421–480 z 155943 Autoři
Hedwig Courths-Mahler (118)
, † 26. Listopadu 1950 v Rottach-Egern, narodila se jako nemanželské dítě, její otec zemřel před jejím narozením. V r. 1889 se provdala za malíře Fritz Courthse se kterým měla dvě dcery. Pracovala nejdříve jako prodavačka, ale stala se úspěšnou spisovatelkou románů pro ženy a dívky. Napsala velké množství úspěšných románů, které byly přeloženy do mnoha světových jazyků, její obě dcery byly také spisovatelky
Více od autora
Gustave Flaubert (82)
Gustave Flaubert byl francouzský spisovatel. Je považován za jednoho z největších a nejvlivnějších prozaiků 19. století a vrcholného představitele literárního realismu. Proslavil se především svým prvním románem Paní Bovaryová a perfekcionistickým stylem. Narodil se v Rouenu do lékařské rodiny. Od roku 1841 studoval práva v Paříži, kde navázal literární známost s Victorem Hugem. Pro nervové záchvaty, epilepsie, se na otcovo přání v roce 1844 vzdává dalších studií. Protože byl finančně zabezpečen, mohl si dovolit pracovat na venkově a každé dílo několikrát přepracovávat. Obdiv a přátelství choval k I. S. Turgeněvovi a k synovci svého předčasně zemřelého přítele Guy de Maupassantovi, kterého svými radami i pomocí prakticky uváděl do literatury. Odmítal manželství jako projev měšťáctví, stejně jako každodenní problémy. Žil samotářsky. Měl celoživotní platonickou lásku , byla starší o 11 let. Přesto, že se stýkal s naturalisty, sám byl původem romantik, ovšem takový, který přišel o iluze, obrátil se k realismu možného a zároveň toužil po objektivním vědeckém pohledu v tvorbě. Byl schopen filozofické a psychologické analýzy – vynikal v ní. Hodně cestoval – navštívil Itálii, Řecko,Tunis a Blízký východ – Cařihrad, Sýrie, Palestina, horní Egypt. Byl soudně stíhán za román Paní Bovaryová . Na základě vytržených úryvků „lascivních líčení“ milostných dobrodružství hlavní hrdinky byl stíhán pro urážku veřejné mravnosti a manželské instituce. Při soudním líčení v r. 1857 byl zproštěn všech obvinění. Katolická církev však dekretem ze dne 20. června 1864 zařadila Flaubertovy romány Paní Bovaryová a Salambo na Index zakázaných knih. Je pochován na hřbitově ve svém rodném městě....
Více od autora
Vilém Mrštík (99)
Vilém Mrštík byl český spisovatel, dramatik, překladatel a literární kritik. Část díla napsal se svým bratrem Aloisem Mrštíkem a jsou proto známi jako autorská dvojice bratři Mrštíkové. Vilém Mrštík se narodil v Jimramově na Českomoravské vrchovině jako druhý ze sourozenecké čtveřice synů ševce Aloise a švadleny Františky. Už roku 1869 se s rodiči a bratry Aloisem , Františkem a Norbertem odstěhoval do Ostrovačic a záhy pak do Brna. Vystudoval gymnázium v Brně a v Praze na Malé Straně. Po maturitě se v Praze pokusil o studia práv, ale pro umělecké zájmy je nedokončil. Po několika letech pražského života, při němž se věnoval literární a společenské činnosti, se pro zhoršující se psychické problémy odstěhoval zpět na Moravu k bratrovi Aloisovi do Diváků. Roku 1904 se tam oženil s literárně nadanou Boženou, roz. Pacasovou z Hejčína u Olomouce . Od roku 1895 patřil Vilém k signatářům Manifestu České moderny. Zařadil se k překladatelům a propagátorům ruského realismu, hlavně Dostojevského, Turgeněva, Gogola a Tolstého, podobnou pozornost věnoval i francouzským realistům. Zabýval se i literární kritikou, kde obhajoval syrovost a pravdivost francouzského realismu, především Émila Zoly a Guy de Maupassanta. Vilém Mrštík kromě své knižní tvorby přispíval do Zory, Ruchu, České revue a později i do Lumíru. Část Vilémova literárního díla vznikla v ojedinělé spolupráci s bratrem Aloisem. Nejdůležitějším výsledkem této spolupráce bylo drama Maryša, které bývá označováno za vrchol české realistické dramatické tvorby. Vilém také zčásti přispěl k původně devítisvazkové vesnické kronice Aloise Mrštíka Rok na vsi. Nadčasovou hodnotu si zachovala polemická brožura Bestia triumphans z roku 1897, ve které se věnoval otázkám ochrany pražských památek . Lyrickou not...
Více od autora
Marie Kubátová (74)
Marie Kubátová, rozená Kutinová , byla česká spisovatelka, dramatička, farmaceutka a představitelka krkonošské regionální literatury. Vymyslela Krkonošské pohádky. Marie Kubátová vystudovala gymnázium v Londýnské ulici v Praze a později dívčí reálné gymnázium ve Vodičkově ulici taktéž v Praze. V roce 1941 úspěšně složila maturitní zkoušku. Podařilo se jí složit zkoušky na učitelský ústav, kam ale nenastoupila. Po skončení války vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Po promoci v roce 1946 pokračovala ve studiu přírodních věd dálkově. Studia dokončila v roce 1949. V roce 1977 získala titul RNDr. na Farmaceutické fakultě v Hradci Králové. Marie Kubátová se jako Marie Kutinová narodila 8. srpna roku 1922 v Praze na Pankráci. Zde strávila své dětství a rané mládí. Prostředí pražského předměstí, kde se, mimo jiné, denně setkávala s trestanci z místní věznice, v ní probudilo hluboké sociální cítění. Její otec, Ing. Jan Kutina , v roce 1918 založil malé nakladatelství Besední pořady. Specializoval se na tituly, podporující potřeby venkovských tělovýchovných spolků a škol, a také na folklórní materiál. Nakladatelství se věnoval s vlasteneckým zápalem a obětoval mu i zdraví. Matkou Marie Kubátové byla spisovatelka a národopisná sběratelka PhMr. Amálie Kutinová , která také sepsala několik děl, z nichž nejznámější jsou autobiografické knihy o ní a její sestře v sérii knih o Gabře a Málince. Oba rodiče měli na Marii Kubátovou nebývalý vliv a byli pro ni vzorem. Pravdou ovšem je, že se rodina často potýkala s existenčními problémy, a to především v období protektorátu Čechy a Morava, kdy bylo jejich nakladatelství zavřeno. Rodina se během prvního roku 2. světové války přestěhovala do Křince u Nymburka. Tady si matka, vystudovaná magistra farmacie, otevřela lékárnu. Dospívající Marie sem nastoupila jako praktikantka. Malé polabské město s...
Více od autora
Jane Austen (115)
Jane Austenová byla anglická spisovatelka, představitelka tzv. rodinného románu . Ve svých dílech obvykle zachycovala život venkovských vyšších vrstev. Hlavními postavami jejích děl bývají inteligentní, morálně silné hrdinky, které ostře kontrastují s pošetilostí svého okolí. Narodila se ve Steventonu v hrabství Hampshire, v početné rodině reverenda George Austena a jeho ženy Cassandry roz. Leighové . Pocházela z osmi sourozenců, byla druhým nejmladším. Měla šest bratrů a starší sestru Cassandru, která, jak svědčí stovka zachovaných dopisů, jí byla z celé rodiny nejbližší. Cassandra také namalovala její jediný doložený portrét . Její bratři Frank a Charles záhy odešli sloužit na moře a dosáhli hodnosti admirálů; jejich kariéra ovlivnila některé dějové situace v díle Mansfield Park . Od roku 1783 začalo období jejího vzdělávání. Nejdříve krátce v Oxfordu u paní Cawleyové a později v Southamptonu. V letech 1785–1786 se vzdělávala v dívčí internátní škole v Readingu v hrabství Berkshire. Obecně tedy můžeme říct, že získala vzdělání kvalitnější než ostatní dívky v její době. Poté, co byla uvedena do společnosti, vedla až do své smrti život, který se skládal z obvyklých zábav její společenské vrstvy : plesy, návštěvy známých a příbuzných, čas od času i návštěva Londýna. Jednou z mála „událostí“ v jejím jinak klidném životě se stalo milostné zklamání v podobě z její strany zrušeného zasnoubení s mladým mužem jménem Harris Bigg-Wither. V lásce neměla štěstí a stejně jako její starší sestra zůstala neprovdána. V roce 1801 se rodina přestěhovala do západoanglického lázeňského města Bath . Po smrti otce v roce ...
Více od autora
Jan Kudláček (71)
Jan Kudláček je český grafik, ilustrátor a malíř. V letech 1945 až 1949 studoval u profesora Petra Dillingera a Karla Müllera na Státní grafické škole v Praze, v letech 1949 až 1950 dějiny umění na Univerzitě Karlově v Praze a v letech 1950 až 1957 na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Vlastimila Rady a Vratislava Nechleby. Jeho umělecký záběr je široký – kresba, ilustrace, grafika, animovaný film. Významné jsou ilustrace dětských knih, kde používá širokou škálu technik. Je zastoupen ve sbírkách Národního muzea v Praze a také v zahraničí. Patří k ilustrátorům, kteří výrazně přispěli k světové ilustraci pro děti. Obdržel mnoho domácích a zahraničních ocenění. Autorsky se také podílel s Jindřichem Wielgusem na abstraktní vertikální plastice z epoxidové pryskyřice "Stéla", která je součástí expozic Univerzitního muzea VŠB – Technické univerzity Ostrava.
Více od autora
Halina Pawlowská (77)
Halina Pawlowská, rozená Kločuraková , je česká spisovatelka, scenáristka, publicistka a vydavatelka. Narodila se v Praze jako jediná dcera ukrajinského emigračního básníka Vasila Kločuraka, přejmenovaného na Kločureka, který pocházel z Podkarpatské Rusi a byl bratrem politika Štefana Kločuraka, a středoškolské učitelky Herrové. Po základní škole v Ječné ulici přestoupila na jazykovou základní školu v Ostrovní ulici a posléze na gymnázium, po kterém vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Je vdova, její manžel Zdeněk zemřel v roce 2013, a má dvě děti, dceru Natálii a syna Petra . V roce 1988 začala pracovat v oblasti zábavy v Československé televizi, později se věnovala novinám a publicistice. Od roku 1991 pracovala ve společenské a kulturní rubrice deníku Metropolitan, potom v deníku Telegraf, kde se stala v roce 1993 zástupkyní šéfredaktora. V devadesátých letech moderovala TV pořady Zanzibar a V žitě – týdeník složený ze společenských reportáží. Právě díky této zkušenosti byla zahraničním investorem vybrána za šéfredaktorku tehdy nově vzniklého společenského týdeníku Story, který vedla 7 let. Po sedmi letech Story opustila a založila vlastní časopis Šťastný Jim, který vedla do roku 2005, kdy se časopisu přestalo dařit a převzalo jej nakladatelství Bauer Media. Vydávání časopisu Šťastný Jim bylo zastaveno v roce 2009. V letech 2004–2005 vydávala časopis Halina TD, později Halina. V roce 2006 založila nový časopis Glanc. Za svoji literární a jinou činnost obddržela řadu ocenění, například v roce 1994 Českého lva v kategorii Nejlepší scénář za film Díky za každé nové ráno a dvakrát po sobě televizní ocenění TýTý – Pořad roku za talk-show Banánové rybičky, kterou Česká televize vysílala od roku 1999 do Vánoc 2007. V roce 2010 začala moderovat svoji novou talkshow s názvem Mamba show. V roce 2005 v televizní soutěži Největší Čech přijala roli obhájkyně Jana Wericha....
Více od autora
Zlata Kufnerová (95)
Zlata Kufnerová, rozená Novotná je česká slavistka, překladatelka a literární vědkyně. Po maturitě na Vyšší hospodářské škole v Chrudimi vystudovala v letech 1954–1959 slavistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde také roku 1969 získala titul doktora filozofie a roku 1978 titul kandidáta věd. Po ukončení vysokoškolského vzdělání vyučovala do roku 1961 na základní škole v Kostelci nad Labem, pak pracovala jako redaktorka v některých periodikách a od roku 1978 byla vědeckou pracovnicí Kabinetu cizích jazyků a od roku 1981 Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd. Roku 1991 odešla do důchodu. Věnuje se slavistice a teorii překladu. Překládá z angličtiny, bulharštiny, makedonštiny, němčiny a ruštiny, a to prózu, poezii i populárně naučnou literaturu. Je autorkou či spoluautorkou několika odborných knih a řady odborných studií.
Více od autora
Stendhal (69)
Stendhal vlastním jménem Henri Marie Beyle byl francouzský spisovatel, představitel kritického realismu a romantismu. Stojí na rozcestí romantismu a realismu. Základním motivem všech jeho knih je hledání lásky. Hledá krásné okamžiky štěstí a osobního uplatnění. Jeho hrdinové se marně brání společenským normám. Než pochopí, že je to zbytečné, prohrávají, podléhají společnosti, opouští ideály a začínají se také přetvářet, aby si jich okolí vážilo. Pseudonym Stendhal použil Henri Beyle poprvé ve spisu Dějiny malířství v Itálii v roce 1817, inspiroval se názvem německého města Stendal, rodiště historika umění Winckelmanna. Henri Beyle se narodil v zámožné měšťácké rodině v Grenoblu a dostalo se mu dobrého vzdělání, stal se známou postavou pařížských diskuzních salonů, s napoleonskou armádou se zúčastnil ruského tažení a zažil Napoleonovu porážku u Moskvy. Francouzský romanopisec, hudební a literární kritik, autor cestopisů a teoretických spisů. Představitel kritického realismu, mistr psychologického románu. Již v mládí byl ovlivněn osvícenstvím a protikrálovským hnutím, jež vzešlo z vlasteneckého nadšení Velké francouzské revoluce. Jakožto nadšený stoupenec revoluce vstoupil po studiích do armády Napoleona Bonaparteho a jako důstojník se zúčastnil tažení do Ruska. Během Restaurace prožil sedm let v Itálii, kde se stýkal s italskými bojovníky za národní sjednocení. Na příkaz rakouské policie však Itálii musel opustit. Po návratu do Francie se zapojil do bojů o novou literaturu a o romantismus a proti dvorskému klasicismu. Stendhal byl především znalcem života, umění podle něj mělo pravdivě zachycovat "hnutí srdce". Umělec musí mít odvahu nově se dívat na život, tvořit podle současného života a nikoliv podle vzorů, které odpovídaly společnosti a životu v jiné době. Hlavním cílem umění je podle Stendhala působit na publikum, zaujmout jej a otřást jím. Všechno ostatní jsou jen prostředky, kt...
Více od autora
Nikolaj Vasil'jevič Gogol‘ (76)
Nikolaj Vasiljevič Gogol, rusky Николай Васильевич Гоголь, ukrajinsky Микола Васильович Гоголь, Mykola Vasyľjovyč Hohoľ byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu, představitel ruského romantismu s velmi silnými prvky kritického realismu, za jehož zakladatele je v ruské literatuře považován.
Více od autora
Olga Scheinpflugová (66)
Olga Scheinpflugová byla česká herečka, spisovatelka, básnířka a dramatička, manželka Karla Čapka. Narodila se v rodině spisovatele Karla Scheinpfluga a matky Boženy, rozené Fričové . Jejími sourozenci byli Karel Scheinpflug a Božena Scheinpflugová . Po více než roce vdovství se otec oženil s Miladou Krinerovou . Od roku 1918 studovala herectví u Marie Hübnerové, členky činohry Národního divadla. V roce 1920 byla angažována do Švandova divadla. V letech 1922–1928 byla členkou Městského divadla na Král. Vinohradech. Ve filmu se poprvé objevila v roce 1922, v němém filmu Zlatý klíček podle scénáře Karla Čapka. Od ledna 1929 přešla z Divadla na Vinohradech do Národního divadla. S Karlem Čapkem se Olga Scheinpflugová osobně seznámila v roce 1920, kdy podle jejího vyprávění na ni počkal před Švandovým divadlem, ve kterém hrála. Obě rodiny zpočátku vztahu nepřály. Dne 26. srpna 1935 se na vinohradské radnici za Karla Čapka provdala, své umělecké příjmení Scheinpflugová si však ponechala. Se svým manželem žila v jeho polovině dvojdomu bratří Čapků, který si Josef a Karel Čapkovi postavili v dnešní Praze 10 a ve vile na Strži u Dobříše. Během společného života procestovali řadu evropských zemí a žila s ním až do jeho smrti v prosinci 1938. V období Protektorátu Čechy a Morava sice pracovala dále jako herečka, byla však opakovaně vyslýchána gestapem a ve svém domě musela strpět prohlídky. Ve svých vzpomínkách zejména uvádí, že byla podezřelá z uchovávání dopisu Edvarda Beneše z exilu Karlu Čapkovi. V listopadu 1940 odešla na nátlak ze souboru Národního divadla, v její roli ji nahradila Lída Baarová. Protižidovský a pronacistický Arijský boj ji v roce 1941 napadl i pro její pohostinská vystoupení se slovy „...Nechtěla byste toho je...
Více od autora
Jaromír John (91)
Jaromír John, vlastním jménem Bohumil Markalous byl český spisovatel, novinář, středoškolský a vysokoškolský učitel, výtvarný estetik, výchovný pracovník a výtvarný kritik. Bohumil Markalous se narodil v Klatovech, gymnázium absolvoval v Chrudimi , kde byl jeho otec Václav Markalous profesorem . Chtěl se stát středoškolským učitelem a přihlásil se na pražskou Univerzitu, kde studoval pedagogiku, psychologii a především přírodní vědy. Navštěvoval také přednášky z filosofie, estetiky, dějin umění, lékařství a dalších oborů. Po úspěšném ukončení absolvoval dva semestry na Univerzitě v Innsbrucku . Pražské studium ukončil v roce 1905, v tomtéž roce se oženil s Giselou Hrbenskou, která pocházela z Kolína z židovské lékařské rodiny, a stal se suplujícím učitelem na obchodní škole v Praze. O rok později se manželům narodil syn Evžen , fotograf a psychiatr, ve dvacátých letech brněnský Devítisilák . Státní zkoušky z přírodopisu složil Markalous v roce 1907 a začal učit na obchodní škole a gymnáziu v Kolíně. Markalous se otázkou estetické výchovy začíná zabývat v roce 1909–1910, kdy se stal na kratší dobu učitelem na dívčím reálném gymnáziu v Hradci Králové. V roce 1909 vydává první článek „Estetická výchova na školách obchodních“, následně v roce 1911 stať „O dětských hrách a hračkách“. V únoru 1915 narukoval do první světové války na balkánskou frontu. Roku 1916 dostal v Albánii úplavici a dočasně ochrnul na dolní končetiny. Roku 1917 obhájil na FF UKF v Praze rigorózní práci: Timologie a kritika filosofie normativní se zvláštním zřetelem k estetice. Roku 1919 se stal redaktorem Lidových novin. Podnikl řadu cest do Rakouska a Německa . Roku 1922 byl na ročním pobytu v Paříži a navštěvoval přednášky Viktora Basche a Charlese Lalo. Roku 1924 byl jmenován důstojníkem Académie des beaux-arts v Paříži. V let...
Více od autora
James Oliver Curwood (67)
James Oliver Curwood byl americký prozaik, žurnalista, cestovatel a ochránce přírody, autor napínavých dobrodružných románů z prostředí divoké krajiny kanadského severu. Nejhodnotnější jsou ty, které líčí životy zvířat , mnoho jiných však vykazuje rysy literárního kýče. Ačkoliv Curwood nedokončil střední školu, byl schopen v roce 1898 složit přijímací zkoušky ke studiu žurnalistiky na Michiganské univerzitě. Od roku 1900 začal publikovat své první reportáže, povídky a krátké příběhy v Detroit News-Tribune. Již v roce 1909 mu jeho tvorba začala vynášet tolik, že se mohl vydat na svoji první cestu na sever k řece Yukon a na Aljašku, kde hledal inspiraci pro svoji další tvorbu. Tyto své cesty na sever a severozápad amerického kontinentu pak pravidelně opakoval. Jednu dobu také několik měsíců žil společně s Eskymáky. Vzhledem k tomu, že jeho tvorba byla nadále velice úspěšná, již v roce 1922 začal s budováním Hradu Curwood nedaleko od svého rodného města Owosso u řeky Shiawassee. Jednalo se napodobeninu romantického francouzského zámku z 18. století, kam později přestěhoval i svoji literární pracovnu . V mládí byl vášnivým lovcem, nicméně s přibývajícím věkem stále více prosazoval myšlenky ochrany přírody, nakonec byl jmenován členem Michiganské státní komise pro ochranu přírody. V roce 1927 během jedné ze svých cest na Floridu byl pokousán neznámým jedovatým živočichem , což u něj vyvolalo velké zdravotní problémy a komplikace. Kromě prudkých alergických reakcí se jednalo také o infekci a celkovou sepsi, která nakonec vedla k jeho předčasné smrti ve věku 49 let. Curwood vydal během svého života přibližně 30 knih, z nichž velká většina byla později i zfilmována. Mezi jeho světově nejproslulejší a vůbec nejznámější knihy patří román Vlčák Kazan, který byl...
Více od autora
Wilhelm Karl Grimm (104)
Wilhelm Carl Grimm byl německý jazykovědec, literární vědec a také sběratel pověstí a pohádek. S bratrem Jacobem vydali proslulou sbírku pohádek Kinder- und Hausmärchen. Narodil se v početné rodině právníka Phillippa Wilhelma Grimma. Otec zemřel v roce 1796, ale matka s finanční pomocí své sestry zajistila vzdělání svým synům. Wilhelm s bratrem Jacobem navštěvovali lyceum v Kasselu. V roce 1803 začal studovat právo na univerzitě v Marburgu, rok poté, co na stejný obor nastoupil i jeho bratr Jacob. Studium ukončil roku 1806 a vrátil se do Kasselu, kde pracoval jako sekretář kurfiřtské knihovny. V tomto období se začal věnovat sbírání starých lidových pohádek a pověstí. Navštívil desítky usedlostí především v oblasti Hessenska, zaznamenával příběhy a zajímal se o jejich význam při výchově mládeže. Při jejich zpracování úzce spolupracoval se svým bratrem Jacobem a v letech 1812–1815 je publikovali ve dvou svazcích pod názvem Kinder- und Hausmärchen. Byl to právě Wilhelm, kdo měl hlavní podíl na literární úpravě příběhů až do finální podoby v edici z roku 1857. V roce 1825 se oženil s Henriettou Dorotheou Wildovou. V manželství se narodily tři děti. Bratr Jacob, který se nikdy neoženil, žil s nimi ve společné domácnosti. Přestěhovali se do Göttingenu a v roce 1831 se stal knihovníkem na místní univerzitě, v roce 1835 zde získal profesuru. V roce 1837 se s bratrem připojili k protestu göttingenských profesorů proti zrušení tzv. Hannoverské ústavy a byli propuštěni. Od roku 1841 přednášel na Humboldtově univerzitě v Berlíně a s bratrem pracoval na velkém německém výkladovém slovníku . Pedagogickou činnost ukončil roku 1852 a nadále se věnoval jen své vědecké práci jako literární badatel. Zemřel v Berlíně 16. prosince 1859....
Více od autora
Vladimir Il'jič Lenin (117)
Vladimir Iljič Uljanov , který přijal přezdívku Lenin , , byl komunistický politik a revolucionář, vůdce bolševické strany, první předseda vlády sovětského Ruska a posléze Sovětského svazu . Byl teoretikem leninismu, který definoval jako adaptaci marxismu v období imperialismu. Stál v čele Říjnové revoluce roku 1917 v Rusku, poté byl do roku 1923 de facto nejvyšším představitelem Sovětského svazu, za jehož zakladatele je všeobecně označován. Inicioval uznání porážky a stažení Ruska z první světové války brestlitevským mírem a vedl zemi do občanské války, která si vyžádala 7–12 milionů obětí, především z řad civilního obyvatelstva.
Více od autora
Pavel Hrach (62)
Pavel Hrach je český typograf, grafický designér, tvůrce písma a pedagog. Studoval v letech 1963–1967 na SPŠ grafické v Praze. Následně pokračoval na VŠUP v Praze mezi roky 1972–1978 v oboru knižní tvorba a písmo v ateliéru Milana Hegara a Františka Muziky. Po studiích nastoupil jako výtvarný redaktor Lidového nakladatelství v Praze a v letech 1985–1991 vedl výtvarnou redakci Čs. spisovatele. Mezi roky 1992–1999 byl jedním z uměleckých ředitelů studia Typo+. Žije a pracuje v Praze. Graficky upravoval knihy (A. S. Puškin: Piková dáma a jiné prózy, M. Bulgakov: Bílá garda aj. Dále se podílel na grafickém a výtvarném řešení velké i malé řady edice Trojka Lidového nakladatelství Praha. V letech 1990–1996 působil také jako pedagog na SPŠ grafické v Praze, kde od roku 2012 opět učí. Byl mnohokrát oceněn v soutěži Nejkrásnější knihy roku. Mimo knižní a užité grafiky se věnuje také známkové tvorbě.
Více od autora
J. R. R Tolkien (89)
John Ronald Reuel Tolkien byl anglický prozaik, filozof a literární kritik. Narodil se v jihoafrickém Bloemfontienu, po smrti otce roku 1895 však odjel za matkou do Británie, kde také absolvoval střední školu i univerzitu. V roce 1919 získal v Oxfordu diplom staroanglického jazyka a literatury. Od roku 1920 vyučoval angličtinu na univerzitě v Leedsu. Po pěti letech se stal v tomto oboru profesorem. Jeho první publikovanou prací byl „Slovník střední angličtiny“ , po němž následovalo kritické vydání středověké romance „Sir Gawain a Zelený rytíř“ . Přeložil také mnoho staroanglických a středoanglických literárních děl do moderní angličtiny. Během svého dlouhého života zveřejnil množství odborných literárně historických studií a řadu drobných pohádkových příběhů. Proslavil se ovšem teprve v podstatě pohádkovou knihou Hobit , na níž později navázal trilogií Pán prstenů a epos Silmarillion . Všechna tato díla těží z autorovy vynikající znalosti starogermánské a keltské mytologie, odehrávající se ve fiktivních krajích a přinášejí obecné poselství o smyslu života a dějin. Tolkien miloval společnost a také anglický venkov, podle nějž vytvořil i domov Hobitů, jedněch z hrdinů jeho knih, který nazval Kraj. Několik svých knih dokonce sám ilustroval, protože byl i zručný malíř. Ústředním motivem těchto knih je archetypální souboj dobra se zlem. Ačkoliv to sám autor často popíral, k atmosféře knih významně přispěla doba jejich vzniku – období 2. světové války a poněkud bezútěšné roky před a po ní. Tolkienova vědecká erudice, vypravěčské schopnosti, mimořádný jazykový cit a nesporný básnický talent učinily z jeho děl literární skvost. Hlavním důvodem jeho velikého úspěchu a širokých znalostí bylo, že dokáza...
Více od autora
František Škoda (84)
František Škoda byl český a rakouský lékař, vysokoškolský pedagog a politik, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu. Pocházel z plzeňské rodiny Škodů, původně etnicky české . Otec Josef Škoda byl majitelem domu a zámečnické dílny. František Škoda se věnoval medicíně, stejně jako jeho bratr Josef Škoda, který byl lékařem a profesorem na Vídeňské univerzitě. Františkův syn Emil Škoda založil továrnu Škoda v Plzni. Ženatý byl s Annou rozenou Pivcovou. Ta zemřela roku 1836. Pak se oženil s Johannou rozenou Říhovou z Plzně. Právě s ní měl syna Emila. Ve věku čtrnácti let musel kvůli nedostatku financí přerušit studium na plzeňském gymnáziu a nastoupil jako učeň do zámečnické dílny svého otce. Premonstráti, kteří na gymnáziu vyučovali, ovšem poznali chlapcovo nadání a František díky tomu mohl opětovně nastoupit na školu , kterou dokončil roku 1821. Pak odešel na vysokou školu do Vídně, kde absolvoval medicínu. Ve Vídni si přivydělával doučováním dětí z místních rodin. Takto se seznámil i s továrníkem Bischofem. Díky němu mohl na studium medicíny do rakouské metropole nastoupit i bratr Josef. V roce 1826 František promoval ve Vídni. Pak se vrátil do Plzně a nastoupil jako městský lékař. Působil jako městský lékař v Plzni. V letech 1832–1840 byl prvním primářem plzeňské Městské nemocnice v Plzni. V roce 1830 dobrovolně nastoupil na dočasnou praxi do Haliče, kde pomáhal při zvládání epidemie cholery. Následně byl krajským lékařem v Klatovech. Byl rovněž členem správní rady Městského pivovaru. Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politiky. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Plzeň. Uvádí se jako krajský lékař. Patřil ke sněmovnímu bloku pravice, do kterého náležel český politický tábor, Národ...
Více od autora
Ervín Urban (57)
Ervín Urban byl český akademický malíř, ilustrátor a grafik. Ervín Urban absolvoval v letech 1946–1950 Střední školu uměleckých řemesel v Brně. Poté v letech 1951–1953 vystudoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě pod vedením Vincenta Hložníka a pak v letech 1953–1956 Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vladimíra Silovského. Po studiích pracoval jako reklamní výtvarník a později jako grafik v televizi. Od roku 1973 byl výtvarníkem na volné noze. Ilustroval řadu knih pro dospělé i pro mládež..
Více od autora
Josef Heyduk (60)
Josef Heyduk, vlastním jménem Josef Hejduk, - 29. ledna 1994, Praha) byl český spisovatel a překladatel z francouzštiny, italštiny a ruštiny. Od roku 1928 používal umělecké jméno Heyduk. V roce 1923 absolvoval učitelský ústav v Kutné Hoře. Pak učil na obecných školách na Kolínsku. V roce 1929 absolvoval kurs francouzštiny na univerzitě v Nancy . Od roku 1929 do roku 1964 působil na obecních školách v Praze. Výjimkou bylo období v letech 1944-1945, kdy byl totálně nasazen. Po odchodu do důchodu v roce 1964 se věnoval literatuře a překládání. Dále psal pod různými šiframi kritiky a medailony do celé řady novin a časopisů.
Více od autora
Antonín Pelc (60)
Antonín Pelc byl český karikaturista, malíř a ilustrátor. V letech 1913–1918 vystudoval malbu na pražské akademii v ateliéru Vlaho Bukovace a Maxe Pirnera. Věnoval se volné malířské tvorbě a spontánní politické karikatuře, publikoval v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, Kulturní tvorba, Literární noviny. Na začátku války roku 1939 emigroval spolu s Adolfem Hoffmeisterem do Francie, přesto neunikl koncentračnímu táboru. Nakonec se přes Maroko a Martinik dostal do USA, kde pokračoval v ilustracích a karikaturách, například pro The New York Times. Cestoval po světě. Po druhé světové válce se vrátil do Prahy a vstoupil do KSČ. Jeho dílo stalo nositelem komunistické ideologie. V pozdních letech se věnoval hlavně malbě, který byla ovlivněna pozdním kubismem. Namaloval například Duo, Atelier II, Venkovské zátiší apod. Vedle toho vyučoval na pražské akademii. V roce 1946 byl jmenován profesorem ilustrace na Uměleckoprůmyslové školy v Praze, roku 1955 profesorem Akademie výtvarných umění v Praze. V roce 1963 obdržel titul národní umělec, byl také laureátem státní ceny a nositelem Řádu práce. V letech 1934–1949 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Ve volné malířské tvorbě vyšel z lyrického kubismu, a byl ovlivněn novou věcností. Tato jeho raná díla patří k nejvýše ceněným. Ve 20. letech se prosadil jako politický karikaturista, publikoval například v časopisech Šibeničky, Právo lidu, Tvorba, Rudé právo, Lidové noviny, The New York Times, Kulturní tvorba, Literární noviny atp. Jeho dílo v 50. letech ztratilo spontaneitu a stalo se nositelem komunistické ideologie. Ilustroval mnoho knih, předevím beletrie. V pozdních letech se také věnoval olejomalbě, která byla ovlivněna pozdním kubismem. Obrazy:
Více od autora
Marie Pujmanová (103)
Marie Pujmanová, rozená Hennerová, byla česká spisovatelka a novinářka, laureátka Státní ceny . Byl jí udělen titul národní umělkyně . Její otec Kamil Henner byl univerzitním profesorem církevního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Bratr, Kamil Henner mladší, se stal významným neurologem. Sestra Anna Hennerová se provdala za pražského dramatika Jana Bartoše a krátce na to roku 1920 tragicky zemřela. Od roku 1912 žila v Českých Budějovicích a 8. června 1912 se provdala za syna zdejšího zámožného advokáta a politika Augusta Zátky Vlastislava Zátku. Svatba se konala v Praze v kostele Panny Marie Sněžné. Manželství však nebylo šťastné a po jejím nervovém onemocnění skončilo rozvodem. Podruhé se roku 1919 provdala za Ferdinanda Pujmana, z manželství se narodili dva synové: přírodovědec Vojtěch Pujman a spisovatel Petr Pujman . Pujmanová se později myšlenkově rozešla s pravicovými intelektuály i s třídou, ze které pocházela, od 30. let 20. století se orientovala na levicovou politiku a věnovala se dělnické problematice. Několikrát navštívila Sovětský svaz a tyto cesty velmi ovlivnily její myšlení. V roce 1932 podporovala stávku horníků v Mostě. V letech 1937–1939 byla místopředsedkyní Společnosti přátel demokratického Španělska. Přispívala do Rudého práva , Literárních novin, Lidových novin, Tribuny, Českého slova, Přítomnosti atd. Po roce 1945 byla aktivní také v oblasti zestátněné české kinematografie. Působila jako členka Filmového uměleckého sboru a Filmové rady, kde se podílela na hodnocení a schvalování filmových projektů. V 50. letech se stala jednou z hlavních propagátorek tehdejšího režimu. Dle tvrzení A. C. Nora např. spolupodepsala prohlášení, ve kterém souhlasila s popravou Milady Horákové a odsoudila ji. V denním tisku zveřejňovala svá mírová prohlášení, byla člen...
Více od autora
Jan Goth (101)
Jan Goth byl český malíř a ilustrátor. Narodil se v rodině gymnaziálního profesora Emanuela Viléma Gotha a matky Anny, rozené Wehrové jako starší ze dvou synů. Vystudoval mladoboleslavské gymnázium a po maturitě byl v roce 1907 přijat na právnickou fakultu Unverzity Karlovy. V roce 1911 se rodina přestěhovala do Prahy, kde byl otec Emanuel Goth profesorem v Praze VIII . Jan Goth projevoval nadání ke kreslení. Kresbu studoval v letech 1912-1914 soukromě u Vojtěcha Hynaise. To vysvětluje, že studium práv ukončil až v roce 1914. Zdroje často tradují , že Gothova přímluva u Maxe Švabinského, který byl tehdy profesorem AVU, dopomohla Zdeňku Burianovi k přijetí do 2. ročníku Akademie výtvarných umění. Autor publikace Ilustrátoři dobrodružství Vladimír Prokop vyvozuje, že přímluva neznámého začínajícího umělce by Zdeňku Burianovi přístup ke Švabinskému stěží umožnila a že se muselo jednat i o Hynaisův zákrok. Studium práv ukončil Jan Goth 21. července 1914, týden před vyhlášením války Srbsku Rakousko-Uherskem. V červnu 1915 narukoval, pro zdravotní stav nebyl poslán na frontu a byl zaměstnáván ve vojenské justici. Po válce se živil jako úředník. Tím získal výjimečné postavení mezi tehdejšími ilustrátory, protože nebyl závislý na žádném nakladateli a mohl i odmítat ilustrace jemu nevyhovujících titulů. V roce 1920 nastoupil na ministerstvo sociální péče, roku 1921 zde byl jmenován prozatímním koncipistou a později se stal vrchním komisařem státních drah v Praze. O získání titulu JUDr. se nepodařilo dohledat informaci, i když je tak občas uváděn. Dne 15. srpna 1921 se oženil s Marií Meisslerovou . Manželé Gothovi žili ve Fibichově ulici , odkud se v roce 1941 přestěhovali do Balbínovy ulice na Vinoh...
Více od autora
Břetislav Hodek (56)
Břetislav Hodek byl český lexikograf, literární vědec, spisovatel a překladatel z angličtiny. Patří k předním českým znalcům Williama Shakespeara a jeho doby. Podílel se na vzniku třísvazkového díla Alžbětinské divadlo . Přeložil celkem šestnáct Shakespearových divadelních her . Jeho překlady Shakespearových děl byly opakovaně uváděny na scéně Národního divadla v Praze v režii Miroslava Macháčka a dalších. Spolu s PhDr. Karlem Haisem v Československé akademii věd sestavil Velký anglicko-český slovník, v současné době nejrozsáhlejší dílo tohoto druhu v České republice. Za své rozsáhlé celoživotní dílo nedostal během svého života žádné ocenění, naopak se stal středem pomluv a výsměchu. Byl aktivním katolíkem. Neztotožňoval se s vývojem Československa po únoru 1948. Jeho lexikografické dílo Velký anglicko-český slovník je nakladatelstvím, které má autorská práva, posledních dvacet let uměle upozaďováno na úkor laicky kompilovaných a ve skutečnosti zcizených internetových zdrojů, jejichž autorem je Břetislav Hodek. Břetislav Hodek studoval v letech 1945 až 1950 angličtinu, hudební vědu a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po ukončení studia působil jako redaktor v nakladatelstvích Vyšehrad a Artia. V letech 1967 až 1985 pracoval v Československé akademii věd. Patří k předním českým znalcům Williama Shakespeara a jeho doby, je spoluautorem třísvazkové publikace Alžbětinské divadlo , autorem odborné monografie William Shakespeare – Kronika hereckého života a beletrizovaného životopisu Příběh mladého Shakespeara . Druhý díl životopisu nebyl dosud publikován. Zájem o Shakespeara se odrazil již v rané studii Na okraj Hamleta a v monografii Laurence Olivier . Z tradic anglické detektivky vyšel v detektivních románech Kočka , Kocouři ...
Více od autora
Marie Válková (77)
Narozena 10. 11. 1949 v Praze, zemřela 6. 6. 2022. Anglistka a hispanistka, nakladatelská redaktorka, překlady z angličtiny, též z a do španělštiny.
Více od autora
Lenka Lanczová (94)
Lenka Lanczová, narozena jako Lenka Mužáková , je česká spisovatelka románů pro mládež a pro ženy. Od roku 1987 pracuje v městské knihovně ve Slavonicích. Na základní školu chodila ve Slavonicích. Po maturitě na Střední ekonomické škole v Jindřichově Hradci pracovala rok u Okresní správy spojů. Ve 13 letech si uvědomila, že v dívčích románech není to, co by tam chtěla najít, proto začala psát. Z nevinného pokusu se stal celoživotní koníček a dnes je Lenka Lanczová autorkou téměř 60 knih. První román však vyšel až poté, co se v ČR po revoluci r. 1989 změnila politická situace. Do té doby se do tehdejších edičních plánů kamenných nakladatelství nevešla. Patří k českým nejproduktivnějším a nejčtenějším spisovatelům. Hlavní hrdinou jejích knih je většinou dospívající dívka, která řeší své problémy s mezilidskými vztahy, které jsou často způsobené její odlišností od okolí. Autorka ve svých knihách píše o mladých nejen pro mladé. Z jejích knih čiší jakési ponaučení, ale díky přirozenému podání to čtenáři nevnímají jako pokus o mentorování. V dvoudílném románu Lucky Luk, který je svým způsobem výjimkou v její tvorbě, je hlavním hrdinou starší kluk, který má problémy nejen s láskou, když potkává a ztrácí svou osudovou ženu, ale v prvním díle se také potýká se zákonem a dostane se až do vězení. Až na výjimky představuje každá kniha samostatný román. Lenka Lanczová vydala také tři romány pro ženy - Manželky, milenky, zoufalky, Milenky a hříšníci a Vstupenka do ráje. Autorka každý rok vydává průměrně 3 až 4 knihy a dosud vydala téměř 60 knih, které vyšly vesměs v nakladatelství Víkend. Rovněž jí vyšla i povídka Andělé noci v knize Jak to bylo poprvé, na které se podílela spolu s dalšími pěti autorkami . Autorčiny knihy jsou v následujícím seznamu seřazeny podle roku vydání. Pouze v případě, že jde o pokračování předchozího titulu, je toto pokračování zařazeno hned za úvodní titul. V a...
Více od autora
Kája Saudek (98)
Kája Saudek, vlastním jménem Karel Saudek byl český malíř a komiksový kreslíř. Jeho specifické výtvarné dílo doplnilo také několik filmů a populárně naučný televizní seriál Okna vesmíru dokořán, ilustroval též řadu knih a časopisů, mezi nimi i několik z pera Jaroslava Foglara. Byl bratrem fotografa Jana Saudka. Od dubna 2006 ležel ve vegetativním stavu v motolské nemocnici, po devíti letech zemřel. Kája Saudek se narodil v Praze, ale jeho rodina z matčiny strany pochází z jižních Čech. Otec se narodil v Děčíně. Na konci druhé světové války se kvůli svému polovičnímu židovskému původu dostal spolu se svým dvojčetem Janem do koncentračního tábora ve Slezsku pro tzv. míšence. S americkými komiksy se seznámil už v dětství. V padesátých letech nemohl z politických důvodů studovat, stal se tedy technickým kreslířem a kulisákem ve filmových studiích na Barrandově. V roce 1966 použil jeho kresby Miloš Macourek ve filmu Kdo chce zabít Jessii?. Tím se dostal do širšího povědomí a jeho kresby začaly být publikovány šířeji. Patrně největším projektem měl být komiks podle scénáře Miloše Macourka Muriel a andělé. V roce 1969 z něj však vyšla časopisecky jen ukázka několika stran, kniha samotná už vyjít nemohla . Zajímavostí je, že si jako předobraz ústředních postav vybral skutečné osoby – pro generála-seržanta Xerona svého bratra Jana, s nímž měl v tu dobu rozepře, a pro Muriel herečku Olgu Schoberovou – tehdejší československý sexsymbol. K tomuto komiksu stejná dvojice autorů vytvořila i druhý díl , který vyšel až v roce 2009 . V roce 1971 spolupracoval ještě na filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Počátkem 70. let se několik let živil kreslením seriálů pro časopis Mladý svět. Dva roky vycházel...
Více od autora
Josef Lamka (94)
Josef Lamka byl český výtvarník, scenárista, režisér a animátor. Je znám hlavně jako tvůrce populárních animovaných seriálů pro děti jako O vodníku Česílkovi, Káťa a Škubánek, Matylda, Cvoček astronautem, O človíčkovi, Terezka v nesnázích, Flok a Flíček, Království květin, Putování za švestkovou vůní, Inspektor Fousek na stopě.
Více od autora
Jaroslav Pokorný (61)
* 30.08.1899 † 09.02.1940 Devátý syn z dělnické rodiny. Vystudoval obchodní akademii , poté pracoval jako bankovní úředník v Praze. Po ukončení vysokoškolského studia na VŠ obchodní vyučoval jako suplent na školách ve Vysokém Mýtě, Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Hradci Králové a v Praze. Již v době sudií na VŠ vydal své první sbírky básní ve stylu Jiřího Wolkera a Fráni Šrámka . V roce 1926 opustil učitelské zaměstnání a věnoval se jen literatuře, jeho literární produkce postupně vystoupala až na desítky svazků ročně. Převážně se jednalo i populární prózu pod velkým množstvím pseudonymů: Charles Patterson White, James Lewington, J. Chotěbořská, J.W.Warren, Pavla Dvořáková, Petr Kalina, Ralph Kennedy, Rex Carrey, Axel Johanson, John Waren, M. Waren. V pouhých čtyřiceti letech podlehl tuberkulóze. Jeho osud vyvolal pozornost kulturní veřejnosti a diskuzi o sociálních podmínkách literátů a nakladatelských praktikách.
Více od autora
František Kubka (90)
František Kubka byl český novinář, prozaik, básník, germanista a překladatel. František Kubka se narodil na pražském Žižkově v rodině úředníka, c. k. finančního asistenta Františka Kubky a jeho ženy Anny, rozené Fingerové. Na Žižkově také maturoval na gymnáziu. Po maturitě začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale po začátku první světové války musel narukovat a v roce 1915 byl na ruské frontě zajat. Od prosince 1918 do dubna 1920 byl vojákem československých legií v hodnosti vojín. S legiemi prošel od Irkutska na Dálný východ. V Rusku se též oženil. Do Československa se František Kubka navrátil až v květnu 1921. Na konci téhož roku dokončil studia a získal doktorát na filozofické fakultě. Po návratu se uchytil jako sekretář v nábožensko-výchovné organizaci YMCA, čímž navázal na své zaměstnání u téže organizace na Dálném východě. V listu Prager Presse, což byl vládní deník tištěný německy, pracoval od roku 1927 v redakci pro zahraniční politiku. V rámci své profese často cestoval po východní i západní Evropě. Od roku 1937 byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí, to však bylo po vzniku Protektorátu zrušeno. Patřil též do skupiny tzv. Pátečníků, kteří se scházeli u Karla Čapka. V době insigniády se postavil na stranu spisovatelů, kteří české nacionalistické studenty kritizovali. Na přelomu let 1939 a 1940 byl internován v Berlíně. Po dobu války byl pracovníkem ministerstva školství, po obnovení Československa pracoval na ministerstvu informací. V letech 1946–1949 byl činný jako vyslanec v Bulharsku. V březnu 1948 byl v rámci očisty ministerstva zahraničí zařazen jako: "Zahraničí: Na dovolenou s čekatelným, s případným propuštěním ze státních služeb". Od roku 1949 se František Kubka stal spisovatelem z povolání. V roce 1954 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec. František Kubka zemřel 7. ledna 1969 v Praze. V některých ...
Více od autora
Banjo Band Ivana Mládka (35)
Banjo Band Ivana Mládka je česká hudební skupina, kterou vede zpěvák, skladatel a hudebník Ivan Mládek. Kapela je známá svým jedinečným spojením humoru a hudby, ve které se často objevuje banjo, které přispívá k jejich osobitému zvuku. Ivan Mládek, narozený v roce 1942 v Praze, je vlivnou osobností české populární hudby od 60. let 20. století. Jeho působení v Banjo Bandu přineslo řadu hitů, které se staly stálicemi české hudební kultury. Styl kapely je charakteristický komediálními texty a zábavnými vystoupeními, často satirizujícími každodenní život a politiku s odlehčeným přístupem. V průběhu let se Banjo Band Ivana Mládka těší trvalé popularitě v České republice i mezi česky mluvícími komunitami v zahraničí a významně přispívá k hudebnímu obrazu země.
Více od autora
Adolf Branald (76)
Adolf Branald byl český spisovatel, autor románů, povídek, reportáží, knih pro děti a mládež a divadelních her pro ochotníky. Adolf Branald se narodil v herecké kočovné rodině. Jeho otec Richard František Branald byl herec, režisér a dramatik, matka Marie Branaldová byla herečka. Dětství prožil v Praze, v Plzni a na cestách s rodiči, kteří vystupovali s činoherními, operetními a operními společnostmi. Tvrdí se o něm, že byl první dětská filmová hvězda v Čechách, protože jako dítě hrál v několika němých filmech: například ve dvou dnes již ztracených filmech svého otce Československý Ježíšek a Aloisův los nebo ve filmu Venoušek a Stázička režiséra Svatopluka Innemanna. Roku 1929 maturoval na obchodní akademii, poté vystřídal velké množství zaměstnání. Byl úředníkem v bance, obchodním zástupcem olejářské firmy, klavíristou v kině, knihkupcem a od roku 1936 do roku 1945 výpravčím na různých železničních stanicích. Po skončení druhé světové války pracoval jako tiskový referent na ministerstvu dopravy a v letech 1952–1959 jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel a od roku 1959 byl spisovatelem na volné noze. Roku 1948 vstoupil do KSČ, ale v roce 1969 ze strany vystoupil, takže za normalizace nemohl v sedmdesátých letech publikovat. Svou literární dráhu zahájil již před druhou světovou válkou řadou divadelních her pro ochotníky, které psal většinou se svým otcem a k nimž také často skládal i hudbu. Jako prozaik debutoval roku 1947 románem Stříbrná paruka. Již v této kronice hereckého rodu se objevuje jeho hlavní tvůrčí metoda, která dává jeho dílům mnohdy až reportážní charakter: propojení faktografie a fabulovaných příběhů hrdinů, kteří chápou své povolání jako životní poslání. Publikoval také v mnoha novinách a časopisech . Řada jeho d...
Více od autora
Vlastimil Rada (88)
Vlastimil Rada byl český grafik, malíř , ilustrátor a spisovatel. Narodil se v rodině c. k. středoškolského profesora Petra Rady a jeho manželky Oldřišky Addeové . Rodina se brzy přestěhovala do Prahy, kde Vlastimil navštěvoval školy. V letech 1912–1919 vystudoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze u profesorů Maxe Švabinského, Jana Preislera a sochařství u Jana Štursy. Jako student roku 1913 podnikl studijní cestu do Francie, zejména aby se seznámil s dílem Paula Cézanna. Byl členem a teoretikem výtvarného odboru Umělecké besedy a hlavním představitelem jejího reformního venkovského křídla kolem Jarešovy skupiny. V letech 1920–1925 žil v Železném Brodě, potom již stále v Praze. Navazoval na tradici české krajinomalby, kterou obohatil zejména o poesii zimy na Železnobrodsku. Vesnické domky v zachmuřené zimní krajině, motivy s prostými příběhy lidí navazující na alšovskou tradici jsou hlavními znaky jeho tvorby. Společně s V. Rabasem, V. Sedláčkem a J. Kojanem je hlavním představitelem moderní národní tradice v české krajinomalbě v období mezi I. a II. světovou válkou. Krajina v sytém zeleno -bílo-hnědém barevném akordu zůstala v olejomalbě jeho výtvarnou doménou až do smrti. Již roku 1917 projevil tyto tendence v kresbě, která se vyznačovala po celý život charakteristickou nervní "roztřesenou" obrysovou linkou a bledým barevným laděním akvarelu. Proslavil se také jako autor knižních obálek a ilustrátor, především děl ruské klasiky , Charlese Dickense, ale také hojně knih české klasiky, například Alois Vojtěch Šmilovský: Za ranních červánků, Alois Jirásek, Eduard Bass, Jan Neruda nebo studentské romány Jaroslava Žáka. V nich osvědčoval svůj smysl pro humor. V letech 1918–1920 byl krátce členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Od roku 1920 pravidelně vy...
Více od autora
Miroslav Florian (83)
Miroslav Florian byl český básník a překladatel. Byl také dlouholetým členem výboru Svazu československých spisovatelů. Pocházel z Kutné Hory, kde roku 1950 maturoval, poté vystudoval knihovnictví na Karlově univerzitě, tomuto oboru se ale nikdy nevěnoval. V letech 1952–1954 absolvoval vojenskou službu, kde se dostal do časopisu Československý voják, vojnu dokončil v redakci tohoto časopisu, to vedlo k přestěhování do Prahy, kde zůstal i po vojně. Od roku 1955 pracoval v Československém rozhlase a od roku 1958 až do roku 1977 v redakci nakladatelství Československý spisovatel. V roce 1964 se stal zakládajícím členem Odboru přátel a příznivců Slavie, který měl za cíl zachránit a pozdvihnout fotbalovou Slavii, toho času živořící ve druhé fotbalové lize. Roku 1976 byl zvolen poslancem České národní rady. Zemřel na jevišti pražského Národního domu při slavnostním předávání jeho poslední sbírky Vroubky při příležitosti jeho 65. narozenin. Jaromír Nohavica jej zmiňuje ve své rozverné písni Maturitní písemná práce - Česká poezie alias Básníci, chlípníci. V 50. letech byl vyznavač tzv. poezie všedního dne, kterou ozvláštnil citovým zaujetím. V pozdějším období zdůrazňoval občanskou angažovanost a úsilí postihnout základní etické normy tehdejší společnosti.
Více od autora
Vladimír Mikeš (60)
Vladimír Mikeš je český básník, prozaik a překladatel, držitel Státní ceny za překladatelské dílo za rok 2012. Vystudoval romanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze pod vedením Václava Černého. Po absolvování povinné vojenské služby se živil jako překladatel na volné noze. Od roku 1992 přednášel na DAMU, v letech 1997–2000 byl jejím děkanem. Na DAMU rovněž založil a v letech 1999–2003 vedl Katedru divadelní antropologie. V roce 1997 se habilitoval, o dva roky později byl jmenován profesorem. Vladimír Mikeš je jedním z našich nejvýznamnějších překladatelů, který přeložil z italštiny, španělštiny, francouzštiny, portugalštiny a němčiny desítky titulů světové poezie a dramatu, v čele s novodobým kompletním překladem Dantovy Božské komedie, na kterém pracoval od 70. let. Jeho beletristické dílo zůstávalo – kromě dvou próz – takřka neznámé až do roku 2012, kdy vyšel více než čtyřicet let od svého vzniku román Škodlivý prostor , následovaný dalšími prózami a poezií. Hodnotné jsou i Mikešovy eseje o divadle a literatuře. V Itálii získal řadu prestižních ocenění: Premio Montale , Premio Circe Sabaudia , Premio A. M. Ripellino . Do italštiny překládal např. básně Jiřího Ortena. 31. ledna 2017 proběhl na Nové scéně Národního divadla večer s názvem Žasnout a mlčet, věnovaný poezii a překladům Vladimíra Mikeše, v režii Štěpána Pácla. V době normalizace propůjčil Vladimír Mikeš své jméno některým překladům autorů, kteří tehdy nesměli publikovat, včetně Václava Černého ; tzv. pokrývání bylo poměrně rozšířenou praxí. V případě Vítězslava Gardavského pokrýval Vladimír Mikeš pouze překlad hry Petera Weisse Hölderlin; překlad Hölderlinových básní ve výboru Světlo lásky je Mikešův vlastní. Překlad Náměstíčka Carla Goldoniho, slíbený Janem Vladislavem, musel Vladimír Mikeš dokončit sám. Četné překlady divadelních her...
Více od autora
Philipp Vandenberg (65)
Philipp Vanderberg je německý spisovatel historických románů, thrillerů a titulů literatury faktu. Philipp Vanderberg se narodil ve Wroclavi, ale vystudoval v Mnichově. Věnoval se hlavně historii umění a dějinami. Získal titul z germanistiky. Philipp Vadenberg sbírá staré knihtisky, jeho knihovna obsahuje tisíce svazků. Kromě toho vlastní sbírku automobilů – veteránů a starožitnosti. Žije s manželkou střídavě v hornorakouské vesničce a ve věži hradebního komplexu v Burghausenu. Dílo Philippa Vanderberga: Philipp Vanderberg napsal přes třicet historických románů, thrillerů a titulů literatury faktu, které byly přeloženy do 34 jazyků. Ve svých románech dokáže mistrně vylíčit psychologii historických postav i záhadu nápisu v Sixtinské kapli, schovaného pod Michelangelovými freskami. V historii hledá záhady a těží z nich pro své poutavé příběhy.
Více od autora
Ladislav Stehlík (80)
Ladislav Stehlík byl český básník, spisovatel a malíř. Narodil se v Bělčicích, v rodině krejčího. Bělčickou školu navštěvoval v letech 1924–1928. Vystudoval učitelský ústav v Příbrami, kde maturoval v roce 1928. Vyučoval na řadě škol v rodném kraji, zejména na malotřídních. V letech 1930–1945 byl učitelem na obecné škole v Myslívě na Klatovsku. Často zajížděl do Prahy a Plzně, kde se seznamoval s umělci a výtvarníky . V roce 1945 se do Prahy odstěhoval. Do roku 1966 učil na smíchovských školách. Po odchodu do důchodu se věnoval literární činnosti. Zemřel v Praze, pochován je podle svého přání v rodných Bělčicích. Ladislav Stehlík měl tři bratry, Jana, který žil v Plzni, dožil se 82 let, Karla, který byl četnickým strážmistrem a v 50. letech byl politickým vězněm. Třetí bratr Jaroslav Stehlík pracoval v plzeňském Národopisném muzeu, nedožil se vysokého věku, zemřel v 27 letech. V Myslívi se seznámil s učitelkou Aloisií Lukešovou, se kterou se po tříleté známosti oženil. Dcera Ladislava Stehlíka, PhDr. Blanka Stehlíková, Csc. je historička umění a publicistka. Blanka Stehlíková se též podílela na vydání některých knih svého otce. Napsal řadu básnických sbírek a za jeho největší dílo lze považovat trilogii Země zamyšlená. Dílo je lyrickým průvodcem po jihozápadních Čechách, psané s hloubkou a znalostí dosud nevídanou. Autor při svých cestách po kraji sesbíral pověsti, historická fakta, marginálie, zaznamenal osudy místních lidí či zastavení významných návštěvníků – malířů, sochařů, spisovatelů, herců, hudebních skladatelů a dalších. To doplnil mistrným popisem přírody. Práce byla metodologicky inspirována Pausaniovou Cestou po Řecku. Kniha je vyzdobena ilustracemi autora. Dosud vyšla ve čtyřech vydáních. Ladislav Stehlík byl také malíř. Častým tématem jeho obrazů byla opět jihočeská krajina, il...
Více od autora
Jacob Ludwig Karl Grimm (99)
Jacob Ludwig Carl Grimm byl německý právník, který proslul jako jazykovědec, lexikograf, spoluzakladatel germanistiky jako vědního oboru a sběratel lidových pohádek . Roku 1802 se zapsal na univerzitu v Marburgu, kde studoval právo, jak si přál jeho předčasně zesnulý otec. Rok nato se k němu připojil i jeho bratr Wilhelm, který se vyléčil z těžké nemoci. Také on studoval v Marburgu právo. V roce 1822 formuloval první hláskoslovný zákon pro germánské jazyky, který je dodnes znám jako „Grimmův zákon“. Je autorem významného díla Deutsche Mythologie .
Více od autora
Isaac Asimov (96)
Isaac Asimov, narozen jako Izák Judovič Ozimov , byl americký spisovatel a biochemik židovského původu. Napsal přes 300 vědeckých, vědecko-populárních a sci-fi knih. Počátek jeho tvorby patří do období tzv. Zlatého věku sci-fi. Získal celou řadu prestižních cen . Je autorem tří zákonů robotiky. Isaac Asimov se narodil do židovské rodiny ve vesnici Petroviči v Sovětském Rusku. Ve své první autobiografii uvádí, že jako datum svého narození považuje 2. ledna 1920, i když vzhledem k chybějícím dokumentům či případné chybě při převodu z juliánského kalendáře je toto datum nejzazší a správné datum může být i 4. října 1919. V roce 1923 celá rodina emigrovala do USA. Do USA se plavil na lodi RMS Baltic. Stal se americkým občanem v roce 1928. Asimov se nikdy nenaučil rusky a nikdy svou rodnou zemi nenavštívil. Isaac vyrůstal v Brooklynu v New Yorku. Jeho otec měl malý obchod se smíšeným zbožím, ve kterém se Asimov poprvé setkal s časopisy a novinami. Asimov se naučil sám číst v pěti letech, své první články začal psát už v jedenácti a od devatenácti je dokonce prodával do různých časopisů. Po vystudování střední školy nastoupil Asimov na Kolumbijskou univerzitu, kde promoval v roce 1939. Během druhé světové války sloužil Asimov jako civilista na námořní základně ve Filadelfii . V roce 1944 byl předvolán k armádní odvodové prohlídce, ale kvůli krátkozrakosti nebyl odveden. Tato vada už nebyla armádě USA na obtíž 7. září 1945, kdy Asimov obdržel povolávací rozkaz. Do jejích řad vstoupil 1. listopadu 1945. Prošel základním výcvikem v Camp Lee ve Virginii. 7. ledna 1946 začal psát povídku Důkaz, což byla jediná povídka, kterou Asimov napsal během své služby v armádě USA . 7. února již měl hotovu první verzi, ale pak s psaním přestal, neboť se mě...
Více od autora
Edgar Rice Burroughs (83)
Edgar Rice Burroughs byl americký spisovatel dobrodružných románů. Proslavil se především svým cyklem románů o hrdinovi z afrického pralesa Tarzanovi. Jeho knihy jsou přímočaře dobrodružné a odehrávají se v exotických prostředích, často vytvořených spisovatelovou fantazií. Edgar Rice Burroughs se narodil v Chicagu v roce 1875, vystudoval michiganskou vojenskou akademii a poté, co nesložil zkoušky na United States Military Academy ve West Pointu, sloužil od roku 1895 u jezdectva ve Fort Grant v Arizoně. Roku 1897 byl však z vojenské služby propuštěn kvůli srdečním problémům. Po skončení vojenské služby vykonával Burroughs neúspěšně celou řadu povolání. Několik měsíců byl například kovbojem a byl několikrát těžce zraněn zloději dobytka a ve zlatých dolech onemocněl těžkým zápalem plic. Rozhodl se proto zkusti své štěstí jako spisovatel. Nejprve se živil tvorbou reklam a inzerátů, později působil jako prakticky neznámý autor drobných dobrodružných povídek a příběhů z venkovského prostředí. Burroughsova cesta k slávě začala v říjnu roku 1912, když v "pulp časopise" All-Story Magazine začala vycházet jeho první příběh o hrdinovi z afrického pralesa Tarzanovi, Tarzan of the Apes . Román v krátké době získal značnou popularitu a hned v příštím roce se v časopise New Story Magazine objevilo jeho pokračování s názvem The Return of Tarzan . Brzy následovala úspěšná knižní vydání a postupně vyšlo i dalších dvacet čtyři pokračování. Kromě cyklu o Tarzanovi sepsal Burroughs také tři další série považované dnes za klasiku science-fiction a fantasy literatury. Dvě z nich se neodehrávají na Zemi, ale na sousedních planetách Marsu a Venuši a další umístil do tajemného světa Pellucidar uvnitř Zeměkoule. Literární činnost přinesla Burroughsovi nejen slávu, ale také velké finanční zisky. Stal se...
Více od autora
Barbara Wood (65)
Americká spisovatelka historických a milostných románů. Narozena 30. ledna 1947 v anglickém Warringtonu. Dětství prožila v jižní Kalifornii. Po studiu francouzštiny a antropologie na vysoké škole ji okouzlilo cestování a dodnes projezdila téměř celý svět. Než v roce 1976 publikovala první knihu, vyzkoušela řadu profesí. Nejdéle pracovala jako sestra na chirurgickém oddělení nemocnice v Santa Monice, ovšem od roku 1980 se živí výhradně jako spisovatelka. Procestovala téměř celý svět, na svých cestách důkladně poznala řadu různých zemí a své bohaté poznatky vhodně uplatnila v literární tvorbě. Dodnes potěšila čtenáře bezmála dvěma desítkami románů, z nichž většina byla přeložena do více než 30 jazyků. Barbara Woodová nyní žije a tvoří v Riverside v Kalifornii. Tři ze svých románů vydala pod pseudonymem Kathryn Harvey.
Více od autora
Olga Čechová (72)
V letech 1941–1944 studovala na Škole uměleckých řemesel v Brně. 1944–1945 totálně nasazena . 1946–1951 absolutorium Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze . Od roku 1960 členka skupiny Trasa a od roku 1967 členkou výboru Svazu českých umělců grafiků Hollar Praha. 1956–2000 soustavná ilustrační spolupráce s časopisy Sluníčko a Mateřídouška, od roku 1960 s nakladatelstvím Albatros . Za knižní ilustrační práci získala 15 ocenění. S kresleným filmem Barrandov-Praha vytvořila čtyři kreslené filmy a sedmidílný seriál pro děti. Od studijních let na UMPRUM se věnovala volné grafice a kresbě v úzké souvislosti s psaním poezie. Základ jejího díla tvoří volná grafika a tematicky propojené grafické cykly s motivy imaginárních příběhů. Citlivé linie grafiky, které se staly její nejvlastnější doménou. Autorka vytvářela své grafické listy nejčastěji technikou suché jehly. Fantazie a intimní výraz autorčiných prací na papíře jsou také blízké poetice jejích lyrických básní. V šedesátých letech se připojila k autorům, kteří se věnovali fenoménu těla a rozvíjeli formy Nové figurace. Zúčastnila se mnoha výstav, kde prezentovala své práce, a získala řadu ocenění v rámci mezinárodních přehlídek grafiky a ilustrací, výstav ex libris anebo v expozicích české grafiky v zahraničí. Významnou částí díla Olgy Čechové se staly ilustrace, v nichž prokazuje značnou empatii pro poezii a osobitý talent provázet verše básníků metaforickými významy; je autorkou ilustrací například k básnické sbírce Vladimíra Holana Na sotnách anebo knihy veršů Jaroslava Seiferta Koncert na ostrově . Od doby studií Olga Čechová ilustrovala rovněž řadu knížek pro děti. Více než padesát let spolupracovala s časopisy Sluníčko a Mateřídouška. Od roku 1960 vytvořila ilustrace pro více než sto třicet dětských knih vydaných nakladatelstvím Alb...
Více od autora
Miloslav Jirda (45)
Narozen 9. 5. 1895 v Jabloneckých Pasekách, zemřel 9. 10. 1970 v Praze. Středoškolský profesor, překladatel z francouzštiny.
Více od autora
Maxim Gorkij (107)
Maxim Gorkij , vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov , , byl ruský spisovatel, dramatik, básník a revolucionář. Bývá považován za průkopníka socialistického realismu.
Více od autora
Ivan Klíma (68)
Ivan Klíma, rodným jménem Ivan Kauders , je český spisovatel a dramatik s židovskými kořeny, syn vynálezce a světového odborníka na silnoproudé motory Viléma Klímy. V současné době je spolu s Milanem Kunderou a Patrikem Ouředníkem nejpřekládanějším žijícím českým autorem. Narodil se v Praze a za druhé světové války strávil tři a půl roku v koncentračním táboře Terezín, ze kterého se dostal jako čtrnáctiletý. Jeho rodiče byli židovského původu. Vystudoval gymnázium a Filozofickou fakultu UK. Po absolutoriu v roce 1956 pracoval jako redaktor časopisu Květy a v letech 1959–1963 v nakladatelství Československý spisovatel. Poté psal do Literárních novin, Literárních listů , do časopisů Květen, Plamen a Orientace. Vstoupil do KSČ v roce 1953, v roce 1967 byl ze strany vyloučen. V roce 1968 zrušila KSČ jeho vyloučení, a ačkoli byl oficiálně ve straně, neúčastnil se žádných stranických aktivit. Z KSČ ho definitivně vyloučili v roce 1970. V roce 1969 odjel do USA, kde působil jako hostující profesor na Michiganské univerzitě. Po návratu v roce 1970 už byl zakázaným autorem, publikovat mohl jen v samizdatu a exilu a živil se dělnickými profesemi. Jeho dílo je rozsáhlé a žánrově pestré: próza, dramata, reportáže, eseje, fejetony a knížky pro děti. V roce 2013 podpořil založení LES , kterou zakládal Martin Bursík. V roce 2002 mu byla udělena Cena Franze Kafky za celoživotní dílo a knihu Velký věk chce mít též velké mordy o životě a dílu Karla Čapka. V roce 2010 mu byla, v kategorii literatura faktu, udělena cena Magnesia Litera za paměti Moje šílené století. Společně s Jiřím Peňásem se stal laureátem Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2013.
Více od autora
Hana Doskočilová (74)
Hana Doskočilová, provdaná Sekyrková byla česká spisovatelka knih pro děti. Maturovala ve Znojmě, poté pracovala v Jihlavě a Praze jako úřednice. Od roku 1961 byla zaměstnána v tehdejším Státním nakladatelství dětské knihy , pozdějším Albatrosu, a postupně se začala prosazovat i jako autorka. Od roku 1972 byla spisovatelkou na volné noze. Psala do dětského časopisu Mateřídouška . Její tvorba byla zaměřena na děti předškolního a mladšího školního věku . Příběhy mají kromě zábavné a napínavé složky často také nenásilně didaktický charakter. Byla mistrem literární zkratky. Hana Doskočilová se podílela i na známých pohádkách O krtkovi, tvořených společně s kreslířem Zdeňkem Milerem. Jde konkrétně o těchto 14 příběhů:
Více od autora
Emanuel Tilsch (29)
Emanuel Tilsch byl český právník, profesor rakouského soukromého práva. V právu místo tradičního akcentování historie zdůrazňoval současné vlivy hospodářství a sociálních poměrů, přesto kromě sociologizujících pražských právních vědců ovlivnil i brněnskou normativní školu. Narodil se do rodiny advokáta, otec však brzo zemřel. Roku 1884 maturoval na klasickém gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze a o pět let později promoval na právnické fakultě. Poté prošel praxí u zemského soudu, finanční prokuratury a v advokátní kanceláři svého strýce a pozdějšího tchána JUDr. Josefa Tilsche. V roce 1895 se totiž oženil se sestřenicí a spisovatelkou Annou Marií, se kterou měl dceru Annu a syna Emanuela . Výborně ovládal latinu, němčinu, francouzštinu, italštinu a angličtinu, pasivně pak zvládal polštinu, ruštinu a španělštinu. V zimním semestru 1897–1898 se prací o zástavním právu habilitoval na české právnické fakultě a zároveň začal vykonávat vlastní advokátní praxi. Brzy ale u něj převážil zájem o právní teorii, roku 1903 advokacie zanechal a byl jmenován mimořádným a o pět let později řádným profesorem rakouského soukromého práva. V roce 1909 byl zvolen dopisujícím členem České akademie věd a umění, téhož roku se navíc stal děkanem právnické fakulty. Kromě těchto domácích aktivit byl také členem bruselského Institutu srovnávacího práva . V roce 1912 spáchal sebevraždu. Byl pochován v hrobce na Olšanech. První jeho monografií byla habilitační práce Zástava ruční dle rakouského práva občanského, na základě svých přednášek a časopiseckých studií o vlivu nového civilního soudního řádu na občanské právo hmotné vydal ve Vídni roku 1901 spis Der Einfluss der Civilprocessgesetze auf das materielle Recht und die in vorwiegend materiellrechtlichen Gesetzen enthaltenen processualen Bestimmungen. Nejvýznamnějšími pracemi však bylo Dědické právo rakouské se stanoviska srovnáva...
Více od autora
Prototyp (17)
Více od autora
P. G Wodehouse (70)
Sir Pelham Grenville Wodehouse byl britský spisovatel - jeden z nejoblíbenějších anglických humoristů, mistr jazykové komiky a situačních gagů. Za svůj dlouhý život napsal více než devadesát knih. Je navíc spoluautorem dvaceti filmových scénářů a zhruba třiceti her a muzikálů. Vystudoval Dulwich College v Londýně. Po absolvování pracoval nejprve jako úředník v bance ale pak se stále více zaměřoval na novinařinu. Roku 1902 byl zaměstnán v londýnském listu Globe jako sloupkař. V průběhu života žil a pracoval v Anglii, Francii a posléze hlavně v USA, kde získal v roce 1955 státní občanství. Těsně před svou smrtí byl v roce 1975 povýšen do šlechtického stavu. Sir Pelham Grenville Wodehouse zemřel 14.února 1975 v Southamptonu, stát New York.
Více od autora
Jindřich Kovařík (66)
Jindřich Kovařík byl český malíř, ilustrátor, grafik a typograf. Jindřich Kovařík vystudoval v letech 1948–1953 v Praze Státní grafickou školu a Vysokou školu umělecko-průmyslovou pod vedením profesora Josefa Nováka. Od roku 1952 se věnuje knižní ilustraci, většinou pro dětské čtenáře. Jako typograf a ilustrátor pracoval pro celou řadu nakladatelství. Po období svobodného povolání se v letech 1968–1988 stal výtvarným redaktorem nakladatelství Albatros. Své ilustrace publikoval také v časopisech Zlatý máj, Mateřídouška, Sluníčko, Ohníček a Pionýr. Ilustroval více než 140 publikací a jako spoluautor se podílel na patnácti animovaných kreslených filmech. Byl členem SČUG Hollar, SVU Mánes a od roku 1990 Klubu ilustrátorů dětské knihy. Svou tvorbou byl zastoupen na dvaceti autorských a na více než 130 společných výstavách doma i v zahraničí. Za svou práci získal celou řadu ocenění. Žil v Praze, zabýval se volnou grafikou, malbou, ilustrátorskou a plakátovou tvorbou. Zemřel 8. srpna 2019.
Více od autora
Jaroslav Piskáček (69)
Jaroslav Piskáček byl český nakladatelský redaktor a překladatel z ruštiny. Po studiu ruštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracoval jako redaktor v nakladatelství Naše vojsko. V 80. letech byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov jako překladatel scénářů. Ve svobodném povolání překládal ruskou prózu. Byl manželem překladatelky Hany Vrbové. Jeho syn Jaroslav Piskáček mladší překládá z angličtiny a ruštiny.
Více od autora
Emil Vachek (102)
Emil Vachek – 1. května 1964, Praha) byl český prozaik, dramatik a novinář, společně s Eduardem Fikerem zakladatel české detektivky, tvůrce prvního ryze českého detektiva Klubíčka. Narodil se roku 2. února 1889 v Pražském Předměstí u Hradce Králové v rodině sklepníka a pozdějšího správce konírny zájezdního hostince Karla Vachka a jeho manželky Anny, rozené Krajákové. Byl nejmladší ze čtyř dětí, otec zemřel, když bylo Emilu Vachkovi pět let. Základní školu vychodil v Hradci Králové a Hořicích, od roku 1900 studoval na reálce v Hradci Králové. V té době se seznámil s Karlem Čapkem, který studoval na královéhradeckém gymnáziu. Spolu s Čapkem, Rudolfem Medkem, Jiřím Červeným a dalšími studenty byl Vachek členem studentského spolku Mansarda. Z reálky musel odejít pro problémy s článkem ve studentském časopise Revue nejmladších a nastoupil na obchodní akademii . V roce 1906 se matka se třemi dětmi přestěhovala do Prahy. Karel Vachek začal studovat na soukromé obchodní škole, studia ale nedokončil a stal se profesionálním novinářem. V roce 1911 se Emil Vachek stal redaktorem Práva lidu, kde pracoval do roku 1929 a jeho příspěvky se objevily téměř ve všech rubrikách . Byl též v období 1916–1921 redaktorem satirického časopisu Kopřivy . V Plzni poté redigoval v letech 1924–1928 revue Pramen a Nové svobody . Přispíval i do dalších levicových tiskovin. V roce 1935 se spolupodílel na založení nakladatelství Evropský literární klub a byl jeho místopředsedou., přispíval do Volné myšlenky, Práce, Zvonu, Tvorby, Panorámy, Literárních novin, v letech 1924–1927 vydával a redigoval plzeňský Pramen a v letech 1927–1929 Novou svobodu. Své články publikoval pod pseudonymy Emil C...
Více od autora
Otto František Babler (78)
Otto František Babler , původním jménem Otto Franjo Babler, byl český překladatel, spisovatel, básník, literární historik, knihovník, kulturní publicista a polyglot. Otec pocházel z německo-slovinské rodiny, matka byla Češka. Babler vychodil obecnou školu v Prijedoru a v Sarajevu, poté studoval na reálném srbochorvatském gymnáziu v Sarajevu. V roce 1915 se jako válečný běženec s matkou dostává do Čech a dokončuje své středoškolské vzdělání na německém reálném gymnáziu v Olomouci, na němž maturoval v roce 1919. V roce 1928 se oženil a natrvalo přestěhoval do Samotišek pod Svatým Kopečkem u Olomouce, kde je na jeho počest pojmenováno náměstí. Je jedním z nejplodnějších českých překladatelů . Překládal ze slovinštiny, srbocharvátštiny, bulharštiny, ruštiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny a italštiny a z češtiny do němčiny i angličtiny. Centrem jeho pozornosti byla spiritualistická, náboženská a folkloristická tvorba. V letech 1926–1946 vydával edici Hlasy, v níž v bibliofilské úpravě uváděl své překlady Rilkeho, Blakeho, Claudela, Bubera a dalších. V letech 1935–48 byl knihovníkem Obchodní komory v Olomouci, v letech 1948–1956 knihovníkem Univerzitní knihovny. Mimo to v letech 1946–56 vedl na obnovené olomoucké univerzitě cvičení ze srbochorvatštiny. Od roku 1956 žil jako nezávislý spisovatel. Bablerovým životním dílem je překlad Dantovy Božské komedie, který přeložil společně s Janem Zahradníčkem. Vysoko ceněn je také jeho překlad Máchova Máje do němčiny. První čtyři sloky prvého zpěvu prvního oddílu Božské komedie – Pekla: I. Peklo Zpěv prvý
Více od autora
Miloš Hubáček (26)
Miloš Hubáček je spisovatel literatury faktu, který se specializuje na období 2. světové války, především pak na průběh jejich námořních bojů. Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy v letech 1955–1960 působil v letech 1962–1970 na ministerstvu spravedlnosti a později jako prokurátor. V letech 1965–1966 postgraduálně studoval v Cambridge. Roku 1980 se stal profesionálním spisovatelem. V roce 2002 obdržel cenu Miroslava Ivanova.
Více od autora
Ladislav Fuks (44)
Ladislav Fuks byl český prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Jako symbol tohoto tématu si pak zvolil druhou světovou válku a holokaust. Většina jeho díla je autobiografická, často skrytě – téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po citovém přátelství. Právě tato stále se vracející postava trpícího a mučeného chlapce má silnou míru autobiografičnosti. Fuksovo dílo je někdy také autobiografickou travestií – např. Vévodkyně a kuchařka. Fuks je ve svém díle též mistrem masky, jinotajů, neboli alegorií, a náznaků, k čemuž byl jako homosexuál přirozeně donucen dobou, v níž žil a tvořil. Jeho dětství nebylo příliš šťastné. Otec, policejní úředník, byl chladný a dominantní člověk a matka se starala pouze o správnou společenskou výchovu svého syna. Téma smutného dětství a snahy o vzdor proti otci se pak objevilo v několika jeho knihách. Největší životní krizí ale prošel Ladislav Fuks v době dospívání, tedy na počátku druhé světové války, kdy si poprvé uvědomil svou homosexualitu. Krutý osud svých židovských spolužáků z gymnázia prožíval citelněji, jelikož sám trpěl silným pocitem ohrožení – v koncentračních táborech tehdy mizí nejen Židé a Romové, ale také homosexuálové. Mnozí literární kritici si později často kladli otázku, jak je možné, že se Ladislav Fuks, jako nežidovský spisovatel, dokázal tak vžít do pocitů židovské menšiny a věnovat tomuto tématu značnou část svého díla. Odpovědí je právě jeho pocit sounáležitosti s tragédií tohoto národa, ale také úzkost z ohrožení, kterou po celý život on sám pociťoval. Tímto jeho silným duchovním poutem s pronásledovanou židovskou menšinou je inspirován také název jedné jeho knihy – Mí černovlasí bratři. Po dokončení gymnázia pracoval Ladislav Fuks za války na zemědělské správě v Hodoníně. Po válce pokračoval ve studiu na filoso...
Více od autora
Klára Trnková (118)
Narozena 12. 7. 1949 v Praze. Malířka, ilustrátorka, scénografka, věnuje se emailové tvorbě, též autorka pohádek a knih kuchařských receptů. Umělecká ředitelka nakladatelství Studio Trnka. Dcera malíře a výtvarníka Jiřího Trnky.
Více od autora
Joy Fielding (76)
Joy Fieldingová je kanadská spisovatelka románů a herečka žijící v Torontu. V roce 1966 promovala na bakaláře na univerzitě v Torontu, obor anglická literatura. Ještě pod jménem Teppermanová prožila krátkou hereckou kariéru, během níž se objevila v komedii Winter Kept Us Warm a v jedné epizodě seriálu Gunsmoke. Během tohoto období se dostala i do Hollywoodu, nicméně odtamtud z rozčarování odjela. Později si změnila jméno podle anglického spisovatele Henryho Fieldinga a začala psát. Několik jejích románů bylo zfilmováno, za nejúspěšnější bývají považovány Jane utíká a Dej mamce pusu . Sama Fieldingová v rozhovoru uvedla: „See Jane Run pravděpodobně zná nejvíce lidí. Bylo tam ale víc mezníků. Kiss Mommy Goodbye mě doopravdy usadila, See Jane Run mne posunula na další stupeň. Každá kniha se však prodává více pevných vazeb než předchozí, tudíž je těžké říci, která byla doopravdy nejúspěšnější, protože bych mohla říci: Na téhle jsem vydělala nejvíce peněz, téhle se prodalo nejvíce výtisků a tahle byla úspěšná v Německu. Takže obě jsou populární v jiném smyslu.“ Fieldingová je vdaná a má dvě dcery. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Joy Fielding na anglické Wikipedii.
Více od autora
Jarmila Fromková (84)
Narozena 17.1.1922 v Sulíkově u Blanska. Nakladatelská redaktorka a překladatelka z ruštiny a němčiny.
Více od autora
H. G Wells (82)
Herbert George Wells byl anglický spisovatel. Společně s francouzským spisovatelem Julesem Vernem je nazýván "otec science fiction". Do jeho knih se však výrazně promítly také jeho socialistické názory, takže mnohá jeho díla lze považovat za sociálně vědecké utopie. Tento rys jeho tvorby, tj. odklon od beletristické tvorby k tvorbě filosofické a sociální, začal postupně převládat zhruba od roku 1905. Je po něm nazván kráter H. G. Wells na odvrácené straně Měsíce.
Více od autora