Všichni Autoři a témata

Jaroslav Liška (1)

Ekonom, práce z podnikové ekonomiky, ekonomického managementu, též o kvalitě zboží a ochraně spotřebitele.

Bohumil Bumbálek (1)

Narozen 26.10.1926 v Rudě, okr.Žďár n.Sáz. Prof., CSc., strojní inženýr, práce z oboru strojírenské technologie.

Bohuslav Ošťádal (1)

Narozen 28. 1. 1940 ve Zlíně. Profesor normální a patologické fyziologie , MUDr., DrSc., lékař, pediatr. V roce 1963 promoval na Fakultě dětského lékařství UK v Praze. Pak pracoval v Ústavu patologické fyziologie. V roce 1965 přešel do Fyziologického ústavu AV ČR, v letech 1990-1995 byl jeho ředitelem, do roku 2005 vedoucím Oddělení vývojové kardiologie, nyní odpovědným řešitelem Centra pro výzkum chorob srdce a cév. Zabývá se normální fyziologií, experimentální kardiologií, zvláště problematikou odolnosti srdečního svalu k nedostatku kyslíku v průběhu vývoje.

Oldřich Ambrož (1)

Narozen 19.12.1939 v Říčanech u Brna. Strojní ing., vysokoškolský pedagog, zaměřuje se na technologii svařování a tváření.

Josef Rada (1)

Narozen 13. 7. 1922 v Chlebech na Benešovsku. Prof. Ing., CSc., vysokoškolský pedagog zaměřený na elektrotechniku, též autor poezie.

Vladimír Švanda (1)

Autor prací z oboru elektrotechniky a elektromontáží.

Vsevolod Vladimirovič Šapošnikov (1)

Zbyněk Čácha (1)

Práce v oboru topenářství.

Natan Jefimovič Kobrinskij (1)

Ruský, resp. sovětský vědec a autor publikací z oblasti ekonomické matematiky a kybernetiky.

B. A Trakhtenbrot (1)

Izraelský informatik, profesor ruského původu.

Milan Kubát (1)

Milan Kubát byl český a československý elektroinženýr, vysokoškolský učitel, politik Komunistické strany Československa, ministr elektrotechnického průmyslu ČSSR a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace. Vyučil se elektromechanikem v ČKD Praha. V roce 1951 absolvoval ČVUT. Pracoval potom ve Výzkumném ústavu silnoproudé elektrotechniky v Běchovicích a v ČKD Praha. V letech 1962-1965 zastával funkci technického náměstka VHJ ČKD Praha. Od roku 1956 působil i jako vysokoškolský pedagog. Zabýval se výkonovou polovodičovou elektronikou a mikroelektronikou. Patřil mezi zakladatele průmyslové výroby polovodičové techniky v Československu. V roce 1974 byl jmenován profesorem ČVUT. Zasedal v kolegiích ČSAV. V roce 1960 se stal laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda, roku 1977 získal Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Od roku 1968 byl náměstkem ministra těžebního průmyslu, v letech 1969-1970 náměstkem federálního ministra-předsedy Federálního výboru pro průmyslu a v letech 1971-1979 náměstkem ministra pro technický a investiční rozvoj ČSSR. Od roku 1979 se stal členem vlády jako ministr elektrotechnického průmyslu ČSSR. Tento post zastával v třetí vládě Lubomíra Štrougala, čtvrté vládě Lubomíra Štrougala a páté vládě Lubomíra Štrougala až do roku 1988. K roku 1979 se uvádí jako předseda Obvodního výboru Svazu československo-sovětského přátelství v Praze 2. Angažoval se i stranicky. Byl členem předsednictva Obvodního výboru KSČ a členem ekonomických komisí městského výboru KSČ i Ústředního výboru KSČ. XVII. sjezd KSČ ho zvolil kandidátem Ústředního výboru KSČ. Ve volbách roku 1986 zasedl za KSČ do Sněmovny lidu. Ač české národnosti, byl zvolen za slovenský obvod . Ve Federálním shromáždění setrval do ledna 1990, kdy rezignoval v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci....

Pavel Mitschka (1)

Narozen 3. 4. 1932. Ing., CSc., chemik.

S. H Pinner (1)

Chemik, vysokoškolský učitel, autor publikací z oboru.

Zdeněk Oppl (1)

Návod na stavbu plachetnic a motorových člunů.

Otto Šula (1)

Příručka osvětlovací techniky.

Eduard Aleksandrovič Jakubajtis (1)

Siegfried Engels (1)

Německý chemik.

Richard Doležal (1)

Narozen 26.5.1921 v Kostelci n. Ohří. Dr.techn., ing. DrSc., profesor Vysoké školy báňské a strojní fakulty na Českém vysokém učení technickém, práce o technice ohřívání.

Otakar Sedliský (1)

Vladimír Pechoč (1)

Narozen 31.1.1929, práce z oboru inženýrské chemie.

Valentin Nikolajevič Bogomolov (1)

Bohumil Míšek (1)

Ing. Bohumil Míšek, DrSc. , profesor fyzikální metalurgie a mezních stavů materiálu. Práce v oboru.

Luděk Ptáček (1)

Luděk Ptáček , fyzik. Práce z oblasti fyziky kovů, defektoskopie a provozní diagnostiky.

Ludvík Kuhn (1)

Bol literárny historik a kritik, knihovník, spisovateľ.

Jiří Kodeš (1)

Ilustrátor a knižní grafik.

Michail Ivanovič Kuzmenko (1)

Pavel Fraenkl (1)

Narodil se v Hradci králové a zemřel v Oslu. Byl literární a divadlení kritik a historik. Vystudoval dějiny literatury na FF UK. Působil v brněnské univerzitní knihovně, v roce 1940 emigroval do Norska, kam se po letech strávených v koncentračních táborech vrátil r.1945 již natrvalo. Přednášel světovou literaturu na univerzitě v Oslu, publikoval práce o dramatu a skandinávské literatuře. Fraenkův literárněkritický přístup je založen na psychologizující interpretaci vyjádřené subjektivně laděným esejickým tónem. V časopiseckých příspěvcích a příležitostných tiscích od poloviny 20. do konce 30. let soustavně sledoval prózu, poezii i divadlo. Jako literární historik se věnoval především 90. létům 19. století .

Josef Klička (1)

Josef Klička byl český houslista, varhaník, hudební skladatel, dirigent a pedagog. Je považován za zakladatele tradice české moderní varhanní improvizace a interpretace, v oblasti kompoziční za českého „varhanního symfonika“ etapy českého hudebního romantismu. Od dětství se učil hrát na housle, jeho prvním učitelem byl jeho otec, který působil jako ředitel kůru v Klatovech. Studium hry na housle absolvoval na pražské konzervatoři a hrou na housle se i zpočátku živil v divadelním orchestru. Přitom však studoval varhanní hru na varhanické škole v Praze. Jako varhaník začínal hrát na varhany v kostele Nejsv. Trojice a v pražském Emauzském klášteře. Ve Švandově divadle se roku 1876 stal kapelníkem a začal také vyučovat zpěv, od roku 1878 do roku 1881 působil jako kapelník orchestru Prozatímního divadla. Od roku 1885 na pražské konzervatoři vyučoval varhanní hru. V letech 1892 až 1895 na pražské konzervatoři vlastně zastupoval Antonína Dvořáka, který v té době pobýval ve Spojených státech amerických. Již od dob svých studií byl také činný i jako hudební skladatel, skládal sborové písně, kantáty, orchestrální díla, komponoval i pro harfu, nejvíce však proslul jako skladatel velkých novoromanticky laděných skladeb pro varhany. K jejich napsání jej prý vedla jeho vlastní zkušenost z koncertování na tehdy nově dokončených varhanách v pražském Rudolfinu.

Jan Pulkrábek (1)

Narozen 18.4.1902 v Humpolci, zemřel 31.1.1966 v Praze. Ing. dr., DrSc., profesor zdravotní techniky a vedoucí katedry tepelné techniky strojní fakulty Českého vysokého učení technického v Praze. Práce v oboru.

Josef Miškovský (1)

Narozen: 10. 3. 1859 v Poboři u Kouřimě, zemřel: 13. 8. 1940 v Českém Brodě. Žurnalista, knihkupec a nakladatel v Českém Brodě, kulturní historik .

Mohamed Abdallah-hadži Brikcius (1)

Narozen 30. 9. 1903 ve Wocheiner Feistritz, dnes Bohinjska Bistrica, Slovinsko, zemřel 19. 2. 1959 v Praze; úředník, cestovatel, spisovatel cestopisů, zakládající člen Muslimské náboženské obce pro Československo , publicista, redaktor časopisu Oasa, Vlajka , člen Vlajky , důstojník Svatoplukových gard.

Ludwig Preiss (1)

Miroslav Makarius (1)

Narozen roku 1912, zemřel roku 1972. Ing., práce v oboru technologie zpracování kovů.

Ilona Martincová (1)

Autorka publikace o háčkování.

Zdeněk Kusý (1)

Denisa Wagnerová (1)

Narozena 10. 5. 1945 v Praze. Výtvarnice a ilustrátorka, spolupráce s Českou televizí.

Louise Bernikow (1)

Narodila se a vyrostla v New Yorku. Vydala už šest knih. Její práce vycházejí v prestižních amerických časopisech, jako jsou New York Times apod.

Gabriela Egemová (1)

Joseph von Eichendorff (1)

Joseph Karl Benedikt svobodný pán von Eichendorff byl prozaik, básník, dramatik a překladatel německého romantismu pocházející ze šlechtického rodu Eichendorffů. Jeho lyrické dílo se dočkalo zhruba pěti tisíc zhudebnění a jako prozaik je dosud aktuální. Joseph Karl Benedikt svobodný pán von Eichendorff se narodil 10. března 1788 na zámku Lubowitz u Ratiboře jako syn pruského důstojníka Adolfa Theodora Rudolfa von Eichendorffa a jeho ženy Karolíny . Jeho matka pocházela ze slezské šlechtické rodiny, díky níž zdědila zámek Lubowitz. Katolický šlechtický rod svobodných pánů z Eichendorffu je ve Slezsku přítomný od 17. století. Joseph byl od roku 1793 do roku 1801 vyučován doma farářem Bernhardem Heinkem společně se svým o dva roky starším bratrem Wilhelmem. Roku 1808 na cestách po Evropě navštívil též v Řezně botanickou zahradu slavného paleobotanika hraběte Kašpara Šternberka , který tam tehdy byl kanovníkem se zájmem o přírodní vědy. Roku 1813 se nadchl ideami německé Osvobozenecké války, proti napoleonské okupaci tehdy psal podobně jako Theodor Körner a jiní. Později se baron Joseph von Eichendorff stal v Berlíně ministerským úředníkem a tajným radou poměrně konzervativních názorů.

Christian Dietrich Grabbe (1)

Christian Dietrich Grabbe byl německý dramatik předbřeznového období. Napsal mnoho historických her, pro něž je typický misantropický, rozčarovaný a pesimistický pohled na svět. Heinrich Heine považoval Grabbeho za jednoho z předních německých dramatiků a nazval jej „opilým Shakespearem“. Českému publiku jsou známé především jeho hry Don Juan a Faust a Žert, satira, ironie a hlubší význam. Narodil se v Detmoldu jako syn vězeňského dozorce, ve věku šestnácti let začal coby gymnazista psát divadelní hry. Stipendium udělené kněžnou Pauline mu umožnilo studovat právo na univerzitách v Berlíně a Lipsku, kde se seznámil s Heinrichem Heinem. Po promoci v roce 1823 se neúspěšně ucházel o místo divadelního režiséra. Grabbe se vrátil do Detmoldu, složil závěrečnou státní zkoušku a snažil se najít zaměstnání jako právník, ale bezvýsledně. Až v roce 1826 byl jmenován jako vojenským auditorem, zpočátku bez nároku na odměnu. Od roku 1831 se zhoršoval jeho alkoholismus. Poté, co se od něj odvrátila snoubenka, se v roce 1833 oženil s Louise Christinou Clostermeierovou, ale manželství bylo nešťastné. Rok nato Grabbe opustil Detmold a odešel do Frankfurtu nad Mohanem. Zde se nepohodl se svým vydavatelem. Opět změnil působiště a odešel do Düsseldorfu, kde přechodně pracoval ve Starém divadle s Karlem Immermannem. Poté se vrátil do Detmoldu v roce 1836 jako zlomený člověk. Jeho manželka podala žádost o rozvod. Christian Dietrich Grabbe zemřel na paralýzu a byl pohřben v rodném Detmoldu, a to vedle své matky, Dorothey Grabbe , na místním hřbitově 'Weinbergfriedhof'. Spolu s Georgem Büchnerem je Grabbe považován za jednoho z nejvýznamnějších německých dramatiků své doby. Jeho debut Herzog Theodor von Gothland překvapil soudobé kritiky svým všeprostupujícím nihilismem. Grabbe byl ovlivněn Shakespearem a hnutím Sturm und Drang. Jeho hry byly velmi ambiciózní, s davovými výstupy a rychlými přestavbami scény, kte...

Jerzy Szaniawski (1)

Jerzy Szaniawski byl polský spisovatel, dramatik a esejista.

Nikolaj Ogňov (1)

Nikolaj Ogňov byl ruský prozaik a pedagog. Mládí prožil jako revolucionář, za účast v první ruské revoluci roku 1905 byl vězněn, uprchl za hranice a žil ve Finsku pod krycím jménem. Brzo se vrátil a bojoval na frontách první světové války a občanské války. Po revoluci pracoval hlavně jako pedagog, organizoval kolonie pro bezprizorné děti, ve třicátých letech vyučoval na Literárním institutu Maxima Gorkého. První lterární úspěchy slavil barvitými povídkami z prostředí staré Rusi, shromážděnými později do sborníku Rasskazy , jeho nejznámější dílo je román Dněvnik Kosti Rjabceva , v němž zobrazil atmosféru prvních porevolučních let očima středoškoláka.

Steen Steensen Blicher (1)

Steen Steensen Blicher byl dánský kněz, básník, prozaik a překladatel období romantismu. Proslul zejména povídkami a novelami, vypovídajícími o životě prostých lidí v Jutsku. Narodil se jako syn pastora na faře Vium nedaleko Viborgu. Vyrostl v těsném kontaktu s přírodou a rolnickým životem v centrálním Jutsku. Nejprve jej učil jeho otec a pak studoval na latinské škole v Randersu. Po jejím dokončení začal roku 1799 studovat teologii na Kodaňské univerzitě. Roku 1801 musel studium ze zdravotních důvodů přerušit a dva roky pracoval jako domácí učitel v Holgershåbu na ostrově Farsten. Roku 1803 se vrátil ke studiu, které dokončil roku 1809. Stal se učitelem na škole v Randersu, ale již roku 1810 se kvůli malému platu místa vzdal a vrátil se ke svému otci. Rovněž se oženil a se svou manželkou Ernestinou měl sedm synů a tři dcery. Následujících osm let prožil jako rolník. Jeho lovecké potulky z té doby pak měly velký význam pro jeho spisovatelskou činnost. Roku 1819 získal kněžský úřad v Thorningu a začal psát své povídky a novely. Roku 1826 se stal farářem ve Spentrupu a do roku 1829 zde vydával měsíčník Nordlyset , ve kterém publikoval své práce. Stal se velmi oblíbeným autorem. o čemž svědčí sedmisvazkové souborné vydání jeho próz a básní v letech 1832 až 1836. Roku 1836 podnikl cestu do Švédska, začal se zajímat o sociální problematiku a články s touto tematikou publikoval v tisku. Cestoval po Jutsku a v letech 1839–1844 zorganizoval první dánské lidové festivaly na kopci Himmelbjerget. Po neshodách s ostatními členy organizačního výboru byl nucen výbor opustit a byl podroben veřejné kritice. Roku 1845 se nervové zhroutil a následně se stal závislým na alkoholu. Kvůli své literární práci zanedbával svůj kněžský úřad. Byl proto roku 1847 poslán do důchodu a následující rok zemřel. Blicher je považován za jednoho z představitelů první vlny dánských romantiků a za tvůrce dáns...

Marko Vovčok (1)

Ruská a ukrajinská spisovatelka. Psala ukrajinsky, rusky a francouzky, především pohádky pro děti a vesnickou prózu.

Flora Tristan (1)

Flora Tristan, celým jménem Flora Célestine Thérèse Henriette Tristán y Moscoso , byla francouzská spisovatelka a publicistka peruánského původu, zabývající se emancipací žen a sociálními otázkami. Jejím vnukem byl Paul Gauguin. Byla dcerou peruánského aristokrata, sňatek jejích rodičů však nebyl ve Francii uznán za legitimní a proto neměla nárok na dědictví. Z existenčních důvodů se v sedmnácti letech provdala za rytce André Chazala, s nímž měla tři děti. V roce 1825 od manžela uprchla, cestovala a střídala různá zaměstnání. Zemřela ve věku 41 let na břišní tyfus. Ve svých knihách se zasazovala za ženskou rovnoprávnost včetně nároku na rozvod, byla odpůrkyní trestu smrti, požadovala vzdělání a zdravotní péči pro nemajetné vrstvy. Její myšlenka, že dělníci potřebují k prosazení svých zájmů jednotnou organizaci, ovlivnila zrod marxismu. Česky vyšla její kniha Toulky po Londýně . Mario Vargas Llosa popsal její životní osudy v románu Ráj je až za rohem.

Gleb Ivanovič Uspenskij (1)

Глеб Иванович Успенский studoval práva v petrohrad. a pak v moskev. universitě, avšak r. 1863 z nedostatku prostředků zanechal studií a věnoval se literatuře, kterou zabýval se již dříve. Prvotiny jeho vyšly z části souborně v knize V. J. Genkela »V budni i v prazdnik. Moskovskije nravy« . Literární sláva jeho počíná se r. 1866, kdy »Sovremenni▽ otiskl jeho črty Nravy Rastěrjannoj ulicy . Od r. 1868 otiskoval své práce skoro výhradně v »Otěčestvenných Zapiskách« a po jejich zániku byl spolupracovníkem časop. »Sěvernyj Věstni▽ a konečně »Rus. Myslį. R. 1893 duševní choroba přerušila jeho literární činnost. Z prací jeho vyšly o sobě: Očerki i razskazy ; Razoreňje ; Nabljuděnija odnogo lěnťaja ; Pro odnu staruchu ; Gluš. Provincialjnyje i stoličnyje očerki ; Iz pamjatnoj knižki. Očerki i razskazy G. Ivanova . R. 1885 vyšly jeho sebrané spisy v 8 dílech, načež záhy následovala 3. vydání Pavlenkova . Literární činnost Uspenskij: u.kého rozpadá se na dvě období. Do konce let 70tých XIX. stol. jest výhradně poután drobným lidem městským s jeho denními potřebami a starostmi o vezdejší chléb i s jeho neuvědomělou snahou po lepším životě. K těmto pracím druží se obrázky z venkovského i velkoměstského myslícího proletariátu se všemi jeho nadějemi, ideálními snahami i zklamáními, jakož i črty z jeho zahraničných cest do Francie, Londýna a do Srbska, kam r. 1876 dostal se s rus. dobrovolníky. V období druhém jeví se zástupcem rus. narodnictví a předmětem jeho tvorby stávají se v souhlase s ideami rus. společnosti skoro výhradně rozmanité stránky života lidu venkovského. Sám vystihl tato dvě období své činnosti ve vlastní autobiografii. Pro Uspenskij: u.kého drobný, často všední zjev, kolem něhož většina jde lhostejně, má vážný a všeobecný význam, zapadá do jeho duše a nedává mu pokoje, pokud nenajde výrazu v prosté, neumělé povídce, u...

Tim Stafford (1)

Americký autor knihy o sexuálních vztazích.

Alexandru Odobescu (1)

Rumunský spisovatel.

Aleksej Vasil'jevič Kol'cov (1)

Ruský básník.

Milan Jan Halla (1)

Autor a překladatel historického válečného románu.

Lindsay Porter (1)

Americký autor prací a knih o problematice tajných společností.Píše také o teoriích spiknutí v USA.

Miloš Vajkrt (1)

Narozen 1942. Ing. chemie, specializace na anorganické technologie a drahé kovy, též práce historické, o minulosti lidstva, zejména o Zlaté říši Inků.

Sara Schneidman (1)

Eva Krtilová (1)

Narozena 18.12.1923 v Praze, zemřela 31.5.1982 tamtéž. PhDr., historička umění, monografie z oboru.

Jiří Adámek (1)

Jiří Adámek je český historik, politik strany Moravané, bývalý československý politik a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za HSD-SMS po sametové revoluci počátkem 90. let. Po volbách roku 1990 zasedl za HSD-SMS do Sněmovny lidu . Mandát nabyl až dodatečně jako náhradník v září 1991 poté, co zemřel poslanec Boleslav Bárta. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992. V komunálních volbách roku 2002 neúspěšně kandidoval do zastupitelstva městské části Brno-Řečkovice a Mokrá Hora za HSD-SMS . Opětovně se o zvolení do tamního zastupitelstva neúspěšně pokoušel v komunálních volbách roku 2006 . V parlamentních volbách v roce 2010 kandidoval za stranu Moravané, ale strana nezískala parlamentní zastoupení. Uváděn je jako historik, bytem Brno. Zasedá ve výkonném výboru Moravského národního kongresu.

Jiří Veltruský (1)

Jiří Veltruský, původním jménem Jiří Vařečka byl český divadelní teoretik a politolog, představitel poúnorové vlny exilu. Byl synem spisovatele Ladislava Veltruského , jehož pseudonym přijala v roce 1928 rodina jako úřední příjmení. Studoval na Univerzitě Karlově estetiku a sociologii, pod vlivem Jana Mukařovského se hlásil ke strukturalismu, byl také aktivní v Divadelním kolektivu mladých. Poté, co okupanti zavřeli vysoké školy, pracoval jako nakladatelský redaktor a později dělník ve firmě ETA. Účastnil se sociálnědemokratického protinacistického odboje, po osvobození působil v Ústřední radě odborů, pro konflikty s komunistickým vedením byl sesazen a po únoru 1948 emigroval do Rakouska a pak se usadil ve Francii. Působil jako politický publicista v Hlasu Ameriky, Právu lidu nebo ve francouzských časopisech Oedipe, La Révolution prolétarienne a Le Contrat social, byl také dlouholetým funkcionářem Mezinárodní konfederace svobodných odborů. Je spoluautorem komentovaného českého překladu Marxova Kapitálu. Publikoval také pod pseudonymy Daniel Simon, Pavel Bartoň nebo Paul Barton. Jeho manželka Jarmila Veltruská je odbornicí na české středověké divadlo.

Chris Lewis (1)

Chris Lewis je bývalý novozélandský tenista. V roce 1975 vyhrál dvouhru juniorů ve Wimbledonu a byl světovou juniorskou jedničkou. Jeho profesionální kariéra trvala od roku 1975 do roku 1986, vyhrál tři turnaje ATP ve dvouhře a osm turnajů ve čtyřhře, jeho nejlepší postavení na světovém žebříčku bylo 19. místo ve dvouhře a 46. místo ve čtyřhře. Jeho trenéry byli Harry Hopman a Tony Roche. Největšího úspěchu dosáhl ve Wimbledonu 1983, kde jako nenasazený hráč postoupil do grandslamového finále. Za daviscupový tým Nového Zélandu odehrál 42 zápasů, z toho 24 vítězných, a v roce 1982 se podílel na postupu Novozélanďanů do semifinále Světové skupiny. V roce 1983 byl zvolen novozélandským sportovcem roku. Profesionálními tenisty byli i jeho mladší bratři David a Mark. Jeho dcera Geneva je houslovou virtuózkou. V roce 1999 neúspěšně kandidoval do novozélandského parlamentu za stranu Libertarianz. Žije v USA, kde provozuje tenisovou akademii.

Jan Amos Kajš (1)

Narozen 9. 6. 1875 v Ublu na Moravě, zemřel 9. 3. 1955 v Brně. Knihkupec v Brně, propagátor mezinárodních řečí esperanto, ido a occidental. Učebnice těchto jazyků, vydávání časopisů.

Otakar Jelínek (2)

Otto Jelinek, po návratu do České republiky Otakar Jelínek je kanadský krasobruslař, podnikatel a politik českého původu. V srpnu 2013 se stal velvyslancem Kanady v České republice. Z republiky odešla rodina Jelinkova po roce 1948, když jim byla zestátněna továrna na korkové a hliníkové zátky. Po ročním pobytu ve Švýcarsku zvolili cestu do Kanady namísto původně zamýšlených Spojených států. Firma založená jeho otcem – The Jelinek Cork Group – patří dodnes ke špičce producentů korku. Spolu se sestrou Marií získali juniorský domácí titul v roce 1955, v letech 1957 a 1958 bronzovou medaili na MS, čtvrté místo na olympijských hrách v Squaw Valley v roce 1960, zvítězili doma i na šampionátu USA v roce 1961, následně získali titul mistrů světa v krasobruslení sportovních dvojic v Praze a profesionálních mistrů světa v krasobruslení sportovních dvojic . Po skončení sportovní kariéry se věnoval podnikání v oblasti sportovních potřeb . Byl poslancem dolní komory kanadského parlamentu a ministr pro multikulturalismus, ministr sportu , veřejných prací a financí ve vládách Briana Mulroneyho. Do České republiky se vrátil v roce 1994 jako šéf české pobočky a předseda rady ředitelů pro střední Evropu firmy Deloitte & Touche. V roce 2005 firmu Deloitte & Touche opustil. 18. února 2010 se stal členem dozorčí rady Ostravsko-karvinských dolů. Po návratu do Čech bydlel nejprve v Praze-Nových Vokovicích, poté v Dubovém mlýně v Šáreckém údolí v Praze-Dejvicích, poblíž autobusové zastávky Korek. K zajímavostem patří, že Otto a jeho sestra Maria Jelinek mohou odvodit svůj původ z novodobého šlechtického rodu Žižků z Trocnova.

Jaroslav Pecháček (1)

Prozaik a výtvarník Otec, vyučený obuvník, pracoval jako pomocný dělník, matka byla posluhovačkou. Po ukončení měšťanky v Praze-Karlíně a neúspěšném pokusu o přijetí na Uměleckoprůmyslovou školu absolvoval dvouletou školu obchodní. 1926–31 pracoval jako úředník v různých obchodních firmách . Při zaměstnání navštěvoval výtvarnické kurzy . Po vojenské službě již nenalezl stálé zaměstnání, krátkodobě pracoval v rozmanitých propagačních podnicích jako reklamní kreslíř a příležitostně se živil jako ilustrátor obrázkových časopisů a nedělních příloh deníků . Od roku 1937 se věnoval pouze literární a výtvarné práci. Během okupace byl totálně nasazen v závodě Elektrotechna v Karlíně, po válce byl instruktorem kreslení večerních kurzů Ústřední školy dělnické a odborové ústředny. 1950–51 byl zaměstnancem Krajského národního výboru v Pardubicích, 1952–54 národního podniku Výstavnictví, poté ve svobodném povolání. 1970 odešel do důchodu.