12541–12600 z 157491 Autoři
František Pavlíček (10)
Narozen 20. 11. 1923 v Lukově u Holešova, zemřel 29. 9. 2004 v Praze. PhDr., beletrista, televizní dramaturg, autor rozhlasových a televizních her, filmových scénářů, překladatel ze slovenštiny.
Více od autora
František Mrázek (7)
František Mrázek byl český kontroverzní podnikatel. Z řadového veksláka se stal jednou z vedoucích figur českého podsvětí. Byl vyučený lakýrník. Zařídil si invalidní důchod a již před rokem 1989 měl výborné kontakty na policisty a politiky. Díky podvodům s realitami se jemu a jeho společníkům po roce 1989 podařilo vylákat z bank stamilióny korun. Mrázek sám své jmění odhadoval na miliardy korun. Byl podezříván policií, že si objednal několik vražd. V roce 2006 byl zavražděn nájemným vrahem. František Mrázek „podnikal“ už za socialismu. Spekuloval se vším možným, s hodinkami, walkmany, šátky. Jeho jméno figurovalo v případu vyřizování účtů mezi veksláky na Kolínsku. V roce 1986 byl dva měsíce ve vyšetřovací vazbě a poté odsouzen k podmíněnému trestu. Po roce 1989, když už měl několik milionů korun, se zaměřil na skupování realit, díky kterým pak získali lidé spojení s Mrázkem stovky milionů korun, protože je zastavili u bank za poskytnuté úvěry. Policie pak vyšetřovala podezření, že šlo o podvod, protože odhady nemovitostí byly nadhodnocené. V první polovině roku 1993 založil s Karlem Gottem a Miroslavem Provodem Nadaci Karla Gotta Interpo. Jejím cílem bylo pomáhat dětem policistů, kteří přišli o život při výkonu služby. Gott při založení nadaci věnoval čtyři miliony korun, Mrázek a Provod dali každý půl milionu. Mrázek byl také sponzorem českobrodské nemocnice, které dal 200 tisíc korun na nákup nového ultrazvuku. Mrázek byl považován za mozek finanční skupiny, která kontroluje potravinářský kolos Setuza a olejářskou společnost Český olej. Podnikal spolu s Tomášem Pitrem a Miroslavem Provodem, kteří byli nepravomocně odsouzeni za daňové podvody. On sám nebyl po roce 1989 obžalován a souzen za hospodářské delikty nebo za násilnou trestnou činnost. Sám o sobě řekl, že kontroluje majetek ve výši několika miliard. Měl vliv také na politiku. Podle jeho slov měl „telefony na sedmnáct poslanců z různýc...
Více od autora
František Mráček (9)
František Mráček absolvoval matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze v oboru teoretická fyzika a dosáhl titulu RNDr. Dále absolvoval České vysoké učení technické v Praze ve specializaci přesná mechanika a optika a stal se strojním inženýrem. Vědeckou hodnost CSc. získal za dlouholetý výzkum přenosu obrazu zobrazovacím řetězem do mozkového centra. Pomocí experimentů matematicky popsal některé závislosti při transformaci obrazu na sítnici oka, což umožnilo více pochopit přenos obrazu lidským okem. Má uděleno více než 30 patentů na vynálezy s celosvětovou prioritou. Zkonstruoval nové optické prvky, které umožnily zkvalitnění filmových, televizních, osvětlovacích a laserových systémů. Od mládí se zabýval determinovaností a svobodnou vůlí člověka a vlivem fyzikálního působení na psychiku člověka.
Více od autora
František Moravec (6)
Narozen 23.7.1895 v Čáslavi, zemřel 26.7.1966 ve Washingtonu . Československý generál, náčelník zpravodajské služby, po roce 1948 v exilu v USA. Autor vojenské studie a pamětí.
Více od autora
František Kysela (6)
František Kysela byl český malíř, grafik a průmyslový a scénický výtvarník a pedagog. Jeho otec byl státní úředník, matka pečovala o sedm dětí. Později byl otec přeložen z Kouřimi do Prahy, kde František navštěvoval gymnázium. V letech 1900–1904 a 1905–1908 studoval na pražské Uměleckoprůmyslové škole u Karla Vítězslava Maška, mezi lety 1904–1905 na AVU u Hanuše Schwaigera. Absolvoval studijní cesty do Německa, Francie, Itálie, Holandska a Anglie. Po roční vojenské službě byl zaměstnán v tiskárně. Tam se začal zajímat o typografii a výtvarnou úpravu knih. V roce 1913 se stal pedagogem UPŠ v Praze, v roce 1917 profesorem, od roku 1921 zde vedl nově založenou speciální školu pro užitou grafiku, v letech 1924–1926 a 1930–1932 působil v pozici rektora. Ve třicátých letech se věnoval převážně pedagogické práci. Na škole zavedl například studium oboru mozaikářství. Významný byl i jeho podíl na vývoji českého loutkářství. Jako pedagog VŠUP ovlivnil svým zájmem o loutkové divadlo celou řadu pedagogů a posluchačů školy. K jeho žákům mj. patřili Josef Skupa, Ladislav Sutnar, Karel Svolinský. V roce 1919 se oženil s Olgou Krausovou a v následujícím roce se mu narodil jediný syn Jiří Stanislav. František Kysela zemřel 20. února 1941 po těžkém záchvatu mozkové mrtvice. Jeho žena a syn se za druhé světové války aktivně zapojili do odboje, oba zahynuli v koncentračním táboře Osvětim. František Kysela byl nejen malířem, ale především všestranným výtvarníkem. Většina jeho prací spadá do období národního dekorativismu, v jeho stylu se mísí prvky lidového umění, art deco a secese. Spolupracoval často s architekty Pavlem Janákem a Josefem Gočárem zejména na návrzích výmalby interiérů. V interiérech tvořil pestré nástěnné malby, navrhoval ale i bytový textil, hlavně koberce a gobelíny. Příkladem jsou vila továrníka Sochora ve Dvoře Králové a vstupní hala Hořovského vily v Hodkovičkách. Navrhoval textilie, koberc...
Více od autora
František Kropáč (9)
Narozen 28.3.1898 v Krásně nad Bečvou, zemřel 9.8.1966 v Praze. JUDr., romány, poezie, historický spis.
Více od autora
František Kop (7)
Doc. PhDr. František Kopečný, DrSc., byl český bohemista a slavista. Zabýval se etymologií a dialektologií. Narodil se v Určicích, v říjnu 1909, ovšem po několika letech se s rodiči přestěhoval do Vrahovic. Studoval na prostějovském gymnáziu a později na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obor čeština a němčina. Doktorát dostal v roce 1935. Dostal nabídku pracovat u Českého slovníku ale nabídku nepřijal. Práci mu nabídli znovu r. 1945, on ji opět nevzal a šel učit na Univerzitu Palackého. Od r. 1949 pracoval na Staroslověnském slovníku. Roku 1952, odchází do Slovanského ústavu ČSAV, kde píše Ethymologický slovník. V listopadu 1970 obdržel Plaketu J. Dobrovského a šest let nato odešel do důchodu.
Více od autora
František Kameníček (9)
Narozen 7.12.1856 v Chvalkovicích u Bučovic, zemřel 23.3.1930 v Praze. PhDr., profesor kulturních dějin, literatura z oboru historie.
Více od autora
František Kalenda (7)
František Kalenda je český publicista, spisovatel, autor historických románů a dobrodružného románu pro děti a mládež. Mezi jeho knihy patří historická detektivka Ordál ze středověké Transylvánie, kterou vydalo na podzim roku 2012 nakladatelství Vyšehrad a obdrželo pozitivní hodnocení recenzentů. Doslovem jej opatřil literární historik Martin C. Putna. V roce 2016 nakladatelství Meander a Vyšehrad společně vydaly román pro děti a mládež ze středověku Pes, kocour a sirotek, ilustrovaný Renátou Fučíkovou. Ve stejném roce nakladatelství Vyšehrad publikovalo jeho historickou detektivku Vraždy ve znamení hvězdy z prostředí dvora Karla IV, v roce 2018 pak vyšlo volné pokračování Zlomený král. Vedle spisovatelské činnosti působí jako doktorand na Univerzitě Karlově a zabývá se také publicistikou; pravidelně přispívá pro Deník Referendum, pro který jako stálý spolupracovník v Brazílii pokrýval demonstrace během brazilských protestů v létě 2013 a kde působí jako expert na Latinskou Ameriku. Kromě toho spolupracuje s dalšími weby, například zpravodajským portálem Tiscali.cz.
Více od autora
František Kadeřávek (9)
František Kadeřávek byl český matematik a pedagog. Po maturitě na reálce v Ječné ulici v Praze, v roce 1902, zahájil František Kadeřávek studia na strojním odboru České vysoké škole technické v Praze. Rozsah učiva probíraného na technice neuspokojoval zcela Kadeřávkovy požadavky, a tak se ještě mimo to věnoval podrobněji matematice, stereotomii, elektrodynamice a jiným předmětům. V letech 1905–07 byl posluchačem i Filozofické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde studoval odborné matematické předměty u profesora K. Petra a profesora Jana Sobotky. V roce 1908 dosáhl aprobace pro vyučování matematiky a deskriptivní geometrie na středních školách . V té době již dva roky působil jako asistent deskriptivní geometrie u profesora K. Pelze na české technice v Praze. V roce 1910 byl František Kadeřávek promován doktorem technických věd a o dva roky později se na technice habilitoval pro obor syntetické geometrie. Uznáním jeho práce byl návrh na místo mimořádného profesora deskriptivní geometrie na České vysoké škole technické v Praze, kterým byl jmenován v roce 1917. V roce 1920 byl pak jmenován řádným profesorem. Po rezignaci Antonína Engela dne 26. května 1945 byl zvolen rektorem ČVUT, ale dne 3. srpna 1945 pro nemoc odstoupil. Mimo techniku František Kadeřávek ještě přednášel na Akademii výtvarných umění v Praze. František Kadeřávek byl jedním z několika významných českých geometrů na přelomu 19. a 20 století. Jeho práce se zabývají projektivní geometrií kuželoseček a kvadrik, geometrickými příbuznostmi, zborcenými plochami, křivkami a plochami součtovými, teorií osvětlování a dalšími oblastmi deskriptivní geometrie. V roce 1929–30 vydal společně s J. Klímou a J. Kounovským dvoudílnou učebnici Deskriptivní geometrie. Mimo to je František Kadeřávek autorem knih Perspektiva, příručka pro architekty, malíře a přátele umění , Relief, příručka pro sochaře a architekty (19...
Více od autora
František Josef Studnička (10)
František Josef Studnička byl český matematik, učitel a spisovatel. Středoškolská léta strávil František Josef Studnička na gymnáziu v Jindřichově Hradci. Již na gymnáziu našel zalíbení, také díky svému učiteli Edvardu Schöblovi, v přírodních vědách, zejména matematice a fyzice, a proto po maturitě roku 1857 vstoupil na filozofickou fakultu vídeňské univerzity, kde se těmto oborům věnoval důkladněji. Vedle toho se zabýval i zeměpisem, a to tak intenzivně, že byl roku 1860 zvolen za člena c. k. Geografické společnosti ve Vídni. Vysokou školu ukončil získáním doktorátu filozofie v roce 1861 a současně téhož roku vykonal i zkoušku učitelské způsobilosti, čímž dosáhl učitelské aprobace z matematiky a fyziky. Vzhledem k tomu, že během pobytu ve Vídni onemocněl astmatem, vrátil se na radu lékaře do Čech a rok působil jako soukromý učitel v místě nedaleko svého rodiště. V roce 1862 byl Studnička jmenován suplujícím profesorem na německém vyšším gymnáziu v Českých Budějovicích, kde nahradil odcházejícího V. Šimerku a setrval zde následující dvě léta, než musel místo uvolnit. Původní plány, ucházet se o místo asistenta fyziky u profesora V. Pierra na univerzitě a poté o asistenturu matematiky na pražské polytechnice u profesora Gustava Skřivana, František Josef Studnička změnil a v roce 1864 požádal o místo honorovaného docenta vyšší matematiky a analytické mechaniky na pražské polytechnice, na něž byl vypsán konkurz. Prozatímním honorovaným docentem však nebyl dlouho. Rok na to profesor Skřivan onemocněl, záhy zemřel a Studnička, který byl po dobu jeho nemoci pověřen suplováním této stolice, byl jmenován v srpnu roku 1866 řádným profesorem matematiky. Na pražské polytechnice působil až do roku 1871, v té době byl zvolen třikrát děkanem – ve studijním roce 1868–1869 a 1871–1872 za odbor pro vodní a silniční stavitelství, v roce 1869–1870 za odbor pro stavbu strojů. Od školního roku 1871–1872 přešel na pražskou univerzit...
Více od autora
František Jílek (6)
Narozen 9.8.1890 v Růžově u Trocnova, zemřel 6.3.1973 v Praze. PhDr., lingvista a literární vědec, bohemista, vysokoškolský pedagog, spoluredaktor časopisu Naše řeč, práce v oboru.
Více od autora
František Jan Vavák (9)
František Jan Vavák, zvaný též Franěk , byl milčický rychtář a český spisovatel – písmák, vlastenecký kronikář a plodný autor veršů, představitel první obrozenecké generace a spolupracovník jejích čelných představitelů. Pocházel ze selské rodiny. Jeho pradědem byl Karel Vavák zvaný Vyšerovský, který spolu s bratrem Václavem a sestrou Magdalenou prodal roku 1650 rodinné majetky ve Vyšerovicích . Součástí vyšehořovického statku byla i vyšehořovická tvrz. Rod vyšehořovických Vaváků ovšem nebyl rodem rytířským, jak se sám František Jan Vavák ve svých pamětech domnívá, nýbrž rodem dvořáků . Dvořáci bývali privilegovanými poddanými . Karel Vavák Vyšerovský ovšem již roku 1639 získal v obci Pečky statek zemřelého Jana Špeldy, jehož osiřelou dceru Kateřinu pojal za manželku. Později rodina přesídlila do Milčic , kde se před polovinou 18. století narodil i František Jan. Vzdělání v jeho době na venkově bylo podle dekretu Marie Terezie pouze triviální v obecné škole, další znalosti František Jan Vavák získal jako samouk četbou knih a stykem se vzdělanci. Prakticky celý svůj život pracoval jako sedlák a kromě toho byl voleným rychtářem obce Milčice. Byl nejvýznamnějším písmákem a kronikářem této doby, i když záběr jeho kronik je spíše regionální. V jeho díle je možno studovat duchovní život na tehdejší vsi a začátek období selského-lidového baroka. Vavákovy hodnoty byly důsledně konzervativní. Oceňoval barokní tradici české země, zbožnost, píli a pracovitost. Ostře odsuzoval francouzskou revoluci a jako nesmlouvavý katolík byl velmi kritický i k josefínským osvícenským reformám. Během života obdržel i čestné občanství města Plzně, a také pans...
Více od autora
František Jachim (9)
PaedDr. František Jáchim absolvoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích a v Praze. Působí na základní škole ve Volyni a vyučuje dějiny fyziky na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Historií fyziky a astronomie se zabývá soustavně dlouhou řadu let a dnes je považován za předního odborníka v tomto oboru u nás. Publikuje zejména v časopisech Říše hvězd, Dějiny vědy a techniky, Matematika-fyzika-informatika a Rozhledy matematicko-fyzikální; kromě toho je spoluautorem učebnic fyziky pro 6. až 9. ročník základní školy.
Více od autora
František Hrnčíř (10)
František Hrnčíř byl vlastenecký učitel a spisovatel, zejména historických knih pro mládež. Studoval v Hradci Králové a v Jičíně, působil jako učitel na různých místech, pro své vlastenecké nadšení nakonec přesazen do Bobnic u Nymburka. Napsal množství článků a fejetonů do různých pedagogických časopisů a vydal přes 100 povídek, dětských báchorek a loutkových her, zčásti pod pseudonymy Figulus, Fr. Drnkačka, K. Antor aj. Napsal populární knihy o dějinách téměř všech evropských národů a nejznámější byly jeho "Obrázkové dějiny národa československého", které vyšly v několika vydáních. Působil také jako redaktor a nakladatel.
Více od autora
František Hoffmann (4)
František Hoffmann byl český historik a archivář. Zabýval se dobou předhusitskou a husitskou, dějinami měst, městského a horního práva a kodikologií, vedle řady prací archivních a edičních. Narodil se v Litomyšli v rodině pekaře a obchodníka, maturoval na tamním gymnáziu v roce 1939 a poté zahájil studium práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Byl přímým účastníkem událostí listopadu 1939 - účastnil se pohřbu Jana Opletala a po přepadení vysokoškolských kolejí gestapem byl spolu s dalšími studenty odvezen do jízdárny ruzyňských kasáren. Vzhledem ke svému nižšímu věku unikl internaci v koncentračním táboře a mohl se vrátit domů. Po uzavření českých vysokých škol absolvoval abiturientský kurz při Obchodní akademii v Chocni, začal pracovat jako pomocník v advokátní kanceláři a pak až do konce války působil v Hospodářské skupině maloobchod v Litomyšli. Po válce vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a Státní archivní školu v Praze. Po vysokoškolských studiích přišel v roce 1950 do Jihlavy. V letech 1950 až 1968 působil v městském a později Okresním archivu v Jihlavě, v letech 1968 až 1970 pak v jihlavském Muzeu Vysočiny. Angažoval se v procesu pražského jara, a tak musel v období normalizace odejít. Od roku 1971 pracoval v kodikologickém oddělení Ústředního archivu ČSAV v Praze, i nadále se ale věnoval mimo jiné také dějinám Jihlavska. Jeho manželkou byla historička a archivářka PhDr. Jaroslava Hoffmannová .
Více od autora
František Drastík (8)
Narozen 8.4.1902 v Grodzieci ve Slezsku, zemřel 13.9.1984 v Praze. Prof.,Ing., dr.techn., DrSc., profesor na fakultě elektrotechnické, literatura z oboru užití kovů a kovářství.
Více od autora
František Ber (8)
* 15. července 1872 Stádlec u Tábor † 1. dubna 1943 Dachau František Bernard Vaněk byl český kněz, jehož celoživotní působení je spjato především s městem Pelhřimov a vrchem Křemešník. Od roku 1906 pelhřimovský děkan, později Monsignore a čestný papežský prelát . Kněz, kazatel, redaktor a publicista František Bernard Vaněk je znám především jako autor prózy Na krásné samotě , za kterou obdržel cenu České akademie věd a umění. V letech 1902 - 1942 redigoval homiletický časopis Kazatelna, do jehož okruhu přispěvatelů patřil například J. Š. Baar, Xaver Dvořák nebo Václav Bělohlávek. V roce 1922 založil Chrámové družstvo pro republiku Československou, které mělo za cíl pozvednout úroveň výzdoby církevních staveb a církevního umění obecně. Svou esejí Sochař mystik v časopise Nový život poukázal jako jeden z prvních na talent a umělecké kvality Františka Bílka. Jeho neobyčejně pestrá regionální činnost zahrnovala péči o památky i veřejná prostranství, zakládání nejrůznějších organizací a podporu sportu. V první i druhé světové válce byl Vaněk vyšetřován a perzekuován za své vlastenecké postoje. V roce 1914 odmítl zvonit na počest rakousko-uherského dobytí Bělehradu, 28. září 1918 sloužil v pelhřimovském chrámu sv. Bartoloměje svatováclavskou mši za samostatnost československého státu. Ve druhé světové válce otevřeně vystupoval proti nacismu a za svá kázání byl v roce 1942 zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora v Dachau, kde 1. dubna 1943 zemřel. Tam napsal svou poslední knihu vzpomínek na období svého děkanování v Pelhřimově a Pelhřimovském domečku \"Vlaštovky se vracejí\". Její poslední kapitoly v Dachau již musel diktovat vězněnému kolegovi.
Více od autora
František Bauer (5)
František Bauer byl český historik, novinář, překladatel, pedagog, poradce prezidenta a přední český antifašista. Jako historik se specializoval na mezinárodní vztahy v období 1848–1945, na německou státní ideu a filozofii dějin. Ve třicátých letech patřil mezi nejinformovanější zahraniční zpravodaje československého periodického tisku a byl jedním z prvních, kdo pochopili nebezpečí nacismu. Spolu s vyslanci JUDr. V. Mastným a J. Masarykem tvořil skupinu, připravující Hrad na střetnutí s Německem a na to, že západní spojenci v rozhodné chvíli selžou. Už v roce 1935 se snažil polemizovat s fakty, které Hitler uváděl ve svém „Mein Kampf” a vykládal je tak, jak potřeboval. V letech 1940–1945 byl perzekvován nacisty a od roku 1949 až do smrti komunisty. Po jeho suspendování z ministerstva informací mu nebylo již nikdy umožněno veřejné působení ani publicistická činnost. Studoval na právnické a později filosofické fakultě UK v Praze. Působil jako politický komentátor v Českém slově, Národních listech a Národní politice, kde byl v letech 1939-1940 odpovědným redaktorem. Od roku 1932 pracoval jako zpravodaj Ministerstva zahraničních věcí, kterým byl v roce 1934 vyslán na studijní cestu po hitlerovském Německu. V roce 1939 byl jmenován předsedou Národního svazu českých novinářů. Během okupace působil jako člen Ústředního vedení domácího odboje, v roce 1942 byl dva měsíce vězněn na Pankráci. V květnu 1945 se stal členem Českého národního výboru, později přednostou tiskového odboru Ministerstva informací a generálním ředitelem ČTK. Za svou odbojovou činnost byl vyznamenán Válečným křížem 1939. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl odvolán z řídící funkce v ČTK a jmenován náměstkem ministra informací. Po necelém roce proti němu bylo zahájeno nikdy neukončené řízení, byl suspendován a následně donucen k předčasnému odchodu do penze. Od roku 1950 my bylo zakázáno veřejné působení i pedagogická činnost a až do smrti byl...
Více od autora
Franta Bidlo (8)
František Bidlo byl český kreslíř, karikaturista a ilustrátor. Pocházel z velmi chudých a skromných poměrů, jeho otec byl bankovním sluhou. Již v mládí se věnoval výtvarnému umění. Otec však chtěl, aby se stal bankovním úředníkem. Své středoškolské vzdělání nikdy nedokončil. Nakonec se v roce 1915 ve Vídni vyučil kloboučníkem a svému řemeslu se i zpočátku profesionálně věnoval. Během první světové války bojoval v řadách rakouské armády na Italské frontě. Jednalo se o autodidakta resp. o samouka, který neměl žádné formální umělecké vzdělání a jenž se zpočátku umělecké činnosti věnoval pouze příležitostně a ze záliby. Pohyboval se však často v uměleckém prostředí, které se v Praze za První československé republiky utvářelo mimo jiné také kolem některých pražských uměleckých kaváren – např. Union, Tůmovka či Národní kavárna. V roce 1925 uveřejnil poprvé své politické kresby v Rudém právu. V roce 1928 se začal plně profesionálně věnoval výtvarné činnosti. Kreslil především různé politické a propagační obrázky na plakáty, pro agitační letáky. Tvořil i karikatury a ilustroval knihy. Po celý jeho život se jednalo o silně levicově zaměřeného člověka, aktivně tvořil pro komunistický deník Rudé Právo, jakož i pro časopisy Avantgarda, Trn, Rozsévačka a Tvorba. V letech 1927 až 1929 působil jako pracovník agitačního oddělení předválečné KSČ. Od roku 1933 také pracoval pro další známé tiskoviny – Magazin dp resp. Družstevní práce, Svět práce, Literární noviny, Panorama. Jednu dobu také pracoval i jako odpovědný redaktor mnichovského časopisu Simplicus. Z jeho knižních ilustraci jsou nejznámější obrázky ke knihám od Emila Vachka, Vítězslava Nezvala, Karla Havlíčka Borovského, Jaroslava Seiferta. Během 2. světové války za nacistické okupace byl zejména kvůli svým předválečným protifašistickým plakátům a karikaturám pronásledován fašistickým tiskem a dne 16. ledna 1945 byl zatčen pražským Gestapem ...
Více od autora
François Place (7)
François Place se narodil v roce 1957. V Paříži žije od roku 1974. Absolvoval tříleté studium vizuální tvorby ve škole Estienne a později se zaměřil na knižní ilustraci. Věnuje se audiovizuální tvorbě, podnikové propagaci, reklamě a spolupracuje s nakladatelstvími. Na opravdové cestování mu dosud nezbývá moc času, zato se rád probírá starými grafikami, kresbami a malbami různých zemí a období. Jsou to svým způsobem také nádherné cesty kolem světa.
Více od autora
Francisco de Goya (6)
Francisco José de Goya y Lucientes byl španělský malíř a rytec romantismu. Francisco José de Goya y Lucientes se narodil 30. března 1746 ve vesničce Fuendetodos na severu Španělska jako pátý syn zlatníka José Goyi z Baskicka a šlechtičny z Aragonie. První roky života ale strávil v Zaragoze, protože zde měl jeho otec zlatnickou dílnu. Navštěvoval školu kněze Joaquína, kde se naučil číst a také se tu seznámil se svým celoživotním přítelem Martínem Zapaterem. Jejich rozsáhlá dopisová korespondence je významným zdrojem informací o umělcově životě. Otec zpozoroval jeho zájem o umění a poslal ho do učení k malíři Josému Luzánovi. Goyovu genialitu potvrzují i jeho malby v relikviáři ve Fuendetodos, které vytvořil kolem roku 1762 v pouhých šestnácti letech. Můžeme tu pozorovat jak originální náměty, tak i velkou obratnost malíře. V letech 1763 a 1766 se přihlásil na Královskou akademii výtvarných umění sv. Ferdinanda v Madridě, ale vždy bez úspěchu. Už v té době se setkal s Franciscem Bayeuem, který ho později významně podporoval. Kolem roku 1770 odešel do Říma a získává pochvalné uznání poroty parmské Královské akademie. V říjnu roku 1771 se vrací do Zaragozy, kde si zřídil vlastní dílnu a získal řadu věrných zákazníků. Po návratu do Zaragozy roku 1771 získal první zakázky pro církev a jeho úspěchy se stupňovaly. V roce 1773 se oženil s Josefou Bayeu, sestrou Francisca Bayeu. Dál pracoval v Zaragoze, kde vytvořil fresky pro kartuziánský klášter Aula Dei. Roku 1774 dostal Goya od Královské gobelínové manufaktury sv. Barbory zakázku na předlohy k tapiseriím. Přestěhoval se natrvalo do Madridu. Roku 1780 byl Goya jednomyslně zvolen členem Královské umělecké akademie sv. Ferdinanda. V roce 1783 si královský ministr hrabě de Floridablanca u Goyi objednal svůj portrét. Následovali další příslušníci aristokracie, takže se Goya stal vyhledávaným portrétistou. Roku 1786 byl Goya jmenován královským malířem (Pintor del...
Více od autora
Fráňa Velkoborský (4)
Fráňa Velkoborský byl český básník, dramatik, textař a prozaik, autor knih pro mládež. Narodil se jako syn nadlesního v osadě Býkov, která patří k obci Hromnice, kde chodil do základní školy. Do měšťanky chodil Přešticích a obchodní akademii absolvoval v Plzni. Poté studoval v Ženevě na Institutu Jeana-Jacquese Rousseaua a na Mezinárodní škole křesťanského sdružení mladých lidí YMCA. V letech 1923-1952 pracoval jako sekretář YMKY v Banské Bystrici, v Bratislavě a v Hradci Králové a jako její zástupce procestoval Švédsko, Švýcarsko, Polsko, Finsko a Anglii. Když byla YMCA nucena ukončit svou činnost, pracoval nejprve jako topič a údržbář v kotelně v Ústí nad Labem a pak jako správce domova důchodců v Doběticích. Zemřel tragicky následkem pádu do sklepní šachty. Debutoval roku 1925 sbírkou křehké reflexivní lyriky Tiché průboje a celkem vydal osm básnických sbírek převážně s meditativním a nostalgickým vyzněním, zachycujících zpočátku rozpor mezi nadějemi mládí a nebezpečími, které je ohrožují, poté vyjadřující pokoru před tajemnými přírodními silami. Jako autor knih pro mládež upravil mýty, pověsti a pohádky severoamerických Indiánů a napsal dobrodružnou povídku Jabloňová stezka z doby osidlování Ameriky na přelomu 18. a 19. století. Byl otec překladatele Jana Petra Velkoborského. Publikoval, zejména pro děti, v řadě časopisů a deníků jako Lidové noviny, Mladý hlasatel, Právo lidu, Pestrý týden aj.
Více od autora
Ferenc Molnár (5)
Ferenc Molnár, vlastním jménem Ferenc Neumann byl maďarský prozaik, dramatik a novinář židovského původu. Ferenc Neumann byl druhým synem Móra Neumanna, úspěšného budapešťského lékaře a jeho ženy Jozefy Wallfisch. Po absolvování Kalvínského gymnázia v Budapešti začal studovat právo na Universita Lóránda Eötvöse . Studium však nedokončil a živil se jako novinář a později jako spisovatel. Během první světové války působil rok jako válečný dopisovatel. Roku 1938 v době narůstání fašismu emigroval do USA. Svá díla psal především maďarsky, později také německy a v emigraci i anglicky. V prvním Molnárově tvůrčím období převládala próza z velkoměstského života spojující ostrou sociální kritiku s ironií a sentimentalitou. Takto napsal i své nejznámější dílo, román pro mládež Chlapci z Pavelské ulice . Poté se začal věnovat dramatu, ve kterém vynikl scénickou rutinou a bravurními efekty, často založených na erotických motivech. Stal se věhlasným autorem, ale mnozí kritikové mu vyčítali myšlenkovou lacinost. Podle jeho knih a divadelních her bylo natočeno přes šedesát filmů a téměř patnáct televizních seriálů. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Molnár Ferenc na maďarské Wikipedii.
Více od autora
Felix Téver (10)
Felix Téver, vlastním jménem Anna Lauermannová-Mikšová, rozená Anna Anselma Miksche byla česká spisovatelka a dramatička. Narodila se jako mladší dcera proslulého pražského lékaře a porodníka Mikuláše Miksche , který měl plno přátel v kruzích měšťanských politiků, a jeho manželky Anny, rozené Lukesch . Měla sestru Albinu Dlabačovou . Vzdělání nabyla v Praze na německé, pak na české Vyšší dívčí škole. Dále se učila zpěvu a hře na klavír ve škole Františka Pivody. Spřátelila se s Marií Červinkovou, dcerou F. L. Riegera a obě vstoupily do Amerického klubu dam. 23. srpna roku 1875 se provdala za múzicky nadaného a bohatého měšťana Josefa Lauermanna , který se po sňatku začal projevovat jako agresivní psychopat. Po osmi letech od něj i s dcerou Olgou utekla, roku 1888 se rozvedli a exmanžel byl umístěn v psychiatrické léčebně. Když se vrátila z tříletého pobytu v Itálii, Francii a Švýcarsku, kde se zotavovala z plicní choroby a duševních útrap, otevřela roku 1880 ve svém domě na Jungmannově náměstí 3 z popudu Františka Ladislava Riegra literární salón. Hostila tam postupně tři generace osobností, mezi prvými historika Antona Gindelyho, který ji přesvědčil, aby sama psala. Rádci jí byli např. Eliška Krásnohorská, Julius Zeyer nebo Otakar Theer. Začala překládat stati z němčiny a francouzštiny a psát vlastní básně, povídky, pak i romány. Padesát let pořádala pro své přátele z okruhu spisovatelů, hudebníků i vědců společnost, nejčastěji čajové literární besedy, kde se probíraly všechny novinky té doby. Určitý čas v jejím domě bydlela také Eliška Krásnohorská. V létě se společnost scházela v Horní Liboci ve vile Julia Zeyera, od něhož dům v jeho hmotné nouzi odkoupila, nechala ho tam bydlet a přátelila se s ním až do jeho smrti. Na svou dobu byla velmi emancipovaná žena. V Liboci v téměř 80 letech zemřela. Její rohová hrobka s mramoro...
Více od autora
Felix Krumlowský (4)
Jan Bauer je český novinář a spisovatel, původním vzděláním zemědělský inženýr. Věnuje se především literatuře faktu s převládajícím zaměřením na českou historii, v poslední době píše především historické romány či historické detektivky. Narodil se v Jihlavě, rodina se později odstěhovala do Českého Krumlova, kde absolvoval střední školu . Vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Českých Budějovicích, v letech 1968-1998 pracoval jako novinář . Později se stal spisovatelem z povolání. Žije na samotě u Vodňan. Knižně debutoval v roce 1978 populárně naučnou publikací Uživí naše planeta lidstvo? Za sbírku povídek Špionova dcera obdržel v roce 1995 cenu Masarykovy akademie umění. Vydal již více než 160 knih, dá se považovat za nejplodnějšího českého žijícího spisovatele .. Dříve používal i pseudonymy: některá díla napsal jako Felix Krumlowský nebo Vojtěch Fišer, pod jménem Anna Březinová vydal 10 historických románů. Kromě vlastních prací se podílel také na zpracování některých svazků publikace Toulky minulostí světa. Pod pseudonymem Anna Březinová:
Více od autora
F. X Havlíček (6)
Narozen 25. 5. 1913 v Třeboni, zemřel 10. 2. 2008. Novinář, redaktor, básník, prozaik, fejetonista. Po roce 1948 emigrant přispívající do exilových periodik, spoluzakladatel rádia Svobodná Evropa.
Více od autora
Eva Talpová (8)
Eva Talpová Narozena v Brně, kde také žije a pracuje. Původně knihkupkyně, poté vystudovala bohemistiku a učí na střední škole český jazyk a literaturu. Publikovala v časopisech a sbornících, spolupracuje s deníkem Rovnost, kam přispívá hlavně fejetony. Svou tvorbu představila také v rozhlase a v řadě autorských čtení . Je členkou Obce spisovatelů. Psaní definuje jako jeden ze způsobů, jak vydržet tento svět.. Píše častěji o vnitřních světech než o tom vnějším. Více o ženách, ale nejen pro ně.
Více od autora
Eva Neumannová (7)
Eva Neumannová, roz. Švaňková je česká historička umění, galerijní pracovnice a kurátorka výstav zaměřená na výtvarné umění 20. století a kresbu. Po absolvování oboru polygrafie na Střední průmyslové škole grafické v Praze studovala v letech 1974–1979 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dějiny umění a estetiku . Absolvovala roku 1979 diplomovou prací Jan Smetana, tvorba 40. let V letech 1980–1981 byla odbornou pracovnicí pro umělecké řemeslo na SÚPPOP Středočeského kraje. Od roku 1985 byla zaměstnána v Národní galerii v Praze, 1985–1990 jako odborná pracovnice Oddělení regionálních galerií, 1990–2000 jako samostatná odborná pracovnice Sbírky grafiky a kresby, 2001–2004 jako vedoucí odboru registru sbírek. Je členkou ICOM. Roku 2004 byla kvestorkou Institutu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli, v letech 2004–2008 vedoucí odborného oddělení Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích, od roku 2009 kurátorkou Galerie umění v Karlových Varech. Od roku 2016 je kurátorkou Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Jako členka nákupních komisí působila v Galerii a muzeu v Klatovech , od roku 1995 v GMU v Hradci Králové , Galerii v Novém Městě na Moravě , GVU v Havlíčkově Brodě, od roku 2004 v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě. Byla členkou poroty Mezinárodního bienále kresby v Plzni , Grafika roku a Ceny Vladimíra Boudníka .
Více od autora
Eva Malá (8)
Narozena 19. 6. 1940 v Praze. Doc. , MUDr., CSc., psychiatr a neurolog , od roku 1990 vedoucí subkatedry dětské psychoterapie IPVZ. Zabývá se dětskou a dorostovou psychiatrií. Publikace z oboru.
Více od autora
Eva Lajtkepová (6)
Narozena 19. 6. 1963 v Brně. Ing. ekonomie, vysokoškolská pedagožka, práce z teorie řízení a plánování.
Více od autora
Eva Horská (12)
Narozena 10.12.1895 v Kladně. Spisovatelka a básnířka, autorka divadelních her.
Více od autora
Ernst Udet (3)
Ernst Udet byl vysoce vyznamenaný německý důstojník, stíhací eso v první světové válce a pozdější generálplukovník za druhé světové války. Po Manfredu von Richthofenovi měl druhý nejvyšší počet vzdušných vítězství. Za války létal na strojích Fokker E, Albatros D.III a D.V, Fokker Dr.I, Fokker D.VII a Siemens-Schuckert D.III. Mimo jiné byl držitelem mnoha vojenských vyznamenání včetně vysoce ceněného pruského řádu Pour le Mérite nebo Rytířského kříže železného kříže. Udeta létání zajímalo od dětství, s přáteli v Mnichově založil v roce 1904 „Aero-Club“, kde stavěli modely letadel. Později díky bohatství svého otce měl možnost nalétat několik letových hodin. Ve škole byl průměrným žákem, a o další studium se nepokoušel. Chtěl se přihlásit dobrovolně do armády, ale pro svou výšku – 160 cm nebyl přijat. V srpnu ale Německý autoklub hledal dobrovolníky s vlastními motocykly. Udet se přihlásil, motocykl dostal už dříve od otce. Společně s přáteli byl přijat do 26. Würtenberské záložní divize, kde krátce působil ve funkci motospojky. Zde také při pádu utrpěl zranění ramene. Později poznal důstojníky letectva z letiště ve francouzském Chauny a ti mu dali radu, přihlásit se jako letecký pozorovatel, avšak to se nepodařilo. Poté, díky rodinnému příteli G. Ottovi, který vlastnil továrnu na výrobu letadel, absolvoval letecký výcvik za 2000 marek a pak byl v roce 1915 skutečně přeložen k letectvu. Do roku 1916 létal na dvojmístném stroji jako pilot na západní frontě . Oba byli vyznamenáni Železným křížem 2. třídy za obtížný přelet zpět do německých pozic po poškození vzpěry křídla. Justinius raději vylezl na stroj a za letu křídlo držel, než by riskoval zajetí. Později byl Udet vyšetřován válečným soudem pro nehodu letadla, která však byla zapříčiněna špatným rozhodnutím velitele. Letoun přetížený palivem a nákladem bomb se zřítil, oba letci však jako zázrakem přežili. Ernst Udet byl sice odvážný ...
Více od autora
Ernst Sommer (7)
Ernst Sommer byl český německy píšící spisovatel a novinář židovského původu. Profesí byl advokátem. Sommer se narodil v rodině židovského továrníka. Po maturitě v rodné Jihlavě začal v roce 1907 studovat medicínu na vídeňské univerzitě, po jednom semestru přešel na práva. Roku 1912 se stal doktorem práv. Rok nato vyšel jeho první román. V té době měl Sommer blízko k „pražskému kroužku“ kolem Maxe Broda a Franze Kafky. V letech 1912–1914 pracoval Sommer na okresním a krajském soudu v Jihlavě; roku 1915 působil ve Vídni, v roce 1915 v Mostě, Duchcově a Ústí nad Labem. Ještě v témže roce narukoval. Během války byl zřejmě nasazen na frontě a ve válečném soudu ve Felixdorfu v Dolním Rakousku. Od roku 1920 pracoval Sommer jako advokát v Karových Varech. Psal eseje, v nichž se vyrovnával s židovskou otázkou, a také expresionistické grotesky: roku 1920 to byl Der Simulant , o dva roky později Der Fall des Bezirksrichters Fröhlich . V roce 1924 vydával společně s Bruno Adlerem časopis Die Provinz . Byl také politicky činný. Jako člen německé sociální demokracie zasedal v městské radě. Intenzívně se zabýval kulturními záležitostmi a snažil se o česko-německé porozumění. Ve 30. letech začal Sommer, působící od roku 1928 také jako divadelní kritik, sepisovat historické romány. V dílech jako Die Templer z roku 1935 a Botschaft aus Granada z roku 1937 se kriticky vyrovnával se soudobými událostmi, jako bylo např. pronásledování Židů. Po uzavření mnichovské dohody odešel Sommer, který se hned od počátku angažoval proti nacismu, nejprve do Prahy a v listopadu 1938 do Spojeného království. Jeho matka spáchala v roce 1942 v terezínském koncentračním táboře sebevraždu, sestra Antonie Grünbergerová zahynula roku 1944 v koncentračním táboře v Osvětimi. V Londýně pracoval Sommer v advokátní kanceláři. Během druhé světové války podporoval publici...
Více od autora
Erik Axl Sund (7)
Pod jménem ERIK AXL SUND se skrývá švédská autorská dvojice JERKER ERIKSSON & HÅKAN AXLANDER SUNDQUIST . Håkan je výtvarníkem, hudebníkem a zvukařem, Jerker producentem Håkanovy elektropunkové skupiny i love you baby!, s níž podnikli několik turné po Ukrajině, Rusku, Bělorusku a Polsku. Vraní dívka, úvodní část trilogie nazvané Slabost Victorie Bergmanové s podtitulem Vraždy a psychoterapie, je jejich literární prvotinou – knihou, jež se stala milníkem v žánru thrillerů. Švédská akademie autorů krimi udělila v roce 2012 sérii zvláštní cenu za „hypnoticky fascinující psychoanalýzu zpracovanou formou kriminálního románu“.
Více od autora
Eric Wright (5)
Eric Wright , známější jako Eazy-E byl americký rapper, který se narodil a vyrůstal ve městě Compton . Jeho matka pracovala jako správkyně na základní škole a otec byl poštovní dělník. Rodina neměla dost peněz na život v lepších podmínkách. V době rozkvětu hip-hopu se Eric rozhodl, že rap bude to co ho proslaví. V brzkém věku začal prodávat drogy a díky jejich prodeji vydělal až 250 000 dolarů. V sedmnácti letech ho vyhodili ze střední školy. V té době se Eazy E stal členem gangu Crips. Za peníze vydělané prodejem drog založil svůj vlastní label a pak spolu s rappery MC Renem, Ice Cubem, DJ Yella a Dr. Drem založil skupinu N.W.A, se kterou vydal 3 LP a 1 EP . Za svého života vydal jedno LP , Str8 Off Tha Streetz Of Muthaphukkin Compton, které ale vyšlo až po jeho smrti. Nahrál také 2 EP 187um Killa. Byly vydány také 2 posmrtné kompilace Eternal E a Impact Of The Legend. Zemřel ve 31 letech v roce 1995 na AIDS, kvůli nákaze HIV, kterou získal údajně od prostitutky. Je považován za jednoho z nejznámějších rapperů na západním pobřeží. N.W.A.100 Miles And Runnin
Více od autora
Erhard Thiel (3)
Dr. Erhard Thiel se narodil v roce 1940 a trvale žije v Mnichově.Thiel je autorem zábavných povídek stejně tak jako lékařských a kulturně-historických článků.Populárně psychologickými tématy se začal zabývat v celé řadě časopisů a později se ve svém díle věnoval otázkám vyjádření osobnosti.
Více od autora
Enrico Caruso (7)
Enrico Caruso byl italský operní tenorista, jeden z nejslavnějších a nejuznávanějších pěvců v historii opery. Caruso se narodil 25. února 1873 v italské Neapoli a jeho kariéra trvala od konce 19. do počátku 20. století. Proslul silným hlasem, širokým hlasovým rozsahem a schopností vystupovat v různých jazycích a stylech.
Více od autora
Emily Dickinson (7)
Emily Dickinsonová byla americká básnířka 19. století, avšak povahou poezie a svým osobním apelem byla roku 1930 označena britským básníkem a kritikem za „nejsoučasnější, nejživější z básníků“. Celé její dílo s výjimkou 13 básní bylo objeveno a vydáno až po její smrti. Teprve ve 20. století začaly vycházet její básně v původním, neupraveném znění. Narodila se a zemřela v Amherstu ve státě Massachusetts. Přestože její rodina zaujímala významné místo ve společnosti, Emily žila a tvořila v samotě. Po sedmi letech studia na amherstské Akademii pokračovala Dickinsonová v Mount Holyoke Seminary. V dívčím semináři strávila pouhý rok a poté se vrátila zpět do rodného města, které pak už prakticky neopustila. Později dokonce nevycházela ani ze svého pokoje. Obyvatelé Amherstu ji považovali za výstředního blázna kvůli její zálibě v nošení bílých šatů, neochotě vítat hosty apod. Většinu přátelství udržovala pouze písemnou formou. Emily Dickinsonová byla velmi plodná autorka. Její tvorba čítá asi 1800 básní, z nichž téměř všechny byly vydány až po její smrti. Básnířka sama souhlasila se zveřejněním pouze sedmi básní. Všechny byly vydány anonymně a pozměněny nakladateli, aby odpovídaly tehdejším básnickým normám. Její básně ignorovaly tehdejší básnické zvyklosti například tím, že používaly poloviční rým, byly krátké a málokdy obsahovaly název. Interpunkce a psaní velkých písmen jsou další znaky, jimiž se básně Emily Dickinsonové lišily od ostatních. Hlavními tématy jejích básní jsou smrt a nesmrtelnost, jež také dopodrobna rozebírala ve svých dopisech přátelům. Je s podivem, že básně objevila její mladší sestra Lavinia, až po její smrti v roce 1886. Je totiž velmi pravděpodobné, že mnoho autorčiných známých o jejím psaní vědělo. V roce 1890 vydali její přátelé Thomas Wentworth Higginson a Mabel Loomis Toddová první básnickou sbírku Emily Dickinsonové, která ale také nezůstala beze změn. První kompletní a...
Více od autora
Emílie Fleischmannová (7)
PhDr. Emílie Fleischmannová - autorka učebnic pro obchodní akademie
Více od autora
Elsa Triolet (7)
Elsa Trioletová, rozená Elza Jurjevna Kagan , pseudonym Laurent Daniel byla francouzská spisovatelka a překladatelka ruského původu. V roce 1918 se provdala za francouzského důstojníka A. Trioleta a odjela s ním do Francie. Od roku 1922 se věnovala literatuře. V roce 1929 se provdala za Louise Aragona. Velká část jejího díla se zabývá aktuálními problémy, jako bylo zklamání z poválečného vývoje, strach z atomové války atp.
Více od autora
Elon Musk (8)
Americký podnikatel. Spoluzakladatel internetového platebního systému PayPal a automobilky Tesla Motors, zakladatel kosmické společnosti SpaceX. Narozen v Jihoafrické republice.
Více od autora
Ellison Cooper (6)
Irskoamerická autorka thrillerů, antropoložka a archeoložka, bývalá forenzní vyšetřovatelka.
Více od autora
Ellen Datlow (5)
Ellen Sue Datlow je americká redaktorka a editorka antologií sci-fi, fantasy a hororu, mezi něž patří i 19 vydání Nejlepších fantasy a hororových povídek roku , v nichž zpracovávala právě části věnované hororům. V letech 1981–1995 zastávala post redaktorky časopisu Omni, v němž vydala mnoho povídek později oceněných Hugem a Nebulou . Když roku 1995 přestal Playboy tento časopis vydávat, Datlow založila časopis Omni Online, který byl narozdíl od tehdejší jediné konkurence, Tomorrow SF, poskytován zdarma. V září roku 1998 se Datlow stala editorkou prózy časopisu Event Horizon: Science Fiction, Fantasy, and Horror, a Webzine, jenž však neměl příliš dlouhého trvání a v prosinci 1999 zanikl. Datlow hodlala i nadále veřejnosti poskytovat sci-fi povídky zdarma a přesunula se na portál Sci-fi Channelu, scifi.com. Její publikační činnost po celou dobu zaznamenávala výrazné úspěchy a Datlow se může pyšnit cenou Hugo pro nejlepšího profesionálního editora z let 2002 a 2005 a rovněž stránky Scifiction pod jejím vedením získaly roku 2005 Huga za nejlepší webové stránky a Wooden Rocket za nejlepší online časopis roku 2005. Její vydavatelská činnost byla též oceněna dvěma Bram Stoker Award, sedmi World Fantasy Award, dvěma Locus Award a dvakrát zvítězila ve čtenářském hlasování Science Fiction Chronicle. Server scifi.com se bohužel v listopadu 2005 rozhodl koncem roku ukončit činnost svých stránek .
Více od autora
Edward O Wilson (5)
Edward Osborne Wilson je profesorem na Harvardské univerzitě a kurátorem entomologické sbírky v univerzitním Muzeu srovnávací zoologie. Vedle Pulitzerovy ceny za publikaci Mravenci, kterou obdržel spolu s Bertem Hölldoblerem, dosáhl mnoha významných vědeckých poct, včetně Národní medaile za vědu a Crafoordovy ceny Švédské královské akademie věd.
Více od autora
Edward Gibbon (5)
Edward Gibbon byl jeden z nejvýznamnějších britských historiků. Zabýval se hlavně dějinami římské říše a jeho hlavní dílo Úpadek a pád římské říše patří dodnes ke klasickým. Narodil se v zámožné rodině, měl slabé zdraví a už v sedmi letech ztratil matku. Roku 1752 odešel studovat do Oxfordu, kde především neuvěřitelně mnoho přečetl a pod vlivem spisů francouzských jezuitů a Bossueta přestoupil 1753 na katolictví. To způsobilo skandál, musel Oxford opustit a otec jej poslal do švýcarské Lausanne ke kalvinistickému faráři, který dosáhl jeho návratu k protestantismu. Ve skutečnosti se však s křesťanstvím úplně rozešel a patřil pak k jeho velkým kritikům. V Lausanne opět hojně četl, hlavně antické a francouzské autory, a setkal se také s francouzským racionalismem. Roku 1757 mu otec zakázal sňatek se Curchaudovou a o rok později se – když zůstal po celý život svobodný – vrátil zpět do Anglie. V letech 1760–1762 sloužil v místní milici, ale věnoval se hlavně četbě a napsal své prvotiny ve francouzštině. Roku 1763 cestoval do Paříže, kde se setkal s Denisem Diderotem a Jeanem le Rondem d'Alembertem a pak odjel do Říma, který na něho udělal nesmírný dojem. Tam se také konečně rozhodl, že napíše dějiny úpadku římské říše. Po smrti svého otce 1770 se odstěhoval do Londýna a jako šlechtic se zúčastnil několika zasedání parlamentu, věnoval se však stále starověkému Římu. 1776 vyšel první díl Úpadku a pádu římské říše, který vyvolal senzaci a silné polemiky. Do roku 1788 vyšlo všech šest svazků a Edward Gibbon se stal slavným mužem. Od roku 1783 žil opět v Lausanne a po návratu do Anglie 1793 brzy zemřel. Jeho hlavní dílo je výsledek mnohaleté práce i obrovské erudice a vyniká také ironickým stylem, silně ovlivněným Voltairem. Hlavní Gibbonova teze říká, že o úpadek Říma se přičinila především postupná ztráta občanských hodnot obyvatel a jejich zpohodlnění. Dříve stmelující povinnosti jako obrana státu byly...
Více od autora
Eduard Táborský (7)
Narozen 18. 3. 1910 v Praze, zemřel 12. 11. 1996 v Austinu v USA. JUDr., docent právnické fakulty, tajemník E. Beneše, diplomat, po roce 1948 v emigraci.
Více od autora
Eduard Taborsky (4)
Eduard Táborský (18. března 1910 Praha – 12. listopadu 1996 Austin byl český diplomat, osobní tajemník Edvarda Beneše během druhé světové války. Vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy, po dvouleté službě ve vojenské prokuratuře začal od roku 1937 působit v československé diplomacii. V letech 1937-1938 byl osobním sekretářem ministra Kamila Krofty. Po německé okupaci Československa emigroval do Anglie. Od července 1939 až do konce války byl osobním tajemníkem a právním poradcem prezidenta Edvarda Beneše. Po skončení druhé světové války působil opět v diplomatických službách, od října 1945 do června 1948 byl československým velvyslancem ve Švédsku. Po abdikaci prezidenta Beneše v červnu 1948 rezignoval na funkci vyslance a zůstal v exilu. Nejdříve působil jako docent srovnávací státovědy na stockholmské univerzitě. V roce 1949 odešel do USA a nastoupil na univerzitu v Austinu jako profesor politických věd. V roce 1990 se stal čestným předsedou Společnosti dr. Edvarda Beneše. V roce 1991 se stal nositelem Řádu Tomáše Garrigue Masaryka III. třídy.
Více od autora
Eduard Kottek (6)
Narozen 1907 v Hranicích na Moravě, zemřel v květnu 1982. Elektrotechnik, publikace z oboru rozhlasu a televize.
Více od autora
Eduard Doubek (5)
Eduard rytíř Daubek, v dobových českých pramenech uváděn i jako Edvard rytíř Doubek , byl rakouský a český šlechtic, velkostatkář a politik německé národnosti, v 2. polovině 19. století poslanec Říšské rady. Narodil se roku 1811 v Praze jako syn statkáře Franze Daubka a jeho manželky Josefy . Vystudoval gymnázium v Praze a absolvoval práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde roku 1836 promoval a získal titul doktora práv. Patřily mu četné nemovitosti, mimo jiné palác Platýz v centru Prahy, pozemky na Smíchově a statky v Chanovicích, Nové Vsi a Oseku. Prosazoval moderní metody zemědělské výroby. V roce 1872 byl povýšen do dědičného rytířského stavu. Od zemských voleb v roce 1861 zasedal na Českém zemském sněmu, kam byl zvolen za kurii velkostatkářskou, nesvěřenecké velkostatky. Do sněmu se po krátké několikaměsíční přestávce vrátil v zemských volbách v březnu 1867. Již od 60. letech 19. století se zapojil i do celostátní politiky. Zemský sněm ho v roce 1861 delegoval do Říšské rady za kurii velkostatkářskou. Znovu ve vídeňském parlamentu zasedal od roku 1867 a opětovně od roku 1870 . Zemský sněm ho do parlamentu ve Vídni vyslal také roku 1872. Složil slib 14. května 1872. Uspěl i v prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873. Rezignace na mandát byla oznámena na schůzi 4. září 1877. K roku 1861 se uvádí jako velkostatkář s trvalým bydlištěm v Praze. Uvádí se, že jako konzervativec odmítal návrhy reforem prosazovaných německorakouskými liberály. Hlásil se ovšem k německé národnosti, byť v národnostních otázkách vystupoval umírněně. Zemřel 9. května 1882 v Praze, pohřben byl na Olšanech. Politice se věnoval i syn Eduard Daubek mladší ....
Více od autora