241–300 z 152324 Autoři
Karel Zich (46)
Karel Zich byl český zpěvák a kytarista, známý svým přínosem pro domácí popovou scénu. Narodil se 10. června 1949 v Praze, svou hudební kariéru zahájil koncem 60. let a popularitu získal v 70. a 80. letech. Zich byl uznáván pro svůj výrazný hlas a schopnost coververzí písní různých světových interpretů, které do českého kontextu vnášel s vlastním jedinečným nádechem. Byl také známý svými původními písněmi, které rezonovaly u českého publika. Během své kariéry vydal Karel Zich řadu alb a singlů a stal se známou postavou české populární hudby. Jeho vystoupení se vyznačovala energickou přítomností na pódiu a angažovaností v kontaktu s publikem. Karel Zich zemřel 13. července 2004, ale zanechal po sobě hudební odkaz, který je nadále oslavován fanoušky v České republice i mimo ni.
Více od autora
Josef Kopta (96)
Josef Kopta byl český spisovatel a novinář. Původním povoláním byl bankovní úředník. V první světové válce vstoupil do československých legií v Rusku. Po návratu z války se věnoval pouze literární činnosti. Byl redaktorem Národního osvobození a Lidových novin. Začal jako básník, jeho skladby byly nevýrazné: Po těchto sbírkách začal psát romány, zde Kopta směřuje psychologii svých postav. Byl úspěšnější v povídkách, nebo kratších románech: Tvorba po druhé světové válce: Trochu mimo jeho tvorbu stojí jediná komedie, kterou napsal – Nejkrásnější boty na světě – tříaktová hra o jednom ševci, kterak bojoval a vítězil; premiéra v Divadle na Vinohradech 23. 11. 1926 , tiskem 1927.
Více od autora
Jane Austen (100)
Jane Austenová byla anglická spisovatelka, představitelka tzv. rodinného románu . Ve svých dílech obvykle zachycovala život venkovských vyšších vrstev. Hlavními postavami jejích děl bývají inteligentní, morálně silné hrdinky, které ostře kontrastují s pošetilostí svého okolí. Narodila se ve Steventonu v hrabství Hampshire, v početné rodině reverenda George Austena a jeho ženy Cassandry roz. Leighové . Pocházela z osmi sourozenců, byla druhým nejmladším. Měla šest bratrů a starší sestru Cassandru, která, jak svědčí stovka zachovaných dopisů, jí byla z celé rodiny nejbližší. Cassandra také namalovala její jediný doložený portrét . Její bratři Frank a Charles záhy odešli sloužit na moře a dosáhli hodnosti admirálů; jejich kariéra ovlivnila některé dějové situace v díle Mansfield Park . Od roku 1783 začalo období jejího vzdělávání. Nejdříve krátce v Oxfordu u paní Cawleyové a později v Southamptonu. V letech 1785–1786 se vzdělávala v dívčí internátní škole v Readingu v hrabství Berkshire. Obecně tedy můžeme říct, že získala vzdělání kvalitnější než ostatní dívky v její době. Poté, co byla uvedena do společnosti, vedla až do své smrti život, který se skládal z obvyklých zábav její společenské vrstvy : plesy, návštěvy známých a příbuzných, čas od času i návštěva Londýna. Jednou z mála „událostí“ v jejím jinak klidném životě se stalo milostné zklamání v podobě z její strany zrušeného zasnoubení s mladým mužem jménem Harris Bigg-Wither. V lásce neměla štěstí a stejně jako její starší sestra zůstala neprovdána. V roce 1801 se rodina přestěhovala do západoanglického lázeňského města Bath . Po smrti otce v roce ...
Více od autora
G. K Chesterton (71)
Chesterton napsal přibližně osmdesát knih, několik set básní, kolem dvou set povídek, čtyři tisíce esejů a několik her. Působil jako sloupkař pro noviny Daily News, Illustrated London News a vlastní G.K.’s Weekly. Psal i články pro Encyklopedii Britannica, pro 14. vydání například vytvořil heslo Charles Dickens a část hesla Humor. Jeho nejznámější literární postavou je kněz z detektivních povídek Otec Brown. Za předlohu mu posloužil jeho přítel, katolický kněz John O` Connor, který ho provázel na cestě spirituálního hledání až ke konverzi na katolickou víru. Z jeho románů je pravděpodobně nejvíce známý Anarchista Čtvrtek. Ještě před svým vstupem do katolické církve byl Chesterton zapřisáhlým křesťanem, křesťanská témata a symbolika se objevují ve většině jeho děl. Ve Spojených státech jsou známá jeho díla týkající se distributivismu, protože je popularizoval časopis American Review . Ve svých dílech obhajuje tradiční hodnoty. Ve vážných komentářích o světě, vládě, politice, ekonomice, filozofii, teologii a o mnoha dalších tématech často využíval formu paradoxu. Výrazným znakem Chestertonova díla je vtip a smysl pro humor
Více od autora
Pavel Šrut (76)
Pavel Šrut byl český básník, překladatel, fejetonista, autor knih pro děti a písňových textů. V letech 1962–1967 studoval anglistiku a hispanistiku na Filosofické fakultě UK. Byl redaktorem nakladatelství Naše vojsko ; v letech 1971–1997 byl ve svobodném povolání. Posléze působil v rozhlasové stanici Vltava. Byl také autorem dobře známé knihy Lichožrouti, na které mu pomáhala ilustrátorka Galina Miklínová. Jeho první báseň vyšla roku 1960 v časopise Kulturní tvorba. Dále publikoval například v Hostu do domu, Literárních novinách, Plameni, Sešitech pro mladou literaturu a Tváři. I Šrutova tvorba vycházela během normalizace pouze v samizdatu. Jeho texty zhudebnili Petr Skoumal, 5P , Framus Five , C&K Vocal, a Etc…. Psal verše do časopisů Čtyřlístek, Sluníčko a Mateřídouška a do leporel. Dvakrát byl zapsán na Čestnou listinu IBBY: roku 1992 za knihu Kočičí král a znovu roku 2006 za knihu Verunka a kokosový dědek. Některé texty pro děti publikoval i pod pseudonymem Petr Karmín. Básnické sbírky Eseje Pro děti Překlady Spolupráce na animovaných filmech Obdržel ocenění v soutěži dětských knih Zlatá stuha v letech 2004 a 2005 a čtyři nominace na Magnesii Literu . Poslední nominaci proměnil.
Více od autora
P. G Wodehouse (70)
Sir Pelham Grenville Wodehouse byl britský spisovatel - jeden z nejoblíbenějších anglických humoristů, mistr jazykové komiky a situačních gagů. Za svůj dlouhý život napsal více než devadesát knih. Je navíc spoluautorem dvaceti filmových scénářů a zhruba třiceti her a muzikálů. Vystudoval Dulwich College v Londýně. Po absolvování pracoval nejprve jako úředník v bance ale pak se stále více zaměřoval na novinařinu. Roku 1902 byl zaměstnán v londýnském listu Globe jako sloupkař. V průběhu života žil a pracoval v Anglii, Francii a posléze hlavně v USA, kde získal v roce 1955 státní občanství. Těsně před svou smrtí byl v roce 1975 povýšen do šlechtického stavu. Sir Pelham Grenville Wodehouse zemřel 14.února 1975 v Southamptonu, stát New York.
Více od autora
Miroslav Žbirka (32)
Miroslav Žbirka , známý jako Meky, byl významný slovenský popový hudebník, jehož kariéra trvala několik desetiletí od konce 70. let 20. století. Byl významnou osobností československé a později slovenské hudební scény, známý svým melodickým poprockovým stylem a výrazným hlasem. Žbirkova tvorba mu vynesla značné uznání, včetně několika cen Slávik - prestižního hudebního ocenění na Slovensku. Během své kariéry vydal řadu alb, která upevnila jeho postavení předního umělce v daném žánru. Kromě sólové tvorby byl Žbirka také členem skupiny Modus, která hrála důležitou roli v jeho počátečním úspěchu. Jeho vliv přesáhl hranice Slovenska a České republiky a rozšířil se i do dalších evropských zemí. Miroslav Žbirka 'Žbirkův přínos hudbě ocenili fanoušci i kritici a jeho odkaz je oslavován i po jeho úmrtí v listopadu 2021.
Více od autora
Jarmila Glazarová (71)
Jarmila Glazarová, provdaná Podivínská, byla česká spisovatelka, laureátka Státní ceny, národní umělkyně. Byla starší ze dvou dcer úředníka Gottharda Glazara a jeho manželky Gabriely, rozené Proboštové . Od roku 1902 byla rodina policejně hlášena na Královských Vinohradech . Brzy jí zemřeli rodiče; matka zemřela 17. 2. 1916), otec s dcerami se odstěhoval do Hořic, kde roku 1917 též zemřel. Jarmila Glazarová a její mladší sestra Irena se uchytily v internátní hospodářské a hospodyňské škole v Klimkovicích ve Slezsku, která fungovala za války jako lazaret. Po ukončení války a obnovení školy ji Jarmila Glazarová v letech 1919–1921 vychodila. V roce 1922 se provdala za MUDr. Josefa Podivínského , lékaře v Klimkovicích, o 29 let staršího. Život s dr. Podivínským později popsala v knize Roky v kruhu. Manžel zemřel náhle, na mrtvici a Jarmila Glazarová se přestěhovala do Prahy. Po přestěhování do Prahy se Jarmila Glazarová nejprve živila jako telefonistka a písařka. V roce 1935 začala pracovat na Rocích v kruhu, ve kterých vypisovala historii svého manželství, aniž by zpočátku měla literární ambice. Již první vydání této prvotiny v roce 1936 bylo příznivě přijato a spisovatelka např. získala Baťovu literární cenu k uctění památky TGM 10 000 Kč. Úspěch jí umožnil žít jako spisovatelka z povolání. Při přípravě svých děl Chudá přadlena a Advent trávila v letech 1939–1941 několikaměsíční období v Horní Bečvě a okolí. Jako literátka se Jarmila Glazarová po 2. světové válce věnovala publicistice. V letech 1946–1948 působila jako kulturní atašé na československém velvyslanectví v Moskvě. Ve volbách roku 1954 byla zvolena za Komunistickou stranu Československa do Národního shromáždění ČSR ve volebním obvodu Praha-město. V Národním shromáždění zasedala do září 1956, kdy rezignovala a nahradila ji Alena Be...
Více od autora
Mario Puzo (49)
Mario Gianluigi Puzo byl americký spisovatel, který bývá literárními kritiky označován jako dědic generace naturalistů. Narodil se v Hell‘s Kitchen v západní části New York City jako syn chudých italských přistěhovalců z obce Pietradefusi v provincii Avellino v Kampánii. Když Spojené státy vstoupily do druhé světové války, narukoval k letectvu, v němž sloužil v jižní Asii a Německu; tam také zůstal i po skončení války jako civilní zaměstnanec. Po návratu z války studoval na Kolumbijské univerzitě sociologii a navštěvoval kursy tvůrčího psaní. První povídku s názvem Poslední Vánoce publikoval v roce 1950. Po mnoha letech v diplomatických službách se začal věnovat psaní. Zemřel 2. července 1999 v New Yorku. První dva romány Maria Puza, Temná aréna a Šťastný poutník, byly přijaty kritikou vlídně, ale autor jimi peníze ani slávu nezískal. Jeho hlavním uměleckým odkazem je série románů z prostředí italské mafie v USA. V roce 1969, po dokončení románu Kmotr se Puzo stal doslova přes noc uznávaným a slavným autorem. Na úspěch Kmotra navázal dalšími „mafiánskými“ romány – např. Sicilián , Omerta a Poslední kmotr. Další román pak popisuje sérii teroristických atentátů, spiknutí a posléze atentát na fiktivního amerického prezidenta z rodu Kennedyů – „K“ znamená Kennedy. Jeho posledním románem byla Rodina, zemřel však před jeho dokončením roku 1999. Tento román o klanu Borgiů z 16. století později dokončila Carol Ginová, kniha však výraznějšího úspěchu nedosáhla. Byl rovněž autorem filmových scénářů podle vlastních předloh. Kmotr v režii F. F. Coppoly 1972 získal Oscara, stejně tak i Kmotr II. z roku 1974, třetí část z roku 1990 byla na Oscara nominována. Kromě tvorby scénářů podle svých románů spolupracoval Puzo i na tvorbě scénáře filmů Superman a Superman 2....
Více od autora
Barbara Taylor Bradford (76)
Barbara Taylor Bradford je britsko-americká novelistka. Narodila se v Leedsu v severoanglickém hrabství Yorkshire. Už jako mladičká dívka ukázala, že má literární nadání - v šestnácti letech se stala reportérkou listu Yorkshire Evening Post a o čtyři roky později postoupila na londýnskou Fleet Street jako redaktorka a zároveň sloupkařka. V roce 1979 napsala svůj první román Zámožná žena. Posléze následovaly další úspěšné tituly, řada z nich se postupně stala předlohami k televiznímu zpracování. Romány B.T. Bradford se vyznačují přesvědčivým vykreslením rodinné atmosféry, pohody, hlubokého citu a lásky. Barbařina díla byla přeložena do čtyřiceti jazyků a prodávají se po celém světě. Jedním z českých vydavatelů je nakladatelství Alpress. Spisovatelka nyní žije s manželem Robertem Bradfordem, filmovým producentem v New Yorku a v Connecticutu.
Více od autora
Arnost Lustig (81)
Arnošt Lustig byl český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor celé řady děl s tématem holokaustu. Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě čp. 428 a po čase na Královské čp. 137. Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen , poté se vyučil krejčím. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti a ukrýval se až do konce války v Praze. Holokaust přežila jen jeho maminka a sestra, po příjezdu do Osvětimi v roce 1944 šel tatínek rovnou do plynu, protože měl brýle, a protože mu bylo 52 let. Jeho díla se už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války. Po válce se oženil s Věrou Weislitzovou , která je autorkou básnické sbírky Dcera Olgy a Lea a knihy povídek Pes z Klagenfurtu. Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, kde se velmi spřátelil a stal žákem F. R. Krause. Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Čs. filmu : napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl členem Komunistické strany Československa. V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig se svou rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii. Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Do Prahy se už se ženou a dětmi nevrátili. Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebsk...
Více od autora
Spejbl & Hurvínek (84)
Spejbl & Hurvínek odkazuje na slavnou českou loutkovou dvojici, kterou vytvořil loutkář Josef Skupa. Postavičky Spejbla a jeho syna Hurvínka se objevily ve 20. letech 20. století a rychle se staly ikonickými postavami české kultury. Dvojice byla nejen součástí divadelních loutkových představení, ale vystupovala také na různých zvukových nahrávkách, včetně alb a rozhlasových pořadů. Spejbl, nešikovný otec, a Hurvínek, rošťácký syn, spolu často vedou humorné dialogy, které potěší děti i dospělé. Jejich příběhy často obsahují morální ponaučení a satirické komentáře ke každodennímu životu.
Více od autora
Adolf Branald (67)
Adolf Branald byl český spisovatel, autor románů, povídek, reportáží, knih pro děti a mládež a divadelních her pro ochotníky. Adolf Branald se narodil v herecké kočovné rodině. Jeho otec Richard František Branald byl herec, režisér a dramatik, matka Marie Branaldová byla herečka. Dětství prožil v Praze, v Plzni a na cestách s rodiči, kteří vystupovali s činoherními, operetními a operními společnostmi. Tvrdí se o něm, že byl první dětská filmová hvězda v Čechách, protože jako dítě hrál v několika němých filmech: například ve dvou dnes již ztracených filmech svého otce Československý Ježíšek a Aloisův los nebo ve filmu Venoušek a Stázička režiséra Svatopluka Innemanna. Roku 1929 maturoval na obchodní akademii, poté vystřídal velké množství zaměstnání. Byl úředníkem v bance, obchodním zástupcem olejářské firmy, klavíristou v kině, knihkupcem a od roku 1936 do roku 1945 výpravčím na různých železničních stanicích. Po skončení druhé světové války pracoval jako tiskový referent na ministerstvu dopravy a v letech 1952–1959 jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel a od roku 1959 byl spisovatelem na volné noze. Roku 1948 vstoupil do KSČ, ale v roce 1969 ze strany vystoupil, takže za normalizace nemohl v sedmdesátých letech publikovat. Svou literární dráhu zahájil již před druhou světovou válkou řadou divadelních her pro ochotníky, které psal většinou se svým otcem a k nimž také často skládal i hudbu. Jako prozaik debutoval roku 1947 románem Stříbrná paruka. Již v této kronice hereckého rodu se objevuje jeho hlavní tvůrčí metoda, která dává jeho dílům mnohdy až reportážní charakter: propojení faktografie a fabulovaných příběhů hrdinů, kteří chápou své povolání jako životní poslání. Publikoval také v mnoha novinách a časopisech . Řada jeho d...
Více od autora
Jo Nesbø (87)
Jo Nesbø IPA je současný norský spisovatel a hudebník. Původně vystudoval ekonomii a finanční analytiku. Zpočátku pracoval jako novinář, makléř a taxikář. Narodil se v Oslu v rodině knihovnice, otec byl vášnivým čtenářem a vypravěčem. Má dva bratry. Mladého Joa ovšem nejvíce zajímal fotbal – působil v klubu Molde FK a chtěl se stát profesionálním hráčem ve stáji britských Tottenham Hotspur. Po natržení kolenního vaziva se svých plánů musel vzdát a začal intenzivně pracovat na svém vzdělání. Vystudoval ekonomii na Norges Handelshøyskole v Bergenu, stal se z něj burzovní makléř a později i finanční analytik v největší makléřské společnosti v Norsku. To bylo jeho denní zaměstnání, v noci nechával promlouvat divočejší stránku své osobnosti. Jeho další zálibou byla rocková hudba – věnoval se hře na kytaru a skládání písní v několika nepříliš úspěšných formacích. Potom s mladším bratrem Knutem založili vlastní skupinu a Di Derre se stali idoly norské rockové scény s rekordním počtem prodaných alb a až 180 odehranými koncerty ročně. Když už tenhle rytmus nemohl déle zvládat, odletěl na několik měsíců do Austrálie. Zároveň dostal nabídku napsat zápisky z turné kapely, on si však zvolil úplně jiný žánr. Naplno se začal psaní románů věnovat v roce 1997 po smrti svého otce, kdy si uvědomil, že chce do konce svého života stihnout napsat román. Jeho literární kariéru odstartoval kriminální román Flaggermusmannen z roku 1997. Jde o první detektivku, v níž vystupuje osobitý kriminalista Harry Hole. Kniha zaznamenala okamžitý úspěch a svému autorovi vynesla cenu Rivertonprisen, kterou uděluje Klub Riverton za nejlepší literární nebo dramatické počiny s kriminální tematikou. Dále obdržel Skleněný klíč, skandinávskou cenu za nejlepší kriminální román. Inspirací pro vytvoření zasmušilého kriminalisty Harryho Holea byla díla amerických autorů tzv. „drsné školy“, Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta. „Našel jsem mís...
Více od autora
Miloš Hubáček (23)
Miloš Hubáček je spisovatel literatury faktu, který se specializuje na období 2. světové války, především pak na průběh jejich námořních bojů. Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy v letech 1955–1960 působil v letech 1962–1970 na ministerstvu spravedlnosti a později jako prokurátor. V letech 1965–1966 postgraduálně studoval v Cambridge. Roku 1980 se stal profesionálním spisovatelem. V roce 2002 obdržel cenu Miroslava Ivanova.
Více od autora
Marta Kubišová (47)
Marta Kubišová je známý český zpěvák, který se stal symbolem odporu proti komunistickému režimu v bývalém Československu. Narodila se 1. listopadu 1942 v Českých Budějovicích a první popularitu si získala v 60. letech 20. století svým výrazným hlasem a emotivním vystupováním. Kubišová byla členkou tria Golden Kids, které tvořili také Helena Vondráčková a Václav Neckář. Její kariéra byla náhle přerušena v roce 1970, kdy jí komunistická vláda zakázala vystupovat kvůli jejímu zapojení do Pražského jara a spojení s disidentským hnutím.
Více od autora
Ladislav Fuks (36)
Ladislav Fuks byl český prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím. Jako symbol tohoto tématu si pak zvolil druhou světovou válku a holokaust. Většina jeho díla je autobiografická, často skrytě – téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po citovém přátelství. Právě tato stále se vracející postava trpícího a mučeného chlapce má silnou míru autobiografičnosti. Fuksovo dílo je někdy také autobiografickou travestií – např. Vévodkyně a kuchařka. Fuks je ve svém díle též mistrem masky, jinotajů, neboli alegorií, a náznaků, k čemuž byl jako homosexuál přirozeně donucen dobou, v níž žil a tvořil. Jeho dětství nebylo příliš šťastné. Otec, policejní úředník, byl chladný a dominantní člověk a matka se starala pouze o správnou společenskou výchovu svého syna. Téma smutného dětství a snahy o vzdor proti otci se pak objevilo v několika jeho knihách. Největší životní krizí ale prošel Ladislav Fuks v době dospívání, tedy na počátku druhé světové války, kdy si poprvé uvědomil svou homosexualitu. Krutý osud svých židovských spolužáků z gymnázia prožíval citelněji, jelikož sám trpěl silným pocitem ohrožení – v koncentračních táborech tehdy mizí nejen Židé a Romové, ale také homosexuálové. Mnozí literární kritici si později často kladli otázku, jak je možné, že se Ladislav Fuks, jako nežidovský spisovatel, dokázal tak vžít do pocitů židovské menšiny a věnovat tomuto tématu značnou část svého díla. Odpovědí je právě jeho pocit sounáležitosti s tragédií tohoto národa, ale také úzkost z ohrožení, kterou po celý život on sám pociťoval. Tímto jeho silným duchovním poutem s pronásledovanou židovskou menšinou je inspirován také název jedné jeho knihy – Mí černovlasí bratři. Po dokončení gymnázia pracoval Ladislav Fuks za války na zemědělské správě v Hodoníně. Po válce pokračoval ve studiu na filoso...
Více od autora
Josef Suk (87)
Josef Suk byl český skladatel a houslista, považovaný za jednu z nejvýznamnějších osobností české hudby. Byl žákem a později zetěm Antonína Dvořáka, s jehož dcerou se oženil. Sukův vlastní hudební styl byl hluboce ovlivněn Dvořákem a romantickou tradicí, přesto si vytvořil osobitý idiom, který obsahoval prvky impresionismu a později i modernější přístup.
Více od autora
Arthur Ransome (40)
Arthur Ransome byl anglický spisovatel a novinář. Proslavil se především svým třináctidílným románovým cyklem pro děti o prázdninových dobrodružstvích dvou dětských skupin, které se nazývají Vlaštovky a Amazonky. Narodil se roku 1884 v Leedsu v rodině profesora historie. Na škole v Rugby se prostřednictvím spolužáka seznámil s rodinou Collingwoodových, kteří měli dům u jezera Coniston v tzv. Jezerní oblasti . Zde se Ransome učil jachtingu a našel zde bohatou inspiraci pro své pozdější dílo. Protože se již od mládí chtěl stát spisovatelem, ukončil po roce svá studia přírodovědy na Victoria University a odešel do Londýna, kde se živil jako poslíček jednoho nakladatelství. Začal psát eseje a zaujal svou knihou Bohéma v Londýně a monografiemi Edgar Allan Poe a Oscar Wilde . Roku 1909 se oženil, ale manželství se příliš nevydařilo. V roce 1913 procestoval Dánsko, Švédsko, Německo, Francii a také Rusko, kde od roku 1916 působil jako válečný zpravodaj listu Daily News a později jako korespondent listu Manchester Guardian. Zde se zajímal o folklór a sbíral pohádky, které vydal pod názvem Ruské pohádky starého Petra. Osobně se stýkal s vůdci bolševické revoluce z roku 1917 Leninem a Trockým a projevoval k jejich cílům určité sympatie . V Trockého sekretariátu se seznámil se svou druhou ženou a po rozvodu svého prvního manželství v roce 1924 se s ní oženil. Od roku 1924 působil v Egyptě a později v Číně. Po návratu z Číny v roce 1929 se začal plně věnovat spisovatelské práci pro děti. První jeho kniha ze série dětských příběhů , jejichž děj situoval převážně do jemu dobře známé Jezerní oblasti v severozápadní Anglie v hrabství Cumbria, vyšla roku 1930 . Hlavními hrdiny cyklu jsou souro...
Více od autora
Valja Stýblová (60)
Valja Stýblová byla česká spisovatelka, lékařka, bývalá československá politička za Komunistickou stranu Československa a poslankyně Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace. Narodila se v rodině legionáře, poměrně brzy se dostala do Prahy, kde absolvovala gymnázium. Poté vystudovala medicínu , roku 1965 se stala docentkou a roku 1977 profesorkou neurologie. V roce 1973 byla jmenována vedoucí katedry neurologie a psychiatrie Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy, po roce byla jmenována přednostkou Neurologické kliniky LFH UK a FNKV, kde pracovala od promoce až do důchodu v roce 1990. Ve volbách roku 1981 zasedla za KSČ do Sněmovny lidu . Mandát obhájila ve volbách roku 1986 . Ve Federálním shromáždění setrvala do konce funkčního období, tedy do svobodných voleb roku 1990. Netýkal se jí proces kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci. V roce 2007 obdržela Medaili Josefa Hlávky a v roce 2012 Cenu Josefa Hlávky. Její dílo je ovlivněno její profesí lékařky. Knihy Valji Stýblové byly přeloženy do angličtiny, běloruštiny, bulharštiny, estonštiny, francouzštiny, litevštiny, lotyštiny, maďarštiny, němčiny, polštiny, ruštiny, slovenštiny, slovinštiny a španělštiny:
Více od autora
Ivona Březinová (108)
Ivona Březinová je česká spisovatelka knih pro děti. Narodila se v Ústí nad Labem, kde vystudovala gymnázium a Pedagogickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně, obor český jazyk - dějepis. Po absolvování vysoké školy začala pracovat na katedře bohemistiky jako asistentka a o rok později získala doktorát pedagogických věd v oboru český jazyk a literatura. Jako odborná asistentka pak pracovala na vysoké škole ještě několik let a věnovala se především české literatuře 19. a začátku 20. století, později pak i literatuře pro děti a mládež. V té době také publikovala ve sbornících a časopisech odborné články. Pak se ale provdala do Prahy, kde se jí narodily dvě dcery, Tereza a Veronika, a po skončení mateřské dovolené se začala věnovat psaní knížek pro děti a mládež. Píše pro děti všech věkových kategorií od předškoláků po dospívající, některé knihy jsou napsané speciálně pro začínající čtenáře v první třídě. Věnuje se nejrůznějším žánrům. Její tvorba zahrnuje leporela, pohádky, příběhy ze života dětí i zvířat, ale i encyklopedie. Některé texty zobrazují téma jinakosti a handicapu . Knihy vydávají nakladatelství Albatros, Artur, Axióma, Didaktis, Egmont, Fragment, Grada, JaS, Junior, Knižní klub, Meander, Mladá fronta, Pasparta a Petra. Její povídky jsou uváděny na stanici Český rozhlas 2. Ze slovenštiny překládá knihy Gabriely Futové, Romana Brata a Toni Revajové. Po dva roky zvala do knihkupectví Fantazie na Tylově náměstí v Praze hosty z řad spisovatelů, ilustrátorů, herců a dalších příznivců psaného i mluveného slova v pořadu Ivona uvádí... V letech 2005 - 2011 působila jako lektorka tvůrčího psaní na Literární akademii , v letech 2008 - 2011 zde zastávala funkci vedoucí Katedry tvůrčího psaní a v akademickém roce 2010 - 2011 byla jmenována prorektorkou pro uměleckou a ediční činnost. Za dobu svého působení na Literár...
Více od autora
Terry Pratchett (116)
Sir Terence David John „Terry“ Pratchett, OBE byl anglický spisovatel věnující se převážně žánru fantasy. Je známý především svou sérií knih Úžasná Zeměplocha. Do češtiny jeho dílo překládal Jan Kantůrek. Pratchett se narodil v Beaconsfieldu v anglickém hrabství Buckingham Davidovi a Eileen Pratchettovým. Absolvoval High Wycombe Technical High School , kde byl klíčovým členem debatní společnosti a psal příběhy do školního časopisu. Popisuje se vtipně jako „nepopsatelný student“ a v „Who's Who“ připisuje s nadsázkou své vzdělání Beaconsfieldské veřejné knihovně. Prvním publikovaným dílem byla krátká povídka The Hades Business uveřejněná ve školním časopise, když mu bylo 13 let, a poté v časopise Science Fantasy v roce 1963, za což obdržel 14 liber. Druhá uveřejněná práce se jmenovala Night Dweller a byla publikována ve 156. čísle časopisu New Worlds v listopadu 1965. Po odchodu ze školy v roce 1965 získal práci v místních novinách Bucks Free Press a později působil v několika dalších regionálních novinách v jihozápadní Anglii včetně Western Daily Press a Bath Chronicle. V roce 1968 se Pratchett oženil s Lyn Purves a v roce 1976 se manželům narodila dcera Rhianna Pratchett, která je dnes autorkou fantasy a novinářkou. V roce 1968, v době, kdy byl novinářem, byl vyslán udělat interview s Petrem Bander van Durenem, jedním z ředitelů malého vydavatelství. Během rozhovoru se zmínil, že napsal knihu The Carpet People . Kniha vyšla s Prachettovými ilustracemi v roce 1971, byla slavnostně představena v oddělení koberců obchodního domu Heal's na Tottenham Court Road v Londýně a měla sice nemnoho, ale přesvědčivých recenzí. Následovaly sci-fi romány The Dark Side of the Sun a Strata . V roce 1980 se Pratchett stal tiskovým mluvčím ...
Více od autora
Ken Follett (75)
Ken Follett je britský spisovatel, autor thrillerů a historických románů.
Více od autora
Jacob Ludwig Karl Grimm (85)
Jacob Ludwig Carl Grimm byl německý právník, který proslul jako jazykovědec, lexikograf, spoluzakladatel germanistiky jako vědního oboru a sběratel lidových pohádek . Roku 1802 se zapsal na univerzitu v Marburgu, kde studoval právo, jak si přál jeho předčasně zesnulý otec. Rok nato se k němu připojil i jeho bratr Wilhelm, který se vyléčil z těžké nemoci. Také on studoval v Marburgu právo. V roce 1822 formuloval první hláskoslovný zákon pro germánské jazyky, který je dodnes znám jako „Grimmův zákon“. Je autorem významného díla Deutsche Mythologie .
Více od autora
Alberto Moravia (39)
Alberto Moravia , vlastním jménem Alberto Píncherle, , byl italský spisovatel, novinář a literární kritik. Představitel italského neorealismu. Narodil se v Římě, roku 1916 se u něho projevila kostní tuberkulóza a poté se několik let léčil v několika sanatoriích v Alpách, proto vzdělání získal především od soukromých učitelů. Ve třicátých letech poměrně úspěšně bojoval s tehdejší fašistickou cenzurou. Jelikož pocházel z židovské rodiny, během druhé světové války téměř nemohl publikovat, byl na něj dokonce vydán zatykač, o kterém se včas dozvěděl, a tak se skrýval mezi dělníky. Jeho poválečná literatura a názory vedly ke sporům s církví. Katolická církev zařadila v roce 1952 jeho spisy na Index zakázaných knih. Od roku 1958 do roku 1970 poměrně hodně cestoval, navštívil Anglii, Francii, USA, Mexiko, Čínu, ve třicátých letech navštívil i SSSR. Přes své ne zcela běžné názory se stal v letech 1959–1962 předsedou Mezinárodního PEN klubu. Moravia se ve svých dílech zabýval úpadkem rodiny, motivy odcizení a krachem lidských vztahů. Jeho nejtypičtějším tématem je nuda a její vliv na člověka. Později se zabýval také antifašistickou tematikou. Postupem času se Moravia dostával stále více k sexuální tematice, na jeho díle je patrné ovlivnění neorealismem a surrealismem a S. Freudem, tento trend se projevoval už v předválečných dílech, ale plně toto téma rozvinul až na sklonku svého života. V těchto dílech se pro něho sex stal základním momentem lidského života, díla jsou proto eroticky velmi otevřená. Mnoho z jeho románů a povídek bylo zfilmováno.
Více od autora
Barbara Wood (67)
Americká spisovatelka historických a milostných románů. Narozena 30. ledna 1947 v anglickém Warringtonu. Dětství prožila v jižní Kalifornii. Po studiu francouzštiny a antropologie na vysoké škole ji okouzlilo cestování a dodnes projezdila téměř celý svět. Než v roce 1976 publikovala první knihu, vyzkoušela řadu profesí. Nejdéle pracovala jako sestra na chirurgickém oddělení nemocnice v Santa Monice, ovšem od roku 1980 se živí výhradně jako spisovatelka. Procestovala téměř celý svět, na svých cestách důkladně poznala řadu různých zemí a své bohaté poznatky vhodně uplatnila v literární tvorbě. Dodnes potěšila čtenáře bezmála dvěma desítkami románů, z nichž většina byla přeložena do více než 30 jazyků. Barbara Woodová nyní žije a tvoří v Riverside v Kalifornii. Tři ze svých románů vydala pod pseudonymem Kathryn Harvey.
Více od autora
Il'ja Grigor'jevič Èrenburg (72)
V roce 1908 byl z politických důvodů uvězněn, poté uprchl a v letech 1908–1917 žil v Paříži, kde se seznámil s V. I. Leninem. Během Občanské války ve Španělsku působil jako dopisovatel sovětského tisku. Zemřel na rakovinu prostaty a močového měchýře. Počátky jeho tvorby byly ovlivněny expresionismem. Pozdější tvorbu ovlivnil symbolismus. Znal i západní, především francouzské literární prostředí. V jeho díle je patrný odpor k buržoazii, ale do socialistické tvorby se také zrovna nehrnul. Ve svých knihách líčí většinou konflikty lidského soukromí s revolucí. Je znám také díky svým aktivitám za druhé světové války. Na východní frontě působil jako novinář píšící články, jež podněcovaly nenávist ke všem Němcům bez rozdílu. Jeho textům v novinách Pravda nebo Krasnaja zvezda se říkalo "kaťuše", což byl známý sovětský ničivý raketomet. Mnoho historiků se domnívá, že krutosti, jichž se dopouštěla Rudá armáda při dobývání Německa, byly inspirovány právě těmito texty.
Více od autora
Jiří Mahen (83)
Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura , byl český básník, novinář, dramaturg, knihovník, režisér a divadelní kritik. Narodil se v rodině čáslavského krupaře Antonína Vančury a jeho manželky Elišky, rozené Chobotové. Pokřtěn byl jako Antonín Václav Josef Vančura. Rodina se v roce 1897 přestěhovala do Dubé, kde navštěvoval německou měšťanskou školu. Gymnázium studoval v Čáslavi a Mladé Boleslavi, kde roku 1902 maturoval. Již v té době se podílel na přípravě studentských časopisů, spolu se svým přítelem Rudolfem Těsnohlídkem. Dědové Vladislava Vančury a Jiřího Mahena byli bratři. Svůj rod odvozovali od zemanů Vančurů z Řehnic; tento původ inspiroval Vančuru k napsání Markéty Lazarové. Mahena inspirovala historie rodu ke hře Mrtvé moře o selské rebelii na Čáslavsku, kde byl předobrazem jeho praděd Jan Vančura. V obtížných finančních podmínkách i se zdravotními problémy studoval v Praze filozofickou fakultu, obory čeština a němčina. Spolupracoval s anarchistickým časopisem Nový kult a časopisem Moderní život, který byl tiskovým orgánem uměleckého spolku Syrinx. Seznámil se tak především s okruhem umělců scházejících se ve vile S. K. Neumanna, jako byl František Gellner, Jaroslav Hašek či Fráňa Šrámek. Státní závěrečnou zkoušku nesložil a v letech 1907–1910 učil jako suplent na reálce v Hodoníně a poté na obchodní škole v Přerově. Roku 1910 se přestěhoval do Brna, kde působil po zbytek života. V letech 1909–1919 byl redaktorem Lidových novin; odsud přešel do deníku Svoboda, v němž byl zaměstnán do roku 1936. V letech 1918–1920 působil jako dramaturg Národního divadla Brno. Od roku 1921 byl knihovníkem, později ředitelem tehdejší Veřejné knihovny města Brna. Dne 6. října 1919 v Brně uzavřel občanský sňatek s Karlou Haselmannovou . Manželství bylo bezdětné. Podle odkazu vdovy je dnes ve vilce, kde žili, knihovna a Mahenův památník. O svém manželství napsala vzpomínkovou k...
Více od autora
H. G Wells (74)
Herbert George Wells byl anglický spisovatel. Společně s francouzským spisovatelem Julesem Vernem je nazýván "otec science fiction". Do jeho knih se však výrazně promítly také jeho socialistické názory, takže mnohá jeho díla lze považovat za sociálně vědecké utopie. Tento rys jeho tvorby, tj. odklon od beletristické tvorby k tvorbě filosofické a sociální, začal postupně převládat zhruba od roku 1905. Je po něm nazván kráter H. G. Wells na odvrácené straně Měsíce.
Více od autora
Václav Řezáč (71)
Václav Řezáč, vlastním jménem Václav Voňavka , byl český spisovatel. Václav Řezáč, původním jménem Václav Voňavka se narodil v rodině drožkáře Josefa Voňavky a matky Marie, rozené Martínkové, později znovu provdané Hagelbauerové . Starší bratr Josef se narodil roku 1886. Vyrůstal ve staroměstské části Na Františku, otec mu zemřel, když mu byly tři roky. Matka pracovala jako pradlena a později domovnice. Znovu se provdala za strojníka Josefa Hagelbauera ; rodina se přestěhovala na Nové Město. Vztah Václava Řezáče s otcem byl nedobrý, nenávistný a promítl se i do jeho pozdější tvorby . Za první světové války byl nevlastní otec na frontě a rodina žila jen z příjmů matky - pradleny a domovnice. Václav Řezáč maturoval v roce 1919 na reálce v Ječné ulici, poté absolvoval abiturientský kurs a v letech 1920-1940 pracoval na Státním úřadu statistickém. V roce 1920 se tehdejší Václav Voňavka seznámil s Emou Řezáčovou , která tehdy pracovala jako redaktorka v nakladatelství Karel Šolc. V roce 1923 se s ní oženil a převzal její příjmení. V manželství se narodili synové Ivan a Tomáš . V letech 1924-1926 žili manželé Řezáčovi v Řevnicích, předtím i potom v Praze. V roce 1932 se přestěhovali do své nové funkcionalistické vily v komplexu Na Babě. Od dvacátých let přispíval Václav Řezáč z existenčních důvodů do českých periodik jako Lumír či Světozor. Ve třicátých letech 20. století se stal úspěšným spisovatelem, jeho Kluci, hurá za ním vycházely v roce 1933 na pokračování v příloze nedělních Lidových novin. Kritika jeho knihy přijímala příznivě. V období Protektorátu vydal svá vrcholná díla. Když v roce 1942 vyšla publikace Almanach české knihy, Lidové noviny jmenovaly Václava Řezáče na prvním místě mezi opomenutými členy „první gardy české literatury“. V ...
Více od autora
Marie Formáčková (82)
Marie Formáčková je novinářka na volné noze, publicistka, spisovatelka a středoškolská pedagožka. Působila i jako dramaturgyně a moderátorka v televizi. Je absolventkou Petrohradské a Karlovy univerzity, pracovala dvacet let v časopise Vlasta, kde byla od roku 1989 šéfredaktorkou. Později byla šéfredaktorkou časopisů Květy a TV Revue. Od roku 2000 se věnuje publicistice a psaní knih na volné noze. Působí také jako středoškolská učitelka a je držitelkou ocenění za pedagogickou činnost v rámci ankety Zlatý Ámos . Marie Formáčková je autorkou či spoluautorkou desítek knih, zejména životních příběhů mediálně známých osobností. K nejoblíbenějším patří knihy, které napsala spolu s Helenou Růžičkovou a se Zitou Kabátovou. Napsala také řadu kuchařek a knihy o zdravé životosprávě společně s Doc. MUDr. Leošem Středou nebo Vítkem Chaloupkou. Je autorkou série praktických učebnic pro postižené žáky .
Více od autora
Jiří Havel (73)
Za druhé světové války byl nuceně nasazen a pak vykonával různé profese. Nakonec zvítězila literatura. I když nejprve napsal pět básnických sbírek pro dospělé, věnoval se hlavně tvorbě pro děti. Proto zakotvil jako redaktor v časopisu Pionýr. Později se vypracoval až na jeho šéfredaktora, v té době v něm mohl publikovat i Jaroslav Foglar. V roce 1971 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a dál tak mohl tvořit jedině pod pseudonymem. Tak vydal i v nakladatelství Kruh knihu Člověče, nemrač se, spojující říkadla a básničky se slovními hříčkami. V roce 1976 vyšel v časopisu Ohníček první z příběhů o psu Barbánkovi, který si získal obrovskou popularitu a vycházel pak pravidelně až do roku 1990. Znovu se pak vrátil v roce 2004 a definitivně se odmlčel až v roce 2009, po smrti ilustrátorky Věry Faltové. Barbánek vyšel i v několika knižních svazcích, kterých se do roku 2014 prodalo na půl milionu výtisků. Pozoruhodným dílem je i jeho básnický triptych Veselé noty, Malovaný svět a Než zazvoní potřetí, ve kterém s ilustracemi Karla Franty seznamuje děti s uměleckými druhy: hudbou, výtvarným uměním a divadlem. Právě tuto trilogii považoval spolu s knížkou Člověče, nemrač se za své nejvýznamnější. Havel spolupracoval také s redakcemi časopisů Sluníčko a Mateřídouška. Byl i spoluautorem koncepce čítanek pro základní školy. Zemřel v září 2016, ještě krátce před tím ale odevzdal do nakladatelství své dvě poslední knihy.
Více od autora
Jaroslav Durych (83)
Jaroslav Durych byl český vojenský lékař a katolický prozaik, básník, dramatik a publicista, který měl výrazný vliv na rozvoj českého katolicismu v první polovině 20. století. Jaroslav Durych velmi brzy osiřel. Na přání babičky nejprve studoval gymnázium v Hradci Králové jako chovanec arcibiskupského konviktu v Příbrami, z konviktu byl později vyloučen za čtení zakázané literatury, konkrétně Renanových Apoštolů. Nicméně na církev nezanevřel, rozhodl se sloužit jí na poli kultury a vzdělání. Vystudoval lékařskou fakultu v Praze, kterou dokončil v roce 1913, a protože studoval na vojenské stipendium, působil za první světové války jako vojenský lékař v Haliči. Po válce si v Přerově zřídil soukromou praxi, brzy se vrátil do vojenské služby, v československé armádě dosáhl hodnosti plukovníka. V letech 1923–1930 působil jako přednosta oddělení ve vojenské nemocnici v Hradisku u Olomouce. Zde také od roku 1925 vykonával funkci prvního kronikáře vojenské nemocnice. Řádným členem České akademie věd a umění byl zvolen 26. listopadu 1935, na členství rezignoval 7. října 1938. Zejména v počátcích své tvorby byl Jaroslav Durych silně ovlivněn staroříšským vydavatelem Josefem Florianem a jeho programem katolického vzdělávání. Zejména ve 20. letech Florianovo nakladatelství silně propagoval a hojně v něm publikoval a patrně i řada jím organizovaných akcí byla Florianem inspirována. Později se Durych stále více osamostatňoval, nicméně ve svých hlavních cílech, tj. snaze o zvýšení náboženské a kulturní úrovně českého katolicismu, zůstávali oba sjednoceni. Za nacistické okupace a v době komunistického režimu v Československu žil Durych v izolaci a jeho díla nesměla být vydávána. Vyšlo mu pouze několik novinových článků, které napsal pod pseudonymy. Pohřben je na hřbitově v pražském Bubenči. Jaroslav Durych bývá někdy označován za „disidenta 1. republiky“, protože oponoval antikatolicismu, který p...
Více od autora
Josef Laufer (60)
Josef Laufer je významný český zpěvák, herec a bavič, jehož kariéra trvá již několik desetiletí. Laufer se narodil 20. srpna 1939 v Praze, svou uměleckou dráhu zahájil v 60. letech 20. století a rychle se stal výraznou osobností českého zábavního průmyslu. Je známý pro své všestranné vystupování a věnoval se různým hudebním žánrům od popu až po rokenrol.
Více od autora
John Irving (55)
John Winslow Irving, rodným jménem John Wallace Blunt, Jr. je americký spisovatel a držitel Oscara za scénář k filmu Pravidla moštárny, který byl natočen podle jeho stejnojmenné knihy. Narodil se 2. března 1942 v Exeteru ve státě New Hampshire za neobvyklých okolností, které později velmi ovlivnily zápletky několika jeho románů: narodil se jako nemanželské dítě jeho matce Helen, dědičce rodu Winslow, jedné z nejstarších a nejvýznamnějších rodin Nové Anglie, protože odmítala, aby John poznal svého pravého otce, profesora ruských dějin. Helen Winslow si později vzala Collina F. N. Irvinga, učitele na prestižní Phillips Exeter Academy. Poté, co přijal příjmení svého adoptivního otce, se tak stal Johnem Irvingem. Až do roku 2000 nikdy nehledal svého pravého otce. Vždy říkával : „ Já už otce mám.“ V roce 2001 se dozvěděl, že má nevlastního bratra z druhého manželství svého biologického otce. V 11 letech byl Irving pohlavně zneužit starší ženou. Tato událost pak inspirovala mnoho jeho děl. Během studií v Exeteru ho učili slavný presbyteriánský teolog a romanopisec Frederick Buechner a učitel George Bennett, ti mu později pomohli účastnit se kurzu tvůrčího psaní v Iowě, prestižního amerického spisovatelského programu, který je jediný svého druhu. Poté studoval krátce na universitě v Pittsburghu a promoval na universitě v New Hampshire. V Iowě studoval po boku budoucích známých spisovatelů – Gaila Godwina, Johna Cayseho a Donalda Hendrieho Jr., také ho učil proslulý Kurt Vonnegut Jr. Svoji první ženu Shylu poznal na svých zahraničních studiích ve Vídni. Když pak velmi nečekaně otěhotněla, vzali se . Před tím, než se v polovině 80. let 20. století rozvedli , měli spolu dva syny. Později se oženil se svou agentkou Janet Turnbullovou, se kterou měl dalšího syna. Na Mount Holyoke College v Massachusetts přednášel jakožto univerzitní profesor anglickou literaturu 19. století. Jeh...
Více od autora
Jan Cimický (80)
Jan Cimický je český psychiatr, prozaik, básník, překladatel, dramaturg a scenárista. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a od počátku své lékařské dráhy se specializoval na psychiatrii. Až do roku 1996 pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde byl v letech 1981–1996 primářem socioterapeutického a rehabilitačního oddělení. V roce 1996 si otevřel privátní Centrum duševní pohody Modrá laguna. Je čestným předsedou České sekce Mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury , členem Obce spisovatelů, členem Psychiatrické a akupunkturní společnosti J. E. Purkyně a také francouzské psychiatrické společnosti . Na Českém rozhlasu Dvojka moderuje v pátek pořad Noční Mikrofórum. Jeho próza čerpá převážně z lékařské praxe, mnohdy jde o příběhy s detektivní zápletkou - např. Případy doktora Dvořáka , Poslední zastávka smrt , Klíč k pachateli , Gang smrtících snů , Rána z milosti , Dívka z přehrady , Oddychový čas , Popraviště v parku , Vražedná past , nebo Diagnóza: Náhlá smrt . Problematikou stáří, generačních vztahů, morální lability a kriminality mládeže se autor zabýval v psychologické novele Poslední návrat a v románové reportáži Útěk do klece . V povídkové sbírce Podivný host se zaměřil na sociální a psychologické problémy české společnosti po roce 1990. Vydal několik sbírek vlastní poezie – Psychoterapie slov , Stopami dláždění , Lásko šílená , Rákosová flétna , Pro Tebe, má lásko a Ty a já . Je také autorem publikací pro veřejnost ze své odborné problematiky – Neznáme my se odněkud? , Našinec v ohrožení , Psychiatr v kapse , Minimum o stresu . Vydal též knihu vzpomínek Jak se z básníka stává psychiatr a naopak a cestopis Nefritový drak . Překládá díla francouzských dramatiků a básníků (např. Jacques Prév...
Více od autora
Felix Háj (70)
F. Háj, nebo též Felix Háj, byl literární pseudonym spisovatelky Marie Wagnerové, roz. Černé , píšící zejména idylické romány a románové cykly pro mládež, z nichž nejznámější jsou Školák Kája Mařík a Řídících Márinka. Narodila se jako druhá dcera ředitele mníšecké obecné školy Augustina Černého a jeho manželky Filipíny, rozené Horákové . Základní a měšťanskou školu vychodila v Mníšku, vystudovala učitelský ústav v Českých Budějovicích. Současně studovala hudbu a zpěv. Po maturitě se vrátila do Mníšku, kde se v 7. listopadu 1906 provdala za místního učitele Viléma Wagnera a působila jako varhanice a učitelka hudby. Dne 1. srpna 1907 se jí narodil syn Vilém . Marie Wagnerová žila se svým manželem na pražském Zlíchově, odkud se v roce 1914 i se synem vrátila do Mníšku. V roce 1920 bylo manželství rozvedeno od stolu i lože a v roce 1922 rozloučeno. Otec Augustin Černý musel po odchodu do penze roku 1924 opustit služební byt. Marie Wagnerová proto přijala místo farní hospodyně na faře v Mníšku a získala tak bydlení pro sebe, otce i pro syna Vildu. Tehdy také začala publikovat své první literární práce. Po smrti faráře Františka Rause , který ji v jejím literárním úsilí podporoval a pomáhal jí, se odstěhovala do jiného domu v Mníšku. Vedla místní ženský pěvecký sbor, pořádala besídky a hudební akademie. Přestože byla horlivě věřící katoličkou, byla i dlouholetou funkcionářkou Sokola. V roce 1927 se stala členkou spolku vyhraněně katolických spisovatelů Družina literární a umělecká. Zemřela ve 47 letech na rakovinu. Pochována je na hřbitově v Mníšku pod Brdy. Hlavní dílo autorky představuje sedmidílný cyklus o Kájovi Maříkovi , kterým proslavila své rodné městečko a pětidílný cyklus o řídících Márince....
Více od autora
Michael Crichton (54)
John Michael Crichton byl americký spisovatel, scenárista a filmový a televizní producent. Napsal celou řadu úspěšných knih, zejména se sci-fi tematikou, které byly přeloženy přibližně do 30 jazyků, některým z nich se dostalo i úspěšného filmového ztvárnění . Celosvětově se prodalo asi 200 milionů výtisků jeho knih. Podílel se také na vytvoření úspěšného seriálu Pohotovost. Ve svém díle v mnoha případech dobře zužitkoval své vzdělání v oboru medicíny a antropologie. Často ve svých knihách upozorňoval na úskalí moderní vědy, například jejího zneužití pro účely obohacení nebo na nezodpovědnost při zacházení s novými technologiemi. Crichton zemřel po delším boji s rakovinou v listopadu roku 2008, a to ve věku 66 let. Zatím posledním románem, vydaným z pozůstalosti 9 let po autorově smrti, je titul Dračí zuby. Ten autor napsal již v roce 1974, za svého života jej však nevydal. Paleontologickou poctou spisovateli bylo například pojmenování dvou ankylosauridních dinosaurů z Číny rodovými jmény Crichtonsaurus a Crichtonpelta .
Více od autora
Wilhelm Karl Grimm (88)
Wilhelm Carl Grimm byl německý jazykovědec, literární vědec a také sběratel pověstí a pohádek. S bratrem Jacobem vydali proslulou sbírku pohádek Kinder- und Hausmärchen. Narodil se v početné rodině právníka Phillippa Wilhelma Grimma. Otec zemřel v roce 1796, ale matka s finanční pomocí své sestry zajistila vzdělání svým synům. Wilhelm s bratrem Jacobem navštěvovali lyceum v Kasselu. V roce 1803 začal studovat právo na univerzitě v Marburgu, rok poté, co na stejný obor nastoupil i jeho bratr Jacob. Studium ukončil roku 1806 a vrátil se do Kasselu, kde pracoval jako sekretář kurfiřtské knihovny. V tomto období se začal věnovat sbírání starých lidových pohádek a pověstí. Navštívil desítky usedlostí především v oblasti Hessenska, zaznamenával příběhy a zajímal se o jejich význam při výchově mládeže. Při jejich zpracování úzce spolupracoval se svým bratrem Jacobem a v letech 1812–1815 je publikovali ve dvou svazcích pod názvem Kinder- und Hausmärchen. Byl to právě Wilhelm, kdo měl hlavní podíl na literární úpravě příběhů až do finální podoby v edici z roku 1857. V roce 1825 se oženil s Henriettou Dorotheou Wildovou. V manželství se narodily tři děti. Bratr Jacob, který se nikdy neoženil, žil s nimi ve společné domácnosti. Přestěhovali se do Göttingenu a v roce 1831 se stal knihovníkem na místní univerzitě, v roce 1835 zde získal profesuru. V roce 1837 se s bratrem připojili k protestu göttingenských profesorů proti zrušení tzv. Hannoverské ústavy a byli propuštěni. Od roku 1841 přednášel na Humboldtově univerzitě v Berlíně a s bratrem pracoval na velkém německém výkladovém slovníku . Pedagogickou činnost ukončil roku 1852 a nadále se věnoval jen své vědecké práci jako literární badatel. Zemřel v Berlíně 16. prosince 1859....
Více od autora
Vilém Mrštík (76)
Vilém Mrštík byl český spisovatel, dramatik, překladatel a literární kritik. Část díla napsal se svým bratrem Aloisem Mrštíkem a jsou proto známi jako autorská dvojice bratři Mrštíkové. Vilém Mrštík se narodil v Jimramově na Českomoravské vrchovině jako druhý ze sourozenecké čtveřice synů ševce Aloise a švadleny Františky. Už roku 1869 se s rodiči a bratry Aloisem , Františkem a Norbertem odstěhoval do Ostrovačic a záhy pak do Brna. Vystudoval gymnázium v Brně a v Praze na Malé Straně. Po maturitě se v Praze pokusil o studia práv, ale pro umělecké zájmy je nedokončil. Po několika letech pražského života, při němž se věnoval literární a společenské činnosti, se pro zhoršující se psychické problémy odstěhoval zpět na Moravu k bratrovi Aloisovi do Diváků. Roku 1904 se tam oženil s literárně nadanou Boženou, roz. Pacasovou z Hejčína u Olomouce . Od roku 1895 patřil Vilém k signatářům Manifestu České moderny. Zařadil se k překladatelům a propagátorům ruského realismu, hlavně Dostojevského, Turgeněva, Gogola a Tolstého, podobnou pozornost věnoval i francouzským realistům. Zabýval se i literární kritikou, kde obhajoval syrovost a pravdivost francouzského realismu, především Émila Zoly a Guy de Maupassanta. Vilém Mrštík kromě své knižní tvorby přispíval do Zory, Ruchu, České revue a později i do Lumíru. Část Vilémova literárního díla vznikla v ojedinělé spolupráci s bratrem Aloisem. Nejdůležitějším výsledkem této spolupráce bylo drama Maryša, které bývá označováno za vrchol české realistické dramatické tvorby. Vilém také zčásti přispěl k původně devítisvazkové vesnické kronice Aloise Mrštíka Rok na vsi. Nadčasovou hodnotu si zachovala polemická brožura Bestia triumphans z roku 1897, ve které se věnoval otázkám ochrany pražských památek . Lyrickou not...
Více od autora
Petr Spálený (64)
Petr Spálený je významný český zpěvák, skladatel a hudebník, který se zasloužil o rozvoj české hudební scény zejména v 60. a 70. letech 20. století. Spálený se narodil 22. března 1944 v Praze a poprvé na sebe upozornil jako zpěvák beatové skupiny Apollobeat v polovině 60. let. Skupina byla známá svou osobitou směsí rocku a beatové hudby, která rezonovala u tehdejší mládeže. Jako sólový umělec se Petr Spálený dočkal úspěšné kariéry s řadou hitů, které se staly evergreeny české hudby.
Více od autora
Olga Scheinpflugová (55)
Olga Scheinpflugová byla česká herečka, spisovatelka, básnířka a dramatička, manželka Karla Čapka. Narodila se v rodině spisovatele Karla Scheinpfluga a matky Boženy, rozené Fričové . Jejími sourozenci byli Karel Scheinpflug a Božena Scheinpflugová . Po více než roce vdovství se otec oženil s Miladou Krinerovou . Od roku 1918 studovala herectví u Marie Hübnerové, členky činohry Národního divadla. V roce 1920 byla angažována do Švandova divadla. V letech 1922–1928 byla členkou Městského divadla na Král. Vinohradech. Ve filmu se poprvé objevila v roce 1922, v němém filmu Zlatý klíček podle scénáře Karla Čapka. Od ledna 1929 přešla z Divadla na Vinohradech do Národního divadla. S Karlem Čapkem se Olga Scheinpflugová osobně seznámila v roce 1920, kdy podle jejího vyprávění na ni počkal před Švandovým divadlem, ve kterém hrála. Obě rodiny zpočátku vztahu nepřály. Dne 26. srpna 1935 se na vinohradské radnici za Karla Čapka provdala, své umělecké příjmení Scheinpflugová si však ponechala. Se svým manželem žila v jeho polovině dvojdomu bratří Čapků, který si Josef a Karel Čapkovi postavili v dnešní Praze 10 a ve vile na Strži u Dobříše. Během společného života procestovali řadu evropských zemí a žila s ním až do jeho smrti v prosinci 1938. V období Protektorátu Čechy a Morava sice pracovala dále jako herečka, byla však opakovaně vyslýchána gestapem a ve svém domě musela strpět prohlídky. Ve svých vzpomínkách zejména uvádí, že byla podezřelá z uchovávání dopisu Edvarda Beneše z exilu Karlu Čapkovi. V listopadu 1940 odešla na nátlak ze souboru Národního divadla, v její roli ji nahradila Lída Baarová. Protižidovský a pronacistický Arijský boj ji v roce 1941 napadl i pro její pohostinská vystoupení se slovy „...Nechtěla byste toho je...
Více od autora
František Kubka (75)
František Kubka byl český novinář, prozaik, básník, germanista a překladatel. František Kubka se narodil na pražském Žižkově v rodině úředníka, c. k. finančního asistenta Františka Kubky a jeho ženy Anny, rozené Fingerové. Na Žižkově také maturoval na gymnáziu. Po maturitě začal studovat na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, ale po začátku první světové války musel narukovat a v roce 1915 byl na ruské frontě zajat. Od prosince 1918 do dubna 1920 byl vojákem československých legií v hodnosti vojín. S legiemi prošel od Irkutska na Dálný východ. V Rusku se též oženil. Do Československa se František Kubka navrátil až v květnu 1921. Na konci téhož roku dokončil studia a získal doktorát na filozofické fakultě. Po návratu se uchytil jako sekretář v nábožensko-výchovné organizaci YMCA, čímž navázal na své zaměstnání u téže organizace na Dálném východě. V listu Prager Presse, což byl vládní deník tištěný německy, pracoval od roku 1927 v redakci pro zahraniční politiku. V rámci své profese často cestoval po východní i západní Evropě. Od roku 1937 byl zaměstnán na ministerstvu zahraničí, to však bylo po vzniku Protektorátu zrušeno. Patřil též do skupiny tzv. Pátečníků, kteří se scházeli u Karla Čapka. V době insigniády se postavil na stranu spisovatelů, kteří české nacionalistické studenty kritizovali. Na přelomu let 1939 a 1940 byl internován v Berlíně. Po dobu války byl pracovníkem ministerstva školství, po obnovení Československa pracoval na ministerstvu informací. V letech 1946–1949 byl činný jako vyslanec v Bulharsku. V březnu 1948 byl v rámci očisty ministerstva zahraničí zařazen jako: "Zahraničí: Na dovolenou s čekatelným, s případným propuštěním ze státních služeb". Od roku 1949 se František Kubka stal spisovatelem z povolání. V roce 1954 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec. František Kubka zemřel 7. ledna 1969 v Praze. V některých ...
Více od autora
Václav Kaplický (64)
Václav Kaplický byl český prozaik, publicista, autor beletristických kronik z českých dějin a legionářské prózy. Především je znám jako autor historické beletrie. Narodil se na samotě Červený Dvůr nedaleko Kozího Hrádku, kde byl jeho otec Emanuel Kaplický nájemcem dvora. Studoval na gymnáziu a reálce v Táboře, kde po tu dobu bydlel v domě na náměstí blízko školy . Roku 1914 odmaturoval a hned roku následujícího byl odveden do první světové války a dostal se na haličskou frontu. Zde byl 10. 8. 1916 zajat, a 1. 9. téhož roku vstoupil do československých legií a stal se členem 1. střeleckého pluku. Roku 1918 byl delegátem zakázaného II. vojenského sjezdu legií, po tomto zjištění byl zatčen a vězněn ve Vladivostoku. Po návratu do Československa se stal zaměstnancem sekretariátu socialistického Svazu československých legionářů, krátce na to byl úředníkem ministerstva národní obrany. V letech 1922–1950 pracoval v několika nakladatelstvích , nejprve jako úředník a později jako odpovědný redaktor, kupř. v roce 1926 pracoval v redakci publikace Adolfa Zemana Cestami odboje – Jak žily a kudy táhly československé legie. Od roku 1950 se věnoval pouze literatuře v tomto období téměř výhradně historické próze a těžištěm jeho tvorby se stala doba husitská a doba pobělohorská. V roce 1978 byl jmenován národním umělcem. Byl přítelem spisovatele a humoristy Jaroslava Žáka, jehož po Vítězném únoru 1948 podporoval. Václav Kaplický je pochován na čestném místě – vyšehradském hřbitově. Busta na jeho hrobě je dílem sochaře Břetislava Bendy. Na námět Kaplického románu Kladivo na čarodějnice natočil v roce 1969 režisér Otakar Vávra stejnojmenný film s Vladimírem Šmeralem v roli inkvizitora Bobliga....
Více od autora
James Fenimore Cooper (58)
James Fenimore Cooper byl americký spisovatel první poloviny 19. století. Populárním se stal především jako autor romantických historicko-dobrodružných románů, z nichž nejznámější je Poslední Mohykán , dějově druhá část románové pentalogie Příběhy Kožené punčochy . Narodil se 15. září roku 1789 v Burlingtonu ve státě New Jersey jako jedenácté dítě soudce a člena kongresu Williama Coopera . Když mu byl rok, odstěhovala se rodina k jezeru Otsego ve státě New York, kde jeho otec založil osadu, pojmenovanou po něm Cooperstown Po absolvování Yaleské univerzity ve státě New Hampshire nastoupil Cooper roku 1805 do námořní služby Spojených států. Na počátku své služební dráhy byl přidělen ke službě do oblasti Velkých jezer, kde měl možnost získat znalosti krajů, které se později staly dějištěm mnoha jeho dobrodružných knih. V roce 1810 se oženil a roku 1811 opustil vojenskou službu. Usadil se na rodinném statku v Cooperstownu a vydal svá první díla, na kterých je znát velký vliv anglického spisovatele Waltra Scotta. Roku 1825 odcestoval do Evropy. Nějaký čas pobyl v Anglii a pak žil jako konzul dva roky ve Francii, procestoval Německo, Švýcarsko a Itálii. Roku 1833 se vrátil do Ameriky a pokračoval ve své literární činnosti. Zemřel 14. září roku 1851. Za svůj život napsal celkem třicet tři románů. Svoji literární činnost započal roku 1820 anonymně, když vydal svou ne příliš úspěšnou prvotinu Opatrnost , silně ovlivněnou mravoličným dílem anglické spisovatelky Jane Austenové. Ale již jeho druhé dílo z roku 1821, romantický historický román Vyzvědač , napsaný v duchu Waltera Scotta a odehrávající se v letech 1780–1781 v období americké války za nezávislost, zaznamenal poměrně slušný úspěch. Roku 1823 zahájil vydávání své proslulé románové pentalogie Příběhy Kožené p...
Více od autora
Bertrice Small (68)
Bertrice Small byla americká spisovatelka a nejprodávanější autorka historických a erotických románů podle New York Times. Velkou část života strávila na Long Islandu v New Yorku se svým manželem Georgem Smallem. Byla členkou The Authors Guild, Romance Writers of America, PAN a PASIC. Bertrice Small se narodila jako Bertrice Williams na Manhattanu 9. prosince 1937. Její rodiče byli David a Doris Williamsovi, kteří pracovali v obchodním oddělení televizní produkce. Bertrice Small navštěvovala dívčí školu St. Mary's vedenou anglikánskými jeptiškami v Peekskill v New Yorku. Později nastoupila na Western College for Women v Ohiu, ale školu nedokončila a přešla na Katharine Gibbs College, školu pro sekretářky v Providence na Rhode Islandu, po jejímž absolvování pracovala jako sekretářka v reklamních agenturách. 5. října 1963 se Bertrice Small provdala za George Smalla, se kterým žila dlouhých 49 let až do jeho smrti v roce 2012. Spolu měli syna Thomase Davida, který měl 4 děti - Chandlera, Coru, Sophii a Evana. Více než 30 let žila v nejstarší anglické osadě v New Yorku, na východním konci Long Islandu. Bertrice Small zemřela 24. února 2015 ve věku 77 let v Southold v New Yorku. Její kariéra spisovatelky započala koncem 60. let 20. století. Prvního úspěchu se však Bertrice Small dočkala až o deset let později, kdy se v roce 1978 prosadila s knihou Kadin, sultánova žena. Od roku 1978 napsal více než 50 románů, včetně žánrů historické, fantasy a erotické romance. Mezi její romány patří také Otrokyně lásky a série Letopisy z hranice, Skye O'Malleyová a Dědičky Skye O'Malleyové . Bertrice Small, autorka bestsellerů podle New York Times, se objevil také na dalších seznamech bestsellerů, včetně těch v Publishers Weekly, USA Today a Los Angeles Times. Byla držitelkou mnoha ocenění, včetně Nejlepší historické romance a Vynikající série historických romancí (Outstanding Historical R...
Více od autora
Stefan Zweig (55)
Stefan Zweig byl rakouský prozaik židovského původu, esejista, básník a překladatel z francouzštiny a angličtiny do němčiny. Jeho otec, původem moravský Žid usazený ve Vídni, podnikal v textilnictví; matka pocházela z vlivného, bohatého, kulturně založeného rodu a vyrostla v Itálii. Měl o dva roky staršího bratra Alfreda, který později převzal podnik po otci. Stefan tak jako druhorozený mohl studovat a věnovat se svým uměleckým zálibám: divadlu, hudbě, výtvarnému umění a hlavně literatuře. Ještě jako dvacetiletý student vydal sbírku básní s názvem Stříbrné struny, ale na dalších šest let se odmlčel. Absolvoval filosofii, germanistiku a romanistiku v Berlíně a v roce 1904 ve Vídni získal titul doktora filozofie. Často cestoval, zejména do Francie, Anglie a Belgie, ale v pozdějších letech navštívil také Indii, Ceylon, Barmu a Spojené státy americké. Jeho literární tvorbu ovlivnila psychoanalýza, osobně se přátelil se Sigmundem Freudem. Od mládí se hlásil k idejím humanismu, pacifismu a kosmopolitismu, který však spojoval s úctou ke svébytnosti různých národů. Usiloval o vzájemné poznání a sblížení Evropanů. Pod vlivem svého přítele, belgického básníka Emila Verhaerena, si také osvojil civilismus, tedy lyrický úžas nad technickým a vědeckým pokrokem moderního lidstva. Zpočátku se věnoval dramatické tvorbě, ale jeho první tři hry nemohly být uvedeny z důvodu náhlého úmrtí v souboru. Začal psát novely a eseje, věnoval se překladům. Během 1. světové války žil ve Vídni, kde pracoval v archivu Ministerstva války. Na začátku první světové války vykazoval vlastenecké smýšlení, jež zasáhlo mnohé Němce a Rakušany, jako například také Martina Bubera nebo Hermanna Cohena. V roce 1914 publikoval v tisku otevřený dopis An die Freunde im Fremdland , v němž oznamuje, že za války musí dá...
Více od autora
Miloš Zapletal (50)
Miloš Zapletal , skautskou přezdívkou Zet, je český spisovatel literatury pro mládež, skautský redaktor a činovník. Vyrůstal v Pardubicích, kde jako patnáctiletý vstoupil do vodáckého skautského oddílu; později tu vedl 1. oddíl. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK, obor tělesná výchova, v Praze, před nastoupením literární dráhy krátce působil jako učitel tělesné výchovy. Na konci 50. let se přestěhoval do Liberce, kde vedl skautský oddíl, po rozpuštění Junáka v roce 1970 transformovaný na turistický. Jeho nejvýznamnějším dílem je mnohosvazková Velká encyklopedie her; její dřívější verze vyšla kromě češtiny také v němčině, japonštině, rumunštině a estonštině. Po obnově skautingu v roce 1989 se významně podílel na obnově vydávání skautských časopisů. V Liberci založil nakladatelství Skauting a vytvořil edici Skautské prameny, v níž vyšla řada prvních porevolučních skautských metodických příruček; na mnoha z nich se autorsky podílel. Spoluzakládal skautské kurzy FONS, které významně ovlivnily podobu skautského vzdělávání. Je také činný jako překladatel; z angličtiny přeložil více než deset knih E. T. Setona a z bengálštiny povídky, eseje a projevy Rabíndranátha Thákura. Je považován za pokračovatele Jaroslava Foglara, s nímž také spolupracoval a působil jako editor jeho kronikových knih. Často autorsky spolupracoval také s Miloslavem Nevrlým. V roce 2020 mu byla udělena Stříbrná medaile předsedy Senátu ČR.
Více od autora
Jan Morávek (63)
Jan Morávek byl prozaik, dramatik, novinář, autor tzv. lidových románů. Jeho díla, převážně situovaná do Posázaví, jsou nenáročnou. ale ve své době velmi oblíbenou četbou. Jan Morávek se narodil v rodině hostinského a řezníka. Po absolvování měšťanské školy studoval na vyšší průmyslové škole v Praze. Protože ho však více přitahovala literatura a herectví, po smrti svého otce zběhl k divadlu.V dalších letech vykonával vojenskou prezenční službu a bojoval v první světové válce. Po válce se vrátil k herectví. Složil zkoušky do Vinohradského divadla, ale nakonec nastoupil do Hašlerova divadélka Lucerna. V roce 1919 se Jan Morávek stal redaktorem týdeníku Obrana venkova a Kalendáře republiky, postupně působil v nakladatelství Melantrich, redigoval Pražský ilustrovaný zpravodaj. Na stránkách tohoto zpravodaje otiskoval příspěvky význačných spisovatelů a vědců, reprodukce děl známých malířů a fotografů. Rovněž zde uveřejňoval své beletristické práce a reportáže. V ostatním tisku Melantrichu publikoval fejetony, povídky, novely i romány na pokračování. Od roku 1941 se Jan Morávek věnoval pouze spisovatelské činnosti. Národní knihovna ČR eviduje téměř 40 různých knih , čtyři divadelní hry, písně a filmové náměty, jejichž autorem je Jan Morávek.
Více od autora
Ladislav Smoljak (63)
Ladislav Smoljak byl český filmový, televizní a divadelní režisér, scenárista a herec, čelní postava Divadla Járy Cimrmana. Původní profesí byl učitel a pracoval také jako redaktor. Od konce 60. let spolupracoval se Zdeňkem Svěrákem, se kterým psal divadelní hry o českém fiktivním géniovi Járovi Cimrmanovi a scénáře filmových komedií. Narodil se 9. prosince 1931 v Praze. Jeho rodina z otcovy strany pocházela z Podkarpatské Rusi. Poté, co v roce 1952 odmaturoval na gymnáziu a nebyl přijat ke studiu divadelní režie na DAMU, vystudoval matematiku a fyziku na Vysoké škole pedagogické. Stal se asistentem na Fakultě technické a jaderné fyziky Karlovy univerzity a byl i středoškolským profesorem na gymnáziu v Brandýse nad Labem. V 60. letech 20. století se stal redaktorem Mladého světa a během působení v jeho redakci se podílel na založení čtenářské ankety Zlatý slavík. Později pracoval jako nakladatelský redaktor Mladé fronty, v 70. letech se stal scenáristou Filmového studia Barrandov. Společně se Zdeňkem Svěrákem a Jiřím Šebánkem založili Divadlo Járy Cimrmana. Se Zdeňkem Svěrákem psali pro toto divadlo i „jeho“ hry a společně se také autorsky a herecky podíleli na řadě celovečerních filmů, z nichž některé Smoljak i režíroval. Vedle Divadla Járy Cimrmana byl činný také ve Studiu Láďa Ladislava Smoljaka . Pro toto uskupení napsal několik her . V počátcích jeho kariéry si ho lidé pletli se zpěvákem Petrem Spáleným. Smoljak doufal, že jednou nastane situace, kdy se budou lidé domnívat, že se setkali se Smoljakem a on to ve skutečnosti bude Petr Spálený. Sledoval politickou scénu a často se k ní vyjadřoval. Před sametovou revolucí nacházeli diváci v jeho divadelních hrách politické paralely, které také přispěly k jejich popularitě, ačkoliv se vyhýbal prvoplánové politické satiře. To se odrazilo také v přístupu vládnoucího režimu k Divadlu Járy Cimrmana, které...
Více od autora
Francis Scott Fitzgerald (47)
Francis Scott Key Fitzgerald, většinou psaný F. Scott Fitzgerald byl americký spisovatel a scenárista, často označovaný za autora tzv. jazzového věku. Dnes je celosvětově považován za jednoho z nejlepších amerických spisovatelů 20. století. Byl také jedním z nejvýraznějších představitelů ztracené generace. Za svého života dokončil čtyři romány: Na prahu ráje, Krásní a prokletí, Velký Gatsby a Něžná je noc. Pátý, nedokončený román Poslední magnát, byl vydán posmrtně. Jeho díla byla mnohokrát zfilmována. Něžná je noc roku 1962, Krásní a prokletí roku 1922 a 2010, Velký Gatsby dokonce pětkrát, roku 1926, 1949, 1974, 2000 a 2013. Fitzgeraldův život byl roku 1959 vykreslen v dramatu Beloved Infidel. Pocházel z rodiny irských přistěhovalců, což se promítlo i do jeho tvorby. Je pojmenován po svém slavném bratranci , a také po své sestře Louise Scott Fitzgerald – ta zemřela 3 měsíce před jeho narozením. Jeho otec se jmenoval Edward Fitzgerald, do Ameriky se přistěhoval po Občanské válce. Studoval v New Jersey, kde byl podpořen jeho literární talent. Rozhodl se pokračovat ve studiu na Princetonu. Brzy po studiích se stal mluvčím mladé generace proti pokrytectví dospělých. Roku 1917 opustil školu a vstoupil do armády. Ze strachu, že zemře, napsal několik týdnů před narukováním knihu The Romantic Egotist. Oženil se s Zeldou Sayrovou . Zelda byla, mírně řečeno, výstřední. Vedl s ní velice náročný život. Protože jeho způsob života stál výrazně více, než vydělal, začal psát krátké příspěvky do Saturday Evening Post. Jejich vztah popsala spisovatelka Therese Fowlerová v románu Z jako Zelda. V roce 1937 pro velké zadlužení, a to nejen u přátel, ale i u nervového sanatoria, přijal Fitzgerald práci hollywoodského scenáristy. V románech a povídkách „jazzového věku“ zobrazil 20. léta tak, jak je prožívala zlatá mládež....
Více od autora
A. J Cronin (51)
Narodil se jako jediné dítě Jessie a Patricka Croninových. Otec pracoval jako pojišťovací agent a obchodní cestující. Poté, co otec zemřel na tuberkulózu, se přestěhovali k matčiným rodičům do Dumbartonu. Později přesídlili do Glasgowa, kde po absolvování St. Aloysius' College získal v roce 1914 díky svým schopnostem stipendium na studium medicíny na místní University of Glasgow. Studia přerušil v akademickém roce 1916/17, kdy sloužil jako lékař u vojenského námořnictva. Bakalářský titul obdržel v roce 1919, v dalších šesti letech potom zvyšoval stupeň svého lékařského vzdělání. V roce 1921 se oženil s Agnes Mary Gibsonovou, se kterou se seznámil na univerzitě. Manželka, také lékařka, mu pomáhala při výzkumu, pracovala v lékárně a jako asistentka v jeho londýnské praxi. Narodili se jim tři synové, Vincent, Patrick a Andrew. V roce 1930 nastoupil Cronin kvůli chronickému dvanácterníkovému vředu na nucenou dovolenou, na které napsal během tří měsíců svůj první román Hrad mistra kloboučníka. Rukopis byl rychle přijat prvním osloveným nakladatelem, od té doby se Cronin plně věnoval spisovatelské profesi a k lékařské kariéře se již nevrátil. V roce 1939 se v souvislosti s filmováním jeho děl přestěhoval s rodinou do Spojených států, kde strávili s přestávkami následující desetiletí. Od poloviny 50. let se vrátili do Evropy do švýcarského Lucernu a Montreux, kde Cronin pokračoval ve své plodně spisovatelské činnosti a kde v roce 1981 zemřel.
Více od autora
Karel Matěj Čapek Chod (83)
Karel Matěj Čapek-Chod byl český prozaik, dramatik a novinář, představitel naturalismu. Narodil se v rodině středoškolského profesora na reálné škole v Domažlicích Jana Čapka a matky Josefy , rozené Jakubšové. Pokřtěn byl jako Mathias Čapek. Měl staršího bratra Václava , který též žil v dospělosti v Praze, kde pracoval jako poštovní zřízenec. Další bratr Jan byl knězem, zemřel jako kooperátor v Lošticích ve věku 27 let na souchotiny. Po studiích na gymnáziu v Domažlicích pokračoval Matěj Čapek studiem práv v Praze. Tato studia však nedokončil. Jako novinář začínal v Olomouci, kde působil jako redaktor v letech 1884–1888 v novinách „Našinec“. V té době bydlel v domě Jindřicha Wankla. Přátelství s Jindřichem Baštou z Olomouce přetrvalo téměř 40 let. Čapek-Chod obdržel od svého přítele v letech 1888–1926 na 37 dopisů. V Praze byl policejně hlášen od roku 1889. V letech 1888–1890 pracoval jako redaktor ve staročeském Hlasu národa a následně v Národní politice. Dne 4. května 1896 se v Pražském kostele sv. Štěpána oženil s Boženou roz. Kubeovou , se kterou měl syna Víta . Počínaje rokem 1898 byl policejně hlášen na Královských Vinohradech. Od roku 1900 až do smrti byl redaktorem Národních listů. Jak vyplývá z korespondence K. M. Čapka-Choda uložené v Památníku národního písemnictví, stýkal se a přátelil s mnoha významnými osobnostmi své doby. Rozsah jeho kontaktů přesahoval literární okruh a korespondenci vedl krom literátů například s malířem Vojtěchem Hynaisem, zpěvačkou Emou Destinnovou, herečkou Marií Hübnerovou. Zemřel krátce po operaci střev v sanatoriu v Praze-Podolí. Karel Čapek věnoval Č...
Více od autora
František Langer (68)
František Langer byl československý spisovatel, dramatik, legionář a vojenský lékař, který dosáhl hodnosti brigádního generála. Narodil se v rodině drobného obchodníka jako nejstarší ze tří synů . Rodina byla židovská, ale nábožensky vlažná. Její předek přišel do Čech v polovině 17. století jako dvorní Žid , kterého si přivedl kardinál Dietrichstein do svých železáren ve Starém Ransku. Rodina žila v Praze až počínaje Františkovým otcem. V roce 1906 absolvoval gymnázium v Londýnské ulici a začal studovat na lékařské fakultě Karlovy university. V této době se spřátelil s Jaroslavem Haškem, později spolu napsali a hráli hru Pogrom na křesťany v Jeruzalémě. Langer v roce 1911 vstoupil do Haškovy satirické politické Strany mírného pokroku v mezích zákona. V roce 1914 úspěšně dokončil studium medicíny doktorátem. Ještě během studií na gymnáziu začal publikovat v různých časopisech a novinách . V letech 1912–1914 redigoval Umělecký měsíčník, což byl list Skupiny výtvarných umělců, jejímž byl členem. Nedlouho po promoci byl Langer povolán do Rakousko-uherské armády a zařazen jako poručík zdravotní služby k huculskému domobraneckému pluku. Následně byl jeho pluk odvelen do Ruska, kde Langer strávil téměř rok na haličské frontě a účastnil se ofenzivy na řece Visla. Během bojů u řeky Bug, byl Langer zasažen nepřátelskou kulkou do zad a odvelen na léčení do Vídně. Po svém zotavení se vrátil zpět na frontu, avšak v červenci 1916 padl nedaleko Černovic do ruského zajetí. Langer byl nejprve dopraven do Kyjeva a následně do Carycinu, kde byl díky svým zkušenost...
Více od autora
Rudolf Medek (87)
Rudolf Medek byl český spisovatel a voják. Narodil se v rodině královéhradeckého obuvníka Václava Medka a jeho manželky Marie, rozené Špatenkové. Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a v letech 1909–1914 učil na školách v okrese. Měl šest sourozenců, bratr Jaroslav Medek byl autorem románů z 1. světové války. V roce 1914 byl povolán do armády a absolvoval důstojnický kurs. V první světové válce byl nasazen na ruské frontě a o Vánocích 1915 přešel k Rusům. Po pobytu v zajateckých táborech vstoupil do československých legií v Rusku. Účastnil se bitvy u Zborova, po ní doprovázel v Rusku T. G. Masaryka a v letech 1917–1918 byl redaktorem časopisu Československý voják. S legiemi se zúčastnil cesty Sibiří a v roce 1919 byl členem delegace s vojensko-politickým posláním do USA a Francie. Do 31. prosince 1919 dosáhl hodnosti podplukovníka. Po návratu do Československa se ve službách československé armády stal plukovníkem, v dubnu 1931 byl povýšen na brigádního generála. Roku 1919 mu britský král udělil Řád za vynikající službu , ve Francii získal Řád čestné legie; tato vyznamenání po Mnichovské dohodě vrátil. V letech 1920–1929 byl ředitelem Památníku odboje a v letech 1929–1939 a po jeho sloučení s dalšími institucemi do Památníku národního osvobození se stal jeho ředitelem. Od roku 1929 se angažoval i politicky, ale jen jako nestraník . Dne 27. listopadu 1934 vydala skupina českých spisovatelů prohlášení, ve kterých odsuzovali protiněmecké manifestace českých studentů v době tzv. insigniády; tyto útoky nazvali fašistickými. Rudolf Medek na to reagoval 29. listopadu otevřeným dopisem Karlu Čapkovi. V něm se zastával násilně demonstrujících českých studentů a poukázal na původce – německé studenty, kteří obsadili Karo...
Více od autora
Miroslav Holub (60)
Miroslav Holub byl ve světě jeden z nejznámějších českých básníků, povoláním lékař-imunolog. Jeho otec byl právník pracující na ředitelství státních drah, matka byla učitelkou jazyků. Maturoval roku 1943 na plzeňském klasickém gymnáziu a poté byl totálně nasazen, pracoval ve skladu řeziva a na překladovém nádraží. Po druhé světové válce začal studovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, ale roku 1946 přešel na lékařskou fakultu stejné univerzity. V roce 1953 získal titul MUDr. Docházel ovšem také na filozofické a historické přednášky profesora Otakara Matouška, který ho silně ovlivnil. Rok po studiích pracoval jako patolog v nemocnici na Bulovce . Poté nastoupil do Biologického ústavu Československé akademie věd . Zde se zabýval zejména imunologií. V roce 1958 získal titul kandidát věd. Hodně cestoval, pobýval v Anglii, Západním Německu, Francii, Irsku, Řecku, Číně, Indii, Izraeli, Austrálii, Mexiku i Spojených státech amerických, kde působil několikrát a jednou dokonce nepřetržitě více než dva roky, v letech 1965–1967. V roce 1970 byl jako "osmašedesátník" z ústavu propuštěn. Z politické nemilosti se vykoupil kajícným rozhovorem v deníku Práce, po němž mohl znovu vědecky pracovat i publikovat. V roce 1991 zde získal titul doktor věd. V roce 1994 byl zakládajícím členem Učené společnosti ČR. Literárně debutoval v roce 1958 sbírkou Denní služba a do současnosti mu vyšlo cca 20 básnických sbírek a výborů. Spisy Miroslava Holuba, rozdělené do čtyř svazků, vydává nakladatelství Carpe diem. Literárně se angažoval kolem časopisu Květen. Přestože se veřejně distancoval od své předchozí činnosti a tvorby, další sbírku Naopak mohl vydat až roku 1982. Od roku 1994 dva roky vykonával funkci šéfredaktora nepříliš ...
Více od autora
Věra Höppnerová (88)
Prof. PhDr. Věra Höppnerová, DrSc. se zabývá výzkumem obecného a hospodářského německého jazyka z hlediska morfologie, syntaxe, frazeologie a slovotvorby. Zaměřuje se zejména na jevy, které se liší od češtiny a které jsou proto soustavným zdrojem chyb vzniklých rušivým působením mateřštiny. Teoretická zjištění, která se týkají těchto asymetrií, začleňuje do učebních materiálů pro gymnázia, odborné, vysoké a jazykové školy. Pracoviště: Vysoká škola ekonomická, Pedagodická fakulta Západočeské univerzity v Plzni
Více od autora
Louis L'Amour (53)
Louis L'Amour, pravým jménem Louis Dearborn LaMoore se narodil v Jamestownu v Severní Dakotě, jako poslední ze sedmi sourozenců. Jeho otec prošel mnoha povoláním, od prodejce zemědělských strojů, veterináře, učitele nebo šéfa policie. Matka byla učitelka, skládala básně. Tím Louis procházel od mala, od jeho rodičů si v jejich knihovně študoval známé sbírky od Lowella, Emersona a dalších. V 18 letech publikoval své první básně. Od 15 let se snažil boxovat, pomáhat v cirkusu, jako námořník procestoval Čínu, Afriku, Dálný východ, Asii. Po návratu do Spojených států se s rodiči přestěhoval do Oklahomy. Začal jako knižní recenzent, vzal si kurzy tvůrčího psaní, bohužel všechny jeho povídky byly zavrženy. V r.1939 vydává první knihu „Kouř z tohoto oltáře“ , kde jeho sbírka básní poukazuje na jeho cesty ze zaoceánských hlubin. Byla vydaná pouze v Oklahomě, kolekce nebyla velmi úspěšná, ale měla dobré recenze. Během 2. světové války sloužil u jednotky tanku torpédoborce ve Francii a Německu. V r. 1946 se usadil v L. A. a napsal plno příběhů pro tamní noviny, kde používal své zážitky z cest. Začal být známý i pod svým pseudonymem, v r. 1950 zažívá své nejlepší období psaní, jeho západní romány se dostali do podvědomí čtenářů a získává i první ocenění zlaté medaile Kongresu za román Hondo. Každý jeho další román byl nápaditý, od kovbojů, po letce, námořníky, nejradši psal o starém Západě. Prošel touto krajinou, která ho učarovala, seznámil se s indiány, drsnými chlapy po krásné ženy. Ačkoli Louis psal po pobavení čtenáře, jeho díla nabízejí fakta o historii a životě tamních lidí. V r. 1981 byl jedním z pěti nejprodávanějších autorů mezi H. Robibinsnem, B. Cartland, I. Wallace a J. Dailey. V roce 1984 byl vyznamenán prezidentským Řádem svobody. Plno jeho knih bylo zfilmováno s westernovskou tématikou. Plno známých hereckých hvězd bylo obsazováno do rolí, např. John Wayne, Sophia Loren, Alan Ladd, Natalie Wood, Sean Connery a Brigitte Bardot. Bylo vy...
Více od autora