Všichni Autoři a témata

Georges Ohnet (18)

Francouzský romanopisec, fejetonista a dramatik.

George Adamson (3)

George Adamson zvaný „Otec lvů“ byl britský ochránce přírody a spisovatel. On a jeho žena Joy Adamsonová jsou nejvíce známi díky knize a filmu Volání divočiny , které popisují příběh lvice Elsy. George Alexander Graham Adamson se narodil 3. února 1906 v Etawahu, v tehdejší Britské Indii anglickým rodičům. Vzdělání získal v Dean Close School . Poprvé navštívil Keňu v roce 1924. Vystřídal několik zaměstnání, například hledač zlata, obchodník s kozami a profesionální lovec na safari. V roce 1938 začal pracovat v keňském Oddělení pro zvěř a stal se správcem hranice Severního okrsku. O šest let později si vzal za ženu Friederiku Victorii Gessner zvanou „Joy“. V roce 1956 spolu začali vychovávat malou lví samičku pojmenovanou Elsa. O pět let později o ní vznikla kniha a v roce 1966 i film „Volání divočiny“ . Adamson ukončil v roce 1961 své zaměstnání správce Severního okrsku a plně se začal věnovat svým mnoha lvům. V roce 1970 se přesunul do Národního parku Kora v severní Keni, kde se snažil pokračovat ve své činnosti reintrodukce lvů a dalších velkých koček do divočiny. Ve stejném roce se de facto rozešel s Joy, s níž nicméně trávil až do její smrti v roce 1980 vánoční svátky. 20. srpna 1989 byl George Adamson zavražděn nedaleko svého tábora somálskými bandity. Když jel ve svém terénním voze zachránit svého asistenta a mladého evropského turistu do parku Kora, banditi auto rozstříleli a jeho zasáhli mnoha kulkami. Bylo mu 83 let. Je pohřben v parku poblíž svého bratra Terrance a u svých oblíbených lvů Super Cub a Boy. V tomto článku byl použit překlad textu z článku George Adamson na anglické Wikipedii.

Gennadij Malachov, (13)

František Žákavec (11)

František Žákavec byl český historik umění, profesor Univerzity Komenského v Bratislavě. František Žákavec pocházel ze starobylého chodského rodu, s kořeny doloženými do roku 1654. Byl synovcem regionálního historika Emila Tšídy . Vystudoval původně romanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a jako stipendista v letech 1899–90 studoval na pařížské Sorbonně. Tam se prohloubil jeho zájem o výtvarné umění. Studia dokončil v Praze, kde byl ovlivněn zejména přednáškami T.G. Masaryka a F.X. Šaldy a vitalistickou filosofií Henri Bergsona. Po studiu nastoupil jako suplent na reálce v Praze na Žižkově a pak působil jako středoškolský profesor v Plzni, Mladé Boleslavi a v Praze-Karlíně . Historií umění se intenzivně zabýval od roku 1918. V letech 1919–1920 byl redaktorem časopisu Volné směry. Ve 20. letech patřil do vlivné společnosti historiků umění Šestka v Praze. K jeho přátelům patřil Josef Šusta. Habilitoval se na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde od roku 1924 působil jako profesor dějin umění. Od roku 1933 byl dopisujícím a od r. 1934 mimořádným členem Královské české společnosti nauk . Spolupracoval na Ottově slovníku naučném nové doby . Ve 30. letech podpořil stavbu památníku bitvy u Domažlic, která však nakonec nebyla realizována. Zemřel v Praze ve věku 59 let. Byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Hlavní doménou Žákavcových vědeckých zájmů bylo české umění 19. století v jeho historických souvislostech, zejména generace Národního divadla. Detailně se zabýval dílem Františka Bílka, Mikoláše Alše, Josefa Mánesa, a zejména Maxe Švabinského. Měl literární nadání a vybroušený styl, kterým ve své generaci vynikal. Jeho kultivovaného slovního projevu si cenil také Jan Mukařovský. Zajímal se o staré světové umění ...

František Stavinoha (11)

* 10. 7. 1928, Zašová † 8. 4. 2006, Kladno – Švermov Prozaik, publicista, horník Narodil se jako poslední ze sedmi dětí valašského pasekáře. Po absolvování měšťanské školy ve Valašském Meziříčí se učil pekařem a knihařem, později byl zaměstnán v různých manuálních profesích . Roku 1950 byl odsouzen za pobuřování k pětiměsíčnímu trestu vězení, který vykonával v jáchymovských dolech; v témže roce byl povolán k výkonu základní vojenské služby, kterou absolvoval u Pomocného technického praporu na dole Zápotocký v Kladně a dole Gottwald v Libušíně. V roce 1953 podepsal pětiletý úvazek práce v hornictví, na jehož základě byl z vojenské služby propuštěn. Od té doby žil v Kladně. Pracoval v místních dolech, nejprve jako horník, později signalista a těžmistr, od roku 1975 ze zdravotních důvodů v povrchovém provozu; do důchodu odešel v roce 1983. V letech 1994–1998 byl v Kladně členem městského zastupitelstva; 2003 mu zde bylo udělěno čestné občanství. V 60. letech publikoval soudničky v časopisech Kladenská záře, Čs. horník a energetik a Svoboda; po roce 1973 přispíval články, fejetony a povídkami do periodik: Dikobraz, Práce, Rudé právo, Mladá fronta, Květy, Čs. voják, Tvorba, Kmen, Mladý svět, Literární měsíčník, Obrana lidu, Zemědělské noviny, Roháč aj.; v 90. letech otiskoval povídky a fejetony v sobotních přílohách Občanského deníku, Práva lidu, Venkova, Rudého Práva a Práva, v Novém dikobrazu, Vlastě, Kladenských novinách, Haló novinách aj. Od 80. let spolupracoval s Československou televizí: podle vlastních námětů napsal scénáře k inscenacím a filmům Pravda neroste na višni , Hvězdy nad Syslím údolím , Pohled z hlubin , Kolotoč a devět vnuků ...

František Marek (12)

František Marek byl český architekt. Vyučil se sice zednictví, avšak poté absolvoval střední průmyslovou školu stavební a v letech 1922–1926 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, kde ho vedl český architekt Josef Gočár. Aktivně působil též ve Spolku výtvarných umělců Mánes. V roce 1948 se účastnil uměleckých soutěží v kategorii architektonický návrh na Olympijských hrách v Londýně, kde za pražskou sokolovnu získal čestné uznání.

František Kafka (12)

František Kafka byl český spisovatel a překladatel. Mládí prožil v Divišově, absolvoval gymnázium a obchodní akademii v Hradci Králové, Právnickou fakultu UK v Praze. Po studiích pracoval jako advokátní koncipient, advokát a novinář. V letech 1941–1945 byl vězněn v koncentračních táborech v Polsku. Po osvobození tábora v lednu 1945 vstoupil do 1. čs. armádního sboru. Následně se stal prvním tajemníkem košické vlády a úředníkem ministerstva průmyslu. V 60. letech po těžké nemoci odešel do invalidního důchodu a začal pracovat jako překladatel a spisovatel, ovšem publikoval již od 30. let články, fejetony, cestopisy, detektivky. Na počátku 80. let se věnoval pražské německé literatuře a židovské literatuře. Příležitostně psal scénáře pro film . Jeho bratr Ota Kafka byl sportovní novinář. Některé zdroje uvádějí chybné datum narození a místo narození .

František Götz (14)

František Götz byl český literární historik, kritik, dramatik, dramaturg a programový mluvčí Literární skupiny. Věnoval se také překladu. V roce 1912 maturoval v Bučovicích, absolvoval abiturientský kurs v Brně a pracoval jako učitel. Byl zakládajícím členem brněnské expresionistické Literární skupiny, v letech 1921–1928 spoluredigoval její časopis Host a byl spoluautorem významného manifestu Naše naděje, víra a práce . V roce 1923 jej z Brna povolal Karel Hugo Hilar na místo lektora činohry Národního divadla. V letech 1928–1944 byl dramaturgem ND. Po Hilarově smrti v roce 1935 se stal vedoucí osobností činohry ND. Jako dramaturg uváděl díla českých autorů . Před nástupem Otokara Fischera do funkce šéfa činohry v závěru roku 1935 a od jeho smrti v březnu 1938 byl sice titulárním šéfem činohry ředitel ND Stanislav Lom, ve skutečnosti činohru vedl Götz a to až do nástupu Jana Bora do této funkce v březnu 1939. Na krátké období sezóny 1944/1945 byl z rozhodnutí ministra Emanuela Moravce zbaven funkce dramaturga ND a jmenován ředitelem Divadla na Vinohradech. V roce 1947 se vrátil do Národního divadla, kde byl do roku 1948 šéfem činohry, pak dva roky náměstkem uměleckého ředitele. V letech 1965–1969 pokračoval ve funkci hlavního dramaturga činohry ND. Významná byla i jeho pedagogická činnost. Nejdříve přednášel externě na Filosofické fakultě UK , v roce 1950 byl jmenován profesorem praktické dramaturgie na DAMU, kde byl v období 1952–1954 i vedoucím katedry divadelní vědy a dramaturgie. V období 1949/1950 a opakovaně 1952/1953 zastával funkci děkana DAMU. Od září 1960 až do srpna 1969 přednášel také jako profesor na katedře teorie a dějin divadla Filosofické fakulty UK. Další dva roky zde působil jako profesor – konzultant. Velmi významné bylo jeho kritické působení, a to literárn...

František Bukvář (15)

Autor detektivních příběhů a literatury faktu.

Frank Tetauer (18)

Frank Tetauer, vlastním jménem František Tetauer , byl český dramatik, spisovatel-prozaik, překladatel, esejista, divadelní a literární kritik. Narodil se v Praze-Karlíně v rodině krejčího. V roce 1922 absolvoval reálné gymnázium v Praze a pokračoval ve studiu na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze, kde byl žákem Viléma Mathesia a Václava Tilleho. Jeho oborem byla moderní literatura, středem zájmu pak především irská a angloamerická dramatická tvorba. Studijně navštívil Anglii, Francii a Německo. Školu ukončil úspěšně v roce 1926 závěrečnou prací „Filosofie Shawova díla dramatického a jeho předmluv“. V dalších letech se věnoval především překladům a publicistické činnosti. Již jako student začal v roce 1923 publikovat v literární revui Apollon , dále publikoval povídky, epigramy, úryvky z vlastních i přeložených dramat, literární a divadelní recenze a teoretické stati např. ve Studentském časopise, Lidových novinách, Panorámě, Hostu, Rozhledech po literatuře a umění, Literárních novinách, Listech pro umění a kritiku, Tribuně, Tvorbě, Právu lidu, Rozpravách Aventina, Lumíru, Městských divadlech pražských, Ročence Kruhu sólistů Městských divadel pražských, Národním a Stavovském divadle, aj. Od roku 1926 souběžně pracoval pro americké velvyslanectví v Praze jako tlumočník a překladatel. V polovině 30. let začal spolupracovat rovněž s rozhlasem, pro který překládal a upravoval hry např. G. B. Shawa, Eugene O'Neilla a dalších. Spolupráce se spisovatelem a dramatikem Františkem Langerem jej přivedla do Městských divadel pražských , kde začal působit od roku 1930 nejdříve jako lektor, od roku 1936 pak ve funkci dramaturga. Uváděl mnohé premiéry českých autorů, mj. Karla Čapka, Fráni Šrámka, Viktora Dyka, Františka Langra a významných klasiků světových, např. Williama Shakespeara, G. B. Shawa, Maxima Gorkého, Charlese...

Fabio Bourbon (9)

Autor turistických průvodců a naučně-populárních publikací o kulturních a uměleckých památkách zejména starověkých civilizací.

Eva Patlejchová (11)

Autorka publikací o dietách.

Eva Kilianová (11)

Narodila se 17.5.1930 v Brně.Vystudovala filozofickou fakultu, učila na střední škole v Karviné a v letech 1955-1972 pracovala v brněnské pobočce Historického ústavu ČSAV. Pak byla z politických důvodů donucena k odchodu a pracovala jako vychovatelka. Sbírala a zpracovávala lidové pověsti, pracovala jako editorka a psala knihy pro mládež. Spolupracovala s Oldřichem Sirovátkou. Je autorkou knih valašských pověstí Chlapci v zelené hoře, Ovčák v Radhošti a Obří pantofle. Podle zápisů Cyrila Hykla napsala pro děti knihu O pokladech na Kotouči.

Eva Hošnová (20)

Narozena 26.6.1951 v Praze. PhDr., CSc., filoložka, práce z oboru českého jazyka.

Emil Artur Longen (6)

Emil Artur Longen, vlastním jménem Emil Artur Pitterman, křtěný Emil Václav František byl český dramatik, režisér, herec, scenárista, spisovatel a malíř. Emil Artur Pittermann byl synem notáře z Vlašimi. Vystudoval gymnázium v Benešově, od roku 1904 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Františka Thieleho. Z akademie byl vyloučen v roce 1908 za kázeňské přestupky. Pitterman byl všestranně nadaný, ale často neukázněný, díky tomu se o něm šířily fámy a legendy. Již za studií se podílel na vytvoření malířské skupiny Osma, jejímiž členy byli např. Emil Filla a Bohumil Kubišta. Jako malíř inklinoval zprvu k postimpresionismu a expresionismu, později byl ovlivněn kubismem a sociálními motivy. Kromě obrazů tvořil kresby, ilustrace a karikatury do svých knih a časopisů. Současně ho okouzlilo prostředí divadla a kabaretu. Od roku 1909 už pod pseudonymem Longen spolupracoval s Eduardem Bassem. V následujících dvaceti letech se z Pittermanna stala výrazná osobnost pražských kabaretů, působil v Červené sedmě, Lucerně, Montmartru, Na poříčí a Rokoku. V roce 1920 založil v Praze kabaret Bum a Revoluční scénu. V Revoluční scéně poprvé dramatizoval Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka s Karlem Nollem v hlavní roli, a Kischovu povídku Nanebevstoupení Tonky Šibenice, kde ústřední roli hrála Longenova žena Xena. Nějaký čas působil také v zahraničí; v Paříži, Lublani a Berlíně, kde měl vlastní scénu Wilde Bühne . Přes Brno se vrátil do Prahy, kde v červnu 1925 založil spolu s režisérem Vladimírem Gamzou soubor Sečesteal , který se však dlouho při životě neudržel. Poté Longen přišel do Divadla Vlasty Buriana, kde působil jako dramaturg a herec, psal pro ně i úspěšné komedie, některé byly i zfilmovány a dodnes patří u publika k těm nejoblíbenějším. Byly to např. hry C. a k. polní maršálek, Kasta pro sebe, V tlamě velryby a Už mě vezou. Longen mě...

Eduard Kriegelstein (14)

Autor matematických učebnic.

Eduard Čech (15)

Narozen 24.8.1908 v Plzni, zemřel 21.3.1979 v Praze. PhDr., profesor na obchodní akademii, učebnice češtiny.

Ed Brubaker (17)

Americký komiksový ilustrátor a scénárista. Zástupce komiksové drsné školy .

E. Phillips Oppenheim (14)

Dušan Karpatský (7)

Dušan Karpatský byl slavista, přední český překladatel ze slovanských jazyků, především pak ze srbochorvatštiny. Roku 2003 obdržel z rukou Pavla Dostála, ministra kultury ČR, státní cenu za překladatelské dílo. Dle matričního záznamu se narodil původně jako Dušan Rosenzweig, Slovence původem z Užhorodu. Druhou světovou válku prožil v jihočeském Sepekově. Dušanův otec se konce druhé světové války nedožil, zemřel v roce 1940. Jeho příjmení Karpatský zvolila Dušanova matka po druhé světové válce. Po studiu na rakovnickém gymnáziu vystudoval češtinu a srbochorvatštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Svůj v pořadí první překlad z chorvatštiny do češtiny zveřejnil v roce 1958. Jeho publikační činnost zahrnuje překlady více jek stovky knih, sedm divadelních her a jedenáct rozhlasových her. Při udílení ceny Josefa Jungmanna byl v říjnu roku 2016 uveden do překladatelské síně slávy Obce překladatelů. Na zprávu o jeho úmrtí reagovala s velikým ohlasem chorvatská média. Za svůj život přeložil do češtiny velikou řadu významných jihoslovanských autorů, mezi které náleží výběrově kupříkladu Meša Selimović, Marija Jurić Zagorka, Marijan Matković, Ranko Marinković, Slobodan Novak, Ivan Aralica, Ivo Brešan, Pavao Pavličić, Ivo Andrić, Miroslav Krleža, Adin Ljuca, Raymond Rehnicer, Saša Skenderija, Ediba Jaganjace etc. Překládal srbochorvatsky psanou židovskou literaturu a překlady zveřejňoval v Židovské ročence .

David Lagercrantz (14)

David Lagercrantz je švédský autor a novinář. Vyrostl v obci Solna, která je součástí stockholmské aglomerace. Studoval filozofii a religionistiku na univerzitě, a následně vystudoval Gothenburgskou školu žurnalistiky. Svou kariéru začal v regionálních novinách Sundsvalls Tidning jako krimi zpravodaj a pokračoval v národním deníku Expressen, kde se zabýval některými z hlavních trestních případů přelomu 80. a 90. let ve Švédsku, zejména vraždy v Åmsele, které se později se staly tématem jeho knihy Änglarna i Åmsele. Je synem publicisty Olofa Lagercrantze a Martiny Ruin a bratrem herečky a diplomatky Mariky Lagercrantze. Je ženatý s Annou Lagercrantzem, s níž má tři děti.

David Attenborough (14)

David Frederick Attenborough je britský přírodovědec, popularizátor, režisér, scenárista a dokumentarista. Jeho obličej i hlas jsou již přes 60 let spjaty s popularizací přírodních krás celého světa. Jeho nejznámějším dílem je devět sérií o různorodosti života na Zemi, které vytvořil ve spolupráci s BBC Natural History Unit. Společenskou formou a obsáhle zkoumá život na naší planetě. Je také bývalý senior manager BBC, kontrolor BBC Two a ředitel programu pro BBC Television po celá 60. a 70. léta 20. století. Měl staršího bratra režiséra, producenta a herce Richarda Attenborougha. Vyrůstal na koleji Univerzity v Leicesteru, kde jeho otec Frederick pracoval jako ředitel. Je prostřední ze tří synů. Starší Richard pracoval u filmu a mladší John Michael Attenborough zastával pozici ředitele automobilky Alfa Romeo. Jeho rodiče v průběhu druhé světové války také adoptovali dvě židovské dívky transportované z Evropy. Své dětství trávil sbíráním fosílií, kamenů a jiných přírodnin. V sedmi letech byla jeho snaha podpořena, když mladá Jacquetta Hawkes obdivovala jeho muzeum. O několik let později mu dala jedna z jeho adoptovaných sester kousek jantaru s prehistorickým tvorem; po padesáti letech tato událost mohla být spínačem pro jeho program The Amber Time Machine. Základní školu absolvoval na Wyggeston and Queen Elizabeth I College v Leicesteru a poté v roce 1945 získal stipendium na vysokou školu Clare College v Cambridge, kde ukončil studia geologie a zoologie získáním akademického titulu. V roce 1947 byl povolán na 2 roky do vojenské služby u Britského královského loďstva v severním Walesu a Firth of Forthu. V roce 1950 se oženil s Jane Elizabeth Ebsworth Oriel; manželství trvalo až do její smrti v roce 1997. Měli dvě děti, Roberta a Susan. Robert Attenborough působí jako lektor fakulty Biologické antropologie na Australské národní univerzitě v Canbeře. Po návratu z námořní služby editoval dětské naučné texty pro jedno nakl...

Dana Winklerová (18)

Autorka knížek pro nejmenší čtenáře.

Dagmar Šottnerová (10)

Narozena 1957. Pedagožka, autorka publikace o lidových tradicích.

Curzio Malaparte (8)

Curzio Malaparte, vlastním jménem Curt Erich Suckert byl italský spisovatel a novinář. Curzio Malaparte se narodil jako Curt Erich Suckert v italském Pratu do smíšené rodiny, jeho otec byl Němec, matka Italka. Svůj pseudonym důmyslně zvolil podle následujícího klíče: Curzio Malaparte . V první světové válce bojoval v Ardenách, roku 1918 získal francouzský Válečný kříž a medaili za chrabrost. Poté se věnoval novinařině, od roku 1921 řídil časopis La Stampa. Literatuře se začal plně věnovat až po roce 1927, za svůj román Technika státního převratu byl italskými úřady vypovězen na ostrov Lipari. Od roku 1922 byl aktivním členem fašistické strany. Za druhé světové války působil jako frontový zpravodaj na Severní a Východní frontě , poté emigroval do Švédska a stal se styčným důstojníkem mezi Spojenci a italským odbojem. Za tuto činnost byl zatčen a převezen do Říma, odkud se mu však podařilo uprchnout do Neapole. Po vstupu americké armády do Itálie působil jako styčný důstojník s americkou armádou. Po skončení války podporoval komunistickou stranu.

Conn Iggulden (20)

Anglický spisovatel Conn Iggulden je autorem především historických románů. Narodil se 1.1.1971 v Londýně, kde vystudoval angličtinu, kterou následně sedm let vyučoval. V současnosti se věnuje pouze psaní, žije v Hertfordshiru, je ženatý a má tři děti. Na literární scénu prorazil roku 2003 s tetralogií věnovanou Juliu Cezarovi Brány Říma , Smrt králů , Pole mečů a Bohové války . Roku 2007 následovala trilogie pojednávající o životě Čingischána a jeho potomcích Vlk plání , Vládci luků a Hora kostí .

Chris Bishop (10)

Publicista a autor mnoha knih o vojenské problematice.Píše i o II.světové válce,vietnamské válce a je odborníkem na jednotky a zbraně SS.

Brigitte Blobel (14)

Brigitte Blobel je německá novinářka a spisovatelka. Vyrostla v Hamburku, studoval divadlo a politické vědy a pracoval ve Frankfurtu nad Mohanem jako redaktorka pro The Associated Press. Brigitte Blobel je podruhé vdaná. Má čtyři děti, po dvou z každého manželství. Nyní žije ve svém rodném městě. Kromě své práce nezávislé novinářky a scenáristky, píše knihy pro mládež a dospělé, za které byla již několikrát oceněna. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Brigitte Blobel na německé Wikipedii.

Bohuslav Záborský (14)

Narozen 25.5.1854 v Cerhenicích, zemřel 12.1.1912 v Brandýse nad Labem. Středoškolský profesor, práce v oboru dějin antického Říma, překladatel z latiny, autor popularizační zoologické práce pro děti. Pod vlastním jménem publikoval překlady z latiny a publikace o dějinách antiky, pod pseudonymem popularizační práce z biologie.

Bohumil Starý (13)

Narozen: 2.1.1908 v Držkově, okres Jablonec nad Nisou, zemřel: 7.3.1988. RNDr. entomolog, fytopatolog; absolvent přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Brno ; středoškolský profesor ; vědecký pracovník Státního výzkumného ústavu pro ochranu rostlin , Ústavu rostlinné. výroby , Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského .

Bohumil Nuska (14)

Prozaik, básník, literární historik a kreslíř, absolvent filosoficko-historické fakulty University Karlovy v Praze, doktor filosofie a docent estetiky Bohumil Nuska se narodil 5. listopadu 1932 v Českých Budějovicích. Celoživotně je však spjatý s Libercem, kde dnes žije a vede katedru filosofie na tamější Technické universitě. Po ukončení vysokoškolských studií pracoval jako kunsthistorik v Severočeském muzeu v Liberci. Je autorem řady odborných prací, především s tematikou dějiny knižní kultury; publikuje v odborných časopisech v České republice i v zahraničí

Blanka Stehlíková (15)

Historička umění, publicistka PhDr. Blanka Stehlíková Csc., se narodila 26. 8. 1933 v Březových Horách jako dcera básníka a malíře Ladislava Stehlíka. Do školy chodila v Myslívi, poté navštěvovala Spolkové dívčí gymnázium v Českých Budějovicích a od roku 1945 až do roku 1951 Státní reálné gymnázium Jana Masaryka v Praze. Poté vystudovala Filozofickou fakultu UK v Praze, obor dějiny umění. Diplom kandidáta věd, za disertaci Česká angažovaná grafika 1917 – 1927, jí byl předán v roce 1989. Bohatá je její odborná činnost v oblasti umění 20. století , pracovala také jako vědecká síla v kabinetu pro teorii, kritiku a dokumentaci Svazu čs. výtvarných umělců, dále jako redaktorka Večerní Prahy. V letech 1986 – 1991 byla členkou poroty Nejkrásnější knihy ČSSR. Od roku 1990 je členkou vědecké rady Památníku Terezín. Bohatá je také její kurátorská a publikační činnost. Je také autorka četných novinových a časopiseckých článků. V roce 1986 převzala cenu Svazu českých výtvarných umělců za přínos v oblasti knihy a ilustrace, dvě pamětní medaile Památníku Terezín a v roce 2007 obdržela medaili Václava Hollara. Zaměřuje se na oblast ilustrací dětské knihy, je autorkou několika monografií a mnoha výstav, spolupracovala s kolegy ve Spojených státech amerických, v Německu i v Japonsku

Antonín Nestával (12)

Narozen 22.11.1922, zemřel 27.9.1985. Kuchař, gastronomický odborník, kuchařské knihy.

Anthony William (15)

Americký léčitel.

Anthony De Mello (13)

Anthony de Mello byl jezuitský kněz, psychoterapeut a spisovatel. Proslavil se svými knihami, které se formou krátkých a leckdy humorných příběhů a meditací dotýkají spirituality a smyslu lidského života. Narodil se v Indii. Za svého života hodně cestoval, několikrát navštívil Španělsko a USA, kde studoval a posléze učil. Ve svých knihách dokázal velmi obratně propojit myšlenky křesťanství se spiritualitou východu a lidskou psychologií. Anthony de Mello se stal významným americkým jezuitou, vydal řadu knih o náboženství, lásce a hledání smyslu života. Anthony ve svém životě a v duchovních cvičeních pro laiky i jezuitské kněží oživoval smysl i význam duchovnosti, modlitby i života samotného. „ ‚Asi před 12 lety jsem objevil něco, co od základů změnilo můj život.‘ Potkal tehdy v Kalkatě řidiče rikši jménem Rinzai, který, ačkoli prožíval bolesti smrtelné choroby a byl tak chudý, že musel ještě před smrtí prodat svou kostru, přesto byl plný víry a radosti. ‚Najednou jsem si uvědomil, že jsem potkal mystika, který znovu objevil život. On žil, já jsem byl mrtvý. Potkal jsem člověka, který se během svého života na této zemi převtělil.‘“ "Náboženství není vyjádřením skutečnosti, ale náznakem, vodítkem k něčemu, co je tajemství přesahující lidské chápání. Zkrátka, náboženství je jen prst ukazující na Měsíc. Někteří lidé se nedostanou přes studium prstu, jiní jej cucají." V roce 1998 vydala Kongregace pro nauku víry stanovisko, ve kterém konstatuje, že části jeho díla se vzdalují od křesťanské víry a jsou neslučitelné s katolickou naukou. Nejznámější knihy vydané v češtině: Modlitba žáby je sbírka příběhů. Dle de Mella lidské srdce touží po Pravdě, ale bezprostřední reakce člověka na ni bývá nepřátelská a ustrašená. Využívá tedy údajně poselství velkých duchovních učitelů, jako byli Ježíš nebo Buddha, kteří překonali odmítavý postoj svých posluchačů tím, že vyprávěli p...

Andrea Bohmannová (7)

Práce o nábytku, stolování a módním odívání.

André Malraux (10)

André Georges Malraux byl francouzský archeolog, spisovatel a politik, který ve svých románech předznamenal existencialismus. Prožil pestrý, dobrodružný život. V letech 1923–1927 se účastnil archeologické výpravy na Dálný Východ a podílel se na osvobozovacím boji národů Indočíny a Číny. Tyto zážitky mu poskytly námět k jeho prvním románům. Ve 30. letech 20. století se zúčastnil španělské občanské války, byl velitelem jednotky zahraničních letců, kteří bojovali na straně republikánů. Za druhé světové války byl aktivním účastníkem odporu, při osvobozování Francie velel jako plukovník proslulé brigádě „Alsasko-Lotrinsko“ ; za statečnost obdržel několik vysokých francouzských i britských řádů. Po válce se stal kulturním atašé, v letech 1945 – 1946 působil ve funkci ministra informací ve vládě Charlese de Gaulla a v letech 1958 – 1969 byl ministrem kultury. Jeho životní dráha politika a spisovatele ho předurčovala k setkání s významnými osobnostmi 20. století jakými byli i Pablo Picasso, Néhrú, Mao Ce-tung, Charles de Gaulle nebo americký prezident John Fitzgerald Kennedy a jeho žena Jacqueline. Ta se o autorovi pak zmínila jako o jednom z nejzajímavějších mužů, se kterými měla možnost se setkat a hovořit. V roce 1976 zemřel, je pochován v Paříži . Ve svém závažném románovém díle, v němž čerpal často z osobních zážitků, předznamenal existencialismus. Hlavním tématem jeho knih je hledání smyslu lidského života, který byl zbaven všech jistot ve společnosti tradičně uznávaných . Hrdinové románu vzdorují krutosti a absurditě života hrdinskými činy ve jménu revoluce; největší hodnotou je pro autora lidské bratrství. V závěrečném období své tvorby se zabýval uměním, které jako jediné dokáže překonat hranice smrti, osudu a historie. Po neúspěšném atentátu ultranacionalistické Organizace tajné armády...

Allen Ginsberg (8)

Irwin Allen Ginsberg byl americký básník, jedna z vůdčích osobností beatnické generace. Pocházel z USA, ale jeho matka byla ruská Židovka levicového smýšlení, která trpěla duševní poruchou , což A. Ginsberga výrazně ovlivnilo. Ve 40. letech 20. století studoval na Columbia College, kde roku 1948 získal bakalářský titul. Ve studiích pokračoval, seznámil se téměř s celou pozdější beat generation, ale kvůli opakovaným krádežím a problémům s drogami byl ze školy vyloučen. Po vyloučení prošel řadou povolání. Ginsberg cestoval po Severní i Jižní Americe, Evropě i Asii. Byl vyhoštěn z Kuby, protože kritizoval vládní úřady. Poté vedl kampaně proti zneužívání moci v mezinárodní politice. V roce 1965 byl vyhoštěn z Československa – studenti jej v Praze zvolili králem Majálesu a Ginsberg byl na základě provokace Státní bezpečnosti zadržen a deportován na letiště. Tehdejší československý tisk jej obvinil z kažení československé mládeže. V roce 1965 poradil studentům Berkeley University před jejich protiválečnou demonstrací, aby ozdobili první řady květinami; tato demonstrace je považována za počátek hnutí hippies a jejich myšlenky flower power. Zajímal se jak o americkou, tak o evropskou kulturu, z asijské ho zaujal především indicko-japonský zen-buddhismus. Výrazem jeho snahy o sblížení západního a východního filozofického myšlení bylo založení Kerouacovy školy osvobozené poetiky na univerzitě Náropa ve městě Boulder v Coloradu . Ginsberg byl jejím spoluzakladatelem a příležitostně zde přednášel. Kromě dalších beatnických autorů byl Ginsbergovi inspirací Walt Whitman , William Carlos Williams a také surrealismus. Často experimentoval s halucinogenními látkami, což se projevuje i na jeho díle a smýšlení. Ginsberg například zastával názor, že podání LSD Chruščovovi a Kennedymu by pomohlo světovému míru. All...

Allegro (2)

Česká doprovodná kapela Michala Davida.

Aleš Opatrný (15)

Mons. doc. Ing. Mgr. Aleš Opatrný, Th.D. , je český katolický kněz, teolog a autor duchovní literatury. Byl vedoucím Pastoračního střediska pražské arcidiecéze , je mimo jiné spoluzakladatelem a členem Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů a vedoucím katedry pastorálních oborů na KTF UK. Dne 8. září 2011 jej papež Benedikt XVI. jmenoval čestným prelátem Jeho Svatosti. Je stoupencem hnutí katolické charismatické obnovy.

Alena Ladová (12)

Alena Ladová byla česká malířka a ilustrátorka, dcera Josefa Lady. Ilustrovala řadu knih pro děti, mezi nejznámější patří Alena Ladová dětem a Kluci, holky a Stodůlky. O svém otci napsala knihu Můj táta Josef Lada, která vyšla poprvé v roce 1963. Její manžel Jan Vrána byl pořadatelem a vydavatelem díla Josefa Lady. Tuto činnost později převzal jejich syn Mgr. Josef Lada .

Agnès Martin-Lugand (11)

Agnès Martin-Lugand je francouzská spisovatelka a psycholožka. Narodila se ve francouzském přístavním městečku Saint-Malo. Už od dětství se chtěla stát spisovatelkou, ale osud byl jiný. Stala se dětskou psycholožkou. Šest let pracovala na klinice a po narození syna zůstala v domácnosti. V té době napsala svůj první román Šťastní lidé čtou a pijou kávu , který nejdřív vydala na internetu a mezi literárními bloggery zaznamenal okamžitě úspěch. Krátce poté vyšel v renomovaném francouzském nakladatelství Michel Lafon. Kniha byla přeložena do několika jazyků . V červnu 2014 jí vyšel druhý román Entre mes mains le bonheur se faufile. V srpnu 2015 pak pokračování románu Šťastní lidé čtou a pijou kávu pod názvem Šťastní lidé mají šťastný život . V roce 2016 román Lituji, čekají mě… . V roce 2016 Merci la maîtresse, nouvelle dans 13 à table. V roce 2017 J'ai toujours cette musique dans la tête. Je vdaná, má dvě děti. Podle její první knihy se natáčí i film, na nějž získal práva v roce 2015 americký producent Harvey Weinstein .

Zuzana Stirská (1)

Žentour (4)

Zdeněk Ron (16)

Zdeněk Rón byl vodohospodářský inženýr v Zemském úřadě, prozaik, dramatik, kulturní publicista a básník Podkrkonoší.

Zdeněk Pokorný (11)

Narozen 27.2.1947 v Brně,zemřel 5.12.2007 tamtéž. RNDR., CSc., astronom, práce z oboru.

Zdeněk Bažant (11)

Narozen 11. 6. 1908 v Novém Městě na Moravě, zemřel 26. 8. 2001 v Praze . Dr. techn. ing., profesor zakládání staveb, odborník na geomechaniku, autor publikací z oboru. Byl otcem stavebního inženýra Zdeňka P. Bažanta a synem rektora ČVUT, stavebního mechanika prof. Zdeňka Bažanta .

Žalman & Spol. (7)

Yvetta Frydryšková (14)

Mgr., středoškolská učitelka, spoluautorka učebnice ekonomiky.

Vsevolod Vjačeslavovič Ivanov (12)

Ruský prozaik. Autor expresionistických a naturalistických próz o občanské válce na Sibiři , fantaskních prozaických pásem a novel, inspirovaných mýty a lidovou slovesností, zároveň však ztělesňujících imaginativní pól ruské literární avantgardy . Z jeho pozůstalosti byl vydán mj. experimentální román Kreml.

Vlastimil Brodský (8)

Vlastimil Brodský, přáteli a kolegy zvaný Bróďa byl český herec, dlouholetý člen hereckého souboru Divadla na Vinohradech . V době studia na gymnáziu se s ním rodiče přestěhovali ze Slezska do Prahy. V prosinci roku 1939 složil zkoušky do elévského sboru – soukromé herecké školy E. F. Buriana, založené při jeho slavném divadle D40. K pedagogům zde kromě Buriana patřila např. Lola Skrbková a Nina Jirsíková. Původně se tu chtěl zlepšit v tanci , ale Burian si všiml jeho talentu a doporučil mu dráhu hereckou. V sezóně 1939/1940 se začal Brodský objevovat ve sboru v Burianových hrách, prvním samostatným jevištním projevem bylo pak v D41 vystoupení v Zeyerově Staré historii, kde ztvárnil úspěšně několik osob a předmětů, např. muzikanta, nosiče, okno a zámek. Když nacisté v roce 1941 Buriana zatkli a divadlo zavřeli, chvíli ještě setrval ve zde ustanoveném a Františkem Salzerem vedeném Divadle Na Poříčí, třetí scéně Divadla na Vinohradech, později společně s ostatními spolužáky pomohl rozběhnout pololegální divadlo Větrník. Divadlo sídlilo v letech 1941–1944 v Divadélku pro 99 ve výstavní síni U Topičů na Národní třídě, v roce 1944 pak krátce v Ženském klubu v ulici Ve Smečkách. Ve Větrníku byli partnery Brodského například Zdeněk Míka, Zdeněk Řehoř, Stella Zázvorková a konzervatoristé Jaromír Pleskot a Radovan Lukavský. Souběžně s působením ve Větrníku hrál i v Pražském dětském divadle Míly Mellanové. V roce 1944 odešel z Větrníku a založil spolu s několika kolegy Pražské divadelní studio, které se však po nezdařené jedné premiéře rozpadlo. Vrátil se zpět do Větrníku a v květnu 1946 odešel s několika herci do Divadla satiry , kde působil v sezóně 1946–47 a na chvíli se pak ještě vrátil k E. F. Burianovi do divad...

Vladimíra Staňková (11)

Narozena 1987 v Havířově. Bohemistka a literární vědkyně. Redaktorka ve společnosti Knihy Dobrovský. Korektorka, editorka, lektorka češtiny pro cizince. Autorka překladu dětské knihy z italštiny.

Vladimír Preclík (7)

Vladimír Preclík byl český sochař, malíř, řezbář a spisovatel, vysokoškolský pedagog, předseda uměleckého spolku Mánes. Během svého života vytvořil přes 800 soch a napsal dvanáct knih. Na zámku v Bechyni je otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka se stálou expozicí jeho děl. Stálá expozice jeho prací je i v jeho rodném Hradci Králové. V tamější katedrále sv. Ducha je umístěna Preclíkova busta čtvrtého římského papeže sv. Klimenta. Narodil se v Hradci Králové. Studoval na Vyšší škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ateliér prof. Josefa Wagnera. Než vstoupil na umělecké školy, učil se řemeslo řezbářské v Hradci Králové. Vystavoval od roku 1958 a uspořádal více než 80 samostatných výstav doma i v cizině. Získal řadu ocenění a uznání. V roce 1967 byl vybrán mezinárodní jury mezi největších 50 sochařů světa. V témž roce byl jeho více než čtyřmetrový dřevěný Strom života vystaven mezi uměleckými díly na světové výstavě EXPO´67 v Montrealu, kde se vedle sebe octla jména Preclík a Picasso. Je zastoupen ve všech krajských galeriích v České republice i ve významných muzeích v zahraničí . Jeho první manželkou byla akademická sochařka a malířka Zdena Fibichová, jejímž dědečkem byl hudební skladatel Zdeněk Fibich. Na svých dalších plastikách pracoval zejména ve svém novém atelieru v Braníku v Praze 4, kde rovněž převážně bydlel až do předčasného úmrtí Zdeny Fibichové. V 60. letech 20. století byl spoluzakladatelem a organizátorem proslulých Mezinárodních sochařských sympozií v Hořicích, obnovených po vnucené normalizační přestávce počátkem 90. let, která přivedla do Čech evropské i světové sochaře. Jako jeden z prvních podepsal v roce 1989 petici kulturních a dal...

Vladimír Javorek (7)

Celé generace entomologů, především těch, kteří se zabývají brouky, získávaly první informace z knížek, jež napsal a zároveň i ilustroval Vladimír Javorek. Tato osobnost se velkou měrou zasloužila o popularizaci výzkumu hmyzu v celém někdejším Československu. Narodil se v Bystřici pod Hostýnem 18. května 1914 manželům Františkovi a Štěpánce Javorkovým, jeho tatínek byl mistr stolař. V průběhu let 1929-33 vystudoval Učitelský ústav v Kroměříži, kde obdržel vysvědčení učitelské dospělosti a začal učit v obecné škole ve Všechovicích. Po dvouleté praxi složil s vyznamenáním požadované zkoušky a 25. listopadu 1935 dostal vysvědčení učitelské způsobilosti pro obecné školy. Krátce učil také v Býškovicích, během války pracoval ve škole v Osíčku a po jejím skončení v Bystřici pod Hostýnem. V letech 1941 a 1942 s vynikajícím prospěchem složil státní zkoušky pro měšťanské školy na obory přírodopis, chemie, fyzika a matematika. Ve Všechovicích se seznámil se svoji životní láskou Marií Marákovou, která na této škole rovněž učila. Vzali se 2. srpna 1938. V následujícím roce se jim narodila dcera, která však tři dny po porodu zemřela. Za tři roky 25. května 1941 se jim narodil syn Vladimír a v roce 1943 do jejich rodiny přibyl ještě Jaroslav. Po únoru 1948 jako aktivní člen Sokola neprožíval zrovna lehké období. Komunisté členům této organizace nemohli zapomenout jejich odvážný demonstrativní odpor, který novému režimu projevili během XI. všesokolského sletu v Praze. Navíc odmítl nabídku vstupu do strany a vše završilo nepravdivé udání žáků ze třídy, kterou ani neučil. Za trest byl poslán učit na Slovácko do Velkého Ořechova. Po prošetření se mu dostalo satisfakce a mohl se do Bystřice vrátit. Ovšem sám si raději vybral Vizovice, kde od roku 1949 na měšťanské škole a posléze, od roku 1954, na tehdejší obdobě gymnázia učil biologii, fyziku a hudební výchovu. Neměl aprobaci pro střední školy, a když na něj pak vedení školy a krajští inspektoři apelovali, ...

Vladimír Brehovzský (7)

Narozen 26.9.1925 v Užhorodě - Ukrajina, zemřel 28.1.1976 v Praze. Malíř, ilustrátor.

Vladimir Birgus (16)

Vladimír Birgus je český fotograf, historik fotografie a vysokoškolský profesor. Dětství prožil v Příboře. Navštěvoval zde základní školu a od deseti let fotografický kroužek pod vedením Rudolfa Jarnoty. Maturoval na gymnáziu v Olomouci-Hejčíně . Vystudoval obor literatura-divadlo-film na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci . Paralelně mimořádně studoval fotografii FAMU v Praze . Od roku 1978 byl asistentem na katedře fotografie na FAMU. Roku 1994 se stal docentem a od roku 1999 profesorem. V letech 1998–2002 vedl Kabinet dějin a teorie fotografie při katedře fotografie na FAMU a od roku 1990 je vedoucím Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Byl členem Pražského domu fotografie . Je členem Rady vysokých škol, Vědecké rady Slezské univerzity v Opavě a Vědecké rady Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Kurátorsky připravil desítky výstav v českých i zahraničních galeriích , byl hlavním kurátorem výstav v Galerii Velryba v Praze, připravuje fotografické výstavy v Galerii Opera v Ostravě a v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě. Byl redaktorem časopisu Imago za Česko, vedoucím redaktorem Listů o fotografii a stálým spolupracovníkem časopisů Ateliér, Fotograf, FOTO, Photonews, European Photography, Kwartalnik Fotografia, Portfolio aj. Vladimír Birgus je profesorem na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Od začátku 70. let intenzivně fotografuje. Své práce dosud představil na více než šedesáti autorských výstavách ve světě (např. Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Plzeň, Pardubice, Bratislava, Varšava, Poznaň, Vratislav, Krakov, Katovice, Vilnius, Amsterdam, Salzburg, Berlín, Mnichov, Eisenach, Paříž, Tours, Moskva, Kyjev, Zá...

Vladimír Barták (13)

Narozen 25. 7. 1921 v Praze, zemřel 1990. MUDr., CSc., sexuolog.

Viktorín Šulc (14)

Viktorin Šulc byl český architekt a malíř. Byl dědečkem z matčiny strany české filmové kritičky Evy Zaoralové. V letech 1890–1897 absolvoval architekturu na České vysoké škole technické v Praze. Poté krátce působil ve službách města Prahy. V září 1899 nastoupil do funkce profesora na České státní průmyslové škole v Plzni, kde zůstal až do roku 1912. Vypracoval řadu projektů pro Plzeň, širší okolí i vzdálenější místa . S architekty J. Šulou a J. Velflíkem, vypracoval návrh Smetanova domu v Litomyšli, podobně s pražským architektem Richardem Klenkou návrh českého Národního divadla v Brně . V letech 1910–1912 navrhl radnici Slezské Ostravy. Je také autorem radnice v Pacově. Jeho tvorba vycházela z pozdního historismu. Eklekticky uplatňoval tvarosloví renesance, baroka a secese, vždy však s inklinací k historismu a dekorativismu. Po první světové válce v jeho díle převážil nový klasicismus. Byl členem spolku Myslbek a Jednoty umělců výtvarných.

Viktor Kudělka (12)

Autor literárněvědných prací, teatrolog, divadelní a filmový kritik, esejista, publicista, překladatel a editor. Studoval na reálném gymnáziu v Místku a pak 1949–53 na brněnské filozofické fakultě češtinu a ruštinu. 1953 byl nejprve krátce lektorem ruštiny na Vojenské akademii Antonína Zápotockého v Brně a téhož roku se stal aspirantem Slovanského ústavu ČSAV v Praze. 963–78 učil externě slovinštinu a srbochorvatštinu na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, 1964– 65 byl na studijním pobytu v Lublani a na filozofické fakultě tamní univerzity učil češtinu a českou literaturu. Po další reorganizaci pracoval od 1971 až po odchod do důchodu v brněnské pobočce Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. Od 90. let působí jako odborný poradce a externí dramaturg Městského divadla Brno, v posledních letech také jako odborný spolupracovník Slezského divadla v Opavě. Od počátku své publikační činnosti se Kudělka věnoval slovinské literatuře a okrajově i ostatním jihoslovanským literaturám, a to nejen jako badatel , ale také jako překladatel. Více na knihovnicka.net

Viktor Hánek (15)

Novinář, básník a prozaik. Narodil se 24. 2. 1891na Žižkově, kde studoval reálku, pak vysokou školu technickou v Praze. Dva roky byl asistentem na odborné elektrotechnické škole v Praze. Po vojenské službě se stal redaktorem Večera, po deseti letech přešel do redakce Venkova. Jako literát začal otiskovat své básně a povídky ve Světozoru, Zlaté Praze, Rozkvětu, Zvonu a mnoha dalších časopisech a novinách. Vydal na padesát svazků knih próz a básní. Zemřel v Terezíně v roce 1954.