl pražský podnikatel. Dědeček Rudolf Ráž vlastnil Hotel Belvedere v Praze na Letné , který Otto Ráž převzal v roce 1935. V roce 1948 byl zavřen do tábora nucených prací, kde také zemřel. Rodiče uzavřeli manželství v roce 1932 v Brně, v roce 1938 došlo k rozvodu. Jeho matka Božena Rážová, roz. Vepřeková , pocházela z Luhačovic. Psala povídky, ale nikdy je nepublikovala. Vystudovala obchodní akademii, později pracovala jako vedoucí účtárny pivovarů a lihovarů. Dědeček Emanuel Vepřek byl restauratérem a starostou v Luhačovicích. Zasloužil se o rozvoj místních lázní, podporoval všeobecnou živnostenskou školu, za jeho starostování byl postaven vodovod, zřízena měšťanská škola a založena obecní spořitelna. Hostem Vepřekovy restaurace býval často hudební skladatel Leoš Janáček. V roce 1941 se Roman Ráž s matkou přestěhoval z Prahy do Brna, kde začal chodit do obecné školy. V letech 1944–1946 pobýval v Luhačovicích, tady zažil osvobození rumunskou armádou v květnu 1945. V roce 1946 se vrátil zpátky do Brna. Z důvodu špatného kádrového profilu nemohl dokončit studium na gymnáziu, nastoupil na zdravotní školu , kde složil maturitu. Vystudoval dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně . Na...
Více od autora
Rangers (20)
Česká country popová skupina. V 70. a 80. letech se nedobrovolně přejmenovala na Plavci.
Více od autora