Všichni Autoři a témata

Jurij Petrovyč Dol'd-Mychajlyk (12)

Ukrajinský spisovatel.

Josef Kochman (24)

Narozen roku 1903 v Kralupech nad Vltavou, zemřel 28.10.1990. Profesor na katedře mechaniky Elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze. Práce v oboru technického kreslení a tepelné mechaniky.

John Creasey (17)

John Creasey byl anglický spisovatel především detektivních a sci-fi románů. Tento neobyčejně plodný autor vydal pod vlastním jménem a dvaceti osmi pseudonymy 564 knih. Narodil se do dělnické rodiny jako sedmé z devíti dětí. Od roku 1923 do roku 1935 pracoval v různých dělnických i úřednických profesích a snažil se stát se spisovatelem. Od roku 1926 psal pro sci-fi magazín Boy's Papers, první knihu vydal roku 1930, první román s kriminální a sci-fi zápletkou Seven Times Seven roku 1932 a od roku 1935 byl spisovatelem na plný úvazek. Během druhé světové války pracoval v United Kingdom's National Savings Movement a za tuto činnost obdržel roku 1946 Řád britského impéria ve třídě člen . Byl rovněž politicky aktivní za liberální stranu a neúspěšně za ni kandidoval do parlamentu. V 60. letech stranu opustil a založil vlastní politické hnutí All-Party Alliance. V roce 1953 založil britskou Crime Writers Association a stal se jejím historicky prvním předsedou. Roku 1962 ocenila organizace Mystery Writers of America jeho román Gideon's Fire , napsaný pod pseudonymem J. J. Marric, cenou Edgara Allana Poea a roku 1969 mu udělila své nejvyšší vyznamenání Grand Master Award . Od roku 1973 uděluje CWA na jeho počest cenu John Creasey Memorial Dagger . John Creasey je především autorem mnohasvazkových detektivních sérií, z nichž některé obsahují silné prvky hororu nebo sci-fi. Napsal je pod svým jménem i pod různými pseudonymy. Westerny psal pod pseudonymy Ken Ranger, Tex Riley a William K. Riley, milostné romány pod pseudonymy Margaret Cooke, M. E. Cooke, Elise Fecamps a Henry St John Cooper. Pod různými pseudonymy napsal také řadu samostatných románů. Seznam českých vydání autora je uvedeno podle jeho jednotlivých sérií, přičemž za českým názvem je jako první uveden...

Jiří Stano (21)

Jiří Stano je český spisovatel. Působil jako redaktor, reportér a fejetonista Rudého práva. Narodil se 29. ledna 1926 v osadě dolu František v rodině důlního geometra. Začal studovat na reálném gymnáziu v Ostravě-Přívoze, ale za okupace bylo studium přerušeno totálním nasazením ve Vítkovických železárnách a na šachtě František. Po osvobození dokončil gymnázium a byl přijat na Karlovu univerzitu v Praze, kde studoval psychologii, sociologii a filozofii ; dosáhl akademického titulu doktor filozofie . V roce 1950 byl pověřen řízením brněnského nakladatelství Rovnost. V roce 1952 nastoupil povinnou dvouletou vojenskou službu. Po návratu do civilu byl od roku 1954 zaměstnán v Rudém právu, kde vystřídal řadu pozic . Jako reportér procestoval mnoho zemí Evropy, Asie a Afriky. V roce 1993 se stal spoluzakladatelem Výboru národní kultury a spoluzakládal i Unii českých spisovatelů. Obdržel Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní literární dílo. Psal velmi angažovaně, prosocialisticky, častým námětem mu byli horníci a havíři. Dále psal reportáže z cizích zemí. Zvláštní kapitolu spisovatele Jiřího Stana tvoří cestopisy a reportáže. V nich čtenář pozná, že mu nejde jen o cestovatelské zážitky, ale o hluboce promyšlenou konfrontaci dneška s kulturně společenským vzepjetím lidského ducha v různých koutech světa a v různých historických etapách. Čtenáře Stano upoutá i jazykovým mistrovstvím. Dovede nově vidět i to, co čtenář se domnívá, že už zná z historie, filmu či jiných knih.

Jiří Grossmann (10)

Jiří Grossmann byl československý zpěvák, textař, herec a humorista, známý svým přínosem československému zábavnímu průmyslu, zejména v 60. a 70. letech 20. století. Narodil se 20. července 1941 v Praze a zemřel v mladém věku 34 let 5. prosince 1971. Grossmann byl členem slavného dua "Suchý & Grossmann", které vystupovalo po boku Jiřího Suchého. Společně byli stěžejními postavami pražského divadla Semafor, které se významně podílelo na formování kulturní scény v této době.

Jana Knitlová (9)

Prozaička, dramatička, autorka rozhlasových her, filmová a televizní scenáristka Rozená Poslušná. Manželka spisovatele Oldřicha Knitla. Narodila se v rodině advokáta. Po jedenáctileté střední škole studovala na DAMU režii a dramaturgii. Absolvovala 1965 režií Lorkovy Krvavé svatby a první poloviny hry Ivy Janžurové Holčičí improvizace. Jako zpěvačka a herečka působila pod rodným jménem v Semaforu , v divadle Paravan a v literární kavárně Luxor . Dále účinkovala v pražském zájezdovém divadle Zuzany Kočové Maringotka . 1965 byla pomocnou silou v bufetu Metro. Publicisticky přispívala do rozhlasového pořadu Mikrofórum, jako reportérka působila v Čs. televizi. 1967–74 byla lektorkou a později dramaturgyní v Divadle Jiřího Wolkra, 1974–89 dramaturgyní a scenáristkou Filmového studia Barrandov , poté ve svobodném povolání. Příležitostně se uplatnila i jako divadelní režisérka. V současné době režíruje rozhlasové pořady na stanici Český rozhlas 3 – Vltava. Od 1994 pracuje pro Bílý kruh bezpečí – také jako jednatelka pražské poradny a odborná konzultantka na lince domácího násilí , v rámci občanského sdružení Audabiac – uměním ke svobodě se věnuje projektu zaměřenému na rozvíjení tvůrčí fantazie dětí z dětských domovů.

Jan Vyčítal (11)

Jan Vyčítal byl český country zpěvák, skladatel a karikaturista, známý svým humorným přístupem k hudbě i výtvarnému umění. Narodil se 6. března 1942 v Brně v Československu a stal se významnou osobností české country a folkové scény. Vyčítalova kariéra trvala několik desetiletí, během nichž vydal řadu alb a hojně koncertoval. Jeho tvorba často odrážela každodenní život obyčejných lidí, ale také politickou satiru, která byla obzvláště palčivá v době komunistické éry v Československu. Vyčítalovy písně se vyznačovaly vtipnými texty a chytlavými melodiemi, díky nimž se stal oblíbeným umělcem mezi fanoušky country hudby ve své vlasti. Byl také členem slavné české country skupiny Greenhorns . Jan Vyčítal zemřel 23. února 2020 a zanechal po sobě odkaz jednoho z průkopníků žánru české country.

Jan Patočka (24)

Jan Patočka byl jeden z nejvýznamnějších českých filosofů 20. století. Zabýval se fenomenologií, filosofií dějin, filosofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, českou literaturou, uměním a kulturou. Patočkovo dílo a jeho osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu 60. až 80. let. Byl jedním z prvních mluvčích Charty 77. K jeho početným žákům patří mj. V. Bělohradský, V. Borecký, T. Halík, L. Hejdánek, P. Kouba, D. Kroupa, L. Menzel, J. Michálek, J. Němec, Z. Neubauer, R. Palouš, M. Petříček, Z. Pinc, Petr Rezek, J. Sokol a mnoho dalších. Narodil se jako třetí ze čtyř synů klasického filologa a středoškolského pedagoga Josefa Patočky a zpěvačky Františky, rozené Procházkové. Dva z jeho bratří se také stali vysokoškolskými profesory. Jeho otec choval velkou úctu k Masarykovi a Hostinskému, za jejichž žáka se považoval. Po maturitě na vinohradském reálném gymnáziu v Praze se roku 1925 zapsal ke studiu slovanské filologie, romanistiky a filosofie na Filozofické fakultě UK. V roce 1928 při studijním pobytu v Paříži se poprvé setkal s Edmundem Husserlem. 31. června roku 1931 promoval z filozofie disertační prací Pojem evidence a jeho význam pro noetiku u J. B. Kozáka a stal se jeho asistentem. Vedlejší rigorózní zkoušku složil z estetikyJako stipendista Humboldtovy nadace v roce 1933 studoval u Husserla a Martina Heideggera ve Freiburgu fenomenologii a navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem. Podílel se na založení Cercle philosophique de Prague, stal se jeho českým sekretářem a v roce 1936 se habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém, která ovlivnila české filosofické prostředí na mnoho let. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze a po jeho smrti se přičinil o záchranu jeho pozůstalosti. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1...

Jan Kostrhun (19)

Jan Kostrhun je český spisovatel, scenárista a politik ČSSD, člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, po sametové revoluci československý poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Zemědělskou stranu, respektive za LSU, od poloviny 90. let poslanec Poslanecké sněmovny za ČSSD. Je ženatý, má tři děti. Jeho otec Jan Kostrhun byl novinářem a redaktorem Zemědělských novin. Absolvoval jedenáctiletou střední školu v Břeclavi, kde maturoval roku 1959. Roku 1964 vystudoval Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Brně. V letech 1965–1984 pracoval jako zootechnik. Nejprve na Státním statku Drnholec, po základní vojenské službě v Okresním plemenářském středisku v Hustopečích u Brna, zpočátku na postu plemenářského zootechnika, později odborného poradce a šlechtitele. V období let 1985–1990 pracoval coby scenárista. Ovšem již od roku 1965 byl aktivní jako literát, scenárista a publicista. Je autorem či spoluautorem 25 knih, pěti celovečerních filmů, pěti dokumentárních filmů, dvou televizních inscenací a pěti rozhlasových her. Je nositelem několika cen za literaturu a scénář a členem PEN klubu. Své prvotiny publikoval v Rovnosti a Práci, od roku 1965 pak uveřejňoval své texty v Zemědělských novinách, Rovnosti, Literárních novinách, Československém vojáku, Hostu do domu a Kurýru, později v časopisech Květy, Tvorba, Universitas, Literární měsíčník, Kmen, Mladý svět, Dikobraz, Vlasta, Malovaný kraj, Sedmička pionýrů, Rudé právo a rovněž v listu Smena na Slovensku a v sovětském časopisu Chudožestvennaja literatura. V roce 1970 vydal coby knižní prvotinu povídku Štika ve sborníku O rybářích pro rybáře. Pak se v 70. letech profiloval jako autor románů se soudobou tematikou , nichž se zabýval tematikou socializace venkova a emigrace. Dodatečně po přepracování vydal také prozy Svatba ve vypůjčených šatech a Strakatá kajda. Stylisticky využíval nadsázku, ironii. Od přelomu 70. a 80. l...

Jan Beneš (21)

Emil Hakl se narodil 25. 3. 1958 v Praze. Pracoval jako aranžér, knihovník, skladník, strojník, zvukař, textař a redaktor. Vystudoval Státní konzervatoř Jaroslava Ježka, obor tvorba textu. Je jedním ze zakládajících členů volného literárního sdružení Moderní analfabet. Publikoval v časopisech Iniciály, v revui Moderní analfabet, v Literárních novinách, ve Tvaru, v internetovém časopise Dobrá adresa a v různých sbornících a almanaších. V současné době se živí jako novinář v týdeníku Instinkt. Ve své literární tvorbě se zpočátku věnoval poezii, prózu píše od roku 1998.

Jan Alda (21)

Alexandr Hořejší, známý pod pseudonymem Jan Alda , byl český básník, překladatel a novinář, jeho bratrem byl taktéž básník a překladatel Jindřich Hořejší. Narodil se v roce 1901 v rodině dělníka. Jeho bratry byli básník a překladatel Jindřich Hořejší a kulturní pracovník a překladatel Josef Hořejší. Vyrůstal na Smíchově a na Malé Straně v Praze. V jeho devíti letech se jeho rodina přestěhovala do vesnice Řeřichy poblíž Rakovníka, kde Alda později studoval na reálce. V roce 1916 začal publikovat v regionálním tisku Rakovnicka. Počátkem 20. let začal přispívat do mnoha periodik, a to ať básněmi, tak fejetony, epigramy, kurzivkami ale i prózami. Nejčastěji do Rudého práva, Práva lidu, Národního osvobození, Činu nebo Lidových novin. Odmaturoval roku 1920 a stal se učitelem na Slovensku. O dva roky později však onemocněl, kvůli čemuž se navrátil do Prahy. Tam se živil psaním básní a překládáním. Udržoval zde kontakt s levicově orientovanými uměli − Josefem Horou, Jiřím Wolkrem, Stanislavem Kostkou Neumannem, Jaroslavem Seifertem a jinými. V roce 1926 externě maturoval na učitelském ústavu a vyučoval na vesnicích na Podbořansku. Po obsazení pohraničních Sudet, v nichž se nacházely i Podbořany, odešel do Prahy, kde až do roku 1952 vyučoval. Po válce přispíval zejména do Práva lidu, Literárních novin a Plamene. Tehdy se zároveň věnoval překládání z francouzštiny, němčiny, angličtiny, čínštiny, gruzínštiny a běloruštiny. Jeho překlady vycházely hlavně časopisecky. Mezi lety 1945 a 1946 zároveň působil ve Výzkumném ústavu pedagogickém. V rozmezí let 1945−1948 byl redaktorem dětské přílohy časopisu Národní obrození a mezi lety 1948 a 1952 redigoval zase pionýrskou přílohu Lidových novin. Od roku 1952 do roku 1956 působil jako vedoucí redaktor Státního nakladatelství dětské knihy. Od roku 1952 zastával funkci tajemníka sekce dětské literatury ve Svazu československých spisovatelů. Po roce 1956 se zabýval pouze literární činn...

Ivo Toman (23)

Ivo Toman je český politik za Občanskou demokratickou stranu, po sametové revoluci československý poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění, počátkem 21. století regionální politik a krátce i hejtman Pardubického kraje. Vystudoval Stavební fakultu ČVUT v Praze, obor pozemní stavby. Pak pracoval v podniku Stavoprojekt Choceň jako projektant. Patří mezi zakládající členy Občanské demokratické strany. Ve volbách roku 1992 byl zvolen za ODS, respektive za koalici ODS-KDS, do Sněmovny lidu . Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa v prosinci 1992. V parlamentu pracoval v hospodářském výboru a byl místopředsedou parlamentního klubu. Po rozpadu Československa nastoupil na Okresní úřad Ústí nad Orlicí, kde po osm let zastával funkci zástupce přednosty a vedoucího kanceláře. V letech 2002-2008 byl členem republikového smírčího výboru ODS. V roce 2000 byl jmenován do funkce zástupce ředitele Krajského úřadu Pardubického kraje a vedoucího kanceláře ředitele. V krajských volbách v říjnu 2004 se stal krajským zastupitelem a náměstkem hejtmana. V únoru 2008 byl zvolen pro zbytek funkčního období hejtmanem Pardubického kraje. V krajských volbách v říjnu 2008 v čele kandidátky ODS neúspěšně usiloval o obhájení hejtmanského postu. V prosinci 2008 se stal členem Výkonné rady ODS. Je členem představenstva firem Přístav a.s. a EAST BOHEMIAN AIPORT a.s. V roce 2005 ho Ministerstvo školství ČR jmenovalo členem Správní rady Univerzity Pardubice. Zasedá v dozorčí radě podniku EVO Pardubice, a.s. a ve správní radě firmy Technopark Pardubice, k.s. 5. ledna 2009 ho vláda jmenovala zmocněncem vlády pro liniovou výstavu rychlostní silnice R35 . 13. července 2009 ho kabinet pověřil navíc i obdobnou koordinační rolí pro dálnici D11. Tento post zastával do srpna 2010, kdy se stal náměstkem ministra dopravy. V říjnu 2011 se stal také předsedou dozorč...

Ivan Štoll (20)

Ivan Štoll byl český fyzik, pedagog a popularizátor vědy, veřejnosti známý jako odborník na kulový blesk a autor desítek populárních publikací z fyziky a jejích dějin. Po studiu na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze absolvoval Fyzikální fakultu Moskevské státní univerzity, obor fyzika atomového jádra . Poté pracoval v Ústavu jaderných výzkumů v Řeži u Prahy. Celý svůj další život pak spojil s Fakultou jadernou a fyzikálně inženýrskou ČVUT v Praze , kde působil také jako vedoucí katedry fyziky a děkan . Pod jeho vedením fakulta vybudovala mimo jiné i zkušební jaderný reaktor VR-1 Vrabec v pražské Troji určený pro výchovu jaderných expertů. Jeho odborným zájmem je fyzika plazmatu, kvantová elektronika a v poslední době zejména historie fyziky. V letech 1968–1970 působil v rámci stáže Kanadské atomové komise na Saskatchewanské univerzitě v kanadském Saskatoonu. Je autorem řady popularizačních publikací , středoškolských i vysokoškolských učebnic fyziky , skript a publikací z historie vědy . Byl koordinátorem českého překladu Feynmanových Přednášek z fyziky . V roce 2009 vydal monografii Dějiny fyziky, oceňovanou jako základní původní dílo v tomto oboru. Podílel se také na řadě scénářů k dokumentárním filmům, zejména k dvanáctidílnému seriálu Praha – jeviště vědy . Mimo svá hlavní témata zpracoval esejistickou formou své dojmy ze setkání ...

Ivan Bičík (19)

Ivan Bičík je český sociální geograf, docent Přírodovědecké fakulty UK. Narodil se v Praze, dětství prožil na pražské periferii v Motole a v poválečném Frýdlantu v Čechách, vylidněném odsunem. Po studiích nejprve učitelství zeměpisu a následně ekonomické geografie na Přírodovědecké fakultě UK a po základní vojenské službě se na fakultu vrátil jako pedagog. Zpočátku se zaměřil především na geografii socialistických států a měl možnost poznat reálné fungování tehdejšího systému na mnoha služebních cestách a expedicích v Rusku a ve střední Asii. Zde také prožil srpnovou okupaci roku 1968. V 70. letech také organizoval a zúčastnil se expedice studentů na Střední východ. O této cestě vydal spolu s M. Krůtou knihu Cílem je Zágros. Ivan Bičík je ženatý a s manželkou Helenou má tři děti: Marek je novinář, David je brankář a Karolína . Do 70. let hrál volejbal za tým Matematickofyzikální fakulty UK Praha a později do 90. let trénoval ženský volejbalový tým MFF UK Praha. V 80. letech zakládal spolu s prof. Václavem Gardavským nový obor geografie cestovního ruchu a od 90. let se intenzivně věnuje sledování a hodnocení využití zemědělského půdního fondu. Habilitace proběhla v roce 1990. Po celou dobu své akademické dráhy publikuje v předních českých a zahraničních časopisech . V rámci Mezinárodní geografické unie řídil pracovní komisi Land Use /Land Cover a v rámci této komise vydává ve spolupráci s dalšími zahraničními kolegy Atlas Land Use. V roce 1994 byl zvolen prezidentem České geografické společnosti a tuto funkci vykonával do roku 2006, v roce 2018 pracuje jako člen Hlavního výboru této společnosti a zástupce České geografické společnosti v Radě vědeckých společností. V 90. letech se zapojil i do řízení Univerzity Karlovy, v prvním porevolučním období pracoval jako proděkan Přírodovědecké fakulty ...

Hunterová Erin (33)

Helena Mandelová (23)

PaedDr. Helena Mandelová se věnovala metodické činnosti a byla fakultní učitelkou PedF UK a FF UK. Je autorkou řady učebnic . Účastnila se řady mezinárodních aktivit a projektů v rámci evropské dějepisné asociace Euroclio. V letech 1990-94 byla předsedkyní učitelského odboru Historického klubu, v letech 1995-2009 Asociace učitelů dějepisu ČR.

Günter Grass (23)

Günter Wilhelm Grass byl německý spisovatel. V roce 1999 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Proslul zejména románem Plechový bubínek, jenž se řadí ke klíčovým textům evropské poválečné literatury. Narodil se roku 1927 ve Svobodném městě Gdaňsku. Otec Wilhelm Grass byl etnický Němec protestantského vyznání, matka Helene římská katolička původem z kašubského etnika. Rodiče vlastnili malý koloniál, což se také odrazilo v jejich nepříliš dramatickém životě katolicky orientované nižší střední třídy. Günter Grass studoval na gdaňském gymnáziu Conradinum; roku 1942 narukoval do pomocných sborů válečného námořnictva , odkud o dva roky později přestoupil k Waffen SS. V únoru 1945 se účastnil bojové operace s 10. tankovou divizí SS „Frundsberg“. 20. dubna však byl zraněn a později zajat americkou armádou, rekonvalescenci podstoupil v Mariánských Lázních. Rozhodnutí vstoupit do armády ve svých pamětech popisuje jako „útěk z měšťáctví, které jej stísňovalo v domě rodičů“. Dlouhou dobu však tuto skutečnost tajil a vyjevil ji až ve svých pamětech , které údajně zneužil pro vlastní reklamu. V následujících dvou letech se učil kameníkem v Düsseldorfu, kde si osvojil základy práce s kamenem. Studoval sochařství a kresbu na Umělecké akademii v Düsseldorfu a později, v rozmezí let 1953–1956, na berlínské Universität der Künste. Mezitím se stal členem Skupiny 47. Často zdůrazňuje, že: „Ve výtvarném umění jsem se vyučil, v literatuře jsem pouze samouk.“ Vystavil celou řadu soch a kamenických prací, sám si pak ilustruje své knihy. Většina výše uvedeného je patrná i v jeho knihách, jež nejsou autobiografií, ale často se odehrávají v jeho rodném Gdaňsku . Roku 1954 se Grass oženil se švýcarskou studentkou baletu Annou Schwarzovou; zde lze vysledovat pravděpodobný původ záliby jedné z hrdinek Psích...

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (28)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel byl filosof, představitel německého idealismu. Hegelovým hlavním přínosem je objev dějinnosti: svět není neměnné, stálé uspořádání, nýbrž jedno nesmírné dějství, v němž světový duch hledá cestu sám k sobě. V lidstvu se uskutečňuje svoboda a rozum vesmíru tím, že roste lidské uvědomění a schopnost přetvářet svět. Tomu, co jest, nelze rozumět jinak než jako procesu, změně, vývoji, pokroku, cestě k dokonalosti, případně i zápasu protikladů. Tuto myšlenku převzala v průběhu 19. století nejen filosofie, ale postupně i jednotlivé vědy: jazykověda, právo, sociologie a v podobě evoluce také např. biologie, antropologie a kosmologie. Cesta ducha a zákonitá dějinnost světa začíná uzavřeným absolutnem, které je totožné s nicotou. Z kosmologického hlediska se dá hovořit o singularitě v období před velkým třeskem. Absolutno se poté začíná realizovat v přírodě, aby nakonec po mnoha miliardách let dalo vzniknout vědomí a poznávalo samo sebe. Narodil se ve Stuttgartu. Od svých pěti let navštěvoval tamější latinskou školu a brzy si vynikajícím způsobem osvojil řecké i římské klasiky. Od roku 1788 studoval filosofii a teologii v Tübingenu se svými přáteli, filosofem Schellingem a básníkem Hölderlinem. Roku 1801 se habilitoval spisem o astronomii v Jeně, kde pak přednášel filosofii. Když roku 1806 porazil Napoleon pruskou armádu u Jeny, Hegel právě dokončoval své nejslavnější dílo – Fenomenologii ducha. S přítelem Schellingem vydával „Kritický časopis pro filosofii“, věnovaný hlavně dědictví Kantovy filosofie, a v roce 1808 se stal rektorem norimberského gymnázia. Zde dokončil své druhé velké dílo, třísvazkovou Vědu o logice . Ta mu vynesla povolání na katedru filosofie v Heidelbergu, kde napsal Encyklopedii filosofických věd . Roku 1811 se oženil s Marií von Tücher, s níž měl dva syny. Roku 1818 byl povolán do Berlína, kde se těšil nesmírné vážnosti a vlivu. I...

Gabriela Futová (27)

Gabriela Futová je slovenská spisovatelka, knihovnice a vystudovaná žurnalistka. Gabriela Futová pochází z Prešova, kde působí jako knihovnice v Knižnici P.O.Hviezdoslava. Vystudovala žurnalistiku na Filozofické fakultě v Bratislavě. Během mateřské, kdy se kolem ní batolily dvě děti, napadlo Gabrielu Futovou věnovat se dětské literatuře. Již dlouho chtěla psát pohádky, ale neměla prý ráda princezny. Proto se rozhodla použít tématu čarodějnic po vzoru Preusslerovy bosorky. Je autorkou i dalších knih pro starší děti, ale k tématu čarodějnic se ráda vrací. Autorka je rovněž metodičkou pro práci s dětmi a mládeží a vedoucí pracovní skupiny zaměřené na práci s dětmi a mládeží, zřízené Slovenskou národnou knižnicou v Martině.

František Šmahel (24)

František Šmahel je český historik–medievista, který se zabývá dějinami pozdního středověku, zvláště počátky české reformace, dějinami humanismu, dějinami Univerzity Karlovy a pozdně středověkou filosofií. Po maturitě na Reálném gymnáziu v Chrudimi roku 1953 pracoval František Šmahel jako horník na dole Jan Šverma v Ostravě. V letech 1954–1959 vystudoval Filozofickou fakultu UK a do roku 1963 byl ředitelem Městského muzea v Litvínově. Roku 1963 získal doktorát a roku 1965 titul CSc na FF UK a v letech 1964–1974 pracoval v Historickém ústavu ČSAV. V letech 1975–1979 pracoval jako řidič tramvaje v Praze, v letech 1980–1989 jako historik v Museu husitského revolučního hnutí v Táboře. Roku 1990 získal titul DrSc a v letech 1990–1998 byl ředitelem Historického ústavu ČSAV . V roce 1991 se habilitoval pro obor starších českých dějin a v letech 1993–1998 byl vedoucím semináře českých středověkých dějin na FF UK. Roku 1995 byl jmenován profesorem. V letech 1998–2004 působil jako ředitel Centra medievistických studií, od roku 2004 jako zástupce ředitele. Kompletní bibliografie Františka Šmahela viz databáze Bibliografie dějin Českých zemí .

František Gellner (23)

František Gellner byl český básník, prozaik, kreslíř, malíř, karikaturista a ilustrátor, představitel tzv. generace anarchistických buřičů. František Gellner se narodil v Mladé Boleslavi v rodině nepříliš zámožného židovského obchodníka, cestoval s otcem jako kramář na pouti a díky tomu poznával pouťovou atmosféru, nalézal zde inspiraci. V rodném městě navštěvoval gymnázium. Po maturitě v roce 1899 dva roky studoval techniku ve Vídni. Od roku 1901 studoval na báňské akademii v Příbrami. Roku 1905 odjel studovat malířství do Mnichova a Paříže. V roce 1909 zahájil své studium na malířské akademii v Drážďanech, o rok později však znovu odjel do Paříže. Od roku 1911 žil v Brně, pracoval jako kreslíř v redakci Lidových novin, je autorem mnoha karikatur spisovatelů a novinářů. Později proslul také jako fejetonista a prozaik. Účastnil se rovněž politického života. Po vypuknutí první světové války v srpnu 1914 narukoval do rakousko-uherské armády. Z Mladé Boleslavi byl odvelen na haličskou frontu. Pochod ho však vyčerpal a dne 13. září si nakonec lehl u silnice, kde čekal na svůj osud. Od té doby byl prohlášen za nezvěstného. Přesné datum a místo jeho úmrtí není známo. Od roku 1946 je po něm pojmenována ulice Gellnerova v městské části Brno-Jundrov. „Nechci se vyvyšovat, ale průkopníci nových směrů uznají, že já to byl, jež zavedl do českého básnictví moderní vymoženosti jako pivo, viržinka atd. Volný verš jsem si neoblíbil, je v něm málo citu. Proti upřílišněným požadavkům srdce je marno bojovat.“ Od svých současníků se odlišoval antiliterárností: Básničky se podobají písničkám, jsou jednoduché, mají krátké verše, většinou i krátké strofy, některá strofa se i opakuje jako refrén, nepoužívá obrazná pojmenování, ale pojmenovává přímo, básně mají písňovou formu. Gellnerovy verše jsou prosté, mají pravidelný verš i rým a blíží se prozaickému sdělení. Jsou n...

Flanagan John (33)

Ferdinand Krch (16)

Ferdinand Krch byl český pedagogický pracovník, stoupenec reformní pedagogiky, redaktor časopisů pro děti a mládež, spisovatel. Narodil se v Praze na Smíchově jako třetí dítě ze sedmi sourozenců, do rodiny c. k. úředníka, stavebního rady Matyáše Krcha. Vystudoval reálné gymnázium a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou však opustil těsně před řádným ukončením. Rozhodl se, že se bude věnovat výchově dětí. Po doplňovací maturitě na pražském učitelském ústavě sbíral několik let pedagogické zkušenosti jako pomocný a prozatímní učitel na pražských obecných školách, včetně internátní školy pro mladistvé kárance. V roce 1913 otevřel se skladatelem a pedagogem Josefem Křičkou bezplatný Dětský hudební ústav, který financoval z vlastních prostředků. V letech 1919–1924 byl Ferdinand Krch ředitelem Domu dětství v Horním Krnsku, reformního výchovného ústavu pro legionářské sirotky. Spolu s pedagogy Ladislavem Švarcem a Ladislavem Havránkem zde vybudovali opravdový dům dětství s rodinnými vztahy, důraz byl kladen na výchovu v přírodě, výchovu hrou a na jednotu mravní, citové, estetické a tělesné výchovy. V Domě dětství Ferdinand Krch důsledně propracoval svou „výchovu srdce“, stejně později vedl děti v Milíčově domě. V roce 1919 založil Ferdinand Krch časopis pro děti Zlatá brána. Později redigoval dětské časopisy Lípa a Radost . Krch byl autorem nebo spoluautorem mnoha dětských knih, divadelních her a zpěvníčků. Začátkem 30. let 20. století se Ferdinand Krch připojil k Přemyslu Pittrovi a jeho spolupracovníkům, kteří se rozhodli vybudovat Milíčův dům, denní útulek pro zanedbané žižkovské děti. Těm pak věnoval bezplatně svůj volný čas jako učitel sborového zpěvu, vedoucí čtenářských kroužků a vychovatel. V roce 1944 byl Krch spoluzakladatelem ilegálního Výboru křesťanské pomoci židovským dětem. Pro tyto děti, které se vrátily z koncentračních táborů, byly v květnu 1945 v rámc...

Emilie Rose (26)

Emilie Rose žije se svým manželem, který je její láskou už od studií, a se čtyřmi syny v Severní Karolíně. Emiliina láska k romantickým novelám se datuje od doby, kdy jí bylo dvanáct let. Jak sama vzpomíná na toto období - kdykoli její matka vešla do obýváku, vždy ji našla schovanou za pohovkou s knihou v ruce. I v dospívání byly její vášní četba a koně a k jejím dalším zájmům patřilo šití, vaření a vše, co se týkalo kovbojů. Emilie patří k pečlivým matkám, které ostražitě sledují své děti na pískovišti a při jejich hrách. Když ušetří trochu času na televizi, ráda se dívá na vzdělávací programy. Miluje country hudbu, protože, jak říká, v každé písničce je celý příběh.

Elizabeth Barrett Browning (15)

Elizabeth Barrettová-Browningová, anglicky Elizabeth Barrett Browning byla anglická básnířka viktoriánského období. Narodila se v rodině majitele plantáží na Jamajce. Prožila šťastné dětství na anglickém venkově a získala výborné vzdělání. Ovládala francouzštinu, italštinu, němčinu, latinu a starořečtinu, částečně hebrejštinu a arménštinu. Publikovat začala ve dvacátých letech básně a překlady. Následkem pádu z koně v dětství měla zraněnou páteř. Toto zranění ji trápilo celý život. Přes naléhání lékařů, aby pobývala v teplém podnebí, jí despotický otec nedovolil odjet do Itálie. V roce 1845 se osobně seznámila s Robertem Browningem. V září 1846 se tajně nechali oddat proti vůli Elizabethina otce a odcestovali přes Paříž do Itálie. Po krátkém pobytu v Pise přesídlili do Florencie, kde žili až do Elizabethiny smrti v roce 1861. V roce 1849 se jim narodil syn „Pen“ , který se v dospělosti stal malířem. Životní příběh Elizabeth Barrettové-Browningové a její vztah s Robertem Browningem byl námětem několika literárních děl a muzikálu. Elizabeth Barrettová-Browningová navázala ve svém díle na romantické předchůdce. Již prvními sbírkami si získala respekt a za svého života byla některými soudobými kritiky považována za největší anglickou básnířku. Ve svých básních se zabývá sociálními otázkami , zastává se práv žen , vyjadřuje sympatie k revolučnímu osvobozovacímu a sjednocovacímu hnutí v Itálii v letech 1848 – 1849 v době První války za nezávislost . Nejznámějším a též často nejvýše ceněným dílem je sbírka 44 sonetů s názvem Portugalské sonety , které ukazují (spo...

Donatien Alphonse François de Sade (14)

Markýz de Sade, celým jménem Donatien Alphonse François, markýz de Sade byl francouzský šlechtic, autor řady zčásti pornografických, zčásti filosofických knih. Z jeho jména byl odvozen pojem sadismus. Pocházel ze starobylého jihofrancouzského šlechtického rodu. Jeho otcem byl hrabě Jean-Baptiste-François-Joseph de Sade a matkou Marie-Éléonore de Maillé de Carmen, která byla z příbuzenstva rodu Condé-Bourbon. Také proto se místem jeho narození stal pařížský palác Condé, kde vyrůstal až do roku 1744, kdy se dostal do konfliktu s princem Louis-Josephem de Bourbon a v důsledku toho bylo nutné místo jeho bydliště změnit. Odjel tedy ke své babičce do Avignonu, avšak kvůli svému chování ani zde dlouho nevydržel a byl poslán na zámek Saumane, který spravoval jeho strýc abbé de Sade. Od svých 10 do 14 let navštěvoval v Paříži školu řádu jezuitů Lycée Louis-le-Grand, poté nastoupil do Školy lehké kavalerie ve Versailles a 5. prosince 1755 byl promován v hodnosti druhého poručíka Královské pěší gardy. V letech 1757–1763 se účastnil sedmileté války, ale hned po jejím skončení odešel z vojenských služeb. Z důvodu tíživé finanční situace rodiny de Sade bylo nutné hledat finančně zaopatřenou nevěstu. Nejvhodnější se jevila Renée-Pélagie de Montreuil, s níž se také de Sade 17. května 1763 oženil. Rod de Montreuil neměl zdaleka takovou prestiž jako de Sade, ale byl o to bohatší, což v danou chvíli rozhodovalo. Spořádaný manželský život však netrval dlouho. Již 18. října 1763 umožnil svým činem vznik prvního z řady skandálů, které měly následovat později. Do své chaty si nechal pozvat prostitutku Jeanne Testardovou. To samo o sobě pro muže jeho poměrů tolik výjimečné nebylo, de Sade se však nespokojil pouze s běžnými službami a nutil Testardovou snášet bičování. Ta se po události obrátila na policii a de Sade byl 29. října zatčen a ve Vincennes vězněn do 13. listopadu 1763, kdy král Ludvík XV. podep...

Dmitrij Narkisovič Mamin-Sibirjak (26)

Dmitrij Narkisovič Mamin-Sibirjak byl ruský prozaik a dramatik. Narodil se roku 1852 na Urale v osadě u Visimo-Šajtanské železárny v rodině duchovního Narkise Matvějeviče Mamina. Po absolvování místní školy pro zaměstnance továrny chtěl jeho otec, aby se stal také knězem. Proto začal roku 1866 studovat v Jekatěrinburgu na náboženské škole a od roku 1868 v teologickém semináři v Permu. Zde se seznámil s myšlenkami Nikolaje Gavriloviče Černyševského, Alexandra Ivanoviče Gercena a národnictví vůbec. Nakonec se rozhodl, že knězem nebude a seminář nedokončil. Po odchodu ze semináře se roku 1871 přestěhoval do Petrohradu a začal studovat na veterinární fakultě Petrohradské lékařské chirurgické akademie. Byl fascinován bouřlivým společenským děním, navštěvoval revoluční studentské kroužky, četl práce Karla Marxe a zapojoval se do politických sporů. Věnoval se také vlastní tvorbě a v této době začaly vycházet tiskem jeho první povídky. Některé své první práce podepisoval pseudonymem Sibirjak a nakonec připojil tento pseudonym natrvalo ke svému jménu. Roku 1876 opustil lékařskou akademii a rozhodl se studovat právo na Petrohradské univerzitě. Ani toto studium však nedokončil, jednak pro finanční těžkosti, jednak pro vážné zhoršení zdravotního stavu . Vrátil se proto roku 1877 zpět na Ural k rodičům, kde nemoc překonal. Následující roku zemřel jeho otec a celá tíha starostí o rodinu padla na něho. Přestěhoval se s rodinou do Jekatěrinburgu a zde se téhož roku oženil s Мarií Alexejevovou, která se mu stala rovněž vynikajícím poradcem v oblasti literárních záležitostí. Podnikal také časté výlety po Urale, na kterých se seznamoval se životem obyčejných lidí a studoval tamější his...

Danuše Kvasničková (27)

PhDr. RNDr. Danuše Kvasničková, CSc. je česká ekoložka a pedagožka, vědecká odbornice v oboru ekologické výchovy dětí, mládeže a přírodovědného vzdělávání vůbec. Jedná se o nestorku tohoto pedagogického oboru v České republice, odbornici evropského významu. Absolvovala Přírodovědeckou fakultu tehdejší Vysoké školy pedagogické v Praze ; učila chemii a biologii na střední zdravotní škole a gymnáziu. Od roku 1967 pracovala ve Výzkumném ústavu odborného školství v Praze, po roce 1968 odešla do Výzkumného ústavu pedagogického a v roce 1982 do Ústavu aplikované ekologie a ekotechniky Vysoké školy zemědělské v Kostelci nad Černými lesy. V roce 1992 přijala místo zástupkyně vedoucího odboru ekologie na ministerstvu zemědělství. Kromě své praktické pedagogické a vědecké činnosti se jedná o bývalou ředitelku Prvního pražského ekogymnázia, kde působila do roku 1998. Nadto je předsedkyní Klubu ekologické výchovy, jenž v roce 1995 založila. Jedná se o společenskou organizaci sdružující jak školy všech typů věnující se ekologické výchově, tak i jednotlivé pedagogické a ekologické pracovníky. Již v roce 1968 založila přírodovědeckou soutěž mládeže Natura semper viva, je autorkou nebo spoluautorkou celé řady odborných učebnic pro základní i střední školy, odborných metodik i vysokoškolských skript. Známé jsou například učebnice Základy ekologie pro základní a střední školy či řada učebnic Ekologický přírodopis. Autorsky spolupracovala i na televizním pořadu Ekologie všemi pády. V roce 1996 obdržela za svoji dlouholetou činnost v tomto oboru mezinárodní ocenění UNEP Global 500 a Cenu ministra životního prostředí.

Daniel Kollár (30)

RNDr., CSc., narozen 13. 9. 1963 v Trnavě, slovenský geograf, práce z oboru, vlastivědný průvodce.

Colin Falconer (20)

Colin Falconer, vl. jménem Colin Richard Bowles je britský spisovatel, autor šestnácti románů. Píše především dobrodružné romány. Narodil se v severním Londýně. Nyní žije na západním pobřeží Austrálie.

Chuck Palahniuk (21)

Charles Michael Palahniuk, známější jako Chuck Palahniuk je americký postmoderní spisovatel. Věnuje se depresivním tématům na pozadí současné americké společnosti, čerpá ze svých vlastních frustrací a vlastní novinářské kariéry, jeho díla končí téměř vždy tragicky. Jeho romány byly zprvu nakladateli odmítány jako příliš temné a depresivní, brzy se ale staly kultovními. Jeho nejvýznamnějším dílem je jeho prvotina Klub rváčů , zfilmovaná v roce 1999 režisérem Davidem Fincherem. Oficiální stránky autora o sobě uvádějí, že jsou největším a nejrychleji se měnícím autorským webem na internetu. Narodil se Pascu ve státě Washington. Jeho rodiče se jmenují Carol a Fred Palahniukovi. Vyrůstal se svou rodinou v mobilním domě v přilehlém městě Burbank. Rodiče se později rozvedli, a tak Chuck a jeho tři sourozenci trávili hodně času se svými prarodiči na jejich dobytkářské farmě ve východním Wahshingtonu. Vystudoval žurnalistiku na Oregonské universitě. Školu dokončil v roce 1986. Při studiu pracoval ve stanici KLCC, která přísluší k National Public Radio v městě Eugene v Oregonu. Po studiích se přestěhoval do Portlandu. Krátkou dobu psal pro místní noviny, poté začal pracovat v továrně na kamiony Freightliner jako mechanik dieselových motorů. V této práci zůstal až do chvíle, než se rozběhla jeho spisovatelská kariéra. V té době také psal návody jak opravovat kamiony a krátkou dobu psal pro noviny . Po náhodné účasti na úvodním semináři organizace zvané Landmark Education své novinářské práce definitivně zanechal v roce 1988. Protože ve svém životě chtěl dělat něco víc než jen své zaměstnání, stal se dobrovolníkem pro útulek pro bezdomovce. Později byl také dobrovolníkem v hospici, kde vozil smrtelně nemocné pacienty na sezení jejich terapeutických skupin. S dobrovolnictvím přestal po smrti jednoho pacien...

Caroline Anderson (28)

Caroline Anderson je britská spisovatelka píšící převážně pro lékařskou romanci. První Vánoce, na které si pamatuje, byly "v bílém". Pamatuje si, jak se koulovala se svou sestrou, jak je na Štědrý den přijeli navštívit strýc, teta a bratranci a jak před Štědrým večerem zdobili vánoční stromeček. Na druhý den se probudila v nekřesťansky časnou hodinu a šla se podívat, co jí Ježíšek nadělil do punčochy. Vánoce, kdy poprvé pod stromečkem nenašla svou punčochu plnou dobrot, protože už prý "je na to moc velká", jí připadaly hrozné. Říká, že tehdy ještě nebyla připravena dospět. Od té doby však dospět musela, protože nyní na Vánoce zastává funkci hlavní šéfkuchařky.

Boris Nikolajevič Polevoj (22)

Boris Nikolajevič Polevoj, , vlastním jménem Kampov byl ruský sovětský spisovatel a novinář. Jeho pseudonym vznikl překladem jeho pravého jména Kampov z latiny do ruštiny . Polevoj pocházel z rodiny právníka, která se roku 1913 přestěhovala do Tveru. Zde roku 1924 absolvoval střední průmyslovou školu, pracoval jako technolog v textilním závodě a stal se dělnickým dopisovatelem místního tisku. Roku 1928 se stal novinářem z povolání. Členem Komunistické strany Sovětského svazu se stal roku 1940 a v letech Velké vlastenecké války byl vojenským dopisovatelem deníku Правда a politickým instruktorem Rudé armády. Po skončení války hodně cestoval, angažoval se v mírovém hnutí a v letech 1962-1981 byl šéfredaktorem časopisu Юность . Do literatury vstoupil jako novinář se zájmem o život lidí v průmyslové výstavbě. V umělecké literatuře pak využíval svých žurnalistických zkušeností. Známým se stal díky románu Повесть о настоящем человеке , ve kterém zpracoval skutečný příběh Hrdiny Sovětského svazu letce Alexeje Maresjeva. Jeho díla jsou však napsaná v duchu komunistické didaktičnosti, historická fakta jsou v nich mnohdy zkreslena a postavy nejsou důsledně vykresleny. Polevoj byl také významným politicko-kulturním pracovníkem. V letech 1946–1948 byl poslancem Nejvyššího sovětu RSFSR, od roku 1954 členem předsednictva Svazu spisovatelů Sovětského svazu a od roku 1967 jedním z jeho tajemníků. Za svou práci získal v Sovětském svazu řadu ocenění: Řád rudé hvězdy , Řád Vlastenecké války , Řád rudého praporu , Leninův řád a další. Byl laureátem Stalinovy ceny a Mezinárodní ceny míru . Román Příběh opravdového člověka dosáhl v letech 1948 až 1984 dvaceti tří českých vydání, všechna v překladu Julie Heřmanové. Kniha vyšla v těchto nakl...

Bohuslav Reynek (24)

Bohuslav Reynek byl český básník, malíř, grafik a překladatel. Narodil se v Petrkově u Havlíčkova Brodu jako jediný syn statkáře Bedřicha Reynka a jeho manželky Marie, rozené Divišové. Po základní škole ve Svatém Kříži navštěvoval reálku v Jihlavě. Zde se začal ovlivněn svým profesorem Maxem Eislerem zajímat o literaturu a výtvarné umění. Po maturitě studoval zemědělství na C.K. Vysoké škole technické, studia však po několika týdnech nechal a vrátil se do Petrkova. Odtud podnikl svou první cestu do Francie. V této době také začal psát své první básně . V roce 1914 se seznámil s vydavatelem Josefem Florianem ze Staré Říše, se kterým spolupracoval až do konce jeho života. Svými překlady poezie i prózy, vlastními básněmi a grafikami velmi ovlivnil mnoho staroříšských edic, zejména edici Dobré dílo. Roku 1923 odjel do Grenoblu, aby poznal autorku knihy Ta vie est là…, básnířku Suzanne Renaudovou, kterou si 13. března 1926 v Grenoblu vzal za manželku. Následujících deset let žil s rodinou, manželkou a později také se dvěma syny, narozenými v letech 1928 a 1929, střídavě ve Francii a v Petrkově, kam se nastálo vrátil až po otcově smrti, aby se ujal správy statku. Roku 1944 byli Reynkovi donuceni se vystěhovat ze statku. Po několika měsících hledání nového bydliště se celá rodina nastěhovala do Staré Říše k dětem J. Floriana, kde zůstala až do konce války. Roku 1945 se na statek vrátili, ale po komunistickém puči v roce 1948 byl Reynkův statek v Petrkově zestátněn a Reynek na něm poté pracoval jen jako zemědělský dělník až do roku 1957. V této době vzniká většina Reynkova grafického díla a dozrává také jeho osobitý básnický projev. V průběhu šedesátých let se na Reynka znovu začíná obracet pozornost mnohých mladých umělců (např. Jiří Kolář, Ivan Diviš nebo Ivan M...

Bohumil Němec (26)

Bohumil Němec byl český botanik, mykolog, pedagog, rektor University Karlovy, svobodný zednář a meziválečný československý politik, který v roce 1935 byl zvažován jako kandidát na prezidenta Československa. Narodil se roku 1873 v selské rodině na východě Čech, v roce 1891 maturoval na gymnasiu v Novém Bydžově. Poté studoval přírodní vědy na filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy university v Praze. Zpočátku se věnoval zoologii, ale později se jeho zájem soustředil na botaniku. Zkušenosti získané při studiu zoologie uplatnil v experimentálních metodách, které vnesl do botaniky. V roce 1893 byl perzekvován v procesu s Omladinou. Roku 1895, před ukončením studií, dostal místo asistenta v Botanickém ústavu české univerzity a byl zvolen čestným členem Královské české společnosti nauk. V roce 1898 pobýval na univerzitě v Jeně a navštívil botanické ústavy v různých zemích Evropy. Po vystudování university se podílel na založení Ústavu anatomie a fysiologie rostlin a přednášel o všeobecné botanice. Roku 1907 se stal profesorem a o rok později členem Česká akademie věd a umění. . V letech 1919–1920 byl děkanem Filosofické fakulty University Karlovy, zasloužil se o vznik samostatné přírodovědecké fakulty. V letech 1921–1922 byl dokonce rektorem celé university. Pedagogické práci se věnoval celý život, rád předával své zkušeností mladým. Vychoval několik generací botaniků. Byl popularizátorem vědy - v roce 1923 se zasloužil o vydávání populárně vědeckého časopisu Vesmír. V období 1923–1927 byl vydavatelem vědeckého časopisu Studies from the Plant Physiological Laboratory of Charles University a v roce 1959 založil časopis Biologia plantarum. Mimo jiné mezi lety 1930–1943 pracoval i jako šéfredaktor Ottova slovníku naučného nové doby a v období 1956–1959 byl ředitelem Encyklopedické kanceláře ČSAV. V rozmezí 175 let své působnosti Linnéova společnost v Londýně zvolila do svých řad jen...

Barbara De Angelis (16)

Americká psycholožka a poradkyně v oblasti mezilidských vztahů, publikace z oboru.

Arnold Lobel (21)

Arnold Stark Lobel byl americký autor knížek pro děti, které sám i ilustroval. Do češtiny byly přeloženy hlavně příběhy dvou žabáků Kvaka a Žbluňka , které se dočkaly několika vydání. Jeho postavy zažívají obyčejné příběhy s téměř dětskou naivitou, avšak svým bezelstně přátelským chováním a na dětskou literaturu nezvykle bohatou škálou pocitů vzbuzují jednoznačné sympatie. Svou prostou moudrostí tak mohou oslovit i dospělé.

A. Jaroslav Urban (19)

Narozen 23.10.1899 v Bylanech, zemřel 4.3.1962 v Praze. Novinář, překladatel z angličtiny, prózy.

W.F. Waller (32)

Vlasta Svobodová (26)

Vlasta Svobodová je česká politička, bývalá senátorka za obvod č. 55 – Brno-město a členka ODS, dcera majora Vladimíra Šoffra. Před vstupem do Senátu pracovala jako konzultantka geologie. Ve volbách 1996 se stala členkou horní komory českého parlamentu, když v obou kolech porazila komunistu Pavla Pavlíka. V senátu se angažovala ve Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Ve volbách 1998 odmítla kandidovat. V letech 2002–2006 zastávala funkci místostarostky městské části Brno-střed. Ve volbách 2006 svůj mandát neobhájila, neboť kandidovala na nevolitelném 20. místě.

Vladimír Komárek (17)

Vladimír Komárek byl český malíř, grafik, ilustrátor a pedagog. Patřil k předním osobnostem českého výtvarného umění 20. století. Jeho obrazy, grafiky a ilustrace si svou podmanivostí získaly nejen pozornost, ale i srdce mnoha lidí. Totéž platí i o jeho vypravěčském umění, které svým humorem a člověčenstvím dokázalo vždycky vyvolat salvy smíchu a dobrou náladu. Milovaným krajem Vladimíra Komárka bylo Semilsko, kde se narodil a kde prožil i podstatnou část svého života. K výtvarnému umění tíhl od raného mládí – studia začal na umělecké sklářské škole v Železném Brodě a v roce 1946 byl přijat na Akademii výtvarných umění. Po dvou letech však přestoupil na UMPRUM , kde v roce 1954 absolvoval u prof. Karla Štipla. Už v době studií se intenzivně věnoval vlastní volné tvorbě a aktivně se zapojoval i do skupin a sdružení podobně smýšlejících tvůrců. Například v letech 1965–71 byl členem významného Sdružení českých umělců a grafiků Hollar. Velmi bohatá byla také jeho výstavní činnost – svoji první samostatnou výstavu uspořádal už v roce 1958 v České Lípě. Jeho rukopis byl jako stvořený také pro tvorbu ilustrací. Za výtvarný doprovod veršů Vladimíra Holana Strom kůru shazuje získal v roce 1981 prestižní ocenění Nejkrásnější kniha roku. S příznivým ohlasem se však setkaly i jeho ilustrace básnické sbírky Jaroslava Seiferta Deštník z Piccadilly , balady Karla Hynka Máchy „Máj“ i další. Svojí malířskou tvorbou Vladimír Komárek oživil slavnou tradici české imaginace, kterou před ním proslavil například Jan Zrzavý. Zatímco jeho ranější tvorba se vyznačuje značnou expresivností, pro malby z jeho zralého a zásadního období je charakteristická lyričnost až tklivost a podmanivá poetika. Komárkovým vyjadřovacím prostředkem byly především velmi jemné barvy a neostré kontury, což vnáší do jeho obrazů jedinečnou atmosféru. Neopakovatelná je rovněž jeho grafická tvorba. Především...

Vladimír Drnák (19)

Jan Václav Rosůlek, pseudonym Vladimír Drnák byl český poštovní úředník, básník, prozaik a dramatik, autor románů z období první světové války, životopisných románů z uměleckého prostředí, próz z různých žánrů populární literatury a knih pro děti. Pocházel z úřednické rodiny. Pardubickou reálku nedostudoval a roku 1911 se stal poštovním úředníkem. V letech 1914–1918 bojoval na italské frontě. Po návratu pracoval opět jako poštovní úředník na různých slovenských poštovních úřadech a také v Pardubicích. Roku 1931 se přestěhoval do Prahy jako úředník Poštovní hospodářské ústředny a v této funkci pracoval až do svého odchodu do důchodu roku 1947. Dne 29. března 1920 se v Pardubicích oženil s učitelkou jazyků Markétou Netušilovou . Jejich dcera Helena byla herečka a dokumentátorka v Divadelním ústavu. Do literatury vstoupil několika básnickými sbírkami patetických veršů a divadelní hrou pro děti. Brzy se však jeho doménou stala próza, těžící z válečných zážitků první světové války. Jeho povídky a romány s touto tematikou podávají drastický obraz utrpení šikanovaných vojáků na italské frontě. Později začal s rutinní obratností produkovat celou řadu dobrodružných, detektivních a konvenčních společenských příběhů i dívčích románů. Pod pseudonymem Vladimír Drnák pak publikoval své závažnější, především životopisné romány. Po roce 1945 psal především práce pro mládež.

Václav Hybš (13)

Václav Hybš byl český dirigent, skladatel a hudebník, známý svou tvorbou v oblasti lehké hudby, včetně taneční hudby, operet a populárních písní. Vedl orchestr Václav Hybš , který se stal jedním z nejpopulárnějších orchestrů v České republice. Během své kariéry Hybš významně přispěl k rozvoji české hudební scény, a to jak svými živými vystoupeními, tak nahrávkami. V jeho orchestru často vystupovali různí hosté, což se odráží i v názvu jednoho z jeho alb "A jeho hosté". Václav Hybš 'práci s operetami zachycuje album " Václav Hybš Hraje Operetu" , které ukazuje jeho všestrannost a schopnost interpretace tohoto žánru. Kromě toho album "Hybš hraje na kolonádě" naznačuje soubor představení, která se možná odehrávají v tradičním lázeňském prostředí, kde jsou kolonády běžným architektonickým prvkem. Jeho příspěvky k české hudbě ocenilo publikum pro jejich půvab a melodickou přitažlivost.

Václav Hons (18)

Václav Hons je český básník a překladatel, autor milostné a přírodní lyriky a písňových textů, v době normalizace výrazně prorežimní autor. Narodil se v rolnické rodině. Po maturitě na jedenáctileté střední škole v Kolíně roku 1956 začal studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze, ale po roce přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, na obor čeština a historie. Studium ukončil roku 1962. Po základní vojenské službě pracoval v letech 1964–1967 v Ostravě v redakci kulturněpolitického měsíčníku Červený květ. Poté, od roku 1968 do roku 1969, působil na Ministerstvu kultury a informací jako vedoucí literárního oddělení a roku 1969 v normalizačním týdeníku Tvorba. Pak pracoval v Československém rozhlase v Praze, nejprve jako šéfredaktor hlavní redakce literárně-dramatického vysílání, později jako dramaturg rozhlasové stanice Vltava. Od roku 1990 je ve svobodném povolání. Debutoval časopisecky koncem padesátých let v týdeníku Kultura, dále přispíval například do Literárních novin, Tváře, Plamene, Hosta do domu, Rudého práva a do dalších periodik. Jeho první básnická sbírka Co je před očima, obsahující verše mladistvého okouzlení životem, vyšla roku 1962. Po sbírkách citových reflexí přešel autor v době normalizace k politicky orientované tvorbě, čímž se zařadil mezi výrazně prorežimní básníky, ale i v této době psal milostné a rozverné básně, ve kterých se projevila jeho improvizační lehkost. Napsal také několik stovek písňových textů, zvláště šansonů . Sametovou revoluci nejdříve přivítal, v pozdějších letech však zaujal k polistopadovému politickému vývoji kritický postoj a začal v týdeníku Obrys-Kmen publikovat ostře satirické básnické komentáře k aktuálním politickým událostem. Po dlouhé odmlce vydal v letech 2015–2019 v rychlém sledu dvanáct sbírek, obsahujících básně různého zaměření, humorné, milostné či lehce erotické...

Traditional Jazz Studio (15)

Traditional Jazz Studio je česká jazzová skupina, která vznikla v roce 1959 v Praze. Kapela, která se zaměřuje na tradiční neworleanský styl jazzu, je již mnoho desetiletí významnou součástí české jazzové scény. Během své kariéry TJS spolupracovala s řadou českých i zahraničních umělců a přispěla tak k popularizaci a zachování klasických jazzových stylů v České republice. Repertoár kapely zahrnuje širokou škálu jazzových standardů i původních skladeb. V průběhu let TJS vystupovala na různých jazzových festivalech a koncertech doma i v zahraničí a vybudovala si pověst díky svému autentickému zvuku a dynamickým vystoupením.

Ted Andrews (16)

Je mezinárodně uznávaný autor, učitel, vypravěč a mystik, lídr v oblasti lidského potenciálu se specializuje na metafyzické a duchovní oblasti. Zaměřuje se na překlady ezoterických materiálu, aby byly srozumitelné a praktické pro všechny.

Sven Hedin (19)

Dr. Sven Anders Hedin KCIE byl švédský zeměpisec, topograf, cestovatel, fotograf, autor cestopisů a ilustrátor svých spisů. Ve čtyřech expedicích do Střední Asie objevil Transhimálaj , prameny řek Brahmaputra, Indus a Satledž, jezero Lobnor a zbytky měst, pohřebišť a Velké čínské zdi v pusté Tarimské pánvi. Hedinovo životní dílo dovršilo posmrtné vydání jeho Central Asia atlas. Jeho odkaz je do značné míry poškozen vztahem k nacismu. Jako patnáctiletý zažil Sven Hedin ve Stockholmu triumfální návrat polárníka Adolfa Erika Nordenskjölda z prvního úspěšného proplutí Severovýchodním průjezdem. Od té chvíle toužil stát se objevitelem. Studie u německého zeměpisce a sinologa Ferdinanda von Richthofen v něm vzbudily obdiv k Německu a posílily rozhodnutí podniknout výpravy do Střední Asie a zahladit poslední bílá místa na mapě Asie. Po promoci, a když ovládl četné jazyky a nářečí a podnikl dvě cesty Persií, neuposlechl rad Ferdinanda von Richthofen, aby pokračoval ve studiích zeměpisu a obeznámil se s metodami zeměpisného výzkumu; proto musil později hodnocení výsledků svých expedic přenechat jiným učencům. Ve třech odvážných výpravách do hor a pustin Střední Asie v letech 1894 až 1908 zmapoval a probádal do té doby neznámá území Východního Turkestánu a Tibetu. Při návratu do Stockholmu roku 1909 byl uvítán stejně triumfálně jako Adolf Erik Nordenskjöld. Roku 1902 se stal doposud posledním Švédem z královského domu, který byl povýšen do šlechtického stavu, a stal se koryfejem Švédska. Jakožto člen dvou akademií věd měl hlasovací právo při udílení Nobelových cen. Záznamy ze svých výprav položil základy přesné mapy Střední Asie. Byl světoznámý dík své vědecké dokumentaci a populáním cestopisům s vlastními fotografiemi, akvarely a kresbami...

Svatava Poncová (20)

Slovenská autorka kuchařských knih.

Susan Crosby (24)

žije se svým manželem a dvěma syny ve slunné Kalifornii. Při psaní romantických příběhů čerpá ze svých vlastních bohatých zkušeností, které získala v nejrůznějších profesích. Byla instruktorkou synchronizovaného plavání, vedoucí personálního oddělení v továrně na hračky, manažerkou automobilky a působila také v místním amatérském divadle. Nezapírá, že ji neustále uchvacuje téma vzájemné komunikace v milostných vztazích. Hrdinové jejích příbehů jsou silné osobnosti s vřelým srdcem a důvěrou ve vlastní schopnosti, které bojují za svou lásku a proměňují své sny o láskyplných vztazích ve skutečnost.

Stanislav Grof (18)

Stanislav Grof je americký psychiatr českého původu, jeden ze zakladatelů transpersonální psychologie. Kromě teoretického nástinu tohoto hnutí zkoumal také využití změněných stavů vědomí pro léčení. Vyvinul metodu holotropního dýchání, napsal několik knih s poznatky z aplikace této metody a na téma psychospirituální krize. Jeho práce mu přinesla několik ocenění, např. cenu VIZE 97 manželů Dagmar a Václava Havlových. Na druhou stranu ho jeho kritikové obviňují z podporování nevědecké psychologie a je nositelem dvou Bludných balvanů. Pochází z České Třebové, jeho matka pocházela z katolické rodiny, rodina jeho otce byla bez náboženského vyznání. Dohodli se, že malého Stanislava i jeho bratra budou vést k náboženství a nechají je rozhodnout se v pozdějším věku, „aby si našli svoji vlastní cestu“. Na vysokou školu se dostal na přelomu 40. a 50. let 20. stol. Původně se chtěl stát psychoanalytikem – uchvátil ho Freudův Úvod do psychoanalýzy. Pracoval ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze Bohnicích pod doc. Jiřím Roubíčkem, jenž v průběhu 50. let dostal v rámci výzkumu zásilku LSD, které následně Grof osobně vyzkoušel. Grof byl jedním z desítek lékařů, kteří s diethylamidem kyseliny lysergové v socialistickém Československu legálně experimentovali. Pocity a stavy vědomí spjaté s použitím této drogy na něj udělaly zásadní dojem. Grof poté začal studovat použití psychotropních látek v jiných kulturách a náboženstvích včetně mysticismu a různých koncepcí spirituality jako protipól západní medicíny, která se podle jeho slov tyto zážitky snaží patologizovat. V roce 1967 dostal stipendium do Spojených států amerických – v Maryland Psychiatric Research Centre v Baltimore. Zde se účastnil několika výzkumných projektů . Po srpnu '68 se rozhodl v USA zůstat, v marylandském výzkumném ústavu povýšil na vedoucího výzkumu. V té době dostal nabí...

Simone de Beauvoir (11)

Simone de Beauvoir , celým jménem Simone-Lucie-Ernestine-Marie Bertrand de Beauvoir, česky též Simone de Beauvoirová nebo Simone Beauvoirová , byla významná francouzská spisovatelka, myslitelka, filozofka, feministka a existencialistka. Její jméno je dodnes spojováno s přispěním k emancipačním snahám žen, feministickou a sociální teorií a svobodomyslným způsobem života. Simone de Beauvoir se narodila v zámožné měšťanské rodině. Její otec byl právník s uměleckými sklony, její matka byla katolicky založená. Po první světové válce životní úroveň rodiny poklesla, ale přesto si matka prosadila, aby byla Simone i se svou sestrou poslána do prestižní klášterní školy. Rodinné zázemí s konzervativním stylem výchovy předpokládalo naplnění tradiční ženské role, tedy vdát se, porodit děti a zasvětit svůj život rodinnému krbu. Ve 14 letech však prošla krizí víry, obrátila se k přírodě a socialismu a po zbytek života zastávala ateistické názory. Již jako dítě byla Simone de Beauvoir intelektuálně velmi zdatná, proto také vystudovala matematiku a poté filosofii na prestižní pařížské univerzitě – Sorbonně. Jejím snem bylo zasvětit svůj život psaní a studiu. Během svých studií na univerzitě se připojila ke skupině myslitelů, mezi nimiž byl kromě Paula Nizana a Andrého Hermaida také Jean-Paul Sartre, s nímž Simone de Beauvior nejdříve pojilo hluboké přátelství a sdílené zájmy o filozofii, později milostný otevřený svazek – bez závazku věrnosti – až do Sartrovy smrti v roce 1980. V roce 1929 dokončila Simone de Beauvoir úspěšně studia na Sorbonně a začala se věnovat učitelské profesi. V letech 1931–1943 působila jako pedagožka filozofie na lyceích v Marseille, Rouenu a Paříži a dokonce si otevřela vlastní kurz na Sorbonně. V roce 1942 se vzdala profesorského povolání a dále se věnovala jen spisovatelské či...

Sharon L Lechter (16)

Americká spisovatelka, ekonomka, podnikatelka a filantropka.

Scott Cunningham (16)

Scott Douglas Cunningham – 28. března 1993) byl americký spisovatel a wiccan. Narodil se 27. června 1956 v Royal Oak v William Beaumont Hospital jako druhý syn Chestera Granta Cunninghama a Rose Marie Wilhoit Cunningham. Roku 1959 se rodina ze zdravotních důvodů jeho matky přestěhovala do San Diega. Na Státní univerzitě v San Diegu studoval kreativní psaní které dokončil roku 1978. Za studia byl jeho spolubydlícím okultista a spisovatel Donald Michael Kraig. Roku 1980 začal své první zasvěcení v tradici Wicca a to pod vedením Ravena Grimassiho. Ve výcviku zůstal do roku 1982 kdy odešel vykonávat sólovou praxi čarodějnictví. Byl zastáncem názoru aby byla tradice Wicca více přístupnější. Roku 1983 byl diagnostikován lymfom a roku 1990 kryptokoková meningitida. Zemřel 28. března 1993 ve věku 36 let.

Ruth Jean Dale (19)

pochází z novinářské rodiny. Sama také pracovala několik let jako reportérka a její manžel je redaktorem jednoho menšího jihokalifornského deníku. V novinářské profesi se dokonce uplatnila i není nejmladší dcera. Své příběhy Ruth Jean často umisťuje do nádherné přírody horských scenérií Colorada, jak tomu bylo v jejích předchozích knížkách, vydaných v češtině pod názvy Svatba na zapřenou, Líbánky na zapřenou, Úprk k oltáři nebo v její poslední knize Princezna z farmy, který vyšla letos v edici Láska a smích.

Roman Vaněk (22)

Roman Vaněk je popularizátor oboru gastronomie, odborný gastronomický poradce, autor kuchařských bestsellerů, moderátor, scenárista, publicista, průvodce rozhlasovými pořady, tvůrce internetových pořadů o gastronomii a zakladatel Pražského kulinářského institutu. Od jara 2018 spolupracuje s novou internetovou televizí MALL.TV. Jeho autorský internetový pořad Peklo na talíři byl oceněn na mezinárodním filmovém festivalu Life Sciences Film Festival cenou studentů a v roce 2013 získal nejvyšší ocenění Křišťálové Lupy ve dvou kategoriích . Narodil se v Praze. Původně se věnoval fotografii. V letech 1984 až 1988 vystudoval Střední odbornou výtvarnou škola V. Hollara v Praze. Po skončení školy nastoupil do Československé tiskové kanceláře jako laborant a fotograf. Po listopadové revoluci v roce 1989 spoluzakládal Studentské listy, souběžně spolupracoval s Lidovými novinami jako fotoreportér. V letech 1993-2005 působil jako zástupce předních brazilských producentů obuvi pro ČR, Slovensko, Estonsko a Lotyšsko. Od roku 2002 začal dovážet brazilská vína a stal se tak historicky prvním dovozcem brazilských vín do ČR. Brazilskou vinařskou asociací byl zvolen členem prestižní mezinárodní poroty Avaliação dos Vinhos Brasileiros pro rok 2006. O brazilském vinařství a gastronomii přednášel v České republice, Německu, Estonsku a Norsku. V letech 2004 až 2007 absolvoval kurzy vaření v hotelu Radisson SAS Alcron pod vedením Jiřího Štifta. Na obchodních zahraničních cestách se seznamoval s gastronomií navštívených zemí. Protože neměl oficiální vzdělání v oboru gastronomie, doplnil si je v roce 2011 absolvováním Střední školy gastronomické a hotelové v Praze, kde získal výuční list v oboru kuchař. V roce 2007 založil s manželkou Janou Pražský kulinářský institut, který nabízí profesionální kuchařské kurzy pro laickou i odbornou veřejnost a ve které nyní působí jako ředitel a lektor. V roce 2010 založil společně se Zdeň...

Robert Schumann (19)

Robert Schumann byl německý skladatel a vlivný hudební kritik, který je všeobecně považován za jednoho z největších skladatelů romantické éry. Narodil se 8. června 1810 v saském Cvikově, nejprve studoval práva a poté se plně věnoval hudbě. Schumannovy rané hudební touhy zbrzdilo zranění ruky, kvůli kterému se místo kariéry klavírního virtuosa zaměřil na kompozici.

Riordan Rick (32)

Rina Kent (22)

Richard Hooker (8)

Hiester Richard Hornberger ml. byl americký spisovatel a chirurg, píšící pod pseudonymem Richard Hooker. Jeho nejznámějším dílem je román MASH založená na dramatických i zábavných zážitcích ze života chirurga během Korejské války. Napsal ji společně s W. C. Heinzem. Román se stal předlohou pro velmi úspěšný film MASH a o dva roky později pro stejnojmenný televizní seriál. Narodil se v Trentonu v New Jersey. Navštěvoval Bowdoin College v Brunswicku, kde také studium úspěšně zakončil a kde se také stal členem studentského spolku Beta Theta Pi. Poté odešel na Cornell Medical School do New Yorku. Po úspěšném ukončení školy byl povolán do války v Koreji a umístěn v 8055th MASH. Nebyli sice přímo na frontě, nicméně byli velmi blízko a blízkost bojů dosvědčoval i velký počet zraněných proudící do polní nemocnice. Mnoha zdejším lékařům zde bylo jen málo přes dvacet let a velmi často měli jen malé praktické chirurgické zkušenosti. Během bitev však dokázali ošetřit „až 1000 případů denně“. Podle vzpomínek Hornbergerových kolegů byla válka v Koreji silná, často ji popisovali jako peklo. Hornbergera popisovali jako výborného chirurga se skvělým smyslem pro humor. Ačkoliv Hornberger pojmenoval svůj stan „Bažina“ , stejně jako ve svém románu, byl politicky konzervativní. Po válce Hornberger pracoval na Ministerstvu pro záležitosti veteránů Spojených států amerických, poté odešel na soukromou praxi ve Waterwille v Maine. Nakonec se usadil v praxi na Broad Cove v Bremen v Maine. Jeho zkušenosti v 8055 MASH se staly základem pro budoucí román. Roku 1956 začal své vzpomínky vkládat do knihy. V šedesátých letech se setkal se svým bývalým kolegou z MASH a jeho manželkou , přičemž si večer u alkoholu vyprávěli příběhy z války. Hornberger později přiznal, že tento večer jej motivoval k dopsání rukopisu. Kniha byla odmítnuta několika vydavateli, proto začal spolupracovat se s...

Ransom Riggs (17)

Ransom Riggs je americký spisovatel, známý především díky knize Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti. Riggs se narodil v Marylandu v roce 1979 na 200 let staré farmě, a vyrůstal na Floridě, kde navštěvoval Pine View School for the Gifted. Studoval anglickou literaturu na Kenyon College a film na Univerzitě Jižní Kalifornie. Jeho práce na krátkých filmech, které zveřejňoval na internetu, a také blogování pro Mental Floss mu přinesly práci na The Sherlock Holmes Handbook, příručce která byla vydána v návaznosti na film Sherlock Holmes v roce 2009. Riggs shromáždil sbírku kuriózních starých fotografií, kterou přinesl do vydavatelství Quirk Books s nápadem, využít je v obrázkové knize. Na návrh šéfredaktora, Riggs použil fotografie jako východisko pro sepsání příbehu. Výsledkem byla kniha Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti , která se umístila na seznamu bestsellerů, zveřejněném v deníku The New York Times. Další knihy inspirované starými fotografiemi byly Talking Pictures publikované nakladatelstvím Harper Collins v říjnu 2012. Pokračování série Sirotčinec slečny Peregrinové pod názvem Podivné město  byl vydán 14. ledna 2014. Třetí díl série s názvem Knihovna Duší, byl vyhlášen na začátku roku 2015 a oficiálně vydaný byl dne 22. září 2015. Riggs v současné době žije v Santa Monice v Kalifornii a v roce 2013 se oženil se spisovatelkou Tahereh Mafi. S autorem Johnem Greenem jsou dobří přátelé. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ransom Riggs na anglické Wikipedii.